Tarkir: Dragonstorm [#4] │ Ohnivé srdce

Sarkhan Vol vzpomínal na časy, kdy měl pocit, že bude žít navěky, že nikdy nezestárne, že kdyby měl padnout, bylo by to do náruče legend, navždy v paměti jako někdo krásný a hrůzostrašný jako draci sami. Teď si připadal starý. Křehký a zahořklý. Zlomený: ne jako meč ve válce, roztříštěný protivníkem, ale jako vejce, které zevnitř hnije a rozkládá se a prožírá skořápku. V těchto dnech se Sarkhan přistihl, že se obává, že nezemře, že místo toho bude věčně pokračovat dál jako tato slupka, nic než hniloba uvnitř, a všechny jeho sny a sláva se změnily v potravu červů. Jako když ho měl pod palcem Nicol Bolas.

„Tenhle vypadá dost mladě pro naše účely,“ ozval se po jeho pravici tichý hlas.

Mnich Taigam sám sebe označil za loajalistu, ale v jeho výrazech a řeči bylo něco, pro co Sarkhanovi připadal jako lepší popis slovo fanatik. Za jiných okolností, v jiném životě, by ho Sarkhan možná spálil na popel na první pohled. Ale Sarkhan viděl v Taigamovi truchlícího bratra. Jeskajský mnich stejně jako on ztratil něco hlubokého.

„Opravdu?“ řekl Sarkhan s pocitem, že musí něco říct.

„Jeho srdce musí být silné. Jinak ten rituál nebude fungovat. Tvá oběť musí vydržet bolest, která odpovídá tomu, co jsi za ta léta vytrpěl.“

A Sarkhan si pomyslel: Nutnost může být někdy krutá.

„Takhle budeš znovu létat s dračími křídly,“ řekl Taigam, jako by nějak slyšel Sarkhanovo váhání.

Sarkhan si vzpomněl, jaké to bylo mít oheň místo krve. Vzpomněl si na oblohu a její rozlehlost, letěl hvězdnatou temnotou noci a cítil se neporazitelný. Na všechno si vzpomínal s bolestnou jasností. Mohl by to dostat zpátky a mohl by to činit zase bez námahy. Stačilo by mu vzít dračí srdce, aby mohl začít opravovat své vlastní. Tolik toho pro draky udělal, a až se obnoví, bude dělat ještě víc.

Připadalo mu to jako výhodný obchod.

„Ano,“ řekl tiše a s kopím v ruce se plížil vysokou trávou, postříbřenou světlem měsíce. Drak si ho nevšímal. Byl to mladý exemplář, čerstvě zrozený z bouří, neohrabaný, zvířecí. Hrál si s mrtvolou gazely tak, jak si kotě hraje s klubkem příze. Když ho drak vymrštil, vzduchem se rozlétly vnitřnosti, ale Sarkhan si toho nevšímal.

K jeho překvapení mu v hrudi začalo klíčit vzrušení. Kdyby drak zabil Sarkhana pro jeho troufalost, byl by to pořád lepší konec než to, co čekalo: pomalé, mučivé chátrání, stáří strávené pláčem nad lítostí smrti. Zemřít tady. Zemřít v boji s drakem. Ano, to bylo východisko, které Sarkhan velmi preferoval. Zvedl kopí a balancoval s ním na svalnatém rameni. Taigam nedal nijak najevo, zda se tohoto lovu hodlá zúčastnit. Příliš pozdě Sarkhana napadlo, jestli se neměl zeptat. Teď hrozilo nebezpečí, že by mnich mohl šlápnout vedle a připravit tak Sarkhana o kořist. Ale s tím se vypořádá, až přijde čas.

Teď se musel soustředit.

