Květoskrýš [#03] Ztracené a nalezené

Svatava

Za velkých fanfár, smutných loučení a dalšího Oliverova projevu o hrdinech, kteří se vydávají na odvážnou výpravu, výprava odjela k Rybníkovu.

Svatava spala špatně, zoufale toužila vrátit se domů a bála se, co by mohla najít. Budou vesničané pročesávat sutiny, přestavovat domy, připravovat společné jídlo z nasbíraných plodin a ryb? Byla zkáza méně ničivá, než si představovala uprostřed zmatku a hrůzy při útoku Noční sovy?

Poděkují jí za to, že běžela hledat pomoc, nebo ji odsoudí za to, že odešla?

Příjemné počasí kontrastovalo s jejím vnitřním zmatkem. Sluneční světlo ohřálo kůži zvlhčenou rosou, nadýchané obláčky na obloze poskytovaly sporadický stín. Řádně obdělaná pole řepy, mrkve, hořčice a tuřínu ustoupila divočejším loukám plným zvonků, chrp a blatouchů. Nad hlavou se jim klenuly dlouhá stébla trávy, která se vlnila ve větru, a pampelišková semínka se vznášela na své vlastní nevyzpytatelné pouti.

Milena zakreslila cestu podél potoka pomocí hvězdné mapy, kterou jí poskytla Červenka, netopýřice s tmavou srstí. Mazel, jezevec s krásnými bílými pruhy, se vlekl s Červenkou, která mu visela ze zad hlavou dolů. Ještěrčák Silomil poskakoval vedle něj a Čestmír, sobolí králík, průvod uzavíral s očima rozzářenýma zájmem o své okolí. Na Svatavu zbyla role té podivné cizinky, což ji netěšilo o nic víc než to, že je neohrabaný snílek.

"Tak, Svatavo," zeptal se Čestmír a přišoural se k ní. "Jaký je tvůj příběh?"

"O Pohromním tvoru?" zeptala se Svatava.

"Ne, tvůj život! Pověz nám něco o sobě, od kořene až k ovoci."

"Aha." Svatava si promnula paži. "Narodila jsem se nedaleko Trojstromova, v rybníku, který jednoho léta vyschl, a tak se moje rodina přestěhovala poblíž Vrbové. Rodičům mého otce to tam připadalo příliš přeplněné, tak odjeli do Rybníkova. Šla jsem za nimi."

"To musela být pořádná změna. Chyběli ti všichni, které jsi tam nechala?"

"Ano," odpověděla Svatava a překvapila sama sebe. "Ale já jsem ráda žila se svou babičkou a dědečkem. Podporovali mé kreslení a studium magie. Zbytek mé rodiny… už mě nebavilo je stále zklamávat."

"Nemůžeš se zavděčit všem. Některé stonky rostou rovně, jiné křivě, ale v guláši všechny chutnají dobře." Uchechtl se vlastnímu vtipu. "Říkala jsi, že jsi studovala kouzlotkaní? Se samotným králem Kvákalem?"

"Ano."

"Dokážeš udělat kouzlo, při kterém uděláš smršť listí a vyhodíš se do vzduchu? Nebo otevřít jámu v zemi, která někoho spolkne a uhladí hlínu tak, jako by se nic nestalo?"

"N-ne, nic z toho nemůžu udělat." Zvládla ty nejzajímavější triky, ale složitější tkaní jí unikalo. Také se trochu bála příběhů o tkalcích zkažených jejich magií a proměněných v bezduchá monstra. Nechtěla se stát jednou z nich, i když se to zdálo nepravděpodobné. Zvlášť po chybě, kvůli které ji král Kvákal poslal pryč.

"Přestaň ji vyslýchat, Čestmíre," řekla Milena lehkým tónem. "Proč jí neřekneš o sobě?"

Čestmír se ušklíbl. "Jsem jen obyčejný farmář. Mí rodiče byli farmáři a jejich rodiče, pořád dál a dál, kam až oko dohlédlo. Vždycky jsem bydlel v Dobrovrchu — tohle je moje první cesta dál, než za poslední sousední usedlost. Odhlédnu-li od svých dovedností s lukem, nudím se." Láskyplně poplácal svou zbraň. "Abych řekl pravdu, málem jsem se nepřihlásil dobrovolně, ale nebude tohle příběh, který budu jednou vyprávět svým a jejich dětem? Milena už má své příběhy a Mazel, i když nechce mluvit o svých cestách kolem Vnějších lesů se Silomilem—"

"Velice rád vám vylíčím dobrodružství pruhovaných darebníků," řekl Silomil, který se objevil po Svatavině boku. Milena si povzdechla.

"Pruhovaní darebníci?" Zeptala se Svatava.

"Mazel a já," vysvětlil Silomil. "Také jsme cestovali se skunčicí jménem Kiki, ale ta už odpočívá."

"To je mi líto. Kdy… odešla?"

"Ach, ona není mrtvá. Zamilovala se do mývala a usadila se, aby chovali berušky." Silomil se při těch slovech pohupoval a kroutil ocasem. "Byli jsme tam, procházeli jsme se Pohromním hřbitovem, když jsme našli veverky sbírající kosti."

"Byli jste na Pohromním hřbitově?" vypravila ze sebe Svatava.

"Dvakrát." Silomil nafoukl hruď. "Ošklivé místo, ne pro sladké žabí lidi. Veverky si myslely, že tam jdeme, jak se to říká? Pytlačit. Takže spletli kosti do děsivé obludy vyšší než Mazel, se čtyřma nohama s drápy a šesti hlavami s ostrými tesáky na dlouhých krcích. Pohyboval se jako blesk, takhle rychle. Ha!" Vrhl se na Svatavu, která vyjekla a klopýtla.

"Silomile," pokárala ho Milena.

Svatava se v rozpacích vzpamatovala. "Jak jste utekli?"

"Vydechl jsem na to stvoření ohnivý proud — rozptýlení, aby Mazel mohl zaútočit zezadu."

"A Kiki?"

"Honila veverčáky, kteří se rozutekli jako zbabělci. Mazel zvedl to monstrum za ocas a prásk! Rozbil ho na kusy a pak je zahodil."

"To je neuvěřitelné." Možná až příliš neuvěřitelné? Nikdo jiný nevypadal, že by to na ně udělalo dojem; možná už ten příběh slyšeli?

"Silomile, nevadilo by ti, kdybys šel napřed na průzkum?" zeptala se Milena. "Jsi nejrychlejší a nejlepší lezec."

Silomil energicky přikývl a zmizel ve vzdálené trávě. Milena zpomalila, až ji Svatava dohnala.

"Silomil vypráví příběhy," řekla tiše. "Nic tím nemyslí."

"Víš to jistě?" zeptala se Svatava. Vzhledem k tomu, že byla mnohokrát obviněna z toho, že si vymýšlí, nechtěla předpokládat to nejhorší.

"Mazel neříká nic víc," pokračovala Milena. "Ale ať se tam opravdu stalo cokoliv, myslím, že je pro ně příliš bolestivé o tom mluvit. Mazel je spíš odtažitější, ale Silomil potřebuje příběhy, aby se s tím vyrovnal."

Po vlastní zkušenosti se smrtí dokázala Svatava pochopit bolest ještěrčáka, ne-li jeho volbu, jak ji zvládnout. Stálo to úsilí zůstat klidná, jít dál. Pokoušela se pozorovat své okolí umělcovým okem, ukládat obrazy pro pozdější kresby, až bude mít energii se o ně pokusit.

A aby zahnala znepokojivé vize, které způsobily, že jí srdce málem vyskočilo z hrudi a odletělo do slunce.

K tomu, co zbylo z Rybníkova, dorazili před polednem.

Svatava se snažila udržet poslední jídlo v žaludku a prohlížela si trosky: ohořelé proutěné slupky, sazemi umazané hromádky rozbité hlíny, kymácející se stěny z rozštípnutých prken, drolící se cihlové komíny. Něčí zarámované vyšívání leželo špinavé na ulici. Osamělé dveře se se skřípěním otevíraly a zavíraly znovu a znovu a drásaly její nervy.

"Nedělala sis legraci," řekl Čestmír s rukama v bok.

"Doufala jsem…" Svatava měla knedlík v hrdle.

Silomil vyšplhal na vrchol větrného mlýna, jehož zlomené listy ležely na zemi.

"Šli na jih," řekl Mazel hlubokým a nevrlým hlasem.

Milena si k němu dřepla a zkoumala stopy na zemi. "Nejspíš so Senných luk. Je to blíž než Dobrovrch. Vypadá to, že vzali vozíky a šlapadlo na zelí."

Svatava vyhrabala ze zbytků domu nádobu. Malinový džem.

"Psst!" syknul za ní Silomil. Svatava vyjekla a upustila sklenici, která se roztříštila do ošklivé kaše barvy čerstvé krve.

"Co se děje?" zeptala se Milena.

"U vody," odpověděl Silomil. "Veverky se hrabou v sutinách."

"Veverky?" zeptala se Svatava. "V Rybníkově nežije žádná, o kom bych věděla."

"Podíváme se sami," řekla Milena. "Pojďte za mnou, pomalu a potichu."

Plížili se po stezce a vyhýbali se troskám a hlubokým rýhám v zemi, které zanechaly spáry Noční sovy. Když se blížili k jezírku, usadila se Svatavě na kůži vlhkost a vůně bahna a vegetace sílila. Vzpomínky na to, jak jí tam ubíhal čas, načrtávala si nebo přemítala o svých potížích, získávaly stejně mlhavý nádech jako teplo na vodní hladině.

Když se Svatava protáhla kolem uvolněné části střechy z okvětních lístků, ozvaly se drkotavé hlasy. Nerozuměla jim, dokud nebyla dost blízko, aby viděla veverky, jednu břidlicově šedou a druhou červenější než Milena. Měli černé oblečení ozdobené kostmi, plášť s kapucí a sukni z listí, a roucho, jehož rozedraný lem se vlnil po zemi. Hrabali v pozůstatcích žabího domova — ne však Svatavy. Ach, nádrž na potěr, ta byla také zničena?

"Ta sova tady nadělala pěknej bordel," řekla Kápě.

"Stejně jako naposled," odpověděl Plášť.

Svatavě naskočila husí kůže. Naposled? Takže její vysněná vize byla pravdivá? Na kolik míst zatím sova zaútočila?

"Proč Krutospár plýtvá naším časem na prohledávání trosek?" zabručela Kápě.

"Kdo ví. Celá tahle práce je jeden problém za druhým."

Krutospár? Práce?

Plášť skopl promáčknutý kovový kelímek do rozbitého stolu. "Dohoníme ostatní, než se dostanou do Trojstromova. Není tu nic, co by stálo za to."

"Přesně tak." Kápě vzala do ruky dětskou malbu na kůře a hodila ji do vody. Druhá veverka se zasmála, když se malba potopila pod hladinu.

"Och!" Svatava vykřikla a žaludek se jí sevřel vztekem. "Jak se opovažuješ! Okrádání vesničanů, kteří přišli o všechno."

Kápě sebou překvapeně trhla, ale pak se ušklíbla. "Nech toho, vidláku."

"Měli bychom ji naučit, aby neotravovala silnější," dodal Plášť.

Milena vykročila vpřed, tlapu na jílci meče. "Zloději nejsou o nic lepší než červi."

"Červi jsou pro půdu prospěšní," dodal Čestmír. "Zloději jsou k ničemu."

Silomil zasyčel a zatočil svými palcáty. Za ním se tyčil Mazel, Červenka ještě spala.

"Dva proti šesti," přemítala Kápě. "Špatné vyhlídky."

"Ještě že jsme přivedli posily." Plášť zvedl tlapky dlaní vzhůru a Kápě ho následovala. Z konečků prstů jim vyrůstalo kouzlo jako stonky uschlého listí a šířilo strašidelné purpurové žíly.

Kolem se ozvalo suché zašustění. Po Svatavině levici se objevily dva body purpurového světla, pak další dva. Ve chvilce obklopily výpravu z Dobrovrchu desítky zářících očí. Vrzající, praskající postavy vstoupily do slunečního světla, kostry byly pokresleny stejnými postavami z listí, jaké vykouzlily veverky.

"Nekromanti," vyštěkl Silomil.

Červenka se s prskáním probudila. "Cože? Kdo?"

Svatavě tuhla krev v žilách. Milena před ní sklouzla, třímajíc svůj meč a malý železný štít ozdobený pětilistým květem slézu. Nekromanti mávali tlapami po svých protivnících a kostlivci cupitali, aby poslechli. Jakýsi krysák chňapl po Svatavě zažloutlými, polámanými zuby

Milena uskočila doleva a její magie jí zakryla pohyb. Čelisti krysí kostry se sevřely do prázdna. Její meč sekl dolů a s oranžovým zábleskem prorazil kost. Než se Svatava stačila nadechnout, krysí hlava ležela na zemi a purpurové světlo v jejích očích pohasínalo.

O kus dál Čestmír vyskočil do vzduchu, otočil se a vystřelil pár šípů na kostru ptáka. Jeden projektil se odrazil a druhý proletěl prázdným očním důlkem ven druhou stranou.

Silomil roztočil palcáty v tanci, jako byl ten na Milenině večírku, a plameny rozzářily vzduch. Oháněl se ocasem a podrazil jednomu nemrtvému myšákovi nohy, zatímco druhého odhodil. Vrátil se k prvnímu a s odporným křupnutím mu oběma palcáty rozbil hlavu.

Zavrčení za Svatavou ji přimělo přikrčit se a zakrýt si hlavu. Mazel zvedl oběma tlapami kostlivce z vydry a rozpůlil ho. Vrchní část odhodil na zem a zbytek hodil do rybníka. Jeho těžká bota se zvedala a klesala a drtila kosti na prach.

Nad nimi se mihl stín. Červenka se snesla dolů a pohladila nekromanta po krku. Jeho indigová magie se zadrhla, pak se vrátila zpět k netopýřici a zalila ji opalizující září, která jí zevnitř ozařovala oči a ústa. Červenka se plížila ke shluku koster a chrlila strašidelnou modlitební píseň, uvolňující její ukradenou sílu ve vlnách. Nemrtví se otřásli a pak se zhroutili na zem.

Objevili se další kostlivci z ptáků, kteří klovali a drápali Mazla, honili Červenku a odráželi útoky stále frustrovanějšího Čestmíra. Jeho další šíp byl zakončen spíše podivným pytlem než hrotem. Těsně předtím, než zasáhl svůj cíl, dupl nohou v rychlém sledu. Pytel se proměnil ve spleť popínavých rostlin, které obalily trup a křídla koster. Nemrtví se zřítili k zemi, kde s nimi Mazel botami udělal krátký proces. Milena pobíhala sem a tam, rozmazaná myší skvrna rozsekávající nepřátele se smrtící přesností.

Svatava vstala z podřepu. Neznala žádné užitečné triky, nikdy v životě se zbraní nemávala, ale musí existovat něco, čím by mohla pomoci.

Odpověď ji napadla jako blesk, jako rychlý vydří blesk. "Mileno!" vykřikla Svatava. "Ptáci!"

"Jsou na mě trochu vysoko, drahá," odpověděla Milena.

"Můžu udělat schody. Podívej!" Svatava se natáhla k vodě, přitáhla k sobě kouli tekutiny a rozdělila ji na korálky. Ty zploštila do řady plovoucích plošin, které se dostaly až ke kostlivcům ve vzduchu.

Milena vyběhla po schodišti plném kapek, meč a štít připravené. Svatava se snažila jedním okem sledovat ji a druhým nepřítele, ale bylo to ošemetné. Soustředila se tak, že si příliš pozdě uvědomila, že kouzlo neudržuje, a v půli cesty se Milenina bota ponořila do vodní hladiny.

"Ne!" Svatava zalapala po dechu. Strach z toho, že selže — opět — jí narušil soustředění. Se zvukem, jako když praskne bublina, se schody zřítily na zem.

Zachránily ji Mileniny reflexy. Skočila na nejbližší ptačí kostru, štít se jí zachytil za křídlo a meč zajel do mezery mezi žebry. Nemrtvý se zřítil a škrábal se po zemi, Milena se držela na boku. Vytrhla meč a udeřila tvora do páteře. Její čepel se oranžově rozzářila, když prořízla kost jako nůž papír.

Na bojišti zavládlo ticho. Mazel pokrčil rameny a zabručel. Červenka přistála vedle něj a složila křídla. Čestmír nechal dva šípy natažené, ale namířené dolů. Silomil udeřil ocasem do lebky a ta se skutálela k rybníku. Milena se otočila dokola, nejdřív rychle, pak rozvážněji. Nakonec zasunula meč do pochvy a štít zasunula na popruh batohu.

"Všichni zdraví?" zeptala se Milena.

Dolehly k ní různé souhlasné zvuky, dokud nezasyčel Silomil.

"Říkám ti, abys to nedělal," řekl a plácl Mazla po botě. "Podívejte se na ty třísky. Kdo ví jak dlouho je budu zase vyndavat ven."

"Zase?" ozval se Čestmír zděšeně.

"Boty neraší z křoví, a skoro to—"

"Vidí někdo nekromanty?" Milena ho přerušila.

"Utekli," odpověděla Červenka. "K Dlouhé řece."

Svatava se hrbila, nejdřív úlevou, pak studem. Ztratila nad svým kouzlem kontrolu. Proč se nikdy nedokážu soustředit, když je to nejdůležitější?

"Je mi to tak líto," řekla. "Moje kouzlo—"

"To je v pořádku," řekla Milena jemně. "Nehody se stávají." Ostatním řekla: "Musíme rozhodnout o dalším postupu."

"My vesničanům nepomůžeme?" Svatava se polekala.

"To je jedna z možností." Milena si otřela kapesníkem řeznou ránu, na které jí stékala krev. "Mohli bychom místo toho sledovat veverky."

Svatava začala protestovat, ale zvážila Milenin návrh. Nekromanti zřejmě věděli, proč Maha zaútočila na Rybníkov, možná celou situaci vyprovokovali. O co jim šlo? Chtěla odpovědi. A přesto se bála o své sousedy.

"Na jaké nepřátele bychom mohli narazit, kdybychom je sledovali?" zeptal se Čestmír. "Zvládneme víc kostlivců, nebo může být hůř?"

Silomil, vytahující z Mazlových tlap a srsti úlomky kostí, řekl: "Pruhovaní darebníci se nemrtvých ničitelů bot nebojí."

"Nemohu teď číst hvězdy," řekla Červenka a zívla, "ale jejich pohyby za úsvitu naznačovaly větší nebezpečí v naší budoucnosti."

Větší nebezpečí? Svatava měla žaludek jako na vodě.

"Kdokoliv z Rybníkova se pravděpodobně dostal na Senná luka," řekla Milena. "Možná by bylo nejlepší vydat se do Trojstromova a pokusit se zjistit něco víc o tom Krutospáru a jeho plánech." Setkala se s každým jejich pohledem a nakonec přistála na Svatavě. "Co když se blíží další katastrofa Pohromního tvora a my bychom jí mohli pomoci zabránit?"

"Opravdu bychom mohli?" zeptal se Čestmír.

"Když ne my, tak kdo?" Milena se chopila jílce svého meče. "Svatavo, je to tvoje vesnice. Co ty na to?"

Svatava zaváhala, žíly měla plné ohně a ledu. Některé okamžiky byly ty, na níž se život otáčel, a tohle jí tak připadalo.

"Půjdeme za veverkami," řekla. "Do Trojstromova."

Milena přikývla a začala vydávat rozkazy. Čestmír posbíral všechny šípy nepoškozené natolik, aby je mohl znovu použít. Červenka naplánovala trasu podél Dlouhé řeky, pak vylezla Mazlovi na záda a usnula. Silomil dokončil čištění Mazlovy srsti a posvačil broučí sušenky.

Svatava, nervózně polykajíc, se vydala k domu prarodičů.

Jeho vosková kopule z papíru praskla jako vaječná skořápka. Široké listy, klenoucí se na této straně, byly zčásti odříznuty a rozříznutá část v denním žáru vadla. Rozbitou střechou dovnitř pronikalo sluneční světlo, takže stěny zevnitř zářily, jako by uvnitř svítily lampy. I tak to místo působilo chladně a prázdně.

Svatava se přinutila vejít dovnitř, zabalit si čisté oblečení a jídlo, které se bude na cestě hodit. Říkala si, že se vrátí; jedou jen do Trojstromova, pokud je stopa veverek nedovede dál. Proč se tedy uctivě dotýkala sbírky vyleptaných měděných koulí své babičky a strčila si oblíbenou do batohu? Proč vzala dědečkovu hůlku a nasadila si jeho klobouk se širokým dýnkem na hlavu?

Milena se o krátké nepřítomnosti Svatavy nezmínila a brzy se jejich kroky stočily k severu. Čestmír se už s Svatavou do hovoru nepouštěl, ani když tábořili za soumraku. Červenka odletěla zpět do Dobrovrchu, aby předala zprávu o jejich objevech a novém cíli, její roucho jako vír hvězd zmizelo ve tmě. Svatavu napadlo, jestli také nějak nezmizí.

Milena

Laskavá skupinka vyder zahlédla skupinu plahočící se podél Dlouhé řeky a vyzvala je, aby se nalodili na dva pestře pomalované čluny ve tvaru ryb. Milena a Čestmír hovořili s posádkami, byli součástí větší rodiny, která se ve Trojstromově sešla na svatbě. Mazel se držel dál od vody, spící Červenku na zádech, zatímco Silomilova snídaně se nevítaně znovu objevila, když zoufale zasténal. Svatava bezútěšně zírala na zpěněnou brázdu s tužkou v jedné ruce a deníkem v druhé.

V dálce se zvedaly mohutné stromy, které dávaly Trojstromovu jméno, větve se proplétaly místy jako milenci, kteří se drží za ruce. Jak se dub, platan a vrba spojily na březích Dlouhé řeky, nikdo nevěděl. Zvířata, která po generace budovala město, začínal s nadějí na harmonii; na některých místech se tato naděje projevovala jako pečlivé uspořádání půvabných budov a houbovitých stezek usazených mezi baldachýnem, propletených kolem kmenů nebo vystupujících ze zakřivených kořenů. Na jiných místech byla harmonie veselou směsicí různých stylů: vyřezávané dřevo smíchané s natřenou hlínou, peří s korálky, výšivky s hůlkami svázanými uzly. Města, stejně jako rostliny, často rostla nečekanými způsoby.

Dorazili do Přístavu pod svěšenými úponky vrby, jejich čluny navigovaly rozlehlou masu vorů a plovoucích konstrukcí, aby se uvázaly u přeplněného mola. Štěbetající ptačí kurýři si vyzvedávali malé balíčky a poštu k doručení; vydry předávaly náklad mývalům, kteří si snadno přehodili přes rameno velké krabice a pytle; žabí lidé si hráli na mělčině na bublinovou nebo se dělili o jídlo z lahodně vonících grilovaných rybiček s norky odpočívajícími ve stínu.

Jakmile Milena a ostatní poděkovali svým hostitelům a vystoupili, zjistili, že pěší doprava je stejně rušná jako řeka. Čestmírovy cukající uši naznačovaly, že ho přemáhá množství cizinců. Mazel stál jako balvan a kolem něj se rozestupoval proud těl. Silomil se mu vyšplhal kolem Červenky na rameno, aby měl lepší výhled, a Svatava se mu přilepila těsně k boku.

Někde v Prošívané čtvrti navštívili Mileniny rodiče s přáteli, užívali si nevázaných radovánek v srdci města pod obrovským prošívaným praporem symbolizujícím spojení všech zvířat. I Svatava měla ve městě rodinu. Bohužel nebyl čas je hledat.

"Čestmíre," řekla.

Králík nervózně poskakoval. "Ano?"

"Můžeš mi pomoct zeptat se místních, jestli neviděli naše přátele nekromanty, nebo Krutospár? Mazel a ostatní mohou počkat tady."

"Správně, ano," odpověděl Čestmír. Zdálo se, že mu nějaký úkol pomáhá se soustředěním. Brzy si přátelsky popovídal se skupinou žabích lidí, zatímco Milena přistoupila k páru přístavních dělníků, kteří pozorovali, jak kdosi něco čaruje nad spletí sítí.

Po tuctu pokusů neměli Milena ani Čestmír štěstí. Chystala se přesunout jejich skupinu po proudu, kolem skladišť a obchodních kanceláří do míst, kde z hostinců s plachtovými střechami vlály jasně červené prapory, když ji zarazil jeden starý žabák.

"Jsi dnes už druhý cizinec, který někoho hledá," zabručel.

"Opravdu?" zeptala se Milena.

"Jo," pokračoval stařešina. "Ten chlápek támhle otravuje skoro všechny. Opravdu zvláštní. Pořád mlátí lidi ocasem, jako by nevěděl, že je jeho." Ukázal špičkou perleťové hole.

Jeden vydrák poblíž se hádal s dalším z nich. Černou srst měl bíle prokvetlou, držení těla ztuhlé, na sobě měl červenou šerpu a modrou halenu, na hlavě podivné brýle. Pravou paži mu zdobil jediný měděný chránič, na levém zápěstí měl uvázaný pruh bílé látky.

"Ujišťuji vás," řekl, "že tahle situace mě štve mnohem víc než vás."

"Opravdu?" odpověděl druhý vydrák. "Ani nám nemůžete říct, co je za zvíře."

"Jak jsem řekl, možná má na sobě modrý plášť—"

"Možná?" opakovala jedna z lasiček.

"—a má výrazné tetování—"

"Tetování?" přidal se někdo další. "A to má být co?"

Cizinec si povzdechl. "Kožešinové vzory? Proužky? Dvě bílé čáry, které mu tečou od úst k bradě, a další na jedné straně tváře… obličeje… podívala by ses na mou kresbu?" Muselo to být velmi špatně nakreslené, protože ostatní se svíjeli smíchy.

"Nevadí," řekl. "Moc vám děkuji za váš naprostý nedostatek pomoci."

Hrubý, pomyslela si Milena, názor, který zesílil, když se vydrák otočil na patě a plácl lasičku ocasem. A co hůř, málem vrazil do Svatavy. Držela svůj deník před sebou jako štít a její zelený, kůží zbarvený šedý, nervózní úsměv zůstal na místě.

"P-pruhy," koktala Svatava.

Vydrák se odmlčel. "To jsem říkal, ano."

Svatava listovala knihou a málem ji upustila. Zastavila se u jedné stránky a zvedla ji. Cizinec ji popadl za paži a přitáhl si ji blíž.

"Prošel tudy Beleren?" zeptal se. "Jak je to dlouho? Byl s ním někdo?"

"Pusť ji," řekla Milena a sevřela jílec svého meče, "nebo přijdeš o ten ozdobný chránič spolu se zbytkem paže."

Nad šedomodrýma očima vydráka se zablesklo, ale Svatavu pustil a ustoupil.

"Nepokoušej mě," řekl. "Toulám se tímhle pekelným místem už několik dní a tvá přítelkyně je moje první stopa."

"Jmenuje se Svatava," řekla Milena chladně. "Já jsem Milena. A ty jsi?"

"Ral," odpověděl. "Ral Zarek. Hledám někoho, kdo se jmenuje Jace Beleren."

Milena nakoukla do deníku. Žabka nakreslila tvář, liščího lidu. Skutečně měla znaky podobné těm, které popsal ten cizinec — Ral. Na stejné stránce nakreslila Svatava také plášť s podivným kruhovým vzorem.

"Viděla jsem ho ve svých snech," zašeptala Svatava a hlas jí postupně sílil. "Není sám. Je tam ještěrka se zelenými a černými šupinami a žlutýma očima. A další malé stvoření, které je špatně vidět. Sleduje je temný mrak." Vzhlédla, jako by očekávala bouři, ale z vrbové opony listí vykukovalo jen modré nebe.

"Víš to jistě?" zeptal se Ral.

Svatava zaváhala, pak kývla hlavou. Milenu napadlo, kolikrát asi Oliver a další pochybovali o jejích vizích, že se o ně tak stydí podělit.

"Co tady dělá?" Ral zamumlal. "A proč ještěrka… a ne had? Mohlo by to být…?"

Milena netušila, o co mu jde, ale Krutospár to nebyl. Potřebovala jít dál, než stopa vychladne.

"Když nás omluvíte," řekla Milena, "půjdeme. Hodně štěstí při hledání vašeho přítele." Vedla Svatavu k ostatním.

"Ale ne, to ne," řekl Ral a vykročil vedle ní. "Nikam nepůjdete, dokud mi nedá odpovědi."

Ta drzost! "Svatava si musí hledět svého, děkuji pěkně—"

Přerušila ji Svatava, která řekla tichým hlasem: "Věříš mi?"

Ral si jednou tlapou mnul vousy. "Věřím důkazům na vlastní oči. Právě teď jsi moje jediné spojení s Belerenem, takže tě nespustím z očí."

Než stačila Milena odpovědět, ozvaly se proti proudu řeky sirény. Dokaři upustili od práce a začali na sebe řvát povely, pobíhali kolem, očividně rozrušení. Někteří vytáhli provazy a přivázali volné bedny a sudy, které upevnili ke kruhům zapuštěným do dřevěných prken podlahy nebo palub člunů. Jiní dělali totéž se samotnými čluny, přivazovali je k molům nebo k sobě navzájem, jako vor vydry držící tlapy.

"Co se děje?" Ral si sundal brýle přes oči.

"Nejsem si jistá." Milena se snažila přivolat mývala, který se hnal kolem, ale nevšímali si jí.

Čestmír ukázal prstem. "U samotné země, podívej se na vodu."

Řeka vystoupala vysoko za ukazatel přílivu na nedalekém pilíři a dál se rozvodnila a rychle přetékala břehy. Nad nábřežím se zvedaly vlny, stoupaly trhlinami promenády a narážely nejprve na Mileniny boty, pak na její nohy. Čluny svázané k sobě se namáhaly a tahaly za kotevní lana, zatímco ty nezajištěné se otáčely po proudu řeky. Pár jich do sebe narazilo, trupy praskaly jako ořechy.

"Něco přichází!" vykřikl Silomil a balancoval na Mazlově hlavě.

Pod vodní hladinou se pohyboval klikatý stín a v skvrnitém slunečním světle se leskly stříbrné šupiny. Na rozdíl od střevlí a pavích oček byla tato ryba tak dlouhá, že Milena neviděla ani její ocas, ani její hřbetní ploutev. Na jejím boku zářily magické značky, jejichž růžový odstín zkreslovaly vířící proudy. Obrovská vlna zvedla tvora tak, že se tyčil nad Přístavem. Žalostné oči planuly mocí a dlouhá ústa odhalovala řady zlověstně ostrých zubů.

"Povodňový kostlín!" vykřikla Svatava.

Vymrštil se sloup vody a smetl do řeky shluk zvířat. Ral s praskotem blesku zvedl ruku k Pohromnímu tvorovi.

"Ne!" Milena stála před ním. "Zasáhneš šokem každého ve vodě, kdo není vydra jako ty!"

"Jak tyhle věci normálně řešíte?" odsekl.

"Na tom není nic normálního!"

Zasáhla další vlna a spláchla Milenu a Rala k Mazlovi. Jezevec se zapotácel, ale zůstal stát. Červenka, která dosud spala na zádech, se kupodivu neprobudila.

Nad nimi se vznášel mihotavý, modře zabarvený stín: vlna vysoká jako bezinkový keř. Zřítila se dolů, pohltila Milenu a odtáhla ji od mola. Boj s kostlínovou divokou magií byl předem prohranou bitvou, ale ona vytrvala a kopala nohama směrem k místu, kde, jak doufala, byla hladina, a plíce měla v jednom ohni.

Silná tlapa ji vytáhla nahoru. Milena se zhluboka nadechla a přimkla se k Mazlovi, Ral vedle ní udělal totéž, ostatní se seskupili kolem něj nebo na něm jako děti na jejím večírku. Bojoval proti spodnímu proudu, který je táhl do středu řeky, dál od bezpečí.

"Můžeš ohnout proud, aby nás odnesl zpátky na břeh?" zeptala se Milena Rala, mezi tím, než se přes ně přelila další vlna.

"Ohnout?" vyprskl Ral. "Ovládám déšť, ne řeky."

Vydrák, který neumí ovládat proud? Zvláštní. Ale Milena neměla dost energie, aby se tím zabývala. Chlad z vody jí pronikal až do kostí, jak se zmítaly jako trosky vydané na milost a nemilost řece. Brzy projeli kolem Trojstromova a vřítili se do přítoku, který se stáčel na jihozápad. Kam se nám nakonec podaří utéct? Utečeme vůbec, nebo naše cesta skončí na dně Dlouhé řeky?

Ne. Milena se odmítla smířit s porážkou. I kdyby Krutospár nikdy nenašla a nezjistila, co má za lubem, přežije. Klem a malí na ni čekají a ona je nikdy neopustí.

Jako by nějaký úponek světové magie zaslechl její přísahu, řeka se zúžila a rozbouřený proud se zpomalil do klidnějšího proudu. Vodu lemovaly skalnaté výčnělky, pokryté usazeninami a shluky mušlí, z nichž trčely sukovité kořeny jako sevřené ruce. Prázdné šnečí ulity a vodou uhlazené kosti pokrývaly pobřeží, temné připomínky osudu, který by je mohl potkat, kdyby Mazel nedržel všechny nad vodou.

Vyčerpaný jezevec je dovedl k blátivému břehu řeky a zhroutil se do bahna vedle stojatého přílivového jezírka, boky se mu zvedaly těžkým dechem. Všichni z něj sklouzli nebo slezli; dokonce i Červenka se nakrátko probudila a mumlala něco o mokré srsti. Milena rychle zhodnotila jejich okolí: bažinatá jeskyně, mechem pokryté mezery v kameni nad ní, umožňující paprskům filtrovaného světla rozptýlit šero. Po stěnách lezli brouci, mizeli v puklinách a otvorech a částečně uzavřený prostor prostupovala vůně síry a rozkladu.

"Je někdo zraněný?" zeptala se Milena.

"Jen moje pýcha," řekl Ral. Jedna škeble na něj vyplivla bláto, než se zavrtala hlouběji do kalu.

"Myslím, že jsem spolkl sud vody," zasténal Čestmír.

Silomilův ocas oranžově plál a z jeho těla vyzařovalo jemné teplo. Rychle se otřel o Mazla, aby ho osušil, a pod nohama mu ztuhlo bláto.

"Kde to jsme?" zeptala se Svatava.

"Já ne—" začala Milena, ale pak se zarazila a její uši se obrátily k šustění od vchodu do jeskyně. Mezi mrknutím se ze stínů vyrojily tmavé stíny. Skupinu obklopila změť krysáků v pláštích s kápěmi, kteří na ně mířili zlomyslně zakřivenými dýkami a ostřími.

"Cizinci," zasyčel krysák. "Nejste tu vítáni. Odejděte, nebo ponesete následky."

Autor: Valerie Valdes
Překlad: Honza Charvát