Pochod Stroje [#06] Co odchází až nakonec

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March Of The Machine | Episode 6: The Last to Leave

Strach je to první, co si pamatuje.

Následuje pach: hořící smůla, ozón. Přilepí se jí na patro a ona se ho nemá jak zbavit.

Ve chvíli, kdy uslyší cvakání drápů o kámen, její oči se otevřou a ona sáhne po meči. Tam: příšera s drápy dlouhými jako lovecký pes, stovky ostrých zubů, nevidomé oční důlky. Dívka se krčí naproti zvířeti a tiskne se k chladné kamenné zdi. Mezi dívkou a obludou leží na boku stočené tělo: starší žena s rozervaným hrdlem. Její krev stéká z cvakajících čelistí příšery, která se vrhá na dívku.

Co ji ovšem zaráží — kromě toho, že má oči a vidí — je, že nic z toho pro ni není nové. Zná to tady. Jednou tu byla. Tahle plesnivá kobka je jen co by kamenem dohodil od jejího starého rodinného domu. Ví, že dívka je tu už týden, možná i déle — že má hlad a žízeň a ztratila veškerou naději. Ví, že žena na zemi je dívčina matka.

Tentokrát udělá to, o čem se dívce mohlo jen zdát. Tentokrát má u sebe meč. Stvoření se vrhne na dívku, ale ona vstoupí mezi zvíře a dítě. Drápy se zarývají do brnění, jak se přibližuje. Ve chvíli, kdy rozevře čelisti, aby se do ní zakousl, zarazí mu meč horem do tlamy. Z rány se vyvalí černý dehet a stéká po celé délce čepele. Vytáhne čepel z rány. Stvoření, skřípající, se stočí do klubíčka na zemi. Další sek čistě oddělí jeho hlavu od těla. Odkopne ji pryč.

Tak snadné. Bylo to tak snadné. Bylo pro ni někdy něco takového obtížné?

V hlavě jí víří vzpomínky. Ta dívka musí někam jít. Měla by dělat něco jiného. Žena potřebuje řádný pohřeb, ale nikdy ho mít nebude a je lepší se takovými myšlenkami nezabývat.

A… nebylo tu i něco jiného?

Na co to zapomíná?

Zavrtí hlavou. Dívka ji objala. Sáhne dívce do vlasů. „Už jsi v bezpečí.“

„Děkuji,“ odpoví dívka hlasem beze stopy mládí. „Udělala jsi správnou věc.“

Dívá se mezi tělo toho stvoření a mrtvou ženu. „Udržovat lidi v bezpečí je moje práce.“

„Je to tak. Ale měj na paměti, že to vidíš novýma očima. Kdysi to pro tebe bylo těžké.“

Vykročí chodbou — pata, špička, pata, špička.

Dívce začínají zářit oči. Ukáže na dveře. „Blíží se odštěpovač.“

To slovo jí v mysli čímsi zaškubne — něčím, co si má zapamatovat. Napadá ji, že by jí dívka se zářícíma očima měla připadat divná, ale není tomu tak. Je na ní také něco povědomého — a tak si klekne, aby lépe viděla.

Dvě hustá černá obočí, k nim odpovídající lesklé vlasy — vlasy, které nikdy nezůstaly zastrčené v ničem jiném než v nejpevnějších copech. Kulaté tváře, které její matka ráda laškovně štípala. Jizva na čelisti po pádu, který utrpěla. Co to tehdy její matka řekla? Takové rány patří jen masu; nosit jizvu je volba. Tenkrát se jí ta volba líbila. Cítila se díky tomu statečnější, i když příčina tak statečná vůbec nebyla.

Meč zasouvající se do pochvy.

Už to chápe.

Dívka přikývne.

„Elspeth, je čas se probudit.“

Podlaha pod nimi povoluje, stěny odlétají, plesnivý strop je vržen do jiné dimenze. Kolem nich hvězdy šeptají svá věčná tajemství. Dívčina tvář — její vlastní tvář, ale mladší — přejde do tváře její matky. Z roztrženého hrdla jí kape krev na plášť.

„Musíš se rozhodnout.“

Znovu klesne.

Všude kolem ní se svět začíná měnit. Tato vesnice, ve které byla — její vesnice — je uzavřena pod kamenem. Kousek po kousku na ní vyrůstají bloky, sestavené jakoby neviditelným dítětem ve hře, zatímco stromy rychle plodí a chřadnou, plodí a chřadnou. Vzduch se začíná třpytit.

„Pamatuješ si, čím se stáváš?“

Stín mladé dívky. Tvář uprostřed mihotání, zářící na ni. Elspeth se podívá na své vlastní ruce. I ty jsou ve světle tohoto místa opalizující. Podivný pocit ji bodá podél lopatek; z ničeho nic před ní padá třpytivé peří a vznáší se. „Přesně tak,“ říká její matka. „Vedla sis tak dobře, že ses sem dostala, ale ještě zbývá udělat poslední krok. Nejdřív musíš opustit své staré já.“

„Proto jsi mě sem přivedla?“ zeptá se.

„Přišla jsi sem z vlastní vůle. Když ti bylo předloženo nemožné, učinila jsi rozhodnutí, které ostatní odmítali. Přepsala jsi osud. Část tebe věděla, že je čas se probudit. Důsledky této volby se vyvíjí — a my jsme teď těsně před rukou, která příběh píše, a čekáme na tvou příležitost připojit se k příběhu.“

Zabitím phyrexijské bestie? Ne… vynoří se další vzpomínka: sylex, hádání jejích přátel, způsob, který se zdá jasný a správný, i když ne snadný. Nevybuchlo to? Možná je mrtvá. Možná je to všechno halucinace.

„Není.“

„Nemám ráda, když mi někdo čte myšlenky,“ říká Elspeth.

„Myslíš nahlas,“ odpovídá hlas.

Vzdychá, nebo si myslí, že ano, v tomto podivném těle. Před ní se kameny skládají výš a výš — jako jehla proti obloze. Jakmile dosáhne vrcholu, začne ji poznávat. Nová Capenna.

„Co mám udělat?“

„Musíš se rozhodnout ještě jednou — a máš na to málo času. Ale tvé smrtelné touhy a přání do onoho rozhodnutí nesmějí vstoupit.“

Znělo to docela jednoduše, ale měla pocit, že to tak nebude.

„Co si mám vybrat?“

„Všechny sféry jsou v plamenech. Viděla jsi něco z toho, co se stalo, ale ne všechno. Brzy uvidíš i zbytek. Musíš si vybrat, kde zasáhneš,“ říká hlas.

Co myslela tím…? Ach. Chýše, a před ní starý přítel v slzách; žena v lodi neklidně se kymácející oblohou; mladý muž ve válce s něčím, co kdysi bývalo drakem. Úlomky se v její mysli slévají jako rouhačská tabule vitrážového skla.

Phyrexie.

Jde o Phyrexii.

V okamžiku, kdy ji to dojde, svět nad ní se roztříští. Nebe Nové Capenny rudne jako granátové jablko; mezi mraky proráží mohutná bílá stavba. Struktura — něco jako úponek boha — obepíná město. Okna se tříští, pomníky padají, nosníky praskají. Praskliny vedou po straně věže. Z úponku vytéká olej a pokrývá povrch lesknoucí se černí. Na město se snášejí lusky jako mrchožravý hmyz.

Ale Nová Capenna není mrtvá. Ještě ne. To není možné — celé město je opevněno proti útoku. To ona sama moc dobře ví.

Elspeth chce vidět víc. Brzy ji obklopí oheň a trosky. Krve je v ulicích Nové Capenny až po kotníky. Chvíli jí trvá, než si uvědomí, že ty hromady podél obrubníků jsou stažené kůže příliš pomalých občanů. Je kolem ní víc Phyrexianů než lidí.

A co hůř: nad tím vším se vznáší něco, co kdysi bývalo andělem. Z toho pohledu se jí dělá špatně způsobem, který nedokáže vyjádřit.

„Říkají jí Atraxa.“ Hlas je teď jiný, přesto ne neznámý. Hlas její matky. Není to přesvědčivá nápodoba — ale v Elspethině srdci je přesto při tom zvuku hřejivý pocit. „Anděl zkažený rukama čtyř prétorů. Jeden z jejich nejfanatičtějších generálů.“

Pískání ve vzduchu. Něco vybuchne na Atraxině přilbě, ale pak… nic. Ani škrábnutí. Mávne kosou přes hlouček přeživších stejně snadno jako farmář sklízející pšenici.

Elspeth už válku zažila. Je jí povědomé, i když nikdy ne zcela pohodlné, že je v husté vřavě. Na Alaře, Therosu, i Mirrodinu pozvedla meč, aby chránila nevinné, aby nalezla klid.

Ale tohle místo je jiné. Není nic, co by mohla udělat. Pero phyrexijské bestie jí čistě prostřelí celé tělo. Jediné, co cítí, je slabé zabrnění — ale za ní se někdo jiný hroutí k zemi. Stvoření s netopýřími křídly, které mohlo být kdysi Patronem, se vrhne na prchajícího muže. Elspeth se snaží toho muže zachránit, ale její ruce jím hladce projdou.

„Pamatuj, co ti bylo řečeno, El,“ říká její matka. „Musíš si vybrat, kde pomůžeš.“

Elspeth polkne. Když Atraxa vzhlédne, znovu přejde náměstí. Hlavy a torza padají k zemi pod bedlivým dohledem serafů.

„Tohle místo bývalo domovem. Nikdy jsem si samozřejmě nepředstavovala, že doroste do takové velikosti, ale stejně to byl domov,“ říká její matka. „Capennský lid nás tehdy přivítal s otevřenou náručí. Po desítkách let opět přivítali tebe.“

Atraxa vydá příšerný skřek. Na obloze se okřídlení tvorové seskupují do mřížky.

„Vetřelec dostal přísné rozkazy. Na Nové Capenně nesmí nikdo přežít. Jen naše orgány a kosti budou žít dál.“

Okřídlené šelmy se jako šípy snášejí do horních pater Visutých zahrad.

A zdá se, že k tomu mají důvod.

Nýtovači se nejistě pohupují na čemkoliv, co najdou, s rozžhavenými nástroji v ruce. Šrouby a matice padají z povrchu místa jako padající okvětní lístky.

„Jsou tací, kteří bojují,“ říká její matka. „Je víc těch, kteří se poddali zkaženosti. Hlas moci je dunivý, že? Ale vždycky se najde někdo, kdo bojuje proti nemožné přesile. Lidé, kteří potřebují pomoc. Inspiraci.“

Ještě blíž. Uvnitř útrob Visutých zahrad se křičí rozkazy sem a tam, kakofonie techniky. Kouř páry roztaví vetřelcům brnění, když se natahují po těch uvnitř. Přesto nemohou ochránit všechny — za každého zachráněného Nýtovače jsou další dva odnášeni mezi kovovými čelistmi.

Nemají moc času.

„Tím bys pro ně mohla být. Tohle byl kdysi náš domov. Mohla bys ho zachránit vlastníma rukama. Postavit něco nového.“

Je to možné? I když se setkala s laskavými lidmi, kteří ji vítali, našli se i tací, kteří by brali jakoukoliv záminku, aby viděli její pád. Mohla by tu strávit zbytek svých dní?

V hlavě jí zní ženina slova: musí se správně rozhodnout. Musí udělat, co je potřeba. Elspeth se otočí. Ještě jednou zahlédne serafy a kývne na ně.

I když to vypadá hrozivě, Nová Capenna má své obránce.

„Tohle není to pravé místo,“ říká.

Hromový zvuk. Stěny znovu vyletí, stanou se plochými jako malby, než se rozplynou do černa. Čím déle padá, tím víc jich vidí. Studenti plížící se chodbami, pryč od přeměněných profesorů; žena v černých svatebních šatech zpívající nad hordou zombií; korové letící na mantách směrem k velké bílé stavbě.

Prudce se zastaví mezi bronzovou oblohou a rudým mořem. Nad hlavou se vlní jemná tkanina hvězd. Vzduch chutná po soli.

Theros.

„Vítej doma.“

Elspeth otevře ústa. Okamžitě se otáčí v prázdnotě a hledá mluvčího. „Daxe?“

„Takže jsi na mě nezapomněla, ani ve tvém novém životě,“ říká. Jeho hlas je teplý a medově sladký. Když to slyší, uvolní to napětí v její duši. „Beru to jako kompliment.“

„Nebuď směšný,“ říká. „I kdybych se snažila sebevíc, na tebe nezapomenu.“ Přesto se jí svírá hruď, když si uvědomí, že ho nevidí.

A její oči spočinou na Melétu.

I zde vše hoří, i zde je suť a trosky. Domy, ve kterých si dávala čaj, jsou rozbité na kusy. Trh je jen o málo víc než doutnající hromada.

„Nastal čas nouze,“ říká. „A je to jeho čas nouze.“

Pohled kolem nich se znovu posune — i když tentokrát bez Elspethina souhlasu. Nechali Melétos a teď jsou uvnitř chrámu. Jasné bílé sochy jsou teď kluzké olejem, jejich obličeje jsou pomalované phyrexijskými maskami. Hustý, tmavý kouř dusí vnitřní komoru. Uvnitř jsou lidé tak namačkaní, že se nikdo nemůže pohnout. Porcelánové masky a kostnaté výčnělky vypovídají o jejich stavu.

Na oltáři stojí leonin.

„Bohové Therosu existují, protože si to přejeme. Slouží na náš příkaz. Teď už znáte slávu Phyrexie, slávu skutečné jednoty — nekonečné pouto mezi vším, co žije. Je snad někde většího božstva?“

„Přesvědčivý jako vždy, že?“ říká Daxos.

Elspeth se tak sevře hrdlo tak, že si myslí, že se udusí.

„Vidíš ten pohár v jeho rukou? Je plný oleje. A ta žena tam, klečící vedle něj?“

Pohled na Ajaniho ji znepokojil natolik, že si ženy téměř nevšimla. Podle hladké látky, kterou má na sobě, a zlatých šperků, které ji zdobí, to musí být kněžka. 

Uvědomění jako nůž do zad. „Snaží se přeměnit bohy?“

„Snaha je slabé slovo. Tři z nich už přeměnil. A ani to neměl těžké. Phyrexiané jsou tak horliví ve své víře, že bohové mají jen malou naději, že se ubrání,“ odpovídá Daxos.

„Phyrexijští bohové,“ opakuje. „S takovou mocí by bylo snadné…“

„Nebylo by moc míst, kde se schovat,“ souhlasí Daxos. „Ale víš, kde jsme? Čí je to chrám? Dívej se pozorně.“

Mezi troskami byla useknutá hlava sochy. V momentě, kdy k ní obrátí pozornost, se cítí jako hlupák. Heliod. Samozřejmě. Tohle je jeho zkouška — a kdo by ji mohl vyzkoušet lépe než oni dva? Na Therosu našla Elspeth nové světlo, které ji vedlo. Rozešli se ve zlém — ale mohla by stát opodál a dívat se, jak ho Ajani pomazává tímhle odporným olejem?

Svist šípu zabíjí její myšlenky. Miska v Ajaniho ruce se roztříští; padající střepy rozřízly kněžčinu tvář. Ajani se otočí ke střelci a kněžka se snaží utéct. Dva v davu ji drží ve vzduchu.

Další šíp zasáhl Ajaniho do ramene. Vytáhne ho a znechuceně přelomí. „Najděte je!“

„Takže na Therosu jsou stále hrdinové,“ podotýká Elspeth.

Nějak cítí na rameni Daxovu ruku. „Sleduj dál.“

Temnota je na okamžik pohltí, aby je vrátila do trochu jiné části chrámu. Lovci pronásledují mladíka po jedné z hal. Jejich vůdce — s několika kovovými hlavami — přes něj přehodí síť. Jeden z ostatních odvádí zajatého mladíka zpět k oltáři. Ajani drží síť nad hlavou jednou rukou.

„Hle, kdo se odvrací od smečky! Ten, kdo proti nám kuje pikle!“ Ten mladík křičí. Ajani ho odřízne ze sítě, jen aby ho chytil za vlasy. „K čemu je mysl, která osnuje nesouhlas?“

Elspeth nesnese ten pohled. Odvrací se — ale nelze uniknout zvuku rozdrcených kostí ani jásotu, který následuje. Jak to může být Ajani? Jak mohl něco takového udělat?

„Byl k tomu donucen,“ říká Daxos. „Před tímhle ho můžeš zachránit. Kdyby tu byl — kdyby tu bylo jeho opravdové já — uvítal by to vysvobození.“

„Nejsem si jistá, jestli je to tak jednoduché.“

Nutí se ještě jednou podívat. Kněžka znovu klečí a nutí ji pít olej.

Do chrámu přichází světlo.

Ale není to úsvit s růžovými prsty ani fialový soumrak — je to spalující bílé světlo výhně. Hořící slunce. Navzdory ohnivé koroně v chrámu věřící neodvracejí zrak. Z toho, co zbylo z jejich masa bez kůže, stoupají obláčky kouře.

„Jsi ta nejstatečnější žena, jakou jsem kdy poznal, a vždycky ses snažila udělat správnou věc. Kdybych měl někomu svěřit záchranu Therosu — byla bys to ty.“

Znovu se odvrátí. Myšlenky se jí honí hlavou. Pokud si vybere Theros, musí bojovat s Ajanim. Jestli s ním bude bojovat — už ho nejspíš nezachrání. Jakmile se přeměna takhle uchytí, nedá se nic dělat. Ano, zabíjela bohy. Ano, milovala tohle místo, říkala mu domov.

A ano, touží znovu vidět Daxa.

Ale tohle nemá být o jejích vlastních potřebách. K čemu je záchrana Therosu? Ta myšlenka by ji měla bolet, a přesto netrpí. K čemu je to dobré? Pokud Ajani padne tady, invaze budou pokračovat. Phyrexijští bohové způsobí na Therosu spoušť — ale jsou zdejší lidé o něco více hodni spásy než obyvatelé Nové Capenny?

Její mysl se rozdělila na dvě části. Na jedné straně její emoce zuří jako moře před chrámem. Na druhé jsou jen klidné vody očistné.

Daxos ji objímá kolem pasu. „Myslím, že víš, co musíš udělat.“

„Nenuť mě to říct,“ říká a chce se o něj opřít.

Ale nikdo tam není.

Svět se opět zhroutí do sebe a změní.

Změní se do krajiny, kde ještěr velikosti hory bojuje se svým kovovým protějškem. Olej a krev z jejich ran tvoří řeky podél bujné zelené země.

Změní se do hradu, kdysi zářícího, nyní proměněného v trosky. Mladý muž se prodírá rozbitými zbytky zbrojnice. Zbroj, která ho zakrývá, je slepená z těchto pozůstatků a už teď napůl poškozená. Když mezi odpadky najde medailon, radostně vykřikne. Teď si myslí, že bude schopen bránit svou rodinu. Ale to brnění si ani pořádně nepřipnul a jeho meč je na něj příliš velký; padne. Pokouší se na něj zavolat, aby našel opravdového rytíře s medailony, ale on ji neslyší, protože se vše už zase mění.

Do řad jezdců, bušících do válečných bubnů, jejich psi na lovu phyrexijských nepřátel; do neonového města chráněného tyčícími se mechanickými strážci; do podivné bažiny a pokroucených kopců. Vše se mění a mění a Elspeth padá a padá.