Drak si Sarkhana nevšímal, dokud se nepřikrčil metr a půl od něj. Vítr změnil směr a zanesl k němu jeho pach. Tvor zvedl hlavu a jeho výraz byl stejný jako ten, který kdysi viděl Sarkhan na rozmazlené kočce sultajského šlechtice: ústa mírně pootevřená, nozdry rozšířené. Zavětřil ve vzduchu. V jeho pohledu nebyl strach, ani hrozba, jen nevinná zvědavost mladého dravce, který se ještě nenaučil, že svět není jen koryto pro krmení. Sarkhan se vztyčil z trávy a zvedl oštěp. Drakův výraz se vyostřil na výraz hladového zájmu: tady je kořist, která ještě žije, kořist, která bude reagovat na jeho drápy, kořist, která bude křičet. Skrčil se, přichystal se ke skoku, ocasem švihal vzduchem a dusal trávu v místě, kam dopadl. Vydal zvuk, který Sarkhanovi znovu připomněl tu dávnou kočku, jakousi ječivou výzvu, zorničky se mu rozšířily, až měl oči téměř dokonale propastně černé.

Ale Sarkhan Vol byl příliš starý a příliš zoufalý na to, aby mohl být drakovou novou hračkou.

Vrhl se na draka, který v odpověď zaútočil. Sarkhan v posledním možném okamžiku škubl svým tělem, pryč od zubatých čelistí, které se s cvaknutím sevřely ve vzduchu. Přejel hrotem oštěpu po čenichu tvora a sledoval čáru podél šupinaté kůže před tím, než zasáhla gravitace a přenesla jeho váhu na ratiště. Čepel kopí se zabořila do drakova líce a pak ještě hlouběji, Sarkhanova hybnost byla taková, že zbraň zařízla prudce do hrdla kořisti a rozevřela ho. Po trávě stékala krev. Drak se skácel dopředu, mečel bolestí, svíjel se a vzpíral, přidušeně naříkal a Sarkhanovi by bylo šelmy líto, kdyby nebyl tak rozjařený svým úspěchem a kdyby Taigam neřekl tichým, naléhavým tónem.

„Rychle. Potřebujeme srdce, než zemře.“

Smrt je hnala k jejich kořisti. Drakovo zmítání už začínalo slábnout, jak se po trávě řinulo víc jeho krve, jeho křik utichal a řídl v lapání po dechu. Naštěstí byli dva a práce, kterou započal Sarkhanův oštěp, jim umožní dokončit jejich úkol. Taigam zvedl ruce a přivolal do vzduchu modrý oheň, který se ovinul kolem drakových údů a přišpendlil ho ke studené půdě stepi.

„Pospěš si,“ naléhal.

Sarkhan zvedl kopí nad tvora a jeho řev se teď, když byl spoután, obnovil: umíral a teď to pochopil; umíral a nástroj jeho smrti nad ním stál jako farmář nad svým churavějícím býkem, který už nebyl dobrý na nic jiného než na své maso. Sarkhan málem zakolísal. Po celou dobu svého života draky miloval, uctíval je. Tento čin byl rouháním, znesvěcováním všeho, co kdysi považoval za svaté.

Ale dostal se tak daleko. Nebylo to také tak? Silní vydrželi, slabí zahynuli. Jelen byl potravou pro vlka. Pokud mohl drak zemřít pro někoho, jako je on, nezasloužil si své srdce.

Kromě toho už bylo pozdě na další úvahy. Kdyby se teď zastavil, drak by zemřel, ale bylo by to pro zbabělost starého muže místo pro vykoupení válečníka. To si říkal Sarkhan, když rozřezával draka, sahal mu oběma rukama do žeber a uchopil jeho mohutné srdce. Když zmizel z dohledu, začal Taigam prozpěvovat a Sarkhan drmolil jeho kontrapunkt, slova se mu při těch slovech probírala hlavou jako hmyz, který se mu zavrtává do mozku. Svědila. Nutila ho, aby se zavrtal do lebky a vyprostil je. Sarkhan neměl o jeskajské magii ani ponětí. Ale i ve své nevědomosti poznal zkaženou povahu kouzla a v hloubi duše si poprvé a naposledy smutně pomyslel: Udělali jsme chybu.

Když kouzlo dosáhlo svého crescenda, Sarkhan sklonil tvář do útrob draka, nos ucpaný měděným pachem jeho umírání a s rukama stále sevřenýma kolem srdce toho tvora se do něj zakousl.

A jeho svět se zavlnil v plamenech.

Uvěznění Abzanem nebylo součástí Narsetina plánu. Seběhlo se to rychle. Abzanští předsunutí zvědové, kteří Elspeth a ji našli na hranicích mezi bouřnými pláněmi, rychle sdělili dvojici, že tam nemají oprávnění být, a tak byli zadrženi k výslechu. Narset trvala na tom, že jejich přítomnost není v rozporu s dohodou vytvořenou klany, ale zvědové se ptali jakou dohodou, a Narset byla nucena přiznat, že ostatní chánové se na přesných podmínkách zmíněné smlouvy nedohodli jednomyslně; poněkud se to zadrhlo v procesu přezkoumávání. Nicméně bylo dohodnuto, že se alespoň pokusí zjistit, zda navržená politika bude fungovat v praxi. Alespoň to se počítá.

A zvědové si stoicky vyslechli Narsetino vysvětlení, vyměnili si nervózní pohledy a pak svižným, ale omluvným tónem prohlásili, že se od nich i tak vyžaduje, aby si obě promluvily s jejich chánkou. Jinak to padne na jejich hlavy.

Narset se podvolila, i když neochotně. Elspeth se tvářila, jako by se chtěla prát, ale její společnice ji uklidňovala tvrzením, že to nebude trvat dlouho, a sklouzla do ticha připomínajícího sochu. Zdvořilosti bylo učiněno zadost. Na bouřné pláně se samozřejmě vydaly poměrně spontánně, když usoudily, že nejlepší místo k nalezení údajného chrámu je tam, kde jsou dračí bouře nejdivočejší.

Šest hodin poté, co je odvezli do Arašinu, Elspeth prolomila mlčení a řekla:

„Proč otálíme? Ve chvilce bychom mohly být volné a pokračovat v cestě.“

„Toho jsem si velmi dobře vědoma,“ řekla Narset a přejela prstem po hřbetech skrovné knihovny v čekárně: obsahovala několik zemědělských manifestů, útlý svazek o hydroponii, nějakou současnou poezii a zkrácenou historii Abzanu, zformovanou nejspíše z rozhovorů s duchy jejich předků. Narset se proti své vůli neubránila záchvěvu závisti. „Ale nemůžeme odejít.“

„Jsi si jistá?“ zeptala se Elspeth. „Nebylo by to obtížné.“

„Ne, ne, ne,“ zavrtěla Narset hlavou tak prudce, až se jí vlasy uvolnily z formálního účesu. „To nemůžeme. Způsobilo by to politický zmatek mezi mým klanem a Abzanem. Možná dokonce válku.“

„Na ničem z toho nebude záležet, pokud budou sféry sežrány draky zaživa.“

„To chápu. Potřebuji, abys byla trpělivá, Elspeth.“

„Byla jsem trpělivá až příliš dlouho.“ Slova byla zaskřípaná, každé z nich žhavý uhlík hrozící, že se rozhoří v plamem.

„Ještě hodinu, prosím. Pak to můžeme—“ Narset zaváhala. Kdyby prohrála tuhle svou sázku, musela by dodržet slib a pak co? Její senešalové by zuřili, kdyby vyvolala konflikt mezi klany. „—udělat po tvém.“

Zdálo se, že to archanděla uklidnilo.

Zadržovací cela nebyla nepohodlná. Zdobily ji jak gobelíny, tak koberce, hedvábím potažená lehátka, dokonce i místo k sezení vedle knihovny. Z nízkého stropu visely lampy s drahokamy a bronzové světlo se rozlévalo po místnosti. Na dřevěném stojanu stál džbán se studenou vodou s mosaznými pohárky a talířem medových kapsiček plněných ořechy, které Narset nedokázala přestat ohlodávat a připadal si jako myš ve spižírně. V rohu byla skromná koupelna doplněná malým sprchovým koutem. Abzanové byli známí svou pohostinností, ale Narset si nebyla vědoma skutečnosti, že tato štědrost se vztahuje i na jejich zločince, ať už údajné či ne.

„Jednu hodinu,“ řekla Elspeth a konečně se uráčila posadit se na fialové křeslo.

Narset si oddechla úlevou. „Děkuji. Vím, že ti to všechno připadá neuvěřitelně banální, ale ten mír, který teď máme, je tak chatrný, že bych byla raději, kdyby nebyl ohrožen. Abzanové a Jeskajci byli vždy ve sporu. Věří, že si mrtvé mají držet blízko sebe, ale my…“

„Ty nevěříš na žádný posmrtný život, že ne?“

„Je to složité,“ řekla Narset. „Ne že bychom nevěřili na posmrtný život jako takový. Jde spíš o to, že si nemyslíme, že by duch měl pokračovat nějakým smysluplným způsobem.“

Zadívala se do Elspethiných klidných zlatých očí a příliš pozdě si pomyslela, že možná mohla archanděla ušetřit tohoto vysvětlení, když ona sama byla ztělesněním ducha, který vytrval v následných krocích.

„Jak si dokážeš představit, tohle bylo zdrojem konfliktu. Abzanové nejen uctívají své mrtvé, ale dávají jim prioritu v mnoha rozhodnutích. Nic v klanu se neděje bez jejich účasti. A já tomu samozřejmě rozumím. Dromoka Abzanům řekla, že jejich klan bude vyhlazen, pokud se nezřeknou uctívání svých předků. Naneštěstí to znamená, že se mohou utápět ve zpětném pohledu, což znamená—“

Narset si odkašlala.

„Což znamená, že jsme měli problémy s komunikací o tomto tématu už dříve, to ano. Vidíme je jako poněkud zaostalé. A Abzan, no—“

„Co si myslí o Jeskajcích?“

„Myslí si, že jsme dogmatičtí a arogantní. Což na druhou stranu nemusí být tak úplně nesprávné.“

Zdálo se, že Elspeth o tom chvíli uvažuje. Než stačila odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Ty se otevřely a objevila se mladá Abzanka s uhrančivýma očima v kápi. Uklonila se.

„Chánka vás teď přijme.“

Gazely vypadaly plašší, než na jaké byl Ajani zvyklý, ale snad dokázaly vycítit blížící se jezdce Abzanu. Čtyři z nich čekali na určených místech, připraveni na Ajaniho signál. Bylo vzácné, aby gazela zabloudila tak blízko marduských hranic a dala přednost rozlehlé stepi. Nicméně ani leoninský válečník, ani klan si nemohli stěžovat. Abzanové byli zkušení lovci, kteří měli celá staletí na to, aby se aklimatizovali na nepředvídatelnost, kteří pochopili, že stejný rok může přinést hody i hladomor, zvláště zde, v jejich vyprahlé zemi. A Ajani, no, byl velmi zvyklý na ztráty a neštěstí. Kdyby se jim podařilo dostat toto stádo, zaručilo by jim to jídlo a zásoby na dlouhou dobu. A tak nehodlali promarnit příležitost.

Ajani se zadíval na stádo. Nemohl se zbavit pocitu, že něco není v pořádku, ale připadalo mu to jako nějaký trik buď měsíčního světla, nebo melancholie: možná že oči gazely nebyly tak bíle lemované, jak si myslel. Snad to bylo jen tím, jak dýchaly, a kolibříkovité třepotání jejich hrudníků nebylo známkou zvýšené nervozity. Ajaniho frustrovalo, že to nedokázal popsat. Na druhou stranu, v tolika jiných věcech už selhal.

Svůj odpor k sobě samému potlačoval. Čekala ho práce. Ve své melancholii se může utápět později. Ajani postoupil o další krok. Jakmile bude dostatečně blízko, dá signál. On a jezdci Abzanu budou hnát stádo do centrálního bodu a skolí jich co nejvíc. Byl to jednoduchý úkol. Nebyla to jejich první spolupráce. A jakmile bude lov řádně zahájen, Ajani se může na chvíli ponořit do fyzična, zapomenout na žal a odložit nekonečné sebetrýznění, i kdyby jen na okamžik.

Tohle není život. Tohle je jen odložená smrt.

Ajani polkl zavrčení. K jeho velké nelibosti se mu Nur dostala tím posledním rozhovorem do hlavy. O jejích slovech však bude přemýšlet později, spolu s nesčetnými dalšími výčitkami. Prozatím ho čekala práce. Ajani—

Stádo gazel zvedlo hlavy jako jeden muž, pozornost směřovala na východ.

To bylo jediné varování, které dostal.

Na pláních se vlnila magie a ohýbala trávu. Byla to síla v měřítku, na které Ajani málem zapomněl, že je možná: živelná pohlcující síla, která poslala stádo a všechny ostatní tvory skryté v trávě, utíkající závratnou rychlostí, narážející do skal a stromů, lámající jim krky a páteře, jejich hrůza byla taková, že nezáleželo na tom, co jim stojí v cestě, jen na tom, že běží, jen na tom, že utečou. Vzduchem se rozlehlo několik lidských výkřiků. Ajani se bleskově rozhlédl a uviděl abzanské draky, kteří se kroutili a svíjeli a tvářili se stejně netrpělivě; snažili se shodit své jezdce. Tři se neudrželi a spadli. Čtvrtý byl svým podrážděným ořem jednoduše rozkousán vejpůl.

„Co to—“

A odpověď se zvedala k obzoru, drak neuvěřitelné velikosti: triumfální, s rudými šupinami, řvoucí, jak se k němu zvedaly desítky jeho menších bratří. Na tom obrovi bylo něco povědomého. Ajani si byl jistý, že ho už viděl. A co víc, byl si jistý, že i tento okamžik prožil, když viděl, jak se na lidské volání řítí draci.

„Sarkhan?“ zašeptal Ajani nevěřícně.

Drak znovu zařval a Ajani okamžitě poznal, že má pravdu. Byl to Sarkhan ve své dračí podobě. Jenže byl mnohem větší, než si Ajani pamatoval, a nějak se změnil. Jestliže ten muž předtím ztělesňoval jasnou sílu dračího plamene, teď Ajanimu připomněl zuřící peklo, přilnavé a děsivé.

„Cos to udělal?“ zašeptal znovu a Sarkhan zaryčel vítězným řevem.

Abzanská chánka měla přijímací místnost přesně takovou, jakou si Narset pamatovala: příliš zdobenou. Ocenila pozornost věnovanou estetice, ale tady bylo místo vyplýtváno na lehkovážnosti jako skleněné zboží, když tu mohly být regály s knihami. Ale Felothar nebyla Narset a Narset věděla, že nemůže vnucovat své vidění světa ostatním — alespoň bez jejich souhlasu.

I tak.

„Dlouho jsme se neviděli, chánko Felothar.“ Narset se hluboce uklonila. „Věřím, že jste četla návrh politiky. Zajímá mě vaše zpětná vazba pro druhou iteraci.“

Felothar byla dříve vojákem než chánkou a stále se oblékala jako voják. Povídalo se, že došlo ke skandálu, když Felothar odmítla přijmout slavnostní brnění, které pro ni bylo vyrobeno, a dala přednost tomu, které nosila před povýšením, jako voják. Rozzářeně se zasmála Narsetiným slovům. „Průvodkyně, prosím. Právě jsme se znovu seznámili po dlouhém období odloučení. Určitě může počkat, než probereme politiku.“

Narset se podívala na Elspeth. „Není čas.“

„Právě naopak,“ řekla Felothar, opřela se a prsty si položila na hruď. Seděla uprostřed řady trůnů, její jen o něco málo honosnější než zbývajících pět, které obývali bohatě oblečení jedinci různých druhů a pohlaví. Samozřejmě, že tu bude Rada rodů, pomyslela si Narset. „Máme všechen čas na světě. Jste zde jako hosté Abzanu a ujišťuji vás, že budete mít k dispozici veškerý luxus, včetně hojného množství času na diskusi.“

„Takhle,“ řekl Narset a ztuhla, „čas nefunguje.“

Felothařin úsměv se prodloužil.

„I přesto.“

Aha, pomyslela si Narset. Felothar očekávala, že se Narset bude chovat jako politik, kterým měla být. Bylo to naprosto rozumné, naprosto logické očekávání. Narset se stále chtělo křičet. Pokud to směřuje tam, kam předpokládala, bude trvat hodiny, než se podaří najít nějaké řešení. Za prvé, hlavy abzanských rodů podrobí Elspeth a Narset křížovému výslechu a budou je vyslýchat ohledně důvodů, proč jsou tak blízko bouřným pláním. Pak se Felothar pokusí vynést rozsudek, a pokud budou Narsetiny zdroje správné, nevyhnutelně to povede k novému kolu argumentů. Mohla by to být i vícedenní záležitost, kdyby se jednotlivé hlavy rodů cítily obzvlášť bojovně.

Jindy by se Narset na ten nudný, vleklý proces obrnila. Ale ten luxus času tentokrát neměla. Kdyby to trvalo dlouho, anděl vedle ní by byl nucen jednat a z toho by mohl vyplývat všemožný chaos.

„Dračí bouře začaly ovlivňovat ostatní sféry. Má—“ Narset zaváhala. Slovo přítelkyně měla na jazyku, ale ve skutečnosti nebyli přátelé. Jejich vztah byl produktem vzájemné potřeby a společné ztráty. Tak se rozhodla pro něco bezpečnějšího. „—kolegyně a já máme za úkol zjistit, zda je možné problém zmírnit, jak pro Tarkir, tak pro zbytek Multivesmíru.“

„Pche. Jaké starosti nám dělají jiné světy?“ zasyčela žena tak stará, že její opálené rysy byly téměř pohřbeny v jejich vráskách. „Co chci vědět, je, proč se odkláníte od konkrétních věcí. Je podezřelé, když chánka—“

„Průvodkyně,“ řekla Narset automaticky.

„—jiného klanu vstoupí na území Abzanu bez předchozího upozornění. Rod Emeš nezapomněl, když jeden z vašich předchůdců udělal totéž. Já—“

„Ano, ano. Rod odvahy chová zášť jako dědictví. Jsme si vědomi historie,“ řekl štíhlý muž, vysoký a elegantní postavy. Mávl rukou na starší ženu, která se na něj zamračila. „Nicméně říkám, abychom nechali minulost žít tam, kam patří. I když, když máme v naší společnosti jeskajskou Průvodkyni, možná právě teď bychom mohli vyjednat podmínky jedné z našich menších obchodních dohod. Rod Fenzala—“

„Jestli mohu být tak smělý,“ řekl statný ainok s dlouhýma ušima. „Rod Mevak se dlouhodobě zajímá o rudý nerost, který vznikl v jeskajských zemích. Zvážili bychom—“

„Jsme tu, abychom prodiskutovali záležitost vpádu Průvodkyně!“ zahřímala zástupkyně rodu Emeš a udeřila holí do vyleštěné kamenné podlahy. „Toto jsou lehkovážnosti.“

„Obchod je to, co zajišťuje, že v břiše našich vojáků je potrava,“ řekl šéf rodu Mevak bez zášti. „Těžko bych to nazval lehkovážností.“

Síní se rozhořelo další hašteření. Ti, o kterých Narset předpokládala, že jsou méně významní hodnostáři, začali k situaci přispívat svými názory; jeden požadoval, aby Elspeth prohlédli jejich lékaři, aby se ujistili, že není drak. Narset viděla, jak Felothar jemně pokynula, a vojáci se odloupli ze svých stanovišť u hradeb, připraveni rozptýlit rostoucí napětí.

„Prosím,“ řekla Narset po chvilce a snažila se potlačit zoufalství v hlase. Příliš mnoho lidí mluvilo najednou, příliš mnoho oddělených nitek hovoru. Dokonce i Felothar si to zřejmě myslela. „Můžeme zůstat u naší agendy?“ zeptala se.

„Ano, zůstaňme u agendy,“ zařvala stařena z rodu Emeš. „Řekněte nám, proč jste byla na bouřných pláních.“

„Hledaly jsme chrám—“

„Nevím, jestli jsme si skutečně stanovili agendu,“ řekla dívka s měkkým obličejem, která vypadala příliš mladě na to, aby patřila k radě. Narset věděla, že byla zvolena za zástupkyni jen proto, že její dědeček, skutečný šéf rodu Gudal, byl smrtelně nemocný.

„Chrám?“ zeptala se jakási džinská žena. Měla na sobě erb rodu Zanhar. Přimhouřila oči a zeptala se: „O jakém chrámu to mluvíš?“

„Nevím to jistě. Ale hlas v Zámotku Přízračného draka nám řekl, že je tam chrám, který musíme najít v dračích bouřích. Předpokládali jsme, že to bude někde na bouřných pláních.“

„Ale proč na bouřných pláních?“ zeptala se džinská žena. „Dračí bouře se dějí všude na Tarkiru.“

„Hlas v Zámotku?“ zeptala se dívka s měkkou tváří a z jejího výrazu zmizela část úzkosti. „Může pro to existovat historický precedens. Vzpomínám si, že jsem četla podobné příběhy, ale nejsem si jistá. Nicméně, pokud rod Zanhar bude ochoten poskytnout přístup k některým záznamům.“

„Samozřejmě, že budeme. Ale je tu ta věc s—“

„Už je to hodina,“ řekla Elspeth nakonec tiše, s klidným a blaženým výrazem. „Měly bychom jít.“

Dveře do síně se s prásknutím otevřely.

„Chánko Felothar,“ zaduněl známý hlas, jehož obvyklá rezonance se otřásala hrůzou. Ajani vešel do místnosti, následován protestujícími úředníky Abzanu. „Stalo se něco obludného. Sarkhan Vol převzal kontrolu nad divokými draky na hranicích. Obávám se—“

„Ajani?“

Poprvé od příchodu Elspeth do Tarkiru spatřila Narset skutečné emoce, které prosvítaly archandělovou tváří: syrovost, která ji změnila ze sochy v ženu, měkčí rysy, které předtím vypadaly jako vytesané z kamene. Když Elspeth vyslovila jméno leoninského sférochodce, v očích se jí zablesklo zlaté světlo, hlas jako by ji bolel.

Ajani se zapotácel, jako by ho sežehl plamen. „Elspeth? Co tady děláš? Když jsem tě viděl naposledy— my—“

Očima zalétl k Narset, uši mu cukaly na stranu jako pokořené domácí kočce.

„Narset,“ řekl nešťastně. „Ty jsi tady taky. Měl jsem na mysli — omlouvám se — já—“

Elspeth udělala krok vpřed, vše ostatní bylo zapomenuto, vše ostatní ignorováno až na Ajaniho přítomnost. „Multivesmír tě potřebuje. Jsem ráda, že jsi po Meliřině práci v pořádku—“

„Zemřela, když mě zachraňovala,“ řekl Ajani drsně.

„Stejně umírala. Nedalo se nic dělat—“

Ajani zavrtěl hlavou. „Ostatní si zasloužili spásu víc než já.“

„Melira to tak rozhodně neviděla,“ řekla Narset.

„Melira se mýlila.“

„Ajani,“ vydechla Elspeth. „Minulost je minulost. Nic z toho nemůžeme změnit.“

„Ne, nemůžeme. Já nemohu. Nemohu změnit to, co jsem udělal. Ale můžu se ujistit, že se to nebude opakovat. Elspeth, přísahám—“

„Nech minulost s mrtvými, Ajani,“ řekla Elspeth s nelítostnou laskavostí ve tváři. „Nemusíš tam s nimi zůstávat.“

Na to Ajani vyprskl dutý smích a Narset konečně pochopila, proč se sférochodec držel ve vyhnanství, ukryl se před ní i před zbytkem světa; jeho hlas byl stažený žalem.

„Obávám se, že musím.“

Bídný výjev přerušila Felothar, když si odkašlala: „Takže, Sarkhan Vol a tihle divocí draci — o tomhle bych chtěla slyšet víc.“

A Ajani začal vyprávět.

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát