Šerochmur [#03] Neohlížejte se!

Zima kráčel přes malou halu, pohyboval se téměř kolébavou chůzí, jako by přecházel palubu pohybující se lodi, a ne nehybného domu. Niko sledovali jeho nohy a všimli si, jak se mužovým zdánlivě nedbalým krokům daří nešlápnout na žádný z motivů můr, propletených vybledlým kobercem. Znovu vzhlédli a chvíli si svého nového známého prohlíželi. Nic na něm nebylo tak ledabylé, jak se zdálo podle jeh kroků i podle pruhů tapet, které měl zapracované v oblečení; pokud by zůstal nehybně ve správném světle, dost blízko zdi, skoro by zmizel.

Pokud na něm nebylo nic náhodného, byla jeho přítomnost v mrazírně jen náhoda? Nebo to vymyslel stejně precizně a bezchybně, jak si po podlaze vykračoval svou chůzí?

A záleží na tom, ať tak či onak? Ať už se s nimi Zima setkal náhodou nebo záměrně, zachránil je před tvorem, kterému říkal žiletkář. Tím si získal trochu důvěry, alespoň do té doby, než se ukáže, že si ji nezaslouží. Niko se rozhodli a vydali se za ním.

„Stůjte!“ řekl Zima a zkroutil se v pase, aniž by pohnul nohama; zůstaly pevně zasazené tam, kde byly, v prázdných prostorách vytvořených podle předlohy koberce. "Nešlapejte na žádnou můru!"

„Na… můru?“ zeptala se Poutnice zdvořile.

"V koberci." Zima ukázal na místnost kolem nich. Teplo, které se zdálo tak uklidňující, když se do něj poprvé vynořili, bylo čím dál vyšší; ten, kdo naposledy přikládal do ohně, ho rozdmýchával až příliš nadšeně, a jak jim chlad pronikal z kostí, nahrazoval ho nepříjemný žár.

Niko sledovali pohyb Zimovy ruky a mračili se, když si všimli, že motivy můr na koberci pokračují až k tapetě. Některé zarámované obrázky na stěnách byly entomologické nákresy můr, které téměř poznávali, druhů, které viděli poletovat kolem chrámových ohřívadel na Therosu. Zbytek byl neznámý, spojovala ho podivně tvarovaná křídla s hrubými náčrtky a pozornýma očima. Celá místnost vypadala, jako když je pozoruje skrz můry. Nebyla tam žádná okna.

Poutnice dál pozoroval Nika s téměř zmateným výrazem ve tváři. "Vysvětlíš mi, proč bychom neměli šlápnout na ty pěkně tkané můry?"

Zima vydechl a v tom zvuku se držel přízrak smíchu. "Věděl jsem, že jste noví, ale nemyslel jsem si, že jste až tak noví," řekl. "Jak jste přežili tak dlouho, abyste se dostali k Zátopům? Šerochmur vás měl dostat dávno předtím, než jste došli tak daleko. Ledaže by Dům neměl hlad, ale kdyby Dům hlad neměl, nevytvořil by vábničku."

"O čem to mluvíš?" zeptali se Niko a v žaludku se jim otevřela studená jáma. Každá sféra měla své lovce ze zálohy, velké rybáře, kteří mávali návnadou, která vypadala jako červ, pavouk nebo celé lidské tělo, a používali ji, aby vylákali kořist tak blízko, aby ji mohli chytit.

„Přišli jste sem dveřmi, že?“ zeptal se Zima. "Dveře, které jste nikdy předtím neviděli, které nepatřily tam, kde jste je našli? A nebyly zamčené, a když jste to zkusili, snadno se otevřely, a na druhé straně byl Dům, jako pozvánka k dobrodružství. Jako by to chtělo, abyste přišli a rozhlédli se. Ale když jste se pokusili otočit a odejít, dveře už tam nebyly. Teď patříte Šerochmuru."

"To už jsi říkal."

"A řeknu to třeba stokrát, dokud to nepochopíte."

"Šerochmur je Dům?"

Zima prudce přikývl. "Ano."

"A Dům má vědomí? Je inteligentní? Loví?"

"Dům má vědomí, jestli je inteligentní, nebo ne, na tom nikdy nezáleželo. Neptáte se té věci, která se vás snaží spolknout celého, zda rozumí tomu, co dělá — kdyby rozuměla natolik, aby ji to zajímalo, poslouchala by vás, jak křičíte, aby to přestalo."

Niko se znovu rozhlédl po místnosti. Každou vteřinou působila zlověstněji, žár už nepřipomínal hučící oheň, spíš chorobné teplo, které vyzařovalo z čerstvé dračí mršiny, něco živého a tyčícího se. Oči můr ve stěnách byly závažím na jejich kůži, takže bylo jasné, že nemohou uniknout pozornosti, i kdyby se o to pokusili.

Instinktivně sáhli po teple své jiskry — ne aby prchli, nenechali své spojence za sebou, ale aby ji uchopili v dutině své vůle, aby pocítili její jistotu a věděli, že jejich osud ještě není zpečetěn. A jak tomu bylo od invaze odjakživa, nenašli nic tam, kde měl být ten nepatrný záblesk Mlžných Věčností, jen prázdnotu, nádobu příliš rozbitou, aby v ní bylo něco jiného než prach.

Ucukli před tím pocitem — což nebylo snadné, když se jim ten pocit usadil v duši — a obrátili pozornost zpět k Zimě, který Poutnici stále pozoroval ze svého místa u ohně. Jak mohl stát tak blízko, aby se nepřehřál?

„Nepřišli jsme dveřmi, protože nás nalákali,“ řekla Poutnice. "Přišli jsme hledat dítě, které se ztratilo, i když by mi nepoděkoval, že o něm tak mluvím. Jeho matka byla — byla také ztracená, jiným způsobem. Mám vůči němu zodpovědnost, a když jsem zjistila, že vstoupil do vašeho 'Šerochmuru', nezbylo mi než ho následovat. Tady můj přítel souhlasil, že půjde se mnou."

"Jen vy dva, lovíte v tomto prokletém místě jediné dítě?" Zima se ušklíbl. "Víš, jsou jednodušší způsoby, jak umřít."

"Přestaň s těmi řečmi," řekli Niko. "Naše osudy nejsou zpečetěny. V Domě máme spojence, a jakmile je znovu najdeme, budeme schopni se odtud dostat." Kaito byl stále sférochodec, jeho jiskra byla neporušená, a i kdyby nebyl, hranatá krabice, kterou Nikovi dal Niv-Mizzet, jim stále visela přes rameno a spokojeně si pobrukovala. Na jednom rohu blikala malá světélka. Přenášela informace zpět na Ravnicu. Pomoc se blížila.

Přicházela pomoc a ani v tomto podivném místě, s jeho neznámými pravidly, nebyli bezmocní. Zima se na ně díval, jako by udělali největší chybu, jakou svět kdy poznal, když sem přišli, ale nedorazili omylem: hledali Našiho. Nevinný, který potřeboval jejich pomoc. Niko nebyli schopni odmítnout o nic víc, než byli schopni překročit Mlžné Věčnosti vlastní silou.

Zima se znovu ušklíbl, jen aby ztuhl, když se před ním najednou objevila Poutnice, která rychlými ladnými kroky přešla podlahu a vyhýbala se můrám vetkaným do koberce zdánlivě bez námahy. Meč, který měla u pasu, měla náhle v rukou, čepel jen pár centimetrů od Zimovy tváře.

„Nebylo by moudré vyhrožovat novému spojenci,“ řekla Poutnice. "Takže to není výhrůžka. Jen slib. Neposmívej se nám kvůli věcem, které nemáme jak zjistit. Rozumíme si navzájem?"

Zima pomalu přikývl, oči upřené na lesklou čepel Poutničina meče. Nepolevil, dokud nesklonila zbraň a nevrátila ji do pochvy.

"Říkáš, že Dům je lovec, ale tentokrát si možná ukousl víc, než dokáže sníst," řekla.

„Nejsi první, kdo si to myslí,“ řekl Zima a stále se tvářil nejistě, ale s každou další vteřinou to bylo méně. "Šerochmur pohltil hrdiny a padouchy bez zaváhání. Myslíš si, že víš, jak tady přežít, protože jsi přežila tam, odkud jsi přišla. No, tady nejste ostřílení hrdinové. Jste ochucené maso. Říkáte, že máte v Domě spojence? Byli jste rozděleni, jeden po druhém, nemožnými věcmi?"

Poutnice se ušklíbla. "Podlaha se otevřela dokořán a pohltila našeho společníka," řekla.

"To bylo poté, co jsme v dálce zaslechli někoho křičet o pomoc a dva naši společníci se za ním rozběhli," řekli Niko. "Prošli dveřmi do chodby, a když jsme se je pokusili sledovat, byla tam zeď. Neviděli jsme, jak se objevila, ale nemohla tam být, když odcházeli."

„To je Šerochmur, odděluje tě od tvých přátel,“ řekl Zima. "Je to jeden z nejoblíbenějších triků Domu. Chce tě izolovat a nahnat strach. Čím víc se bojíš, tím víc po tobě Dům touží. Musel jsi dosáhnout prahu strachu, který potřeboval, aby za tebou začal posílat žiletkáře, tam v mrazáku. Teď ví, že jsi tady, pokud to nevěděl už dřív."

"Co to bylo za věc?" zeptali se Niko.

Zima pokrčil rameny. "Nejspíš to byl kdysi přeživší. Šerochmur opravuje a mění lidi, které potřebuje, stejně jako čalouník může znovu pokrýt gauč. Okouzluje ty, kterým se podaří přežít na území žiletkářů, dokud se neztratí a nezmění se na žiletkáře sami. Když máte štěstí, když vás chytí, zabijí vás. Když nemáte štěstí, můžete se k nim přidat. Nevím, nakolik chápou, co jsou zač, ale umějí být chytří a jsou neúnavní, jakmile ucítí váš pach. Ta minela tam vzadu byla menší, než si myslíte."

"A takhle tenhle Dům loví?"

„Nejsou tu jen žiletkáři,“ řekl Zima. "Dům má mnoho rukou a nepřestane po vás chňapat, dokud vás nedostane."

„Nebo dokud neutečeme,“ řekla Poutnice.

Zima se na ni díval, jako by vůbec nevěděl, co říká. "Jistě," řekl suše. "Utečeme."

"Myslel jsem, že jsme teď zdvořilí," řekli Niko.

"Jo, promiň, promiň," řekl Zima. "Podívejte se, vy jste v podstatě majáky pro každou hladovou věc v tomhle domě, a přitom jste tak nadějní a sebejistí. Držte se mě, jestli chceš zůstat naživu, a možná budeme mít štěstí a najdeme vaše přátele."

"Ale ty si myslíš, že to nedokážeme," řekli Niko.

„Viděl jsem to už mockrát, než abych si myslel, že se dočkáte šťastného konce,“ přiznal Zima. "Přesto. Zůstaňte pohromadě; nevěřte ničemu, co vidíte, že zůstane takové, jaké si myslíte, že je; nesahejte na můry, i když jsou to jen kresby křídou nebo když někdo maluje cizí krví."

"Nedotkl bych se toho, ani kdybys nic neřekl," řekli Niko.

Zima se na to usmál. "Postupujte rychle a snažte se nezdržovat na otevřených prostranstvích," řekl. "Předpokládejte, že všechno je nepřátelské a má potenciál vám ublížit. Všechno kromě tamtěch." Bodl prstem do vzduchu a ukázal na místo vedle Poutnice. Zamrkala a otočila se.

Tam, vznášející se několik stop nad podlahou salónu, se vznášel zlatý drak, vyrytý do celého světla, a jak visel na místě, pohyboval se v klikaté křivce. Poutnice zalapal po dechu. "Kjódaj?" řekla a pak se opravila: "Ne. Nepřála bych si ji tady. Tento duch je příliš malý na to, aby to byla ona. Co je to?"

Tvůj pablesk,“ řekl Zima. "Každý v Šerochmuru ho má. Jsou to vaše naděje a sny — nebo to, co z nich zbylo. Myslím, že je dělá Dům. To vlastně nikdo neví."

"Kde máš svůj?" zeptali se Niko. "A kde je můj?"

Zima jen pokrčil rameny.

"Moje Kamigawa," vydechla Poutnice.

Niko mlčeli.

„Už bychom tu neměli zůstávat,“ řekl Zima. "Jediné odklady, které Šerochmur nabízí, jsou krátké. Ale když budeme sledovat její pablesk, mělo by nás to vést relativně bezpečnou cestou."

"Může nás to dovést k Našimu?" zeptala se Poutnice.

„Je jen jeden způsob, jak to zjistit,“ řekl Zima.

Poutnice se naklonila k vznášejícímu se duchu. "Prosím," řekla a pablesk začal plavat vzduchem ke dveřím na protější stěně.

Ostatní ho následovali.

Kaito bez hlesu padal a ze všech sil se snažil zůstat co nejklidnější, zatímco se řítil tmou. Himotiny drápy se mu zaryly do ramene, když se připoutala, odmítajíc být od něj oddělena, a pád byl dost dlouhý na to, aby dovolil záblesk pobavení: možná byl jediný, kdo padl, ale stále nebyl v Domě sám. Himoto byla s ním, jako vždycky byla, jako vždycky bude.

Když se mu zdálo, že je mu souzeno padat navždy, jeho sestup skončil tvrdým nárazem do něčeho, co vypadalo jako lesní hrabanka. Do boku a do zad se mu zarývaly kameny a kořeny a do nosních dírek mu pronikala hustá a zemitá vůně vlhké hlíny. Zamrkal, posadil se a promnul si oči, aby zjistil, zda není zraněný.

Vzhledem k tomu, jak hluboko spadl, si měl zlomit několik kostí, nebo přinejmenším upadnout do bezvědomí. Místo toho ho tělo bolelo, jako by právě absolvoval dlouhý trénink proti silnějšímu protivníkovi bez ochranných pomůcek. To bylo nepříjemné. Ne že by chtěl trpět bolestí, ale takovéto důsledky byly znepokojivé.

Jak velkou kontrolu má Dům nad tím, co se děje uvnitř? Stál opatrně, stále obklopen naprostou tmou, a začal zhluboka dýchat, pokoušeje se využít zbylých smyslů, aby se zorientoval. Vůně hlíny dominovala všemu, silná vrstva pokrývala pach rozpadajícího se borového lesa, jehož stromy byly polámané a umíraly v nepřítomnosti slunce. Vzduch byl chladný a vlhký a mezi stromy se mísil pach petrichoru*; pak mlha, hustá mlha, která pokrývá celé lesní dno a dělá ho zrádným i za těch nejlepších okolností.

Jak vdechoval les, tma se začala zvedat. Lepší to ovšem nebylo. Odhalený les byl právě tak nepříjemný, jak Kaito předpokládal; nejbližší stromy byly shnilé a opíraly se o sebe, což budilo dojem, že jen čekají na záminku k pádu. Stromy, které nebyly na pokraji zkázy, vypadaly nemocně a apaticky, pokud se dal strom považovat za apatický; jejich větve se skláněly a na jejich kůře, šedé a strupovité, se objevovaly skvrny lišejníku.

Kaito se otřásl a rozhlédl se, Himoto se mu posunula na rameni, aby nasměrovala oči spolu s jeho a poskytla mu trochu světla navíc.

"Jak může mít dům les pod tanečním sálem?" zeptal se Kaito.

Himoto zašvitořila.

Než se Kaito mohl rozhodnout, který z mnoha neperspektivních směrů vypadá nejméně nepříjemně, přeletěl nad ním stín a on se napjal, přikrčil se a zároveň vzhlédl. Ať už to bylo cokoli, bylo to příliš vysoko, než aby to bylo ve tmě vidět — zatímco les už nebyl zahalen v absolutní tmě, stále byl jasný jako bezměsíčná noc, bez hvězd, které by stín mohl zablokovat. Stín znovu proletěl kolem, tentokrát doprovázený oslnivým výbuchem plamene, který ozářil celou šelmu, která kroužila nad jejich hlavami. Oheň žvýkal tlející stromy a měnil je v popel, zatímco drak mával křídly a kroužil kolem dokola, aby znovu proletěl.

Kaito se zuřivě rozhlížel kolem sebe, na cestu, kterou teď osvětloval oheň požírající stromy. Nebylo kam jít. Mohl jít hlouběji mezi stromy, ale stromy hořely.

Bylo to lepší než stát a čekat, až se upeče zaživa. Vykročil tak rychle, jak se jen odvážil přes kořeny pokroucenou zem, nohy skryté v mlze. Nedostal se příliš daleko, než drak znovu proletěl kolem a tentokrát zaměřil palbu na pohyb na lesní půdě. Kaito měl sotva chvilku na to, aby si uvědomil hloubku svého omylu, a pak se přes něj přehnal dračí oheň, spalující, oslnivě žhavý, který měnil svět v bílý a zlatý plamen—

A pak bylo po všem a on stál uprostřed kouřící, popelem poseté pláně, obklopený zbytky vypáleného lesa. Něco se mu na tom momentu nezdálo, stejně jako když Teferi použil svou časovou magii, a blízko pocitu úlevy se dostavil pocit, že se to všechno stalo už hodně dávno, pokud se to vůbec stalo; bylo to představení, které se hrálo pro Kaitovo dobro — nebo pro dobro Domu.

Oheň tu mlhu spálil. Nad hlavou jim kroužili draci, byly jich desítky a jejich pozornost byla upřena na hořící město. Občas se některý z nich rozletěl k peklu a přidal další proud ohně k již napáchaným škodám. Ne že by toho ještě bylo moc k pálení. Kromě draků a plamenů se nic nehýbalo. Pokud bylo město obydleno, jeho obyvatelé už byli pryč. Obloha byla stále temná, zralá těžkými šedými mraky, které praskaly blesky a plnily vzduch vůní ozónu.

Himoto zašvitořila. Kaito jí položil ruku na záda, aby je oba utěšil, a čekal, až se draci vrátí.

Ozval se zvuk, jako když někdo prořízne papírové dveře šódži nevhodně vyčištěným mečem, drsný, otrhaný a skřípavý, a krajina se začala míhat a blednout, pohybovala se sem a tam, jako by se proměňovala všude kolem něj. Zvuk trhajícího se papíru sílil a pak ustal stejně náhle, jako začal. Les byl pryč.

Místo toho se zdálo, že stojí v podzemní místnosti s hrubými kamennými zdmi a schodištěm v jednom rohu, které vede vzhůru k neviditelnému cíli. Jednu stěnu lemovaly hromady nábytku a zabalených věcí a jediné světlo vycházelo z mihotavé girandoly zavěšené uprostřed stropu. Svíčky už téměř dohořely; brzy se místnost opět ponoří do tmy.

A nebyl sám.

Zimonina krátká přednáška o pohybu vzduchu nebyla špatná; jeho výcvik zahrnoval učení, jak poznat, když je někdo poblíž, právě podle změn atmosféry kolem něj. Napjal se, teď měl větší starosti než záhadný les plný přízračných draků. Tohle bylo něco fyzického, něco, co by mu mohlo potenciálně ublížit.

Něco, co se přibližovalo, snažilo se být potichu, ale stále se to blížilo.

Kaito se napjal ještě víc, snažil se zadržet dech, aby byl lehký a tichý, a když se pocit přítomnosti příliš přiblížil, prudce se otočil a pravou pěstí udeřil do tváře štíhlého tmavovlasého muže, který šel za ním.

Jace vydal nedůstojný skřehotavý zvuk, klopýtl dozadu a jednou rukou si zakryl nos, z něhož už crčela krev. "Taky tě zdravím!" řekl hlasem ztlumeným rukou a zraněním.

Kaito zamrkal a narovnal se, pěsti zatím nesklopil. „Jaci?“

"Čekal jsi někoho jiného?"

"Nečekal jsem — co tady děláš?"

"Nejsi rád, že vidíš starého přítele?"

Kaito na něj zíral. "Starého přítele?" zeptal se. "Když jsem tě viděl naposledy, snažili jsme se navzájem zabít na Nové Phyrexii!"

"Tam, kde jsi mi zabránil zastavit phyrexijskou invazi dřív, než mohla začít. Řekl bych, že jsme si kvit."

"Udělal jsem to, abych zachránil Kamigawu před sylexem, který ses ty snažil aktivovat."

Jace pokrčil rameny a jeho gesto bylo tak bezmyšlenkovitě odmítavé, že Kaito zaťal pěsti. "Fungovalo by to, kdybychom byli rychlejší, nebo kdybychom nebyli odděleni."

"Ty jsi ten důvod, proč jsme ztratili Nahiri!"

"Ztratil jsem sám sebe ve stejnou dobu, pro případ, že bys zapomněl."

Kaito přimhouřil oči. "Na nic jsem nezapomněl," řekl. "Kde jsi byl?"

"Záleží na tom? Teď jsem tady."

"Ano, chci říct, že na tom záleží. Velmi na tom záleží."

Jace si povzdechl, sundal si ruku z nosu a utřel si krev do pláště. "Nemyslím, že je rozbitý, jestli ti na tomhle záleží."

"Mám to zkusit znovu?"

Himoto zašvitořila, skoro jako by povzbuzovala Kaita, aby se znovu rozmáchl.

Než to stačil udělat, ozval se sklepem skřípavý zvuk, který jako by vycházel přímo ze stěn. Jace i Kaito ztuhli a instinktivně se postavili zády k sobě, aby se připravili na blížící se nebezpečí.

„Rvačku odložíme na později?“ zeptal se Jace.

"Na později," souhlasil Kaito. "Ale rozhodně se porveme."

"Už se těším."

Knihovna zůstala knihovnou, k Zimonině radosti a Tyvarovu zklamání. Schody už nezkusil, raději zůstal tam, kde mohl hlídat Zimone, která jako by zapomněla, že jsou možná ve smrtelném nebezpečí; šťastně putovala od police k polici, vytahovala nekonečnou řadu knih a podávala je Tyvarovi, aby je odnesl k velkému studijnímu stolu, který si nárokovala pro svůj výzkum. Opravdu, bylo to jako vidět ji v jejím přirozeném prostředí — v prostředí, o němž předpokládal, že má jen velmi málo predátorů, protože teď, když přijala své okolí, byla naprosto klidná.

Seděl rozvalený v křesle vedle ní, loket opřený o stůl a tvář opřenou o klouby. Rád by to tu prozkoumal, kdyby to neznamenalo pustit ji z očí. Nevěřil, že tam bude, až se vrátí — jestli kvůli věrolomnosti Domu, nebo proto, že se zatoulala do hlubších uliček knihovny, to nemohl říct.

Tyvar Kell nebyl člověk (tedy přesněji elf) vhodný pro akademické prostředí. Každý centimetr jeho těla křičel, že jsou uprostřed velkolepého, strašlivého dobrodružství, plného nebezpečí a naděje na slávu. Ale "co je tohle za místo" a "jak se to děje" nebyli nepřátelé, které by mohl praštit. Jediné, co mohl udělat, bylo ujistit se, že je Zimone v bezpečí, nebo tak blízko bezpečí, jak jen to v tomto strašném domě jde.

Zimone se zamračila na něco v knize, kterou četla, pak ji odstrčila a přitáhla si k sobě další, očima přelétla text s pozoruhodnou rychlostí.

"Tohle je Dům," oznámila nakonec.

Tyvar se na ni zamračil. "Myslel jsem, že to bylo prokázáno."

"Bylo, ale to neznamenalo, že to prokázaným zůstane. Někdy, když něco testuješ, zjistíš, že to není to, co sis myslel na začátku. Říká se tomu kamufláž."

"Toho jsem si vědom," řekl Tyvar. "Na Kaldheimu takové věci máme."

Zimone zrudly tváře. "Nemyslela jsem to tak — jsem jen nadšená, to je všechno. Tohle je dům, byl postaven jako obyčejný, původní architektka tu žila se svou rodinou, hodně, hodně dávno, alespoň pokud to čtu správně. Vypadá to, že to tu má nejméně tucet majitelů. Musela jsem najít jednoho z těch prvních, abych potvrdila architekta."

"To je trochu úleva," řekl Tyvar. "Ručně vyrobené věci jsou často snadněji překonatelné než ty, které vyrobila příroda."

"Nevím, jestli sis toho všiml, ale tahle knihovna je pěkně zaměřená. Je tu nějaká místní historie — žádné z těch jmen není povědomé, dokonce ani z Bezedné knihovny; myslím, že tohle místo nikdo z nás nikdy předtím nezažil — ale hlavně je to okultismus a ten druh magie, kvůli kterému ti profesorka Vess doporučuje přehodnotit akademické cíle."

"Zlá magie?"

"Magie není ve své podstatě dobrá ani špatná o nic víc než matematická rovnice, ale něco z ní je tolik založeno na entropii a vymáhání závazků, že zlá magie je asi nejlepší způsob, jak to popsat." Zimone se ohlédla na svou knihu a zavrtěla hlavou. "Nevím, proč by to někdo chtěl studovat, ale podívej, někdo to studoval dost tvrdě."

Tyvar se ochotně podíval. Kniha, na kterou se teď dívala, měla na okrajích rozsáhlé poznámky, psané tmavým inkoustem podivně prudkým rukopisem, jako by ten, kdo je vytvářel, s tím zacházel jako s podivuhodnou hrou. "Myslíš si, že tohle… akademicky nepříjemné kouzlo je důvod, proč se Dům chová tak, jak se chová?"

"Byla bych šokována, kdyby v tom nebyla souvislost," řekla Zimone. "Některá z těch kouzel jsou něco, co by mohlo zkreslit prostor a čas, kdybys je seslal ve správném pořadí, a nejsem si úplně jistá, jak by některé z těch rituálů vůbec fungovaly."

Monitorovací zařízení, které jí dal Niv-Mizzet, zapípalo, zvuk byl jasný a v knihovně nepatřičný. Zimone poplácala krabici jednou rukou a četla dál.

Z nejbližší chodby polic s knihami se rozlehl dužnatý zvuk, vlhký a niterný, který se zdál být stále tišší, jak se vzdaloval od svého zdroje. Tyvar se narovnal a soustředil se na zvuk. "Zimone?"

"Myslím, že kdybys vysál životní sílu celé osoby, mohl bys—"

"Zimone!"

Zvedla hlavu. "Hmm?"

"Tvoje vysokoškolské vzdělání tě pořádně nepřipravuje na přežití," řekl Tyvar, převrátil židli a postavil se čelem ke zvuku. Police s knihami se začínaly… kroutit, skoro, stáčet do podivných, asymetrických tvarů. Knihy se s nimi deformovaly a stávaly se něčím zcela novým. Při tom pohledu ho bolely oči, a tak si nedovolil odvrátit zrak. Něco, co deformovalo svět, když se blížil, bylo něco, co chtělo, abyste se dívali jinam. Nechtěl z nich udělat snadnější cíle.

Zimone zapištěla a vyškrábal se na nohy, částečně se přesunula za Tyvara, který vykročil vpřed k deformujícímu se prostoru.

"Drž se zpátky!" řekla.

"Nepřiblížím se víc, než je třeba," ujistil ji, i když se z kroutící se díry vytrhlo něco strašného a vrhlo se mu to na hruď.

Byl to technicky dvounožec, s kůží barvy staré vysušené hlíny, která byla příliš mnoho let vystavena živlům. Neměl vlasy a neměl oblečení, ale měl šest očí, shluklých na tváři jako oči pavouka, a ústa, která se otevírala příliš doširoka, než aby byla funkční, ježila se zuby jako střepy rozbitého skla. Končetiny se mu na mnoha místech ohýbaly a pohyboval se s děsivou, pavoučí grácií.

Vrazil Tyvarovi do hrudi, drápy se mu zaryly hluboko do nahých ramen a zkroutil se, aby mu rozerval hrdlo. Tyvar se zkroutil stejně, použil vlastní hybnost toho stvoření proti němu, přehodil si ho přes rameno, čímž mu stvoření vyrylo hluboké rány na kůži, ale hrdlo mu zůstalo neporušené.

"Tyvare!" vykřikla Zimone.

"Zůstaň, kde jsi," zařval a vrhl se za tvorem. Řval a napřímil se, aby mu vyšel vstříc, podivně spojené končetiny se snadno pohybovaly, aby našly oporu v okolních policích. Zkreslení, ze kterého se vynořila, už bylo téměř vybledlé, police s knihami se pomalu vracely k normálu, ale police, ke kterým se připoutal, se začínaly ohýbat. To kroucení bylo tedy funkcí toho tvora a bylo na co dávat pozor.

Zimone popadla monitor ze stolu a přitiskla si ho k hrudi. Tvor prudce otočil hlavu, pozornost upoutal pohyb a upřel na ni oči. Hladce se začal otáčet jejím směrem.

Do některých mezer v policích byly strčeny mramorové busty lidí a elfů, sloužily jako zarážky knih a dodávaly knihovně strašidelný ráz, bez kterého by se Tyvar snadno obešel. Popadl nejbližší z nich, cítil, jak mu struktura kamene krvácí do kůže, a mrštil bustou tak silně, jak jen mohl, po hlavě toho tvora. Tohle nebyl přátelský hod, ani takový, jakým by mířil na vlka, který se potuluje příliš blízko vesnického stáda: tohle byl hod, který měl způsobit co největší škody.

Busta narazila tvorovi na hlavu a ten okamžitě ztratil o Zimone zájem, otočil se a znovu vrčel na Tyvara. Přitiskl ruce k sobě, kámen mu stále roztahoval paže, až mu obalil rány na ramenou a zastavil krvácení.

"Jiskra sférochodce je příliš velká na to, aby ji jedno srdce udrželo; a to vede k samolibosti," odsekl. "Já na své legendě pracoval od té doby, co jsem tu svou ztratil."

Tvor znovu zavrčel a skočil po něm.

Tentokrát byl ve střehu. Chytil ho za zápěstí, otočil ho a praštil s ním o podlahu, než ho kopl ze strany do hlavy. Syčel a vrčel. Zasadil mu nohu doprostřed hrudi a držel ji tam.

"Není tu pro tebe, abys jí ubližoval," vyštěkl.

Tvor znovu zavrčel. Zvuk byl jaksi dutý. Tyvar zvedl nohu, kámen se mu rozlétl po těle, a když ho ucítil těsně nad kotníkem, dupl na něj, jak mohl, a prorazil mu nohu hrudní kostí. Roztříštila se a rozlomila jako hnijící prkno a zvíře ochablo. Tyvar se ušklíbl, pustil zápěstí a otočil se, aby se vrátil k Zimone, kámen z jeho kůže pomalu mizel.

"To… Jak…?"

"Přírodní svět odpovídá na mé volání," řekl. "Dřív jsem potřeboval kousek materiálu na dosah ruky, abych si mohl změnit kůži, ale teď už mi na stejnou věc stačí jen vzpomínka."

"No, je to skvělé, ale podívej se."

Zimone ukázala za sebe a ruka se jí třásla. Tyvar se otočil.

Tvor se stahoval k sobě, hruď se mu zvětšovala, krev stoupala a valila se zpět k tělu, kde se vlévala zpět do rychle se uzavírajících ran. S kňučivým bručením se postavil na nohy a zavrčel na ně.

Tyvar zbledl.

Zimone ho popadla za ruku a zatahala. "Možná bychom měli utéct," navrhla.

"Statečné činy přinášejí čest, jen když se o nich vypráví," řekl Tyvar a společně se obrátili a utekli hlouběji do knihovny, pryč od vrčícího tvora, do stínů polic.

Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát

* Poznámka (kterou by na vás Zimone jistě ochotně vychrlila):

Petrichor, vůně po dešti, aneb "krev kamenů", πέτρα ἰχώρ, jak ji popsali už starořečtí filozofové.

Během období sucha skály, kameny a půda absorbují mnoho organických sloučenin ze vzduchu, z rostlin i bakterií. Základem těchto sloučenin je složitý olej, který produkují rostliny, aby zabránil v suchém období semenům klíčit a tak zahynout nedostatkem vody. Když na suchý povrch dopadne dešťová kapka, vzduch v porézním povrchu vytvoří malé bublinky, které vyplavou na povrch a uvolní tyto aerosoly, které pak nesou onu typickou vůni.

A kdybyste měli opravdu zájem, ta vůně se dá sehnat i jako parfém...