Dokud nepřistane na místě, o kterém doufala, že už ho nikdy neuvidí.

Invazní strom je hrdým svědectvím nekonečných triumfů Elesh Norn. Pod jeho čistě bílými pláty pulzuje rudá, jak se natahuje k nebesům — a skutečně je probodává. Vlnící se armáda zaplňuje jeden z mostů před ním. Jejich prapor a jejich tvary — podivně zakřivené, plné trubek a kádí — je označují jako výtvory Jin-Gitaxia. Musí jich být tisíce. Kolik jich je nově vytvořených? Kolik jich pochází z míst, která právě viděla?

„Musíš se rozhodnout.“

Zoufalství ji žene blíž k patě stromu. Odešla — ale ostatní museli zůstat. Neopustili by tak důležitý boj. Určitě tam někdo bude.

Ale když dorazí k úpatí stromu, Elesh Norn je první tvor, kterého uvidí. Sedí na porcelánovém trůnu, jehož boky jsou nepříjemně blízko ostnům, a prohlíží si svůj výtvor. Před ní je Urabrask, přivázán k nějakému stroji — je to skřipec. Dva centurioni na stranách točí mohutnými koly, která jsou skoro stejně velká. S každým otáčením kola se Urabraskovy údy odtahují dál od jeho těla. Teď je z něj jen vyjící hromádka šlach.

Po stranách Norn stojí dva sbory — živé nástroje, které zpívají chóry o slávě Phyrexie. Přesto to, co vychází z jejich bezbožných hrdel, lze jen stěží nazvat písní: dychtí, vřískají, zdvojnásobují hlas. Ani jednou se nepřiblíží k něčemu jako je melodie. A Urabraskovy umírající výkřiky k harmonii příliš nepřispívají.

„Není zde prostor pro chyby.“

Norn luskne prsty. Sbor ztichne. Dalším lusknutím Urabraska popraví — centurioni ho rozsekají na kousky a odnesou pryč. Třetím lusknutím přivolá skupinu létajících tvorů, kteří mezi sebou vezou velký náklad. Až když přistanou, Elspeth pozná Karnovo zpustošené tělo. Jeho oči stále nějak vykazují známky života — ale bolest v nich je mnohem silnější.

Tím spíš, když, stejně jako Elspeth, vidí, co oslavuje Norn.

Smrtelníci před ní jsou tak malí, že si jich Elspeth zpočátku nevšimla: Mirrané, spoutaní k sobě, se skloněnými hlavami. Krev zalévá tváře mnoha. Někteří už přišli o končetiny. Těm se věnují odštěpovači, kteří transplantují nechtěné končetiny nedobrovolným příjemcům. Elspeth je zná. Bojuje s nimi bok po boku. Nikdo si nezaslouží takový osud.

„Chápeme, že vaše mysl nedokáže pochopit slávu, která vás čeká,“ promluví Norn, „a za to nabízíme svou věčnou lítost. Na vině je zrada vaší kůže. Bez ní se osvobodíte od všech břemen.“

Elspeth sahá po meči.

„Přemýšlej o tom, co děláš. Máš jen jednu příležitost si vybrat.“ Zase ten ženský hlas. „Vyber si špatně a všechno tady skončí.“

„Norn musí zemřít,“ odpoví Elspeth.

„Kdysi, kdysi dávno, žila dobrotivá žena v bílém, která stvořila celý svůj svět,“ začíná hlas. Už si vzpomíná. Byla tam bohyně, že? Ta, jejíž jméno bylo v žaláři zakázáno. V dětství se k ní modlila. „Krásné místo — jasné, klidné. Místo, kde přebývali andělé. To místo udělala tak příjemně, že ji ani nenapadlo odejít nebo se podívat jinam. Roky ubíhaly, a jednou jí přišel požádat o pomoc čaroděj. Nikdy si nepředstavovala, jaká hrozba se vydá v jeho stopách.“ Ukazuje kolem nich. „Tahle hrozba. A nenese ji jen Norn. Věří, že je začátkem a koncem Phyrexie, ale mýlí se. Její smrtí to neskončí.“

Centurioni přivádějí další tři vězně před Elesh Norn. Jsou hozeni na zem. Dva nevydrží stát, ani si kleknout. Elspeth se sevře žaludek, když je pozná: zbitý Koth, dryáda Wrenn, vyrvaná ze svého stromu, a zkrvavená Chandra Nalaar.

„Pohleďte na zrádce,“ promluví jeden z centurionů — a právě tehdy ji Elspeth pozná jako Nissu. Nebo alespoň někoho, kdo kdysi býval Nissou Revane. Části jejího nového těla se roztavily na strusku. „Matko strojů, čekáme na tvůj spravedlivý rozsudek.“

„Tleskáme tvé práci při jejich zadržení, Nisso,“ promluví Norn. „Zkoušky a trápení, kterým jsi čelila, posloužily jen k tomu, abys setřela všechny stopy svého starého života. Když se na ně teď podíváš, co cítíš?“

„Pohrdání. Lítost.“

„Tak to má být. Ale nemusíš je litovat dlouho. Brzy budou přetvořeni a zformováni. Přeměna je očistí, jako očistila tebe.“

Za nimi se vznáší Karn a sténá.

Elspethina ruka se sevře kolem jílce meče.

„Nechť naše objetí s těmito rebely dokáže celé Phyrexii, že nejsme nemilosrdní vůči nižším bytostem. Phyrexie se týká všech. Phyrexie zdokonaluje vše. S tím, jak vám z hlavy zmizí vaše individualita, pochopíte, jaké požehnání vám bylo dáno.“ Nornin úsměv je plný ostrých zubů. „Jin-Gitaxie. Přijď sklidit, co zbylo z Kothovy malé vzpoury. Ty sám budeš strůjcem jejich dokonalosti.“

Armáda se rozestoupí. Mezi nimi se plazí postava a z tlamy se jí houpou hadičky. Jin-Gitaxias je brzy po Nornině boku. Ukloní se. „Jak praví Nejvyšší prétorka, tak si Phyrexie přeje.“

Jin-Gitaxias udělá krok ke shromážděným — a zastaví se.

Všechno se zastaví. Vzbouřenci jsou zmrazeni v půli dechu; armáda už se nehýbe. Čas se zastavil. Částečně přemýšlí, jestli za to může Teferi — jestli ho třeba neuvidí na stromě s holí v ruce. Pokud jde o Phyrexii, Elspeth ví, že takové naděje není radno živit.

„Proč jsme zastavili?“

„Přišel čas,“ říká žena. Mezi Jin-Gitaxiem a Kothem, jeho prvním cílem, se shlukuje třpytivý tvar. Je to vyrovnaná žena s laskavými rysy. Přesto jí ramena tíží jistý smutek. „Musím slyšet tvé rozhodnutí.“

„Kdo jste?“ Vyklouzne jí to bez přemýšlení.

„Na mém jménu už skoro nezáleží, ale kdysi jsi ho znala,“ říká. Prochází mezi vězni a zastavuje se u Chandry. Pyromantka ani nedokáže klečet vlastní silou — žena ji udržuje v klidu. „Dobře si to rozmysli. Pořád si myslíš, že Norn musí zemřít?“

Ať se Elspeth snažila, jak chtěla, nedovede si představit Multivesmír v míru, dokud Norn žije. „Když se končetina zanítí, musíš ji uříznout,“ říká.

„Zvláštní. Kdysi jsme něco podobného slyšeli, že?“ říká žena. Přistoupí k Wrenn — klekne si, aby ji podepřela. Dryáda se dívá směrem k Invaznímu stromu. „Vzpomínáš si, Elspeth?“

Teď, když se o tom zmínila — bylo to povědomé. Kde to už slyšela? Vzpomíná si, probírá se vším, co viděla, až se jí konečně ten hlas vrátí. Pokud větev shnila, musíš ji uříznout…

Wrenn. Řekly si totéž, ony dvě, odděleni časem a místem. Stejně jako Elspeth věděla, co je třeba udělat, věděla to i Wrenn. To musel být důvod, proč sem přišla. A jestli se dívá na strom…

Něco se mění. Když se podívá na scénu, Norn je průsvitná jako duch. Stejně tak Jin-Gitaxias. Čím víc se rozhlíží, tím víc duchů vidí. Jen Nissa a Wrenn zůstávají sami sebou. Byli klíčovými hráči? Wrenn musí být svázána s jejím dřívějším odhalením — ale proč Nissa? Kromě cesty do Nové Phyrexie s ní Elspeth moc nemluvila. A když Elspeth dorazila, Nissa už byla pryč.

„Nemůžeme tu zůstat věčně,“ říká. „Musíš odpovědět.“

„Já vím,“ říká Elspeth. „Já jen… dejte mi chvilku na rozmyšlenou.“

Proč Nissa?

Jestli to byl někdo, kdo byl ztracený — proč ne Ajani? Proč neoplatit svému starému učiteli všechno, co pro ni udělal? Možná je ještě způsob, jak ho zachránit.

A když už jsme u toho, proč se nevydat na Novou Capenně? Kdyby Atraxu srazila, možná by se tamější andělé mohli vrátit — a možná by jejich návrat mohl sféru očistit.

I když je nechce číst, odpovědi jsou jí jasné: pokud zachrání Ajaniho, zachrání jen jediného člověka. Sám nestačí k tomu, aby se karta obrátila. Nová Capenna se může zachránit. Takže zbývá Wrenn a Nissa a zářící vlákno, které je k sobě váže.

Ano — už rozumí.

Nejde o to, jestli zachránit Nissu, nebo Wrenn.

Musí Nissu zaměstnat na tak dlouho, aby se Wrenn dostala ke stromu.

„Jsi si jistá?“ zeptá se žena.

Elspeth přikývne. Její tělo se cítí divně, jako by jí každý nerv najednou vzplál. „Tohle je správná věc.“

„A tak se stane. Nemohu bojovat s touto hrozbou po tvém boku, i když bych si to přála. Ale mohu z tebe udělat to, čím jsi vždycky měla být.“

Elspeth se podívá na svou ruku, která se znovu se formuje z éteru tohoto místa. Tady jsou její nehty, tady jsou mozoly, tady jsou linie její dlaně. Věštci říkali, že v těch řádcích dokážou číst osud. Přemýšlí, jestli někdo z nich nevěděl, kde skončí. „Bojím se,“ říká Elspeth. Ještě jednou to z ní prostě vyklouzne. Dokud nepromluvila, ani nevěděla, že se bojí — ale bojí se. Do hloubi duše se jí vkrádá otupělost. Myslí na Daxa, na Theros, na domov, který si kdysi představovala. Vypadá to jako příjemný sen.

Žena ji objímá.

„Strach je vždycky to, co odchází až nakonec,“ říká žena. „Zabíjela jsi ho znovu a znovu. A nepřestávej s tím ani teď, Elspeth.“

Je to poslední věc, kterou slyší, než Serra zmizí.

Jaký je to zvláštní pocit, být znovuzrozen — cítit, jak vás někdo svléká a mění. Křídla na jejích zádech jsou těžká jako drátěná košile, přesto si nemůže vzpomenout, že by někdy byla bez nich. Tohle její tělo je jiné — a přece je takové, jaké bylo vždycky. Je to Elspeth, a zároveň není.

Už není místo pro nerozhodnost. Osud Multivesmíru visí na vlásku.

Celý život spala. Nastal čas se probudit, čas stát se tím, čím vždy měla být.

Jin-Gitaxias zvedá drápy k úderu.

A jejich dopadu zabrání Elspethin meč.

Překlad: Honza Charvát