Pochod Stroje │ Arcavios: Zářící srdce

Autor: Evelyn Teng • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March of the Machine | Arcavios: A Radiant Heart

V tunelech pod Puštíkovem, kde přebývají pozůstatky dávných dob, se ozval Quintorius: „Myslím, že jsme se ztratili.“

Jeho oznámení vyvolalo zasténání.

„Je to naše vlastní škola,“ zavrčela Kořána, „nemůžeme se ztratit. Měla by to být přímá cesta z ložnic do Bezedné knihovny!“

„Ber to jako trénink, až budeme skutečně v Knihovně a budeme hledat Zaklínadlo Zakladatelů,“ řekla Dina. „Připomeňte mi, kolik expedic bylo vytvořeno, aby zachránily ztracené studenty? Asi sto?“ Plevelníci v její tašce vrzali a kroutili se a ona plácla po boku, aby je umlčela.

Zezadu se ozvala Zimone: „Zajímalo by mě, jestli Zaklínadlo opravdu zpomalí phyhexijskou invazi, jak řekla profesorka Vess.“

Killian prudce zvedl hlavu. „Lepší je najít pozdě než vůbec. Můj otec může pomoct. Byl v Bezedné knihovně, když invaze začala.“

Quint zapleskal svýma velkýma ušima, ale držel jazyk za zuby. Zoufale toužil uvěřit, že i jiní profesoři než Liliana unikli phyrexijské přeměně — že existují i jiní, kteří nebyli přemoženi a přetvořeni na phyrexijskou existenci — ale v prašné, lucernami osvětlené tmě, s červenými šlachami, které se plazily po stěnách a stíny páchnoucími černým olejem, byla naděje mizivá. Invaze pronikla obranou Puštíkova. Když byli jejich profesoři zajati a podrobeni, bylo těžké uvěřit, že by škola mohla jejich útok odrazit. Koleje sice stále stály, studenti uvnitř byli chráněni profesorkou Vess a armádou nemrtvých — přesto škola nemohla vydržet věčně.

Nakonec se Quint zhluboka nadechl a řekl: „Killian má pravdu. Ze zoufalství se dá získat jen málo.“ Lucernu držel vysoko a vedl je tunelem. Opravdu se to příliš nelišilo od průzkumu jiných trosek, i když předchozí výpravy s sebou nenesly hrozbu zajetí a přeměny.

Bylo to těžké. Devastace způsobená tím, že phyrexijské portály protrhly oblohu a větve Invazního stromu se zabodly do země, vyústila v zával mnoha podzemních tunelů. Na některých místech se zřítil strop. Studenti byli nuceni odhazovat trosky, aby mohli pokračovat nebo se vrátit a najít nové cesty.

Quint odpočíval u větve Invazního stromu, když prorazil obzvlášť ošklivou překážku, a za rozpadajícím se blokem zahlédl sochu.

„Ach!“ řekl. „Mělo mě to napadnout dřív.“

„Napadnout co?“ zeptal se Killian.

Quint už se krčil vedle sochy a ve vzduchu črtal bílozlaté znaky, aby mohl čarovat, vyvolávat, a regenerovat. „Kdo jiný by nás měl vést než nejstarší puštíkovští profesoři? Socha je očividně úctyhodná a stará, soudě podle vybledlosti barev a poškození povětrnostními podmínkami, takže pokud se zeptáme—“

Znaky se zachvěly, když Quintovo kouzlo zabralo. Kolem kamenné postavy zavířil prach a oblázky, byl to vír v miniaturách, které byly stále pevnější. Z prachu vyrůstal zářící bílý kámen. Ve víru se protáhly končetiny; světélkující oči zamrkaly, když se profesorův duch vtělil do jeho sochy.

Duch se rozhlédl, zamračil se a řekl: „S Puštíkovem to muselo jít od mých časů pěkně z kopce.“

„Skoro jako by nás někdo aktivně napadl,“ utrousila Dina.

Profesorův duch se na ni upřeně zadíval. Než stačil vyslovit nespokojenost, Quint řekl: „Moc se omlouvám za tu nepříjemnost, profesore—“

„Děkan, jestli mohu prosit. Děkan Herrian Druhý z—“

„Prosím,“ přerušil ho Quint, což si vysloužilo nesouhlasné mručení, „spěcháme. Znáte cestu do Bezedné knihovny? Jsme tak nějak — ehm —“

„Ztracení,“ řekla Kořána.

„Ztracení!“ děkan Herrian vyjekl. „Jak se můžete ztratit?“ Killian se zamračil a odsekl: „Je to dlouhý příběh a my nemáme čas na vysvětlování.“

„To bych řekl, že ne! Jak se můžete ztratit, když jste přímo pod Bezednou knihovnou?“ Quintovi se rozšířily oči. Pak se studenti jednohlasně podívali na větev Invazního stromu, pokrytou krunýřem a pulsující odporným teplem, a na díru, kterou se propadla.

„Byla bych radši, kdybychom se zase ztratili,“ zamumlala Zimone.

Ale Dina se s úsměvem zeptala: „Kdo půjde první?“

Už nikdy nebudu nic zlézat bez expedičního vybavení, pomyslel si Quint, když stoupal vzhůru. Čtyři páry rukou ho popadly za kabát; čtyři hřbety se ohnuly a vytáhly ho z díry na podlahu Bezedné knihovny. Nebyl jediný, koho přestalo bavit ztrácet stisk a klouzat.

Jediný pohled a přál si, aby snad raději spadl dolů.

Jeho půvabné, zářící centrum učení bylo pryč. Červené portály se kroutily nad hlavou a vydávaly neživé, rudé světlo. Větve Invazního stromu prořezávaly vzduch i stěny a narušovaly existující struktury. A tady byla další červená šlacha, která přebíjela stěny v uzlovitých sloupcích, ruku v ruce s porcelánovými deskami členěnými jako páteřní sloupy. Zdálo se, že se živí samotnými stěnami, otupuje je, pije všechno, co dává Bezedné knihovně lesk, a vyplivuje černý olej a další úponky sebe sama.

Nikdo z nich nepromluvil. Vzduch byl tak hustý, že se jim slova dusila v hrdle. A přesto světlo tančilo poblíž, ne rudost Phyrexie, ale mihotající zrníčka, jako prach ve slunečních paprscích, bleděmodré a křehké. Quint bezmyšlenkovitě sáhl po smítku… a oči se mu rozšířily, když se mu zdálo, že se mu smítko rozplývá v kůži. Usadil se v něm pocit tichého, rodícího se objevu.

Zaklínadlo by mělo působit nově, řekla jim profesorka Liliana. Mělo by vysílat stopy sebe sama… jaké, to nevím. Ale Puštíkov vznikl Zaklínadlem Zakladatelů a kouzlo se bude snažit zabránit jakékoliv invazi. Najděte ho. Zakouzlete ho. Pomozte mu vyhnat Phyrexii z naší školy.

Quint se podíval na své spolužáky. Kolem nich se vznášela další smítka a jejich výrazy zářily stejným poznáním. Byly to stopy vzývání, probuzené a zápasící s temnotou Phyrexie.

Kupředu, pomyslel si Quint a následoval tančící světla.

I když Bezedná knihovna vypadala opuštěně, přítomnost portálů potlačila Quintovu touhu mluvit a jeho myšlenky zešedly nejistotou. Což je zvláštní, pomyslel si, když se šoural uličkou lemovanou knihami a svázanou šlachami. Větve Invazního stromu samy hučely; vzduch pulzoval bušením srdce zhoubné expanze. Přesto červeně osvětlená Knihovna připomínala Quintovi hrobku. Dokonce i trosky, které studoval, mu připadaly živější.

Když pak Quint, jdoucí Kořáně v patách, s Dinou, Zimone a Killianem za zády, vzhlédl — málem vyskočil. Jiný student, tmavovlasý trpaslík v dějetvrzské červenobílé uniformě, na ně zíral z vrcholku knihovny, oči vytřeštěné, stále ještě nepřeměněný. Přerývaně dýchal rty bezkrevnými hrůzou.

Student zachytil Quintův pohled a v očích se mu objevila úleva. „Pomozte mi,“ zašeptal.

Jako by studentův hlas byl hozeným kamínkem a Bezedná knihovna rybníkem, červená šlacha se zavlnila.

Něco se stočilo kolem knihovny a chytilo studenta za nohu. Měl čas na jeden vyděšený výkřik, než ho ta věc mrštila temnou chodbou — a Quint zahlédl postavu pokrytou ocelově lesklým peřím a ostrými drápy. Tam, kde by měl být jazyk a zobák, se místo toho rozprostírala pavučina kovových vláken.

„Ne!“ Quint vykřikl, neschopen se zastavit.

Killian ho okamžitě varovně popadl za rameno a Kořána mu přitiskla ruku na ústa, ale jeho výkřik se hnal rudou šlachou se stejnou strašnou, šířící se vlnkou. Děkanka Shaile prudce otočila hlavu.

Nepromluvili ani slovo. Prostě začali utíkat.

Bezedná knihovna kolem nich zavyla hlasem, ze kterého si Quint chtěl utrhnout uši. Samotné stíny jako by ho svíraly krvavě rudými prsty. Po labyrintu cest — kolem polic obludných krunýři a chitinem — přes příkopy kalné, páchnoucí vody, protkané černým olejem — už nebylo ticho, protože ticho bylo pryč a to, co je pronásledovalo, byl strach a vztek. Okraje Quintova vidění se míhaly s příliš mnoha končetinami a proporcemi příliš zkroucenými, než aby je mohl poznat. Zablýsklo se kouzlo: temně zelené výboje, jak Dina vytrhávala život z plevelníků ve svém vaku a čarovala za nimi skvrny zrádných, mechem pokrytých, kluzkých míst; Killianovy proudy inkoustu, který vrčel na končetiny jejich pronásledovatelů; Kořána vrhající jako jehly ostré ledové špice nebo spalující plamenné střely. Zimone lapající po dechu, jak se snažila držet krok; Quint ji táhl co nejopatrněji. Běželi dál, šlapali po prastarých svazcích, a i když se mu srdce zadrhávalo v hrudi, cítil bodnutí výčitek—

„Zpomalují,“ vydechla Kořána a Quinta zaplavila naděje. Byli už skoro v atriu, kde se mohli ponořit do jedné z tuctu větvících se chodeb a ztratit se pronásledovatelům—

Nad hlavou se jim třepetalo peří, kov a pavučinová tlama. Než stačil Quint zareagovat, vrhla se na ně děkanka Shaile. Její pařáty se zahákly do Killianova límce a už vzlétala vzhůru, Killian sebou zmítal v sevření a Dina se Zimone se mu chytali za nohy a snažili se ho stáhnout zpátky. Děkanka Shaile jednoduše zamávala křídly a vystoupala výš. Pavučina jejích úst se prohnula nad Killianovou hlavou a pokusila se vklouznout pod jeho víčka, která se s hrůzou sevřela.

„Kde je tvůj otec?“ zeptala se Shaile a pavučina kolem Killianovy hlavy jemně, téměř láskyplně pulzovala. Po rukou se mu míhala bílá a černá, ale ať už se pokoušel seslat jakákoliv kouzla, byla mařena v zárodcích, jen pár palců od jeho prstů.

Quint se otřásl. Viděl až příliš jasně, jaký osud čeká Killiana, osud páchnoucí kovem a olejem. To nemohl dopustit. Hlas mu přeskočil a zachraptěl: „To nevíme. A protože chcete Děkana Lu, neměla byste ztrácet čas s Killianem. Nepotřebujete ho. Nebude prospěšný vám, ani — ani Phyrexii.“

Ústa děkanky Shaile se na vteřinu roztřásla, ukázala Killianovu vyděšenou, popelavou tvář a pak zase zavřela. „I když bych dala přednost staršímu Luovi před jeho podřadným potomkem, mýlíš se. S Killianem neztrácím čas. Všichni jsou vítáni v lepším, sjednoceném Multivesmíru Phyrexie.“

Quint vykřikl a natáhl se po Killianovi v marném, vzdáleném gestu, když děkanka Shaile triumfálně zaječela a v děsivém lesklém přílivu se k nim valili další přeměnění profesoři—

Pak někdo zašeptal: „Nechala jste se odkrytá,“ a Quint se zapotácel, když vedle nich ve víru inkoustové černi přistál děkan Embrose Lu. Pavučinová ústa Shaile se zkroutila; vyplivla Killiana na podlahu a vrhla se na Embrose, zatímco ostatní profesoři vyskočili — a vír inkoustové černi explodoval, prolétl kolem Quinta a jeho spolužáků s lehkostí hedvábných zbytků — ale tam, kde se dotkl profesorů, zabublalo maso a kov praskal nebo se tavil.

V Bezedné knihovně se rozléhaly výkřiky vzteku a bolesti přeměněných profesorů, jak kolem nich bouřil inkoust.

„Otče, za tebou!“ Killian vykřikl. Vrávoravě se narovnal, inkoust mu vytékal z rukou a hnal se k Shaile, která Embrosovi mířila na záda.

Pak Killiana srazil stranou další inkoustový proud — a vzápětí prorazila bouři kosa a sekla do místa, kde ještě před chvílí ležela Killianova hlava.

„Jsi mnohem slabší, než si myslíš,“ vyštěkl Embrose. Okolní police se zakymácely a knihy se rozlétly, jak se slova a moudrost stovek tisíc spisovatelů vytrhly a letěly na Embrosův rozkaz. Některé z útočících profesorů probodly šípy a šipky; na jiné se nahrnuly rubáše látky, které je dusily; ještě víc inkoustu vystřelilo vzhůru, aby roztrhalo vlákna úst děkanky Shaile. Někdejší moudrá sova klesla k zemi—

Když si Killian přivolal další dávku inkoustu, na ústa mu dopadl cár temnoty. Když se po něm natáhl, Embrose řekl: „Utíkej, Killiane.“

Killianovi se zablesklo v očích; strhl inkoust stranou. „Můžu pomoct!“

„Ano. A také bys mě rozptyloval.“

Dina vyštěkla: „Když jste předtím nedokázal zastavit Phyrexii, proč si myslíte, že je můžete porazit teď?“

Embrosův pohled zalétl ke Killianovi — a ke Quintovu překvapení zachytil nepatrné zachvění děkanova normálně stoického výrazu.

„Nemusím nic vysvětlovat,“ řekl Embrose. „Teď běžte.“

A bez varování se kolem těl studentů přehnaly černé proudy a mrštily jimi zlomkem vteřiny do zlověstné inkoustové bouře. Děkanka Shaile se k nim otočila — ale křídly jí proletěla další dávka inkoustu a s výkřikem se znovu zaměřila na Embrose, stín vytesaný do lidského tvaru.

Inkoust je bez okolků odhodil o několik řad dál. Quint se vyškrábal na nohy, když Killian vyskočil s ohněm v očích — a Dina ho chytila za ruku.

„Pusť!“

„Zemřeš,“ řekla bez okolků a plevelníci v její tašce zacvrlikali jako na souhlas.

Killian přimhouřil oči. „Nemůžu dovolit, aby mého otce vzala Phyrexie.“

„Správně, promiň, nezemřeš. Budeš si jen přát, abys byl zemřel.“ Když se pak Killian nadechl, Dina dodala: „Co je důležitější, zahodit svůj život tady nebo najít Zaklínadlo?“

Quint si vzpomněl na šlehající inkoust. I když věděl, že to Killianovi ublíží, řekl: „Dina má pravdu.“

„Můj otec by mohl pomoci!“

Zimone se natáhla po Killianově ruce, pak se odtáhla, jako by se ho bála dotknout. „Děkan Embrose pomáhá.“

„Tím, že ze sebe dělá návnadu?“

„Tím, že nám poskytne čas a prostor potřebný k nalezení zaklínadla. Ty bys to měl vědět nejlíp, ale — obětoval by se, kdyby nevěřil, že uspěješ?“

Killian zaťal zuby a Quint viděl, jak se Kořána napjala, připravená ho zadržet — pak přikývl, jen jednou.

Ale jak kráčeli vpřed, Quint zachytil záblesky bílé magie — slova na posilnění a podporu — která se mihla z Killianových prstů směrem k otci.

Zvuky bitvy slábly, jak postupovali Bezednou knihovnou. Quintovi teď připadalo ticho hustší, jako by je trestalo za to, že mluvili jen krátce. Dokonce i tajemná světla chvílemi slábla, což je nutilo pátrat, dokud nenašli další proud smítek. Jedinou útěchou, pokud se to tak dá nazvat, bylo, že Embrose upoutal pozornost profesorů. Chodby byly nyní čisté — většinou.

Quint se zastavil uprostřed kroku. Z oblouku na konci chodby visel kovový předmět. Pět studentů si vyměnilo pohledy. Pak beze slova zvolili jinou cestu.

Bohužel vyšlo najevo, že převrácený profesor nebyl jediný, kdo se zdržel boje s Embrosem. Bezedná knihovna šeptala, klouzala a pleskala o kamennou podlahu. Dvakrát — třikrát — čtyřikrát — víckrát, než dokázal Quint spočítat — se vyškrábali za regály nebo se zaklínili do výklenků, když kolem nich procházeli profesoři a očima přejížděli stíny a police. Podivné tvary, končetiny praskající a ohýbající se tak, že by to mělo ochromit, ale nějak se to nestalo. Quint věděl, že ho ty obrazy budou pronásledovat navěky.

Kolik z Knihovny jsme už prohledali? Quint přemýšlel a snažil se vybavit si, jak to tam vypadá, když se schovával za sloupem červené šlachy. Bezedná knihovna byla rozlehlá a spletitá. Dokonce ani profesorka Vess, sférochodec a učenec, ještě neprozkoumala jeho plný rozsah. Nicméně přemýšlet o spletitých labyrintech bylo lepší než poslouchat profesora, jak se šourá opodál. Zvuk jeho nohou — ať už jich bylo sebevíc — se ozýval přímo Quintovi v mozku…

Šourání se vytratilo, když profesor odešel. Quint na druhé straně uličky zachytil Dinin pohled a ona přikývla. Bylo bezpečné se znovu pohnout.

Nacházeli se teď ve zcela neznámé části Knihovny, na sochách a knihách byl hustý prach a na oleji slizké pavučiny propletené jemnými vlákny šlach. Studenti se museli rozdělit, aby prošli užšími cestami. Přeskupili se — rudé, dýchající ticho učinilo samotu odpornou — jen aby byli uličkami donuceni k dalšímu rozchodu. Quint se těch společných chvil držel, i když byly krátké, když se na ně snášely načervenalé stíny.

Když pak vklouzl s Dinou mezi dvě knihovny, knihovna po jeho pravici se zachvěla a on zahlédl dlouhé, jehlovité prsty, které se nad ní zakřivovaly. Ztuhl. Na protější straně visel profesor a čekal — pozoroval. Quint si vyměnil pohled s Dinou. Všimne si jich, jakmile se vynoří.

Pak někde napravo zaslechl zalapání po dechu.

Zimone.

Knihovna zaskřípala, jak se profesor otočil…

Quint doklopýtal na konec uličky — zpoza knihovny vysoké do pasu sotva vykukovaly Zimoniny vyděšené oči a Kořána s Killianem ji popadli za ramena — a v celé své bizarní, zkroucené slávě spatřil, jak se k nim plíží profesor s kosou — ale také uviděl sochu u protější stěny, zahalenou rudou šlachou. Jeho prsty se bleskově pohnuly a během jediné chvíle vyčarovaly kouzlo, které by normálně trvalo půl minuty. Duch sochy se spojil v oblak prachu a kamene. Vrhl na Quinta krátký, divoký úsměv, zvedl své třpytivé ruce a zaječel: „V knihovně se nemluví!“

Vzduchem se rozlehl skřek.

Profesor se se ztuhlým rachotem otočil, přiskočil k soše, která na sobě téměř s radostí rozbíjela každou část krunýře a trhala každé přadeno červené šlachy. I když byli puštíkovští bývalí profesoři mrtví, nemohli se smířit s phyrexijským obtěžováním.

Studenti si vyměnili kratičké pohledy — úlevy, hrůzy a překvapení v jednom — a pak proletěli profesorovi za zády a jejich kroky zakryly vzdorné pohyby sochy.

Hlouběji se prodírali Knihovnou, stále hlouběji, honili se za paprsky světla, ale síly jim docházely. Quint viděl, jak všichni ochabují pod brutální, neutuchající hrůzou. Killian ostatním neustále dodával odvahu a naději, slova se Quintovi míhala v očích, ale červená barva invazních portálů bílou magii ztenčila. Klopýtl a jen tak tak se udržel, aby nezakopl o židli. Byli na správné cestě — bledá, jemná zrníčka se tu třpytila intenzivněji — ale jak daleko budou muset jít, to nevěděl a nechtěl si představovat—

Pak jeho kroky zakolísaly; ostatní studenti také zpomalili. Strach a únava z něj opadaly jako staré obvazy.

Světlo tu bylo silnější: nejen chabě odolávalo těžké phyrexijské temnotě, ale na několika místech ji odhazovalo úplně. Mezi knihovnami visely kapsy záře, a když Quint jednou prošel, sama svěžest vzduchu byla po tak dlouhé cestě tmou a úzkostí téměř euforická.

Už jsme skoro tam.

Když se vzchopili, museli se ovládnout, aby se nerozběhli střemhlav. Pohybovali se od jednoho místa ke druhému, každý úsek byl silnější, širší, jasnější. Quintovi to připadalo jako sluneční světlo na vykopaných troskách nebo jako stará slova okopírovaná na čistý papír—

Uličky se otevřely a odhalily kruhovou plošinu obklopenou vodním příkopem. Uprostřed plošiny se pohupovala změť světla, jakou Quint ještě nikdy neviděl — a žádné červené šlachy, uvědomil si Quint s radostí. Plošina byla čistá. Muselo to být Zaklínadlo. Žádné jiné kouzlo, které znal, nedokázalo vzdorovat sevření Phyrexie.

