Květoskrýš [#01] Pohroma v Údolí

Svatava

Svatava hleděla na dopolední sluneční světlo, které se třpytilo na vlnící se hladině, jejíž vzory a předzvěsti byly stejně nevyzpytatelné jako temnější hlubiny. Rákosí a dlouhá tráva se houpaly ve větru a lesklá vážka honila hejno komárů. Vzduch, vonící teplým bahnem a letním růstem, uklidňoval její neklidné srdce. Tužka, kterou svírala, jako by se sama od sebe pohnula, když druhou rukou rovnala na klíně svůj v listě vázaný deník.

Přišla na břeh hledat pochopení, klid a krátký únik od starostí, které ji trápily. Z tohoto úhlu na hladině nemohla vidět svůj vlastní odraz, známý a nudný: drobnou tvář žabího lidu, zelenou pleť, jantarové oči a věčný nervózní úsměv. Nic zvláštního, teď ani nikdy jindy.

Ledaže být obzvlášť nepoužitelný by mohlo být považováno za pozoruhodné.

V jezírku se cosi pohnulo nebo se zatřpytilo nad ním v oparu horka. Svatava přimhouřila oči, naklonila se dopředu a přemýšlela, jestli ji nečeká další vidění…

Zezadu na ni padl ušatý stín a na rameno jí sáhla ruka. Svatava s vyjeknutím vyskočila do vzduchu, dost vysoko na to, aby si narazila hlavu o rákosí, a pak neohrabaně přistála na svých dlouhých nohách.

"Uklidni se, Svatavo, děvče," řekla Věra a ohrnula svůj králičí nos. "Nemusíš být tak teatrální."

"Promiň," řekla Svatava a sebrala ze země svůj deník. "Jen jsi mě vylekala."

"A neudělala bych to, kdybys ses zabývala něčím užitečným," odsekla Věra, "místo hledání vidin. Už jsi skončila s pracemi?"

Svatava sebou trhla. "Ne tak docela. Byla jsem v přípravně a starala se o oheň pro dávku čarodějné lískové esence, ale…"

"Ale?"

"Ale nedokázala jsem to. Postarat se. Evžen řekl, že medicína je zničená a že nemám znovu překročit práh, dokud jeho temperament nevychladne jako oheň." Použil sice barvitější výrazy, ale Svatava to nehodlala opakovat.

"To jsi celá ty." Věra si posunula listový klobouk dozadu, aby mohla přišpendlit Svatavu zarudlým pohledem. "Tvoji prarodiče tě rozmazlovali, požehnej jejich vzpomínkám, ale nemůžeš se jen tak pročmárávat životem."

Vzpomínka na její ztrátu zasáhla Svatavu ostřeji než to, co řekla Věra, ale králice ještě neskončila.

"A vyndej si hlavu z toho jezírka s vizemi," dodala Věra se šťouchnutím. "Musíš žít tady a teď, místo toho, abys zkoušela, co přinese budoucnost. Nic z toho ještě nikomu neprospělo."

"Někdy může pohled na možnou budoucnost pomoci lidem lépe se rozhodovat v přítomnosti," řekla Svatava a její úsměv se zachvěl.

"Ať je to jak chce," odpověděla Věra, "nemám čas na filozofii, když je čas sklizně. Doufám, že tvá budoucnost bude zahrnovat více práce a méně špehování mraků." Věra švihla chlupatým ocasem a nechala Svatavu napospas jejímu přerušenému kreslení.

Svatava si povzdechla. Věra říkala jen to, co si myslí většina ostatních v Rybníkově. Za celou dobu, co žila v malé vesnici, Svatava stále nenašla své místo, své poslání. Začala si zoufat, jestli to někdy dokáže.

Kolem ní ostatní procházeli prací svého dne. Králíci se zablácenýma nohama sekali a vázali dlouhé stonky řeřichy pro nakládku do trakařů směřujících do obecních skladů. Vydry protahovaly mělké vody u pobřeží sítěmi, chytaly střevle a házely je do dřevěných sudů. Otec žabák míjel shluk hřebenatých kosatců a na zádech nesl nádobu s vodou plnou jeho pulců. Všichni byli zaměstnaní, spokojení — vtipkovali s přáteli, cákali jeden na druhého, aby se zchladili ve slunečním žáru, nebo se pilně soustředili na svou práci.

Svatava měla co dělat, aby se dokázala soustředit na práci tak, aby ji vůbec stihla dokončit. Příhoda v přípravně byla jen jednou z dlouhého seznamu podobných problémů. Spálené mrkvové dortíky, špatně zasazené hrachové výhonky, kusy prošívaných dek, které věčně čekají, až je někdo sešije… Kdyby ji její úkol dostatečně zaujal, mohla by na něm strávit hodiny a úplně zapomenout na své okolí; bohužel jen málo činností vzbuzovalo takovou oddanost.

Dokonce i učení se magii skončilo špatně. Možná, že kdyby mohla strávit ještě pár semestrů v Kašnově, dokončit výcvik u krále Kvákala — ale ne, raději se tím nezabývat. Nesla si s sebou dost hanby za své nedostatky, aby s ní vydržela po všechna zbývající období svého života.

Aspoň by měla své umění. Během rozhovoru s Věrou si nechala deník zavřený a nechtěla, aby králice viděla, co nakreslila. Někdy to byly pouhé spirály a vlny, kterým se ani nedalo správně říkat vzory. Někdy kreslila, co viděla, studovala pestře oblečeného ptáka v letu nebo bosého myšáka, jak dupe po šťávě z čerstvě utržených borůvek. Někdy se jí zmocnila vize a zůstala po jí jen nakreslená záhada — nebo, jak tvrdili jiní, jen výsledek přehnané představivosti.

Svatava otevřela knihu a líně zalistovala na stránku, na které pracovala. Při pohledu na ni se jí stáhla kůže a v ústech měla sucho, až se jí lepil jazyk na patro.

Jedna z knih v knihovně krále Kvákala v Kašnově obsahovala okázalé barevné ilustrace Pohromních tvorů — hrůzostrašných zvěstovatelů změn přírody, jak sezónních, tak chaotických. Svatava nikdy žádné z nich neviděla, i když jejich dílo bylo vidět pokaždé, když sklizeň ostružin v náhlém suchu uvadla nebo když se jarní déšť změnil v krupobití.

To, co nakreslila, se nejvíce podobalo Slunečnému jestřábovi, i když její ztvárnění bylo ve srovnání s královou knihou hrubé. Hřeben na temeni jeho hlavy se stáčel dozadu jako hřbetní ploutev nějaké ryby. Zahnutý zobák byl otevřený, jakoby uprostřed výkřiku, lemovaný podivnými výčnělky vousů, a tlustý jazyk na konci rozeklaný jako nic, co kdy viděla. Místo dvou křídel měl čtyři, ale konce letek neměly peří, ale blány jako u netopýrů. Alespoň drápy jí připadaly typické, i když představa, že je mu vydána na milost a nemilost, jí stačila, aby měla noční můry, i když byla vzhůru. Její tužkou nakreslené čáry vyjadřovaly sílu, dravost, stínění za tvorem naznačovalo spíše zuřící bouři než jasnou, zářící oblohu.

Navzdory dennímu teplu se Svatava zachvěla. Tohle musela být vize. Nikdy by ji nenapadlo nakreslit takovou děsivou věc samu od sebe. Musí to ukázat Bořivojovi, žabímu věštci z vesnice. Až na to, že… možná proto, že nikdy nedokončila svůj magický výcvik, odmítal její vize jako pouhé sny nebo fantazie. Dokonce i jako žadonění o pozornost, po smrti prarodičů.

Tentokrát to bude jiné. Musí být. Kdyby měla skutečné vidění Pohromního tvora, její vesnice by mohla být ve vážném nebezpečí.

Svatava si uložila deník do batohu a zamířila k Bořivojovu domu. Jeho sousedka Annik, která zrovna zametala verandu, řekla, že Bořivoj si šel vyzvednout nějaké oblečení, které mu na vzdálenějších polích spravoval nějaký myšák. Svatava kráčela dál po jediné hlavní silnici, která vedla skrz celou vesnici a přiváděla těch několik cestovatelů ze Senoluk na jihu přímo k Rosné výspě, Mátovému dolu a dalším bodům na severu. Prošla kolem myšáka pokrývajícího střechu zvětralého domu okvětními lístky leknínu, kolem králíků vyhrabávajících buclaté červené ředkvičky se zářivě zelenými listy, kolem shromáždění starších popíjejících čaj z černobýlu ve stínu trsu meduňky, která rozkvete, až přijde léto. Uvažovala o tom, že se zastaví a požádá je o sklenku, ale rozhodla se, že bude nejlepší dokončit pochůzku, než si to rozmyslí.

Svatava si naštěstí ušetřila námahu s dalším trápením pohledem na Bořivoje, který se loudal jejím směrem a klobouk z lilie mu stínil oči. Ukáže mu kresbu, poslechne si, co jí chce říct, a vrátí se k… cože? Něco si uvědomila. Domov jejích prarodičů, nyní její, nepochybně potřeboval uklidit. Brzy přijde oběd, pak večeře, nekonečný průvod jídel a dní táhnoucí se do budoucnosti.

Věra měla pravdu: rozjímání nad takovými věcmi nikomu nepomohlo, a už vůbec ne jí samotné.

Ozvalo se řinčení, rozléhající se po polích. Svatava se otočila ke zdroji hluku: myšák na vrcholku strážní věže, zběsile bušící do vesnického varovného zvonu. Ale proč? Otočila se a sledovala směr jejich pohledu k obloze.

Vysoko nad nimi se vznášel obrovský stín a kroužil ve strašidelném tichu. Tvor byl obrovský, rozpětí křídel měl široké jako větve dubu. Tmavě modrá a fialová na břiše, prsou a křídlech přecházela do černě pruhovaných letek a ocasních per. Tyrkysová magie zaplavila tu krásnou, strašlivou podobu, rozzářila oči a zobák v dutině tváře, zkrášlila smrtící drápy. Za tvorem následovala sametová noc, která prořízla jasnou nebeskou modř jako nůžky látkou a odhalila pod ní temnotu posetou hvězdami.

Maha. Noční sova.

Bez varování se snesla v třepotu křídel, přelétla vrcholky polí a pak se znovu zvedla a za ní se táhl soumrak. Kolem Svatavy ječeli nebo kvákali zděšení vesničané. Někteří padli k zemi, schoulili se do sebe, jiní ztuhli na místě a doufali, že nepřilákají pozornost Pohromního tvora. Jiní utíkali do svých blízkých domovů a nor nebo do úkrytu pod vysokými rostlinami, které by je mohly ukrýt.

Svatava prchala zpátky po prašné cestě k rybníku, střídavě probíhala úseky dne a noci, slunce a soumraku. Sova ji oblétla zleva, zdemolovala dům myšáků s nedokončenou střechou, až kolem létaly třísky ze dřeva a roztrhaných bílých květů. Odbočila a někdo do ní vrazil, vzpamatoval se a proletěl kolem ní. Jak si další vesničané uvědomovali nebezpečí, které jim hrozilo ve vzduchu, vyděšené pobíhání se změnilo ve zběsilý úprk.

Další nálet, další budova vybuchla. Pohyby sovy byly naprosto klidné, její průlet byl poznamenán jen následnou zkázou a mrazivým větrem křídel. Svatavino srdce se pokoušelo vyskočit z hrudi, i když se nutila ke klidu, jinak by ji sova mohla popadnout.

K spršce trosek se připojily jiskry z ohně a brzy chaos a zmatek zesílily plameny a kouř. Soví útoky hnaly Svatavu a ostatní nejprve jedním směrem, pak druhým, až se úplně otočila a nebyla si jistá, kde skončila. Ocitla se zpátky v polích, ztracená v bludišti hlávek zelí, a běžela plnou rychlostí navzdory bolesti v hrudi a nohou. Svět se stal matoucí mozaikou vytvořenou ze střepů denního světla uprostřed houstnoucího šera, jako by se čas sám roztříštil a nedal se spravit.

Když Svatava přelétla přes okraj bahnitého náspu, země jí zmizela od nohama. Padala dolů, až přistála v Říčce, tenkém potoku, který napájel větší rybník za ním. Ležela na boku v měkkém bahně po tucet nepravidelných úderů srdce a sípavých dechů, omráčená a omámená.

Pomalu se překulila na záda. Obloha podlehla naprosté tmě, bezměsíčné a zaplavené neznámými hvězdami. Dokonce i teplé vůně dopoledne ustoupily svěžím vůním tiché noční květeny. Vzhlížela vzhůru, jako by byla netopýr zběhlý v potřebných dovednostech čtení pohybů nebeských objektů, jako by mohla uhodnout, co by teď měla udělat.

Svatava se přinutila posadit a pak se přikrčila. Zvuky chaosu a zkázy byly tlumeny vzdáleností, ale přesto pokračovaly. Mohla sledovat koryto potoka až k rybníku a doufat, že v hlubinách vody najde bezpečí s ostatními vesničany a počká, až Noční sova dokončí své řádění.

Nebo může zamířit opačným směrem, k nejbližší vesnici. Varovat je před útokem Pohromního tvora, možná dokonce přivolat pomoc. Rybníkov bude třeba vyhrabat z trosek, které tu zůstaly, znovu postavit a vesničany… Ne, nebude myslet na nejhorší věci, na těžké věci, které bude třeba po takové tragédii udělat. Soustřeď se na bezprostřední problém, na další krok, ne na ty, které přijdou později.

Sevřelo se jí hrdlo. Co by řekla Věra, kdyby slyšela, jak Svatava konečně žije v přítomnosti? Nejspíš nic; jen by cukla čumákem a zavrtěla hlavou.

Tak do toho, řekla si Svatava. Nestůj na místě a nečekej, až se život stane, jako vždycky. Pohyb.

S bolavým srdcem a pohmožděninami se Svatava chytila brašny se svým deníkem a belhala se korytem potoka vstříc vzdálenému příslibu slunečního svitu.

Milena

Ti malí myší rošťáci se do toho pustili znovu.

Milena stála před kulatými dveřmi svého domu, míchala misku těstíčka a dívala se, jak se její drahé, milé, tvrdohlavě nezávislé děti usazují na ramenou a nejistě se kymácejí. Růženka, nejstarší a největší, vytvořila základnu, na ní Šedák a na něm Flíček. Nohy klouzaly, ocasy se stáčely kolem obličejů a krků a pronikavé skřeky rozmrzelosti přerušovaly každou novou nadávku, kterou na sebe vzájemně házeli.

Stáli před oknem a snažili se pověsit transparent, který celé hodiny pečlivě malovali. Stálo na něm "ŠŤASTNÉ NAROZENINY MILENO" — tedy, technicky řečeno tam bylo "ŠŤASTNÉ NAROZENINY MAMI MILENO". Jejich otec Klem si laskavě povšiml, že Milena není matkou všech, stejně jako on není otcem všech, a proto ostatní nemají tu čest oslovovat ji jinak než křestním jménem. Tuto jemnou opravu podtrhl políbením všech dětí a své pobavené manželky, která měla svá privilegia, jež vedla ke třem dětem a všeobecné spokojenosti.

Opravdu, její narozeniny byly zatím krásné. Slunečno, aniž by bylo příliš teplo, lehký vánek jí čechral hnědou srst, tak příjemný, jaký v Dobrovrchu za pozdního jara ještě nikdy nebyl. Sedmikrásky a řebříček kvetly v krásných bílých a žlutých chomáčích nad jejich hlavami, včely pilně bzučely mezi poháry nektaru a — ale ne, starosta Oliver se trmácel přímo k ní. Dlouhé uši se mu neustále pohybovaly, jak se snažil odposlouchávat každý rozhovor, který míjel, a zastavoval se, aby si popovídal s kterýmkoliv z jejích sousedů, kteří postávali před jejich spletenými domky z trávy, uklízeli po večírku nebo popíjeli odpolední čaj.

Milena pátrala po Klemově baculaté šedé postavě, ale běda, její milovaný musí být stále venku a vyměňovat si bezinkovou marmeládu, kterou potřeboval k dokončení várky svých slavných sušenek. Povzdechla si, oblékla si brnění úsměvu a smířila se s bitvou zdvořile dotěrných konverzací a dobromyslného vyzvídání.

"Mileno!" Oliver mávl rukou. Byl malý, jak už to u králíků bývá, měl skořicově hnědou srst a prošívanou vestu v jasně zeleném a žlutém odstínu. "Nejšťastnější narozeniny tobě, má drahá. Jsi jako obrázek."

Vypadala jako unavená matka v pomoučené zástěře se skvrnami od marmelády. "Děkuji, Olivere," odpověděla. "Jste příliš laskav." V její mysli spolu ovšem už zkřížili meče.

Jeho pohled sklouzl na mísu. "A jaká rozkošná kouzla jsi ty a tvůj skvělý pekař připravili na dnešní večírek?"

Kdyby mluvila dost dlouho, možná by nedostal příležitost přepadnout ji čímkoliv, co by opravdu chtěl. Měla pocit, že ví, co to je.

"Tohle bude jahodový koláč," řekla Milena vesele, jedno oko stále upřené na své děti, které upustily prapor a snažily se ho zvednout, zatímco byly stále na sobě. "První jahody sezony jsou už zralé a ty víš, že jedna jahoda nakrmí půlku města. Klem dělá sušenky s bezinkovou marmeládou, které se hodí k jahodovým koláčkům, muffinům a drobence, a polevu na mrkvový dort už máme hotovou. Brynn přinese své žaludové koláčky, Niall nám slíbil pampelišku a tuřínový zelený salát, Vann dělá svůj heřmánkový šumivý nápoj a—"

"Taková hostina to bude!" zvolal Oliver. "A krásná příležitost pro tolik lidí, aby se sešli na oslavě."

Obratný kryt. Šedák strčil Růžence nohu do ucha, což s úšklebkem tolerovala. Ovšem Flíček vzápětí strčil špičku svého ocasu do Šedákova oka a vysloužil si tím vřískající nadávku. Milena přestala s mícháním, což bylo jen dobře, protože dort by byl příliš hutný, kdyby jej hnětla déle.

"Víš, Mileno," řekl Oliver, naklonil se blíž a promluvil svou verzí šepotu, který slyšeli i ptáci v oblacích. „Bard Stříbřák říkal, že se chce podělit o svou pohádku o Cesmínovém řádu, vzhledem k tomu, že je tady obzvlášť oblíbená. A vzhledem k tomu, že máš narozeniny, samozřejmě. Možná by to byla vhodná příležitost, jak vytáhnout tu starou relikvii, kterou jsi schovala na půdě, jako historickou ukázku, jak to bylo?"

Milena by nic takového neudělala. Připravila si vlastní kryt a protiútok. "Nemohu přece takhle odvádět pozornost od Stříbřákova výkonu. Chudák, představte si, že bych přerušila naprosto příjemnou historku jen proto, abych zamávala rodinnou památkou?"

"Mohla bys, ehm, počkat, až skončí?" Oliver se odvážil, uši se mu rozšířily a mírně sklopily dozadu.

"Ale to by pak všechno jeho úsilí vyletělo přímo mezi stromy, ne? Místo toho, aby mu všichni chválili jeho skvělou práci, budou se věnovat mně, a to by bylo prostě příliš hrubé, ať už narozeninové nebo ne." Milena zavrtěla hlavou, jako by toho litovala. "Ne, nejlepší bude nechat ho v podkroví, kam patří, a nechat Stříbřáka, aby si to zasloužil. Samozřejmě spolu s jahodovým koláčem." Odvažovala se doufat, že ho tímhle odzbrojila.

"Beru tě za slovo," řekl Oliver a úder nohou signalizoval, že se nesmířil s porážkou. "Ale napadlo tě, že by sám Stříbřák mohl mít zájem tu relikvii vidět, hmm?"

Nebyl odzbrojen vůbec; místo toho obnovil svůj útok. Milenina matka Duha, za všechna ta roční období, kdy byla strážkyní artefaktu, ho nikdy nepřinesla sousedům, aby ho okukovali, jako by to byl nový klobouk nebo pásek. Kdyby byla ještě ve městě, Oliver by se vůbec neodvážil vyslovit svou žádost, protože Duha by mu nadělala puchýře na uších, dokud by neutekl se staženým ocasem. Její otec Eliáš, na druhou stranu, by dokázal vyslovit tak výmluvné odmítnutí, že by Oliver ani nepoznal, že byl odmítnut, dokud by se nevrátil do své nory.

Bohužel, Milenini rodiče byli na zasloužené dovolené v severní zemi, a tak se Milena musela starat sama o sebe. Stýskalo se jí po nich, nejen proto, že musela zvládnout Olivera, ale i proto, že měla narozeniny a bylo to teprve podruhé v životě, kdy se při této příležitosti nesejdou. Budou další narozeniny, řekla jim, a byla to pravda, ale i tak.

Oliver připravoval další salvu protestů, když se malá věž z myších dětí začala nejistě kývat. Milena strčila mísu s těstem Oliverovi a proskočila kolem něj. Jednou tlapou si přehodila Flíčka na rameno a druhou si přitiskla Šedáka k hrudi. Růženka přistála na zadku, ocas měla zakřivený nad zády. Transparent klesl k zemi v hromadě látek a jeho viditelná písmena nyní všem hrdě hlásala "ŠŤA INY ENO".

"Zase ti upadla!" Śedák vykřikl a zkroutil Mileně paži, aby vzhlédl k bratrovi.

"Kvůli tobě jsem to upustil!" odpověděl Flíček a přitiskl se Mileně k levému uchu a půlce obličeje.

"Ne!"

"Jo!"

Růženka si jen povzdechla, vstala a oprášila si špínu z kalhot.

"Kvůli čemu ten povyk?" zeptal se Klem, ruce obtěžkané potravinami a oči rozzářené pobavením. Mohl Milenu políbit na tvář, ale ta byla momentálně plná mrzutých dětí.

"Máma mě zachránila!" Flíček oznámil svým sladkým, vysokým hlasem. "Šedák mě donutil odhodit prapor—"

"Ne!"

"—a pak mě málem nechal spadnout—"

"To jsem nikdy neudělal!"

"—ale máma nás chytila oba a teď jsme zachráněni a ona je hrdinka!"

Milena si vyměnila pohled s Klemem, který říkal, že oba potlačují smích.

"Vždycky byla mou hrdinkou," řekl Klem loajálně. "A teď, kdo z vás trénovaných hrdinů mi pomůže upéct nějaké sušenky?"

Zmínka o sušenkách upoutala jejich pozornost, ale zaváhali. "Musíme dokončit vyvěšení transparentu," zakňučel Šedák.

"Uděláme to s Růženkou, než se umyjete?" navrhl Klem. "Pamatuj, že tohle všechno musím nejdřív odnést dovnitř. Ahoj, Olivere, neviděl jsem tě. Nemůžu si povídat. Mnoho práce před začátkem slavnosti. Mileno?"

Růženka vytáhla džbán s bezinkovým džemem zpod Klemovy paže, zatímco Šedák a Flíček bojovali o to, kdo ponese cukr a kdo okvětní lístky prvosenky. Klem si nechal pytel žaludové mouky, který byl pro děti příliš těžký. Oliver to všechno sledoval, naprosto zmatený, dokud mu Milena nevzala mísu.

"Nenechte se zdržovat," řekla Milena. "Jsem si jistá, že máte před sebou ještě další obchůzku, která zajistí, že Dobrovrch bude v tak dobré kondici jako vy."

"Ano, samozřejmě," přisvědčil Oliver a uši opět zaujaly obvyklé postavení směrem ven. Pokud si všiml, že se vyhnula dalším otázkám ohledně rodinného dědictví, neřekl o tom nic. Souboj byl prozatím u konce.

Milena se už chystala za sebou zavřít dveře, když ji rychlé kroky a namáhavé dýchání, které se blížilo od silnice, přinutily zaváhat. Běla, jedna z místních lasiček, se rozběhla k Oliverovi a ukázala zpátky směrem, odkud přišla.

"Olivere, tohle musíš vidět," řekla Běla. "Radka je na hlídce, říkala…" nadechla se. "V Říčce je cizinka a vůbec nevypadá dobře."

Milena opřela misku s těstem o stůl v předsíni a pak ze zdi popadla rapír v pochvě.

"Kleme!" zavolala. "Potíže u potoka. Hned jsem zpátky."

"Dávej na sebe pozor!" odpověděl Klem. "Budu se starat o maličké."

Oliver s Bělou měli náskok, ale Milena je rychle dohnala, proběhla kolem střech z bílých okvětních plátků a spletených travnatých stěn protkaných většími, natřenými hliněnými norami, které si oblíbily králičí rodiny, včetně mlynářky s vysokým větrným mlýnem. Dlážděnou ulici lemovaly barevné skleněné kontejnery, které čekaly, aby zachytily dešťovou vodu z příští jarní bouře, která měla každým dnem propuknout. Upravené zahrady kvetly náprstníkem, sedmikvítkem, sladkou tařinkou — a samozřejmě konvalinkami. Nad tím vším se tyčily dřevěné domky netopýrů, jejichž okna byla tmavá, zatímco jejich obyvatelé spali až do soumraku.

Zvědaví přihlížející se zastavovali při svých pochůzkách, tlačili kolečka nebo nesli pytle s potravinami, nebo vystrkovali hlavy z oken nebo stáli před svými útulnými domovy a ptali se Olivera, co se děje. Milena jim nevěnovala pozornost a soustředila se na to, aby se dostala k potoku tak rychle, jak jen ji její malé nohy unesou.

Narůstající dav se shromáždil kolem mladé žáby, která se zhroutila mezi dva domky u vody. Chudinka byla celá od bláta a očividně vyčerpaná, bledě zelenou kůži měla zbarvenou do šeda, oči zavřené.

"Udělejte místo," nařídila Milena. Shromáždění měšťané ochotně o několik kroků ustoupili.

"Místo, ano," opakoval Oliver a těžce oddychoval, aby se postavil vedle ní.

Milena opatrně položila tlapku na hlavu žabky a spodní víčka se jí otevřela, pod tmavými zornicemi byly vidět jen tenké půlměsíčky jantaru.

"Pomoc… prosím…" zachraptěla.

"S čím?" zeptala se Milena. "Co se ti stalo?"

"Útok… Pohromní tvor…" Žabka opět zavřela víčka a ochabla. Bezvědomí.

"Říkala Pohromní tvor?" vypískl někdo za Milenou.

Davem se proháněl šum jako vánek na poli s tuřínem. Brzy se ta pověst rozšíří po celém Dobrovrchu a nepochybně se rozroste i ve vyprávění.

"Ty a ty," ukázala Milena. "Přiveď Květu a pomoz jí s nosítky." Léčitelka nepochybně odpočívala uprostřed odpoledního spánku a nechtěla se nechat vyrušovat, ale potřebovali ji tu.

"Kam?" zeptal se Oliver.

"Zatím může zůstat u mě," odpověděla Milena. "Udržím ji v bezpečí." A dostane z chudinky tu historku hned, jak se probudí.

Odkud žabka přišla? Jakému strašnému osudu mohla jen tak tak uniknout životem? Milena se zahleděla do dálky podél klikaté stezky potoka a v duchu mapovala, které vesnice tím směrem leží. Pak zvedla oči k obzoru a odpolední obloze poseté řídkými mraky, pátrajíc po nějakém náznaku, že by příště mohl Pohromní tvor obrátit svou divokou ničivou sílu na Dobrovrch.

Nakonec dorazila Květa a Oliver si mnul ruce, když Milena pomáhala nakládat žabku do nosítek. Zavedla ji k sobě domů a přemýšlela, co řekne Klemovi a dětem, zatímco jednou rukou pevně svírala rapír.

Ať se stane cokoliv, pomyslela si Milena chmurně, moje narozeninová oslava bude muset počkat.

Ral

Od té doby, co se vrátil na Ravnicu z Hromové křižovatky, se Ralovi náhodně vynořovala v mysli jediná myšlenka jako bouře na jasné obloze, během gildovních schůzí, koupelí, nebo kdykoli jindy, kdy se jeho pozornost zatoulala:

Beleren je naživu a já ho zabiju.

Za předpokladu, že by ten zatracený mág mohl být zabit. Ale po téměř dvou letech, kdy věřil, že je mrtev — ztracený za phyrexijské invaze — zjistil, že se místo toho vydával za Ashiok, aby mohl ukrást nějaké podivné zvíře? No.

"Já ho zabiju," zamumlal Ral s rukama za hlavou a díval se na strop ložnice.

"Koho zabiješ?" zeptal se Tomik hlasem zastřeným spánkem.

"Belerena."

Tomik zvedl hlavu z polštáře a zamrkal na Rala. Bez brýlí byl rozkošný, hnědé vlasy rozcuchané. "Myslel jsem, že ho chceš najít?"

"Ano. Abych ho mohl zabít."

Tomik sebou plácl zpátky na polštář. "Nezabiješ ho. Je to tvůj přítel."

