Květoskrýš [#05] Soumrak nad Kašnovem

Svatava

Kašnov se tyčil nad největším rybníkem v Údolí. Půvabný gejzír vody magicky tryskající z vyřezávané lilie nad trůnním sálem byla vidět dlouho předtím, než Svatava a ostatní dorazili do přístavní čtvrti Pulcova na jeho úpatí. Každá vrstva města byla uměleckým dílem, tři nádrže vytesané z mastku a ozdobené zakřivenými vzory: okvětními lístky květin, šplouchajícími vlnami, stylizovanými žabími tvářemi. Velké padací mříže pod městem umožňovaly zvířatům proudit do přístavu a dychtivě se připojit k celoročním oslavám, které podporoval nebo přímo sponzoroval sám král Kvákal.

Myšlenky na jejího bývalého učitele okořenily Svatavu špetkou úzkosti a vrchovatou lžící studu. Zatímco ostatní obdivovali plovoucí tržiště pod nejnižším patrem města, jídelny a obchody naskládané do změti vodou potřísněného dřeva a kulatých oken, ona se potácela v duševním bahně. Zatímco oni hleděli na modré světlo, které se mihotalo stropem z vody držené ve vzduchu mocným kouzlotkaním, obklopené skleněnými bublinami velkými jako dům, ona se hrbila, jako by čekala, až dopadne rána.

"Tohle místo je neuvěřitelné," řekl Čestmír s posvátnou úctou. "Trojstromov je možná větší, ale hlava se mi ze zdejších divů každou chvíli zamotá."

"Mám raději míň vody," zaskřehotal Silomil. "Po tomhle pojedu na dovolenou do Stáleplanoucího dubu."

"Nejdřív práce, pak památky," řekl Ral.

Milena se vyhnula modrému opeřenému ptáčkovi, který prchal před vydrou s koštětem. "Nejsem si jistá, kde začít. Můžeme se ptát po Krutospárovi, ale může tu mít spojence, kteří ho skrývají."

Svatava se nadechla, zadržela dech a pak se přinutila vydechnout. "Možná bych nás mohla dostat ke králi Kvákalovi a požádat ho o pomoc?"

"Samozřejmě!" řekla Milena. "Byla jsi jeho učednice."

"Ano, ale my… nerozešli jsme se v nejlepším."

"Pokusil se tě zabít?" zeptal se Ral.

"Samozřejmě že ne!" vykřikla Svatava.

"Ukradla jsi mu něco?"

"To bych nikdy neudělala!"

Ral pokrčil rameny. "Pak je to v pořádku. Jak se k němu dostaneme?"

Svatava si objala kolena. "Teoreticky požádáme jeho rádce o audienci. Obvykle je zaneprázdněný, ale za daných okolností by asi chtěl vědět, co se stalo."

"Veď nás," řekla Milena.

Svatava uvažovala, že požádá kouzlotkalce z žabího lidu, aby otevřel portál do nejvyššího patra, ale dlouhá cesta měla rozhodně lepší výhled — a oddálila nevyhnutelné. Zavedla je ke skleněným výtahům uprostřed patra, ležících na jezírkách s vodou, obsluhovaných žabími nebo vydřími zřízenci v modrých uniformách s klobouky. Když se na plošinu nahrnulo dost zvířecích tvorů, obsluha vyslala do vody proud magie a výtah vytlačila do dalšího patra.

Vyšplhali na kotouč a výtah se s mírným škubnutím zvedl. Svatava se podívala dolů skrz modře zbarvené sklo. Čluny plující mezi doky a polštářky leknínů se zmenšovaly, střechy ustupovaly, pak je zakryly bubliny vznášející se pod stropem. Kouzelná voda, která oddělovala jednotlivá patra, se rozdělila a oni brzy zjistili, že odpočívají na stejném jezírku, jako bylo to dole.

"Jedete nahoru, nebo vystupujete?" zeptal se zřízenec.

"Nahoru," odpověděla Svatava.

Pokračovali, pohled pod nimi se měnil. Zde už byly budovy v preferovaném žabím stylu, jejich kupole byly ze skla nebo z porcelánově tenkého masteku. Lodě klouzající mezi nimi byly elegantnější, složitě vyřezávané a zdobené bohatými ozdobami. Některé měly plachty vyšívané stříbrnou nití, jiné byly poháněny vodními stroji.

Konečně vystoupali na nejvyšší úroveň. Zde už byly všední stavební metody doplněny kouzlotkaním: třpytivé stěny, padající voda místo skla, barvy se měnily jako duhové odstíny v bublině mýdla. Malé fontány napodobovaly tu masivní uprostřed, kde trůnní sál krále Kvákala shlížel nejen na celý Kašnov, ale i na celý rybník kolem něj a za ním.

"Ten výhled bere dech," řekla Milena, když vystoupili z výtahu.

"Počkejte, až to řeknu sestrám," zašeptal Čestmír. "Nebudou mi věřit."

Svatava se snažila ocenit ptačí pohled z výšky na daleké lesy a hory, pláně se rozprostíraly jako koberec květin a plodů. Místo toho se při jejich nadcházejícím setkání roztřásla. Vzpomene si na ni král Kvákal? Možná bude jen jednou z tváří mezi mnoha učedníky, její odchod zůstane bez povšimnutí, její jméno se vytratí v zapomnění.

Nebo si možná přesně vzpomene, proč ji vyhnal.

V předpokoji trůnního sálu zvířata odpočívala na pozlacených polštářích leknínů a pohovkách s okvětními lístky nebo plavala v průzračné vodě. Přistoupil k nim královský pobočník, kterého bylo možné poznat podle vysokého krémově bílého klobouku a roucha, a zdvořile se uklonil.

"Mohu vám, přátelé, s něčím pomoci?" zeptal se pobočník tónem, který naznačoval, že zcela jistě nemůže.

Svatavě asi trvalo příliš dlouho, než zareagovala, protože Milena zavětřila a strčila do ní loktem.

"Přišli jsme za králem Kvákalem, prosím?" Svatava si přála, aby nezněla tak maličká a zadýchaná.

Pobočník se usmál. "Jeho Velevlhkost je dnes indisponována a pravděpodobně bude i zítra, ale příští týden…"

"Svatava byla jeho učednice," vložila se do hovoru Milena. "Snad by ji král mohl vidět dříve?"

"Učednice?" Pobočník se na Svatavu podíval ještě ostřeji. "O tom pochybuji, ale — počkej, říkala jsi Svatava?"

Svatavin žaludek se pokusil schovat mezi blány prstů na noze.

"Je to naléhavé," trvala na svém Milena. "Raději bychom to probrali přímo s králem, abychom předešli možné panice."

"Panice?"

"Týkající se Pohromních tvorů."

"Pohromních tvorů?" Oči pobočníka vylezly z důlků a jeho hlas se zvýšil do téměř kvičení. "Aha. Hned se vrátím." Odhopkal k trůnnímu sálu.

"Svatavo," řekla Milena přesně takovým rodičovským tónem, který prozrazoval blížící se zklamání, "co přesně jsi udělala, že tě propustili z učení?"

Svatava sevřela hůlku, jako by ji mohla ochránit před vlastními nedostatky. "Došlo k… incidentu. Nebylo to poprvé — často jsem navzdory své snaze byla nepozorná. Ale tenhle byl horší."

"Nedovedu si představit, že by to bylo tak zlé," řekl Čestmír povzbudivě.

"Cvičili jsme vodní tkaní. Pobočník krále Kvákala vypustil hejno komárů a my jsme je měli zasáhnout proudy vody."

"Zasáhla jsi něco jiného?" zeptal se Ral.

Svatava sebou trhla. "Trefila jsem krále Kvákala. Nebo spíš jeho hůl. Dívala jsem se špatným směrem a — na tom nezáleží. Byli jsme na okraji patra a hůl spadla."

"Ale ne," řekla Milena.

"Otevřela jsem pod ní portál a další vedle mě, aby mi spadla do ruky." Svatava zavřela oči. "Až na to, že tam stál král a vyslal vodní bič, aby hůl chytil—"

Ral vydal přidušený zvuk.

"—a tak se král Kvákal praštil vlastním vodním bičem skrz portál. Pak mu hůl spadla na hlavu. Padala tak rychle…" Svatava polkla. "Celé dny se zotavoval z otřesu mozku. A hůl se zlomila."

"Ach, Svatavo." Milena ji poplácala po paži. "Nesmíš se vracet k trapnostem z minulosti."

"Jak bych nemohla?" divila se Svatava. "Nikdy neudělám nic správně. Když jsem se naposledy pokoušela o kouzlo, málem jsem tě upustila."

"Přesněji řečeno," řekl Silomil a zamrkal třetím víčkem, "tvé poslední kouzlo zabránilo, abychom promokli, když jsme utíkali před dračím jestřábem."

Svatava otevřela ústa, aby něco namítla, ale zase je zavřela. Měl pravdu. Tu cestu zvládla dobře. "Ale to bylo jen jednou."

"A co ta věštba?" zeptal se Čestmír. "To taky zabralo."

"Nikdo z nás není dokonalý," řekla Milena. "Můj první pokus o rozmazání? Narazila jsem přímo do bodláku."

"Ale teď se na sebe podívej! Jsi úžasná a já jsem pořád… já." Svatava přitiskla rty k sobě, protože nechtěla, aby jí vypadl další zármutek nebo jed.

"Musíš si odpustit, Svatavo," řekla Milena jemně. "Minulost nás informuje o tom, kdo jsme, ale nemusí nás definovat. Nahlédni do své budoucnosti a uvidíš jasnější cestu."

Kéž by to bylo tak snadné, pomyslela si nešťastně Svatava. Možná to bylo jako její vodní schodiště: když udělá krok po kroku, brzy bude výš, než začala. Ale taky by padala hlouběji, kdyby spadla…

Pobočník se vrátil a odvedl je do trůnního sálu, obklopeného vodními sloupy, které podpíraly mastkový květ a jeho tekutou věž nad ním. Nádrž pokrývaly polštářky leknínů, některé se zvedaly a vytvářely podstavce, které poskytovaly stín nebo hřady. Kvetly v celé škále barev, od krémově bílé po růžovou vycházejícího slunce, jasně žlutá vlákna u jejich jader připomínala drobná slunce. Na konci místnosti, na masivním trůnu z jemnou květinovou kresbou, pozoroval král v hedvábném rouchu Svatavu s neskrývaným opovržením.

"Návrat marnotratné učednice," řekl král Kvákal hlubokým a zvučným hlasem. "Slyšel jsem, že přinášíte zprávu o Pohromním tvoru?"

"Ano," zaskřehotala Svatava a odkašlala si. "Maha zaútočila na mou vesnici, tak jsem šla pro pomoc a…"

"To je škoda." Král Kvákal si opřel bradu o pěst. "Ale takové kalamity jsou nepředvídatelné, jinak bychom nepotřebovali věštby."

"Nebyla to jen moje vesnice. Noční sova zničila další a Povodňový kostlín zaplavil Přístav ve Trojstromově."

"Lasičák jménem Krutospár ukradl vejce Pohromního tvora," vysvětlila Milena. "Domníváme se, že to je příčinou útoků. Sledovali jsme ho a jeho žoldáky až sem do Kašnova."

Kdyby Svatava nezírala na krále, možná by si nevšimla změny v jeho pohledu. Zamířil někam nalevo od trůnu, kde za podivně umístěnou zástěnou z listí vycházelo matné světlo.

"Vystopovali jste ho sem?" zeptal se král Kvákal. "Ví o tom ještě někdo?"

"Skupina strážců vědění," řekla Milena. "Jejich vlastní lidé hledají i vejce."

Král Kvákal sepjal prsty. "Tohle představuje problém."

Svatava zašilhala na přepážku a skrz vodu pod ní k ní natáhla smysly. Ať už za tím bylo cokoliv, bylo to silné, magie z toho pulzovala jako tlukot srdce.

"Když najdeme to vejce," řekla Milena, "můžeme ho vrátit tam, odkud přišlo, a doufejme, že zastavíme útoky."

"Mám na mysli poněkud… jiné řešení. Nečekám, že by to obyčejná myš jako ty pochopila, ale někdy je třeba dělat oběti pro vyšší dobro."

"Oběti?" vykřikl Čestmír.

"Vyšší dobro?" pomalu opakovala Milena.

Strach zaplavil Svataviny údy v chladném, palčivém náporu. Malým pramínkem vody stáhla zástěnu a odhalila, co skrývá.

V ozdobném mřížkovaném hnízdě sedělo masivní vejce, jehož sametově modrá skořápka se třpytila jako hvězdy.

"Vejce Pohromního tvora?" Svatava se otřásla šokem. "To vy ho máte?"

"To doufám," odpověděl král Kvákal. "Zaplatil jsem Krutospárovi mimořádně dobře, aby ho sem dovezl."

Zpoza trůnu se vynořil lasičák v červeném plášti a vypadal přesně jako na Vítězslavově očarovaném obrázku, jedno oko měl poškrábané jizvami, z opasku mu visel rapír. "Společnost Hrůzostínu své závazky plní," řekl Krutospár hlasem drsným jako vápenec.

"Víš, malá Svatavo," pokračoval král, "se správným kouzlotkaním dokážu ovládat Pohromního tvora uvnitř toho vejce. Představte si, že už se nikdy nebudete trápit náhlými změnami ročních období, suchem nebo morem. Náš vlastní šampion by bránil všechna zvířata v Údolí a na můj rozkaz by odrazil ostatní Pohromní tvory."

Svatava se snažila potlačit vztek. "Způsobil jste tolik zkázy — nejen mé vesnici, ale i ostatním. Trojstromov je zaplavený! Pohromní tvorové jsou příliš nebezpeční na to, aby je někdo mohl ovládat. Chcete být jako kouzlotkalci starých časů, kteří se stali bezduchými monstry?"

"Historie mé činy ospravedlní," ušklíbl se král Kvákal. "Bude se na mě vzpomínat jako na pragmatika — ne, vizionáře, který zahájil novou éru míru a prosperity."

"Dovolil jste, aby váš strach přemohl zdravý rozum," řekla Milena.

"Účel prostředky vždycky nesvětí," dodal Ral. "Věřte mi, vím to."

Král Kvákal odmítavě mávl rukou. "Na vašich názorech nezáleží; nebudete dlouho naživu, abyste je mohl dál zastávat. Nebo vás zavřu do nějaké hluboké díry, abyste se mohli kát, až se mé plány naplní."

"Klidně to zkuste," řekla Milena s rukou na jílci meče.

"Kdo jste, že se opovažujete mi vzdorovat?" vykřikl král Kvákal. "Smečka farmářů a neúspěšný kouzlotkadlec? A ty…" podíval se na Rala. "Co to máš na ruce za výmysl? Pche, na tom nezáleží." Oči mu modře zářily jako hlubiny rybníka a kolem Svatavy a ostatních se omotaly provazy. "Krutospáre, zbav nás těch škůdců."

"Hrůzostíni, na ně," přikázal Krutospár. Z postranní místnosti se vynořil tucet ozbrojených žoldnéřů. Svatava bojovala s pouty, byla poddajná, ale nezlomná.

Červenka se probudila a pokusila se protáhnout. "Proč jsem svázaná?"

"Můžeš nás osvobodit kouzlem, Svatavo?" zeptala se Milena.

Král Kvákal se zasmál. "Dovedeš si představit, že by Svatavino kouzlo mohlo překonat to moje? Nesmysl. Sotva zvládá jednoduché triky. Ohledně tkalců je naprostý propadák."

Ta stejná slova, která si sama řekla a která teď bez obalu pronesl její bývalý učitel, udeřila Svatavu jako rána palicí. Klesla na kolena, voda ji svírala a vysmívala se jejím nedostatkům.

"Neposlouchej ho, Svatavo," naléhala Milena. "Bez tvé věštby bychom tu nebyli. Selžeš jen tehdy, když to vzdáš!"

Svatava hleděla do obsidiánových očí myšky, která jí věřila od začátku, která ji bránila proti pochybovačům a odpůrcům, která ji vždy povzbuzovala, aby se snažila. Nezáleželo na tom, co říkaly hlasy v její mysli. Nezáleželo na tom, že ji její rodina nikdy nepodporovala nebo že ji král Kvákal považoval za blázna. Milena jí věřila. Milena potřebovala její pomoc.

Svatava znala jen pár drobných triků, ale někdy stačila i malá kouzla.

Když se k ní Krutospár přiblížil s taseným mečem, zaměřila se Svatava na jeho nohy. Pod nimi spřádala kouzlo vodního schodu. Trhla bradou a poslala Krutospára skluzem po podlaze přímo ke králi Kvákalovi, který zvedl ruce, aby odrazil náraz. Jeho tkaní tím selhalo, a tekutá pouta se rozpustila v podlaze trůnního sálu.

Milena vytáhla meč, který oranžově zazářil. Silomil vytáhl palcáty, na jejichž hlavicích se roztančily plameny. Čestmír nasadil tři šípy, zatímco Mazel se vztyčil do plné výše a protáhl si s křupnutím krk. Dokonce i Červenka hrozivě roztáhla křídla a pohrdavě zvedla nos.

"Tak jdeme na to." Svatava kolem sebe vytvořila rotující vodní štít. "Ukažme Jeho Velevlhkosti, co dokáže smečka farmářů."

Milena

I když by si Milena ráda užívala pýchu nad Svataviným odvážným prohlášením, uložila si tento pocit do své duševní spíže a soustředila se na boj, který ji čekal. Potřebovala zastavit šílený plán krále Kvákala, ochránit své spojence — ne, své přátele — a vrátit se k rodině do Dobrovrchu.

Jeden z králíků na ni vrhl oštěp a využil jeho delšího dosahu. Milena se naklonila, prosekla topůrko zářící čepelí a hrot oštěpu dopadl na podlahu. Uhnula z cesty salvě nožů a pak máchnutí holí. Každý nepřítel, který ji chtěl udeřit, nalezl jen prázdný vzduch, jak její magie zastírala její pohyby.

Zatímco bojovala, Milena pozorovala ostatní. Mazel a Silomil stáli tváří v tvář dvěma vrčícím mývalům, z nichž jeden měl na tlapkách boxery s hřebíky, zatímco druhý vyčaroval vír předmětů — čajových konvic, nabroušených mušlí, hladkých kamenů a dalších. Mazel rozbíjel vzdušné úlomky nebo je chytal a házel zpátky na mývala. Silomil seskočil z Mazlova ramene a máchl svým ohnivým palcátem ve smrtící osmičce. Střely kouzlotkalce se rozpálily do křupava nebo se rozpadaly na menší kousky s ostřejšími hranami.

Nad nimi se Červenka pustila do vzdušného souboje se zákeřným zpěvným ptákem, který třímal meč se dvěma čepelemi. Červenka uhnula, stočila křídla dozadu, aby se vznášela na místě, zatímco ptáček proletěl kolem. S pronikavým výkřikem vypustila modlitební kouzlo, které nepřítele odneslo za okraj nádrže.

Jedna skunčice pronásledovala Čestmíra, který kolem ní kličkoval, příliš rychle, než aby ho dohonila. Vypustila smradlavé kouzlo, a přítel i nepřítel se potáceli v zápachu. Čestmír vyskočil nahoru a dozadu a vypustil trojici šípů. Všechny tři, zakončené ostnatými bodláky, skončily v soupeřčině chlupatém pozadí, až překvapeně a bolestně vyjekla.

Silomil plivl plamen na smradlavý mrak, který vzplál v ohnivou kouli, než se rozplynul. "Takoví jako ty dělají pruhovaným darebnkům špatné jméno," zasyčel na skunčici.

Ral si povzdechl a v půli skoku vyslal do jedné ještěrky blesk. Ucukla a nemotorně dopadla do vody, z šupinatého brnění jí vycházely pramínky kouře. "Pořád jenom boj," zamumlal Ral.

Král Kvákal stál před vejcem Pohromního tvora, zatímco Krutospár postupoval k Mileně s vražedným pohledem.

"Znám takové jako ty," zachrčel Krutospár a s křupnutím si protáhl krk. "Myslíš si, že když jsi kdysi pomohla odrazit hladovějící bandity, udělá to z tebe hrdinu. To ne. Já jsem profesionál a ty jsi amatér. Já jsem bojovník a ty jsi farmářka. Odejdi za svým životem a příště se rozhoduj lépe."

"Nejsem farmářka," odpověděla Milena, "jsem pekařka."

Krutospár prudce bodl rapírem, ale Milena se vyhnula. Další odrazila svým štítem; tenké ostří se odrazilo a zanechalo po sobě štiplavou zelenou šmouhu. Jed. Kdyby ji zasáhl, zápas by skončil rychle a ne v její prospěch.

Lasičák neúnavně útočil, sekal a bodal s čirou zlomyslností. Uhýbala a rozmazávala se kolem něj v naději, že se unaví. Její meč, zpočátku matně zářící, se rozjasňoval a táhl za sebou pruhy oranžového světla, jako by rval vzduch ohnivými drápy. Krutospár stále sekal a bodal, jeho dech byl vyrovnaný, jako by dokázal bojovat celé hodiny.

Milena ustoupila doleva… ale ocitla se tam, kde začala. Král Kvákal otevřel portál a ona do něj vrazila. Krutospárova čepel jí dopadla na hlavu a ona zvedla meč a štít, aby úder odrazila. Přistáli v sobě, čepel proti čepeli, jílec proti jílci. Přitiskl se k ní a otrávená hrana jeho zbraně se posunula blíž k její tváři, krku. Ve chvilce ji ukončí.

Vždycky byla mou hrdinkou. Klem promluvil z hloubi její paměti.

Bude z ní hrdinka, Flíčku, dodal Šedák. Zažije dobrodružství, bude dělat šermířské souboje a používat magii a pak se vrátí a bude nám vyprávět všechny své příběhy!

Její příběh teď nemůže skončit. Král Kvákal nemůže uspět, kvůli Údolí a celé Květoskrýši s ním. Milena téměř cítila, jak se ruce její rodiny spojují s jejími a jejich paže jí propůjčují sílu.

Její čepel vzplála plamenem jasným jako vatra. Krutospár zalapal po dechu, když mu meč sežehl srst a zapotácel se. V zdravém oku se mu zatřpytil strach. Milena se otočila, vyslala k němu ohnivý oblouk a zahnala ho k okraji nádrže. Brzy stál nad propastí smrti spálením nebo dlouhým pádem. Mávnutím zápěstí ho odzbrojila a jeho zbraň se zřítila k průzračné vodě hluboko dole.

Krutospár vycenil zuby. "Udělej to, pekařko," zavrčel. "Ukonči to."

Runy na její čepeli se zaleskly. Mohla by s ním skoncovat. Ale měla by? Je tohle příběh, který chtěla vyprávět svým dětem? Ne.

"Odejdi za svým životem," řekla Milena, "a příště se rozhoduj lépe. Nikdy není pozdě dělat dobro místo zla."

Krutospárova odpověď se vytratila, když jejich pozornost upoutal skřehotavý výkřik. Ruce krále Kvákala vytvářely ve vzduchu složité obrazce a Svatava se před ním marně snažila vyprostit z ledového bloku.

Mileny se zmocnil spravedlivý vztek. Blížila se ke králi, mávla mečem a doufala, že ho jeho oheň rozptýlí a přeruší jeho tkaní. Místo plátku plamene se z čepele vyřítil obrovský plamen. Vypadalo to jako vlk uprostřed skoku, podoba zmizela příliš rychle, než aby si mohla být jistá.

Král Kvákal rozhodil rukama a vykřikl strachy. Milena se po několika krocích dostala ke Svatavě a vrazila hořící čepel do zmrzlého kvádru. Ten roztál jako cukr v horké vodě.

Rozechvělá Svatava stála vedle Mileny, která zvedla štít. Král Kvákal se vzpamatoval a vytvořil tekutinu pod nohama do plošiny, která ho zvedla do vzduchu. Ukázal doprava a doleva, jako by dirigoval orchestr, z podstavce k němu jako rybářské udice přilétaly proudy vody. Jejich konce se stáčely do háků, připravených polapit Milenu a ostatní jako střevle.

Nad ním se kupila bouřková mračna.

"Kdybys jen měla nějakou opravdovou vizi," zařval král Kvákal. "Mohli jsme spolu oslavit zrození nového Údolí."

"Údolí kostí a popela!" vykřikla Svatava. "Kdo by to oslavoval?"

Mraky potemněly a zakryly slunce. Vítr se změnil, od mírného vánku ke zběsilému šílenství.

Kolem plošiny krále Kvákala se začaly točit háky. "Propadák jako ty nikdy nemůže pochopit mou genialitu!"

Ral se přitočil k Mileně. "Máme problém."

"Jenom jeden?" odsekla Milena.

"Velký."

"Tohle teď skončí!" křičel král Kvákal.

Oblohu protrhl blesk. Mezi elektrickými proudy se s ohlušujícím řevem vynořil Bouřný dračí jestřáb. Opřel si čtyři křídla o tělo a vrhl se ke králi střemhlav jako vržené kopí.

Král Kvákal zmizel v portálu těsně předtím, než smrtící drápy proťaly prostor, kde stál. Jednotlivé boje ustaly, když zvířata prchala před novým nepřítelem. Milena odtáhla Svatavu do relativního úkrytu obrovského krytého trůnu, Ral těsně za nimi.

"Můžeš zkusit stejné kouzlo jako předtím?" zeptala se ho Milena.

"Asi špatný nápad," odpověděl Ral. "Když tu vodní věž nabiju elektřinou, může to zabít každého, kdo se v Kašnově dotkne vody."

"Jestřába taky."

Ral se podíval na oblohu. "Můžu se pokusit uklidnit bouři. Mohlo by to draka připravit o sílu, jestli z ní čerpá."

"Dělej, co umíš." Mileně pulzoval meč a do paže a těla jí stoupal žár. Tohle byl její boj. Potřebovala ochránit své přátele a město.

Milena vyrazila zpod svého úkrytu. Vzduch prořízl řev, když se tvor vrhl dolů a jen tak tak minul ptáčka, který se vrhl přes okraj nádrže. Pokud se chtěla dostat k Jestřábovi, potřebovala se dostat výš.

Tady. Kamenný leknín.

"Svatavo!" zavolala Milena. "Potřebuji tvé schodové kouzlo."

Ukázala mečem; ve Svatavině výrazu se zračilo pochopení. Z jednoho z magických oblouků, které držely leknín, vyklouzly vodní schody. Milena k nim zamířila a začala šplhat.

Dorazila ke kamennému květu a kapičky ji postříkaly, jak ji vítr tahal za brnění. Zaduněl hrom. Milena pozvedla planoucí čepel, jako maják vyzývající Jestřába, aby na ni zaútočil.

Oči se mu zaleskly bleskem, snesl se střemhlav s napřaženými drápy. Milena se chystala buď vyměřit spravedlnost, nebo se setkat se smrtí.

Vzduch prořízl výkřik, když se Jestřáb skácel na bok a zasáhl ho nový nepřítel: Maha, Noční sova, která za sebou táhla oponu temnoty.

Šedivá mračna rozdělovaly modročerné stuhy poseté třpytivými hvězdami. Oba obrovští dravci vypadali vyrovnaně a klouzali po blesky zničené obloze. Avšak Maha jako by předvídala pohyby Jestřába, dokonce si ho vedla nacvičenými manévry. Její zářící tyrkysové znaky se rozmazávaly v pruhy soumraku, kroužily, honily se, mizely jako měsíc za mraky, jen aby se znovu objevily před dračím jestřábem.

Nepřekonatelné, odporné počasí ustoupilo jasné noci. Spáry Noční sovy se sevřely na ocasním peří Bouřného jestřába a jedno vytrhly. Řev toho stvoření se prudce zvýšil, ať už překvapením nebo bolestí. Dračí pták máchl čtyřmi mohutnými křídly a vznesl se k obloze poseté hvězdami. Brzy zmizel a odnesl s sebou všechny zbytky ošklivého počasí.

Noční sova ho nepronásledovala. Seděla na okraji nádrže a jasné paprsky jejích očí s očekáváním hleděly na Milenu.

V té chvíli Milena cítila, jako by přesně chápala, co se stalo a jak to napravit.

Seběhla dolů po schůdcích, které stále drželo na místě Svatavino kouzlo, a hnala se k obřímu vejci v jeho kouzelném hnízdě. Odnést ho se ukázalo jako ošemetné; vejce bylo větší než ona a překvapivě těžké. Milena opatrně dopravila drahocenný náklad k nehybné, nemrkající Noční sově.

Brzy stála Milena tak blízko, že kdyby Maha chtěla, mohla by ji sevřít do svých děsivých drápů nebo pohltit jediným rázem. Srdce jí poskakovalo rychleji než křídla vážky, když nabízela vejce.

"To je tvoje, že?" zamumlala Milena. "Musela jsi být bez sebe strachy. Já bych byla taky."

Může jí to stvoření rozumět? Může jí rozumět bouře nebo požár? Milena to nevěděla, ale doufala.

Noční sova si opatrně vzala vejce. Bezedné oči změkly, peří se uvolnilo. Stále mlčky roztáhla obrovská křídla a vznesla se do vzduchu v poryvu chladného větru. Temnota v její brázdě teď působila spíše mírumilovně než zlověstně, jako klidná noc, panství netopýrů a světlušek a květin, které svou sladkou vůní přinášejí požehnaný stín.

"Jaks to věděla?" zeptal se Ral.

"Nevěděla," odpověděla Milena. "Ale když jsem to vejce sledovala celou cestu já, abych ochránila vlastní rodinu, proč by to nemohlo být naopak?"

Ralovi zaškubaly vousky. "To je možná ta nejmateřštější věc, kterou jsi řekla od chvíle, kdy jsem tě poznal."

"Myslím, že mám na víc." Milena se obrátila ke svým společníkům a zbytkům žoldnéřské společnosti Hrůzostínu a zvýšila hlas, aby ji bylo slyšet po celém trůnním sále. "No tak, všichni, ukliďme ten nepořádek!"

Král Kvákal nejenže utekl z paláce, ale opustil Kašnov úplně, místo jeho pobytu nebylo známo. Také Krutospár unikl a jeho přisluhovači se vzdali nebo následovali jeho příkladu. Městští úředníci slibovali vyšetření a spravedlivý trest pro zloděje vejce, ale Milena se domnívala, že její role v příběhu dospěla ke svému závěru, když hrozba Pohromních tvorů byla vyřešena.

K odvozu skupiny domů byl povolán zelný kočár — dost velký na to, aby se do něj pohodlně vešel i Mazel. Konstrukce se pohupovala méně než vydří člun, když se po pavoučích nohách řítila po hlavních silnicích k Dobrovrchu. Jediný Ral to považoval za zneklidňující a nejednou se ptal, jestli si je Milena jistá, že se neudusí hnilobou. Ujistila ho, že jsou v bezpečí.

"Bylo to docela dobrodružství," řekl Čestmír a poškrábal se za uchem, "ale rád se vrátím domů."

"Pruhovaní darebníci přidávají další úspěch do už tak dlouhého seznamu," řekl Silomil. "A ani jsem neztratil ocas, jako tehdy, když jsem…"

Mazel ho přerušil tichým zavrčením a Silomil zavřel ústa.

Červenka zívla. "Večer můžu donést zprávu do vesnice. Pak budou všichni vědět, že nás mají čekat." Než stačila Milena odpovědět, netopýřice znovu usnula.

Svatava zamyšleně hleděla na ubíhající scenérii. Milena, která nerada přerušovala melancholické přemítání žabky, obrátila pozornost k Ralovi.

"A co ty?" zeptala se ho. "Tvé vlastní pátrání zůstává neúplné."

"Dojedu s vámi domů," odpověděl Ral. "Dál zatím nevím. Ale o tom potulném drakovi musím říct—"

"Manželovi?"

"Mimo jiné."

Mileně za něj bodlo u srdce. "Doufám, že se k němu brzy vrátíš."

Ralovi zajiskřilo v očích, ale neřekl nic.

Zbytek cesty strávili v jalovém štěbetání a tichém rozjímání a rostoucí touze po tom, aby cesta dospěla ke svému konci.

A tak se také stalo, okraj Dobrovrchu se přiblížil po druhém západu slunce, jeho zelená pole, větrné mlýny a netopýří věže byly příjemným, známým zjevem. A co bylo ještě sladší, lidé lemovali silnice, mávali, bouchali hrnci a pánvemi a jejich příjezd brali jako improvizovaný průvod. Mnozí se shromáždili před Mileniným domem a bouřlivě jásali, když spolu s ostatními vystupovali z transportu. Flíček a Šedák se na ni vrhli, zatímco Klem a Růženka trpělivě čekali u hlavních dveří. Nad nimi byl nápis "VÍTEJ ZPÁTKY MAMY" s poznámkou "a všichni ostatní" načmáranou dodatečně pod tím.

"Jak jste mi všichni chyběli," řekla Milena přerývaným hlasem, když vtáhla manžela a dceru do rodinného objetí.

"To nevadí," řekl Klem. "Příště půjdeme s tebou, abychom si nechyběli."

Milena mu v odpověď šťouchla čumákem do čumáku.

"Pomohl jsem pověsit ceduli!" zaječel Flíček.

"Zase mě šťouchl do oka," stěžoval si Šedák.

Růženka smutně potřásla hlavou a Klem Milenu stiskl, oči plné smíchu.

Čestmíra si jeho rodina předávala, sestry se o něj nemilosrdně staraly. Silomil, usazený na Mazlově rameni, vyprávěl jejich příběh — překvapivě přesně — užaslému publiku. Červenka stála vedle nich, průsvitné roucho se jí zatřepetalo, když zvedla křídlo, aby zakryla zívání.

Oliverův třaskavý hlas prořízl všeobecný rámus, když poskakoval, aby ho bylo vidět, a nakonec vylezl na šikovnou krabici. "Stateční hrdinové, vrátili jste se k nám jako vítězové!"

"Tak teď to máš," zamumlal Klem. "Další a delší proslov pro nás všechny."

Vskutku, Oliver pronesl vášnivý monolog, detaily jejich cesty ozdobil svou představivostí. Mnozí poslouchali jen na půl ucha, protože na stolech leželo jídlo. Růženka vynesla košíky s jahodovými a rebarborovými vdolečky a slunečnicovými koláčky s višňovým džemem a všem přítomným naplnila talíře i žaludky.

Svatava stála stranou, stále cizí všem kromě lidí, se kterými bojovala. Ral číhal opodál, další cizinec, s podrážděným výrazem ve tváři, když někoho omylem udeřil ocasem.

"Co kdybyste si vy dva dali nějaké dobroty," řekla Milena Flíčkovi a Šedákovi, kteří krátce zaváhali, než se jí vzdali a dali přednost jídlu. Ještě jednou Klema objala a pak obešla desítky gratulantů, aby se dostala k nešikovné dvojici.

"Měla bys jíst," řekla Milena. "Potíže zmizí, když je žaludek plný, jak říká moje matka."

"To zní moudře," odpověděla Svatava s úzkostlivým úsměvem pevně na svém místě.

"Vrátíš se teď ke svým rodičům, do Rybníkova nebo na Senná luka?"

Svatava zaváhala. "Napadlo mě, že bych možná… mohla zůstat tady? Jako kouzelnice, která dělá předpověď počasí a jednoduchá kouzla. Jestli vás to neobtěžuje. Moje rodina by mě chtěla, ale…"

"Není třeba to ospravedlňovat," řekla Milena jemně. "Jsem si jistá, že Oliver bude mít radost, když na soupisku města přidá dalšího hrdinu."

"Já a hrdina?" Svatavin úzkostlivý výraz se změnil v překvapený, upřímný úsměv.

"Budeš si muset zvyknout, že o tom na své narozeniny slyšíš." Milena se tázavě podívala na Rala.

"Odcházím," řekl příkře. "Beleren tady očividně není a asi se nestane, že by mi přímo na hlavu spadlo nějaké vodítko, zatímco tu budu jíst vdoleček."

"Možná ne," řekla Milena, "ale alespoň budeš mít vdoleček."

Než stačil odpovědět, Svatava zalapala po dechu a oči jí zazářily jako zrcadlo odrážející slunce. Hlas, který jí vycházel z úst, zněl vzdáleně, jako by vycházel ze dna rybníka.

"Králové v temnotách se vrátí," zanotovala. "Mág v modrém způsobí konec všeho."

Světlo z očí se vytratilo a Svatava zamrkala, jako by se nestalo nic neobvyklého. "Jaké vdolečky?"

Ral se zasmál. "Koukám, že jsem se spletl. A to jsem ani ten vdoleček neměl."

"Králové v temnotách," zamumlala nejistě Milena. "Co to znamená?"

"Znamená to, že musím najít odpověď na novou otázku. No co, přihodím ji na hromadu k ostatním. Díky za tip, věštkyně." Ral vykročil k odchodu.

Milena mu položila ruku na paži. "Počkej. Než odjedeš, chci ti něco dát."

Proběhla kolem zvědavého Klema do domu. Nahoru na půdu, kde se přehrabovala v truhle, až našla, co hledala. Potěšilo ji, že Ral byl stále dole, přesně tam, kde ho nechala, a jeho postoj byl napjatý netrpělivostí.

"Pro tebe a tvého manžela," řekla a nabídla mu pár knoflíků s reliéfem cesmínových listů. Chtěla je použít na pláště pro sebe a Klema, ale nikdy si neudělala čas. Ral je přijal pokývnutím hlavy a ona ho následovala, když kráčel mezi domy do zahrady načervenalé mateřídouškou.

"Tady budeš vždycky vítán," řekla mu Milena a pohladila šedé, chlupaté listí. "Snad budeme zase cestovat spolu."

"Už se staly podivnější věci," odpověděl Ral. "Nemůžu ale říct, že by se mi líbilo mít ocas."

Cože?

Milenina otázka zůstala nevyslovena, když Ral zmizel v explozi blesků, které ozářily večer a zůstaly po nich jen odrazy na sítnici.

Výkřik za ní upozornil Milenu na přítomnost páru nezbedných myšáků, kteří zděšeně zírali do zahrady.

"Ten vydrák zmizel?" zapištěl Flíček a chytil Milenu za nohu.

"Vydráci nemůžou zmizet," řekl Šedák. "Musel si udělat portál."

Milena věděla o portálech dost na to, aby si byla jistá, že tohle bylo něco úplně jiného. Její děti ale nepotřebovaly, aby je někdo plašil.

"Pojďte blíž ke mně, moji malí lumpové," řekla Milena a přitáhla si děti blíž. "A teď mi řekněte, co všechno jste dělali, když jsem byla na dobrodružné výpravě, hmm?"

Její mrňousové začali mluvit jeden přes druhého, dychtiví vyhřívat se v teple matčiny pozornosti a náklonnosti. Znovu se připojili ke Klemovi a Růžence, kteří se také přitulili, ocasy se jim proplétaly, jak se oslava kolem nich rozjařila a zrozverněla. Brzy slunce usnulo a měsíc se probudil do houstnoucí noci, a padající hvězda zazářila na ostružinové obloze na znamení splněného přání — což, vzhledem k tomu, že Milena byla zpátky doma v bezpečí a pohodlí, rozhodně platilo.

Autor: Valerie Valdes
Překlad: Honza Charvát