Pochod Stroje [#05] Nečekané shledání

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March Of The Machine | Episode 5: Cathartic Reunion

Kaya, Kaito a Tyvar ji varovali před nekonečnými, rozsáhlými mučírnami Phyrexie. Když je slyšela to říkat, Nová Phyrexie nebylo ani tak místo samo o sobě, jako spíš vězení v orgánech gargantuovského tvora. Trubky táhnoucí se všemi směry tvoří jeho žíly a tepny; chromované schody vedoucí k Invaznímu stromu jsou jeho žebra; strom sám je odporná páteř. Obrázek, který jí utkvěl v paměti, byl stejně jasný jako děsivý.

Ale když dorazí, vidí něco jiného. Není pochyb, že jsou v břiše bestie — jen to není ta samá bestie, kterou viděli ti tři. Toto místo je plné oslepujícího světla, které osvětluje stavby kostnice kolem nich. Invazní strom je stále páteří tvora, ale je doplněn ostrými bílými výčnělky. Plošiny, pomyslí si Chandra, každá z nich se hemží Phyrexiany, kteří se věnují svým odporným povinnostem. Jako mravenci na listí, zvlášť když se na ně díváte z plošiny tak hluboko dole.

Chandra nedokáže pochopit, jak je Invazní strom vysoký. Originál na Kaldheimu má být obrovský, ale tenhle je větší, než byli Bohové-Věční, větší než cokoliv, co kdy viděla. I když zakloní hlavu k hranici bolesti, nevidí jeho korunu. Čekala, že Wrenn k tomu něco řekne, ale možná že mlčení její společnice je horší.

„No tak, ať tu nezakořeníme,“ je jediná věc, kterou Wrenn řekne, než se dá do pohybu. Plameny v jejím těle praskají na její kůži. Oheň vždy dychtí ukázat, co v něm je.

Míří k rozbité stavbě ve tvaru jehly nedaleko plošiny, kde přistály. Wrenn si všimla toho samého, co Chandra: u paty jehly jsou lidé, slézají z její výšky. Zlaté brnění je odlišuje od všeho červeného a bílého kolem — a kůže pod tím brněním ještě víc. Kovové rohy a hřeby jí říkají, že nejsou úplně lidé, ale nejsou ani Phyrexiané. Každý se pohybuje nezávisle na ostatních a šaty některých jsou od krve.

Chandřiny nohy ji nesou k ostatním, každý krok ztěžklý očekáváním. Přijet sem bylo správné, tím si je jistá, a tady je důkaz: přeživší potřebují pomoc. Teferi vždycky říkal, že těžké časy dělají rychlé spojence.

„Vyplatilo se sundat ten rušič. Nečekal jsem tak brzy pomoc,“ volá jeden z přeživších u paty jehly. K jejímu překvapení se nezdá, že by ji rád viděl. Z jeho kůže vyčnívá ocel jako šupiny na hadím čele, což ostře kontrastuje s phyrexijskou estetikou. Musí s tím mít nějaký příbuzenský vztah; někteří další přeživší plují k mostu na kamenech, které on, jak se zdá, ovládá. Wrenn rychle pomáhá, díky Sedmému a jeho dosahu.

„Přišli jsme hned, jak jsme mohli,“ říká. „Jmenuji se Chandra. Tohle je Wrenn.“

„Plánujete tu zůstat?“

„Cože? Samozřejmě, že ano. Jinak bychom nepřišly,“ říká Chandra.

„To by mohlo znamenat, že tady zemřete.“ Zkříží ruce a zkoumá ji. Jedna z žen ve skupině si povzdechne. Na rozdíl od ostatních shromážděných na ní nikde není ani stopa po kovu. Na pozadí tvrdých linií krajiny Nové Phyrexie jsou její rysy měkké.

„Já to risknu. V sázce je příliš mnoho na to, abychom jen seděli a nic nedělali,“ říká Chandra.

Proběhne okamžik jednoho úderu srdce — on přimhouří oči a ona na něj upřeně hledí. Po chvíli, která se vzhledem k okolnostem zdá být příliš dlouhá, přikývne. „Koth,“ představí se muž. „To je Melira. Jste tu jen vy dvě?“

„Prozatím,“ odpoví Chandra. „Chci říct, možná. Myslím, že—“

Koth si sevře dlaní zátylek. Zdá se, že zvažuje. „Dva lidé.“ Jak jeho pohled padá k zemi, Chandra ho sleduje. Mezi phyrexijskými centuriony jsou další těla — lidská. Srdce jí klesá.

Nemůže je ale nechat v hlubinách. Pokud jde o válku, morálka je stejně důležitá jako taktika a zásoby. „Jsme dva sférochodci. A jsme vše, co budete potřebovat. Wrenn má plán.“

„Je to tak?“ Koth se ptá. „Plán. Nádhera.“

„Nebuď tak zarputilý,“ skočí mu do řeči Melira. „Teď se nemůžeme vzdát naděje. Může to být něco, co jsme ještě nezkusili.“

„Víte, ona má pravdu,“ říká Wrenn. „Tohle jste přece nemohli zkusit. Neexistují tu žádné jiné dryády symbioticky spojené se stromy.“

Chandra si není jistá, jestli to není vtip — u Wrenn se to někdy těžko pozná. Stejně překvapuje tím, že se usměje. Žena se také trochu uculuje, a i to je pocit vítězství.

Koth zůstává skeptický. „Poslechněme si ten nápad, co máte,“ říká.

„Je to jednoduché. Vydáme se ke stromu. Až tam budeme, připoutám se k němu a pokusím se ho vést,“ odpovídá Wrenn.

„V tom je dobrá. Fakt dobrá!“ Chandra se přidá, když Koth přimhouří oči. „A mohli bychom mít i přítele, který by nám mohl pomoci. Možná jste slyšel o Teferim?“

„Ne.“

„No,“ Chandra si prohrábne vlasy, „je to nejsilnější mág času, který kdy žil, to jednak, a taky je to můj dobrý přítel, takže nám pomůže, když ho požádáme.“

„A kde je ten Teferi?“ ptá se Koth.

Chandra se podívá na Wrenn, který jí nevysvětlitelně a záhadně kývne. „Brzy dorazí. Každopádně, až budeme u stromu, zbytek se vyřeší sám. Použijeme ho proti nim.“

Koth zkříží ruce. „A jste si jistá, že to dokážete, Wrenn?“

„Tak jistá, jak to jen jde.“

Vydá tichý, rozvážný zvuk. „Správně. Nemáme moc jiných možností. Když jsme ztratili Karna, tak ho taky převzali. Norn mu chtěla dopřát zvláštní zacházení. Stejně tak se můžeme pokusit získat kontrolu nad stromem a zároveň ho zachránit.“

„Musíme jednat rychle,“ říká Melira. „Norn si nejspíš nemyslí, že hrstka rebelů je hrozba. Můžeme tu aroganci využít ve svůj prospěch a udeřit dřív, než si uvědomí, jak nebezpeční můžeme být.“

„Základna stromu je přísně střežena. Je tam víc centurionů, než si snad i Norn dokáže představit. Když to takhle zkusíme, všichni budou mrtví dřív, než začneme,“ znovu zachytí Koth jejich pohled. „Vám dvěma by nevadila drsnější cesta?“

„Ať to stojí, co to stojí, jdu do toho,“ říká Chandra. Wrenn také přikývne.

„Dobře. Protože nejste jediné, kdo mají mocného přítele,“ začne.

„Když jste řekl přítel…“

„Je to přítel. Prozatím. Možná spíš, že není nepřítel. Je to složité.“

„Víte to jistě?“

„Určitě.“

Chandra ne. Zírá na svůj vlastní odraz v Urabraskově naleštěném krunýři a není si jistá, co si má myslet. Ještě nezaútočil, ale možná čeká na správný čas. Neurazil ji, ani nemluvil o jednotě, ale možná je to jen zástěrka.

Zkříží ruce na prsou.

Urabrask si povzdechne. „Taková dychtivá ústa,“ říká. „Rozbroje budou vašemu druhu záhubou.“

Chandra se zamračí. Má pravdu, a to ona tak trochu nesnáší. Wrenn jí konejšivě položí ruku na rameno, když se Urabrask otočí k okraji jejich plošiny.

„Hlavní cesty k Invaznímu stromu jsou střeženy více Phyrexiany, než dokážete pomyslet,“ vysvětluje. Nepotřebuje na ně ukazovat drápy, ale ukazuje. „Jestli nás někdo z nich uvidí, Norn to okamžitě pozná. Koth to už pochopil. Na důkaz dobré vůle jsem mu řekl o průchodu, kterým jste se dostali na tuto plošinu.“

Cesta, kterou se vydali, byla dobře skrytá. V té době si Chandra myslela, že to Koth cítí pod zemí svou mocí. Cestou klikatou chodbou neviděli ani jednu hlídku. Dobrá věc, s tím, jak byly některé chodby úzké.

„Organické oči odsud mohou spatřit Lamače říší bez překážek. Důležitější je, že váš směr je jasný a leží v mezích vašeho poznání. Vaše šance na úspěch je ovšem stále téměř nulová.“

„Přišla jsem sem pomoct,“ odsekne Chandra. „Je mi jedno, co si o mně myslí nějaký phyrexijský podivín, udělám, co budu moci. Proč nám vůbec pomáháte?“

Z otvorů v Urabraskově krunýři burácí oheň. „Protože Norn svým kázáním dusí oheň stvoření. Phyrexii se nemůže dařit, pokud existuje jen jedna Phyrexie.“ Z čelistí mu odkapává magma, z děr, které vypálí, stoupají obláčky kouře. „I obyčejný červ to dokáže pochopit. Urabrask nikomu neslouží.“ Melira vstoupí mezi ně. „Soustřeďme se na vítězství. Plán je, že vás Koth přehodí přes ten předěl.“

„Proč jen my?“ Chandra se ptá. Popravdě řečeno, je za tu přestávku vděčná.

„Zbytek Mirranů bude pro takzvanou Matku strojů představovat mučivé rozptýlení. Někde najdou hlídku a začnou se prát. Zaměří se na jejich eliminaci a nechá nám volnou cestu ve vzduchu.“

To… je možná ten nejjednodušší plán, jaký kdy Chandra slyšela, aby se vypořádala s tou nejbezpečnější situací, s jakou se kdy setkala. Házet je přes propast? Udělá krok k okraji plošiny. Do propasti, která před ní zeje, by se pravděpodobně vešly všechny nejvyšší budovy v Ghirapuru. Plošina s výhledem na strom je tak daleko, že ji může zakrýt palcem.

„Aha. Nemám ráda cestování vzduchem,“ říká Wrenn.

„Dlouho to nevydrží,“ říká Koth. „Můžu nás odtud odpálit. Urabrask říká, že ta plošina se používá hlavně na údržbu. Ta Nornina elfka má teď na práci něco jiného, takže by to mělo jít bez obtíží.“

Elfka. I přes všechen ten oheň v jejím srdci, při tom pomyšlení Chandře ztuhne krev v žilách. Mluví o tom tak nenuceně. Chce na ně znovu vyjet, aby jim řekla, že Nissa je důležitá způsobem, kterému nerozumí, ale jestli to udělá, mohli by na ni změnit názor. Přišla sem, aby pomohla Multivesmíru. Záchrana Nissy je ve srovnání s tím maličkost.

Ale jestli je to její plošina, a jestli tam je…

„Jdeme na to,“ říká Chandra.

„Jsem rád, že jste s námi,“ říká Koth.

„V okamžiku, kdy se vaše víla spojí se stromem, Norn se to dozví. Musíme jednat rychle. Tak rychle, jak jen vaše tělo může jít, aniž by se rozpadlo.“ Urabrask se už otočil k okraji plošiny. Zvědavě se skloní a začne do kovu pod nimi vyrývat znaky.

Tahle malá skupinka lidí je to jediné, co stojí mezi Phyrexií a Multivesmírem. Hrozí, že ji tíha na ramenou rozdrtí. Chandra přechází sem a tam, jako by to chtěla vyvážit pohybem. Wrenn a Sedmý zůstávají stát tam, kde jim Koth řekl, a dívají se před sebe na nahromaděné síly. Vzduch tady Sedmému nesvědčí — špičky jeho větví zčernaly. Co to udělá s ostatními? Jak dlouho tu můžou být, než se začnou měnit? Ten poslední kousek Záře nevydrží věčně.

„Jste připraveni?“ zeptá se Koth.

Chandra se zastaví, s nohama nad jednou z vyrytých run. Znovu a znovu otevírá a zatíná ruce. „Jo.“

„Jistě,“ říká Wrenn.

Koth přikývne. „Mirrané, jsme připraveni?“

Chandra nemůže odpovědět srdečnými, nebo dokonce sebevědomými výkřiky. Ne, takový tón už slyšela a je to spíš zoufalství než naděje. Bolí ji na prsou. Počítá je, Mirrany, a přemýšlí, kolik jich nebude, až je příště uvidí.

Koth zaráží pěsti do země.

Runy pod jejich nohama se rozzáří. Vzápětí jsou vystřeleni přímo do vzduchu a pod sebou mají jen kámen jako kotvu. Vzduch jim šlehá po tvářích, Chandra si zakrývá oči, aby se neroztrhaly.

Za sebou slyší Kothův výkřik: „Drž se ve vzduchu, když budeš muset!“

Bylo by lepší, kdyby tam byla s ním?

Nemá cenu na to myslet.

Zvlášť když mají ve vzduchu společnost.

Chandra si není jistá, jak by nazvala bestie, které se vrhnou do útoku — jsou trochu jako ptáci, trochu jako netopýři a strašná spousta jejich těl je vyrobena z čepelí. Záleží na tom, že překážejí, a pokud překážejí, tak je rozstřílí. Oheň je rozpouští stejně jistě jako všechno ostatní, i když už začíná cítit, jak mezi údery slábne. Na druhé plošině Wrenn a Sedmý jeden chytili a pomocí něho ostatní zahnali na ústup.

Nejsou ve vzduchu dlouho, ale netopýři s čepelemi se okolo hemží celou dobu. Chandra je tak zaneprázdněná bojem s nimi, že nemůže sledovat, kde jsou a jak se blíží ke stromu. Náraz ji vystřelí na jednu ze spodních větví Invazního stromu. Její kosti sténají, jak je vržena na zubatý bílý povrch. Je si jistá, že má jedno žebro zlomené, protože dýchání bolí, ale musí dýchat, pokud se má někam dostat.

Jeden z netopýrů se na ni vrhne a jeho křídla vytvoří vrták. Při tom zvuku jí zachrastí zuby. Chandra hmátne, odkutálí se z cesty a vyšvihne se na výběžek. Netopýří stvůra změnila útok: teď, když se na ni vrhne, chce ji přišpendlit ke zdi. Rychlý výbuch ohně nestvůrku roztaví v kovovou kouli.

Chandra se bolestivě nadechne. „Už to bude.“

„Ano, předpokládám, že je to tak,“ odpovídá Wrenn. „Zvláštní. Je tu takové ticho.“

Chandra neví, jestli někdy ve Wrennině hlase slyšela strach.

Ale chápe proč. Tento strom je obrovský — větší než cokoli, s čím se kdy Wrenn pokoušela spojit, a navíc ještě odpornější.

Je velmi reálná šance, že tohle bude poslední strom, ke kterému se kdy připojí. A i když část jejího já to chce Wrenn vymluvit, nemůže. Celé to zavání praktičností a obětavostí, ale nakonec to není její volba. To Wrennina. A pokud mohou obě soudit, je to jejich nejlepší šance.

Desky podél stromu se posouvají a reformují. Chandra se je snaží odstřelit, ale není dost rychlá; zformují se do centurionů dřív, než se stihne zbavit všech jejich částí. Musí jich být pár desítek — většina je ozbrojena meči, ale někteří mají zbraně proměněné v kopí. Jeden má tvar podivného kovového psa.

Stojí proti Sedmému.

„Budeme muset jednat rychle,“ říká Chandra. „Můžeš začít? Budu tě krýt.“

„A-ano, můžu.“

Něco se za ní pohne. Chandra se chystá na další výbuch. Větev zachvátí plameny, které pohltí dva ze shromážděných centurionů, ale nepohnou se. Celou dobu, co hoří, se nikdo z nich nepohne.

„Wrenn, mám špatný pocit…“ začne.

Ale ústa centurionů zrodí svou odpověď, v hladké kůži potřísněné černým olejem a zkažeností. „Nechceme vám ublížit. Chceme vás jen přivítat.“

Když Chandra uslyší, jak se z tolika hrdel vynořuje známý hlas, znovu a znovu se zdvojuje, zatne zuby. „To je jedno. Pojďme, Wrenn—“

Ve chvíli, kdy se ohlédne, na ni letí dva oštěpy. Chandra sotva stihne vykřiknout, než ji přišpendlí k bělobou pokrytému stromu. Její šaty jsou naštěstí jediné, co je poškozené — kopí dopadla těsně pod její podpaží. Teď je snadný terč, ale pokud ji Wrenn osvobodí, možná budou mít ještě šanci.

Ale než stačí zavolat, vidí, co Wrenn zaměstnává.

Postava shlíží na Wrenn. Kolem jejího kovového těla praská zelená magie, její čtyři paže fungují jako spojky. Jedna z nich — čepel — odřízne Sedmému nejtlustší větev, jako by zlomila větvičku. Magie omotá Wrenn a Sedmému zbylé končetiny, sváže je dohromady a pak je zvedá do vzduchu.

„Můžeme tě zdokonalit tak, jak jsme zdokonalili ji,“ promlouvají hlasy. „Všechny tvé chyby, slabosti, pryč. Už nikdy nebudeš osamělá, až se spojíš s námi.“

Ta slova k ní nedolehla. Ne teď.

Protože tu tvář poznává. Poznala by ji kdekoliv — podle jejích kulatých tváře, když se směje, uši, kterýma může zastříhat, malý nos, ústa tak často stočená do utajeného úsměvu. I kdyby z Chandřiny mysli všechny vzpomínky prýštily jako roztavený kov do kovářské kádě, tahle by zůstala tvrdošíjně vězet uvnitř.

Nissa.

Nemůže to tak být — ale přece je to tak. Dokonce i se dvěma novými pažemi naroubovanými na její tělo, dokonce i s černými slzami, které jí stékají po tvářích, i když je na ní tolik měděného kořene a trnitých ostnů — Chandra ji poznává. Dokonce i způsob, jakým naklání hlavu k Chandře, je stejný. Chandřin jazyk tíží nevyřčená slova; bolest z poznání jí trhá srdce. Když ji poznáš… když Nissu poznáš takhle, bolí to víc než umírání, je si skoro jistá — může něco bolet víc než tohle?

Ale pak Nissa promluví a Chandra už odpověď zná. Nissin hlas je jediná věc, kterou nezměnili. „Ty se bojíš, viď? Moje nová podoba pro vás musí být těžko pochopitelná.“

„Nisso,“ zaskřípe Chandra. To je vše, co může dostat ven. V hlavě má teď příliš mnoho dalších slov, která se snaží dostat ven: Tohle nejsi ty. Nemusíš pro ni pracovat. Najdeme způsob, jak to napravit. Prosím, přestaň. Mrzí mě, že jsme spolu přestaly mluvit.

Ale jediné, co dokáže říct — znovu a znovu — je jen Nissino jméno.

Nissa na to nereaguje. Když se obrací zpět k Wrenn a Sedmému, v očích se jí nezračí žádný malý úšklebek, žádný záblesk, žádný výraz.

Další dvě kopí přišpendlí Chandru na místě. Jedno se zabodlo do lýtka. Křičí a za očima se jí stupňuje tlak. Oheň jí olizuje prsty. Dech, který se snaží nabrat, ji nijak neuklidňuje.

„Nemáš se čeho bát,“ říká Nissa. Její tón je příšerný a nevýrazný. Jak se Chandra dívá, trhá Sedmého větev po větvi — ostré ostny a ostří jejího nového těla pracují společně s její magií. Wrenn také křičí, za očima jí plápolá oheň, ale Nissa stále nereaguje. Když zůstane jen Wrenn — malá dryáda, Nissa ji nechá padnout na podlahu. „Už necítím žádnou bolest.“

„Tohle… Tady nejde o…!“ Chandra koktá. Začíná být těžké přemýšlet, uvnitř ní se hromadí tolik energie a nic z ní nemá kam odejít.

Nissa se k ní otočí. „Jde o váš plán? Ten už selhalo. Matka strojů mě poslala, abych tě zastavila.“

„Proč?“ vydá ze sebe výkřik, obvinění.

„Protože to, co děláte, je krátkozraké. Vždycky jsi byla krátkozraká.“ Pohne rukou a centurioni se stáhnou. Další pohyb odstraní kopí — i to, které probodlo Chandře lýtko. Svoboda jí moc nepomůže. S bolestí, která jí prostupuje nohou, Chandra nikam neuteče.

Kdyby chtěla, mohla by se bránit. Vypálit rány není pro ohnivého mága těžké. Dokázala by vzít všechnu tu energii, která se uvnitř hromadila, a vypustit ji ven. Není možné, aby takový úder někdo přežil. Při takovém tempu by se toho mohlo nahromadit dost na to, aby to stromu taky pořádně ublížilo. Bez ohledu na „vylepšení“, která Norn udělala, žádný kov nevydrží žár jádra slunce, že?

„Chtěla jsi být hrdinka, že? Chtěl jsi zachránit mě a Multivesmír jedním rázem. Naneštěstí se ti to nepovedlo. Jsem tu, abych tě zachránila. Jako vždycky.“

Byla by to ta nejjednodušší věc na světě, teď a tady ze sebe všechno vypustit.

Ale jestli ano…

Chandřin jazyk se jí lepí na patro úst.

Nissa k ní udělá krok. Úsměv, který se jí rozlévá po tváři, je široký a zubatý a vůbec se jí nepodobá. „Ze všech tvých společníků ses nám postavila jen ty a dryáda. Váš druh postrádá jednotu a porozumění.“

„Přicházejí další,“ říká Chandra. Zavře oči. Když se nedívá, je jednodušší nechat všechno uvnitř. A taky je snazší vykoupat celou tuhle větev v plamenech. Kdyby chtěla. Pokud se nepodívá do Nissiných zkažených očí, nebude si muset pamatovat, jak vypadá její obličej, když se pálí— ne. Není to jen o ní, nebo o Nisse, nebo o jedné osobě. Pod nohama jim umírají Mirrané, aby měli šanci tu být. Stovky sfér spoléhají na to, že ten strom strhnou. Ať už její oheň hoří jakkoliv, Chandra ví, že strom nemůže zničit na jeden zátah.

Otevře oči. Tamhle je Nissa, gestikuluje rukou s čepelí, pohyby má ostré a přesné a vůbec jí nejsou vlastní. „Rozhlédni se. Neboj se, já počkám.“

Chandra si nemůže pomoct — dívá se. Přeje si, aby to neudělala.

Na druhé straně mostu je armáda. Hemžící se početná armáda, jejíž světlo se třpytí na štíhlých, stříbřitých postavách. Drakonická obluda v předvoji nese modrý prapor. Vedle ní se tyčí bytost, o níž Chandra předpokládá, že je generálem. Každý krok jejich nohou je hromovým úderem, každá zbraň šípem do zad jejich nadějí.

Odsud Mirrany ani nevidí. Jak by mohli zlikvidovat takovou sílu?

„Požádala jsem Matku Strojů o požehnání, abych s vámi mohla mluvit ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, co máte v plánu. Odpor nikdy neměl šanci. Ale věděla jsem, že ty šanci máš. Vím, čím bys mohla být, jen kdyby ses k nám připojila.“

Norn to věděla. Celou dobu, co tu byli, věděla, co se děje. Řídký odpor, na který narazili, nebyl způsoben tím, že by byla Norn zaměstnána invazí. Byla to past.

A teď všichni zemřou, nebo hůř.

Žal je porcelánový střep v jejím hrdle. Snaží se polknout. Jen to víc bolí.

Chandra o krok ustoupí. Její pata visí na zaoblené půdě vyhlídkové plošiny. Ještě jeden krok a spadne — hořící hvězda, zmařené naděje Multivesmíru.

Nissa udělá další krok vpřed. Teď už je drzá, přejede Chandře kovovým drápem po lícní kosti — ale stále to není Nissa, kdo mluví. Chandře je špatně. „Nabízíme ti nejsvětější z milostí: osvobození od tohoto strachu. Když se přidáš k naší kongregaci, už nikdy nepoznáš samotu. Nikdy bychom tě nenechali zemřít samotnou.“

„Nejsem sama,“ odsekne Chandra. Není. Wrenn leží na zemi, v bolestech, ale žije. Zatímco Nissa mluvila, Wrenn se přitahovala blíž a blíž ke stromu.

Na vteřinu je v Chandřiných očích naděje.

Nissa se brzy podívá za Chandřiným pohledem na dryádu. Ze rtů jí unikne hořký smích. Měděné větve vyrostou z povrchu stromu a pevně Wrenn sevřou.

Wrenn křičí.

„Teď to vidíme. Jsi pořád naživu. Působivé. Bude z tebe dobrý strážce Lamače říší,“ říká Nissa. Po chvilce přemýšlení se Nissa znovu otočí k Chandře. „A pokud jde o tebe — řekneme jen toto: existuje mnoho způsobů, jak sloužit Phyrexii. Až se přidáš k ostatním, zjistíš, čím jsi skutečně měla být.“

Chandřin dech se trhá. Buší jí hlava. Jaya by jí to mohla vysvětlit, ale Jaya je mrtvá; Gideon by mohl ustát všechno, co po něm hodí, ale on je taky mrtvý.

A teď je tu Nissa.

Ale je tu taky Wrenn. A jak se Nissa znovu přibližuje, Wrenn upoutá Chandřinu pozornost. V jejím bledém těle se mihotají plameny. Kov kolem ní začíná zářit. Vzhledem k tomu, že centurioni odvracejí oči a Nissa se soustředí na Chandru, nemá Norn jak zjistit, co se stane.

Dýchej, říká si. Ještě chvíli vydrž.

Chandřina druhá pata narazí na okraj. Kolem předloktí jí víří oheň. „Já to tady nevzdám.“

Nissa má svěšené uši a pootevřené rty. Do olejem potřísněných tváří se jí vkrádá měkkost. Kolikrát už ten pohled viděla? V chladných nočních hodinách, před východem slunce, když si povídali o čemkoliv, co jim přišlo na mysl; kdykoliv Chandra vyplivla nápad, který nedával úplně smysl a Nissa si nebyla jistá, jak jí to říct. Kolikrát už to viděla?

Proč to teď tak bolí?

„Chandro.“

To je její hlas. Nissin hlas. Bez jakéhokoliv rušení, bez Nornina vlivu — jen Nissa.

Chandřiny plameny pohasínají.

Nissa natáhne ruku. „Prosím, pojď s námi. Chybíš mi.“

Život beze strachu. Život bez toho, aby ostatní zpochybňovali každé její rozhodnutí. Život bez samoty a bolesti. I když tady a teď zastaví Phyrexiany, nezaujme jejich místo něco jiného? Bolas, Eldrazi, Elesh Norn — vždycky tu byl a bude tyran. Ale jestli teď tu ruku přijme, ten příběh může skončit.

Bylo by to jako spolu utéct.

Utéct před svými problémy a povinnostmi a všemi, kteří obětovali všechno, aby je sem dostali.

„Taky mi chybíš,“ říká Chandra. V očích ji pálí slzy. „Tolik mi chybíš. Ale já nemůžu. Omlouvám se.“

Všechna ta důvěrnost, všechna ta měkkost, je okamžitě pryč. Nissina tvář je maskou vzteku v okamžiku před požárem.

Chandra se sehne pod Nissinu ruku a zažene svou ohnivou pěst přímo do větve. Jediná vteřina oslepující oranžové je varování, které dostanou, než půda pod nimi exploduje. Náraz ji i Nissu odhodí pryč, centurioni padají jako kamenné krupobití. Jen Wrenn je dost blízko stromu, aby se na něm mohla udržet.

Bude to muset zvládnout odsud.

Překlad: Honza Charvát