Pochod Stroje [#08] Wrenn a Osmý

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March of the Machine │ Episode 8: Wrenn and Eight

Wrenn si myslela, že ať půjde kamkoliv, vždycky bude doma. Dryády to prostě tak berou. Domov totiž často znamená strom, který nikdy neopustí. Ale pro ni jsou věci trochu složitější: stromy, se kterými je spojena, nemohou tento proces dlouho přežít a ona sama se musí věnovat záležitostem po celém Multivesmíru. Ale zůstávala přesvědčená, že — bez ohledu na to, kde v Multivesmíru skončí — nikdy nebude daleko od jiného místa k životu.

Dokud nedorazila na Novou Phyrexii. Za celý svůj život by si nikdy nedokázala představit místo, jako je tohle, vymetené ze všeho přírodního života; plné mrtvolného ticha a umělého cvrlikání strojů. Kdybyste chtěli po dryádách, aby si představily svou nejhorší noční můru, mluvily by o místě, jako je tohle. Wrenn to tu nesnáší.

A nejvíc ze všeho nesnáší, že tady zemře.

Není to umírání, co ji děsí. Na rozdíl od Chandry, která nese Wrenninu křehkou hlavu a trup směrem k Invaznímu stromu, Wrenn se nebojí oštěpů a ostnů, které Phyrexiané uvolňují jejich směrem. Plameny a roztavená ruda, které jí hoří okolo ramen — některé Chandřiny, jiné Kothovy — ji také neděsí. Kdyby něco, přála by si, aby se k nim mohla připojit, ale sotva má sílu udržet oheň uvnitř sebe v patřičných mezích. Jejich použití proti ostatním by ohrozilo vše, kvůli čemu sem přišli.

To je to, co Wrenn skutečně děsí: možnost, že možná nedokáže to, na co všichni spoléhají. Invazní strom už jí nezpívá. Za celou dobu, co je tady, neřekl ani slovo — dokonce ani předtím, když se jí málem podařilo do něj vstoupit. Pokud ji odmítne, pak nemají jak ho ovládnout, jak se dostat k Teferimu, jak zastavit tento útok.

A budou potřebovat Teferiho, pokud mají něco z toho zastavit. Tím si je Wrenn jistá.

Odsud, zápasíc o každý krok, vidí přicházející nápor: tisíce Phyrexianů, další tisíce se shromažďují na místě. Na každém svítí kov — ne jako rytířské brnění, ale jako chrlící kovadliny a lesklé jehly. A i když na ni hledí víc očí než listí v lese, nevidí v žádném z nich život.

„Tohle místo by nemělo existovat,“ říká.

„To mi povídej,“ Chandra spálí jeden ostrý oštěp dřív, než je zasáhne. „Jen se musíme ještě chvíli udržet.“ Dýchá přerývaně, její kroky jsou nevyrovnané; snaží se udržet Wrenn nahoře. Wrenn si nebyla jistá, zda bude Chandra po tom pádu ještě někdy chodit. Lidská těla jsou choulostivé věci. Nissiny šlahouny je zachytily dřív, než se rozplácly o zem — ale někdy je i samotný pád špatný, bez ohledu na to, jak člověk dopadl. Přesto Chandra stojí a bojuje bez ohledu na to, jak velkou bolest musí prožívat.

„Potřebuješ to spravit?“ zeptá se Wrenn.

„Jsem v pořádku,“ zazní její ostrá odpověď.

Blíží se k nim déšť jehel — Koth levituje kov pod jejich nohama a vytvoří štít nad jejich hlavami. Jehly jiskří, jak se odrážejí od jeho povrchu, některé zasahují záda Mirranů, které Koth nemohl krýt. Zaklel, ten zvuk zněl jako uhašení čepele. „Takhle to nepůjde donekonečna!“

„Nebude to navždy,“ říká Chandra. „Jakmile bude Wrenn u stromu, všechno bude v pořádku.“

Až na to, že bude chvíli trvat, než se na strom naroubuje, promluví si s ním a najde svého starého přítele. A to za předpokladu, že by byla schopná něco z toho udělat. Vydrží tohle její tělo dost dlouho? Zbylo z ní tak málo. Chandra ji svírá jako malé zvířátko. Tváří v tvář mohutné postavě Invazního stromu je méně než žalud. Kdyby tu byli jiní, kdyby s sebou měla své sestry, možná…

Z myšlenek ji vytrhne výkřik. Wrenn se vrací do reality a vidí, jak vzduchem nad Chandřiným ramenem vystřeluje ostrý úponek. Výkřik přichází zepředu — druhý konec úponku prošel Meliře čistě žaludkem.

„Měli jste naši nabídku přijmout,“ ozve se známý hlas. Nissa. Přímo k nim se řítí ostnatá liána.

Chandra se nadechne. Ohnivá koule, kterou pošle zpátky na Nissu, zabliká a v půli cesty se rozplyne. Nadává a v zoufalství se kutálí, aby se vyhnula nárazu. Ostny probodávají zem jako oštěpy — jsou stejně vysoké jako kterýkoli z bojovníků. Kdyby někoho z nich probodly…

„Kryju ti záda!“ křičí Koth. Hází po Nisse velký balvan. Jeden z jejích šlahounů ho rozdělí na dvě části a pak obě půlky hodí zpátky na rebely.

Chandra jednu z půlek spálí ve vzduchu a sténá námahou. Její roztřesený dech chrastí. Wrenn si přeje, aby mohla udělat víc, aby pomohla — ale bude muset zůstat vzhůru a udržet se naživu.

Z bojových sil zbylo jen pár tuctů Mirranů a ti jediní stojí v cestě Nissinu nezastavitelnému útoku. Zatímco Chandra s Wrenn utíká ke stromu, Koth, Melira a ostatní kryjí jejich útěk. Bylo to dost těžké, když se museli potýkat jen s phyrexijskými vojáky — a téměř nemožné tváří v tvář vraždícímu stroji, jako je Nissa. Liány i čepele prořezávají maso stejně snadno jako papír.

„Kothe!“ vykřikne Melira. Krev se jí rozlévá jako míza do ruky, kterou si objímá ránu. „Kothe, potřebujeme barikádu!“

Podívá se na ni. Dokonce i Wrenn dokáže z jeho tváře vyčíst obavy. „Hned to bude. Chandro, budeš muset utéct.“

„Mám to!“

Koth vrazí pěstí do plošiny. Oranžové záblesky se rozhoří celou jeho postavou. Kov sténá a roste, tvoří bariéru, která zastaví Nissu.

Ale růstem to ještě neskončilo a Nissa to nehodlá brát na lehkou váhu.

Kráčí k nim, zvednutá vysoko nad hladinu mostu na změti šlahounovitých kořenů. Těla těch, kteří stojí před ní, prorážejí měděné větve — Phyrexianů i Mirranů. Jeden z jejích kroků je za tři kroky kohokoliv jiného. I když Chandra utíká, jak nejrychleji může, není možné, aby se vyhnula všem Nissiným výpadům.

Kdyby Chandra chtěla, mohla by ty kořeny rozpustit. Ať se zhroutí na zem. Ale Chandra se neohlédla přes rameno od chvíle, kdy se objevila Nissa.

„Nechceš jí ublížit, že ne?“ ptá se Wrenn.

Chandra nic neříká.

„Rozumím. S přáteli je to těžké. Ale ve skutečnosti jí neubližuješ. Jsem si jistá, že by ti nikdy nechtěla ublížit — takže není zabránit jí v tom, aby to udělala, přesně to, co by po tobě chtěla?“

Chandra zaťala zuby. „Wrenn.“

„Ano?“

„Tak to není—“

Než to Chandra stihne dokončit, je odhozená dozadu. Wrenn se zřítí ze sevření a přistane na studeném kovovém můstku právě včas, aby viděla, jak se Chandra houpe vysoko nad ní a Nissa ji zvedá za kotník dlouhým, mosazným kořenem. Jeden z Mirranů chytí Wrenn a běží dál.

„Odveďte ji ke stromu. Pohyb!“ křičí Koth. I on obrátil svou pozornost k boji s Nissou.

Tenhle Mirran se dostane jen o pár kroků dál, než ho jeden z Nissiných oštěpů přibije na místo. Vrhne Wrenn do vzduchu. Dva z jeho druhů s hrůzou přihlížejí — ale třetí má tolik duchapřítomnosti, že Wrenn chytí a pokračují dál.

Wrenn létá z ruky do ruky, přehazovaná vzduchem, aby se nedostala do phyrexijských spárů. Phyrexiané si myslí, že lidé o jednotě vědí jen málo — ale Wrenn zná pravdu.

Když se ocitne v Meliřině náruči, je Wrenn už skoro u Invazního stromu.

A Chandra je pořád ve vzduchu.

„Pořád s námi?“ chraptí Melira.

„Jsem, ale…“ Wrenn říká. „Nemůžu — sama to nezvládnu, potřebuju Chandřinu pomoc—“

„Je mi líto, ale myslím, že teď nemůže,“ říká Melira. Jak může běžet, když je tak zraněná? Dryádou projede pocit viny. Nedokáže na to přestat myslet, ale…

„Říkali jsme ti to,“ říká Nissa. Její dunivý hlas se nese až k plošině. „Varovali jsme vás, že to nikdy nebude fungovat!“

Liány omotávají Chandře hrdlo. Wrenn je cítí i sama na sobě, když jí Melira pomáhá na plošinu.

Chandra stoupá výš a výš, svíjí se a bojuje, její tělo se houpe. Jak dlouho vydrží lidé bez dýchání?

„Jak tě mám s tím stromem seznámit?“ ptá se Melira.

Pod nimi Koth a desítky Mirranů zadržují zbytek phyrexijské armády na barikádách. Nissa by mohla jít přímo přes ně — ale ostatní budou muset jít tou těžší cestou. Vojáci se šplhají na vrchol barikády a vrhají zpět na hemžící se phyrexijskou armádu jejich vlastní oštěpy. Někteří jsou vytrženi přímo ze svých míst a s jekotem se vrhají do masy kovu a oleje na druhé straně barikády.

Přesto bojují.

Wrenn se jazyk přilepí na patro úst. „Jen mě u něho nechte, ale potřebuju pomoci s ohněm—“

„Je mi líto, to je víc, než můžu udělat,“ říká Melira. Zvedne Wrenn a položí sukovité kořeny jejího pasu na strom. „Ale s tímhle ti můžu pomoct, aspoň trochu.“

Než se Wrenn stačí zeptat, co má na mysli, z Meliřiny ruky vytryskne magie a slabě zazáří. Jak záře slábne, do Wrenniny kůry proniká síla — ale nejen síla. Něco jí na tom připadá svěží jako déšť, živoucí jako slunce.

Meliře se motá hlava. To, co udělala, ji zřejmě hodně vyčerpalo. Klesne na kolena, pak se posadí, zády se opře o bílý plát Lamače říší. „Mělo by… mělo by to trochu pomoct…“

Wrenn se chce zeptat Kotha, jestli půjde zachránit Chandru. Touží spojit se s jakýmkoliv stromem kromě tohoto, chce tu jen tak být, o něco déle. Chce pomoct Meliře, i když neví, jak by vůbec začala.

Ale v takových chvílích je těžké dostat, co chcete.

Zavře oči, když se její kořeny zapustí do Invazního stromu. Ne — má jiné jméno, které má nejraději, a bylo by od ní neslušné ho nepoužívat. Lamač říší. Nemoc zaplavuje její smysly. Jejími kořeny víří olej, napuštěný zlem. Nenaplňuje ji žádná píseň, žádné volání lesa, jen naléhání, že sem nepatří.

Ano, nepatří. Ale bez ohledu na to, co Lamač říší říká, zůstane.

Hluboko v lesním zákoutí svého srdce začíná Wrenn zpívat. O mohutných dubech Innistradu, o poletujících borovicích Zendikaru, o javoru, tisu a buku, které zpívají. Hlasitěji a hlasitěji zní vrávoravý hlas Lamače říší: nepatříš sem. Něco uvnitř se zkroutí a pak začne tahat.

Wrenn vyjekne. Hrabe prsty do bílého plátování, nechce se podvolit, teď ne. V hrudi se jí hromadí tlak — oheň je příliš dychtivý, aby bojoval se zlým úmyslem stromu. Pálí ji to zevnitř v krku. Pokud ho uvolní, oheň by jí mohl získat dost času na plné splynutí se stromem — pokud dřív nepohltí jí samotnou.

Ale to nebude fungovat. Je tu příliš velký hlad. Oheň, Lamač říší — hlad je na obou stranách a ona se houpe mezi oběma dravci.

Tohle všechno začíná bolet.

Chandra by věděla, co dělat. Uměla mluvit s ohněm. Uklidni ho, nasměruj ho, řekni mu, kam má jít, aby nespálil Wrenn, když bude spalovat Lamač říší.

Ale Chandra se houpe nad mostem a i ona tu brzy zemře a už nebude nikdo, kdo by jí pomohl.

Wrenn pevně sevře čelisti. Můžeš spalovat, ale jen věci, které nejsou já, pomyslí si. Chandra říkala, že pomyšlení na to by mohlo pomoct.

V břiše jí zahoří, cítí vůni spáleného dubu. Tisíc hlasů uvnitř Lamače říší okamžitě zaječí — ale Wrenn také. Jak má oheň ty dva rozeznat? Teď jsou jedno a totéž. Už teď se jí v hlavě rozléhají nejsprostší myšlenky Lamače: musíš se šířit, musíš si nárokovat to, co už máš, musíš prolomit každou sféru ke slávě Nové Phyrexie. Jako houba, která zešílela, pokračují ve svém křiku, i když je pohltí oheň.

I když pohlcuje i ji.

Plameny jí olizují oči.

Wrenn je otevírá.

Za Nissou něco je. Něco bílého.

Před očima jí probleskuje zlato, tak jasné, že si ho zprvu splete s ohněm — ale brzy pohasne. Uprostřed je Nissa. Světlo jí vybuchuje z úst a očí, kovové kořeny, které ji obrňují, se rozpálily doběla. Rána ji omráčí — upustí Chandru.

Co bylo…? Aha, už to vidí — anděl chytil Chandru a postavil ji na plošinu.

„Wrenn!“ vykřikne Chandra, dusí se a chrčí. „Jsi tam ještě?“

„Já — já jsem,“ říká Wrenn. Lamač říší se ji snaží přesvědčit, že žádná Wrenn neexistuje — ale ona ví, že je to lež. Dokud je Multivesmír stále v nebezpečí, je tu Wrenn.

Chandra sípe a kašle — ale přesto položila ruku Wrenn na rameno. Wrenn slyší její dech, i když se jí zrak začíná vytrácet. „Děláš tak dobrou práci, Wrenn.“

Opravdu? Její části se začínají rozpadat na popel.

„Pamatuješ si, o čem jsme mluvili na Dominarii?“

Ve Wrennině hlavě se rozléhá Chandřin hlas. Všechno kolem nich se zamlžuje, točí se jako list ve větru. Lidé křičí. Někdo je zraněný. Jen o pár metrů dál zuří válka a… Co to tehdy Chandra říkala?

„Jako… dýchání…?“

Za vypálenýma zavřenýma očima začnou vířit barvy: zlatá, červená, zelená.

„To nám teď moc nepomůže,“ říká Chandra. Položí ruku Wrenn na rameno. Ve Wrennině mysli rozkvétá teplo. Místo toho, aby se oheň zdržoval ve Wrenn, teče nyní z Lamače do Chandry a jen krátce se mezi tím zastaví. „Oheň bude hořet, ať uděláš cokoliv, ale můžeš ho zformovat, když se o to pokusíš.“

Je jednodušší o tom přemýšlet bez toho ohně. Wrenn se dokáže soustředit na něco víc než jen na bolest. Musí oheň zformovat. Je to živá věc, stejně jako její kořeny. Jako každý rostoucí výhonek potřebuje vedení.

Krajina v její mysli se mění. Barvy získávají tvar: kroutící se strom vyrůstá z červené a zlaté, jeho větve jsou z mědi. Neviditelný vítr čechrá listí. Pomalu se vzdalují, ztrácejí se ve spirále. Zářící strom obklopuje nekonečné jezero černého oleje. Po jeho povrchu se zvedají a tryskají bublinky, každá z nich je hlasem a každá prosí Wrenn, aby se k nim připojila.

Ale neudělá to. Ještě ne.

Uvnitř větví svého vysněného stromu je dívka. Když začne zpívat, ze rtů jí vychází oheň, který se rozlévá do černé prázdnoty a hledá někoho, kdo ho uslyší. Po celou věčnost se píseň vznáší tmou, až — konečně, neskutečně — něco zaslechne.

Wrenn něco slyší.

Slabý, slábnoucí, slabý šepot zeleně na pozadí tmy — ale je tam.

„Ty to dokážeš…“ Ozývá se Chandřin hlas.

I bitva se ozývá. Křupnutí kovu o kost, Kothovy vykřikované rozkazy, dunivý dopad nějaké neviditelné munice.

Musí se soustředit — aby to všechno vyladila.

Wrenn posílá ven svůj oheň. Normálně by nechala každý stydlivý semenáček, aby si dal načas. Stromy si potřebovaly přijít na své. Úkolem dryády bylo starat se o tento proces, dělat z nich ty nejlepší. Najít teď tak rychle tuhle ubohou dušičku — naroubovat se na ni — to je proti všemu, co zná.

Doufá jen, že to pochopí.

Oheň se vydává stále dál a hledá tu kradmou stopu zeleně. Do kořenů stromu zasahuje černá — ale dívka stále zpívá, stále hledá, stále doufá, že se vzdálený zpěv vrátí.

Tam: stromek ne větší než její ruka, bojující proti temnotě.

Jak osamělý je tento jemný výtvor! Jak dlouho je tady ve tmě? Jeho okraje lemují prokleté skvrny; zbytky zeleně jsou bledé jako mořská pěna. Tohle není místo určené pro živé.

Jak se k němu její mysl natahuje — jak jí jeho píseň plní uši — znovu utváří oheň. Z oleje vyvěrá rozžhavený les, hořící stezka vede přímo ke stromku. Všude kolem nich začíná olej bublat, čeřit se.

Přidej se k nám. Kůra, která se nikdy nerozbije, listí, které se nikdy neshoří, oheň, který nikdy nevyhasne — přidej se k nám a budeš věčná.

Ale Wrenn nechce. A stromek taky ne, jeho píseň se rozezněla strachem.

Chandra říkala, že trik je v tom, jak oheň vytvarovat. Výborně — Wrenn si z Mirranů venku vezme příklad. Tak jako oni chrání ji, ona bude chránit tento stromek, dokud ho nebude moci slyšet zpívat zcela dospělého.

Hořící stromy dorůstají velikosti hor, jejich větve se proplétají jako štíty Kothových konstrukcí. Vlny černého oleje do nich narážejí — ale stromy jasně vzplanou a olej se skutálí z jejich syčícího povrchu. Celou dobu Wrenniny plameny tančí kolem stromku, který celou dobu zpívá svým nejistým hlasem.

Rosť, přeje si. Pro nás pro všechny.

A i když byl semenáček plachý, teď ví — obklopen svými většími druhy — že je v bezpečí. Wrennina píseň je suchým polenem na hranici: roste do výšky, výš, výš, neskutečně; jeho píseň se stává dunivým zpěvem, válečnickým řevem; jeho větve jsou silné jako balvany.

Jak je teď krásný. Vzrůstá v ní štěstí. Cítí, že se usmívá, i když si není jistá jak; její tělo je vzdálené a chladné. Teplo jí dodávají jen zdejší ohně. Ale co budou dělat, až ty ohně dohoří? Wrenn to neví. Ale ví, že má nového přítele.

Buď zdráv, Osmý, říká. Půjdeme ti představit Teferiho.

Osmý ví, že nemá moc času. Stejné ohně, které ho chrání, brzy pohltí oba. Od svých předchozích stromů se dozvěděla všechno možné — jaké vody mají nejraději, jak se slunce dotýká jejich listů — ale s Osmým je teď místo jen na jednu věc.

Nechat ho růst.

Wrenn, usazená na jeho větvích, prorazí tmou jako hvězda bezměsíčnou oblohou. Sto let růstu, dvě, tři staletí, nastanou v rozmezí několika okamžiků. Kdyby měla žaludek, ztratila by ho někde ve stoupajících proudech černého oleje pod nimi. Čím výš jdou, tím horší bolest prožívá — ale přesto se pevně drží.

Ostatní říkali, že Osmý je druh stromu, který spojuje celé sféry dohromady. Wrenn si zpočátku nebyla jistá, jak ho sama povede. Teď už vidí, že se není čeho bát. On chce růst. Potřebuje jen moc, kterou mu propůjčí.

V břiše mu šlehají ohně, a Osmý sahá po nových sférách. Jeho větve rostou, tu a tam se rozštípnou, každá svou vlastní cestou. Něco ve tmě povolí a brzy kolem nich udělá díry. Wrenn je nedokáže spočítat všechny — je to, jako by vstoupila do oka hmyzu. Tam, kde byla dříve tma, je nyní kaleidoskop světel.

Všude, kam její pohled spočine, je cosi, co ji dráždí: hrad, ze všech stran napadený zlacenými duby, zářící, tyčící se město z chromu na pokraji zhroucení, rovina, kde stromy, skály a řeky vybuchují nádhernou, brutální energií života. Vidí chrám v plamenech, slunce, které pohlcuje vše, čeho se dotkne, řeku, která krvavě rudne olejem svých námořníků. A přesto napříč všemi těmito nesourodými rovinami existuje jistá jednota: karmínová obloha, phyrexijské symboly, příroda se kroutí sama proti sobě. Lidé, které vidí, jsou vždy uprostřed boje. Lebky se drolí pod mechanickýma nohama. Vojáci mají hlavy namočené v kádích s černým olejem. Krev kape z úst těch, kteří se raději chopí zbraní, než aby se vzdali svých domovů.

Chandra říkala, že to ovlivnilo každou sféru — ale vidět to takhle, všechno rozložené před Wrenninýma očima, to je něco jiného.

Potřebují naši pomoc, říká Osmý.

Musíme najít to, co oni ne, odpovídá Wrenn.

Znám jen místa, která viděli. Místa, kam mě donutili jít.

Znám jedno skryté místo. Ale abychom ho našli, musíme se trochu ztratit.

Osmý je trochu nervózní. Wrenn přejede rukou po své kůře a za konečky prstů se jí táhnou uhlíky. Neboj se. Budeme spolu.

Tyhle její oči nejsou oči; tohle její tělo není tělo. Může se jich zbavit, když bude chtít, když ji zpomalí — a to také dělá. Vidění nepomůže, když se člověk ztratí; jen mu překáží. Změť Teferiho magie není pouhým okem vidět. Musíte je cítit — cítit, jak se váš porost zadrhává nebo jak rychle roste, listy se nehýbou a plameny konečně drží na místě. Světlo tisíce sfér se snáší na Wrenn, ale ona jim nevěnuje pozornost, vede Osmého stále vzhůru, stále hledá. Jako tkadlena před tkalcovským stavem vede jeho četné větve: zde stoupání, zde pád; zde smyčka, tady uzávěr. Když se nad něčím zamyslíte, celé se to zvrtne. Někde tady je místo, které není vidět. Existuje místo, kterého se čas nemůže dotknout. Existuje místo, kam by nikoho nenapadlo se podívat, místo, které by našla, jen kdyby dokázala vystopovat neohrabanou stopu přítele…

Tady.

Zrak se jí vrací, jak v ní burácejí plameny. Našli to správné místo: obloha je modrá jako sen stromku; lidé, ač obrnění, nejeví známky strachu; řeky se zelenají; stromy nesou ovoce laskavého zacházení. Pod jedním takovým stromem vidí shromážděný dav lidí. Sedí na jemně tvarovaném kameni, šaty přehozené přes jejich tvary jsou zářivé jako drahokamy, jejich kůže je prohřátá sluncem. Jsou mezi nimi mágové a válečníci, učenci a diplomaté, královna a půl tuctu sedláků. Svými silnými hlasy děkují všemu, co je potkalo — mořím, obloze i velkému stromu, který toho tolik přečkal.

Mezi nimi — stojící po boku královny — je i Teferi. Je v něm lehkost, kterou nikdy předtím neviděla, klid, který ho přemohl. Wrenn nerada kazí svému příteli štěstí — ale tohle nemůže počkat. Pochopí to.

S myšlenkou volá na Osmého a Osmý rychle odpovídá. Hledající větev otvírá trhlinu do tohoto spletitého ostružiní. Stejně rychle, jako rostl Osmý, teď trhlina roste v něco většího: v portál dost velký, aby jím někdo mohl projít.

Wrenn nemůže chodit. Nemá nohy ani v tomto pomíjivém ohnivém tvaru, ani v tom fyzickém, naroubovaném na Lamač říší na Nové Phyrexii. Osmý nemůže chodit. Koneckonců je duší stromu; jestli odejde, celá věc se rozpadne. Její jedinou nadějí je zavolat a doufat, že si ostatní všimnou, co se stalo.

„Teferi!“

Klapot zdvižených paží, bzučení kouzel, šepot sandálů o zem. Všimli si. Ve tvářích se objevuje údiv — se špetkou opatrnosti a statečnosti. Všechny tváře se obrátí ke královně a muži po jejím boku. Ona je také opatrnější. „Kdo jsi, ifríte?“

Teferi však konejšivě položil královně ruku na rameno. „Je to má přítelkyně.“ Sejde po schodech, dole se zastaví a ohlédne se ke královně. „Možná nebudeme mít moc času dokončit přípravy.“

„Je od tebe troufalé předpokládat, že existuje hrozba, které nemůžeme čelit,“ odpoví královna. Její výraz je vřelý. Wrenn cítí výčitky svědomí. Královna nemůže vědět, čemu čelí — ale Wrenn musí doufat, že jejich pomoc bude stačit.

„Wrenn, tys mě našla,“ řekne Teferi, když se blíží k portálu. Laskavost a šarm, který udržoval před svými společníky, trochu opadl. Wrenn moc neumí číst ve tvářích, ale i ona pozná starost, když ji vidí. „Hádám, že na vzpomínání nemáme čas, že?“

Něco v její hrudi se sevře. Je to tak zřejmé? Ona zavrtí hlavou. „Ne. Je mi líto, nemáme. To… Najít tě bylo…“

„Nemusíš nic vysvětlovat,“ říká Teferi. „Jen mi řekni, jak mohu pomoci.“

Na okamžik už tam není — je někde, kde je zima, tma a prázdno. Když se vrátí, její hrudník je ještě pevnější. „Potřebujeme tě na Nové Phyrexii. Všichni se brání, ale je jich tolik a nás tak málo. Každou chvíli nás přemohou. Potřebujeme velkého hrdinu.“

V Teferiho očích vidí svůj odraz — jen samý plamen, žádné skutečné tělo. Děsí ji pomyšlení, že teď nemá žádné tělo, žádnou pevnost, ale spousta věcí ji děsí a ona ještě neskončila.

„Velký hrdina? Náhodou se na jednoho dívám,“ říká. „Trvalo mi desítky let, než jsem tohle místo našel, a tys to dokázala během chvilky.“

„Prosím,“ zaskřípe Wrenn. Ta slova se k ní nehodí. „Teferi, na to není čas.“

Pochopitelně přikývne. Sáhne jí po rameni, ale když si vzpomene, že tam jsou jen plameny, které se s ním střetnou, hned ji stáhne zpátky. Otočí se k ostatním—

Wrenn opět zmizí, jako by neexistovala, opět je chladno a tma a—

Tisíc pochev přivázaných k tisíci pasů, tisíc kopí chřestících pohybem, boty na bujné zemi, válečné zpěvy ve vzduchu — úzkost jí vyskočí až do krku. Tehdy se shromáždila celá armáda. Jsou jich tisíce. Právě mluvila s Teferim a… Kdy všichni ti lidé přijeli?

Kolik jí ještě zbývá?

Ne dost dlouho. Ne dost dlouho.

Wrenn pevně zavře oči. Přemýšlej. Pokud z ní nezbude tolik, aby se mohla fyzicky zapojit do boje, musí udělat vše, co je v jejích silách, aby pomohla. A když Phyrexiané přivedli posily — no, tady nějaké posily také jsou. Nebylo jich tolik jako nepřátel, ale jejich statečnost zářila stejně jasně jako jejich brnění. Teferiho lidé by mohli pomoci. Tedy pokud by je dokázala přivést do boje.

Ale to by byl chaos. Toto místo je skryto mezi větvemi stromu. Nechat Teferiho proklouznout je docela snadné — byl by jen jedním listem. Zbytek armády bude jen změť popínavých rostlin, které budou vyrážet ven a proplétat se mezi všemi těmi nesourodými sférami, které viděla.

A pak ji napadne, když se k ní Teferi otočí, co má vlastně dělat.

Uvolníte spleť tím, že jí projdete. Ona a Osmý by mohly udělat totéž — kdyby se o to pokusily, mohly by posunout sféry směrem k sobě, až k Nové Phyrexii, a pak nechat tuhle sféru na jejím místě. Wrenn neví, kam to povede. Osmý také ne — říká jen, že je to nějaké temné místo, nějaké místo, které vůbec není místem.

A ti dva nebudou mít čas.

Mně to nevadí, říká Wrenn. Aspoň budeme mít jeden druhého.

Z Osmého jí zaplaví hřejivý pocit. Taky mu to nevadí.

Teferi k nim udělá krok — k portálu.

„Počkej,“ řekne. „Nechoď sám. Přiveď své přátele.“

„Wrenn, ta námaha, kterou by to stálo—“ začne, ale ona nesnese, když jí někdo říká, aby přestala.

„Já vím. Ale chci to udělat. Prosím, přines jich co nejvíc. Najdu si jiný způsob života.“

Teferi neodpovídá — ale jeho přátelé ano. Válečníci se za ním seřadí jako okvětní lístky a jejich štíty se překrývají. Místa za nimi zaplňují mágové a—

Zima, tma, místo, které není místem—

Tentokrát déle. Příliš dlouho. Tohle bude naposledy, že ano?

Teferi vyslal výzvu. Tisíce lidí se ozvaly, připraveni vběhnout do Nové Phyrexie, zatímco ti dva sdílejí prostor. A to všechno jen proto, že po něm znovu sáhla. Bez ohledu na to, jaký jiný život měla — je na to hrdá.

„Moc ráda jsem tě poznala, Teferi. Doufám, že to, co ze mě zbyde, si to zapamatuje,“ říká.

Teferiho úsměv to jen zhoršuje. „To, co zůstane po mně, bude navždy vzpomínat na mou přítelkyni Wrenn,“ říká. „Hrdinku, jehož jméno ji předchází.“

Na okrajích zorného pole měla chlad, údy jí olizovala tma. Aspoň to nebude Nová Phyrexie. Je šťastnější, když umírá tady, s jednou končetinou ve Zhalfiru.

Wrenn zavře oči a udělá to, co umí nejlépe: roste.

Brána, která se tyčí před shromážděnými zhalfirskými válečníky, by zahanbila horu. Obklopena plameny, a přece hladká jako hladina jezera, je to krásná věc — a přesto obrazy odrážející se uvnitř jsou vše, jen ne krásné. Na druhé straně je jen kov, jen krev, jen kluzký černý olej Nové Phyrexie. Za provizorní barikádou zůstala jen hrstka lidí: muž u brány, bojující s početnou armádou s čímkoli, co najde, žena zhroucená u stromu a pyromantka po jejím boku, bojovníci vrhající kameny pro nedostatek lepších zbraní. Zlatý anděl poráží Nejvyšší prétorku — ale i její nebeská čepel je unavená.

Válečný stroj se valí k hradbám. Jediným úderem se zřítí.

Popravdě, ani ten úder nemuseli udělat. Ta obludnost vyhodí anděla skrz bránu — už jen ta síla by je mohla roztříštit.

Shromážděné armády Nové Phyrexie se hrnou branou a strnou, zmatené a zděšené. Před nimi je portál do místa bujného a zeleného, kultivovaného pečlivýma rukama a pozornými srdci. Je to věc, která je děsí. Stejně jako válečníci, kteří překročí portál, a mág, který stojí v čele.

Už je to mnoho let, co byli povoláni do války — ale Zhalfir je připraven.

Překlad: Honza Charvát