Kořána mávla pažemi a zmrazila vodu na ledový most. Přeběhli na druhou stranu, bez nějakého profesora v dohledu.

Což bylo dobře, protože jak se Quint blížil k zaklínadlu, jeho záře ho obklopovala měkkou, uklidňující přikrývkou a on nemohl myslet téměř na nic jiného.

Zaklínadlo nebyla jen lehkou, ale i hranolovitou změtí písmen tak oslnivou, že zcela zahnala rudé šero. Věty se vymršťovaly, znovu klesaly a reformovaly se novými větami a frázemi. Jednotlivá slova praskala jako bubliny na hladině. Quint se předklonil, přimhouřil oči a snažil se rozeznat jednotlivá slova — a kolem zápěstí se mu omotal lesklý úponek. V šoku málem nadskočil. Myslel si, že ta slova budou nehmatatelné výtvory čisté magie, ale připadala mu jako teplá hedvábná vlákna na jeho kůži.

„Je to živé,“ vydechl Quint. Zaklínadlo slabě zapulzovalo. Oči se mu rozšířily. „Viděli jste—“

„Reaguje na nás?“ Kořána se zeptala a Zaklínadlo znovu zapulzovalo.

„Myslím, že nejen reaguje.“ Zimone pomalu přecházela kolem změti. Buch, buch, buch, změť tepala v rytmu její řeči. „Slyšíte to?“

Kořána se rozhlédla. „Co mám slyšet?“

„Přesně tak. Nic.“

Nic. Žádný křik, žádné pištění, žádné cupitání, cvakání končetin.

Killian pomalu vydechl. „Chrání nás to před phyrexijskou pozorností.“

Odmlčeli se. Quint se trochu zachvěl. Úžasem nebo strachem, to nedokázal říct. Zaklínadlo, jak řekla profesorka Vess, mělo sílu Pěti dračích zakladatelů Puštíkova, kteří se spojili a na okamžik splynuli, aby vybudovali školu a chránili ji před nebezpečím. Až doteď si ale neuvědomoval, že když to Dračí zakladatelé udělali takhle, tak škola sama musí být částečně živá.

„Jak začneme?“ zeptal se napůl pro sebe. Bylo snazší představit si, jak zvedá horu, než použít kouzlo, které postavilo samotný Puštíkov.

„Možná…“ začala Dina, ale ještě než domluvila, Zaklínadlo se rozpletlo a přeskupilo se do úhledných segmentů. Už ne spleť, uvědomil si Quint, ale květ s pěti okvětními lístky, každý okvětní lístek byl bezešvou směsí dvou barev. Popletená slova se změnila v rozeznatelné věty.

„Pět dračích zakladatelů,“ řekla Kořána a dotkla se modrého a červeného okvětního lístku. „Pět částí kouzla. Mám tušení, že musíme následovat příkladu Zakladatelů a přečíst všech pět částí najednou.“

Zimone stála na špičkách, aby prozkoumal samotné srdce Zaklínadla. „Ale venku. Vidíte tu podmínku? Musíme být schopni vidět, co ovlivňujeme.“

„Cestu, kterou jsme sem vstoupili, se pravděpodobně nevrátíme,“ řekl Quint. Dokonce i při pomyšlení, že by se měl znovu plížit mezi šlachami posetými regály, se zachvěl.

Dině zajiskřilo v očích. „Existuje víc způsobů, jak se nadýchnout čerstvého vzduchu. A vždycky to můžeme svést na Phyrexiany.“

„Ale ne, vy plánujete něco destruktivního,“ řekl Killian, a s dodatečným důrazem dodal: „zase.“

„Záleží na tvé definici slova ‚destruktivní‘. Kryj mi záda.“ Dina se přikrčila, vytáhla z tašky malé nádobky plné neidentifikovatelné slizké hmoty a začala na plošinu čmárat symboly.

Zimone poklekla vedle ní. „Aha. A jak to nabíjíš?“

„Mými plevelníky.“

„To nám neposkytne dost energie.“

„Pokud se dobrovolně nehlásíš—“

„Nech mě spočítat růstový faktor.“ Zimoniny prsty, za nimiž se táhlo namodralé světlo, se probíraly Dininými čmáranicemi a potřísnily blátivě zelené znaky skvrnami jasu. „Pomyslné mezery mezi diskrétními fyzickými rysy teoreticky sahají do nekonečna, stejně jako existuje nekonečno čísel mezi diskrétními číslicemi. Pokud použijeme Thalovu Expanzní hypotézu, abychom přenesli imaginární do skutečného…“

Vzduch nad rychle se rozšiřujícím rituálem Diny a Zimone se zatřpytil, modrozelená tma se mísila způsobem, který měl být blátivý, ale místo toho vypadal živě. Vzory jako točící se žebříky se proplétaly mezi symboly zkroucenými jako vrbové kořeny. Pocit uvězněné a čekající energie se zdvojnásobil.

Pak Quint zaslechl pohyb.

Otočil se a vymrštil ruku, žhavě bílé symboly udeřily do nedalekých soch a svitků, ale i když rázem ožilo a pohnulo se sedm spirituálních soch, jeden profesor dokázal vyskočit ze stínu. Jeho drápy se natahovaly ke Quintovi; jeho kovové boky se rozevřely a uprostřed rozevřených žeber zářila rudě tepající věc—

Kolem Quinta proletěla inkoustová jehla a protrhla tu červenookou věc. Profesor se vzepjal, žebra se mu roztřásla a z příkopu vyjel ledový hřeb, který mu s obrovským prasknutím probodl nohu. Quintovy oživené sochy se na profesora vrhly se skřípavým nárazem kamene; profesor se pod jejich náporem zapotácel. Quintovi poskočilo srdce. Museli vydržet, dokud Zimone a Dina nedokončí svůj rituál.

Pak se profesorova žebra znovu rozevřela. S dalším zasyčením vrazil Killian do profesora inkoust — příliš pozdě. Žebra se zavlnila ve stuhách, rychlých jako myšlenka, a prořezávaly Quintovy sochy. Tři z nich se rozplynuly; zbylé čtyři se zapotácely, roztrhány téměř do nicoty.

Z Kořány zahřměl oheň, když se Quint soustředil na Zaklínadlo a prosil ho, aby se zhustilo. Hlavou se mu honila jediná myšlenka: Phyrexie si nesmí vzít srdce Puštíkova. Kolem něj kypěly inkoustové šipky a praskající led — v koutcích očí mu plála bílá barva povzbuzení a plápolal oheň — jak Zaklínadlo sklopilo své okvětní lístky a stáhlo se do průměru polévkové mísy, pak talířku, a nakonec šálku na čaj. Quint ho popadl a vrazil do kapsy, mimo dohled—

Pak vykřikla Dina: „Hotovo!“ Vysypala svůj pytel s plevelníky — a profesor se protlačil kolem Kořány a Killiana, smetl plevelníky stranou a vrhl se na Dinu a Zimone. Ale jeho noha přistála v rituálním kruhu. Ze žeber se mu vydral výkřik, ale stejně dobře se mohl pokusit vykřičet slunce z oblohy. Jeho maso se rozpouštělo, scvrkávalo se na kůži na kosti a rudooké srdce vzplálo, jak rituál pohlcoval jeho životní energii.

Pak Dina vykřikla.

Je to moc energie! uvědomil si Quint, když se k ní přišoural Killian. Svíjela se, tělo jí hořelo tmavozeleným ohněm — který jí vytryskl z pórů a rozstříkl na všechny regály v okolí.

Quint netušil, že růst může znít jako ztělesnění násilí.

Naleštěná prkna se tříštila na větve ostré jako břitva a prodlužovala se tak rychle, že přeťala profesorovy zbytky vejpůl. Listí vybuchovalo se zvuky, jako když se vytahují čepele. Kořeny tlustší než Quintovo tělo rozrážely podlahu na oblázky. Hrom nespoutaného života utopil Quintovy smysly, když knihovny explodovaly a zamotaly se do jediného stromu nad vyvolávací plošinou — a neustále rostly, větve tvořící dokonalou spirálu schodů a listí řídly do nekonečna. Koruna stromu se opřela o strop Bezedné knihovny, na chvíli se zastavila — a pak prorazila skrz. Na plošinu dopadalo světlo, vzduch a zdivo.

Quintovi spadla brada.

Pak se Dina zhroutila.

„Na přetížení to není tak špatné, co, Zimone?“ vydechla, když jí Killian a Kořána pomohli na nohy, oba s posvátnou úctou v očích.

Zimonin úsměv byl tichý, ale divoký. „Vůbec to není špatné. Ale dávejte pozor, abyste se nedostali příliš daleko od hlavního kmene. Teoreticky se větve přeměnily z imaginárního na fyzický prostor — ale po určité délce se opět stávají spíše imaginárními než skutečnými.“

Dina se udýchaně zasmála. „A hlavně se nedívejte dolů.“

Quint, konečně stojící na střeše a litující, že se dolů podíval, si opřel ruce o kolena, zafuněl chobotem a pomyslel si: Tentokrát — myslím to vážně — už nikdy nebudu nic zlézat bez vybavení. Po několika okamžicích nabral dost dechu, aby se narovnal a vytáhl z kapsy Zaklínadlo Zakladatelů. Na volném prostranství se jeho okvětní lístky rozložily, rozjasnily a vyrostly. Za ním se ozval zvuk podobný míchání karet, když Zimone pustila imaginární větve a strom se scvrkl do přijatelné výšky.

Killian, který stále podpíral Dinu, pozoroval Zaklínadlo. „Nemůžeme být rušeni při zaklínání. To by mohlo vést ke kdovíjakým nezamýšleným výsledkům. To Zaklínadlo pravděpodobně nevytvoří mohutného tvora z bažin, pokud k tomu dojde, ale…“

„Žádné záruky,“ zachechtala se Dina.

„Žádné rušení,“ řekla Kořána, „mám to,“ a prosvištěla kolem okraje střechy. V její stopě vybuchl led, uzavřel střechu a utlumil rudou, roztrhanou oblohu svou mrazivou čistotou.

Pak, jen s nepatrným zaváháním, každý popadl jeden okvětní lístek a začali číst.

Quint byl šokován. Ta slova byla tak obyčejná. Zaklínadlo prostě popisovalo Puštíkov. Zde, jak bylo uvedeno v Zaklínadlu, měla půda tuto konzistenci; svažovala se tímto způsobem a obsahovala tyto druhy kamenů. Obloha se zachvěla, když Zimone definovala, jak se mraky pohybují a vzduch kolem školy klesá. Kořána vyprávěla o slunci, jak ohřívá střechy a trávníky školy a dešti a pramenům, kudy proudit. Dina se ušklíbla, když zaznamenávala flóru: kde roste, jak umírá, čím se živí. Tím vším se proplétala Killianova část, přemlouvajíc jednotlivé části k sobě, jak jejich slova stoupala v sloupech světla. Řekli prostě jen příběh o Puštíkovu, o tom, čím má být, a v tom příběhu nebylo pro Phyrexii místo.

A Puštíkov poslouchal. I když to čekal, při tom pohledu Quint málem zakoktal. Portály na obloze nad jejich hlavami se svraštily, jak bojovaly s popisem mimo realitu, ale nemohly odolat o nic víc než voda, vítr, oheň, země a světlo. Pět hlasů se zvedlo, když se Zaklínadlo blížilo ke konci, a pilíře vzplály jasněji—

Ledovcová stěna se roztříštila.

Výbuch srazil Quinta na kolena a Zimone, Dina a Killian se vrhli na střechu, ruce stále svíraly okvětní lístky, ústa stále recitovala. Ale Kořána stála tváří v tvář osobě stojící na okraji střechy, elegantní postavě navzdory tomu, že její tělo vypadalo jako obrovské mechanické srdce.

„Kořáno,“ vzdychla postava. „Vždy jsi byla schopna ve své práci najít chyby, které nikdo jiný neviděl… ale nějak jsi přehlédla slabinu svého ledu. Jsem zklamaný.“

Ne! Quint se pokusil něco říct, ale nedokázal vydat ani hlásku, aniž by Zaklínadlo přerušil.

Kořánin hlas se zadrhl. „Děkane Nassari?“

Její okvětní lístek potemněl.

Ostatní studenti horečně četli a snažili se nahradit Kořánu, která házela jeden plamen za druhým, jednu ledovou špičku za druhou, ale Nassari se všemu vyhýbal. Z úst mu vylétávala drsná slova — kritika pro kritiku — a Kořána sebou při každém bodnutí trhla a zbledla. Světlo nad hlavou pohaslo. Zaklínadlo selhávalo—

Quint se však usmál.

Zvláštní, jak vzrušeně se cítil. Skoro jako když našel ztracené město Zantafar. Stejný pocit měl i z přemostění ztracených znalostí minulosti s učenci budoucnosti.

A v tomto případě zajišťoval Puštíkovu budoucnost.

Quintovi si dovolil kratičký okamžik, aby se vykoupal v záři myšlenky na tuto školu a na slávu její existence. Pak se natáhl a popadl Kořánin okvětní lístek.

Oči ostatních se rozšířily, ale on na ně teď nemohl myslet, protože každý kousek jeho těla se soustředil na Zaklínadlo. Nebylo možné vyslovit dvě části najednou. Místo toho nalil magii přímo do okvětního lístku Kořány. Zem byla jeho hlasem, moře a slunce jeho kostmi, on sám poháněl Zaklínadlo svým životem. Světelné sloupy zářily jasněji než kdy jindy. Ještě nikdy jsem neviděl nic tak velkolepého, pomyslel si, když jeho život odplouval do Zaklínadla.

Celým tělem mu projel šok.

Quint zalapal po dechu. Zaklínadlo…? Ne. Toto světlo svítilo zevnitř. Quint zaječel, když se mu v divokých smyčkách protrhly svaly a kosti. Pokusil se natáhnout ruku ke svým spolužákům — svým přátelům — ale Zaklínadlo v odpověď zaburácelo. Dvojice světel se divoce roztančila a proťala kámen i ocel. Děkan Nassari byl vymrštěn ze střechy; Bezedná knihovna se prohnula a zlomila, zřítila se dolů, jak světlo drželo Quinta v zajetí ve vzduchu; kameny okolních budov Puštíkova se rozpadly jako kostky cukru v čaji; portály se zhroutily; větve Invazního stromu se zmítaly, jak se nebe snažilo uzavřít do sebe. A nad tím vším, Quint hořel—

Uprostřed oslnivých plamenů se Quintovy myšlenky rozběhly k Willovi a Rowan. Také jeho přátelé. Neviděl je od začátku invaze. Jak se pálení stávalo nesnesitelným, mohl jen doufat, že jsou v pořádku.

Světlo pohltilo Quinta docela.

Puštíkovští studenti se vynořili z ložnic, ale nespatřili obléhání — ani své bývalé profesory, kteří by je chtěli přeměnit — ale zkázu. Někteří plakali, ale ne nadlouho, protože obloha se stále klenula invazními portály, které se snažily prorazit zpět, a v dálce se stále leskly kovové postavy. Podle Lilianiných instrukcí vybudovali veškerou obranu, kterou mohli, prokopali se sutinami, vytáhli přeživší a snažili se identifikovat všechny profesory, které odhalili, zatímco suchokvětští studenti ošetřovali raněné.

„Špatně, Mořici,“ řekla Liliana a prohlížela si obsah kotlíku. „Nápoj na obnovu krve vyžaduje na prach rozdrcená semena z černohřebenice. A ty jsi je ani neočistil od zbytků lusků! Příliš se soustředíš na zjevná zranění, Freno. Ten ubohý chlapec se udusí dávno předtím, než mu ošetříš roztříštěnou ruku. A co je tohle? Sorlianský teorém? Vážně, Rinne? On je sova, ne loxodon, Sorlianský teorém je stěží použitelný…“

Ozvala se rána; pak několik hlasů vykřiklo: „Jsou tady dole!“ Liliana se musela přinutit, aby neutekla. To ona je poslala, aby to Zaklínadlo našli; ona byla důvodem, proč jsou teď zranění, možná mrtví. Puštíkovští si zajistili čas, byť krátký. Dlužila jim svou pozornost a ještě mnohem víc…

Než se dostala k pozůstatkům Bezedné knihovny, studenti, kteří tam pracovali, vyhrabali zraněné. I přes přísný výraz bilo Lilianě srdce jako o závod, když si prohlížela Dinu, Killiana, Zimone a Kořánu. Zlomené kosti, pohmožděniny, zející rány, bezpochyby nesčetné množství zajímavých infekcí — bylo by rychlejší uvažovat o zraněních, která nemají.

A byla ohromena. I když Killian krvácel z několika ran, potácel se sutinami. Inkoust kolem něj vrčel, jak se prodíral kamennou konstrukcí i krunýři.

Věřte mi, že Embrosův syn bude dělat potíže. „Raději ho uspěte,“ řekla Liliana a jeden ze studentů Suchokvětu přistoupil se zlověstně kouřícím lektvarem.

Ale než se student stačil přiblížit, Killian vykřikl: „Otče!“

Liliana se prudce nadechla a nahlédla do díry, kterou vyhloubil Killian. Byl tam Embrose, zaprášený a neupravený, zkrvavený a pohmožděný, obklopený mrtvými zbytky přeměněných profesorů — ale živý a stále sám sebou.

„No, Lu?“ řekla Liliana.

„No, Vess?“ odpověděl stroze a důstojně jako vždy. Jeho pozornost se přesunula ke Killianovi, který ohromeně stál na okraji díry. „Pomoz mi ven.“

Liliana pokynula dalšímu studentovi. „Podejte mu—“

„Nepotřebuji ruce,“ přerušil ji Embrose, ale když Killian sáhl dolů, jeho otec se ho chytil.

Liliana se odvrátila a při pohledu na Killianovu tvář se jí nepříjemně sevřelo srdce. Ostatní stejně potřebovali její pozornost. Zimone se rozumně nepokoušela vstát, se zlomenou nohou a očima skelnýma od sedativ. Přesto popadla Lilianu za paži a zakrákala: „Nimiroti… musíš ji zachránit…“

Liliana co nejšetrněji uvolnila Zimoninu ruku. Nemohla postrádat nikoho, kdo by zkontroloval Zimoninu babičku. A Kořána — jeden pohled jí prozradil víc než dost. Dívka se ani nepokoušela pohnout. Prostě ležela na nosítkách, rozbitá jako dětská panenka, a tupě zírala na oblohu.

„Na studenty to není špatné, že?“ zasípala Dina.

Liliana se podívala na čtvrtá nosítka. „Řekla bych, že v žádném případě jste nemohli dopadnout hůř.“

Dina pokrčila rameny a trhla sebou. Těch pár kousků kůže, které zůstaly bez krve, neslo velké, bolestivě vyhlížející modřiny. „Teď máme spoustu místa na přestavbu.“

Liliana zavrtěla hlavou — pak se narovnala a oči se jí rozšířily. „Kde je Quint?“

Přes Dininu tvář přeletěl mrak. „To nevíme. Objevil se záblesk světla a on prostě — zmizel.“

Mrtvý, pomyslela si Liliana; pak se zamračila, když se jí v mysli ozvala Dinina slova. Mrtvý… nebo jiskra? Kasmina naznačila, že mezi nimi může být doutnající jiskra, a očividně to není nikdo z těchto čtyř. Jestli se zažehla Quintova jiskra, mohl by být ještě naživu…

Dina něco říkala. Liliana zavrtěla hlavou. „Cos říkala?“

„Měli bychom přestavět bažinu. Vždycky jsem si myslela, že musí být větší.“

Liliana vzhlédla. Pohlédla na oblohu, na jas válčící s kalnou červení a na pulzující, kroutící se jizvy s černými okraji, které bývaly invazními portály. Podívala se na větve, které prorážely zem, ohnuté a otlučené, ale stále stojící. Dívala se na těla svých kolegů, některá rozdrcená hroutícími se budovami, jiná s kovovými částmi roztrhanými neúplným vyvoláváním, a věděla, že další jsou stále naživu a nikdy se nezastaví. Pohlédla na trosky svého domova, svého útočiště, svého oddechu, nyní narušeného Phyrexií.

Pak vzhlédla k portálům jako otevřené rány a červi z větví Invazního stromu už proráželi obranu neúplně dokončeného Zaklínadla.

Lilianiny ruce klesly k bokům. Prsty se jí otevřely. Z dlaní jí vytrysklo světlo: ani kalná krvavá barva, která se jí zmítala nad hlavou, ani jasný jas, který proti ní bojoval. Tohle bylo její světlo, matné a ponuré. Potopila se jako voda do země. Hluboko dole, v troskách školy posetých mrtvolami — v katakombách, kde plesnivěli staří profesoři — dokonce i pod nimi, kde kosti nejmenovaných, neznámých tisíců prosakovaly do skalního podloží — našla její magie těla a dala jim nový život.

Ze země vylétly kostry a nemrtví a studenti křičeli a snažili se jim uhnout z cesty. Prázdné důlky doutnaly purpurovým ohněm, když se Lillianino vojsko seskupilo kolem trosek Puštíkova, poslušno jejího tichého rozkazu, a vytvořilo bariéru, která bude zadržovat Phyrexii. A bude stát tak dlouho, dokud ona bude mít v těle dech.

„Přestavba bude muset počkat,“ řekla Liliana.

Překlad: Honza Charvát