Opravdu? Jaký přítel bojuje a uteče bez vysvětlení?

"Chceš vědět, proč udělal to, co udělal," řekl Tomik, jako by Ralovi četl myšlenky. "Jestli ho zabiješ, nikdy se to nedozvíš."

"Přestaň být rozumný." Ral přitiskl polibek na rty svého manžela, aby ho umlčel. Nefungovalo to.

"Máš plán?"

Ral přejel prstem po Tomikově obočí. "Zkusil jsem k němu sféroportovat. Skončil jsem na nějaké pláži na Ixalanu. Ale znám někoho, kdo by ho mohl vystopovat."

Tomikovy oči zkoumaly temnou místnost, jak přemýšlel. "Pomůže ti?"

Ral miloval mít skvělého manžela, kterému nepotřeboval všechno vysvětlovat. "Nevidím důvod, proč ne. Předtím pomáhala."

"Kdy odjíždíš?"

"Zítra."

"Jestli odjíždíš zítra…" Tomik se odmlčel, ale jeho ruce se pustily do něčeho úplně jiného.

Ano, jeho manžel byl rozhodně skvělý. A Ral by se nikdy nespokojil s nikým jiným.

"Nemohu ti pomoci."

Stála na mostě v udržované zahradě, bílé vlasy se jí otíraly o zlaté brnění, tvář zakrýval klobouk se širokou krempou. Větvemi nedalekého stromu zatřásl větřík a do sluncem políbeného vzduchu se snesla sprška okvětních lístků.

"Nemůžete, nebo nechcete?" zeptal se Ral.

"Už nemůžu sféroportovat. Má jiskra je pryč."

Ral zklamaně zaskřípal zuby. "Vůbec necítíte Mlžné Věčnosti?"

"Ne." Její ruka se pohnula jako bič a za letu chňapla okvětní lístek. "Konečně jsem nalezla klid."

"Sakra. Nějak to jít musí."

"Sférochodci zanechávají aetherové stopy, které lze sledovat. Většina z vás to dělá intuitivně."

"A vy?"

Pustila okvětní lístek, který se líně snášel k záhonu uhrabaného písku. "Cítila jsem stopy až k jiskrám na jejich konci."

"Jak cítila?"

Povzdechla si. "Jak mohu popsat chuť člověku, který nemá jazyk? Vrať se na poslední místo, kde jsi ho viděl, a otevři svou duši."

"Skvělé. Díky." Ral věděl, že si jeho sarkasmus nezasloužila, ale byl příliš zahořklý, než aby tomu mohl zabránit. Sféroportoval ve spršce jisker a nechal Poutnici v její palácové zahradě.

Místo na Hromové křižovatce, kde naposledy viděl Belerena, bylo stejně prázdné jako Ral. Dokonce ještě prázdnější; samotný trezor zmizel a zůstaly po něm jen trosky Sakrova. Žádné stopy, nic. Co říkala Poutnice? Otevřít svou duši? Taková blbost. Ale jiné možnosti neměl.

"Dobře, duše," zamumlal Ral. "Pusť se do toho."

Zavřel oči a poslouchal. Ticho. Zavětřil ve vzduchu. Prach a kov. Fantazíroval o dalším rozbourání trosek bleskem a instinktivně se svou magií obracel k počasí. Možná by ho potěšila pěkná bouřka.

Počkat. Jeho moc o něco zavadila. Trochu zelené barvy. Bylo to rozmazané, jako slovo částečně vymazané z papíru. Že by Beleren nějak vymazal vzpomínku na svou aetherovou stopu? Ten lstivý malý…

Ral se na tu stopu soustředil všemi částmi svého těla. Pocit zeleně rostl jako květina. Zavřel oči a vydal se za ní do Mlžných Věčností—

A ocitl se na poli, obklopen pampeliškami. Byly vyšší, než jaké kdy viděl. Stejně tak tráva a vzdálené stromy. Co je to za sféru? Kde je Beleren?

Znechuceně si přejel rukou po tváři a pak ztuhl. Co to mám s obličejem? To jsou vousky? Jsem pokrytý kožešinou? A tohle je… ocas?

"Já ho zabiju!" vykřikl Ral a z očí mu vyšlehly blesky, když zahrozil tlapkou k obloze.

Autor: Valerie Valdes
Překlad: Honza Charvát