Psanci z Hromové křižovatky │ Daleko od domova

Naši stál pod baldachýnem přerostlých kaktusů. Sluneční světlo pronikalo změtí krátkých trnů a nad nohama se mu objevovaly křížem krážem zkřížené stíny. Ustoupil o krok, hlouběji do stínu. Kaktusový les byl jedním z nejzelenějších míst na Hromové křižovatce, ale suché vedro přežily jen ty nejodolnější květiny a pouštní vegetace.

A pro lidi platilo to samé.

Naši švihl ocasem za sebe, rozvinul svitek v rukou a očima přelétl příběh, který si zapamatoval nazpaměť. Nechal každé slovo prosáknout do své mysli — a pak udělal, co bylo v jeho silách, aby je tam udržel. Představoval si, jak se kouzlo zaklíná do jeho samotné duše, jako by zapustilo kořeny. Když jím začala proudit magie, pulzovala v jeho krevním oběhu jako živá těkavá bytost.

Při těch vibracích se otřásl.

"Klid," ozval se vedle něj matčin hlas. "Magii příběhů nelze uspěchat. Je to výměna, která vyžaduje rovnováhu. Dej sílu slovům, a oni ti dají sílu na oplátku."

Z důvěrně známého hlasu se Našimu stáhlo hrdlo. Uklidňující, rozvážný a moudrý; kdyby zavřel oči, dokázal by si představit vůni květin a koření, která se vždy vznášela na jejím rouchu, a závan vzduchu, který ho lechtal na tvářích, kdykoli kolem něj proplula. Místo toho vzhlédl a spatřil mihotavou siluetu matčina bývalého já.

Stále ještě nebyl zvyklý na tuto její verzi — ne tak docela živou, ale ne doopravdy pryč. Tamiyo, která teď existovala, byla pouhá sbírka vzpomínek; oživený svitek příběhu, který představoval všechno, čím kdy byla.

Tamiyo se pohybovala jako pixelovaná aura a vzduch kolem ní praskal světlem. Přistoupila o krok blíž k Našimu. "Najdi rovnováhu."

Naši se pomalu nadechl a nechal příběh plynout. Přesněji recitoval slova a líčil příběh o rostlině, která vyrůstá k životu z jediné částečky písku, jejíž každý úponek roste do neskutečných výšek, ovládaných vůlí svého stvořitele. Zbraň zrozená ze země.

Když Naši pronesl poslední slovo, vytrhl se z povrchu pouště stromek a pomalu rostl ke slunečnímu světlu.

"To je ono," řekla Tamiyo trpělivě. "Teď dokonči příběh. Dej mu život."

Život. To slovo zasáhlo Našiho jako rána palicí a v okamžiku se jeho mysl přenesla zpět do dne, kdy Poutnice zabila to, co zbylo z Tamiyo. Nebyl si jistý, jestli v tom jeho matka ještě byla — jestli její část přežila svou proměnu — ale na tom nezáleželo. Ztráta toho dne byla stejně silná jako ten den, kdy se dozvěděl, že byla přeměněna.

Naši zakolísal a výhonek se slabě zachvěl, než se stočil zpátky do písku.

Sevřel svitek pevněji a vousky se mu cukaly. "Já — já to nedokážu. Nejsem tak nadaný jako ty."

Tamiyina přízračná postava se mihla mezi existencí a nicotou a zvedla Našimu bradu. Necítil vůbec nic, ale přesto se snažil si to představit.

"Člověk se snadno rozptýlí věcmi, které nemůže ovládat," řekla. "Chápu tvůj zármutek, ale nemůžeš dovolit, aby to narušilo tok tvého příběhu. Musíš se soustředit."

Zvedl ramena. "Můžu se soustředit na tebe." Ukázal na paměťový svitek, který nikdy neopustil jeho bok. "Když čtu tvůj příběh, jsi tady, pokaždé."

"Ano. A proč si myslíš, že to tak je?"

Odpověď znal, aniž by o ní musel přemýšlet; jen ji nechtěl vyslovit nahlas.

Jediné příběhy, které něco znamenají, jsou ty, které mě k tobě vracejí.

Naši se odvrátil a prudce zamrkal. Nacpal si svitek rostliny do batohu a prudce zatáhl za popruh. "Brzy bude západ slunce. Měl bych se vrátit."

Tamiyo pozorovala Našiho s pečlivou zvědavostí. Nakonec přikývla. "Tak tedy příště."

Naši uvolnil sevření nad Tamiyiným paměťovým svitkem. Zářící verze jeho matky zmizela, ale bolest v hrudi byla nesnesitelná.

S unaveným povzdechem se plahočil zpátky kaktusovým lesem a cestou do nejbližšího města se vyhýbal chřestýšům, ukrývajícím se v okolním křoví.

Večerní vlak vjel do stanice a než kola se skřípěním zastavila, ozvalo se hluboké hvízdnutí. O chvíli později se na plošinu vyvalila vlna cestovatelů a noční vzduch se rozléhal hlukem kroků. Z davu sem a tam vystřelila malá kovová koule, která se s lehkostí proplétala mezi cizími lidmi. Chvíli se vznášela mimo dosah, zatímco její modré světlo zkoumalo rušný prostor a zaznamenávalo každý detail. Po několika minutách přeletěla vlak a zamířila k třípatrovému saloonu přes hlavní silnici.

Zařízení se zastavilo před zavřenými dveřmi. Tma nijak neskryla opotřebení, které bylo vidět po celé budově — oprýskaná barva, rozštípnuté okenní rámy a spousta chybějících střešních tašek — ale Naši si Železov pro jeho lesk nevybral.

Většina lidí, kteří tudy projížděli, se zajímala jen o zastávku na cestě vlakem. Bylo to městečko u silnice, kde kromě jednoho karetního doupěte, opuštěného dolu a železniční stanice s napojením, které se táhlo od největších měst Hromové křižovatky až po dalekosáhlá předměstí v pustinách, nebylo co nabídnout. Ale příliv nových tváří každý den znamenal, že se neustále objevovaly nové příběhy.

Zaznamenávat a uchovávat historii bylo největším cílem Tamiyo. Její odkaz. Naši zoufale toužil udržet tuto její část při životě, jediným způsobem, který znal.

Kovová koule se vznesla k obloze a sledovala svah střechy. Naši čekal na vrcholu, kde několik odhalených trámů vytvářelo hladký povrch pro sezení. Špionážní sonda před ním zpomalila, než se usadila v jeho natažené dlani.

Naši přitiskl prst na mikročip u spánku a přepnul dron ze "záznamu" na "přehrávání". Zařízení se roztočilo na místě a nad skleněnou kopulí kamery se vytvořil hologram. Zářící obraz vlakového nádraží se táhl před Našim a on se zájmem sledoval, jak holozáznam začíná hrát.

Většina z toho byla úplně obyčejná — cizinci táhli svá zavazadla přes nástupiště a mezi lístky a stropní věží s hodinami si vyměňovali úzkostlivé pohledy. Před nádražní kavárnou stály dvě malé děti a praly se o láhev limonády. Na lavičce čekala starší žena a četla den staré noviny. A pár byl tak zaneprázdněn hádkami o tom, čí je to chyba, že skončili na špatné stanici, že si ani nevšimli, že jim potulná ruka vklouzla do kapes kabátu a zbavila je stříbrných kapesních hodinek, několika zlatých mincí a poměrně důležitě vypadající identifikační karty.

Nic, co by stálo za řeč, kromě drobné krádeže, uzavřel Naši a ještě několikrát poklepal čipem na spánek a probíral se sdílenou knihovnou videozáznamů, které nasbíral na druhé straně Hromové křižovatky. Byly tam záběry soubojů Pekelníků a Vyvrženců praktikujících divokou magii, ale místo aby se díval, zastavil se u holozáznamu, který už viděl mnohokrát.

Obraz se mihl po střeše. Před Zvěscestou stála matka a její dvě děti. Děti přecházely sem a tam a prsty se jim proplétaly nedočkavostí. Jejich oči se upřely na široký blikající portál a matka je vzala za ruku a pevně stiskla.

V modrých vírech se objevily stíny a Zvěscestou prošel shluk postav. Jeden z nich byl vysoký a široký, ale díky příliš velkým pytlům, které mu visely na ramenou, vypadal ještě kolosálněji. Tvář měl unavenou a strhanou z cestování, ale i v ní byla naděje.

Muž sotva ustoupil od portálu, když se pustil do pátrání a očima těkal od jednoho cizince k druhému. Netrvalo mu dlouho, než si všiml své rodiny — nebo oni jeho.

Po tváři mu přeběhla radost a jeho tašky se zřítily do písku. Objal svou rodinu, sevřel je do zoufalého objetí, údy se mu zamotaly do sebe a oči měl skelné. Bylo to shledání, na které zjevně dlouho čekal.

Uzel v Našiho hrdle byl jako ze železa. V koutku duše věděl, že je nespravedlivé vinit Poutnici z toho, že mu vzala setkání s matkou, ale větší část byla příliš zatížena žalem, než aby cítila něco jiného než podvod.

Naši věřil, že ještě existuje způsob, jak zachránit život své matky. Kdyby ho Kaito poslechl… kdyby Poutnice nemáchla mečem…

Ruce zaťaté v pěst, myšlenky přehlušující zvuky rodinného smíchu.

Tamiyo si uchovala vzpomínky v kouzelném svitku, ale Naši měl vzpomínky v hlavě. Byly přinejlepším omylné a ještě více riskovaly, že na ně jednoho dne zapomene. Přál si, aby mohl přepracovat každý detail svého života. Přál si, aby si vzpomněl, kdy ho matka naposledy objala. Naposledy ho držela, když plakal. Naposledy ho uložila do postele a zpívala, aby usnul.

Koutky očí se mu zaplnily pálící solí, a tak holozáznam dronu náhle vypnul a hřbetem ruky si otřel tvář.

Ještě pořád na tebe může být pyšná, říkal si a tváře se mu rozzářily. Můžeš dokončit, co začala.

Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit, když se v uličce pod ním ozval pár hlasů, které mu nastražily uši.

"Říkám ti — tyhle venkovské práce málokdy stojí za to. Ve Zvěscestí můžeš vydělat dvakrát tolik, když půjdeš po těch bohatších."

"Jsou taky dvakrát rizikovější. Viděl jsi, kolik šterlinských stráží poslední dobou chodí po městě? Nemám zájem jít proti Šedvodovým lidem. V tomhle zapadákově aspoň vědí, jak si hledět svého."

Ozvalo se drsné uchechtnutí a Naši se přiblížil k okraji střechy. Mezi budovami stáli dva Hráči v křiklavých sametových kabátech a počítali peníze, které v saloonu vyhráli. Bylo zvláštní vidět Hráče tak daleko od města, ale ještě podivnější bylo vidět je pracovat ve dvou. Většina věděla, že si nemají navzájem věřit.

"Není divu, že Lilah teď dostává všechny ty dobré práce. Ten magický zesilovač ji prakticky činí nedotknutelnou!"

"Zajímalo by mě, kolik taková směs stojí na černém trhu?"

"Na ceně nesejde — Hráče nikdo neokrade, a když náhodou, nepřežije dost dlouho na to, aby peníze utratil."

"Nechci ho prodat — chci ho použít. A není to tak, že existuje jen jeden, že? Zjevně odněkud přišel."

"Vzhledem k tomu, že jsou otevřené Zvěscesty, je tu tisíc a jedna možnost. Možná i víc."

"No, slyšel jsem, že to přišlo ze zmrzlé sféry plné bohů. Říká se, že to pijí, aby zůstali nesmrtelní."

"Tomu nevěřím ani na vteřinu. Spíš to má něco společného se Září z té městské sféry."

"Z Ravnicy?"

"Ne, z té druhé!"

"A sakra. Kdo se v tom má vyznat. Jde o to, že tam toho musí být víc."

"Tak hodně štěstí při hledání. Protože jestli budeš dál mluvit o okradení Lilah, zvážím, že tě udám. To by byl snadný výdělek."

Hráč se v odpověď zasmál, ale bylo v tom něco nepřehlédnutelného. Naši tak nějak tušil, že do města se ráno vrátí jen jeden z nich.

Když se vraceli do hotelu přes silnici, jejich hlasy v dálce slábly. Naši se neobtěžoval je sledovat; slyšel už dost.

Na Hromové křižovatce byl zesilovač. Něco, co by mohlo v mžiku posílit jeho kouzlo příběhu. A ten byl v současné době v držení šéfky Hráčů jménem Lilah.

Naši vstal a oprášil si písek z šatů. Dnes večer toho moc udělat nemohl. Ale zítra?

Musí chytit vlak.

Velký cestovatel se tyčil k mrakům. Z vrcholku zábavního megaplexu se tyčily zubaté trojúhelníkové střechy a široké větrné mlýny. Od jednoho balkonu k druhému se táhly barevné praporce a na střešních štítech, kde byly úhledné, jednolité šmouhy od modré barvy, byla rozmístěna kulová světla.

Po dnech pátrání v holozáznamech po informacích o Lilah měl Naši to, co potřeboval: polohu zesilovače. Narovnal si plášť, ujistil se, že zakrývá vybavení, které si připevnil k opasku, a prošel hlavními dveřmi megaplexu.

Okraje velkého předního pokoje lemovaly dřevěné karetní stoly. Dvě široká schodiště vedla do druhého patra, kde u dveří každého unikátního podniku blikala světla. Byly tu restaurace, tančírny a divadelní představení — všechny měly lidi zbavit co největšího množství peněz. Naši došel k jednomu z výtahů a skrčil se uvnitř, hlavu skloněnou.

Dveře výtahu se kolem něj zavřely a nástupiště se začalo zvedat. Naši si prohlížel kontrolní panel u zdi. Nahoře byly dvě řady bronzových tlačítek a otvor na klíče, který umožňoval přístup do desátého patra. Naši udělal dost průzkumů, aby věděl, že centrála Hráčů funguje v suterénu, ale desáté patro bylo pro nejexkluzivnější zákazníky hotelu. Jinými slovy, pro každého — nebo cokoliv — co Lilah chtěla držet z dohledu.

Naši vytáhl z opasku jeden přístroj a připevnil ho k ovládacímu panelu. Tlačítka začala divoce blikat a zdířka na klíče se rozzářila neonovou modří. Když se výtah v desátém patře otevřel, ocitl se v široké předsíni.

Naši šel chodbou doprava, došel k nejbližšímu větracímu otvoru a sáhl po jednom ze svých dronů. Malá kovová koule se zachvěla, než zapadla do tmavého tunelu. Pomocí zařízení na spánku vedl kouli větracím otvorem, navigoval rohy a kráčel podél chodby. Když se zastavil před jednou z místností, umístil dron na okraj kovového roštu, skleněná kupole se otáčela, aby získala úplný obraz prostoru pod ním. Byl připravený na jednoho nebo dva strážné a měl na opasku dýmovnice, aby to dokázal — ale místnost byla prázdná, až na kancelářský stůl u okna a širokou skleněnou polici podél celé zadní stěny.

Naši se samolibě zašklebil. V hlavě mu probleskla myšlenka, jak by na Kaita zapůsobily jeho metody — ale nápad zahnal. Věci s Kaitem byly… komplikované.

Naši se soustředil na kamerový záznam a nechal dron kroužit po místnosti, aby zkontroloval každý roh, zda tam nejsou alarmy. Po podlaze se jako drát táhlo světlo a Naši se málem rozesmál, když ho uviděl.

I dítě mohlo nastražit lepší past, pomyslel si.

Dron se rozdělil na dvě části: kamera zůstala ve vzduchu, ale spodní polovina měla tvar origami motýla. Prosvištěl místností, hnal se ke dveřím a zaklapl kliku. Kovové nohy sáhly do klíčové dírky a Naši zvenčí uslyšel cvaknutí. Otevřel dveře, dal si záležet, aby překročil světlo na cestě, a šel do zadní části místnosti, když ho něco přimělo zaváhat.

Uprostřed stolu seděla bez jakékoliv ochrany malá skleněná lahvička.

Tekutina byla sytě červená a nepochybně kovová. Na láhvi nebylo nic napsáno, ale Našimu se zachvělo chřípí, když zachytil její pach. Kouzlo bylo odporně štiplavé a z toho zápachu mu slzely oči. Možná proto tu nebyly žádné stráže.

Našimu se zrovna nelíbilo pomyšlení na to, že by měl něco tak zkaženého zlikvidovat, ale jestli by se tím víc podobal své matce…

Mohl bych být tím, čím vždycky chtěla, abych byl, sevřelo se Našimu srdce.

Sáhl po lektvaru — ale ruka mu prolétla sklenicí, jako by tam láhev vůbec nebyla. Zamračil se a znovu se pokusil sevřít pěst kolem elixíru, ale necítil nic než vzduch.

Naši ruku stáhl dozadu a chlupy na zátylku se mu zježily. Něco nebylo v pořádku.

Ozvalo se prasknutí, a když se Naši obrátil zpět k láhvi, rozbila se na místě. Zvuky přicházely rychle za sebou, sklo se rozbíjelo v rytmu Našiho bušícího srdce, když si uvědomil, že nejde jen o láhev — celá místnost se tříštila. V jeho vidění se objevily čáry, které řezaly svět kolem něj jako miniaturní blesky. Naši se otočil a hledal dveře, ale i tam byly praskliny. A pak — svět vybuchl.

Naši si zakryl rukama hlavu, přikrčil se a spolkl výkřik, který se mu dral z hrdla. Hluboký smích proměnil jeho paniku v hrůzu.

Podíval se za natažené prsty a místnost už nebyla tvořena bilionem rozbitých kousků. Byla celá a nehybná — ale tam, kde kdysi stála láhev, byla zlobryně s modrošedou kůží a zuřivým pohledem. Jednu stranu hlavy měla vyholenou skoro až na kůži, zatímco druhá se pyšnila divokými rudými vlnami, které jako by rostly všemi směry. Ve špičatých uších měla náušnice ze zvířecích zubů a kaštanový plášť bez rukávů odhaloval svalnaté tělo dobře vycvičeného bojovníka. Ale byla to lucerna ve tvaru přesýpacích hodin, která jí visela z vesty, co přimělo Našiho ucuknout.

"Jsi časový mág," vypravil ze sebe Naši chraptivě. Rychle pátral v paměti po informacích o Hráči najatých žoldácích. Neviděl je na žádném svém záznamu z dronu, ale pamatoval si jméno, které se objevilo při více než jedné příležitosti. "Obeka."

Žena vycenila zuby. "Víš, kdo jsem, a přesto ses mě pokusil okrást? Buď už nejsem tak dobrá, jak jsem bývala, nebo si přeješ zemřít."

Naši se pomalu postavil. "Podívejte, tohle všechno je jen nedorozumění. Myslel jsem, že tahle místnost je prázdná."

"Takže ta druhá možnost. Pro koho pracuješ?"

"Pro nikoho," trval na svém Naši.

Obeka naklonila hlavu na stranu, než vyndala elixír z kabátu. "Kvůli tomuhle jsi přece přišel, ne? Kdo jde po zesilovači? Šedvod? Pekelníci?" Zatnula zuby. "Věděla jsem, že ti hadi nezvládnou konkurenci. Vsadím se, že doufali, že na tebe budu mírná, protože jsi dítě. Taková bezpáteřní banda—"

"Nejsem dítě," přerušil ji Naši. "A nevím, o čem to mluvíte." Díval se, jak Obeka otáčí lahví v pěsti a prohlíží si ho. V hlavě se mu honily detaily o Hráčích, časových kouzelnících a zlobrech — cokoliv, co ho napadlo, aby měl nějakou výhodu. Snažil se mluvit klidně. "Přišel jsem sám."

"Víš, co můj zaměstnavatel dělá se zloději?" Obeka opatrně vytáhla slova a tmavýma očima upřenýma do těch Našiho pátrala po strachu.

Podíval se na ni. Podíval se na láhev. Spočítal si vzdálenost.

Obeka si jeho pohyby spletla se strachem a ušklíbla se. "Hráči se rádi navzájem předvádějí, víš. Obyčejný starý souboj prostě nestačí. Potřebuje něco speciálního. Něco blýskavého."

"Jestli vám to nevadí," začal Naši a přejel si prstem po spánku, "myslím, že to vynechám."

Motýlí dron sletěl shora a narazil do Obekiny pěsti, když jí vytrhl elixír z jejího sevření. Vrhl se k větracímu otvoru, sotva se dostal k mříži, a pak se zachvěl — a ztuhl.

Obeka vstala, tvář zrudlou vztekem a paži napřaženou. Kolem ruky se jí zavlnila magie, než se dopředu vymrštil řetěz zlatých článků a zatahal za vzduch, jako by dron táhl zpět časem.

Motýlí dron sledoval své pohyby, aby dopravil elixír zpět do Obekiny pěsti — přesně tak, jak Naši předpověděl.

S Obekinou pozorností upřenou na dron vytáhl Naši z tašky jeden matčin svitek a očima spěšně přelétl příběh o zloději, který zmizel pod závojem neviditelnosti, aby unikl. Vyslovil ta slova, snažil se nezakopnout o své vlastní myšlenky a nechal magii, aby jím prošla. Chvíli to cítil — díval se na svůj odraz v zrcadlové stěně, jak mizel z dohledu — ale pak kouzlo ochablo, stejně jako v kaktusovém lese.

Vlna magie stačila na to, aby přitáhla Obekinu pozornost, i když sebrala elixír a rozbila dron o podlahu.

Její smích byl plný pohrdání. "Teď už to chápu. Opravdu jsi šel po zesilovači jen kvůli sobě." Zastrčila láhev do kabátu a narovnala ramena. "Měl bys vědět, že by byl zbytečný pro slabocha, jako jsi ty. Elixír nedává moc, jen ji zesiluje — a ty zjevně nemáš nic, co by stálo za posílení."

Našiho se zmocnil vztek. Nezáleželo na tom, jestli měla pravdu; potřeboval se rychle pohnout. Sáhl po dýmovnici a zvedl ruku, aby ji hodil, když ho Obeka tvrdě udeřila přes čelist.

Cítil, jak se mu po bradě rozlévá bolest, následovaná prudkými následnými otřesy, které se mu valily až do morku kostí. Ale Obekina pěst před ním ztuhla. Kolem ní se roztrhly trhliny a svět se opět začal rozpadat. Objevovaly se skleněné střepy, stále rychleji, dokud exploze neroztříštila jeho realitu.

Něco zatahalo Našiho tělo a strhlo ho dozadu, když se řítil tunelem z rozbitého skla. Hotelový pokoj se proměnil v záblesky obrazů, které se kolem něj míhaly jako střípky v kaleidoskopu.

Ne, žádné obrazy, uvědomil si Naši a oči se mu rozšířily, jak nasával detaily kolem sebe. To jsou vzpomínky. Moje vzpomínky.

Když se kolem něj mihl Tamiyin obličej, bojoval s neviditelnými pouty s veškerou zbylou energií a snažil se uvolnit, dokud nenarazil na svou matku. Byl ve stavu beztíže, unášena světlem a barvami, když ho obklopila vzpomínka.

Ve dveřích matčiny knihovny stála mnohem mladší verze Našiho a dívala se, jak Tamiyo čte své svitky. V rukou držel malý přístroj. Něco, co vyrobil ze šroubů, náhradních drátů a repasovaného čipu z povrchového dronu. Cvrlikal jako pták a reagoval na rozkazy rukou. Naši doufal, že se jeho matce bude líbit. Vždycky měla ráda ptáky.

Ale čím déle Naši sledoval svou matku, tím více začal pochybovat o sobě. Nedostal by její uznání kvůli hračkám, které záplatoval recyklovanými součástkami. Potřeboval se učit. Cvičit příběhová kouzla.

Potřeboval být jako jeho máma.

Naši zastrčil malý přístroj do kapsy košile, ramena svěšená pochybami, když se k němu Tamiyo otočila. Na nic se neptala, nejdřív neřekla vůbec nic. Jen se zvědavě dívala na Našiho, jak si prohlíží lidi, jejichž příběhy zaznamenává.

Po chvíli odložila svitky a přitáhla si Našiho do náruče. "Nikdy neskrývej, kdo jsi, Naši. Ani ode mne, ani od světa."

Našiho hlas zněl nesměle. "Nechci se od tebe lišit. Chci, abychom byli stejní."

Tamiyo naklonila hlavu. "Jsme rodina. Jsi můj syn. Ta část mého srdce, která tě miluje, se bude vždy rovnat té části tvého srdce, která miluje mě. V tomhle směru budeme oba pořád stejní." Vzala jeho tvář do dlaní a přejela mu prsty po tvářích. "Ale nemusíme být stejní úplně, abych na tebe mohla být pyšná. Ty jsi Naši. To je ten, na koho jsem pyšná. Na to nikdy nezapomeň. Nikdy nezapomeň, kdo jsi."

Vzpomínka se rozplynula. Naši zamrkal, hlava se mu točila a čelist ho bolela, a zvedl se z podlahy pokryté kobercem. Byl zpátky v hotelovém pokoji, ale Obeka už zmizela i se zesilovačem. Neměl ponětí, jak dlouho byl v bezvědomí, ani jak daleko do svých vzpomínek ho Obeka poslala. Ale teplo vzpomínek mu bublalo v popředí mysli.

Aniž to Obeka chtěla, prokázala mu laskavost.

Když se Naši vzpamatoval a vrátil se do hotelu, přesně věděl, co musí udělat dál.

Na Našiho stole ležela sbírka napůl postavených dronů. Při práci se mu zachvělo čelo, oči upřené na konektor mikročipu. Přitiskl k němu špičku pájecí pistole a syčení horka v něm vyvolalo vlnu nostalgie. Na pachu hořícího kovu bylo něco uklidňujícího.

Připomínalo mu to domov.

Když Naši dokončil úpravy, vytáhl všechny holozáznamy z paměťových disků. Sledoval záznamy z kamer, které nashromáždil na Hromové křižovatce, pročesával každý snímek a hledal, co potřebuje.

Když si představil, že je zpátky v matčině pracovně a studuje drony tak, jak ona kdysi studovala své svitky, ucítil, jak mu kousek srdce zapadl na místo.

Nikdy jsme vlastně nebyli tak úplně odlišní, pomyslel si, a úlevou se mu sevřelo hrdlo.

Naši pracoval celou noc, vybral sadu holozáznamů a přenášel je do jednotlivých dronů. Když nad pouští vyšlo slunce a zaprášenou okenní tabulkou se mihlo světlo, opřel se v křesle a stiskl přístroj u spánku.

Na konečcích prstů se mu naježila magie, přirozeněji než kdy předtím. Nebylo žádné napětí. Žádný boj o kontrolu. Síla jím proudila jako rozšíření jeho vlastního bytí. Poprvé po několika měsících se cítil sám sebou.

Matce to vždycky stačilo — takže teď to bude stačit i jemu.

Naši stál podruhé před Velkým cestovatelem. Kolem něj kroužilo pět dronů, které na sebe vzaly podobu malých origami ptáků. Oblíbenci jeho matky.

Neměl klobouk ani plášť. Přinesl jen sebe a pravdu ve svém srdci.

Naši vyjel výtahem do nejvyššího patra hotelu, opatrně prošel chodbami a zastavil se před dveřmi, které až příliš dobře znal. Když jedním ze svých zařízení odemkl dveře, nečekal na pozvání.

Obeka seděla na židli za stolem, nohy na stole. Za ní v jedné ze skleněných vitrín byl elixír.

Při pohledu na otevřené dveře se zamračila, ale její oči si Našiho nevšimly. Ne, dokud nenechal kouzlo neviditelnosti rozplynout.

Trvalo jí jen chvilku, než ho poznala, a když to udělala, její ústa se stočila na stranu. "Vážně, chlapče? Vím, že jsem tě nechala naživu, ale myslím, že jsem silně naznačila, že už tě nechci vidět."

"To ano," souhlasil Naši. "Ale jak jinak jsem vám měl poděkovat?"

Obeka si založila ruce na hrudi a zahihňala se. "To není obvyklá reakce, jakou dostávám od lidí, když je pošlu jednou ranou do včerejška."

Naši udělal krok vpřed. "Ukázala jste mi vzpomínku. Pomohla mi uvědomit si, co mi celou tu dobu chybělo."

"Zdravý rozum? Instinkt k přežití?"

Naši vykouzlil úsměv. "Ne. No, možná trochu. Ale byl jsem tak zaneprázdněný snahou být jako moje matka, že jsem zapomněl přijmout to, kým jsem vždycky byl."

Obeka přitiskla pěsti ke stolu a zaryla se do dřevěného povrchu. "A to by měl být kdo?"

Naši uvedl jeden ze svých dronů do pohybu a z jeho kamery se objevil hologram. Videozáznam z noci, kdy ho Obeka praštila. Zvuk byl zkreslený a zkomolený, ale obraz byl bezproblémový. Přesný.

Naši sledoval záběry vedle Obeky a nevěnoval pozornost její reakci, když Naši v hologramu sáhl po lektvaru, který tam ve skutečnosti nebyl.

Obeka si odfrkla. "Takže ty jsi dítě, které oklamala moje časová iluze. To je to, co mi chceš říct?"

Naši zavrtěl hlavou, než zmizel z dohledu. Obeka se polekala a zuřivě zamrkala očima, když si uvědomila, že skleněná vitrína je dokořán otevřená.

Když se uprostřed místnosti znovu ozval Našiho hlas, otočila se k němu.

Sevřel elixír v ruce a pokrčil rameny. "Nejsem moc dobrý vypravěč — ale umím pracovat s kamerou."

Obece planuly oči vztekem a vrhla se na Našiho, než jím proletěla a dopadla na podlahu. "Co jsi udělal?"

Z otevřeného okenního rámu Naši sledoval, jak se Obeka znovu zhoupla ve jeho vlastní časové iluzi, okopírované z Obekiny zaznamenané magie. Bylo to užitečné kouzlo — a ukázalo se, že kouzlo příběhu se mnohem snáze ovládá, když vymění svitky za záznamy z kamer. Ušklíbl se, než se pevně chytil vnější stěny a vyšplhal na střechu, aby ho nebylo vidět.

Naši přešel přes okraj střechy, přitiskl si prst na spánek a přivolal k sobě své drony. Pomalu se pohybovaly po oběžné dráze kolem něj, následovali ho, když přelézal další stěnu a vracel se do davu dole. Pak si stáhl kápi a zakryl si tvář do stínu.

"Dokázal jsi to," zašeptal hlas Tamiyo. "Věděla jsem, že to dokážeš."

Dnes bude slavit, zítra na něj bude jeho matka pyšná. Bude třeba navštívit nové sféry, odhalit příběhy a zaznamenat magii — a Naši byl na to všechno připraven. Dokud bude Tamiyo po jeho boku, nic mu nemůže stát v cestě.

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát