Šerochmur [#01] Nelezte k tomu starému domu!

Před mnoha lety…

Na obloze visely řídké mraky, které blokovaly světlo většího i menšího slunce a měnily ulici pod sebou v šerou krajinu proměnlivých stínů a nejistých nebezpečí. Vítr se otíral o chodníky a ve spárech mu vířilo oranžové a hnědé suché podzimní listí. Navzdory šeru bylo poledne; většina domů byla prázdná, jejich obyvatelé byli v práci nebo ve škole a nechávali ulici odpočívat v neklidném spánku. Na obzoru se rýsovala šedivá tíha zimy, ale prozatím vládl křehký, proměnlivý podzim, rychle střídající shovívavé teplo a mrazivý chlad.

Domy v této obytné čtvrti byly většinou obyčejné, rodinné stavby, stojící samy na svých malých pozemcích, izolované v rámci sousedství. Jejich dvorky byly uklizené, okna čistá — místo pro lidi, kteří chtěli zmizet ve svém okolí, pohlceni svou komunitou. V exteriérech domů se znovu a znovu objevovaly tři barvy — béžová, příjemná neutrální zelená a modrá břidlicově šedá. Vše bylo jasně naplánováno, navrženo pro pohodlí obyvatel.

Všechno, kromě starého domu na rohu, nejblíž k zakrslým lesům. Byla to vysoká stavba ozdobných dekorací a architektonických zvláštností. Z trámů vykukovaly chrliče a okolo kupole na střeše, která stála trochu nakřivo jako připomínka, že entropie přijde časem ke každému, byla vyhlídka se zábradlím. Okna byla pokryta vrstvou hlíny, jako šedý zákal zahalující oči domu, a zahrada byla změtí plevele a neposkvrněných živých plotů. Nikdo tam nebydlel. Už nějakou dobu tam nikdo nežil.

Kdyby střecha s černým šindelem a šedá cihlová fasáda domu nebyly tak nepatřičné, když se stavěly proti svému okolí, bylo by možné přehlédnout malou cedulku, která byla na dvoře umístěna. Byl to obyčejný bílý kus dřeva, na němž bylo pečlivě načmáráno červeně natřenými písmeny nápis "PRODÁNO".

Před domem zastavil moderně vyhlížející kočár, nápadný nedostatkem tažných zvířat, která by ho táhla. Každý, kdo by si mohl dovolit jedno z nových, vnitřně poháněných vozidel, by do téhle čtvrti určitě zapadl… jen kdyby nezastavil před největší ostudou čtvrti.

Dveře kočáru se otevřely a do mdlého odpoledního světla vyšla malá lidská rodinka s kufry v rukou. Když vstoupili na chodník, závěsy v předním okně se zatřepotaly, jako by se do domu dostal vánek, a dveře se samy od sebe otevřely, jako by je chtěly přivítat doma. Všichni tři se mimoděk posunuli jeden k druhému, nakrátko zneklidněni z důvodů, které nikdo z nich nedokázal vyslovit.

"Stěhováci je museli nechat odemčené," řekl muž s tónem zdánlivě upřímné žoviálnosti v hlase. "Tak pojďte. Tady venku už tepleji nebude."

Jako první prošel branou na dvůr a jako první vyšel po schodech na verandu, manželka ho následovala s mírnou nechutí ke stavu záhonů. V krátké době to napraví, říkal její výraz. Oba byli oblečeni tak, aby odpovídali svému novému okolí, usedlé oblečení v úctyhodných střizích a barvách. Jejich dospívající dcera, která za nimi pomalu kráčela, zatímco si prohlížela své okolí, se lépe hodila do domu ve svém složitém, téměř starožitném oblečení a pavučinkovém make-upu, který se jí rozprostíral kolem očí jako složitá skvrna. Rty měla jakoby permanentně stažené dolů, když následovala rodiče do předsíně, přeplněné kufry a krabicemi, v nichž byly uloženy všechny jejich věci.

Položila kufr pod schody, přejela rukou po leštěném dubovém zábradlí a potom zkontrolovala prsty, jestli na nich není prach. Odcházely pokryté třpytivým prachem, jako šupiny z křídel můry, a ona si je třela o sebe, než si otřela ruku o sukni a pokračovala hlouběji do domu, zanechávajíc za sebou rodiče.

Dveře, které míjela, byly zavřené, dokud nedošla do sklepa. Tyhle dveře byly pootevřené a odhalovaly tenký proužek schodů klesajících do tmy. Zastavila se, jako by něco viděla.

"Marino!" zavolala matka. "Pojď si vybrat pokoj, musíme zjistit, kam půjde nábytek, než se vrátí stěhováci."

"Už jdu, mami," zavolala zpátky a neochotně odtáhla pozornost od otevřených dveří. Ať už tam dole bylo cokoliv, čekalo to tak dlouho. Mohlo by to na ni ještě chvíli počkat.

Nevěděla, co to je, ale už věděla, že je to trpělivé. Takže může počkat.

Nyní…

Obloha na Kamigawě nebyla nikdy skutečně tmavá, dokonce ani nad mraky, ne když byla poblíž Otawara v celé jeho lesklé nádheře. Každé smítko světla z měsíce nad ním a z měst pod ním se odráželo od nádherné pevnosti soratami, proměňující sklo a chrom ve vznášející se maják. Hvězdné světlo lomené z křišťálových soch a skleněných věží, zvětšené do neskutečné krásy. Tohle byl vrchol umění měsíčního lidu a ani zkáza způsobená Lamačem říší nestačila k tomu, aby ztlumila jeho světlo. Opravy budou probíhat léta, ne-li desetiletí, a přesto město stále zářilo.

Zářivě osvětlenými ulicemi se pohyboval stín a nějak se vyhýbal dronům, které se proháněly městem v neustálých obloucích. Phyrexie byla pryč, ale vždy na bezpečnost orientovaní Soratami se svých zpřísněných opatření ještě nevzdali. Kaito Šizuki se přitiskl k uliční zdi, pozoroval, jak kolem prolétá dron, a ne poprvé si pomyslel, že by to všechno bylo mnohem jednodušší, kdyby artefakty získané po válce byly uloženy v císařském paláci místo na obloze.

Ale stalo se a on to nemohl změnit. Jediné, na čem teď záleželo, byla mise a dohlédnutí na její řádný závěr.

Starobylý palác Oboro utrpěl během invaze nějaké škody. Zatímco zůstal pro cizince uzavřen, mnoho z jeho pokladů bylo dočasně přesunuto do přísně střežené pevnosti. Stráže stály venku, zatímco ostatní v pravidelných intervalech hlídkovali v halách a na střeše, pozornost obraceli ven a čekali na známky nebezpečí. Kaito kolem jednoho po druhém opatrně proklouzl, držel se stínů a pohyboval se s tichem, které by mu mohl závidět i samotný měsíc.

Nakonec došel do odlehlého kouta, odkud viděl zamřížované, střežené dveře, které se odrážely v leštěném kovu letecké kombinézy poškozené při invazi, která byla vystavena jako ukázka. Tiše a s klidným dechem se tam krčil a čekal, až minuty odbijí. Nakonec se chodbou blížil strážce měsíčního lidu a mávl na ty dva, kteří stáli vedle dveří. Výměna stráží: byl to nejlepší čas na přesun, téměř vždy, protože tváří v tvář pečlivě naaranžovanému chaosu se daly přehlédnout i drobné nepravidelnosti.

Kaito vklouzl na otevřené prostranství, postavil se za strážného a praštil ho jílcem meče do zátylku. Strážný ztuhl a pak ochabl. Kaito ho zachytil dřív, než stačil spadnout, a jemně ho položil na podlahu. Himoto na Kaitově rameni upravila její polohu, nespokojená s útokem na občana Kamigawy, i když chápala, že je to nutné.

Kaito zkontroloval strážnému puls, přesvědčil se, že nezpůsobil větší škodu, než měl v úmyslu, pak obrátil pozornost ke dveřím a napřáhl pátrací kopí telekinetické energie. Vklouzlo do uzamykacího mechanismu, kde se kroutilo a tahalo, až zámek tiše cvakl a dokonale vyvážené dveře se otevřely natolik, že mohl Kaito projít dovnitř.

Místnost za dveřmi byla pokladnicí nedocenitelných císařských pokladů svěřených měsíčnímu lidu, prototypových technologií, které byly vyhodnoceny jako příliš nebezpečné na to, aby zůstaly přístupné, bohatství přesahující všechna měřítka. Do konce příštího měsíčního cyklu budou přemístěni zpět do Oboro a nebude možné se k nim dostat, aniž by měsíční lid hrubě neurazili; musí jednat hned.

Kaito při pohybu přelétl pohledem police a vstoupil do místnosti s očima upřenýma na osvětlený podstavec úplně vzadu, skoro v rohu. Ležel tam železný svitek, ve srovnání s okolními divy zdánlivě nezajímavý. Pozornost upřenou na svitek, rychle se k němu blížil, jednou rukou se natahoval po své kořisti—

Jen aby se zastavil stopu od podstavce a oči mu padly na poslední bezpečnostní prvek. Nad svitkem visel pavoučí kami v jemné spirituální síti, která se táhla až k samotnému svitku. Jakýkoliv pokus o dotek by pavučinu zpřetrhal a přitáhl nežádoucí pozornost.

"Himoto," vydechl hlasem sotva větším než šepot v nehybném vzduchu, "dokážeš tu pavučinu rozvázat?"

Přikývla a začala se sunout podél jeho natažené paže k pavučině, aby svitek uvolnila. Už tam skoro byla, když ticho přerušil nějaký zvuk. Hned za ním následovalo odkašlání.

Kaito se otočil s mečem již složeným a v ruce, ale vzápětí zjistil, že jeho čepel narazila na jinou. Bělovlasá žena stojící za ním se nepatrně usmála, meč stále zdvižený, aby mu zabránila dokončit úder. U paty jí stál zlatobílý pes, vrtěl ocasem a Kaito se skoro usmál, když uviděl Jošimara, konečně opět radostného ve společnosti své milované paní.

"Ahoj, starý příteli," řekla. "Jsi stále tak dobrý jako vždy. Ale když přijde na práci s mečem, jsem pořád lepší."

Kaito vytřeštil oči. Ptát se císařovny, kde byla, byla hloupost, jak věděl z jejich posledních setkání; v nepřítomnosti jiskry se konečně mohla doopravdy soustředit na sféru, která byla jejím dědictvím a domovem, a už se nemusela vrhat přes Mlžné Věčnosti bez možnosti volby a kontroly. Proto požádala Lehkotlapku, aby si prozatím zachovala své regentství, zatímco ona bude chodit mezi lidmi, které má vést, dokud jim nebude lépe rozumět. Tak se neptal. Místo toho se zhluboka nadechl, napřímil se a sklonil meč.

"Já — tohle není záležitost císařství," vyhrkl. "Tohle patřilo Tamiyo. Nikdy neměl být zkonfiskován."

"Nepřišla jsem tě zastavit," řekla. "Přišla jsem, protože potřebuji tvou pomoc. Naši má potíže."

Kaito ztuhl. "A ty si myslíš, že uprostřed loupeže je čas mi to říct? Musíš zapracovat na svém přístupu."

Poutnice se usmála. "Rychle tady ukonči svou práci. Sejdeme se na střeše paláce." Ustoupila o krok, pryč od něj. Pořád se od něj vzdalovala. "Brzy se uvidíme."

Otočila se k odchodu a nechala Kaita, aby se za ní díval. Vrátil pozornost ke svitku, když Himoto dokončila svou cestu k pavučině a začala ji kousek po kousku rozebírat.

Vítr, který vanul po střechách paláce, byl chladný a voněl třešňovými květy. Ve větru občas tančily růžové okvětní lístky. Kaito vstoupil mezi ně téměř bez přemýšlení, železný svitek mu ztěžkl ve váčku, když se pohyboval po naleštěných šindelích. Hrávali si tu, když byli ještě děti, chlapec a jeho společnice, i když věděli, že jednoho dne, v budoucnosti, vzdálené jako měsíc, se stanou poddaným a císařovnou.

Měsíc už nebyl tak daleko a budoucnost už dávno nastala. Kaito seskočil na jednu z nízkých, poloskrytých zahrad, které lemovaly střechu paláce, a tiše přistál na mechové kamenné půdě. Císařovna tam seděla pod jednou z třešní a v ruce držela jeden konec hedvábného provazu. Jošimaru škubal za druhý konec a hravě vrčel.

Když se Kaito přiblížil, vzhlédla. "Byl jsi úspěšný?"

"Byl." Kaito poklepal na svůj váček. "Genku bude mít zítra ráno svitek své ztracené ženy zpátky v knihovně. Říkáš, že Naši má potíže?"

"Nevíme to jistě, ale zdá se to velmi pravděpodobné," řekla císařovna. "Je nezvěstný. Hledala jsem tě, protože potřebuji někoho, kdo bude moci bez pomoci projít sférami a sestavit tým, který ho dokáže najít."

Kaito se zamračil. "Poslední tým, ve kterém jsem byl, si nevedl moc dobře. Vzpomínáš si."

"Ano," souhlasila. "Ale tohle je něco jiného. Tohle není Phyrexie. A vedl sis dost dobře na to, abychom zůstali oba naživu."

Kaito odvrátil zrak. "Ale někteří naživu nezůstali," řekl.

Na to neměla odpověď.

Jošimaru jí vytrhl provaz z rukou a švihal jím sem a tam, přičemž lámal vaz jakémukoliv malému protivníkovi, kterého si představoval. Když to dokázal, pustil provaz před Kaita a pohlédl na něj roztěkaně nadějnýma očima.

Kaito si povzdechl, zvedl jeden konec provazu a začal si se psem hrát na přetahování.

"Jak dlouho je Naši nezvěstný?" zeptal se.

"Tři měsíce."

Kaito zíral na císařovnu. "To není — toho bych si všiml! Jinak by mi to Genku řekl!"

"Vím, že se oba cítíme za Našiho zodpovědní," řekla. "A zároveň nás oba viní ze smrti své matky, a to v různé míře, a myslím, že viníme i sami sebe. Bylo snadné držet se stranou, myslet si, že to tak chce. Kdy jsi za ním byl naposledy? Nebo s Genkem mluvil?"

Kaito se odmlčel. Bylo to… "Měsíce," připustil. "Soustředil jsem se na získání svitků jeho matky. Neměly být nikdy odebrány a doufal jsem, že když je bude mít, uleví se mu o zlomek srdce, i když to nikdy nebude stačit."

Poutnice přikývl. "Vidíš? Všichni jsme truchlili po svém a on se vytratil jako vlnky ve vodě. Před třemi měsíci řekl některým z ostatních Zúčtovatelů, že svitek obsahující živou vzpomínku jeho matky zmizel. Byl rozrušený."

"Měl přijít za mnou!"

"Bylo to zlomené dítě, a když uslyšel její hlas, jak ho volá, aby ji našel, odpověděl. Sledoval její volání ke dveřím pokrytým podivnými řezbami, které byly v Kamigawě neznámé. Byl dost chytrý na to, aby přes ně vyslal sérii dronů, než se pokusil vstoupit na vlastní pěst, a než se jeden po druhém rozbili, přenášeli záběry z druhé strany. Tehdy vzal několik svých nejbližších přátel a cestoval s nimi." Poutník se odmlčel. "Už se nevrátili. A co hůř, dveře zmizely, jakmile jimi prošel Naši. Máme záznamy z dronů z té oblasti. Prohlédla jsem si je a šla tam, kde měly být dveře, ale nebylo tam nic, jen šepot na okraji mého sférového vědomí, jako by se v tom místě o náš svět otřelo něco strašného.

Nikdo na Kamigawě mi nemohl pomoci, a tak jsem musela hledat dál. Cestovala jsem po zvěscestách a hledala ozvěnu těch dveří a našla jsem je na Ravnice, kde je hlídal Niv-Mizzet."

"Takže on ovládá přístup k těmto dveřím?"

"Ano."

"A ty mu věříš?"

"Ne." Císařovnin úsměv byl krátký a hořký. "Věřím, že se chce dozvědět tajemství těch dveří mnohem víc, než chce přivést Našiho domů. Všichni jsme pro něj jen figurky, věci, které může libovolně vyvolávat a obětovat. Ale věřím, že má zdroje, které k tomu potřebujeme, a že se to musí udělat."

Kaito si povzdechl, unavený až na kost. "Večer odnesu svitek Genkuovi a zeptám se ho, jestli něco neví. Pak svolám náš tým a sejdeme se…" odmlčel se. "Kde se sejdeme?"

"U Eiganja je stabilní zvěscesta, která vede do desátého okresu Ravnicy. Tam na nás čeká Niv-Mizzet." Natáhla se a vzala mu konec provazu z ruky. "Víš, kam jdeš?"

Kaito bez váhání přikývl. "Mám dobrý nápad, kde začít," řekl.

Tyvar Kell, elfí princ z Kaldheimu, stál ve sněhu bez košile, nohy v bojovném střehu a na tváři široký úsměv, když hleděl na mohutného vlka před sebou. Byl sám, bez smečky, která by mu přišla na pomoc. Kdyby byl součástí smečky, nebyl by v posledních týdnech útočil na vesnici a Tyvar by nebyl povolán do slavné bitvy.

Vlk zavrčel. Tyvar se zasmál.

"Tak co, zvíře?" zavolal. "Pojď na mě!"

Vlk, který byl dvakrát větší než on, skočil a Tyvar máchl mocným levým hákem po měkké spodní části čelisti, síla jeho úderu byla posílena tím, že se jeho tělo uprostřed pohybu proměnilo v živý kámen. Vlk byl odhozen dozadu do sněhu a bez hlesu přistál. Tyvar se zamračil, ruka se měnila zpět do masa.

"Vstávej," řekl. "Tohle je hrdinská bitva, jen když vydržíš víc než jeden zásah."

"Musím přiznat, že vidět tě jako chytače psů není to, co jsem čekal," ozval se za ním hlas, vítaný a známý.

Tyvar se otočil a znovu se rozzářil. "Kaito!" vykřikl, jásavý až do konce. "Co tě přivádí do Kaldheimu, příteli? Hledáš velké dobrodružství a slavné nebezpečí?"

"Ani ne," řekl Kaito. "Ve skutečnosti nejdu po nebezpečí, ať už slavném nebo jiném. Doufal jsem, že tě přesvědčím, abys mi pomohl s malým problémem…"

O několik hodin později seděli Tyvar a Kaito v hodovní síni, před sebou mísy s masem a sýrem, korbely s horkým moštem po ruce. Vesničané už velkého vlka stáhli z kůže a odtáhli jeho tělo; ovce, které sežral, by mnohé z nich oblékly na celou sezónu. Teď bude sloužit místo chybějících členů stáda a zahřeje lidi přes zimní sníh.

Tyvar při Kaitových slovech s hlubokou vážností přikývl, obočí stažené soustředěním. "Takže po mně chcete, abych cestoval přes zvěscesty do města Ravnicy, a tam, abych prošel tajemnými dveřmi do možné zkázy?"

"To je tak všechno, jo."

"Kdy vyrazíme?"

"Mám dát dohromady tým," řekl Kaito. "Mám to pod kontrolou. Císařovna nás chce doprovodit a navigaci zvládne. Oba jsme dobří bojovníci, ale ty jsi jednočlenná demoliční četa. Niv-Mizzet bude téměř jistě požadovat, aby nás doprovázel někdo z jeho vlastních lidí; to nám dává vědce. Zbytek našeho bývalého útočného týmu je…"

"Kaya by přišla, kdybychom věděli, kde ji najdeme, ale obávám se, že pro tuto chvíli by mohla chtít s dobrodružstvím skončit," řekl Tyvar. O ostatních se nezmínil. Nemělo to smysl. Zvedl korbel, napil se moštu a hloubavým tónem se zeptal: "Jaké potřeby jsou ještě nenaplněny dary mezi námi?"

"Hodil by se nám někdo s obrannými schopnostmi," řekl Kaito. "Někoho, kdo je dobrý ve obraně a střetech na dálku. Nemůžu být náš jediný bojovník na dálku."

Tyvar se na něj vážně podíval. "Očekáváš tedy velké potíže?"

"Jistota je jistota."

K jeho překvapení Tyvar zaburácel smíchy. "Báječné!" řekl. "Víc potíží bude víc dramatu ve vyprávění! Myslím, že mám přesně toho hrdinu, kterého potřebuješ — a nejlepší je, že jsou právě na Kaldheimu, takže nebudeš muset chodit daleko."

"Ručíš za ně?"

"Ano. A jen mezi námi, bude to pro ně dobré. Výlet na děsivé nové místo plné neznámých nebezpečí může být přesně tím řešením jejich melancholie."

"Je to někdo, koho jsem potkal?"

"Myslím, že ne." Tyvar nakrátko zkřivil ústa. "Niko Aris. Byli sférochodcem, než…"

Předtím, než se všechno změnilo. Než tolik jisker zhaslo jako svíčky ve větru a nechalo své bývalé nosiče tápat bez světla, aby viděli. Před Phyrexií, před sylexem…

Předtím, než selhali.

"Jsem si jistý, že budou velkým přínosem," řekl Kaito. "Kde je najdeme?"

Tyvar ukázal do obzvlášť bouřlivého kouta hodovní síně, kde se utvořil velký hlouček místních lovců. O zeď byly opřené tři hrubě otesané dřevěné terče, na které bojovníci střídavě házeli na své značky malými ručními sekerami, které míjely cíl stejně často jako ho zasahovaly a odsekávaly kusy nosníků hodovní síně. Kaito se díval, jak jeden obzvlášť statný lovec s plnovousem staženým do tří úhledných, naolejovaných copánků předstoupil, v ruce potěžkal sekeru a téměř nenuceně ji hodil směrem k nejmenšímu cíli.

Dopadla přesně doprostřed a ostatní lovci zajásali.

"Niko?" zeptal se Kaito.

"Ne," řekl Tyvar se smíchem. "To je Trygve. Jeho umění házet sekerami je stejně působivé jako jeho umění s lukem. Je to hrozný lovec, ale skvělý sportovec." Kývl na štíhlejší postavu sedící u jednoho ze stolů poblíž vrhačů seker. Polovinu hlavy měli oholenou; vlasy, které jim zůstaly, byly dlouhé, rovné a u kořene tmavé, na konci bledé až stříbrné. Když soutěžící zařvali na Trygveho hod, postava vstala, hladce se prodírala davem a vzala do ruky dvě sekery.

Vyměnili si pár krátkých slov s někým, o kom Kaito předpokládal, že řídí hru, a pak hodili na cíl obě sekery, jednu za druhou. První zasáhl topůrko Trygvovy sekery a podélně je rozpůlil. Druhý trik zopakoval a rozpůlil i svou vlastní sekeru přímo doprostřed.

Tyvar se zasmál a mávl na postavu, když mu zdvižený prst naznačil, aby počkal. Několik měšců změnilo majitele a pak se cizinec vydal k jejich stolu a tvářil se, že ho jejich působivé vítězství nijak nezaskočilo.

"Kaito, příteli, to je můj přítel Niko Aris," řekl Tyvar, jakmile byl cizinec dostatečně blízko. "Pocházejí původně z Therosu a jsou asi tři večery hry od toho, aby nás oba vyhodili z téhle hodovní síně."

"Jenom proto, že trváš na tom, že se do toho vložíš, až místní omrzí prohrávat," řekl Niko. "Svoje zápasy zvládnu sám."

"Ano, ale když ty je pořád lákáš na mě, a já neodolám a přidám se." Tyvar se rozzářil na Nika, který se na něj v odpověď zamračil.

"Aha," řekl Kaito, který nechtěl uvíznout uprostřed rvačky, i když se to Tyvarovi mohlo líbit. "Zdá se, že máte pořádnou mušku."

"Nikdy neminu." Niko vytáhl ze vzduchu cosi, co vypadalo jako lesklý úlomek magie, a podržel jim to nad dlaní. "Alespoň to mi invaze nevzala."

"Přítel Niko, stejně jako já, už necítí Mlžné Věčnosti v kostech," řekl Tyvar.

Niko se zamračili ještě víc. "A předpokládám, že ty ano?" zeptali se Kaita ostrým hlasem.

"Já ano," řekl Kaito. "Já a někdo, koho dobře znám, potřebujeme vaši pomoc, na Ravnice. Půjdeš se mnou?"

"Našli jsme zrovna minulý týden zvěscestu, která nás tam dopraví," řekl Tyvar radostně. "Pojď, Niko! Opustíš tyto nehodné protivníky a budeš mě následovat do jistého nebezpečí?"

Niko se podívali na střep, který drželi v ruce, pak pokrčili rameny a mrštili jím proti největšímu terči vrhačů seker. Zabořila se přímo do středu a leskla se jako střípek hvězdného světla.

"Klidně," řekl Niko. "Nemůžeme nechat sférochodce, aby si užili všechnu zábavu."

Kaito vystoupil z Věčností do ulic Ravnicy, vzhlédl k fialovému nebi a podivil se — ne poprvé — proč on si uchoval jiskru, když tolik jiných ji nemá. Tyvara to netrápilo a císařovně se ulevilo, ale Niko byl očividně rozzlobený, zahořklý na úrovni, kterou Kaito nedokázal plně pochopit, protože nikdy neztratil tak zásadní kousek sebe sama. Bývalému sférochodci z Therosu vadilo, že se stali slabším než dřív, i když jejich fascinující magie střepů zůstala nedotčena, a i když zvěscesty znamenaly, že nebudou uvězněni na jedné sféře. Věřili ve Mlžné Věčnosti a byli zrazeni.

Kaito jim to nemohl tak docela vyčítat, i když se pomalu otáčel a hledal někoho, koho by mohl požádat, aby ho zavedl k tomu "Živoucímu Guildpactu", ať už to bylo cokoliv. Zastavil se při pohledu na štíhlou dívku, sotva vyšší než Naši, stojící u vchodu do nedaleké uličky a pohrávající si s malým geometrickým přístrojem s křišťálovým průčelím, které oscilovalo mezi barvami, jako by nějak četlo místní energetické hladiny. Kaito se zastavil kousek od ní a zamračil se.

Po chvíli vzhlédla a vyskočila. "Och! Ahoj! Vy musíte být Kaito! Čekali jsme na vás!"

Kaito přikývl. "Musím být. Vy jste…?"

"Ach! Hm." Zavřela přístroj, složila ho do disku a zasunula do kapsy, než nabídla Kaitovi ruku. "Já jsem Zimone. Já jsem studentka koleje Dilemaxu na univerzitě v Puštíkově. Jsem tu, abych pracovala s Izzetskou ligou na své diplomové práci o teoretických extraplanárních prostorech. Drak mě požádal, abych na tebe počkala."

"Proč?"

"Aha. No, očekávali jsme vás." Zimone se odmlčela a upravila si brýle. Zřejmě si uvědomila, že to není dost informací, a pak pokračovala: "Mám vás k němu zavést."

"Budeme muset počkat na mé společníky. Cestují přes zvěscestu."

Zimone se na něj zdvořile podívala, zjevně nechápala, proč je to problém, a Kaito si uvědomil, že jí chybí jistý strašidelný výraz v očích, který si spojoval s bývalými sférochodci. Pro ni byl nástup zvěscest začátkem nové zářivé éry, ne koncem té milované starší. Společně se otočili a pozorovali náměstí.

Čas plynul. Nakonec z další uličky vyběhl Tyvar, nadšení jako vždy nezkalené.

"Proč ten muž nemá košili?" zeptala se Zimone.

Kaito se jen zasmál.

Tyvar spěchal za nimi. "Dobrý den, milý příteli! A nová tvář." Otočil se k Zimone a lehce se uklonil. "S kým mám tu čest mluvit?"

"Zimone Wola," řekla spíš zmateně než polichoceně.

Ze stejné uličky se vynořili Niko, kráčeli, jako by měli mořskou nemoc a byli na pokraji zhroucení. Lehce nazelenalí s nevysvětlitelnou nevolností se přesunuli k trojici.

"Niko, tohle je Zimone z Puštíkova," řekl Kaito. "Zimone, to je Niko. Pocházejí původně z Therosu, ale v současnosti pocházejí z Kaldheimu."

"Těší mě," řekl Niko.

Zimone zatleskala. "Dobrá, pojďte za mnou," řekla a odběhla uličkou. Ostatní si vyměnili pohled, pokrčili rameny a následovali ji.

Ulička končila na malém nádvoří, jemuž vévodil mohutný rudý drak, povalující se na druhé straně jako kočka, s mohutnými křídly přitisknutými k bokům. Zimone je zavedla přímo k němu.

"Pane Guildpacte, našla jsem pátrací tým," řekla, když se přiblížili.

"To tedy ano," řekl drak a vstal. "Výborně, slečno Wola. Předpokládám, Kaito Šizuki, že ano?"

"Ano, pane," řekl Kaito a uklonil se. "Tohle jsou mé výběry pro průzkumný tým, Tyvar Kell a Niko Aris."

Niv-Mizzet přikývl, mohutná hlava při pohybu vygenerovala mírný poryv větru. "Dobrá. Pojďte za mnou."

Před nimi se objevila řada zářících bílých kouzel. Kaito se odmlčel. "Práce azorijské gildy," řekl Niv-Mizzet. "Nechají nás projít."

"Báječné," řekl Tyvar, i když nebylo jasné, co to znamená. Pak: "Budeš naším hostitelem? Vždycky jsem si přál zapříst s drakem hlubší rozhovor."

"Pokud bude mít čas, rád si s vámi promluvím," řekl Niv-Mizzet suše. "Nejste tu samozřejmě první. Poutnice se včera vrátila a následovala dalšího z vašich společníků."

Kaito zamrkal. "Naši společníci?" zeptal se.

"Ano. Mladá dívka, mladší než tady Zimone, která si říká Aminatou. Říkala, že budete potřebovat její pomoc, abyste uspěli."

Niko se zastavili a zírali. Ostatní se jeden po druhém zastavili a otočili se, aby se na ně podívali. "Niko?" zeptal se Tyvar.

"Aminatou?" zeptali se Niko.

Niv-Mizzet přikývl. "Ano."

"Dítě, které spřádá zámotky osudu."

Niv-Mizzet vyfoukl tenký oblak kouře a vypadal zamyšleně. "To by odpovídalo tomu, jak byla doposud viděna, takže věřím, že ano."

"Nevěřím na osud."

"Ale osud věří v tebe," řekl Tyvar a poplácal Niko po rameni. "Pojď, můžeš znevažovat tu cizinku tváří v tvář."

Šli dál. Kaito se znovu zamračil, když na stěně zahlédl ceduli, označenou pečetí Boroské legie, varující před nekromantickou energií v oblasti a nařizující evakuaci. Niv-Mizzet si ho všiml a vyfoukl další obláček kouře.

"Taková kontaminace samozřejmě neexistuje," řekl. "Jen jsme potřebovali vyčistit oblast, abychom mohli provést náš výzkum."

Přešli přes oddělení, která jim chvíli zahřívala kůži, než je nechali neškodně projít. Niv-Mizzet pokračoval, aniž by zpomalil, dokud se v postranní ulici neobjevila žena v šatech zbavených cechovních insignií, mávající jednou rukou, aby upoutala jeho pozornost.

"To bude madam Etrata," řekl. "Ona a její zaměstnavatel se starali o zajištění výzkumníků, kteří zůstanou tady, na Ravnice, zatímco vy se budete věnovat své práci." Vedl je k ženě, až byli dost blízko, aby mohla promluvit.

"Jdete pozdě," řekla bez obalu a jakéhokoli respektu, který by Kaito očekával, vzhledem k mohutnému létajícímu dravci.

"Jdu přesně na čas, když už je tady náš útočný tým," protestoval Niv-Mizzet a varovně zavrčel.

Etrata pokrčila rameny.

Niv-Mizzet vyfoukl oblak kouře. "Víte, doufal jsem, že se vaše úcta spíše přenese na Profta. Nikoli naopak."

Skupina pokračovala postranní ulicí, ze které vyšla, až na další nádvoří. Tahle byla větší než ta první a více odlehlá. Výzkumníci v ochranných oblecích, označeni znaky Izzetu a Simicu, pobíhali sem a tam a mířili nepochopitelnými prostředky na nenápadné dveře. Poblíž byl postaven stan, kde Poutnice seděla s Proftem, Jošimarem a neznámou mladou dívkou, o níž Kaito předpokládal, že je Aminatou. Bylo zvláštní vidět tady skutečné dítě, ale už předtím viděl spoustu podivných věcí.

Poutnice vstala, když se přiblížili, a opustila stan, aby se k nim připojila. "Už je čas?" zeptala se.

"Ano," řekl Niv-Mizzet. "Pojďte."

Aminatou šla za ní, Jošimaru těsně za ní a Niv-Mizzet vedl skupinu davem badatelů ke dveřím. Obklopovaly ho nápisy, které v desítkách jazyků hlásaly "NEBEZPEČÍ" a "ZÁKAZ VSTUPU", jen některé z nich Kaito poznal. Niv-Mizzet velkoryse pokynul ke dveřím. "Proto jsme tady," řekl se zvučnou důležitostí.

Tyvar se zamračil. "Tohle?" zeptal se. "Ale jsou to jen dveře."

Na dveřích, které byly zhotoveny z třešňového dřeva a zdobeny složitým vzorem vyřezávaných můr a větví, skutečně nebylo nic viditelně zvláštního. Vypadala naprosto neškodně, nevyzařovala nepřátelskou magii ani nic podobného.

A přesto Aminatou zalapala po dechu a ucouvla, když její oči spočinuly na dveřích. Na okamžik její strach a odpor způsobily, že vypadala mladší, než byl její skutečný věk, jako vyděšené batole, které nemá v této situaci co pohledávat. Poutnice ji konejšivě poplácala po rameni a Aminatou se k ní přitiskla, Jošimaru stál před ní, jako by ji chtěl před dveřmi bránit.

"Slyší nás," zašeptala Aminatou. "Pozor na slova, nebo se dozví o našich plánech."

To je zneklidňující představa, pomyslel si Kaito.

"Pojďte se mnou," řekl Niv-Mizzet. Odvedl je kousek zpátky, ke stanu. S drakem mezi nimi to bylo těsné, ale podařilo se jim to, nacpali se do nepříjemné blízkosti.

"Je to zvěscesta?" zeptal se Niko.

Muž v dlouhém hnědém kabátě, který se připojil k Etratě, když se vraceli ode dveří, se ušklíbl. "Nemá žádné znaky zvěscesty. Pokud je to jedna z nich, je zcela unikátní. Nikdy jsme nic takového neviděli."

"Máme nahrávky zevnitř, pane Profte," řekla Zimone, než Niko stačil zareagovat na mužův tón. "Naše drony poslali záznam zpátky, než selhali. Je to dům."

"Dům?" zeptal se Kaito.

Přikývla. "Jenom dům, úplně normální, jen by potřeboval pořádný úklid. Trochu zchátralý, možná opuštěný a s velmi podivnými úhly. Myslím, že uvnitř je prostor nějak zdeformovaný." Odmlčela se a pak se rozzářila. "Nemůžu se dočkat, až se podívám zblízka."

Kaito se podíval Tyvarovi do očí a přikývl. Tohle byl výzkumník, o němž předpokládal, že ho k nim Niv-Mizzet přidá. "Dobrá, slečno Zimone," řekl. "Nejsem však úplně spokojen s tím, že se k nám Aminatou připojí, vzhledem k jejímu věku."

"Nemohu," řekla Aminatou. "To, co čeká na druhé straně těch dveří, by bylo nekonečně nebezpečnější, kdyby se mu podařilo dostat se ke mně. Ne. Já zůstanu tady. Tady mě potřebujete. Tady vám pomůžu."

"Jak?" zeptal se Niko.

Aminatou se na ně klidně podívala. "Omlouvám se, osudem povolaný; chápu, proč mě nenávidíš. Ale moje magie a magie domu se navzájem odklánějí, jako voda odklání olej. Kvůli tomu vás můžu poslat dveřmi s osudoměniči." Odmlčela se.

"Co to je?" zeptala se Zimone.

Aminatou pokrčila rameny. "Ve skutečnosti jde o takové malé sošky. Výbuch mé síly ve fyzické podobě. Dají se použít, abyste změnili svůj osud a vyhnuli se děsivým koncům."

Niko se narovnali a jejich rysy zbarvil hněv. "Cože?" vyzvídali. "To můžeš? Jsou pro tebe naše životy jen figurkami?"

Zdálo se, že jejich hněv přeskočil na Tyvara, i když ne tak bystře: "Pokud máš moc dokázat něco takového, proč jsi nás nechala pochodovat proti Phyrexii bez nich? Proč jsme ztratili tolik vlastních v boji, kterého jsi nás mohla ušetřit?"

"Protože takhle moje moc nefunguje," řekla Aminatou. "Bylo dost těžké udělat tohle. Když uděláte rozhodnutí, které povede k vaší jisté smrti, každý, kdo je poblíž, uvidí výsledek, bude mít pocit, že je skutečný, a pak se vrátí k okamžiku, než jste se rozhodli, a dá vám šanci, abyste se rozhodli ještě jednou. Ale vize je krátká — ne delší než minuta — a funguje jen jednou pro každého jednotlivého člověka. I tehdy, když mě ještě neopustila jiskra, nebyla má moc bez omezení. Nebudu vás nutit, abyste si je vzali. Takhle lidem volby neberu. Ale pokud mou pomoc odmítnete, minimálně jeden z vás se nevrátí. To je jisté."

Skupina si vyměnila pohledy. Nakonec Poutnice postoupila kupředu.

"Jsme vděční za pomoc," řekla. "Jen hlupáci odmítají pomoc, která se jim nabízí."

"Tak si vezměte tohle," řekla Aminatou. Sáhla do váčku u pasu a vytáhla hrst hrubě vyřezávaných postav, z nichž žádná nebyla větší než ukazováček a každá měla tvar, který vytvářel neurčitý dojem lidské tváře a postavy. Podala je členům týmu a dala Poutnici druhou. "Pro vašeho přítele."

"Děkuji," řekla Poutnice. "Pohlídáš mi Jošimara? Nebezpečí není místo pro tak drahého a věrného společníka."

Kaito, který s ní hodlal jít do nebezpečí, zvedl obočí a mlčel.

"Vezměte si tyhle," řekla Etrata, vytáhla z hromádky podobných pomůcek čtvercový přístroj a nabídla ho Nikovi. "Budou monitorovat energii v domě a pomůžou nám vytvořit lepší představu o tom, co ho tak odlišuje."

Jeden po druhém vzali monitorovací zařízení a přistoupili ke dveřím. Otevřely se, když Poutnice sáhla po klice. Na druhé straně byla předsíň, jakási chodba, ale zahlédla ji skrze membránu podivné, rozmazané modré energie. Jeden po druhém se skupina trousila dovnitř.

Poslední věc, kterou kdokoli z nich viděl, než se dveře zabouchly, byla Aminatou, s jednou rukou zaťatou v Jošimarově srsti, jak stojí s Etratou, Proftem a Niv-Mizzetem a dívá se, jak odcházejí. Vypadali, že jsou mnohem dál, než by měli být. Pak se dveře zavřely a všude okolo se rozprostřel Dům.

Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát