Šerochmur │ Karnevalové děti #1

Nikdo nevěděl, odkud se ten vítr vzal. Nemělo už foukat: stěny Domu byly vysoké a silné, bez prasklin a skulin, kterými by mohl proniknout nezvladatelný vítr. Okna byla zamčená. Každých pár let nějaká skupinka nafoukaných mladíků usoudila, že všichni před nimi to dělali nějak špatně a sebrali cihly, motyky a všechno ostatní, co našli, a vydali se na dlouhou cestu k nejbližšímu skleněnému oknu s úmyslem rozbít ho a osvobodit svět.

Jestli se Šerochmur bude cítit blahosklonně, jejich těla se najdou. Jestli Dům pocítí hlad — což je mnohem běžnější jev — nenajde se nic, dokonce ani kosti, které by ukázaly, kam se poděli. Jejich jména se přidají k varovnému příběhu, proč je špatný nápad chodit kolem a rozbíjet okna, a jejich rodiče budou plakat v soukromí a snažit se, aby to mladší děti neviděly.

A mladší děti to samozřejmě viděly. Děti to vždycky vidí.

Děti vidí, kolik lidí opustilo bezpečné zóny a už se nevrátilo. Každým rokem víc. Kdysi spolehlivé cesty tělem Šerochmuru byly stále nebezpečnější; některé z nich měly rodiny, které se přestěhovaly do jiných bezpečných zón, zatímco házely sliby plnými hrstmi. "Vždycky se vrátím, abych tě navštívil." "Tohle bude navždy můj domov." "Jak by někdo mohl bez výčitek vyměnit karneval za blahobyt?"

Některé sliby byly pravdivé, některé jiné byly pěkně vybroušené lži, a tak mnoho z nich nakonec dospělo ke stejnému závěru, když ti, kteří je stvořili, se už nikdy nevrátili. Na hrubé kamenné zdi, která označovala hranici mezi bezpečím karnevalu a zrádnými růžemi na západě, seděla Zora a házela na růže kamenné úlomky, aby se dívala, jak po nich chňapají a vrčí.

Měla dost rozumu na to, aby se k nim nepřiblížila natolik, aby do ní zabořily trny. Tak to v bezpečných zónách chodilo: člověk se mohl naučit jejich hranice, ale i všechno ostatní. Cestování mimo bezpečné zóny bylo o to zrádnější, že největší koncentraci příšer Domu bylo možné najít hned za hranicemi. Číhaly tam a čekaly, až někdo překročí dočasné hranice, které se vytvořily mezi bezpečnými místy a zbytkem Domu, čekaly, až se neopatrní lidé stanou terčem.

Zora se stáhla a mrštila po žluté růži obzvlášť velký kamenný úlomek, který růže chňapla ze vzduchu a polkla, přičemž se stonek nadouval, jak se skála blížila ke kořenovému balvanu. Kdybyste dokázali nakrmit keř dostatkem kamenů, mohli byste ucpat kořeny a tu věc zabít, i když byste mohli celý keř proměnit v jakýsi prak, z něhož by růže plivaly projektily na kohokoliv v dosahu. Starší nesouhlasili s krmením růží.

Zoře to bylo jedno. Nehodlala žít v lunaparku celý svůj život. I kdyby její vynálezy nikdy nestačily upoutat pozornost Dobrodinců, v Domě jsou další bezpečné zóny — její bratr odešel do podkrovní osady a jedna z jejích sestřenic byla v kraji bludišť živých plotů — a žádný z nich by nenechal místní starší sledovat každý jejich pohyb. Jistě, budou mít vlastní starší, ale ti starší ji budou znát jako dospělou, ne jako dítě, kterým byla. Tihle stařešinové v ní budou navždy vidět něco, co je třeba chránit, krotit, kontrolovat, a už toho měla dost.

Nic z toho však nebude muset řešit, protože bude stavět nejlepší pasti, nejlepší varovné systémy a Dobrodinci si budou nárokovat, aby se k nim připojila a pomohla jim bojovat proti Domu. Nic jiného nikdy nechtěla.

Pohyb z bezpečné stezky kolem zahrady. Zora vstala, nohy pevně opřené o zeď, a napínala zrak, kdo přichází. Projela jí radost a seskočila dolů — na chráněnou stranu, ne do zklamaných růží — aby se rozběhla k průrvě v plotě, kde stezka dopraví chodce do lunaparku.

Vítr jí při běhu proháněl vlasy a nesl známou vůni popcornu a smaženého těsta. Lunapark byl bezpečnou zónou, ale Dům stále doplňoval svá lákadla, lahodné vůně, které k záplatovaným a nakloněným stanům přitáhly první přeživší. Všechno ostatní bylo třeba posbírat, potulovat se po bezpečné zóně, sbírat úrodu nebo posílat výpravy do jiných místností. Některé jídelny a kuchyně se pravidelně doplňovaly a nastavovaly vlastní návnady, aby polapily přeživší.

Bylo samozřejmě nejlepší, když nepotřebovali shánět potravu. Zora dokázala vyjmenovat půl tuctu lidí — silných a chytrých lidí — kteří se vydali na výpravy za potravou a nikdy se nevrátili. Každá cesta do Domu byla cestou, kterou byste nemuseli přežít. Rozběhla se tedy k plotu, nohy jí brněly a srdce bušilo, aby viděla, jak se sběrači vracejí.

Všichni tři se dostali zpátky. Potok měla ošklivou ránu na jedné paži, přímo skrz látku plátěného a tapetového kabátu, ale maso, které Zora skrz otvor viděla, bylo stále růžové a vypadalo zdravě, nebylo prošpikované třískami ani ozdobené rybářskými háčky. Západ šel, jako by ho bolel levý kotník, opíral se o Město a škubl sebou pokaždé, když došlápl.

Město samozřejmě vypadal naprosto v pořádku. Vždycky. Byl nejrychlejší a nejsilnější ze současných sběračů, příliš chytrý na sklizeň, vbíhal do těla Domu ode dne, kdy byl prohlášen za plnoletého, riskoval víc než kdokoli jiný a vždy se vracel. Všichni byli pojmenováni podle věcí, které existovaly ve světě venku, vytrácející se sny o svobodě a pohodlí pominuly dávno poté, co ztratily veškerý význam — Zora si byla celkem jistá, že její jméno a Západ znamená totéž a že Potok má něco společného s vodou, ale ona sama takové věci nikdy nezažila. Ani její rodiče, ani prarodiče, ani nikdo, koho kdy potkala.

Před Domem mnozí z nich žili ve městě. Bylo to místo, kde si vytvářeli své domovy a budovali své nádherné výtvory, kde tkali svá kouzla a trávili život v pohodlí a hojnosti. Nic se nevyrovná životům, které vedli teď, kdy žebrali o zbytky Domu, kdy utíkali před jeho příšerami.

Město bylo nejlepší a nejmocnější jméno, které měli, a dávalo smysl aby ten, kdo je nesl, byl nejlepší ze všech. Město je jednoho dne povede, Zora to věděla, a až to udělá, najde způsob, jak zastavit pomalou erozi bezpečných cest mezi osadami. Postará se o to, aby jejich svět byl opět stabilní.

Šťastný život by se dal žít i v obklíčení monstry, kdybyste věděli, kam hodit kameny a postavit nohy.

Zora to věděla. Stejně jako věděla, že není správné, aby se dva členové přepadového týmu vraceli zranění, když třetí vypadal úplně v pořádku. Střelila po Městě nejistým pohledem, když se pohnula, aby podepřela Západ, a pomohla mu přenést váhu z nohy.

"Co se stalo?"

"Přepadení, když jsme prohlíželi chladnou místnost," řekla Potok. "Měla jsi to vidět — víc bochníků sýra, než kdy dostaneš na jednom místě. A džem! Skutečný džem, ve sklenicích!"

Zora vykulila oči. Džem ve sklenicích byl ten nejlepší. Když člověk snědl sladkost, zbylo mu sklo, které mohl použít při výrobě zbraní, pastí nebo i těch nejzákladnějších skenerů, těch, které ho sotva na pár vteřin upozorní, než ze zdi vyrazí sklepák a začne se vás snažit odtáhnout pryč. Lepší skenery potřebovaly lepší materiál. Před několika měsíci se jedna z přepadových skupin vrátila na karneval s celou krabicí stříbrných příborů, které dokázala roztavit na drát.

"Vaše detektory," řekla náhle. "Nespustily?"

"Nebyl to žádný sklepák," řekla Potok. Její hlas byl dutý. "Byli jsme hluboko v kotelnách, nikde poblíž Děsolesů, ale nebyli to sklepáci."

"A co potom?" zeptala se Zora.

"Proutěnci," řekl Západ.

Zoře se podařilo, jen tak tak, neodvrátit se, a její oči se otočily k řezné ráně na Potočině paži.

"Vyčistili jste ránu?" Stačí jedna tříska a může být…

"Nebyl to náš první nájezd," řekl Město nezvykle ostře. "Nedělej se, že bys to udělala líp. Naše detektory nebyly nastavené na proutí. Nebyl k tomu žádný důvod. Takže nás to zaskočilo."

"Ale pořád máme nějaký sýr," řekl Západ a snažil se, aby to znělo optimisticky. "Nebyla to úplná ztráta."

"Vyčistila jsem to," řekla Potok. "Uvnitř nic není. Jen bych ráda věděla, proč tam lovili. Bylo to tak blízko bezpečné cesty..."

"A na bezpečném místě vás nic nenapadlo?"

Potok zavrtěla hlavou. Zora vydechla.

Bezpečné stezky Domem byly v průběhu let těžce narýsované, zaplacené krví a brutalitou. Dům samozřejmě nechtěl, aby byli kdekoliv v bezpečí; potřeboval jejich strach a postel, kde by se vás nic nepokoušelo vytrhnout zpod peřin, byla v rozporu se vším, co strach představoval. Ale lidé potřebují bezpečí, aby zůstali lidmi. Potřebovali čas, aby se zastavili a nadechli, než jim stres zastaví srdce a nechá je hnít, a pak by už nebyly lákavé zdroje hrůzy, které by mohl Dům sklízet.

A tak kousek po kousku zakládali smlouvy. Samozřejmě nepsané věci, věci, na které se dá zapomenout nebo které se předávají nesprávně, takže vždycky vyvstala otázka, jestli je cesta, po které jdete, opravdu bezpečná, nebo jestli tak jen vypadá. Přesto, pokud zůstanete na stezkách a budete sledovat znaky, měli byste být schopni pohybovat se mezi zónami bez přílišného rizika.

"Viděli jsme další z těch skupin cizinců," řekl Západ. "Měli na sobě oblečení, jaké jsem ještě nikdy neviděl, a potulovali se kolem, jako by neměli ani tušení, že jim hrozí nebezpečí. A všechny měly své pablesky! Všichni do jednoho!"

"Hm," řekla Zora.

Před několika cykly sklizně došlo v Domě k velkému otřesu, při němž se věci shazovaly z polic a z trámů se sypal prach. A pak to přešlo a všechno bylo normální — dokud to normální být nepřestalo.

Před bezpečnými zónami se začaly objevovat podivné dveře. Dveře, které se objevovaly a mizely podle vlastního rozmaru, nebyly nic nového, ale ne takovým tempem, jakým se objevovaly — každým týdnem to vypadalo, že jich je čím dál víc. Potok už jednu viděla otevřenou a vzduch, který foukal dveřmi, byl svěží a sladký, tak sladký, až to bolelo v krku, jako by foukal z jiného světa. Od té doby se začali objevovat další cizinci. Nikdy jich nebylo moc najednou, ale byl to dostatečně stálý proud, který už všichni znali. Lidé od samého začátku mizeli z okrajů bezpečných zón. Teprve když se objevily dveře, začaly mizet i z cestiček.

"Nemůžete jít rychleji?" zeptal se Město.

Zora se na něj zamračila. "Západ je zraněný. Jde tak rychle, jak jen může. Nemáš u sebe nic tak naléhavého, abychom si museli pospíšit."

"Promiň," řekl Město a trochu se sesul. "Jsem jen… unavený."

"Už tam skoro jsme."

Dorazili na vrchol nízkého kopce, který rozděloval karnevalové prostranství na dvě poloviny, a tam je čekal: domov. Jedno z mála míst, které Šerochmur nikdy nedokázal poskvrnit nebo pošpinit, bezpečná zóna od samého počátku.

Stany byly plné barev, ve větru se vlnily záplatované plátěné stěny a nad hlavami jim vlály praporce. Kolem stanových tyčí byla omotána kouzelná světla, která se táhla mezi samotnými stany a vytvářela pavučinu slibovaného útočiště. Hlavní táborák byl zapálený; někdo hrál houslovou melodii, která zněla jako plný žaludek a teplá postel. Zora vydechla. Občas se rozčilovala nad nutností být dobrým členem komunity, ale nemohla popřít radost, kterou cítila při pohledu na domov.

Potok a Západ vypadali, že to cítí stejně. Město, ovšem... Tvář Města byla chladná a vážná, v dohledu žádný úsměv. Když scházeli z kopce k hlavnímu stanu, vyrazil vpřed.

"Víš, Zoro," řekl. "Tvoje detektory nás držely v bezpečí celé roky. Bez tebe bychom zemřeli už desetkrát. Proto jsme chtěli, abys sklízela a vyráběla, dokud si pro tebe nepřijdou Dobrodinci, ne abys s námi jezdila na výpravy."

"Já vím," řekla zmateně. "Proč mi to teď říkáš?"

"Protože se věci změnily."

Zora klopýtla.

Město se k ní otočil. Byly jeho oči vždycky tak modré, tak jasné? Nebo to byl jen trik s karnevalovými světly?

"Šerochmur nám dal bezpečí, protože jsme dali Domu to, co bylo potřeba víc než cokoliv jiného: dali jsme Šerochmuru lidi, kteří ho udržovali."

"Já ne..."

"Ale něco se změnilo. Něco venku. A teď může Šerochmur udělat to, co my jsme dělali celou dobu. Teď může Dům lovit." Město se zatvářil upřímně lítostivě, když se zastavil, otočil se a svlékl si kabát.

Pod ní měl tabard s vyšitými křídly obrovské a barevné můry. Usmál se, když rozpřáhl ruce, a ten úsměv byl úsměvem Šerochmuru a bylo hrozné ho spatřit.

"Šerochmur nás už nepotřebuje," řekl, zatímco Potok zděšeně zalapala po dechu a Zora a Západ zírali. "Ale existuje způsob, jak přežít, pokud jste dost chytří, abyste to viděli. Pro ty z nás, kteří chtějí sloužit požírajícímu otci, je stále místo mezi kultem Valgavothu. Přidej se ke mně, Zoro. Roztáhni křídla a leť k jeho světlu."

Potok a Západ byli zraněni. Zora byla jediná, kdo klopýtal zpět, pryč od náhle hrozivé postavy svého přítele. Za ní se něco rozbilo. Ohlédla se přes rameno. Mohutný žiletkář kopal do plotu, který vypadal jako celá armáda příšer Šerochmuru, která ho těsně následovala.

Otočila se a utekla.

Čas příměří skončil, ale možná, když bude mít štěstí, najde jedny z těch tajemných dveří. Možná by to mohla být ona, kdo zjistí, odkud vítr vane.

Zora se rozběhla a celý lunapark za ní se s jekotem zřítil.

Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát