Pochod stroje [#10] Rytmy života

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát

Zdroj: March of the Machine │ Episode 10: The Rhythms of Life

Na Kamigawě se vrací domů chlapec, pokrytý prachem z trosek města. Když dorazí, chová se jinak — už mu nejsou dopřány dětsky nevinné vykulené oči. Věci se změnily.

Jeho matka se změnila.

Chlapcův otec to pozná ve chvíli, kdy uslyší její hlas, ve chvíli, kdy ji uvidí. Její tělo je pryč, nahrazeno oblakem postav, které pulsují falešným dechem. Je to duch, který se před ním vznáší a drží jeho syna za ruku.

A přesto je to nepochybně ona.

Otec si může přát mnoho věcí. I chlapec může. Ale jedno přání, které sdílejí, je, aby jejich rodina zůstala pohromadě.

Osud jim vzal mnohé — ale toto jediné jim ponechal.

Otec objímá svou rodinu. Matka se vrací domů. A uprostřed toho všeho stojí chlapec, unavený, ale šťastný.

Na Kaldheimu stojí elf u brlení zrekvírované lodi. Sleduje, jak se pod ním vlní moře, a počítá minuty. Jak je to dlouho, co viděl svého bratra?

Počítal do sta. Počítal do dvou set.

Jak je to dlouho, co ho had stáhl pod vodu?

Dvě stě padesát.

Boje kolem nich se zázračně zastavily. Všude je bouřlivý jásot, všude je hudba, všude jeho druhové oslavují bitvu, kterou těžce vyhráli.

Přesto má Harald uši jen pro moře.

Tři sta.

Jak dlouho bude trvat, než to vzdá?

Jak dlouho by trvalo, než by to s ním vzdal Tyvar?

Na tuhle otázku Harald nemusí odpovědět. Když napočítá do tří set třinácti, Tyvar Kell vyrazí z vody a přilepí se na hadovu nafouklou hlavu. S úsměvem jako vždy plácne do jejího povrchu. „Viděls, bratře? Tohle nikdy netrumfneš!“

Harald nejásá, když se setká s chloubou, které se nemůže vyrovnat — ale dnes udělá výjimku.

Na Kaladeshi se matka připravuje na smrt. Jakou jinou má naději? Její jedinou zbraní je kus ostrého kovu, který vyhrabala z trosek svého letadla. Obklopena phyrexijskými vojáky na plošině nad aetherovým rezervoárem nemá kam uniknout. Bzučení kovové čepele předznamenává její konec — ale pokud se jí je podaří při pádu alespoň shodit z plošiny, možná získá ještě o trochu víc času.

Nadechne se. Udělá krok. Připravuje se na bolest nárazu — a v tu chvíli ji praskot zarazí.

Vojáci se hroutí jako hromady větví, kovové údy jim padají z plošiny.

Naděje rozkvete v Piině hrudi. Po celém Ghirapuru je to stejné: Phyrexiané padají. Někteří se zastaví na místě, jiní se rozpadnou. Ti, kteří zůstali celí, padají k zemi jako v hlubokém spánku. V dálce se jejich válečná loď řítí z oblohy.

Oni vyhráli.

Pia Nalaar si není jistá, jak to funguje. Neví, jak se to všechno děje, i když má podezření, že ji Saheeli zasvětí později. Co ale ví — a vždycky věděla — je to, že může důvěřovat své dceři, že všechno zvládne.

Na té plošině nad nádrží Pia zašeptá Chandře díky.

S bubnem se toho dá říct hodně. Jeden rytmus vypráví příběh o nejnovějším zboží na trhu, další o příchodu nového člena rodiny, třetí oznamuje odchod staršího. Když budete mluvit tímto způsobem, přenese se to přes velkou vzdálenost. Bubeník jiné komunity ji může slyšet a přinést zprávu vlastním lidem, s okázalostí, která jim řekne, odkud přišla. Po staletí to Zhalfirané věděli: cokoli promluví dlaněmi proti natažené kůži, brzy se rozezní celou sférou.

A v tento den je poselství prosté: Radujte se.

Všude bubny volají; všude rytmus plní hrudníky Zhalfiranů a vypráví jim o důvodu jejich radosti. Phyrexie leží zlomená a poražená mimo dosah času. Samotný Zhalfir našel mezi sférami nový domov, místo, kde mohou opět bavit své návštěvníky.

Návštěvníky stejné jako je Teferi, jejich vlastní potulný syn.

Teferi také slyší bubny. Je těžké neusmívat se nad tím. Pro něj je to stovky let daleko — stovky let, během nichž mohl zapomenout na rytmický jazyk domova. Jaká úleva stát na travnatém kopci a dokonale mu rozumět. Každý úder mu říká, že sem patří.

A v jiných dnech může mít pocit, že je to pravda. Většinu dní.

Dnes je příběh složitější. Zatímco lidé na Zhalfiru oslavují své vítězství, Teferi truchlí nad svými ztrátami.

Najít pro Wrenn ideální místo trvalo skoro dva dny. Při hledání se snažil představit si, jaké věci by se jí líbily. Chtěla by raději růst mezi prastarými baobaby, chráněná jejich gigantickým větvovím? A co afiya — ty byli nejspíš upovídanější, protože jich bylo často tolik… Obdivovala snad vzpřímenou, neměnnou povahu maruly, nebo ji víc zajímal pružný a mystický tis? Zhalfir měl všechny tyhle druhy a ještě víc. Který by byl nejvhodnější poctou pro ženu, která zachránila Multivesmír?

Uprostřed druhého dne si uvědomil, že na to šel úplně špatně. Trik spočíval v tom, že se člověk vůbec nemusí zajímat o specifika věci.

S žaludem v ruce pomyslel na svou přítelkyni a šel, dokud mu to místo nepřipadalo správné.

Takže tady, na travnatém kopci nad městem. Pár dubů je v doslechové vzdálenosti, uvědomí si, a odtud uvidí ve vesnici všechno možné. A až vyroste, může si vybrat, kam bude chtít. Zhalfir ji přivítá.

Teferi začne rýt. Země je teplá, půda tmavá a bohatá. Položí žalud do malé prohlubně, kterou udělal, a pak ho zasype prstí. Nabídne vodu z vlastní tykve. Sedne vedle malého kopečku čerstvé hlíny a povzdychne si.

„Myslím, že by se ti to líbilo,“ řekne. „Myslím tu hudbu.“

Kopeček neříká nic.

„Měl bych se k nim přidat. Máš pravdu. Ale nejdřív jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku.“

Dole ve vesnici se objevili hráči na flétnu. I oni začínají tančit kolem ohňů. Chvíli je pozoruje: mladíky s větším elánem než zručností, manželské páry, které se k sobě tisknou s lehkou grácií, Mirrany, kteří neznají kroky, a děti, které je učí. Podle všeho je to krásný pohled.

„Čekal jsem několik set let. Ještě pár minut ničemu vadit nebude. A chtěl jsem ti znovu poděkovat za všechno, co jsi udělala. Je to…“ Přejede si rukou po zátylku. „Prosím, nechápej to špatně, jsem ti vděčný, vděčnější, než jsem kdy byl. Ale je těžké ztratit dalšího přítele.“

Když hledá tváře kolem ohně, mnoho z nich je mu povědomých. Kdysi znal všechny v této vesnici: znal jejich matky, jejich otce, věděl, kde vaří nejlepší jídlo, a kde je lepší jídlo raději podstrčit dobytku.

Celá léta žil bez nich. Staletí. Přesto pro ně byl pryč jen krátce. Jsou mosty, které s ním jeho krajané nikdy nepřekročí, věci, které nikdy nepochopí. Ale rodina si málokdy úplně rozumí.

Tohle místo — je to domov a není. Je to domov, který se musí znovu naučit.

Jsou to přátelé, které si musí znovu najít.

Po válce proti Phyrexii to vypadá jako nesplnitelný úkol.

Teferi zakloní hlavu. „Vím, že jsou tu ostatní,“ říká. „A… Já vím, měl bych si s nimi jít promluvit. Podívat se, jak si vedou.“

Odpovídají jen bubny. Zavře oči. Dlouho je neotevírá. Místo toho položí dlaň na zem a chce, aby to skutečně cítil. Všimnout si, jak je ještě trochu vlhká, jaké to bylo, když vyryl tu měkkou, poddajnou zemi. V dálce slyší smích. Někdo, pravděpodobně jeden z Mirranů, se ptá, jak se hraje na flétnu. O pár vteřin později všechny vytrhne pronikavý tón — ale následuje další smích. Praskání ohně, vítr na jeho kůži, chladný měsíční vzduch jako pitná voda… všechny jeho křivdy byly napraveny.

V koutcích očí ho zabodá bolest, tlak.

Na malou chvíli si dovolí plakat. Prolít slzy pro něj a jeho ztracená léta, slzy pro Karna a jeho ztracenou minulost, slzy pro Nissu a Ajaniho a pro všechny ostatní, kteří se už možná nikdy neprobudí, když Phyrexie padla.

A především slzy pro ty, kteří se nemohou připojit k tanci u ohně.

Když skončí, je okolo už noc. Měsíc visí vysoko nad hlavou. Tanec ustoupil výměně příběhů, něco, co už nemůže slyšet z místa, kde je. Zhalfirané poslouchají, když jeden z Mirranů mluví. Oheň barví jeho nazelenalou kůži na zlato, ale pohled v jeho očích je vzdálený a bolestný. Říkali mu Thrun. Od konce války se na Meliru ptá každý den.

Všichni budou v příštích letech platit za svou svobodu. Včetně Teferiho. Musí se jít podívat na ostatní.

Znovu poklepe po hromádce hlíny. „Díky za společnost,“ řekne. „Příště přivedu zbytek našich přátel.“

Jakmile se postaví na nohy, netrvá dlouho, než dosáhne svého cíle. Tady, na léčitelském oddělení, se netančí. Nikdy, od doby, co byl chlapec, nebylo oddělení nikdy tak plné jako teď. Postele se rozlévají do okolí, větve tvarované, aby udržely nemocné. Léčitelé se pohybují od jednoho k druhému jako včely v úlu. Zde kvílení umírajících vytváří žalozpěv, který ruší radostný rytmus.

Teferi se na to všechno dívá. Na výsledky této války se čekalo dlouho. Pokud by je teď ignoroval, dělal medvědí službu všem, kteří tuto válku pomohli vyhrát. Když hledá své přátele, najde si čas, aby navštívil některé zraněné a popřál jim hodně štěstí. Tu a tam, když ví o něčem, co by mohlo pomoci, pomáhá léčitelům v jejich povinnostech.

Nakonec se dostane do samotné hlavní stavby. Karn, Koth a ostatní jsou v ní snadno rozpoznatelní: jsou izolováni ve své vlastní sekci. Dnes večer na ně svítí jejich mirrodinská slunce, ale ráno bude markýza nad nimi zatažená a oni budou v chladném stínu. Přemýšlí, co si o takových věcech myslí Karn, jestli to pro něj něco znamená.

„…není pohádka. Musíš se přestat držet.“

Ach — ten hlas. Kaya. Musela dorazit, když byl pryč. Když zahýbá za roh do jejich ohrady, připravuje se na nejhorší.

„Existuje způsob. Prostě to vím. Stačí, když ho najdeme, ne? A její stav se nijak nezhoršuje, takže nevidím nic špatného.“

„A když se probudí?“

Vzduch v místnosti je napjatý jako tětiva, když Teferi vstoupí. Najednou na sobě cítí jejich pohledy: Karn, Koth, Chandra a teď Kaya. Ale v místnosti jsou i další. Nissa a Ajani leží na vlastních postelích. Chandra drží Nissu za ruku — od té doby, co se vrátili z Nové Phyrexie, se nepohnula. Koth a Karn spolupracovali s léčiteli, aby z ní odstranili co nejvíc phyrexijského kovu — ale podle toho, jak to vypadá, se musela nějakého stále držet. Ajani vedle ní je jiný. Z něho zatím nic neodstranili.

Kromě dechu a občasných záškubů očí jsou nehybní. Všichni tady — s jistou pomocí Saheeli během její krátké návštěvy — si myslí, že chápou proč. Wrenn vyměnila Nové Phyrexii a Zhalfiru místa v Multivesmíru. To znamená, že Nová Phyrexie je někde, kam nic nedosáhne.

„Dejme tomu, že jste Nová Phyrexie. Chystáte se v krátké době přeměnit tisíce lidí. Jaký je nejlepší způsob, jak s nimi udržet kontakt?“ zeptala se jich Saheeli.

„Nějaký signál,“ odpověděla Kaya. „Volání, které slyší jen oni.“

Saheeli přikývla. „Přesně tak. Ale co použijete k přenosu signálu? Co sjednocuje všechny Phyrexiany?“

„Olej?“ odvážila se Chandra.

„Přesně tak. Možná proto se tolik snaží, aby to šířili — aby zesílili ten signál, který původně šířili. Teď, když Phyrexie opustila Multivesmír, jsou mimo dosah. Olej stále čeká na nové rozkazy, ale žádné nedostává. Proč? No, existuje spousta možných odpovědí, které stojí za prostudování. Nicméně, podle mého odborného názoru, si myslím, že to všechno bylo spojeno s Norn. Taková megalomanka by nechtěla, aby někdo jiný měl kontrolu nad její armádou. Dovedu si představit, že ona sama byla jediná, kdo mohl posílat rozkazy — a dále, že olej je bez ní inertní. Přece byste nechtěli, aby olej ovládl nějaký soupeř, když vy sami jste s ním ztratili kontakt, ne? Takže bez ní…“

„Mohou spát navěky,“ řekl Koth.

„Nebo by se mohli probudit,“ řekla Chandra, která mluvila, jako by se snažila přesvědčit především sama sebe. „Nejlepší bude počkat.“

To bylo před několika dny. Saheeli se už dávno vrátila na Kaladesh. Ti ostatní? Čekali dál.

Samozřejmě ne každý má takové štěstí, aby vyvázl, pravda, v bezvědomí. Melira je tu také. Teferi na ni kývne, když vejde — ale sotva má sílu ho vzít na vědomí. Léčitelé dělali, co mohli, aby zakryli pach hniloby, ale o tom není pochyb. Její zranění hrudníku se zhoršilo. A soudě podle lepkavé pleti a skelného pohledu v očích, nemá moc času. Koth je po jejím boku.

Teferi cítí bodnutí vzteku na všechny, hádá se o něco, co může počkat, když je Melira v tomhle stavu. Naštěstí přestali, když přišel. „O tom si můžeme promluvit později, Kayo,“ říká. Zvedne malou misku a nalije Meliře čerstvou vodu. Podá ji Kothovi, který jí ji pomůže vypít. „Pro dnešní večer — buďme rádi, že jsme všichni v jednom kuse.“

„Správně,“ přitaká Kaya. „Promiň.“

„Válka nás všechny vyvedla z míry,“ říká Koth. „A nemůžu říct, že se mýlíte — musíme se rozhodnout, co s nimi uděláme. Ale možná… možná ne dnes večer.“

„Máte nějaké dobré zprávy?“ Chandra se ptá. To je jí podobné — rychle se rozzlobí, ale stejně rychle odpouští a zapomíná.

„Trochu,“ odpoví Kaya. „Situace se začíná stabilizovat. Všude, kde jsem byla, lidé začínají popadat dech. Liliana je v pořádku. Vivien taky. Tyvar se bude chlubit zabitím mořského hada ještě dlouho po naší smrti. Kaito pomáhá Poutnici s obnovou Kamigawy. Po Jacovi a Vrasce zatím ani stopy, ale ani u jednoho si nemůžeme být jisti.“

Jejich konverzace se od toho odvíjí. Chandra má asi tisíc otázek a čas jen pro deset; Kaya je tak šťastná, že odpoví na všechno, co se jí naskytne jako nabídka smíru.

Ale to je jejich rozhovor. Věci na vzdálených sférách znamenají pro Meliru, která strávila celý život v Nové Phyrexii, pravděpodobně málo. „Můžu ti něco přinést?“ zeptá se jí.

K jeho překvapení se slabě usměje. „Víš, je to zvláštní.“

„Bylo mi řečeno, že jsem velmi vtipný,“ odpovídá. Koth ho kvůli tomu zpraží pohledem, ale Teferi ví, jak je smích pro nemocné důležitý — a ona se usmívá.

„Tak nějak… určitým způsobem,“ říká Melira. „Doufala jsem, že se zastavíš. Mám prosbu.“

Teferi ji vezme za ruku. „Cokoliv mohu udělat, abych pomohl, stačí říct.“

Melira otočí hlavu a pohybuje se pomalu jako zaseknutá korouhvička. Její skelné oči spočinou na Karnovi. „Mohl byste ho taky zavolat?“

To není třeba. Karn je slyší docela dobře, a tak přijde k nim. Teferiho napadá, že by to mohli být ti nejbídnější lidé na Zhalfiru. Hustý mrak viny mu zastaví hrdlo a pálí v očích. Jediné, co mohou udělat, je nabídnout jim společnost.

Alespoň dokud Melira neprolomí mlčení. I když jsou ta slova vyřčena tichým hlasem, jsou jasná a jasná jako blesk. „Myslím… Myslím, že mám nápad, jak ty dva vyléčit.“

Koth se zamračí. „Jsou pryč, Meliro.“

„Ne úplně. Pokud jsou jejich srdce nedotčena, možná bych něco dokázala. Olej je už netečný, že? Takže pokud budeme moci očistit jejich těla, měli by být v pořádku.“ „… Teoreticky,“ doplní Karn. Teferi vždycky obdivoval, jak někdo tak velký jako jeho starý přítel dokáže mluvit tlumeně. „I když způsob, jak to udělat, nám uniká.“

„To je právě ono,“ řekne Melira. „Všechny kousky máme přímo tady, všechno to do sebe zapadá.“ Odmlčí se. Teferi si není jistý, jestli je to proto, že přemýšlí nad svým návrhem, nebo proto, že je příliš unavená na to, aby teď mluvila. Než jí může nabídnout trochu klidu k promyšlení věcí, Melira pokračuje. „Jestli to chceme udělat, musíme to udělat brzy. Myslím, že už nemám moc času. Nebude to snadné a bude to něco stát. Ale… Chci, aby lidé měli naději, že se to může stát. A možná za pár let někdo vymyslí jednodušší způsob, jak to udělat. Takový, který nebude vyžadovat mě ani Karna. Lidé tu naději potřebují.“

Teferi svěsí hlavu. V dálce slyší bubny, oznamující všem, kdo slyší, že je Zhalfir vítá. Radujte se, říkají. Oslavujte, že jste přežili.

Ne všichni. Melira tuto noc nepřežije.

Ale jestli dokážou zachránit Nissu a Ajaniho… možná to stojí za pokus. Možná se jim podaří vymazat aspoň trochu z té nemoci.

„Poslechněme si ten plán,“ řekne nakonec Teferi.

„Tady jsi. Máš čas si promluvit?“

Koth není zvyklý na Elspethinu nebeskou podobu, ale věří, že žena pod ním je stejná. Ale jen trochu. O ženě stojící na stromě, balancující na jedné noze a přehlížející své okolí v naprostém klidu, se dá těžko říct, že by vypadala jako člověk. Elspeth Tirel se na něj ještě nikdy nedívala tak jasnýma očima.

„Kothe. Ráda tě vidím,“ říká. I když je ona na stromě a on na jeho úpatí, slyší ji dokonale. „Na mluvení je vždycky čas, pokud je mluvení potřeba. Dej mi chvilku.“

Seskočí ze stromu a vznáší se před ním jako pírko. Jak bubny pokračují, míří k průzračné trávě. Koth si nepamatuje, kdy naposledy viděl tolik rostlin na jednom místě. Možná nikdy. Všechno je tu měkké a jemné, bojí se, že to nohama rozmačká, ale snaží se nad tím nepřemýšlet. Tohle místo není Mirrodin. Nikdy to nemůže být Mirrodin. Mirrodin, za který bojoval, je stejně mrtvý jako Elesh Norn.

Ale to je část toho, o čem chce mluvit s Elspeth. Jakmile jsou z doslechu, nadechne se. Kde začít? Mohl by se zeptat, jak se z ní stalo… tohle. Poděkovat jí, že se vrátila na místo, jako je Mirrodin, i když věděla, že ji to může zabít. Mohli by mluvit o tom, co se tam stalo, v těch posledních chvílích, nebo by mohli mluvit o tom, co se teď děje na léčitelském oddělení. Normálně by přesně věděl, kde začít — ale tady a teď je toho prostě moc.

„Chceš radu,“ odpoví Elspeth.

Cítí, jak se mu na rtech objevuje úsměv. „Nečekal jsem, že začneš. Jo. Potřebuju poradit.“

Ona úsměv neopětuje, i když v jejích rysech je jistá měkkost. „Tato forma má své požehnání. Co tě trápí?“

„Víš o Meliřině plánu?“ ptá se. Není si jistý, jak daleko ta nová požehnání sahají.

„Ne. Ale vím, že už s námi dlouho nebude,“ říká. Elspeth se podívá na slunce nad nimi. „Její ztráta mě bude velmi mrzet.“

Zvláštní — smutek se sice dotýká jejího hlasu, ale jen nepatrně, a nikdy se jí nedostane do tváře. Když se poprvé setkal s Elspeth, často plakala. Vidět ji teď tak vyrovnanou… Koth je hrdý, ale část jeho osobnosti se o ni bojí. Až tohle všechno skončí, co zůstane z těch, kteří bojovali za Mirrodin? Elspeth je teď anděl, odpor přežil, byť zkrvavený a zlomený, Melira brzy zemře a Karn…

Co potom vůbec udělají s Melirou? Bude první z nich, kdo tu zemře. Vulshokové těla spalovali a popel rozprášili. Ale jaké byly zdejší tradice? Chtěli by ji Zhalfirané pohřbít pod touto měkkou zem, aby si kořeny nárokovaly její kosti a červi hodovali na jejím mase? Mohli by říct, že je to čest vrátit se k přírodě, ale Koth si myslí něco jiného.

Melira je z Mirrodinu. Pořádně se s ní rozloučí.

Až na to dojde.

Koth zavře oči. „Chce se pokusit vyléčit ostatní. Ajaniho a elfku.“

„Dlužím Ajanimu za svůj život a ještě mnohem víc,“ přikývne Elspeth.

„Zabije ji to, když to udělá,“ řekne Koth. „A Karn obětuje i to, co mu zbylo z Venserovy jiskry. Mají to všechno naplánované.“

Nezajímá ho dohadovat se o tom, zda si Ajani zaslouží vykoupení; Phyrexie deformuje ty, kterých se dotkne. Ale v srdci má hořkost, když uváží, že Ajani by se z toho mohl časem dostat a zvážit své činy. Tolik Mirranů nebude mít stejnou příležitost. A nikdo nebojoval, aby vrátil těla svých přeměněných bratří — jen těla mrtvých. Jak to, že Ajani a Nissa dostávají druhou šanci na život, když tolik jeho společníků ji nemá?

Těžko se to polyká. Tím spíš, když k nim Zhalfirané byli tak laskaví. Každý večer čerstvě uvařená jídla; pro každého z nich nové, barevné domovy a spousta návštěv, které měly zahnat ticho; nové oblečení a noví přátelé. Těžko žádat něco víc než tohle. Mirrodin je mrtvý, ale Mirrané mohou žít dál, díky Zhalfiru a jeho lidem. Je jim vděčný — vděčnější, než si dokáže v jednu chvíli představit.

Ale zaslouží si Ajani a Nissa stejné slitování?

Elspethino obočí se o kousek přiblížilo. „Hmm. Jak to má fungovat?“

To, že se Elspeth neptá na Meliru nebo Karna, ho rozčiluje. Nedokáže udržet tón, když odpovídá. „Nejdřív naočkuje jejich těla proti další infekci. To je standard. Ale pak jim Karn vytrhne jiskry. A použije Venserovu jiskru, aby… je nějak filtroval. Nějaká Venserova teorie, než se všechno stalo. Až je přefiltruje, Melira jiskry vyčistí a Karn je pak uloží zpátky dovnitř.“

Celé to zní riskantně — tím spíš, když Elspeth okamžitě nereaguje. Ticho ho nechává jen přemýšlet o tom, jak všechno může dopadnout špatně. Přejede si rukou po zátylku, drsný kov je vítanou kotvou do reality. Všechno ostatní tady bylo příliš měkké, příliš plyšové — dokonce i látka oblečení, které mu půjčili. Lidé tady byli laskaví, stateční a pozorní — ale nikdy nepoznají, že trpí tak jako on. Ať mu to tahle hrubost vždycky připomene.

„Bojíš se,“ řekne Elspeth.

Jedna jeho část chce argumentovat — velká část, řvoucí mu v hrudi. Ale ví, že má pravdu. „Ty ne?“

Znovu se podívá na slunce. „Ne.“

„Ona umře.“

„Způsobem, který si sama vybere,“ odpovídá Elspeth. „Kdysi jsi mi řekl, že budeš bojovat za Mirrodin, i kdyby už žádný Mirrodin nezbyl. Zůstal jsi, věděl jsi, že můžeš zemřít, a nedal jsi mi v té věci na výběr. Byl jsi můj přítel a já jsem odešla z Mirrodinu, protože jsem si myslela, že tě roztrhali Phyrexiané. Celá léta mě ta myšlenka bolela.“

Koth sklopí zrak.

„Už tu bolest necítím. Ponaučení však přetrvalo: všichni si volíme, jak se postavit svému konci, a některé věci stojí za život. Melira je ochotná zaplatit tuto cenu jménem ostatních. V tom je odvaha,“ říká. Elspeth mu položí ruce na ramena. „Rozhoduje se tak sama — a ve prospěch ostatních. Bude mezi přáteli.“

„Ale co budeme dělat potom?“ řekne Koth. Konečně má pocit, že se dopracoval k pravdě. „Co tady budeme dělat?“

Elspeth zůstává klidná — ale nabízí mu úsměv. „Pokusíte se udělat z tohoto místa domov. Uvítá tě, když mu to dovolíš.“

„Nejsem si jistý, jestli to ještě umím,“ říká. „A nemyslím si, že je to tak jednoduché.“

„Mnoho věcí není. Ale to neznamená, že to nestojí za pokus.“

Přitáhne ho do objetí — a on zjistí, že se k ní sklání a snaží se pochopit kakofonii ve své hlavě. S Elspeth to někdy může být těžké, ale tohle je něco úplně nového. Není si jistý, jak moc ho poslouchá. Tohle místo není jeho domov. Jeho domov je navždy pryč a ona je prostě…

Nesnáší, jak moc mu to objetí pomáhá. Slova nic neznamenají, ale aspoň pozná, když někdo potřebuje podržet. „Ty… Změnila ses, co?“ zamumlá.

„Ano,“ zní jednoduchá odpověď. „Ale vždycky budu tvůj přítel, Kothe. Kdybys mě někdy potřeboval, stačí se jen modlit.“ Cítí, jak ho tiskne pevněji — a slyší mávání křídel. Někam ho nese. Ironie ho zasáhne jako kladivo do hrudi. Před lety ji potopil do země, aby ji poslal někam jinam. Nechtěl, aby měla na výběr. Dnes večer ho zvedne do vzduchu, aby za něj vybrala ona.

Vítr mu bičuje kůži. „Tohle není sbohem.“

„Ne, se mnou ne,“ říká. „Ale někomu sbohem dlužíš.“

Nohama se znovu dotýká země. Nechala ho před lékařským oddělením. Země s sebou přináší tíhu toho, co se brzy stane.

Není to jeho země. Země je tu měkká a pružná, poddává se mu příliš snadno. Nic tady není z kovu kromě věcí, které si Zhalfirané sami vyrobili — a i tehdy dávají přednost kostem a sklu tam, kde by Vulshokové použili ocel.

Nic na tomhle místě není domov. Nevidí, jak by to mohlo být. Elspeth možná ano, ze svého vyvýšeného místa, ale tady na zemi…

„Děkuji,“ zavolá na Elspeth. I když jeho mysl byla stále jako lavina, alespoň se mu snažila pomoci.

„Vždycky,“ říká.

Vždycky. To se jí snadno řekne. Možná je teď nesmrtelná — má celou věčnost na to, aby se tu cítila jako doma. Ale on?

Koth zkříží ruce. Dívá se, jak Elspeth vzlétá pod slunci Mirrodinu. Pozoruje i pět mirrodinských sluncí, jak se pohybují po nové obloze. Saheeli, vědec, řekla, že to byl pravděpodobně nezamýšlený důsledek překrytí sfér.

Nezamýšlený důsledek — stejně jako on a ostatní Mirrané.

Nadechne se. Nebude to snadné. Ale dokud jsou ta slunce na obloze, může tomu čelit.

Tohle místo není domov. Ale je v něm kousek domova.

„Pojďme to vyřešit ven. Chci… Chci být venku, až se to stane.“

Tváří v tvář všemu, co se chystají udělat, je Meliřina žádost jednoduchá. Teferi a ostatní slibují, že ji budou ctít.

Jdou ven: Teferi, Karn, Koth, Chandra, Kaya a Melira. Noci jsou zde teplejší než dny na některých jiných sférách, ale není to nepříjemný druh tepla. Ne, když vykročí do houpající se trávy, každý se cítí zvědavě, jako by vstupoval do něčího domova.

Prvním úkolem je rozložit Nisse a Ajanimu přikrývky, na které si budou moct lehnout. Další je uložit je na ně. Sluneční světlo propůjčuje jejich tělním implantátům pozlacený lesk.

„Jsi si jistá, že to bude fungovat?“ ptá se Kaya.

„To nebudeme vědět, dokud to nezkusíme,“ říká Chandra a odstraňuje Nisse z obličeje prameny vlasů. „Ale stojí za to to zkusit.“

Ticho, které by se, jak se Teferi obává, mohlo stát dalším argumentem.

Nakonec Kaya přikývne. „Správně. No… Pomůžu, kde budu moct.“

Je vděčný, že mu nevysvětluje, jak by se to mohlo zvrtnout. Je toho hodně a ještě zbývá mnoho věcí udělat. Aby to fungovalo, musí všichni pracovat v harmonii — stejně jako se spojují bubny různých komunit.

Jeho práce je v jistém smyslu nejjednodušší a tímto procesem ztratí nejméně. Částečně mu to vadí. Ne, to je myšlení mladého muže, a navíc sobecké. Bude konat dobro tím, že bude konat dobro.

Právě teď dělat dobro znamená vytvořit kolem nich malou bublinu. Nebude to trvat dlouho. Dívá se na ostatní a ptá se, jestli jsou připraveni.

Koth pokládá Meliru mezi Ajaniho a Nissu. Se zavřenýma očima přikývne.

Karn zaujme své místo a postaví se všem nad hlavy. Ramena se mu zvedají a klesají zbytečným dechem. Je těžké se tomu trochu neusmát, když na sebe bere takové lidské rysy — ale teď není čas na úsměvy. Karn v tom ztratí skoro tolik jako Melira. Pokud je nervózní, je to přirozené. „Jsem ochoten to zkusit.“

„Dobrá,“ říká Teferi. „Nebudu schopný to udržet dlouho.“

Nadechne se. Tiché vibrace bubnů mu plní plíce stejně jistě jako vzduch. V jeho nitru bzučí magie. Tělo ho stále bolí z válečné námahy, ale nezaváhá, když ho přátelé potřebují. Už ne.

Vzduch kolem nich se najednou zakřiví. Tráva se zpomalí a téměř se zastaví. Za neviditelnou sférou moci pokračuje vnější svět — ale tady mají jen prostor mezi dvěma údery bubnu, aby zachránili své přátele.

Karn jedná první. Vjede rukou do kovových částí jejich těl a něco vytáhne, něco třpytivého a jasného. Teferimu zvoní v uších, jak se v něm hromadí Karnova magie, motor nabírá páru. Nebo je to váhání? To, co se chystá udělat, ho navždy změní. V jistém smyslu se loučí se starým přítelem, aby zachránil dva nové. Není divu, že je v něm tolik úzkosti.

Teferi se namáhá proti vlnám času. Karn se tu rozhodne správně, ví to.

Ze stříbrných golemových plátů uniká světlo, je stejně bledé a lesklé jako měsíční. Karn zavře oči. „Spolu, Vensere,“ řekne tiše tak, jak to umí jen on.

Ozve se hromový úder hrozící, že odvede Teferiho pozornost, ale ten drží pevně. Úder odezní a dvě koule, které Karn držel, jsou pryč. Melira se chopí rukou svých společníků. I ona začne zářit — světlem, které se šíří Nissou a Ajanim. Její tvář se zkroutí soustředěním.

Nejdřív ten leonin.

Každý okamžik, která nemůže uplynout, se zarývá do Teferiho duše. Zavrčí, jak se namáhá, aby se čas zastavil na tak dlouho, aby Melira mohla dokončit svou práci. Zatímco se dívá, záře se vlní Ajanim. Kamkoliv přijde, zanechá jeho pleť jasnější a odstraní zlověstný lesk, který v něm Phyrexie způsobila. Zbytky kovu jsou téměř stejně čisté jako měsíční svit.

Ale to je jen polovina práce.

Další zaduněním spatří, jak se obě koule vracejí Karnovi do rukou — jedna je celá a čistá, druhá se drolí.

Jak Melira obrací svou pozornost k Nissině kouli, Teferiho srdce poklesne. Koule se mihotá. A co je ještě horší, odpadávají z ní zrnka energie podobná popelu. Teferi je zvyklý vidět věci, které se dějí zpomaleně; je to jako dívat se, jak se mu list rozkládá přímo před očima. Když jím prochází světlo, otvory se otevírají.

„Nemůžu to zpomalit!“ Teferi křičí.

„Rychle!“ říká Melira.

Kaya jí pomáhá vstát, aby dosáhla na koule. Jediný dotek a vyvalí se z nich svatozář světla.

Už je skoro čas.

Kaya se zahalí do fialového přísvitu. I ona zatlačí ruce do světelných koulí. Společně s Karnem je posílají jejich hostitelům.

Teferi zruší kouzlo — a padne na kolena. Čelo mu zalévá pot. Bubny se vracejí a nesou s sebou zprávy, na které je příliš unavený. Jediné, co může udělat, je obrátit pozornost k ostatním a doufat, že to, co udělali, stojí za oběti, které přinesli.

Jeho odpověď přichází, když se Ajaniho rozevře zdravé oko, když se mu do zjizvené hrudi vrátí dech. Navzdory svým zraněním se přinutí posadit. „Co… Kde to jsem?“

„Na Zhalfiru,“ říká Kaya.

„Zhalfir? To není možné,“ říká — ale čím víc se rozhlíží, tím víc si zřejmě uvědomuje, že je to pravda. Ale stejně tak ho dohání únava. Sesune se zpátky. „Teferi… poděkuji vám někdy jindy. Myslím, že moje tělo potřebuje odpočívat.“

Usne dřív, než Teferi stihne cokoli říct — a je to tak lepší. Nechat ho chvíli v klidu, než mu dojde hrůza z toho, co udělal.

Karn se zhroutí, jednu ruku na velké hrudi. Světla v něm pohasla; zůstal jen jejich duch, pozůstatek v červené a fialové barvě.

„Jsi v pořádku?“ Teferi volá.

„Je to… Cítím se osamělejší,“ říká Karn. „Bude mi chybět, ale budu v pořádku.“

Koth si není tak jistý. Klekne si vedle Meliry a přitáhne si ji na klín. Padala stejně rychle jako Teferi. Obavy na jeho čele jsou snadno čitelné — stejně jako bída, která ho nutí zavřít oči. „Je pryč.“

Kaya mu položí ruku na rameno.

Slzy mu stékají po tvářích, ale Koth je neskrývá, ani neskrývá, jak moc ho to bolí. Teferi přesně ví, jaká bolest ho teď svírá. Nejde jen o Meliřinu smrt. Jde o smrt všech, co cítil zároveň — všech jeho přátel, kamarádů… skoro všech, které kdy znal. Ti všichni jsou pryč.

Teferi se zvedá. Oba s Karnem Kotha objali kolem ramen a slzy je přemohly. Pro takové chvíle neexistují žádná slova. Jedinou útěchou jim je, že Meliřino zranění ji už netrápí — že už nemusí žít ve strachu. Ale říct to by byla pro Kotha chabá útěcha, a tak se Teferi kousne do jazyka. Společnost bude muset stačit. Žal je hrozné břemeno, které musíš nést sám.

Přesto je vzduch plný žalu. Chandra vedle nich zatřese Nissou a úzkost se s každou vteřinou stupňuje.

„Co se stalo? Proč ještě není vzhůru? To mihotání…“

„Něco se pokazilo,“ říká Teferi. Polkne. „Nejsem si jistý, jestli je…“

Možná to bylo příliš mnoho, než abychom v to doufali. Vyléčit někoho z phyrézy… ani Urza na to nepřišel. A kdo byli oni, aby to zkusili? Nemít jinou možnost neznamenalo, že uspějí. Celý svůj život můžete zasvětit řemeslu a nikdy za to nedostanete uznání. Mohli byste strávit každou minutu života tím, že byste usilovali o dobro věci a nikdy neviděli její naplnění. Chtít něco tak moc, že hrozí, že vás to zlomí, neznamená, že na to máte nárok.

Ale někdy…

„Chandro…?“

Někdy to stojí za to.

Stojí to za to, být naživu tady na Zhalfiru. Stojí za to být obklopen starými přáteli a starší komunitou — rodinami starými i novými.

Stojí za to hodit minulost konečně za hlavu. Vybudovat novou budoucnost.

A stojí za to vidět, že se to děje i ostatním.

Vidět, jak se napětí na Chandřině tváři rozplývá v čiré štěstí, vidět, jak Nissu pevně svírá, vidět, jak ji Nissa objímá, slyšet šťastné vzlyky spolu s těmi zoufalými…

Tohle je život. Za tohle všichni bojovali. Kvůli čemu Melira zemřela, proč se Karn vzdal své jiskry, proč se Teferi stovky let snažil obnovit svůj domov.

Pro tohle.

„Jsem tady,“ řekne Chandra. Přitiskne své rty k Nissiným. „Jsem tady a nikam nepůjdu.“

Dobře, pomyslí si Teferi.

Nějakou dobu taky nikam nepůjde.

Překlad: Honza Charvát