Pochod Stroje [#01] Triumf bezmasých

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March Of The Machine | Episode 1: Triumph Of The Fleshless

♦

Je dobré být Phyrexianem.

Je dobré být Elesh Norn.

To platilo vždy, ale nikdy ne víc než nyní. Ti tři červi — Kaya, Kaito a Tyvar, tak jim ostatní říkali — stojí před ní a prosí o milost. Nedělají to nahlas, ale Norn to vidí. Norn to chápe. Strach je pronásleduje v jejich očích a příliš ztuhlých tělech. Zbraně se třesou v rukou se zbělenými klouby. Jak jsou pomýlení. Pokud se podvolí, mohla by se zbavit všech jejich chyb, ale ona už ví, že tak velkodušnou nabídku, takový projev laskavosti, odmítnou. Nemá smysl se ptát.

Stejně jako nemá smysl jejich úsilí.

Všichni budou jedno. A už to nebude dlouho trvat.

„Zůstaňte s námi,“ říká jim. „Pohleďte na slávu Nové Phyrexie.“

„Táhni k čertu,“ říká nejmenší. Ten největší se k ní přiblíží — ale ten druhý ho táhne zpátky. Typické. V srdcích nevěřících je nesoulad. I když je jich tak málo, nikdy nejsou skutečně jednotní.

Jen kdyby to tak byli schopni vidět.

Stačí pouhé škubnutí Norniným zápěstím, a portály se vytvoří — vše na tomto místě je nastaveno podle její vůle. Kovové cvakání, skluzy a přeskupování kolem nich. Pět bran otevřeno do pěti jiných sfér. Bez ohledu na to, jaké jejich oblohy byly — teple fialové, břidlicově šedé nebo uhlově černé — teď všechny pulzují rudým světlem. Mezi mraky planou phyrexijské symboly. Právě z těchto portálů nyní Norn sleduje invazi. Mohutné větve Lamače říší s ostnatými hroty tryskají ven a ukotvují se, kde se jim zlíbí. Řeky požehnaného oleje tečou na zem. Lodě vyletují z nosičů všemi směry — ale vždy dokonale synchronizované. Některé nesou centuriony, jiné golemy, a další čekají na ztracené duše, které brzy přivítají.

Pro tři ztracené tvory před ní je východ slunce krásný. Ale Phyrexie ví své. Tisíce úst mluvících jedním hlasem, tisíce očí s jediným viděním, tisíce myslí s jedinou myšlenkou. To je krása.

A vytvořili ho vlastníma mnohotvárnýma rukama.

„Poznali jste někdy takovou jednotu?“ zeptá se.

Ta nejmenší otevře svou tlamu. Než ze sebe ta slova vypraví, přeruší ji jiný, mnohem příjemnější hlas. „Udělali jsme, co jste chtěla.“

Lukka — tak se jmenuje, ne? Jeden z lidí se při pohledu na něj pozvrací, ale pro Phyrexii je zářným příkladem budoucnosti, která je čeká. Aha, takže byl trochu drsný. No, to už se brzy napraví. Tělo se třese před vlastním zničením; je to přirozené.

Norn se otočí ke svým svatým evangelistům. Jace se pohne a rovnou sféroportuje — věděl samozřejmě, co chce Norn, věděl to dřív, než to Norn vyslovila. Další tři dorazí společně: Lukka, Atraxa a Ajani. Nahiri jde poslední, nejnovější členka poslaná pro své druhy. Jako svázanou oběť mezi nimi nesou kdysi mocnou Sheoldred. Bez brnění je ubohá a malá — jako přerostlý červ, který kdysi snil o prétorství. Celá Phyrexie věděla, že ten titul jen předstírá. Teď je konečně obnažená.

Lukka a Ajani představují svou kořist. Sheoldred si odplivne a její černé sliny dopadnou těsně před cíl. I když je svázaná, její přirozenou touhou je pokusit se vykroutit. Jak uspokojující je vidět, jak je k tomu dohnána.

„Co s ní uděláme?“ ptá se Ajani. Jeho oči zabloudí k vězňům. „Nebo se nejdřív musíme vypořádat s nimi?“

Norn pozoruje malé červy, tak vystrašené. Už ustupují. Jejich plány jsou stejně zřejmé jako jejich hrůza: opustit Novou Phyrexii, říct to ostatním, shromáždit své skrovné síly a podniknout další protiútok. Tak často končí úsilí svázaných lidí. A kam je všechno to úsilí dovedlo? Sem, do nejvnitřnější svatyně, oproti beznadějné přesile, a oni si stále myslí, že je z toho cesta ven.

Je to zábavné — v tom smyslu, že smrt je zábavná, jakmile ji dokážete překonat. „Chcete odejít, viďte? Phyrexie to dovolí. Pod jednou podmínkou,“ říká. „Nahiri — pouta.“

Ze země se vyřine kámen a obklopí tři nedokonalé sférochodce. Jen jejich hlavy zůstávají volné. Nebude to fungovat věčně, toho si je Norn dobře vědoma — viděla, že ten nejmenší z nich dokáže pevnou hmotou procházet — ale svůj účel to splní. A pokud budou plivat na její dobrotivost, pak si svůj osud zasloužili.

„Budete proroky našeho příchodu,“ říká. „Časem řeknete svým nevěřícím bratrům, co jste viděli: budoucnost v jednotě.“

„To je ale vtip,“ zašeptá Sheoldred. Při řeči se jí hruď napíná na poutech. „Všechno tohle předvádění nezmění pravdu: staráš se jen o sebe, Norn. Phyrexie pro tebe nic neznamená, pokud neodpovídá tvému šílenému blouznění. Nikdy ti na jednotě nezáleželo, staráš se jen o sebe.“

„Je to vskutku tak?“ opakuje Norn. Pak udeří do opěradla svého trůnu. „Starosti Elesh Norn jsou starosti Phyrexie. Stříbrné rytiny žádají, abychom rozšířili slávu Nové Phyrexie, Sheoldred. Dlouho ses pokoušela zničit naše svaté učení zevnitř — ale tvůj čas už skončil. Naše budoucnost je zářivá a dokonalá, bez tvých skvrn. Phyrexie už nemá místo pro ty, kdo touží po moci nad jednotou. Ajani — poprav ji.“

Art by: Joseph Weston

Pro jednou udělá Sheoldred víc než jen zašeptá. Ať už je ale její křičící protest jakýkoliv, ztrácí se v rychlém úderu sekery. Sheoldredina hlava se zastaví u Norniných nohou a rozmaže černou krev po porcelánové podlaze. Norn jí věnuje jen chviličku pozornosti; její sluhové odnesou mrtvolu ke zpracování. Člověk nesmí plýtvat dokonale dobrými součástkami — poslouží Phyrexii tak, jak Sheoldred nemohla. Svaly se napínají o kámen, jak se největší z vězňů snaží vykroutit. Když bude mít dost času, tak to udělá.

Elesh Norn počítá s tím, že utečou. Přece jen musí být tací, kteří šíří evangelium, a nemohou tak činit odtud. Jakmile pochopí, jak je marné bojovat s nevyhnutelným, mohou odejít.

Ale ještě jednou k práci, ještě jednou k invazi.

„Radujte se, požehnaní evangelisté,“ začne. „Náš symbol září přes sféry, naše posvátná slova v jeho stínu. Brzy probudíme Multivesmír z jeho spánku. Nádherné světlo přeměny — Nové Phyrexie! — se blíží. Když odstraníme bariéru jejich kůže a jejich mysl se spojí s naší, ostatní brzy poznají extázi Phyrexie stejně jako vy.“

Uvnitř svatyně, vynesené z útrob Nové Phyrexie, zní stále vytí. Jak krásně zpívají to, co nelze vyjádřit slovy!

Evangelisté se snaží spojit své hlasy s masami — ale jsou noví, mají příliš jemná hrdla. Nevýrazný přírůstek. Sbor je jen sbor, pokud každý hlas pracuje v souladu s ostatními. Disharmonie, kterou způsobují, je nepříjemná… a neuspokojivá.

„Ticho!“ vykřikne Norn.

A hle, nastalo ticho.

„Naše práce ještě neskončila. Stojíme před neposkvrněnou slávou věčné přeměny; stačí udělat poslední krok. Za vaši horlivou službu a oddanost jsme se rozhodli vám udělit čest sjednotit vaše domoviny. Pověz nám — Nahiri, kde ses narodila?“

Korka má na sobě stále příliš mnoho masa, ale prozatím to bude muset stačit. „Zendikar,“ řekne. „Před mnoha životy jsem se narodila na Zendikaru.“

Norn přikývne. „Nisso,“ zavolá. „Ukaž nám.“

Nissa je ten nejlepší dárek, který sférochodci Phyrexii dali. I když stojí Norn po boku, dokáže nasměrovat pozornost Lamače říší. Nemluvě o jejích bojových schopnostech. Kdyby to takhle pokračovalo dál, mohla by předstihnout Tamiyo jako Norninu oblíbenou služebnici — ale na to ještě není čas. A po pravdě řečeno, všichni slouží Phyrexii svým vlastním způsobem.

Brány se posouvají, spojují se do dlouhého oválu. Znevažující obrazy se vlní a přetvářejí v něco nového, v něco celého, v něco úplného. Před nimi je prastarý les, stromy husté jako věže. To málo, co je vidět z oblohy, je stejně zelené jako baldachýny nad hlavou. Elfové se pohybují mezi větvemi jako mravenci v úlu, každý ozbrojený, každý se dívá nahoru, každý na něco čeká.

Neuvědomují si, jak brzy je najde. Větve, po nichž kráčejí, se ohýbají do phyrexijských tvarů; díry mezi stromy a kameny zvěstují tvary, které jejich těla nabudou. Brána Norn není zdaleka jediná: při pohledu vzhůru na ně shlíží tisíce očí Phyrexie. Nahiri zavrčí na Nissu. „Matka strojů se o tyhle maličkosti nestará. Ukaž jí jeden z Nebeštěpů.“ Obraz se opět zavlní. Tentokrát baldachýn stromů rámuje pohled na vznášející se město. Hedrony ho obklopují jako peří staženého ptáka. Září jasně bíle proti obloze, jeho okraje ostré a přesné, Norn ho okamžitě shledává krásným. Možná, že i kratší život přece jen může přinést něco užitečného.

„Máš s tím nějaké plány?“ zeptá se Norn.

Nahiri přikývne. „Ano, nejvyšší prétorko. Tohle je pozůstatek mého lidu — starověká zbraň, kterou jsme kdysi používali k ovládnutí sféry. Mohu ho znovu probudit, abych vykonala naši vůli.“

Norn se ušklíbne. „Nosíš svůj nový účel stejně jako svůj nový háv. Jdi na toto místo; naše síly se tam s tebou setkají.“

Nahiri nepotřebuje žádné další instrukce. Ve třech krocích zmizí z existence a svatyně se rozezní zaduněním. Norn se znovu podívá na zajatce. Už jsou pryč; museli svůj odchod načasovat s Nahiriným, aby ten zvuk zakryli. Jaká ubohá stvoření, odvrátit se od takové krásy.

„Lukko. Jak si domů přineseš slávu Phyrexie?“

Sheoldredina krev mu stále barví obličej a krunýř. „Ó, Ctihodná matko, přinesu ti svět k nohám.“

„Lukko,“ odpoví Norn. „To, že nám svět přineseš k nohám, považujeme za samozřejmost.“

Lukka zachrčí, jak přenáší váhu ze strany na stranu. „Příšery,“ nabídne nakonec. „Jakmile se k nám připojí, ostatní se před námi budou krčit.“

Tahle odpověď se Norn nelíbí — znamená to, že lidé se před nimi nekrčili. Nelíbí se jí ani Lukkův doutnající hněv pod povrchem, hněv, který se projevuje chybnými kroky. Krvežíznivost je u surovce dobrá, ale u velitele? Sférochodci by toho využili. Nastražit na něj past, kterou by nemohl ignorovat. Tváří v tvář volbě zůstat, aby zajistil, že sféra bude v pořádku, nebo utéct, aby si vyřídil osobní křivdu, si vždy vybral tu osobní křivdu.

„Tak dobře,“ řekne. „Jeď do Ikorie. Přidej tyto zrůdy do našich řad. Ale pochop, jaká je cena za neúspěch, Lukko, a nezapomeň na svůj pravý domov. Byl jsi pomazán posvátným olejem Nové Phyrexie — už nejsi bytostí základních instinktů, patříš k většímu celku.“

„A ať vládne navěky,“ říká.

Jeho odchod je stejně rychlý jako Nahirin a jeho účinky stejně hmatatelné. Norn si dovolí uvažovat, o kolik rychleji by se tohle všechno mohlo udát, kdyby Phyrexie měla stejnou schopnost.

Ne, usoudí nakonec, je dobře, že si Phyrexie musela vyrýt své vítězství do páteří nepřístupných sfér. Cokoliv menšího by je ponechalo pro tuto práci nevhodné.

„Nejvyšší prétorko,“ ozve se Tamiyo.

Norn je vytržena ze svých myšlenek. „Ano?“

„Zcela jistě zemře na Ikorii,“ říká. „Tvrdohlavý člověk často činí ukvapená rozhodnutí — předpokládám, že máte v úmyslu, aby to tak dopadlo?“

„Když neuspěje, půjde cestou Sheoldred a jeden z vás ho ztrestá,“ odpoví Norn. „Pokud se mu to podaří, sféra bude naše a on se bude kát za všechny chyby k naší spokojenosti. Tak či onak se poddá Phyrexii.“

Tamiyo přikývne. „To jsem si myslela. Jste stejně dobře uvažující jako vždycky.“

„Nejvyšší cenobitka nedělá chyby,“ říká Atraxa. Ostatní nejsou zvyklí na její hlas — připadá jim drsný a bolestivý, jako střep skla do jejich jemných ušních bubínků. I Ajani sebou trhne.

Norn ne. „Vskutku. Tamiyo — to Kamigawa byla tvůj domov?“

„Kdysi, než jsem pochopila pravdu věcí,“ říká.

„Nisso,“ zavelí Norn. Stačí jediné. Brány se znovu zavlní a posunou. Sféra, které je vítá, září pod noční oblohou. Umělá světla osvětlují třpytivé město. Pohled se přibližuje, jako by byl na konci šípu, a brzy jsou uvnitř samotného města, u břehu se tyčí seřazené stavby a sahají do tmy nad sebou. Lidé chodící po ulicích jsou měkcí a poddajní.

Art by: Raymond Bonilla

Tamiyo zaráží, že nikdo nepanikaří. Možná si uvědomili, že přeměny se není třeba bát — ale je pravděpodobnější, že nevědí, že se blíží, navzdory portálům nad jejich hlavami. Tady, chvíli předtím, než ostny zakotví, tito lidé vedou své nesmyslné životy. Muž požívající nějaké jídlo. Hovoří s jinou osobou, která se nachází na malém stánku a nabízí mu totéž, a pokládá mu otázku, jejíž odpověď bude brzy irelevantní. Žena se dvěma svými potomky. Prosí o extra porci sladkostí, které má v ruce. Odtrhává kusy pro každého, sama si je odepírá — oběť, kterou si nikdo nebude pamatovat ve světle toho, co se stane.

Tamiyo se taky dívá. Pevně sevře jeden ze železných svitků. Mezi evangelisty je jediná, která není celá od krve.

„Milovala jsi Kamigawu?“ ptá se Norn.

„Ano,“ říká Tamiyo. „Země hrdinů a ničemů, zrádců a šampionů. Zdálo se, že existuje tisíc možností, jak by se mohl život v budoucnu změnit. Chtěla jsem je všechny vidět. A chtěla jsem s rodinou zjistit, která z nich je pravdivá. Teď miluju, čím se budoucnost stane.“

„Tvoje rodina,“ opakuje Norn. Ajani zkříží ruce — napjatě poslouchá, protože ví, že i pro něj tu budou otázky. „Pořád ti záleží na rodině?“

Tamiyo sleduje ženu a její potomky, jak jdou po ulici. Nad hlavou se objevují první střípky bílé. Žena pokračuje. Mává rukama svých dětí, nebo ony mávají svými.

Pak, jako by si vzpomněla, že jí někdo položil otázku, se otočí. „Chci, aby pochopili, co jsem se dozvěděla o světě — o jednotě. Pokud budeme všichni spokojeni, pak už se nikdy nemusíme rozdělit,“ říká.

„Rozumíš,“ odpoví Norn. „Naše rodina je větší, než jakou jsi kdy poznala. Přivítej staré do nového s otevřenou náručí, Tamiyo.“

V tlukoucím kovovém srdci Phyrexie není opravdové ticho. Kov klouže po kovu, jak jeho obyvatelé pokračují ve své velké svaté práci; písty oživují bytosti mimo lidské chápání; čepele odřezávají to, co je nečisté. I zde stále slyší vzdálené zvuky Sheoldrediných posledních příspěvků: praskání chitinu, slzu šlach.

Přesto je ticho, které následuje po Norniných slovech, stejné. Tamiyo sleduje obrazovku a nedává najevo, že by slyšela Nornin požehnaný rozkaz.

Lamač říší prorazí zemi. Úzké budovy se otřásají a odhazují své vrstvy — celá podlaha padá. Všude kolem dlaždice padají jako rozeklaný porcelánový sníh. V jediném okamžiku je malý stánek s jídlem rozdrcen. Zespoda se rozlévá červená, spojuje se s bublající vodou.

Matka sebere své děti, po jednom pod každé rameno, a rozeběhne se.

„Tamiyo,“ opakuje Norn. Toto váhání se drží mezi Norninými špičatými zuby.

Muž v černém jim zakrývá výhled. V bouři zářivých řezů jsou padající dlaždice rozděleny, nasměrovány pryč od rodiny.

Nevidí už nic z toho, co se děje — Atraxa vzlétne a křídly zakryje výhled. Když mluví, její hlas je ostřejší než meč, ostřejší než neviditelné nože, pracující nedaleko.

„Drzost se netoleruje. Dostala jsi rozkaz.“

Tamiyo sebou škubne, Ajani také. Tamiyo se otočí a zamrká. „Já — omlouvám se, vůbec netuším, co to se mnou bylo—“

„Dohlédni na to, ať je to cokoliv, ať to vymýtíš,“ řekne Norn. „Pro něco takového nemůže být místo. Vrať se s Kamigawou pod svou kontrolou, nebo budeš recyklována do něčeho, co nám poslouží lépe.“

„Jak si přejete,“ odpoví. Ten pocit už musel zmizet — teď už neváhá odejít a ani jednou nezvedne oči k obrazovce.

Jakmile Tamiyo odejde, zůstanou v místnosti jen čtyři. Nissa stojí po Nornině boku, oči má zastřené zelení. Ajani, který sledoval Tamiyo odcházet, čeká na další rozkazy. Atraxa zůstává ve vzduchu. S každým mávnutím křídel je její očekávání hmatatelné.

Ale trpělivost je cenná lekce.

„Ajani,“ řekne a on nakloní hlavu. „Na co se tě zeptám?“

„Abych ukázal místo, kde jsem se narodil,“ odpoví.

„Ne. Tvůj osud je větší. Věříme, že víš, kde leží.“

Tehdy mezi ně nevstoupí mlčení, ale pochopení. Když se otočí k zrcadlům, je to s důvěrou. „Chcete vidět Theros.“

„Zcela správně.“

Černá kryje povrch zrcadel, černá září jasně, černá odráží něco nového.

Hledí na ně město — rozdílné od toho minulého. U zlatých břehů pleskají vínově rudé vlny; bílé domy tu pokrývají zelenavou krajinu. Tam, kde byla Kamigawa v noci zahalena, je toto místo ve světle slunce oslnivé. Lodě plují pod napřaženými meči dvou strážných soch. Na jejich palubách se rybáři diví, proč se jejich úlovky zkroutily do podivných tvarů. Na útesech astronomové diskutují o významu vzhledu portálu.

Je to tak mírumilovný pohled, jaký si jen lze představit, pokud se nepodívají zblízka.

Srdce Norn přetéká vzrušením. Jsou tak blízko dokonalosti, tak blízko hlubšímu porozumění. A ví, že to nebude trvat dlouho: Theros je mezi první vlnou jejích cílů.

A zdá se, že budou mít dobrý výhled na slavnosti.

Začíná to stejně jako na Kamigawě: z portálů tryskají velké bílé větve. Tady nejsou vidět žádné stromy, ale kořeny si přesto najdou oporu. Poupata se rozmisťují dříve, než strom dokončí svou práci, a tak touží Phyrexie vznést nárok na toto místo. Některé praskly ve vzduchu a zrodil se roj hmyzích přeměňovačů. Vítr přináší bouři čepelí. Na obloze se třpytí kovy, kusy bílého porcelánu se snášejí k zemi a z budov, na kterých přistávají, dělají krátery. Mramor se drolí jako písek; po bílém se táhne černý olej. Chrámy zamykají své dveře jen proto, aby je válečné stroje Phyrexie rozdrtily. Okřídlené konstrukty požírají dobytek i lidi, někteří sestupují na lodě, aby si našli potravu. Sítě je příliš nezastaví; oštěpy se jim odrážejí od tvrdých krunýřů.

Phyrexie má hlad. Elesh Norn má hlad. Každé sevření jejich čelistí vnáší do jejího jazyka chuť krve — je to pro ni oběť od sboru. Je s nimi a oni jsou s ní a brzy bude toto místo jedním.

„Zdá se, že naše síly si vedou dobře i beze mě,“ říká Ajani.

„V zabíjení slabých a chytání užitečných,“ říká Norn. „Budou ale mnohem efektivnější, až tam budeš, abys je vedl.“

„Neposílala byste mě tam z tak banálních důvodů.“

Viděl tedy víc, než měl. Velitelé jsou nejlepší, když jsou chytří, ale také nejnebezpečnější. Být chytrý znamená být individuální a v rámci Phyrexie jsou všichni jedno.

Elesh Norn mu to bude muset připomenout. Možná s nějakými novými úpravami.

„Theros je důležitý pro budoucnost Nové Phyrexie.“

Jako by to pomáhalo odradit od dalších otázek, bitva na druhé straně portálu eskaluje. Nissa posunula pohled na někoho, kdo stojí na břehu. Částečně ponořený ve vodě je chrám. Na vrcholku toho chrámu je ruka zahalená do pohyblivé černi noční oblohy a na její schody odkapávají řeky. Teprve když jejich neviditelný pozorovatel vzhlédne, celý obraz se vyjasní: to místo něco střeží. Z části žena a z části něco jiného. Nejpodivnější — a nejpřitažlivější — je způsob, jakým některé části její existence mizí a zanikají.

Art by: Johan Grenier

Stvoření takové velikosti by dokázalo dobýt celé sféry samo, když by bylo přeměněno. Nicméně, kdyby velikost byla to jediné, co Phyrexii zajímalo, poslala by Norn na Ikorii někoho důvěryhodnějšího.

Ne — ať je to cokoliv, je to víc než jen něco obrovského: je to něco, co Elesh Norn chce.

„Tohle,“ ukáže porcelánovým prstem. „Musíš to přenést do náruče Phyrexie.“

Ajani si toho tvora prohlíží. Kývne a podívá se na Norn. Na čenichu má cosi jako úsměv, když mu plán začíná být jasný. „Aha — teď už chápu, jde o bohy.“

Tohle je tedy jeden z jejich bohů? Norn čekala od božstev mnohem víc. Ne že by existovali nějací, kteří by mohli doufat, že se Phyrexii postaví, když už zaujala své místo. I když je toto stvoření svým způsobem majestátní, zdaleka není čisté. Už teď se Norninou myslí honí všemožné představy a možnosti.

„Vezmi s sebou kněze,“ říká. „Přines Stříbrné rytiny. Porazíme tyto bohy na všech možných bojištích. A těm, kteří budou dost moudří, aby si uvědomili pravdu o Multivesmíru, dej sílu osvítit jejích bývalé uctívače.“

„Díky rytinám to bude snadné. Je to víra, která na Therosu dělá bohy, ne naopak,“ říká Ajani. „Jakmile lidé pochopí pravdu, bohové je budou následovat.“ Znovu se ohlédne přes rameno. Jiné stvoření — bůh — prohnalo dvojzubec jednou z jejich útočných lodí. Na břehu se námořníci, kteří zůstali, na oslavu navzájem objímají. Na tvářích se jim objeví široký úsměv, ale je trochu pokřivený strachem, který jim utkvěl v očích.

Hluboko uvnitř totiž vědí, že to nebude stačit.

A to Norn přináší nezměrnou, nevýslovnou radost.

„Jdi,“ přikáže Norn.

Ajani, vždy věrný, dělá, co se mu řekne. Když zmizí pryč z existence, dopřeje si Norn chvilku hrdosti na jeho nábor a stvoření.

A také hrdost, že neobjevil skutečný důvod, proč ho poslala na Theros. To je v pořádku. I kdyby o svém cíli nevěděl, dokázal by to.

Jen Atraxa a Nissa s ní zůstávají ve svatyni.

„Matko strojů, nejvyšší a nejsvětější autorito, žiji, abych sloužila,“ nabízí se Atraxa.

„S takovou neefektivitou nemusíš ztrácet čas,“ říká Norn. „Moc dobře víš, že máme svůj důvod nechat tvůj úkol až nakonec.“

Lehké cuknutí před odvetou, viditelné jen pro ženu, která vlastníma rukama formovala Atraxino tělo. Ostatní si mohli nárokovat, co chtěli — ale Norn znala Atraxu nejlépe a Norn měla její srdce. Z jejího dřívějšího života nezbylo nic kromě toho, co ji dělalo dokonalou. „O cokoliv mne Nová Phyrexie požádá, bude vykonáno.“

„Nisso — naši misionáři kdysi dorazili na sféru zvanou Capenna. Ukaž nám, co se s ní stalo.“

Tentokrát trvá déle, než se vize před nimi změní. Frustrující, ale ne neočekávané; tohle není místo, které Nissa zná. Když se konečně pohled zaostří, hledí na zlatou bránu obklopenou bílým mramorem. Kolem okraje jsou nápisy. Norn neumí číst jazyk a vůbec se o to nestará. Ne že by to dokázala, i kdyby s tím byla obeznámena už na začátku: třpytivý zlatý opar všechny jemné detaily rozmazává.

Atraxa neříká nic, ale vzhlíží k Norn. Jako čerstvě narozený červ v kádi.

„Naši předchůdci našli tuto sféru pomocí dávných a starobylých prostředků,“ říká. „I když byla plná svatého zápachu, viděli v něm něco cenného — něco, co stálo za to riziko, které jeho strážci představovali. Po větší část roku otáleli, brali si, co chtěli, prováděli životně důležitý výzkum obyvatelstva, šířili požehnání Phyrexie, kamkoli vkročili.“

„Dokud je něco neuzavřelo,“ odhadne Atraxa. Dobře; začíná chápat, proč byla pro tohle vybrána.

„Vskutku. Andělé. Falešní proroci, kteří byli za svou drzost spoutáni kamenem,“ říká Norn. Tato slova musí mít pro Atraxu váhu. Než bude pokračovat, nechá je chvíli působit.“ Báli se pravdy, kterou přineseme jejich lidem — jednoty, jakou oni sami nikdy nemohli slíbit — a začali být zoufalí. Vzdali se svých fyzických podob, aby potlačili vliv naší lodi. Už léta jsme na této sféře a léta jsme nic nedokázali. To teď končí.“

„Stane se,“ říká Atraxa. „Osvobodím loď—“

„Samotná loď nás nezajímá. Kdyby byli věrní, zvítězili by. Pokud ji nebo její posádku odhalíš, rozebereš je na součástky. Přeměna je dar, který si oni už nezaslouží.“

„Jak si přejete,“ odpoví Atraxa.

„Nisso — ukaž nám zvěrstvo, které tu vyrobili.“

Výhled se posouvá k další noční obloze a k městu, které se pod ní třpytí. Ne — Norn o něm odmítá uvažovat jako o městě. Vysoká jehla sahající ke hvězdám je urážkou ve všech směrech. I bez oparu zlata by to zavánělo dekadencí. Všude, kam oko padne, je cosi, co děsí: zlaté budovy připevněné k svislým sloupům, nechutné uctívání kožešin patrné v jejich kabátech a šatech, odporný zvuk, který nazývají hudbou hranou nehodnými trubicemi z masa. Ta výška toho místa je arogance a arogance je povýšenost. A to vše postaveno na tělech Phyrexianů. Tohle všechno, jen aby je udrželi dál.

„Zapiš si to do paměti. Nikdy nezapomeň, co nám udělali, co tady vybudovali. Nevěřící se považují za božské, Atraxo, ale božství existuje jen v jednotě.“

„Všechno jedním bude,“ opakuje Atraxa. Podle toho, jak drží zbraň, se jí ten výhled moc nelíbí. „Co chcete, abych udělala?“

„Ať zdejší lid zaplatí za svou opovážlivost. Kdysi mohli vstoupit do našich řad, ale od nás už takové slitování nenajdou. Všechny je sklidíš.“

„A tak se stane,“ říká Atraxa. Mávnutím křídel se přiblíží k portálu ve stromu — ale Norn zvedne ruku, aby ji zastavila.

„Čeká tě ještě jeden úkol,“ říká.

Atraxa čeká ve vzduchu.

Norn ukáže prstem. „Andělé, kteří tomuto místu propůjčili svou ochranu, ho střeží dodnes — i když novým způsobem. Mlha, kterou zde vidíme, je to, co zbylo z jejich éterických forem. Bezvěrci tomu říkají Záře a pro nás je to kletba. Dokud věž nesrazíš a nevzbudíš anděly z jejich odpočinku, nebudeš moci uniknout jejímu vlivu. Tvou nejposvátnější povinností na této sféře je najít jeho pramen a zničit ho.“

Atraxa skloní bradu níž. Podívá se do zrcadel, pak na Norn. „Matko strojů, nepřísluší mi zpochybňovat…“

„To opravdu ne,“ říká Norn. „Ale tvá otázka bude povolena. Řekni ji.“

Ať už je otázka jakákoliv, Norn odpoví. Atraxa je již svázána s vůlí Nové Phyrexie — nakonec nezáleží na tom, jaká Nornina odpověď bude, pokud nějaká vůbec bude.

„Jestliže se loď ztratila před mnoha lety a atmosféra je jedovatá, proč to tu nenecháme centurionům? Proč je to na mně?“

„Důvody jsou tři. Za prvé: je to slavný úkol a jeho dokončení oznámí tvou cenu všem. Za druhé: tvůj předchozí život ti může poskytnout jistou ochranu proti této ‚Záři‘.“

Ve svatyni není žádné opravdové ticho — ale něco takového tam je, když Atraxa čeká na třetí důvod a Norn přemýšlí, jak ho formulovat.

„Za třetí: existuje nebezpečí pro Novou Phyrexii. Zničením Nové Capenny toto nebezpečí zasáhneme přímo do srdce.“

Atraxa jednou mávne křídly. „To nebezpečí — to proto jste poslala Ajaniho na Theros?“

„To je od tebe chytré,“ řekne Norn. „Ano. Toto nebezpečí nesmí zvítězit. Ty a Ajani zpečetíte naše vítězství.“

„Pak je vše pro slávu věřících,“ říká Atraxa.

A odejde. Zůstane jen Nissa — která je chladnou společností. Je příliš zaměstnána řízením růstu Lamače říší, než aby s ní mohla mluvit.

Ve svatyni i tak není úplně ticho.

Norn to nesnáší.

Mávnutím ruky přivolá své služebníky. Přicházejí, aby jí recitovali její vlastní myšlenky a učení. V jejich skřípavých hlasech Elesh Norn snad zapomene na své noční můry — a na ženu, zahalenou v bílém, která stojí v každé z nich.

Překlad: Honza Charvát