Květoskrýš [#04] Věštění a bouření

Svatava

Svatava, potlučená a vyčerpaná z toho, jak s ní házel proud Dlouhé řeky a pak se doplazila na břeh, aby našla dočasné útočiště v jeskyni plné kostí, mohla jen tupě zírat na kruh ozbrojených krysáků, který ji a ostatní obklopoval. Potřetí za tolik dní málem zemřela a teď jí zase někdo vyhrožoval. Jakákoli jiskra vzdoru nebo strachu byla uhašena a zbyl jen popel.

"Možná sis toho nevšiml," řekla, "ale měli jsme jen malou kontrolu nad naším příchodem sem, ať už jsme kdekoliv."

"Nezajímá," odsekl krysák a mávl dýkou. "Odejdete, nebo vaše mrtvoly nakrmí brouky."

Mazel se překulil na nohy s překvapivou grácií a zavrčel. Čestmír se napjal, jako by se chystal uskočit, zatímco Silomilovy oči oranžově zaplály.

"Neukvapujme se," řekla Milena a zvedla prázdné tlapky.

"Jsem připraven zapojit se do nějaké cílené akce," řekl Ral a kolem chrániče se mu zaklikatil blesk.

Z ústí jeskyně se přiblížily šouravé kroky. Krysák ustoupil a odhalil scvrklou postavu v plášti ozdobeném krunýřem. Jeho srst, pokud byla někdy tmavší, vybledla do bledě šedé, opíral se o hůl se šnečí rukojetí a pohyboval se pomalu, jako by ho bolely kosti. Zpod kápě na Svatavu hleděly podivné oči, jedno černé a druhé červené.

"Tihle cizinci nejsou jako ostatní," řekl a v jeho tichém hlase se ozvalo zasípání. "Přivedla je k nám Řeka. Musíme jim nabídnout pohostinnost."

Vrátili zbraně do pochev a jeden z krysáků nabídl Svatavě tlapku, aby jí pomohl vstát. Zaváhala a pak ji přijala.

"Pojďte," řekl starší. "Jsem Vítězslav a vy si musíte odpočinout a najíst se, než budete pokračovat. Možná bychom vám mohli pomoci ve vašem pátrání?"

Mileně zaškubaly vousky, ale její postoj se uvolnil. "Byli bychom vám velmi vděční."

Vítězslav pokynul holí a na stranu se posunula žebrovaná mušle, která odhalila otvor do tunelu tak velkého, že se do něj Mazel vešel bez shrbení. Ze tmy se linuly pachy plísně a hub; Svatava si rozmyslela, zda následování těchto cizinců není vážnou chybou.

"Vážně?" Ral udeřil ocasem do bláta, pak sebou trhl a zamračil se na ocas, jako by ho urazil. Přesto se zařadil za Milenu.

Krysí lidé se přizpůsobili Vítězslavovu tempu a vedli je bludištěm vápence, náznaky ulitových vzorů, křivek a spirál, které na poďobaném povrchu vytvářely ponuré dějiny. Stěny nenesly žádné viditelné známky toho, že by je vyhloubili krysáci, i když podlahy se zdály být ohlazené a lehce vyduté, jak ubíhal čas. Kouzelná světla v nástěnných svícnech se rozjasňovala, jak se přibližovali, a pohasínala, když je míjeli, občas se objevily postranní tunely nebo nezdobené místnosti lemované holými lůžky.

"Co je to za místo?" zeptal se Ral.

"Naše vesnice," řekl starší. "Kdysi to byly prastaré nory, vytvořené obrovským hmyzem z dob dávno minulých, dnes dávno zapomenutých. Všemi kromě nás, samozřejmě."

Svatava se zachvěla, nejen proto, že se vzduch ochladil, když sestupovali hlouběji do skály.

"Co tady děláte?" zeptala se Milena.

"Jsme strážci vědění," odpověděl Vítězslav a dýchal jako děravý měch. "Zachováváme historii Květoskrýše a Údolí. Každý příběh, který najdeme, každý útržek legendy, který se vyplaví na naše břehy, uložíme do naší kostnice pro další generace. Minulost definuje přítomnost a tím i budoucnost."

Po tolika zatáčkách, že Svatava neměla ponětí, jak se dostat ven, došli k dřevěným dveřím, které Vítězslav otevřel. Pokynul všem, aby šli dovnitř, zatímco se jejich krysí doprovod tiše vracel do skrýší, z nichž se vynořili.

Ke Svatavinu překvapení byl pokoj prostorný, ale útulný. Ze stropu visel lehký koš plný slabě zářících perel. Pohodlně vyhlížející židle stály u stěny zcela zaplněné policemi až ke stropu, některé byly přístupné jen po točitém schodišti. Řady a stohy knih sdílely prostor s nejrůznějšími tretkami — byly tu měňavé modré sochy z broučích krovek, krabice pokryté šupinami z motýlích křídel, pomalovaná polomaska z naplaveného dřeva. Koberce a polštáře změkčovaly kamennou podlahu a místnost zahřívala železná kamna, jejichž rašelina uvnitř zjevně hořela bez kouře. Vůně mořských řas a vlhké půdy se mísily s čerstvě vyluhovaným heřmánkovým čajem. Nad konvicí stál rezavohnědý krtek, na sobě měl prošívanou bundu záplatovanou u loktů a na nose brýle.

Vítězslav se usadil do jednoho z křesel a hůl položil opodál. Z košíku v rohu se vymotala malá svinka, přicupitala k němu a usadila se mu u nohou.

"Dá si někdo něco k pití?" zeptal se Vítězslav.

"Ano, prosím," řekla Milena. "Myslím, že pro nás všechny."

Vítězslav naklonil hlavu ke krtkovi. "Dloubale, kdybys byl tak laskav."

Dloubal vytáhl pestrou sbírku hrnků a naservíroval čaj, pak se pustil do krájení kousků semínkového koláče. Svatava vděčně usrkla čaje a pohodlně se uvelebila na polštáři, který si přivlastnila. Končetiny ji bolely od toho, jak se tak dlouho držela Mazla, a měla nové modřiny od drtě, která ji zasáhla v rozbouřené řece. Ostatní byli nepochybně v podobném stavu a jezevec na tom byl zřejmě nejhůř. Všichni také seděli, až na Rala, který pročítal hřbety knih, občas nějakou vytáhl a prohlížel si její obsah.

"Omlouvám se za nepřátelské přivítání," řekl Vítězslav. "Máme málo návštěvníků a vy jste druhá skupina cizinců, která tudy za tolik dní prošla. Ta první, bohužel, způsobila rozruch a od té doby je naše stráž posílena."

"Jací cizinci?" zeptala se Milena a naklonila se dopředu, tmavé oči bystré jako její čepel.

"Žoldáci." Zvedl hůl a nakreslil do vzduchu kruhy, z rukojeti mušle stoupala spirála modrofialové magie. V jeho středu se začal rýsovat mihotavý obraz: lasičák v červeném plášti s kapucí a jednou tlapou v rukavici mávající rapírem. Pravé oko mu zakrývala ošklivá jizva, tři šikmé čáry, jako by mu do tváře vrazil dráp.

"Tohle je Krutospár," pokračoval Vítězslav. "Přivedl svou tlupu přes bažinu, kradl, co se mu zlíbilo, a Noční sova za ním nadělala paseku."

"My ho taky hledáme!" Svatava vykřikla a zakryla si ústa rukama. Skákat do řeči není zdvořilé, jak jí rodiče často připomínali.

Milena jí nevynadala. "Našli jsme dva jeho nekromanty ve vesnici zdevastované Noční sovou. Zdálo se, že vědí něco o tom, proč tomu tak je, a tak jsme je sledovali, ale ztratili jsme stopu, když na Přístav v Trojstromově zaútočil Povodňový kostlín."

"Povodňový kostlín?" zapištěl Dloubal a rozlil si čaj. Milena vstala a pomohla mu ho utřít hadříkem.

"Krutospár musí být zastaven," zanotoval Vítězslav, "než se k tomuto šílenství připojí další Pohromní tvorové."

"Ale jak mohl ty útoky způsobit?" zeptala se Svatava zmateně. "Nikdo nemá moc nad Pohromními tvory, dokonce ani velcí kouzelníci z Cesmínového řádu neměli."

"Věřím, že Krutospár ukradl něco, co by mu, nebo komukoliv, pro koho pracuje, mohlo dát takovou moc." Vítězslav zavřel oči, jako by ho to bolelo. "Naši zvědové hlásili, že má v držení vejce Pohromního tvora."

