Květoskrýš [#02] Očekávaný dýchánek

Svatava

Svatava někdy měla sny tak skutečné, že překročit hranici spánku v obou směrech bylo jako projít dveřmi a najednou dorazit na jiné místo. Tentokrát byla její dezorientace horší, protože si nepamatovala, že by si lehla, a nepoznala pokoj, ve kterém se ocitla. Zamrkala na dřevěné trámy ladně se klenoucí nad postelí, na pevně tkané stěny, na zlaté sluneční paprsky šikmo pronikající skrz roztřepené záclony, a přemýšlela, jestli ještě spí.

Zdálo se jí o Noční sově. Ničení, oheň a kouř, křik — až na to, že domy byly neznámé, terén se měnil z lesa na pole a na rybník, jako by viděla mnoho útoků spojených dohromady jako korálky na náhrdelníku. Na každém místě její pohled přitahovala rozmazaná postava lasičáka v červené kápi, jizva na jednom oku… Kdo to byl? Byla to vize a ne jenom sen? Pokud ano, co to znamenalo?

Znovu se vynořily vzpomínky, včetně její dlouhé cesty podél koryta potoka — kam? Bylo tam sluneční světlo, nakláněla se nad ní myška a pak… tahle místnost. Jedněmi dveřmi sem, druhými ven, nic mezi tím.

Její pozornost upoutaly hlasy a smích zvenku. Svatava se posadila příliš rychle; hlava se jí roztočila, nohy a záda ji bolely. Zasténala tak hlasitě, že to bylo slyšet i jinde v domě, protože záhy dveřmi prošla dvojice myšáků.

Byli asi stejně vysocí, jedna měla kaštanovou srst, druhý stříbrnou. Prvně jmenovaná měla na sobě oranžové šaty se zářivě červeným knoflíkem na krku, zatímco druhý si otíral tlapky o moukou potřísněnou zástěru částečně zakrývající zelenou tuniku.

"Tady jsi v bezpečí," řekla hnědá a přistoupila blíž. "Já jsem Milena a tohle je můj manžel Klem."

"Okouzlující, navzdory okolnostem," řekl Klem.

"Jmenuji se Svatava," řekla. "Přišla jsem z Rybníkova. Byla jsem—"

Milena zvedla packu. „Než nám řekneš svůj příběh, mohl bys prosím tě dojít pro Olivera, Kleme? Aspoň nebudeš muset nic opakovat. A ať Růženka uvaří konvici mátového čaje."

"Jako by se stalo, lásko." Klem odešel.

Milena se posadila na kraj postele. "Umyla jsem tě a vyprala ti šaty. Ty, co máš na sobě, jsou dárek od Reeda, jednoho z našich žabích lidí. Léčitel říká, že tvá zranění nejsou vážná. Zhroutila ses vyčerpáním, tak jsme tě přivedli sem, aby sis odpočinula."

"Kde to jsem?" zeptala se Svatava. Hlasy venku sílily a slábly, jméno "Oliver" se ozývalo vícekrát.

"V Dobrovrchu," odpověděla Milena. "Jsme pár hodin chůze od Rybníkova. Občas sem připlouvají vydry, ale potok má teď málo vody."

Svatava si toho nevšimla. Prchala bahnem a vegetací a občasným kusem holé půdy, bála se, že by ji mohla následovat Noční sova.

"Tudy, Olivere," řekl Klem a za okamžik stál u nohou postele malý skořicově hnědý králík a lomil packami.

"Vítej v Dobrovrchu, má drahá, vítej," řekl Oliver až příliš srdečně. "Nepochybuji o tom, že Milena se o tebe stará, jak nejlépe umí, a kdybys cokoliv potřebovala, jako starosta tohoto skvělého města je mou povinností poskytnout ti veškerou pohostinnost…"

"Děkuji, Olivere," přerušila ho Milena. "Svatava je bezpochyby ještě unavená, takže bychom si možná měli poslechnout její příběh a pak ji nechat odpočinout?"

Úzkostlivý Svatavin úsměv se rozšířil. Milenu znala jen pár minut a už poznala, že je řídící typ.

"Ano, samozřejmě, a musím se vrátit na slavnost." Oliverovy uši se nepatrně posunuly dozadu. "Pověz nám tedy, Svatavo, co tě přivedlo k našemu prahu?"

"Říkala jsi něco o Pohromním tvorovi?" Milena strčila loktem. Oliverovi zacukaly uši ještě víc dozadu a srst se mu zavlnila, jako by mu byla zima.

Svatava přikývla a hrdlo se jí sevřelo jako rýha ucpaná troskami. Pomalu, chraplavým šepotem vyprávěla příběh útoku Mahy, zkázy Rybníkova, strašlivé temnoty, která vymazala den jako terpentýn stírající barvu z plátna.

A pak se, možná pošetile, zmínila o svém snu, který mohl být viděním, a o svých kresbách, včetně toho podivného jestřába. Milena a Klem si vyměnili nečitelný pohled, takový, jaký měli její prarodiče, tiché porozumění za dlouhé manželství.

Oliver se zasmál. "To je tedy příběh," řekl. "Jsi si jistá, že sis tu situaci nespletla? Tvá představivost se zdá být poněkud přehnaná, což se od uměleckého temperamentu dá očekávat. Můj vlastní pradědeček byl velice obratný ve vyřezávání a jednou přísahal, že viděl—"

"Olivere," řekla Milena ostře.

Svatava se rozplakala. Nemohla si pomoct. Všechny její obavy, jak utíkala o život, starosti o přátele a sousedy, frustrace z toho, že její vize jsou opět zavrženy — pocity přetékaly jako nádrž na vodu v letní bouři. Věděla, že se musí uklidnit, vysvětlit to, protože když to nedokáže, jak by mohla přivést pomoc zpátky do Rybníkova? Ale slova nepřicházela.

Oliver ji poplácal po paži. "Ať už se stalo cokoliv, měla jsi za sebou dlouhý den, že? Napadlo mě, že by ses k nám mohla přidat — víš, že má Milena narozeniny a uspořádali jsme spolu velkolepou oslavu — ale možná by bylo nejlepší, kdybys zůstala tady a pořádně si odpočinula."

Bez dalších okolků opustil místnost, následován Klemem. Milena znovu zaujala své místo na posteli a tiše se posadila. Proutěnými stěnami Svatava slyšela, jak Oliver vychází ven, lidé volají jeho jméno a ptají se ho na ubohé žabí lidi.

"Pohodlně odpočívá," ujistil je Oliver. "Milena má věci v pořádku, jako vždycky, a jsem si jistý, že se k nám brzy připojí."

"Co to má znamenat s tím Pohromním tvorem?" zeptal se někdo.

"Není třeba se trápit," řekl Oliver. "Jarní los přišel právě včas, že? A Slunečný jestřáb ještě nějakou dobu nepřiletí. Ti nepředvídatelní, Hnilobný had, Vyprahlá kočka, a tak dále, se nepletou do záležitostí nás, malých lidí v Údolí. Naposledy v bitvě o Kellský vrch a předtím v době Cesmínového řádu. A teď už dost těch pochmurných řečí. Máme jahodový koláč, který se musí sníst!"

Ozval se drsný jásot, po němž následovala píseň hraná na harfu, doprovázená dřevěnou flétnou a bubnem. Svatava poslouchala veselou hudbu s bolestí v hrudi.

Starosta se v těch tvorech tak úplně nemýlil. Byly vzácní v porovnání se vzdálenou minulostí, kdy se kouzlotkalci poprvé naučili používat magii, aby ochránili všechny živočichy před predátory, kteří pustošili zemi přívalovými bouřemi, vánicemi, požáry a morem. Konvalinka, šampiónka Cesmínového řádu, vládla hořící mocí meče Skáloplamu, a zahnala Pohromní tvory daleko.

Pak ale ta samá magie některé kouzlotkalce dohnala k šílenství a ostatní odložili velká magická kouzla ve prospěch těch malých, které mohl zvládnout každý. Údolí, útočiště ve vysokých kopcích, žilo v míru, i když jiné části Květoskrýše stále trpěly rozmary Pohromních tvorů.

A přesto Noční sova zaútočila na Rybníkov. Pokud byl její sen skutečně vidinou, mohla by zaútočit znovu — nebo už zaútočila. Nebo obojí.

"Nic jsem si nepředstavovala," zaskřehotala Svatava s rozedřeným hrdlem. "Ani Noční sovu, ani moje sny, ani moje kresby."

Milenu zachránil před odpovědí příchod Růženky s čajovým podnosem. Dítě mělo otcovu barvu srsti a matčin nos a na sobě vestu a kalhoty vyšité vinným vzorem. Vážně stála, zatímco Milena nalévala šálek voňavého mátového čaje a podávala ho Svatavě.

"Napij se," řekla Milena. "Pomůže ti to uklidnit nervy."

Svatava poslechla a ruce se jí třásly. Růženka nechala podnos na stolku a po kývnutí matky odešla. Mlčky popíjeli, až nakonec promluvila Svatava.

"Neměla jsem utíkat," řekla Svatava. "Měla jsem zůstat. Mohla jsem udělat… něco."

"Možná." Milena hleděla do svého šálku, jako by v něm byla moudrost. "Když můj manžel nebo děti onemocní, nechci je opustit, jako by jim má přítomnost sama o sobě bránila ve zhoršení nemoci. Nebo pokud dojde k útoku banditů, můj meč bude jistě znamenat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Ale já nejsem ten svorník, který chrání celý svět před rozpadem, že ne?"

"Asi ne." Svatava věděla, že tato řeč má zabránit tomu, aby se cítila vinna za svůj útěk. Nestalo se. "Bolí mě nevědět…" Nedokázala se přinutit dokončit tu temnou myšlenku.

"Brzy se to dozvíš," řekla Milena a od ní to znělo jako slib. Položila prázdný šálek na podnos. "Moje narozeninová oslava právě probíhá. Můžeš se k nám přidat, pokud nechceš být sama se svými myšlenkami. Je tu spousta jídla a pití a mohlo by se ti ulevit. Je dobré oslavovat život v těžkých časech." Zvedla podnos, odešla a zavřela za sebou dveře.

Hudba pokračovala, přidávaly se další nástroje a hlasy a rytmické dupání nohou. Myšlenka na tanec způsobila, že mátový čaj, který vypila, se chtěl hned vrátit. Přesto se Milena nemýlila. Mohlo by jí prospět nehrabat se ve svých problémech. Potřebovala něco sníst, přestože neměla chuť k jídlu.

Byly ty vize pravdivé nebo ne? Milena neřekla, že Svatavě věří, ale ani nesouhlasila se starostovým hodnocením. Zdálo se, že se alespoň smířila s tím, že Noční sova zaútočila na Rybníkov. Jakékoliv další nebezpečí bylo nejisté, jediným důkazem bylo slovo jediné žáby, kterému nikdy nikdo kromě prarodičů nevěřil, nechť jejich duše odpočívá v pokoji.

Tohle bylo bezvýsledné. Svatava si řekla, že by opravdu měla vstát a jít. Ale zatím ještě ne. Ještě ne.

Milena

Milena položila podnos s čajem na stůl v kuchyni vedle poslední chladnoucí várky jahodových sušenek. Místnost jako vždy naplnila vůně cukru, ovoce a koření, hřejivá a uklidňující. Klem si přehodil přes rameno ručník a přitáhl Milenu k sobě, aby ji objal, přitulil se k její tváři a šimral ji vousky.

"Jak se má naše nová přítelkyně?" zeptal se.

"Trápí se," odpověděla Milena. "Chudinka je vyždímaná a připravená utéct."

"To se dalo čekat. Mám ji zasypat sladkostmi?"

"Brzy." Milena sbírala myšlenky jako spletené přadeno příze. "Oliver si myslí, že vypráví příběhy, aby upoutala pozornost, nebo nějaký podobný nesmysl."

Klem se opřel, ale nepustil ji. "Co myslíš ty?"

"Že má vize, skutečné vize a nepřehání ani nevymýšlí jedinou věc."

Klem ji jemně stiskl a pustil. "Co máš v plánu?"

"Někdo musí jet do Rybníkova," řekla Milena. "A kvůli bezpečnosti raději víc než jeden."

"A ty chceš být jednou z nich?"

Milena šťouchla do sušenky, která byla trochu mimo mísu. "Nechci opustit tebe a děti."

"Transparent už visí, takže předpokládám, že ještě pár hodin budeme v pořádku," žertoval Klem. A vážněji dodal: "Malí jsou pěkná kvítka, ale v případě potřeby se bez tebe obejdeme. Tvoje rodina se brzy vrátí z výletu a moje nikam neodjela. I naši sousedé můžou pomoct, víš. A troufám si tvrdit, že jsem schopný udržet krky nasycené a zadky čisté, i když jsem v nevýhodě tři na jednoho."

"Jsi víc než schopný," protestovala Milena.

Klem po ní hravě hodil utěrku. "I tak je nejlepší řešit velké problémy společně. A to slibuje být velkým problémem, lásko."

"To ano," souhlasila Milena. Pohromní tvorové nebyly jen na obtíž, jako hmyz požírající rostliny. Dokázali změnit den na noc, teplo na krutý mráz, zralé plodiny na uschlou révu. Mohli by vypálit celou Květoskrýš a nechat po sobě jen popel.

Milena zaťukala klouby prstů na stůl a ustoupila. "Jdu nahoru na půdu."

"Myslíš, že je to potřeba?" zeptal se Klem.

"Na Pohromního tvora?" Milena pokrčila rameny. "Když ne teď, tak kdy?"

V podkroví vládl organizovaný chaos předmětů používaných zřídka — sváteční dekorace, zimní kabáty, budoucí narozeninové dárky skryté před zvědavýma dětskýma očima. V jednom rohu, nejvzdálenějším od malého okna, které osvětlovalo prostor, ležel ranec pokrytý hanebně zaprášenou plachtou.

"Není to zrovna tajemství," řekla Milenina matka Duha, když to předávala své dceři. "Dala mi ho matka a ty ho dáš Růžence, až už ho nebudeš moci ovládat. Nebo možná Šedákovi nebo Flíčkovi, pokud Růženka nebude z těch, co se chopí zbraně. Ne, není to tajemství, ale zodpovědnost."

Milena stáhla plachtu. Pod ní spočíval na dřevěném stojanu meč. Na rozdíl od rapíru s bodlákovým jílcem, vyrobeného z kovové mízy železokořenných stromů, byla tato zbraň vyrobena z masivního zubu, vybroušeného do rozměrů, které jsou pro malé lidi zvládnutelné. Čepel na sobě měla vyleptané znaky, byla zakřivená, obě ostří vybroušená to tenka a zúžené do zákeřné špice. Jílec byl jednoduchý, omotaný provázkem, zatímco hruška byla vytesána do tvaru tančícího plamene.

Meč kdysi patřil samotné Konvalince, tak zněl příběh, vytvořený z tesáku Ohnivého vlka, který málem zničil celou Květoskrýš. Duha v soukromí vyjádřila své pochybnosti.

"Příběhy mají moc," řekla Duha. "Příběh nemusí být pravdivý, aby byl skutečný, nebo možná naopak? Ať už byl ten meč Konvalinčin nebo ne, ať už byla Konvalinka opravdu naše kdovíkolik prababička, lidé věří v příběh a v meč. A ten svou moc má, to si buď jistá."

Oliver chtěl Mileniny narozeniny využít jako záminku k tomu, aby z relikvie udělal podívanou. Jedna věc byla vyslechnout si příběh o Cesmínovém řádu a druhá obdivovat fyzické důkazy o jejich statečných činech. Milenu ta vyhlídka připadala nechutná, ale teď? Možná to bude nutné.

Milena zvedla zbraň ze stojanu. Byla těžší než její rapír, ale dobře vyvážený. Rukou a tělem jí proudil proud magie od ucha až k ocasu. Teplé, ale ne nepříjemné, jako když sestoupíte ze zastíněné verandy do plného slunečního svitu. Znaky na čepeli krátce vydávaly slabé načervenalé světlo, jako by se pod bílým kostěným povrchem rozdmýchaly uhlíky.

Nikdy předtím se to nestalo. Milena to brala jako znamení. Její matka tvrdila, že očarované plameny zbraně může její majitel vyvolat v případě potřeby, při obraně nevinných a zranitelných.

"Pokusil by se ho někdo ukrást?" zeptala se jednou Milena. "Použít ho pro své vlastní sobecké cíle?"

Duha se zasmála. "Meč si na takové věci nepotrpí. Bylo mi řečeno, že vaše pra-pra-babička, Bůh žehnej jejímu duchu, našla to, co zbylo ze zloděje, který vyhrožoval, že ublíží jejímu synovi."

"Co zbylo?"

"Popel, zlatíčko. Jenom popel."

Oslava možná začala rozpačitě, obavy z cizinců a Pohromních tvorů zastínily oslavy, ale teď byla živá a veselá. Stoly naložené jídlem se shlukovaly u Milenina domu; koláče a vdolky mizely v uznalých ústech, z jahodové drobenky zbyly jen drobky a pár sušenek s bezinkovou marmeládou bylo zabaleno do ubrousků a zastrčeno do kapes pro budoucí pohoštění. Vann připravil nejen svůj pověstný heřmánkový šumivý nápoj, ale také ostružinový punč s lákavou hřebíčkovou a skořicovou vůní. Klem vypil dva šálky a prohlásil, že se nechal inspirovat k vytvoření nového dortu na jeho počest.

Bard Stříbřák a pár dalších seděli nebo stáli na plošině u sousedova domu a hráli jednu veselou melodii za druhou, zatímco čipmankové tančili s králíky, hraboši s ježky, lasičky s myšmi — včetně Růženky, ocas zastrčený těsně u jejího těla, oči zářící radostí. Silomil, ještěrčák, který vynikal krásnými červenými kruhy kolem očí, žongloval hořícími palcáty, máchal jimi a otáčel je v závratné ukázce půvabu a obratnosti a jejich plameny za sebou nechávaly v soumraku stopy.

Flíček a Šedák spolu s dalšími dětmi ze sousedství přelezli Mazla, nevrlého starého jezevce, který byl skoro třikrát větší než Milena. Snášel, když ho někdo používal jako hřiště s dobrou náladou, někdy se převaloval na bok nebo prohýbal široká záda nebo natahoval ruce, aby kvičící mrňousové mohli stoupat do nových výšek.

Na otevřeném prostranství mezi domy někdo vztyčil lukostřelecký terč a rozjela se soutěž. V porotě byl králík se sobolí srstí v širokém slamáku — Čestmír, který vyhrál jarní a podzimní lukostřelecké soutěže až příliš mnohokrát a následně mu byla zakázána účast. Přesto si na požádání dopřál několik výstřelů, aby zapůsobil na diváky. Milena sledovala, jak vypustil tři šípy najednou a připíchl přesný střed každého listu jetele na vzdálený cíl.

Pár netopýřích kleriků se připojilo k oslavám, když slunce zapadlo pod střechy a světlušky vrhaly svou jemnou záři na zaplněnou ulici. Purpur měl na sobě černé roucho s vysokým límcem a stříbrným lemem, ozdobené fázemi měsíce, zatímco Červenčiny průsvitné světle zelené šaty se kolem ní třepotaly a ze záhybů mrkaly kruhy jako oči v křídlech mola. Zatímco Purpur hovořil s Klemovými rodiči, Červenka se zdála vzdálená, roztržitá, s pohledem upřeným na obzor, jako by čekala, že ho něco zdolá. Snad měsíc, i když se dívala špatným směrem.

"Dort?" Zeptal se Klem, který Milenu vylekal při prohlížení hostů. Milena se usmála a vzala si nabízenou cukrovinku. Hustou polevu zdobil obrovský plátek jahody, přesně jak to měla ráda.

"Když budu jíst tolik, můžu nakonec prasknout," řekla Milena a kousla si.

"Tak já ti pomůžu," řekl Klem a ukradl jí kousek lžíce.

"Oj, to je moje!"

"Od druhého vždycky chutná líp, to přece víš." Drápkem smetl polevu z talíře a olízl ji, vousky mu zlomyslně zacukaly.

Milena zamyšleně žvýkala a pak polkla. "Všechno je tu tak mírumilovné, ale působí to křehce. Jako by se měla rozpoutat bouře."

"Kvůli Svatavě?" zeptal se Klem. Milena přikývla a on se o ni opřel. "Když přijde bouře, přečkáme ji. Jak říká moje máma: 'Nenechte si ujít ranní slunce čekáním na večerní déšť.' Je krásný den, jsi mezi přáteli a důvěryhodní jedinci mi řekli, že ten dort není úplná ostuda."

"Musí být vynikající," škádlila ho Milena, "jinak bys mi ho nekradl."

Ve dveřích se objevila Svatava a nervózně se usmívala na nikoho konkrétního. Sevřela lokty, jako by si nebyla jistá, co s rukama, dokud k ní někdo nepřistoupil a nenabídl jí plátek mrkvového koláče. Držela talíř, jako by zapomněla, jak se jí.

"Jdeme na to," řekl Klem a šťouchl do Mileny.

Sledovala Klemův pohled. Oliver zamířil k pódiu, kde vystoupili hudebníci. Stříbřák si toho všiml a píseň ukončil, všichni uznale tleskali a dupali. Oliver zvedl ruce a tleskání se ztišilo na, ne-li přímo na tiché, tak minimálně zdvořilé mumlání.

"Sousedé — ne, přátelé," začal Oliver, "je mi ctí a potěšením s vámi celý večer slavit narozeniny naší Mileny." Na okamžik se odmlčel, aby se ozval bouřlivý potlesk.

Téměř stejnou řeč měl na každé narozeninové oslavě. Milena se zakousla do jahody a rezignovala nad tím, že bude dávat pozor, protože je čestným hostem. To od ní nebylo hezké. Chudák Oliver to myslel dobře.

"Milena je vzorem naší komunity," pokračoval Oliver. "V mládí se přidala k myší tlupě, která cestovala na nejvyšší kopce v údolí, aby zdolala Útes hrdinů, jako mnozí před ní."

"V mládí?" zašeptal Klem. "To jsi teď stará, nebo co?"

Milena ho s úsměvem umlčela.

"Připojila se k místním obráncům, když bandité zaútočili na Dobrovrch, chránili město a zaháněli zlomyslné darebáky."

Byla to politováníhodná šarvátka. Přistála ve smradlavém kouzle skunků a musela si celou věčnost drhnout srst.

"A co je nejdůležitější," řekl Oliver a zaškubal nosem, "Milena je oddaná manželka a matka a její zahradničení a pečení jim všichni závidíme. Skutečně je příkladem statečnosti a věrnosti, o kterou každý usiluje."

"Nemusí se snažit až tak," zamumlala Milena.

"Oliver byl vždycky spíš poleva než dort," odpověděl Klem. "Když už mluvíme o dortu, máš v plánu dojíst ten svůj?"

Milena mu ho podala a on se do něj pustil. Nabídl jí sousto a ona si ho vzala. Měl pravdu; chutnal lépe, když se o něj někdo podělil. Láska byla vždycky to nejlahodnější koření.

Oliver si ten okamžik vybral a natáhl ruku k Mileně. "Poslechněme si pár slov od naší oslavenkyně! Pojď sem, Mileno, nestyď se." Zvedl se jásot a několik lidí se uchechtlo, nepochybně při pomyšlení na Milenu a její plachost.

Milena polkla, když vylezla na plošinu vedle Olivera. Dav se před ní rozprostřel, někteří napjatě poslouchali, jiní se věnovali svým vlastním tichým rozhovorům. Co jim může říct? Ne, co jim potřebuje říct? V myšlenkách se vrátila k debatě s Klemem a k meči, který pečlivě zabalila.

"Děkuji vám všem, že jste přišli," začala. "Doufám, že jste si to užili stejně jako já, mezi tolika dobrými přáteli."

"A dobrým jídlem!" zaječel kdosi, následován smíchem a souhlasem.

Flíček seděl Růžence na ramenou a chytal ji za uši, aby udržel rovnováhu, zatímco Šedák nadskočil a zamával, aby upoutal matčinu pozornost. Milena se usmála a zamávala mu. Sama Růženka se jen dívala, vážná a zasmušilá jako vždy.

Jak mohla myslet na to, že opustí rodinu, byť jen na pár dní? Opravdu už nebyla nejmladší, nehledě na vtípky. Jiní by jistě byli ochotni Rybníkovu pomoci. Hledala svého manžela v lese tváří, našla ho nedaleko jejich domovních dveří, pár kroků od Svatavy. Klem zvedl na pozdrav lžíci k čelu a vstoupil dovnitř.

Zdálo se, že si ho Svatava nevšimla. Neposlouchala ani Milenu. Místo toho se dívala na oblohu, jako by mohla spadnout, její nesnědený dort stále svírala třesoucí se ruka. Milena si představovala sebe — nebo ještě hůř, své děti a Klema — ve stejné pozici. Cítit se sama mezi tolika lidmi, bát se a být nejistá, když všichni kolem vás tančí a smějí se, musí být téměř nesnesitelné.

Milenino váhavé odhodlání se upevnilo. Věděla, co je třeba udělat, a mohla to udělat, takže to udělá. Je to jednoduché.

"Obzvlášť děkuji tobě, Olivere, za laskavá slova o mně," řekla Milena. "Nepovažuji se za statečnějšího nebo věrnějšího než kdokoliv z přítomných. Statečnost neznamená vždy lézt po horách nebo bojovat s bandity. Všichni jsme připraveni si v těžkých chvílích pomáhat, a to je možná to nejstatečnější, co si umím představit."

Z obecenstva se ozval souhlasný sbor, ale ještě neskončila.

"Máme mezi sebou někoho, kdo byl statečný." Milena ukázala na Svatavu, která ztuhla, když se k ní otočily oči a uši. "Svatava přijela až z Rybníkova, aby sehnala pomoc pro svou vesnici a varovala nás před útokem Noční sovy."

Teď se dav rozčilil a mumlání zesílilo. Oliver si přitiskl uši dozadu, ale Mileně neodporoval. Zdálo se, že se Svatava smršťuje jako nový list na plném slunci.

"Neviděla jsem tu zkázu," řekla Milena a zvýšila hlas, aby ji bylo přes ten rámus slyšet. "Ale slyšela jsem její příběh. Nevěřit jí znamená riskovat utrpení pro nás i pro ostatní a myslím, že to vůbec není příliš odvážné. Ani to není praktické a většina z nás jsou praktičtí lidé, že?"

Odpověděl váhavý souhlas, přikyvování, cukání uší a hlazení vousků. Klem se vynořil z jejich domu, nesl předmět zabalený v látce a vydal se k ní.

"Praktická věc," řekla Milena, "je jet do Rybníkova, zkontrolovat vesničany a poskytnout jim pomoc. Dobrovrch je teď možná v bezpečí, ale pokud je na svobodě Pohromní tvor, nemusíme být v bezpečí už moc dlouho. Maha by mohla šířit temnotu nejen po celém Údolí, ale i v nejvzdálenějších koutech Květoskrýše."

Klem vylezl vedle Mileny a podal jí svůj ranec. Důstojně ho rozbalila a odhalila tak meč ze svého podkroví. Když ho držela ve vzduchu, po vyřezávaném zubu se od jílce ke špičce zavlnil slabý záblesk plamene. Dav zalapal po dechu a Oliver už nevypadal tak dychtivě, aby viděl relikvii.

"Hodlám prozkoumat situaci v Rybníkově," řekla Milena a sklonila meč. "Bude-li to nutné, půjdu po všech stezkách, které tam najdu, kamkoliv by mohly vést, abych zachovala náš klid. Kdo půjde se mnou?"

Někteří její přátelé a sousedé zavrtěli hlavou, jiní sklopili oči nebo se nervózně rozhlédli. Milenu napadlo, jestli přece jen nebude cestovat sama.

"Já půjdu!" Lučištník Čestmír zvedl luk. Jeho sestry protestovaly a všechny se začaly tiše hádat.

Mazel se vztyčil do plné výšky, tyčil se nade všemi ostatními a naklonil svou bíle pruhovanou hlavu k Mileně. Silomil vedle něj zasyčel a zamrkal třetím víčkem.

"Jestli jde on," řekl Silomil, "tak já taky. Nedovolím, aby se dostal do potíží beze mě."

To jsou čtyři. Přihlásí se ještě někdo?

K Mileninu překvapení se Červenka proplétala davem a křídla se kolem ní stahovala jako plášť. "Postavení hvězd mě vyvedlo z míry," řekla vysokým a zasněným hlasem. "Věřím, že Rybníkov je severka, která mě dovede tam, kde mě potřebují."

Svatava seskočila z pěšiny a klopýtavě se zastavila u plošiny. "Musíš vzít i mě," řekla bez dechu. "Znám pár triků. Studovala jsem kouzlotkaní u krále Kvákala v Kašnově, jako jeho učednice. Je to má vesnice. Chci ti pomoct. Potřebuju."

"Jak si přeješ," řekla Milena. Ostatním obyvatelům města řekla: "Ještě jednou vám všem děkuji, že jste přišli. Ti z nás, kteří cestují do Rybníkova, se připraví k odjezdu za rozbřesku." Znovu zabalila meč do látky, což byl signál, že chvíle pominula a budoucnost musí začít doopravdy.

Kdosi zvolna zatleskal, potlesk sílil v záplavě jásotu a dupání. Sousedé Milenu objali a popřáli jí hodně štěstí, když se vracela domů. Růženka, Šedák a Flíček se k ní připojili a Klem na ni čekal u hlavních dveří. Společně vešli dovnitř, aby se připravili na to, co přijde.

Svatava ujistila Milenu, že jí děkuje za pohostinnost, ale v podnájmu pro cestující ve městě jí bude na noc dobře. Klem pomáhal Mileně zvládnout Šedáka s Flíčkem, kteří neustále klábosili, zatímco je rodiče koupali a přemlouvali k oblečení do pyžam. Růženka uklidila minimální nepořádek v kuchyni; Milena měla podezření, že její nejstarší nechce zůstat nečinná, když jsou její myšlenky a emoce rozpolcené, což je názor, který sdílí. Teď Klem balil Mileně batoh, zatímco naháněla mrňata k postelím a posílala Růženku, aby dokončila noční úklid.

"Nechci, abys odešla, mami," vykřikl Flíček a chvěly se mu vousky.

"Bude z ní hrdinka, Flíčku," řekl Šedák a poskakoval na posteli. "Zažije dobrodružství, bude dělat šermířské souboje a používat magii a pak se vrátí a bude nám vyprávět všechny své příběhy!"

"Nezajímají mě příběhy," trval na svém Flíček. "Už nám příběhy vyprávěla. A tátovy jsou stejně lepší, protože umí měnit hlasy."

"Až budu pryč," řekla Milena trpělivě, "musíte být hodní a pomáhat tátovi i Růžence, ano?"

"Ano, mami," odpověděli jednohlasně.

Růženka dorazila ve své oblíbené prošívané noční košili. "Postarám se o ně," řekla tiše. "A taky pomůžu tátovi při pečení."

Milena objala všechny své děti a stiskla je tak pevně, jak se jen odvážila. "Jste moje sladké a statečné myšky a budu vás milovat od jara do zimy a zase zpátky."

"Miluju tě," odpověděli poslušně. Zastrčila je dovnitř, přitulila se k jejich tvářím, opatrně vyhnala světlušku z ložnice a zavřela dveře.

Klem se opřel o stůl v kuchyni a zástěra mu visela na háku u hrnců a pánví. Když k němu došla, rozevřel náruč, aby se mohli v klidu obejmout. Voněl cukrem a žaludovou moukou a kořením a vším dobrým na světě a jí se po něm stýskalo stejně, jako se jí stýskalo po dětech, které se snažily ve vedlejším pokoji usnout.

"Děláš správnou věc," řekl Klem a pohladil Milenu po zádech. "Jsi asi ta nejschopnější osoba v Dobrovrchu, která pomůže chudince Svatavě. Dokonce vzor, jak říkal náš drahý starosta."

Milena zasténala a pak se zasmála. "Příští rok bude mít kvůli této výpravě dvakrát delší projev."

"Schovám nám nějaký vosk, abychom si mohli udělat špunty do uší."

Chvíli se mlčky objímali a nakonec dovolili svým něžným pocitům, aby je povzbudily směrem k jejich vlastní posteli. Co přinese zítřek a další dny, nedokázal nikdo říct, ale strávili spolu noc, v teple, s láskou a v bezpečí — prozatím.

Autor: Valerie Valdes
Překlad: Honza Charvát