Pochod Stroje │ Nová Capenna: Pád Visutých zahrad

Autor: Elise Kova • Překlad: Honza Charvát

Zdroj: March of the Machine │ New Capenna: The Fall of Park Heights

Ze stropu visely květiny, zavěšené jako lustry, a prodchly místnost vůní exotických květů. Čerstvě vyleštěné sochy se třpytily, a hudba nesla jejich nohy po podlaze… ale nic nesvítilo tak krásně jako ona.

Shromáždění Patroni — přátelé i rodina — všichni přihlíželi se zatajeným dechem. Struny bzučely láskyplným šepotem a tichými, šťastnými slzami. Byli obklopeni vším a všemi, na kterých jim kdy záleželo, a přesto jediné, co Errant viděla, byla Parnesse.

Byla Errantinou múzou. Každý nádech a tah štětcem, který ležel před nimi.

A úsměv její ženy, když klouzaly po tanečním parketu? Předčilo to nejjasnější reflektor. Byl dokonalejší než cokoliv, co Errantina ruka mohla kdy zachytit inkoustem. Udělali další otočku a Errant se naklonila a otřela se nosem o Parnessin. Tiše se zahihňala. Svět byl dokonalý.

A pak na Novou Capennu padl stín.

Sklenice vína se rozlila po podlaze a červená tekutina nepřirozeně přetékala do tvaru téměř úplného kruhu s čárou uprostřed. Tento symbol už mnohokrát viděla v expozicích muzea. Ale co teď dělá tady? Errant zakoply nohy, a když se znovu otočila, zamilované oči jejich přátel a rodiny se změnily.

Po tvářích jim stékaly pramínky černého oleje. Rudé šlachy se jim plazily po těle jako úponky invazivní rostliny. Dosahuji. Chytám. Svázané bledé, zubaté desky. Jejich výrazy se také změnily — ústa se otevřela širokými, příliš šťastnými úsměvy pod hladovýma očima. Přidej se k nám, naléhali beze slov. Buď jeden. Oslava už nebyla o Errant a Parnesse. Teď to bylo pro pokřivené spojení všech, zhuštěné do singularity jedné bytosti.

Dokonce i její otec Anhelo se změnil.

Errant klopýtla. Přitáhla si Parnesse blíž.

„Miláčku?“ Její žena si toho nevšímala. Copak neviděla to, co ona? Necítila zlověstný pach, který nahradil vůni květin? „Co se děje?“

„Musíme jít.“

„Jít, kam?“ Parnesse se zastavila a chytila Errant za tvář. „Je to náš den. Proč bychom odcházely?“

„Copak nevidíš…“ přerušil Errant hluboký rachot v dálce, který ohlašoval smrt a válku. Obloha se zalila karmínem, který trhal pučící hvězdy vedví. Pokovené větve prorážely otvory z jiných sfér a zapadaly do základů Nové Capenny. Bez varování strhly střechu muzea Patronů, odhodili ji stranou — jako dárek, který nedočkavé dítě roztrhne.

Errant zděšeně vzhlédla k příšeře, která se tyčila nad rozpadající se a deformující Novou Capennou. Atraxa byla větší než život. Její bledá křídla se roztáhla tak široce, že se mohla dotknout každého konce kdysi hrdé bariéry Nové Capenny.

Rukou s drápy se pomalu natáhla dopředu. Parnesse vykřikla. Errant se otočila, připravena chránit svou ženu, umožnit jí utéct a—

Škubla sebou ve špinavém rohu opuštěného nádraží, kam se s Parnesse zašily, aby si ošetřily zranění a krátce si odpočinuly. Errant neměla v úmyslu usnout. Ale plížení se pod nosem phyrexijských vetřelců jim vzalo hodně sil. Zaplatily krví, aby se dostaly ven živé.

V uších jí stále zněl Parnessin výkřik. Bohužel to nevzešlo úplně z té noční můry.

Jejich pronásledovatel je dostihl.

Náraz phyrexijského přeměňovacího tvora, který prorazil stěnu, jejich krátký odpočinek zničil. Byl velký jako jedna z malých tramvajových souprav, které ještě nedávno vozily cestující do a z této zničené stanice. Prach a suť se usadily na zvířecím hřbetě. Ostré vstřikovače na koncích ocasů vrhaly do oparu zlověstné stíny. Z rozšířeného chřtánu mezi zuby ostrými jako břitva odkapával lesklý olej, černý a třpytivý.

Errant už nějakou dobu manévrovala městem… ale vždycky používala cesty označené jako bezpečné a tajné chodby. Při této misi poprvé viděla zblízka některého z infiltrátorů Nové Capenny. To byly zrůdy, které byly zodpovědné za pád Patronů a veškerou brutalitu, která následovala. Její otec. Errant se sevřelo hrdlo a krev jí ztuhla v žilách. Její jedinou myšlenkou bylo strčit jednu z měkce řinčících náloží v tašce do toho mohutného chřtánu. Nebyla by to pomsta, kterou by si zasloužila za všechno, co ztratila. Ale byl by to začátek.

Parnessina ruka se sevřela kolem její a vytrhla Errant ze zlých představ. „Musíme je donést posádce!“

„Ale ty…“

„Jsem v pořádku,“ přerušila ji Parnesse, i když stále měla ruku přitisknutou ke zkrvavenému stehnu. Při jejich prvotním útěku ji zachytilo zkroucené zábradlí. „Budu v mnohem horším stavu, jestli nás ta věc dostane.“

„Správně.“ Errant se otočila a držela se Parnesse. Dvě těžké brašny naložené výbušninami, které ukradli ze staré skrýše Nýtovačů v Mezziu, jí zařinčely o boky, když se rozběhly.

Obě byly pryč a netvor, který je pronásledoval, také. Tančily zadními uličkami, zbortily stěnu tramvajové stanice a vynořily se na vysokou trať, která se tyčila nad Mezziem a proplétala se s větvemi Invazního stromu, které jako by den ode dne rostly.

Nová Capenna byla skořápkou své někdejší slávy. Pozlacené haly Visutých zahrad byly nyní zašlé a ponuré. Jasné barvy a šumivý život Mezzia byly nahrazeny matnou šedí popela války.

Od té doby, co se vrátili Phyrexiané, vedli obránci města předem prohranou bitvu. Byli to uprchlíci ve svém vlastním domě, utíkali z místa na místo, zatímco vládl chaos. Neuplynula ani hodina, kdy by se neobjevil kouř z nějaké hroutící se nebo vyhořelé stavby. Ani ne hodina, kdy by v noci nepropukly záblesky magie, když se občané Nové Capenny s rostoucí marností bránili. Nebyl ani čas oplakávat mrtvé a umírající na ulicích.

Přeměňovací zvíře se prodíralo sutinami za nimi a otřásalo zábradlím. Parnesse se zapotácela a zraněná noha jí málem vypověděla službu. Errant se jí pevně držela. Tvář její ženy byla nebezpečně bledá. Parnessina krvavá stopa byla nepochybně tím, jak je zvíře vystopovalo.

„Zvládneš běh po kolejích?“ Errant vykřikla, i když měla Parnesse stále na dosah ruky. Hromový zvuk drápů zvířete hrabajících o kovové zábradlí téměř přehlušil její slova.

„Prostě jdi!“

Vibrace kroků phyrexijské bestie hučely podrážkami Errantiných bot, když vedla Parnesse po křivce zábradlí. Vpředu byla další opuštěná tramvajová stanice, klenutý průchod, pod kterým zmizelo zábradlí ozdobené malovanými víry a ostrými hranami. V graffiti byla ukryta sprejerská čmáranice — symbolický jazyk dávno zapomenutého původu, ale dobře zapamatovaný těmi, kdo si z ulic udělali svůj domov.

Nebezpečí, hlásaly symboly. Errant přešlápla a skočila k nedaleké stavební římse. Otočila se a natáhla ruce zpátky k manželce. Když Parnesse skočila, žaludek se jí svíral v hrdle a spoléhala hlavně na zdravou nohu. Errant ji zachytila a přitáhla k sobě, čímž pomohla Parnesse nabrat dech a půdu pod nohama, než se vydaly za zelenými značkami podél budovy do bezpečí.

Zvíře se pokusilo o skok, ale římsa byla příliš úzká. Zabořilo drápy do budovy a snažilo se při tom najít nějaký výstupek a vyrvat kusy oceli a cementu. Ale nedokázalo se pořádně zachytit a zřítilo se dolů na ulici, kde přistálo s těžkým žuchnutím a oblakem prachu.

Kéž by takový pád stačil k tomu, aby Phyrexiana zabil. Errant nepolevila v tempu. Zvíře bylo v bezvědomí a oni museli využít příležitosti a vytratit se.

Pohlédla na Parnesse a oči jí sklouzly na stehno. Parnesse dávala přednost své nezraněné noze, ale držela krok bez problémů. Errant se snažila zakrýt své obavy. „Vypadáš jako normální sprejer, který si právě označil vymahačský rajón.“

„Dám přednost svému ateliéru, děkuji!“ Parnesse ztěžka oddechovala.

Errantino umění bylo lepší nastříkat přes stěnu budovy. Útěk před bestií se příliš nelišil od útěku před vymahači od Makléřů. Alespoň si to tak říkala, aby měla hlavu v pořádku a stála pevně na nohou.

Za rohem, přes tři balkony a po požárním schodišti zpomalily v nižší uličce — boky hořely a hrudníky se dmuly. Parnesse se opřela o zeď a chytila se za obě kolena. Errant pátrala po dalších známkách sprejerské čmáranice, ale žádné nenašla. Ten, kdo zvýraznil trasu, po které šli, ukončil své graffiti zde.

„Jak se držíš?“ Errant řekla tiše. Přes nahodilé obvazy, které Parnesse omotala kolem stehna před pouhou hodinou, prosakovalo tolik krve. „Znovu se to otevřelo.“

„Musíme jít dál.“

„Nech mě jen…“ Errant poklekla a strhla si druhý rukáv.

Parnesse položila Errant ruku na rameno. „Místo setkání už není o moc dál.“

„Je to dost daleko.“ Errant pevně uvázala rukáv kolem stehna své ženy a uzel zakončila zklamáním, které ji pálilo v zátylku. Přísahala, že udrží Parnesse v bezpečí. Ale jediné, co se jí podařilo udělat, bylo, že se po hlavě vrhla do nebezpečí. „Možná by sis mohla najít nějakou skrýš a zůstat—“

„S těmi věcmi tady?“ Parnesse naklonila hlavu na stranu.

„Na tom něco je.“ Errant vstala a vydala se uličkou, ale tiché zavrčení je obě přimrazilo na místě. Na nedaleké budově, přímo před nimi, sedělo zase to zvíře. Hrozivě se tyčilo.

Jak je to mohlo dohnat?

Zezadu se ozval řev. Ta první bestie, ochablá a kulhající, ale stále smrtelně nebezpečná, kráčela uličkou a ostny na hřbetě se jí otíraly o budovy. Vlnily se po těle. Cukaly. Bestie se připravovala na to vzít je do klece na zádech a přeměnit je na jedny z phyrexijských přisluhovačů.

„Errant.“ Parnessin tón byl až znepokojivě klidný. „Možnosti?“ Odpověď znala dřív, než se zeptala.

Kolem nebyla žádná okna. Žádné dveře, do kterých by se mohli pokusit vloupat. Nejbližší požární schodiště bylo bez nějaké pomocné vzpěry mimo dosah. Ale byla to jediná šance… pro jednu z nich.

„Můžu tě zkusit vytáhnout nahoru.“ Errant ukázala na požární schodiště. „Tak je přilákám k sobě.“

„Ne.“

„Nedovolím, aby tě odvedli.“

„Obě víme, že s tou nohou jim neuteču a ty mě neopustíš.“ Parnesse sáhla do jednoho z pytlů u Errantina boku a vložila Errant do dlaně výbušninu napěchovanou do tvaru kovového puku. Její klid překonal Errantiny obavy. „Ani jednu z nás nepřemění.“

„Je to moc blízko.“ Errant zírala na malou výbušninu. „Henzie říkal, že jedna z nich dokáže zničit malou budovu.“

Šelmy se stále přibližovaly. Pomalu a cílevědomě. Nevyhnutelně.

„Dali jsme slib,“ řekla tiše Parnesse. „Cokoliv je lepší, než se stát jednou z těch věcí.“

Errant se podívala své ženě do očí. Sevřel se jí žaludek a přepadl ji nával nevolnosti. Jak mohla být Parnesse tak klidná? Věděla, co navrhuje.

„Jestli vidíš jinou cestu, ráda si ji poslechnu.“ Parnesse se poraženě usmála. Obě znali odpověď.

Errant popadla Parnesse za zápěstí a přitáhla ji k sobě, aby ji prudce, ale krátce políbila. „Házej, kam až můžeš,“ zašeptala Errant, ohromená jejím strachem a smutkem, který slova nezadusil. „Miluji tě, dokud inkoust nevyschne.“

„Miluji tě, dokud nebude každé plátno naplněno.“ Parnessin palec stlačil malý kruh uprostřed puku.

Errant udělala to samé. Nenechala by Parnesse, aby to udělala sám. Ať se stane cokoliv, budou spolu až do poslední chvíle.

Obě hodily a ulicemi Nové Capenny otřásl výbuch hlasitější, než jaký byl v posledních dnech slyšet.

„…věř…“

„…chtěli by…“ Já ne…“

„…pohyb!“

„Počkej…“

Počkej. To slovo Errant vnímala, i když se všechno ostatní zamotalo do nicoty.

Pomalu se jí vracely pocity. Škubla prsty. Tupá bolest v žebrech, která rychle vyprchala. Pak přišla tíha známé vlněné pokrývky. Vůně oleje a ocelových hoblin z Henzieho vrtačky. Ve vzduchu se vznáší Kamizin parfém.

Errant otevřela oči. Trvalo několik vteřin, než se místnost zaostřila. Její barvy a spreje lemovaly stěnu. Osvětlení blikalo stejným způsobem jako vždycky — elektřina nebyla moc stabilní od té doby, co Phyrexiané ovládli město. Rozdrcený kov manžety, kterou jí dal otec před svatbou, odrážel její tvář na kusy.

Errant zamrkala. Měla ten nejpodivnější sen… Byla to její svatba. Něco o Atraxe? Mise pro odboj? Přeměňovací bestie? Zvedla ruku, aby si promnula oči, a zastavila se uprostřed pohybu.

Parnesse.

Ruka jí klesla k boku a dopadla na volné místo na posteli, kde by měla být její žena. Z hlubin jejích nejhorších nočních můr se vydral přiškrcený zvuk paniky a strachu.

Errant odhodila pokrývku a rázem byla na nohou. Dveřmi ven do úzké chodby, která spojovala malý shluk místností v hlubinách Trezy, které si její nepravděpodobný tým přisvojil. Sotva slyšela slabé hovory, které se nesly ze společenské místnosti přes hučení krve v uších a bušení srdce.

„Jsi vzhůru,“ ozval se zezadu neznámý hlas a ta slova zněla trochu škrobeně, ale ne nelaskavě.

Nebylo divné potkat se s lidmi, které předtím v odboji nikdy nepotkala. Ale Errant nikdy neviděla anděla z masa a kostí, jen jejich sochy, které stály jako hořké pomníky lepších časů v historii Nové Capenny. Dávní ochránci Nové Capenny se konečně vrátili. Příliš málo, příliš pozdě, s největší pravděpodobností. Ženě se ze zad vynořila dvě duhově zbarvená křídla, ladně jí obkroužila ramena a orámovala ji slabou perleťovou září.

„Ano, teď, když mě omluvíte…“ Errant potlačila okamžité nutkání pokusit se zachytit jedinečnou souhru barev a světla v barvách, vedle zvědavosti na přítomnost anděla a starostí o Parnesse.

„Chtěla byste vidět Parnesse?“

Errant poskočilo srdce. „Kde je?“

„Tudy.“ Anděl ji zavedl do místnosti, kterou začali používat jako třídění. Jistě, na jednom ze tří lehátek ležela Parnesse.

Errant k ní přiskočila, klesla na kolena, zvedla Parnessinu ruku a s úlevným povzdechem jí políbila klouby. Pohyb jejích prstů na Errantiných rtech ji málem rozplakal. Byla naživu. Kolem ramene se jí sevřela ruka.

„Měli bychom ji nechat odpočívat,“ zašeptal anděl.

Byla to pravda. Ale Errant se nedokázala přimět k pohybu. Ještě několik minut otálela a vychutnávala pohled na svou milovanou v jednom nádherném kousku. Nakonec se odtáhla a následovala anděla z pokoje.

„Jak?“ Errant se tiše zeptala, když za nimi anděl zavřel dveře. Tímto slovem začalo tolik otázek.

„Nebyli jste daleko od místa setkání. Když jsme slyšeli výbuch, věděli jsme, že nás potřebujete,“ řekla. „Vy dvě jste byli velmi zraněné. Naštěstí jsem tam byla, abych vám okamžitě zacelila rány, i když to vyžadovalo značnou část mě… mé Záře, jak tomu říkáte.“

„Záře je skutečně podivuhodná,“ přemítala Errant tiše. Errant viděla na základně léčitele, kteří používali Záři k ošetřování lidí, dokázala si jen představit, co dokáže anděl — bytost, která byla z toho materiálu stvořena.

„Záře je jedno z nejmocnějších kouzel, které máme. Dost mocná na to, aby dokonce vrátila tělesnou podobu někomu z našeho druhu, kdo ji předtím ztratil.“

„Mohlo by to vyléčit phyrexijskou přeměnu?“ Možná to bylo kvůli tomu snu, ale její otec a přátelé z Patronů, kteří byli proměněni, teď zaplnili Errantiny myšlenky. Záře byla schopna něčeho mnohem většího než pouhého vylepšení schopností, jak se používala před útokem Phyrexianů. Zdálo se, že každý den Nová Capenna objevuje nové způsoby, jak by mohla být použita v jejich boji.

„Bohužel ne.“ Andělovy rty se zachmuřily. „Záře může působit jako prevence proti přeměně, ale ne jako lék.“

„Je to pořád užitečný nástroj,“ řekla zamyšleně Errant a snažila se skrýt své osobní zklamání. Naděje na lék byla příliš mnoho.

„To je. Bylo to také spojeno s velkou obětí. Doufali jsme, že pro tento boj jí zbude víc.“ Zdá se, že anděl má vlastní smutek.

Errant změnila téma a vydala se do společenské místnosti na druhém konci haly. „Jak jste se sem dostala…“

„Della,“ dokončil anděl za Errant. „Jmenuji se Della.“

„Jak jste se sem dostala, Dello?“

„To je moje práce,“ řekl hrdě Perrie, když vstoupili do společenské místnosti.

„Máš na naší straně anděla?“ Errant na něj zdvihla obočí, když přešla ke stolu, kde seděli Perrie a Kamiz.

„Makléři hromadili Záři. Je přirozené, že jsme to byli my, kdo vyjednával s bytostmi, které z toho vznikly,“ podotkl Perrie, který dýchal na svůj monokl a pečlivě ho čistil. Errant si vždycky myslela, že je na jeho obličej komicky malý. Ale nikdy by neřekla muži, který měl přezdívku „Drtič“, že nesouhlasí s jeho módními volbami.

„Nejsme něco, co by se mělo hromadit,“ zamumlala tiše Della.

„Přesně tak,“ navázala Errant. „Andělé nenávidí Makléře stejně jako my ostatní.“

„To jsem neřekla…“ Della napůl přešla, napůl sklouzla na místo u stolu. „Ale jakékoli osobní výčitky mohou prozatím počkat. Nebude se o co handrkovat, pokud Atraxa dostane, co chce, a Novou Capennu úplně změní.“

„Rodiny jsou pryč, už není o co se hádat.“ Errant ztěžka dosedla na svou obvyklou židli.

„To, že jste přišli o Patrony, neznamená, že zbytek našich rodin je pryč.“ Kamiz si protáhla blány mezi prsty.

„Nikdy jsem nebyla Patron. Prostě jsem s nimi vyrůstala.“ Errantin tón byl napjatý. Každé slovo v ní probouzelo kdysi milou vzpomínku, kterou se snažila potlačit, když už ji příliš bolela.

„Tvůj otec byl nějakou dobu hlavou rodiny. Klidně jsi mohla být jedním z nich.“ Perrie si vrátil monokl do tváře.

„Na jménech už nezáleží,“ řekla Errant úsečně a snažila se ukončit hovor o její rodině.

„Mluv za sebe.“ Henzie se vynořil ze své dílny a po práci si nasazoval na prsty své četné zlaté prsteny. „Nýtovači ještě mají za co bojovat. Bude to chtít mnohem víc než nějakou invazi z jiného světa, aby nás poslali ke dnu.“

„Stínové bojují také,“ dodala Kamiz.

„A Makléři.“ Perrie nikdy nepatřil k těm, kteří by se nechali zahanbit.

„A k čemu nám to bylo dobré?“ Errant měla v kostech únavu, kterou žádný odpočinek ani Záře nedokázaly vyléčit. „Každý den jsme ve větším nebezpečí než ten předchozí.“

„Viděli jste oblohu — naše město — to všechno je jedna velká spletitá změť větví phyrexijského stromu. Co s tím máme rychle udělat, panenko?“ Henzie seděl a upravoval si čepici kolem rohů. „Rodiny vedou odboj, jak nejlépe dovedou.“

„Rvačky v zapadlých uličkách, přestřelky v ulicích a celý tenhle ‚mistrovský plán‘ má jediný účel: najít tajný vchod, který potřebujeme.“ Errant se ho několikrát vypravila hledat sama.

„No, vlastně jsme ho našli,“ oznámil pyšně Henzie. Errant ztichla. Že by jim konečně něco vyšlo? „Zatímco jste byly pryč a sháněly rozbušky a nálože, Nýtovači to dokázali. Město má své jádro — něco jako hlavní nosník, na kterém bylo všechno ostatní postaveno. Konečně jsme našli způsob, jak se k němu dostat, a teď už víme o jediném místě, kde se dá pořádnou náloží zajistit, abychom zničili celé Visuté zahrady.“

Zdálo se to příliš dobré, než aby to byla pravda. „Tak na co čekáme?“

„Trpělivost, panenko,“ poškádlil ji Henzie.

„Trpělivost? Trpělivost?“ Errant ukázala prstem na Henzieho. „Byli jsme trpěliví. Na tomto plánu, který rodiny zosnovaly, jsme neúnavně pracovali. A co nám to zatím přineslo? Stejný materiál, jaký vždycky dostávaly rodiny na Nové Capenně — rvačky, krádeže a teď se ulice černají lesknoucím se olejem, jak hodinu od hodiny ztrácíme víc a víc.“

„Poslouchej, Ziatora to všechno nejdřív prověří. Pak vás tam pošleme na průzkum. Pak—“

„Já? Zase mě posíláš ven?“

„Errant—“

Znala Kamizin smířlivý tón. „Ne. Ne… Skončila jsem.“ Errant vstala. „Každá mise, na kterou jste mě poslali, byla horší než ta předchozí a dnešek byl už příliš. Parnesse a já jsme umělci, ne rváči.“

„Viděla jsem, jak se pohybuješ městem a dovolím si nesouhlasit,“ ušklíbla se Kamiz. Errant si té pochvaly nevšímala.

„Bez tebe to nezvládneme.“ Perrie si založil ruce. „Kdo se tam doopravdy dostane a umístí nálože? Já?“ Chřípí se mu zachvělo. „Opravdu chceš vidět, jak se snažím jít podél maličkého zábradlí s těmahle velkýma nohama?“

„A já neznám ani ten škrabopis,“ dodal Henzie.

„Kamiz je dost hbitá a ten ‚škrabopis‘ číst umí.“ Errant ukázala na ženu.

„Znám základy toho čmárání. Přiznej si to, Errant, když jde o obcházení města, jsi ve svém živlu, zvlášť teď, když jsou všechny normální cesty zničené, zabarikádované nebo hlídané. Pokud jde o umístění náloží, nemohu se s tebou srovnávat,“ pokračovala Kamiz v lichotkách.

„Tak cvič.“ Errant pokrčila rameny. „Máme, co jsme potřebovali. Už nebudu riskovat svůj ani Parnessin život.“

„O mém životě nerozhoduješ ty, má drahá.“ Zmíněná žena mluvila mírně, ale pevně. Parnesse stála ve vchodu do síně a vypadala stejně silně jako vždycky. I když stále chodila s lehkým, znepokojivým pokulháváním.

„Ale…“ Errant polkla. Parnesse měla pravdu. Nebylo na Errant, aby rozhodla o jejím osudu. „Bojím se o nás, nic víc.“

„Bojím se o nás každý den. O nás všechny.“ Parnesse stiskla Errantiny prsty. „Ale proto musíme bojovat dál. Vím, že tomu také věříš.“

Errant si ztěžka povzdechla. To ona. Proto také souhlasila, že bude spolupracovat s odbojem, když se na ni poprvé obrátili. Proč jich naučila tolik, kolik mohla, jak číst čmáranice, jak najít cesty mezi budovami, když se zdálo, že žádné nejsou.

„Takže… jsi zpátky?“ Po dlouhé, napjaté chvíli ticha se zeptal Henzie. Errant se mu podívala do očí. Lehce pokrčil rameny. Co jiného můžeme dělat? zeptal se gestem. Nikdo z nich nemohl dělat nic jiného. Nebylo nic, kam by mohli jít.

„Ano, jdu do toho. Pokud se nedá spoléhat na to, že rodiny udrží Novou Capennu v bezpečí, pak to musí někdo udělat.“ Errant viděla, jak se Perrie při tom prohlášení naježil v koutcích očí, ale nic nenamítal ani nekladl odpor. Všichni měli rozdílné názory na to, jak rodiny pomohly a nepomohly Nové Capenně přežít. Nejlepší je nechat to tak, jak je to jen možné. „Omlouvám se za svůj dřívější výbuch.“

„Byl to pro tebe den a půl,“ uvolnila se Kamiz trochu v křesle. „To je pochopitelné, opravdu.“

„Co teď?“ Errant se necítila na to, aby se zdržovala.

„Poslední fáze: Operace Padající hvězda,“ řekl Henzie s výrazem autority a tajemství. „Sestřelíme Visuté zahrady přímo na Atraxinu hlavu.“

„A jak dostaneme Atraxu na místo?“ Hlavní vůdce invazních sil Phyrexie se zatím spokojila s tím, že je ignorovala. „Mohli bychom vejít do denního světla, proklínat její jméno, třeba i ukázat prostředníček, a Atraxa by ani nemrkla. Ona v nás nevidí hrozbu.“

„Proto musíme udělat něco opravdu velkého. Povídal jsem si s Falcem a když se dal dohromady s Nýtovači, jeho plány se posouvají do druhé fáze,“ řekl Perrie s důvěrou.

„Není divu, že dělá tolik problémů,“ zamumlala Kamiz. „Jestli bude pokračovat v tom, co dělá, nebo ještě hůř…“ Falco byl zatím jediný, komu se podařilo Atraxiným okem alespoň škubnout.

„Pak by mohla jít sama hlavní švábice do svatyně Nido, aby tomu učinila přítrž,“ dokončil Perrie.

„Přesně tam, kde ji potřebujeme,“ řekl Henzie.

„Pokud se plán pohne kupředu, budu moci Falcovi také poskytnout nějakou pomoc. Jeden nebo dva andělé budou pro Atraxu ještě lákavější,“ dodala Della.

„Když mluvíme o andělech. Makléři mají nějakou Záři v záloze.“ Perrie položil ruce na stůl, jako by se musel obrnit, aby se přiznal. „To taky použijeme.“

„Vy jste nám to zatajil?“ Henzův ocas sebou neklidně škubl.

„Schováváme si to na druhou etapu,“ trval na svém Perrie.

„Dobře, tak mi nějakou sežeň. Budu ji potřebovat,“ prohlásila Errant. Když se na ni Perrie skepticky podíval, naježila se. „Nepošlete mě do toho, aniž byste mi dal pořádnou munici. Nemůžu odpalovat nálože, když se dostanu do maléru.“ Perrie se uvelebil v křesle a přikývl. „Budu také potřebovat signál, až bude Atraxa na místě a bude čas k detonaci.“

„Věřím, že i s tím mohu pomoci,“ řekla Della.

„Dobře.“ Byl to nepravděpodobný a riskantní plán a trocha Záře na její straně na tom nic nezmění. Ale bylo to to nejlepší, co měli, a v mnoha ohledech se cítili jako poslední naděje Nové Capenny. Henzie měl pravdu… teď nemůže odejít.

„Tak já podám zprávu Ziatoře. Máme na to jediný pokus, takže bychom to měli udělat pořádně.“ Henzie se předklonil a opřel si lokty s náramky o stůl.

„Uděláme,“ přísahala Parnesse za všechny. „Nenecháme je ukrást krásu Nové Capenny. Ne, když jsme všichni tak tvrdě pracovali, abychom to zvládli.“

Trvalo pár dní, než se všechno připravilo. Některé věci v Nové Capenně se nikdy nezměnily a jednou z nich bylo přesvědčit rodiny, aby spolupracovaly — i když měly společného nepřítele.

Nakonec se však přece jen dopracovali k posledním detailům. Plán se konečně uskutečňoval. Falco a jeho Makléři byli na svých místech. Zbývající rodiny se shromáždily kolem něj, některé v dohledu, mnohé ne. Nýtovači se do toho pustili brzy, pracovali na jistých podpěrách, aby zaručili, že padnou jen Visuté zahrady, a aby určili bezpečné oblasti pro svůj odpor. Della anděly sjednotila. Errant si vyhlédla dvě cesty — jednu pro sebe a jednu pro Parnesse.

Parnesse se připojila k týmu, který shromažďoval zbývající občany z Visutých zahrad a snažil se je odvést do bezpečné zóny, než se to všechno sesype. Errant je čas od času zahlédla hluboko pod sebou, když se prodírala po střechách, po krku jeřábů, přes ocelové nosníky a přeskakovala mezi obludnými větvemi Invazního stromu. Parnesse s ní chtěla být, ale Errant trvala na tom, že sama bude rychlejší. Navíc její žena znala Errantin rukopis sprejera lépe než kdokoliv jiný a měla by největší šanci dovést občany do bezpečí.

S trochou štěstí je všechny znovu uvidí v bezpečné zóně, až bude po všem.

O bok jí zazvonil pytel s náložemi Nýtovačů a v mysli se jí roztočila mapa, kterou nakreslil Henzie, když procházela chodbami Nové Capenny, které byly skryty všem na očích. Soustředit se na vlastní práci však bylo obtížné, protože řev přeměňovacích zvířat pod ní jí lomcoval kostmi. Něco se pokazilo. Phyrexiané šli po prchajících občanech, včetně Parnesse.

Errant sáhla po jedné ze sklenic připevněných k jejímu boku, každá byla naplněna směsí barvy z její vlastní skrýše a Září, kterou jí dal Perrie. Rozeběhla se a seskočila z větve stromu, po které běžela. V polovině pádu vypustila dvě nádoby. Padaly s výbuchy barev a síly a odvracely útok bestií dole.

Přistála na balkoně, překulila se a dvěma dlouhými kroky znovu nabrala rychlost, než seskočila ze zubatého okraje polorozpadlé budovy. Přeměňovací zvíře k ní s řevem obrátilo tvář. Errant se ušklíbla a hodila mu třetí sklenici přímo do úst.

Všude byly barvy. Šelmy se rozprchly a řvaly bolestí. Errant si neuvědomila, jak uspokojující bude vybarvení těch bílých, neposkvrněných ploch. Tento boj bude jejím mistrovským dílem — velkou stopou, kterou zanechá na Nové Capenně.

Jedna z příšer změnila směr a vydala se jejím směrem. Errant přistála na zábradlí a vrhla se podél něj. Získala Parnesse a občanům dostatek času — jak doufala. Teď se musela starat sama o sebe. Zvíře sledovalo její divoké skákání z oceli na cihlu, z cihly na větev, aby se přiblížilo k Errant. Zablokovalo jí cestu a téměř spokojeně zavrčelo.

„Snad si vážně nemyslíš, že ty sklenice byly všechno, co jsem měla, že ne?“ Errant sáhla po spreji v pouzdře. Byl to starý model s neohrabanou horní částí a velkou koulí, která držela barvu před rukojetí. Ale jeho rozměry umožnily Henziemu, aby jej dovybavil podle Errantiných požadavků. „Uvidíme, co to dokáže.“

Vytryskla barva a zavířila duhovým leskem, který jí poskytla Záře. Přelévala se přes bestii a měnila ji z obludných červených a bílých na kaleidoskop barev živějších než umělcova paleta.

Tvor zařval, vzepjal se a zřítil se dolů do ulic. Dopadl s cákancem na okraj krveprolití, které Errant způsobila. Záře se odrážela. Vzduch se chvěl kouzlem jako sluneční paprsky mezi budovami za horkého dne.

Vlna energie ji poháněla rychleji než předtím. Před pár dny by se před takovou bestií krčila strachy. Jeden takový málem ukončil život jí i Parnesse. Nyní držela v rukou moc andělů a bylo to něco, čeho by se tato monstra měla bát.

Errant vyrazila vpřed, dál zadními uličkami a pak s obnovenou sebedůvěrou do služebních průchodů. Možná, že ostatní měli pravdu; měli šanci. Jediné, co musela udělat, bylo umístit nálože přesně tam, kam jí Henzie řekl, a pak vypadnout. Klid.

Hluboko v srdci Nové Capenny bylo jádro — nosná konstrukce, kterou vybudovali raní Nýtovači a která se táhla po celé délce města. Bylo to jako mohutný kmen stromu, který byl jejich domovem. Skryté před zvědavýma očima bludištěm traverz a odnoží. Nalezeno pouze zapomenutými záznamy, které dokázali najít nejstatečnější městští badatelé. Errant zpomalila krok, když se přiblížila k něčemu, co jí připadalo jako kovové srdce města, které tak milovala.

Začala vykládat tašku a umístila nálože přesně tam, kam jí Henzie nařídil. Ďábel jí řekl, že to musí udělat ona, protože je nejrychlejší, nejhbitější a ta, která se dokáže sebejistě dostat až sem. Ale Errant napadlo, jestli to také nemá něco společného s tím, že není Nýtovač. Neměla k této stavbě takové pouto jako oni. Zničit ji by pro ně bylo asi jako přijít o končetinu.

Výbušniny byly na místě, a Errant vyrazila na zpáteční cestu. Ale v cestě jí stála osamělá postava. Hleděla do povědomých, ale přesto podivných očí. Errant zamrkala a přesvědčila se, že to není čerstvá noční můra. Tohle bylo skutečné. Stál před ní její otec.

Ale nebyl to muž, kterého znala. Po krku se mu táhly rudé šlachy. Vylévaly se zpod bledých plátů, které nahrazovaly části jeho těla ostrými, nepřirozenými úhly. Části jeho těla byly vykotlány — prázdnota tam, kde kdysi bylo jeho srdce. Byl jako nástěnná malba napůl pokrytá graffiti. Záblesky toho, co kdysi bylo, byly stále viditelné. Přesto to nestačilo úplně na všechno.

Byl výsměchem muži, který ji vychoval. A přesto pouhý pohled na něj přiměl Errant, aby se k němu rozběhla. Držet ho a hledat útěchu pro dívku, která stále plakala nad ztrátou svého otce, kterého znala.

„Errant,“ zaskřípal její jméno.

„Nedělej to,“ vyštěkla. „Nemluv jeho hlasem.“

„Tohle je můj hlas.“ Anhelo zvedl ruku k hrudi a druhou dramaticky smetl stranou. „Stejně jako jsi ty moje dcera.“

„Ty…“ sáhla po rozprašovači, „…nejsi můj otec. Nikdy by nebyl jedním z nich.“

„Errant,“ řekl její jméno stejným tónem, jakým na ni za ta léta odmítavě mlaskal, jako by byla jen o málo víc než tvrdohlavé dítě. „Nebuď tak nepoddajná. Vždycky jsi toužila vidět krásu. Možnosti. Tvé oko je bezvadné. Pojď, ukážu ti krásu Nové Phyrexie. Naše slavná budoucnost je jediná a jednotná. Jedinečný tah geniality.“

Pozorovala jeho tvář, když mluvil. Naslouchala jeho tónu. Věřil tomu… každému slovu. Opravdu si myslel, že v té singularitě, do které se Phyrexie snaží zhroutit celý Multivesmír, je krása.

„Krása se nenajde vybarvováním čar. Nedělá se to jednou barvou nebo jedním tahem.“ Errant pomalu zavrtěla hlavou. „Krása je nepořádek a experimentování — neúspěch a triumf a všechny hořké, ale přesto sladké útrapy, které vznikají posouváním hranic toho, co je známo. Je to v originalitě. Kdysi jsi to věděl.“

„Ale pak jsem spatřil pravdu.“

„Vidíš jen to, co ti řeknou.“ Errant udělala krok vpřed a ruka, která držela rozprašovač, se jí třásla. Ale mohla by vypustit sílu Záře na vlastního otce? Anhelo přešlápl a očividně se jí snažil zastoupit cestu. „Otče, jestli mě stále miluješ, odejdi.“

„Právě proto, že tě miluji, tě chci chránit — tebe i Parnesse — obě se musíte připojit k pravé cestě, abyste byly v bezpečí.“

„Ani se jí nedotkneš. Ani jedné z nás.“ Errantiny prsty se chvěly nad uvolněním trysky. Nemohla to udělat.

Obloha se rozzářila výbuchem Záře, který přitáhl pozornost obou. To bylo ono — Dellino znamení. Atraxa byla na místě. Musela se pohnout. Hned.

„Dost. Přidej se ke mně.“ Anhelo se na ni pokusil vrhnout, ale byla příliš rychlá.

Errant skočila k dolnímu oknu. Mihotající se Záře, padající oblohou jako ohňostroj proti stále se třpytícím zbytkům Nové Capenny, kontrastovalo s leskem chráněného jádra. Errant, usazená na parapetu, se mu naposledy podíval do očí a stále zářila leskem andělského signálu. Zvedla ruku, stiskla spínače detonátoru a odhalila poslední knoflík.

„Sbohem, otče,“ zašeptala Errant, když se překlopila dozadu a vrhla se přes nosníky jádra do volného prostoru za ním.

Zmáčkla knoflík.

Jádro nad ní vzplálo oranžovým plamenem a kouřem. Budova se otřásla. Kdysi záviděníhodné vrcholky Visutých zahrad se rozpadaly a hořely v prach. Ocelové podpěry, které byly napojené na místo, jež Errant využila, zasténaly a zkroutily se. Struktury padaly jako květy v jarním vánku. Měla pocit, jako by se město s řevem probouzelo z dlouhého spánku, rozhodnuté vyhnat své vetřelce.

Errant tvrdě přistála na římse, kutálela se, škrábala se, strhávala nohy pod sebe a začala se probíjet rozpadajícím se chaosem, i když se ještě nenadechla. Pod ní praskl kámen, sotva se od něj stačila odrazit na větev stromu. Pak zpátky do budovy. Její vyznačené průchody se ztrácely v chaotickém bludišti.

Atraxa chtěla Novou Capennu, tak jí bude mít narvanou přímo do chřtánu, kousek po kousku. A jakmile invaze skončí, Nová Capenna se znovu postaví na nohy. Něco ještě lepšího než předtím.

Errant zaťala zuby a snažila se udržet na nohou. Zakopla a upadla. Ale pokračovala. Musela běžet dál, Parnesse na ni čekala v bezpečné zóně. Nebylo to o moc dál, jek kousek odtud. Zvládne to.

Errant vrhla celou svou váhu do skoku, ale její ruce minuly zábradlí, na které mířila. Žaludek jí vystřelil do krku a zablokoval její výkřik. Svět se zpomalil jako v její poslední chvíli.

Pak se kolem ní ovinuly dvě statné paže. Její tělo zpomalilo a vznášelo se ve vzduchu. Zázračně se vyhnulo dešti trosek.

„Dello?“ Errant zamrkala na anděla — svého zachránce.

„Vypadala jsi, že by se ti hodila nějaká pomoc.“ Dellina křídla se za ní roztáhla a klouzala dolů beztížně jako pírko.

„Zbytek týmu?“ zeptala se Errant.

„Jsou v pořádku.“

Konverzaci přerušil další hlasitý rachot. Bez varování se městem zavlnil tep magie. Narazil do budov jako příliv surové síly. Nová Capenna se třpytila mocí Záře.

Vysoko nad městem se větve Invazního stromu začaly scvrkávat a ustupovaly portály vyrvanými do nebes. Poprvé za dobu, která jí připadala jako celá věčnost, zahlédla záblesky skutečné oblohy. V reakci na to se městem rozléhaly válečné rohy.

„Protiútok?“ zeptala se zoufale.

„Ano, náš.“ Della obrátila tvář k nebi a k prázdným portálům se zvedla masa andělů, kteří se hnali za větvemi do sfér za nimi.

„Co se děje?“

„Andělé vylétají do Multivesmíru a přinášejí s sebou sílu Záře.“ Della roztáhla křídla ještě víc, když se její nohy konečně dotkly pevné střechy a pustila Errant.

„Je to konec?“ Errant se dál soustředila na anděly opouštějící Novou Capennu. Vzali si s sebou svou magii a moc. Ale něco ji ujišťovalo, že Nová Capenna bude v pořádku i bez nich. Pro jednou se jim podařilo spolupracovat. Možná to byl začátek zářivé nové budoucnosti.

„Ne,“ přiznala Della poněkud smutně. „To samo o sobě k ukončení této války stačit nebude… ale mohlo by nám to dát šanci vyhrát. Vy — Nová Capenna jste sehráli svou roli a přinesli své oběti. Teď je řada na nás.“

„Errant!“

Při tom výkřiku se jí rozbušilo srdce. Errant se otočila, když si uvědomila, že přistáli na okraji střechy v Mezziu, kterou Henzie označil za bezpečnou před demolicí. Byla tak soustředěná na to, co Nová Capenna ztratila, že jí málem uniklo to, co ještě stálo: Perrie, Henzie, Kamiz, všichni občané, kteří unikli pádu Visutých zahrad a — což bylo nejdůležitější — Parnesse.

Errant si s každým živým pohnutím vtiskla do mysli vzpomínku na svou ženu, jak utíká mezi nimi. Tuhle chvíli si vychutná až do konce svých dnů, protože ví, že je příliš krásná, než aby ji mohl zachytit štětec nebo sprej.

„Parnesse!“ Errant rozevřela náruč právě včas, aby se do ní Parnesse vrhla. „Jsi v pořádku.“

„Ty taky. Měla jsem takový strach.“ Parnesse uvolnila sevření a vzhlédla k Errant s tím ohromujícím úsměvem, ze kterého se jí podlomila kolena.

„Jsem v pořádku, díky…“ Errant se zarazila uprostřed věty. Anděl byl pryč. „Della…“

„Kam jde?“ Parnesse zvedla hlavu k nebi. Errant napadlo, jestli by mezi všemi vznášejícími se anděly nenašla Dellu, která spěchala k otevřeným portálům.

„Aby nám pomohla vyhrát tuto válku.“ Ta slova byla matně sladká, ale přesto slaná od všech slz, které byly prolity, aby dosáhly tohoto okamžiku.

„Je to dechberoucí,“ zašeptala Parnesse.

Hustý kouř. Zářící andělé. Vzteklé slzy, které se nepřirozeně draly mezi mraky. Město, které shořelo, a přesto jaksi zároveň povstává z popela.

Errantina paže sklouzla manželce kolem pasu. „Je to… vypadá to jako naděje.“

Překlad: Honza Charvát