Svatava zalapala po dechu a měla pocit, jako by z ní všechna krev vytekla jako voda z prasklé konvice.

"To vejce je… důležité?" Ral přimhouřil šedomodré oči pod brýlemi posazenými na čele.

"Z něj se jednou zrodí nový Pohromní tvor," řekl Dloubal. Kdo ví, jaký magický potenciál v takové věci je?"

"Třeba vůbec žádný," uvažovala Milena, když si vzala čaj a posadila se. "Vejce může být cenné jen pro tvora, který z něj vzejde. Musíme najít toho, kdo dává Krutospárovi rozkazy."

"A když ano?" Vítězslav se zeptal a jeho nesourodé oči připomínaly žhavé uhlíky. "Co pak?"

Milena mluvila rezolutně. "Pak vrátíme vejce na jeho právoplatné místo."

Čestmír vyskočil na nohy. "Mileno, ne! Na co myslíš? Vím, že Oliver mluvil o tom, že jsi hrdina a tak, ale tohle zachází trochu daleko. Jsem jenom farmář a Červenka je místní duchovní, a kdo vůbec ví o Silomilovi a Mazlovi…"

"Prosím?" Silomil zasyčel a ocas se mu rozzářil. "Pruhovaní darebníci se žoldáků ani Pohromních tvorů nebojí."

Ral se zajíkl smíchem a Milena na něj vrhla pohled. Červenka se pohnula, roztáhla křídla a rozhlédla se po místnosti vzhůru nohama.

"Krádež vejce narušila rovnováhu světa," řekla. "Hudba hvězd zůstane disharmonická, pokud se nám nepodaří obnovit harmonii."

Svatava si nebyla jistá, co to přesně znamená, ale souhlasila, že by se nikdo neměl potulovat s vejcem Pohromního tvora. Zvlášť když to znamenalo, že je pronásleduje Noční sova a rozsévá chaos. Ale stejně jako Čestmíra ji napadlo, jestli by opravdu mohla nějak pomoci.

"Ať se děje co se děje," řekl Ral, "nikoho z vás neznám, ale dokud bude Svatava mým jediným spojením s Belerenem, určitě vás všechny udržím naživu. I kdyby to znamenalo bojovat se sovou nebo obří rybou nebo čímkoliv jiným." Odmlčel se a pak jako by pro sebe dodal: "A možná tu dokonce postavím přenosovou věž."

Svatava chtěla protestovat, že neví víc, než mu už řekla, ale mlčela.

Milena odložila hrnek na podlahu a vstala. "Naše znalost tohoto problému z toho činí naši zodpovědnost. Když to vejce nenajdeme, kdo ví, co se může stát Údolí? Našim rodinám a přátelům? Cizincům, kteří jsou sami něčí rodina, něčí přítel?" Pohledem přejela místnost a postupně pohlédla na každého z nich. "Jste stateční, chytří, rychlí, silní a laskaví. Došli jsme tak daleko, pracovali jsme spolu, bojovali spolu a společně dokážeme vyřešit i tento problém."

Svatava si vzpomněla na svůj nepovedený výlet, kdy v zápalu boje málem Milenu srazila k zemi. Choulila se na hromádce, zatímco všichni kolem ní bojovali. Nebyla ani statečná, ani chytrá, ani rychlá, ani silná. Byla laskavá? Doufala v to, ale čeho by mohla laskavostí dosáhnout?

"I kdybychom chtěli Krutospára zastavit," protestoval Čestmír, "nemáme ponětí, kde je a kam jde. Nemůžeme mu nic překazit, když ho nemůžeme najít."

"Svatava by ten problém mohla vyřešit," řekla Milena.

"Já?" Svatava si přitiskla ruku na hruď. "Co můžu dělat?"

"Použij své věštecké schopnosti a najdi Krutospára."

Po protestech, které zůstaly nevyslovené, se Svatava na Milena nervózně usmála. Nikdo po ní nikdy nic takového nechtěl. Téměř nikdo nevěřil, že to dokáže. Rodiče, sourozenci, sousedé… podporovali ji jen prarodiče a ona měla vždycky podezření, že si z lásky dělají legraci.

Milena jí ale věřila. Milena jí věřila. A neviděl snad Ral, naprostý cizinec, v jejích kresbách tolik pravdy, aby se zavázal být jejím ochráncem?

"Můžu to zkusit," řekla Svatava pomalu. "Budu potřebovat velkou misku naplněnou vodou."

Dloubal vytáhl džbán a umyvadlo vytvořené z leštěné šnečí ulity a položil ho na podlahu poblíž Svatavy. Z jedné do druhé nalil čerstvou vodu a nevylil ani kapku. Vítězslav mávl rukou a světelné perly v koši pohasly a vrhaly na světle růžovou hladinu pánve jen nepatrný záblesk.

Svatava otevřela svůj nepromokavý vak a vytáhla svůj deník, ulevilo se jí, že ho nenamočila Dlouhá řeka. Obrátila se k poslední kresbě podivného Jestřába, pořízené těsně před útokem Noční sovy. Byli nějak spojeni?

"Co je to?" zeptal se Ral a nahlédl jí přes rameno.

"Nejsem si jistá," odpověděla. "Nikdy jsem nic takového neviděla."

"Ta hlava a křídla jsou mi povědomá," zamumlal. "Přijdu na to, ale asi bych vás měl nechat o samotě."

Svatava našla prázdnou stránku, přitiskla tužku k papíru. Místností se rozhostilo ticho, nejhlasitější bylo Vítězslavovo jemné sípání. Zírala do vody, čisté a nehybné, a snažila se uklidnit svou mysl, sáhnout po místě, kde se jí zjevovaly vize.

Nic se nestalo.

Rozptýlení ji zaplavilo. Police vržené do stínu, vůně rašeliny a promočeného oblečení, šustění látek, cukání ucha nebo vousků. Za levým okem jí zabolelo v hlavě, když vtiskla hrot tužky do stránky. Věděla, že se příliš snaží. Musí se uvolnit. Jenže tohle teď muselo fungovat. Tolik záleželo na tom, jestli uvidí nějakou stopu k místu nebo cíli Krutospára. Jestli znovu selže, selžou všichni. A pak co? Další útoky Noční sovy? Další zničené vesnice? Něco horšího, co si ani nedokáže představit? Hruď se jí sevřela, dýchala kradmými doušky a voda jí stále nic neukazovala.

Červenka ji polekala jemným dotekem. "To světlo je v tobě," zamumlala netopýřice. "Nemusíš je nutit, aby zářilo, stačí je jen odkrýt."

Svatava ta záhadná slova téměř reflexivně zavrhla, ale pak se místo toho přinutila o nich uvažovat. Její věštba skutečně nikdy nebyla něčím, co by mohla ovlivnit jako jiní kouzlotkalci. Nedokázala se ovládnout, když se její pozornost soustředila a nerozptylovala se jako odhozené korálky. To, co mohla dělat, bylo totéž, co dělala toho temného dne na břehu rybníka: sedět se svým deníkem a čmárat.

Zhluboka, pomalu se nadechla a uvolnila sevření tužky. Nakreslila bezcílnou spirálu. Udělala z ní šnečí ulitu. Sklouzla pohledem zpět k míse. Barva nebyla jednotná, ani povrch nebyl dokonale hladký, ale očividně byl vyleštěný. Spatřila bledé kvítky mydlice, i když mají spíš tmavě růžovou barvu. Už začaly kvést? Když ne teď, tak brzy…

Čas se rozmazal jako vlhký inkoust. Někdo jí vytrhl deník z ruky. Zvedla pohled k Mileně, která knihu otočila, aby všem ukázala — co? Svatava omámeně zamrkala, dokud nespatřila vlastní dílo.

Z jezírka posetého lekníny se zvedala mohutná třístupňová fontána, na jejím vrcholu ladná vodní spirála. Svatava se považovala za slušnou umělkyni, ale i kdyby byl její uspěchaný náčrt méně zdatný, každý v Údolí by snadno poznal, co namalovala.

"Odjeli do Kašnova," zašeptala Svatava.

"A my půjdeme také," řekla Milena. "Dobrá práce."

Jiní tento názor opakovali. Svatava si jen přála, aby její ruměnec triumfu nebyl poskvrněn vědomím, že se vrátí na panství krále Kvákala a na místo svého největšího neúspěchu.

Milena

Když Vítězslavovi a Dloubalovi vydatně poděkovali za pohostinnost, rozloučili se a pokračovali v cestě. I když se Mileně nechtělo pokračovat hned, Krutospár a jeho žoldnéři měli náskok, a to dost velký.

"Přejeme vám mnoho úspěchů," řekl jí Vítězslav. "Poslali jsme pár našich, aby sledovali vaši kořist. Když se s nimi setkáte, možná si navzájem pomůžete."

Milena by uvítala pomoc. Neměla ponětí, kolik žoldnéřů je v Krutospárově tlupě, ale nekromanti byli armáda sama pro sebe.

Dloubal je vedl jinou řadou tunelů, soudě podle vůní — víc trávy než bahna — a nakonec se vynořili v pozdním odpoledním slunci na okraji bažiny. V dálce na severu a na západě se zvedal les jalovců a dubů, zatímco na východě se jako odhozené dětské hračky tyčily rozeklané balvany a mezery mezi nimi byly posety shluky červených kapradin a hlohyní.

"Kudy se jde ke Kašnovu?" zeptala se Milena.

"Východo-severovýchod," odpověděl Dloubal a prohlížel si ji přes hranu brýlí. "Mohli byste jít na sever, pak na východ, najít nějaké vesnice v lesích, kde byste mohli přenocovat a nabrat zásoby na cestu. V kopcích je jen pár domků ještěrčáků, když se vydáte tudy, i když cesta je přímější."

Milena si prohlížela hvězdnou mapu. Jakmile se Červenka na noc probudila, mohla pomáhat, ale do té doby…

"Známe zkratku," zabručel Mazel.

"Přes pampeliškové pole?" zeptal se Silomil. Mazel sklonil hlavu a ještěrčák si povzdechl.

"Je s tou zkratkou něco v nepořádku?" zeptala se Milena.

"Je plná tořice," řekl Silomil. "Potrvá věky, než z Mazlovy srsti dostaneme ta lepkavá semena."

Lepkavá semena představovala jednoduchý problém ve srovnání s tím, čemu dosud čelili. Bohužel, Dloubal byl stejného názoru.

"Ta cesta může být v současné době nebezpečná," řekl krtek. "Před několika dny s sebou velká bouře přinesla strašlivé stvoření. Velmi nebezpečné."

"Jaké stvoření?" zeptal se Čestmír, uchopil luk a uši sklopil dozadu.

Dloubal si upravil brýle. "Sám jsem to neviděl. Bylo mi řečeno, že to není Pohromní tvor, ale je mu velmi podobný. V naší historii nemáme žádný záznam o něčem takovém."

Svatava nervózně zakuňkala.

"Možná je to z jiné sféry," zamumlal Ral.

"Jiné co?" zeptal se Čestmír.

"Nic."

Milena si vydráka zvědavě prohlížela, ale teď nebyl čas vyzvídat. "Je-li pole rychlejší, pak půjdeme polem. Podle potřeby se můžeme vždycky uchýlit na východ nebo na sever."

Dloubal stál u vchodu do tunelů a ustupoval dovnitř, když odcházeli. Svatava mu naposledy zamávala a on její gesto vážně opětoval.

Než došli k pampeliškovému poli, které jim Mazel slíbil, slunce se po obloze ani nepohnulo. On a Silomil šli v čele a prodírali se mezi stonky květin protkanými šlahouny trávy a choulostivějšími květy tořice. Jasné žluté okvětní lístky kývaly ve větru, bílé obláčky občas vytryskly ze silnějšího poryvu větru nebo ze šťouchnutí Mazlova ramene a jejich semena se vznášela nad krajinou. Po žoldnéřích nebylo ani stopy, ani po bouřích, jediné mraky byly chomáčovité jako kouř ze svíček.

Nakonec se zdálo, že ticho Čestmíra znervóznilo natolik, že převážil nad jeho znechucením. Začal na Rala střílet otázky jako šípy, i když s mnohem nucenějším veselím, než jaké předváděl u Svatavy.

"Smím se zeptat, odkud pocházíš?" zeptal se Čestmír.

"Z daleka," odpověděl Ral.

"Vnější les?"

"Ještě dál."

Čestmír přeskočil oblázek. "Čeká na tebe doma nějaká rodina?"

Ta otázka Rala z nějakého důvodu zarazila. "Můj manžel Tomik," řekl příkře. Udeřil ocasem do květiny, zřejmě úmyslně, ne náhodou, a ať už Čestmír chtěl vystřelit jakoukoli další otázku, zůstala v jeho toulci. Zrychlil, aby šel těsně za Mazlem, zatímco Ral zaostával a udržoval vzdálenost mezi sebou a ostatními.

Milena srovnala krok s Ralovým a pod nohama jim šustily růžice pampeliškových listů. Po stéblu trávy vylezla beruška a za bzučení křídel odletěla. Řada mravenců pochodovala kolem hromádky po žížalách na své vlastní nevyzpytatelné poslání. Milena bezmyšlenkovitě vytáhla koláč, na kterém Dloubal před odjezdem trval, kousek ulomila a ochutnala. Vynikající, se správným množstvím kmínu. Nabídla kousek Ralovi, který nakrčil nos.

"Je to dobré," řekla Milena. "Já bych to měla věděl. Jsem pekařka."

"Opravdu?" zeptal se Ral nevěřícně a prohlížel si její meč. "Co tedy děláš celou tu cestu tady, hledáš problémy?"

"Proč jsi tak daleko od domova a hledáš svého přítele?"

"Touché." Ral vzal kousek koláče a hodil si ho do úst.

"Chybí mi můj manžel," řekla Milena. "A moji maličcí. Jak voní, jejich hlasy, jejich sladká objetí…"

Ral chvíli mlčel a pak řekl: "Taky mi chybí manžel." Zdálo se, že ho přiznání téměř překvapilo, když si bezmyšlenkovitě třel bílou látku přivázanou k zápěstí. "Ještě nikdy jsem neměl nikoho, kdo by mi chyběl. A tak jsem se soustředil na to, abych našel Belerena, že jsem to dokázal ignorovat."

Milena ho poplácala po paži. "Jsem si jistá, že se k sobě vrátíte co nevidět. Za tu nepřítomnost si ho budeš vážit ještě víc a on tebe."

"Kéž bych měl tvůj optimismus," zamumlal Ral. "Beleren je kluzký jako úhoř a já nemám ponětí, co má v plánu." Udeřil svým chráničem do stonku pampelišky, až se semínka rozlétla.

Milena nevěděla, co je to úhoř, a srst se jí nakrátko zvedla, když měla ten nejpodivnější pocit něčeho nesmírného a nevyzpytatelného, jako jsou hvězdy upevněné na obloze. Má si dělat starosti s tím Belerenem a jeho spojenci, nebo dokonce se samotným Ralem?

Silomil se objevil mezi nimi, jako by tam byl odjakživa. "Chybí mi můj dávný domov na okraji Údolí. Tak teplé, ty kameny tam. I když ne tak teplé jako Stáleplanoucí dub."

"Tys byl ve Stáleplanoucím dubu?" zeptala se Svatava.

"Ale samozřejmě," řekl Silomil a rychle pohupoval hlavou. "Pruhovaní darebníci se potulovali po celé Květoskrýši."

Ať už řekl cokoliv, ztratilo se to, jak přes ně přeletěl obrovský stín. Milena měla meč v tlapce o vteřinu později, když si prohlížela oblohu. Ral vedle ní se napjal a v modrošedých očích mu zajiskřilo, když si stahoval brýle. I ostatní se zastavili.

"Ať to bylo cokoliv," řekl Ral zachmuřeně, "vyvolává to bouři."

Přesně podle jeho tvrzení se nad ním kupila temná mračna. Místo aby se valila jako pluh přes pole, vířila jako voda kroužící kolem odtoku a jejich střed bylo těžké rozeznat. Zvedl se vítr a zafoukal tak silně, že se vrcholky květin sklonily. Milena, která měla méně zastíněný výhled, konečně uviděla zdroj divoké magie.

Ve vzduchu se vznášel obrovský tvor a po jeho těle praskaly purpurové blesky. Podobal se Slunečnému jestřábovi v tom, že oba vypadali jako ptáci. Tahle obluda však měla čtyři křídla místo dvou, ale jejich konce měla blanité jako netopýří, na hlavě límec, jaký viděla na ještěrech. Peří na hřbetě mělo blátivou barvu, stejně jako peří na křídlech, ale to na letkách a krovkách bylo bílé, ocasní pera pruhovaná. Jeho ostré drápy vypadaly dost velké, aby dokázaly unést i Mazla.

"Co je to za věc?" Čestmír zašeptal a hlas se mu třásl, když se tiskl k zemi.

"To je drak," zašeptal Ral. "Změněný ve zvíře, jak se dalo čekat."

"O čem to mluvíš?" zeptala se Svatava.

"Teď mlčte a poslouchejte," odpověděl Ral tiše, ale naléhavě. "Tohle stvoření není z Květoskrýše. Je extrémně nebezpečné, jako vaši Pohromní tvorové. Pokud upoutáme jeho pozornost, budeme mít obrovské potíže."

O tom Milena nepochybovala. "Budeme pokračovat, tiše a pomalu jako nalitý sirup. Schovej všechno lesklé. Nemluvte. Silomile, jdi první. Všichni ostatní se držte u Mazla. Já budu vzadu."

Silomil mrknutím vnitřních víček potvrdil rozkaz a zmizel v zeleni. Mazlovu objemnou postavu bylo těžší skrýt, ale postupoval takovým tempem, že se i šneci zdáli rychlí. Milena doufala, že shora připomíná malý balvan nebo něco podobného, nic, co by dračího jestřába zajímalo. Čestmír se krčil vedle něj, uši přitisknuté k sobě, a dokonce i Svatava se pohybovala překvapivě nenápadně. Ral si přidržoval chránič na prsou, aby neodrazil světlo, a Milena zasunula meč do pochvy.

Přes veškerou péči měl Mazel potíže zůstat nenápadný. Některé pampeliškové kvítky, které se při každém závanu přitiskly na bok, ho zasáhly a praskly, jejich semena se vznesla do vzduchu a zanechala za sebou stopu. Milena navzdory naději doufala, že by to mohlo poskytnout krytí pro jejich pohyb, místo aby bylo tvorovi, který stále kroužil na tmavnoucí obloze, jasnější, kde se nacházejí.

Mazlovo rameno zasáhla pampeliška a bílé chomáče se otřely o Červenčin obličej. K Milenině hrůze spící netopýřice kýchla a probudila se, zvuk byl mezi šuměním větrem unášených květin a trávy nepříjemně hlasitý. Všichni ztuhli. Červenka si promnula nos, protáhla křídla a zmateně se rozhlédla.

"Kde to jsme?" zeptala se. "Proč jsou všichni tak potichu?"

Silomil plácl Červenku oběma rukama přes ústa, ale škoda už se stala.

Krutě zakřivený zobák dračího jestřába se otevřel a odhalil dlouhý rozeklaný purpurový jazyk. V tom jeskynním chřtánu se zablesklo a zapraskalo. Zakřičel, překvapivě hluboce a drsně, spíš řevem než jekotem. Snesl se k družině, která se střídavě přikrčila nebo rozprchla. Drápy ostré jako smrt sevřely prázdný vzduch těsně nad Mazlem a tvor se vznesl a odletěl k dalšímu výpadu. Svíjející se mraky bouře zhoustly jako šťáva, zakryly slunce a ukradly ze vzduchu teplo.

Ral sklouzl vedle Mileny a vycenil zuby. "Máte štěstí, bouře jsou moje parketa. Draci bohužel ne a nejsem si jistý, jak dobře tady moje magie funguje."

"Jakákoli pomoc, kterou bys mohl poskytnout, by byla vítaná," řekla Milena. "Pro dobro nás všech."

"Možná ho nedokážu zabít, ale myslím, že mu to dokážu dost znepříjemnit." Ral si poklepal na chránič. "Potřebuju hromosvod — něco na vedení elektřiny."

Čestmír vytáhl z brašny šíp ovinutý měděným drátem. "Dám mu něco na žvýkání."

Ral přikývl. "Řekněte všem, ať běží na můj signál."

Dračí jestřáb se znovu vrhl střemhlav a uhnul těsně před Mazlem, když ho Čestmír zasáhl měděným šípem do tlamy. Odlétl zpět vzhůru a zlostně vrčel — šíp byl pevně zaseknutý. Milena mezitím hledala úkryt, který by je ochránil; les byl sice daleko na severozápadě, ale východní kopce zůstávaly dost blízko, aby se tam dalo doběhnout.

Další průlet a Červenka tentokrát vyslovila strašidelné glissando, které jako by drásalo tvorovy smysly. Házel sebou, jako by se mu točila hlava, a stoupal zpátky do vzduchu, šíp stále zabodnutý do zakřiveného zobáku.

Ralovy modrošedé oči zapraskaly mocí, která se vlnila po celé délce jeho černé srsti a sbírala se mu do chrániče. Nahoře ve vířících oblacích zahlédl záblesk světla, následovaný zlověstným hřměním.

"Máš rád malé blesky, že? No, tak se podíváme, kolik toho zvládneš." Ral zvedl paži v chrániči a zakřičel: "Utíkejte!"

"Ke mně!" Milena se vrhla k balvanům a ostatní ji následovali. Silomil ji rychle předběhl a Čestmír těsně za ním. Mazlovu relativní pomalost, zatíženou Červenkou, zmírňoval jeho delší krok. Držel se blízko Svatavy, která svírala v jedné ruce hůlku, jako by to byl ochranný talisman.

Záplava blesků prorazila šedou pokrývku nad nimi tak jasně, že se to zdálo být druhým sluncem. Milena odolala nutkání prostě stát a s úžasem pozorovat čirou sílu Ralovy magie. Z mraků vytryskla divoká, přirozená energie a zasáhla hlavu dračího jestřába, než se spojila s vydrou. Nebyla si jistá, ale zdálo se jí, že pod drtivým duněním hromu slyší Ralův smích.

Dračí jestřáb se svíjel a řval, v očích mu divoce jiskřilo a pod povrchem jeho kůže se rozpoutala bouře energie — ale nespadl. Milena se ušklíbla; udeří také, nebo ne?

Ne. Jeho čtyři křídla rozvířila vzduch v návalu purpurově zbarvené síly a brzy zmizel v hradbě mraků, které stále ještě hustě ležely na kdysi modrém plátně odpoledne. Přesto Milena běžela dál, tak rychle, jak ji její unavené nohy dokázaly unést, k balvanům v podhůří.

Několik napjatých minut, které jim připadaly jako hodina, se všichni kromě Rala choulili pod ohromným kamenem nakloněným šikmo jako zatoulaná kniha na polici. Nebe se otevřelo a rozpršelo se. Svatava tiše zamumlala a zvedla hůlku, která na špičce ozdobené korálky slabě modře zazářila. Padající kapky ztuhly v tenkou bariéru kolmou ke skále a odrážely to nejhorší z deště. Milena zamžourala směrem, odkud utekli.

Vodní opona se nakonec rozestoupila a odhalila Rala, který se k nim plahočil. Zdálo se, že se ho žádná kapka nedotýká, jako by je stejně jako Svatava dokázal ohnout, aby se udržel v suchu.

Než došel k přístřešku, zamával tlapou k obloze, jako by odháněl komáry. Déšť postupně slábl a měnil se v lehkou mlhu. Mraky prořídly a rozestoupily se, na zem pronikl paprsek slunečního světla. Po dračím jestřábovi nezůstala ani stopa, jen namáhavý dech unavených zvířat.

"To bylo teda pěkný kouzlo," řekl Čestmír a pomalu nastražil uši.

Ral na něj kývl. "A pěkná trefa."

Silomil se přitiskl ke spodní straně kamene a rozhořčeně si olízl čenich. "A kde je kompliment pro mě za to, že jsem se tak skvěle plížil a nepřitahoval pozornost té obludy, hmm?"

"Odvedl jsi skvělou práci, Silomile," řekla Milena.

Ještěrčák mrkl víčky, ale zdálo se, že se uklidnil. "To je dobře, protože teď mám za úkol odstranit spoustu semínek z kožichu mého přítele Mazla."

Mazel si odfrkl, ať už pobaveně nebo posměšně, to Milena nevěděla. V břiše se jí vzedmul smích, sladký a lehký jako kynutý dortík.

Brzy déšť úplně ustal a Svatava zrušila své kouzlo jako prasklou bublinu. Krajinou prostupovala vůně deště, uklidňující navzdory příslibu blížící se cesty po blátivé zemi. Přesto byli živí a celí; jakékoli množství nahromaděného bahna bledlo ve srovnání s temnými hlubinami toho, co mohlo být.

"Tak jdeme," řekla Milena a setřela si vlhkost z pláště. "Kašnov čeká."

Slabý hvízdavý zvuk upoutal pozornost všech na Mazlova záda. Červenka tiše pochrupovala, na světě jí nezáleželo, a na vnější straně ucha měla přilepené chomáčkovité semeno pampelišky.

Autor: Valerie Valdes
Překlad: Honza Charvát