Pochod Stroje │ Ravnica: Jedno a totéž

Autor: Alison Lührs • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March of the Machine │ Ravnica: One and the Same

Phyreze samozřejmě bolela, ale jakmile se mi hrdlo proměnilo v kov mé prameny ztvrdly ve smyčky a dráty, cítila jsem, že ta část, o které jsem věděla, že jsem to já, sestupuje, odtahuje se, stává se malou a stočenou jako kapradina. Pocit pádu do temnoty, vzpomínka na nekonečný a prázdný prostor. Cítím, jak se mé vzdálené tělo napíná při vzpomínce na nicotu a panikaří, zoufale se bojím a snažím se vší silou vydrápat zpět na povrch světla a barev. Zbytek mě vykřikl, nabil můj pohled magií a půltucet lidí kolem mě proměnil v kámen. Svíjela jsem se a prohýbala, zatímco mi kolem zubů proudil blyštivý olej.

„Pusťte mě! Za to zaplatíte! Za tohle tisíckrát zemřete!“ snažila jsem se zavrčet, ale jediné, co vyšlo, bylo škrábání a řinčení hliníku škrábajícího na železo. Phyrexijští přeměňovači, které jsem nad sebou proměnila v kámen, odstrčila z cesty další kovová těla, která jsem rychle proměnila v kámen, a která byla sražena a nahrazena dalšími kovovými těly, která jsem pak proměnila v kámen. Narůstající hromada soch bývalých nepřátel se rozpadla a zřítila se mi na nohu, ale necítila jsem nic, protože noha se proměnila v živé železo.

Nejsem z těch, kteří ustupují, ale jediné, co můžu udělat, je potopit se. Padám a hroutím se do hlubin sebe sama. Mám zoufalý strach. Ponořím se do stěn své mysli, a jak sestupuji, jak se kovové pijavice dostávají do každé mé žíly, najdu ve stěnách své mysli něco nedotčeného.

Jako by moje tělo vědělo, kam dát svou mysl, jako by tu bylo bezpečno.

Tohle místo má mysl přece už jednou použila.

Utekla jsem do toho soukromého místečka, do těch tajných dveří za metaforickou knihovnou, a to, co ze mě zbylo, skočilo dovnitř, aby zacvaklo západkou a zmizelo v mých snech. Bylo by bezpečnější, kdybych se neprobudila.

Jsem pryč. Spím. Sny jsou místo, kam patří kůže a tělo.

Něco se stalo, na povrchu.

Láká.

Známá tvář.

V jednu chvíli cítím, že někoho líbám, ale ne tak, jak bych chtěla, a sen se mi zkazí. Ponořím se hlouběji, abych zapomněla na ten pocit, na strach, že mé tělo udělalo to, co by mé srdce nikdy nechtělo.

Teď sleduji, co děláme skrze mlhu vzpomínek a snů. Sleduji to, jak jdeme po chladné a anorganické větvi podivného a cizího stromu, vedoucí ke zničení města, které tak miluji, a připadá mi to jako náměsíčnost. Je teď nesmírně náročné poznat rozdíl mezi nočními můrami, které provádíme, a příjemnými vzpomínkami, které si vybavuji. Mám pocit, že nedokážu říct, jestli jsem vstala z postele nebo ne. A přesto se stále cítím bdělá, živá a slavná, pověřená samotnou Elesh Norn. Obklopena majestátem Phyrexie přicházím do města Ravnica, abych jej zahalila do našeho objetí.

Sedím v bočním sedle na veliké větvi největšího stromu, blyštivé větve mocného Lamače říší, a vedu ji břidlicově šedou oblohou Ravnicy; sestupuje dolů jako dráp pomalu se pohybujícího blesku. Odsud shora slyším veřejnou paniku, vidím, jak se ulicemi prohánějí shluky těl jako krysy. Trojitá struktura Azorijského senátu se rýsuje před námi a já se usmívám, mám tolik důvodů k jejímu zničení, tolik metod. Vyberu si tu nejjednodušší a nařídím větvi, aby narazila přímo do jejího středu. Prach a mraky, které se při nárazu zvednou, jsou deštěm změkčeny a vidíme, jak větev sonduje vnitřek Senátu jako prst v ráně. Jsme potěšeni.

Je tam budova, která upoutá mou pozornost, na straně bazénu, kde se kdysi vylévala jedna fontána, její vzhled je nevýrazný, ale její tíha nás jakoby přitahuje.

„Přistaňte tady,“ volám. Tucty vojáků odpovídají na náš rozkaz a Lamač říší se řítí stále dolů. Obrovské končetiny se vrhají do dlažebních kostek a zvedají je k obloze, ale my v tom chaosu nařizujeme opatrnost — chci vstoupit do té jediné budovy, ale nejsem si jistá proč. Je to vězení, ve kterém jsem byla držena, vězení, ze kterého jsem se pokoušela, a podařilo se mi uniknout, a zde z hloubi mé vlastní mysli vytryskla hrůzná vzpomínka jako pramen. Srdce mi buší při vzpomínce na strach a je to matoucí, proč mé tělo tak panikaří? Panika je slabý stav masitého těla. Možná jsou odpovědi uvnitř budovy. Vedu svou větev dolů a mí vojáci okolo se přidají, šíří se jako…

Je mi sedmnáct let.

Nohy mám už týdny ponořené ve stojaté vodě a snažím se svými prameny sundat pásku z očí. Syčím a zápasím s dospívající mocí, ale někdo mě drží zpátky — jeho nehty se mi zarývají do náruče, když mě tiskne k sobě. Jindy bych ho přemohla, ale mám zlomenou polovinu žeber a z boku mi teče krev. Nadechnu se. Všechno je tmavé a páchne bídou a močí. Ruce, které mě drží, neznám, patří někomu cizímu.

„Řeknu ti, co se děje, co ty na to?“

Jeho hlas je vážný a blízko mého ucha. Chci, aby zkameněl na břidlici. Chci, aby se mu jazyk rozpadl na pískovec. Je to azorijský vězeňský dozorce a já ho chci roztrhat vlastníma rukama.

Nejsem si jistá. Děje se to teď?

Jediná další gorgona volá na nás ostatní z druhé strany vězeňské cely.

„Nejste samy, holubičky moje, jsem tady, jsem tady.“

Křičím na ni a můj křik je přerušen vzlykem.

Slyším dva vlhké vpichy, výkřik a pak zvuk, který mi připomíná maso dopadající na mokrou zem. Ostatní vězni Golgari na ni volají. „Ludmilo!! Ne!“

„Teď leží na zemi. Vám, Golgari, to nevadí, vy přece zem milujete, ne?“

Křičím a slyším její prosbu za nás ostatní z její vlastní úzkosti — „Neberte jim taky oči, neberte je, jsem tady, holubičky moje! Jsem tady, jsem tady! Nejsi sama, já jsem tady!!“

A pak, s vlhkým svistem ostří a těžkým žuchnutím, už nebyla. Byla jsem jediná gorgona, který zůstala.

Ale nebyla jsem sama. Nikdy nejsme sami.

My?

My — Phyrexie, Golgari, jsme jedno a totéž.

Něco je špatně. Mám problémy se soustředit. Musím demonstrovat svou schopnost velitele odvrácením podezření ze slabosti. Ale ten sen teď slouží mému účelu. Sen je připomínkou toho, že jsem nebyla dost silná, že jen my můžeme na všech sférách takové předsudky eliminovat. Jen My jsme tehdy mohli té bolesti zabránit.

Kde že to jsme? Vzduch je zakouřen troskami a utlumen deštěm. Nebe je pokryto propletenými větvemi. Moji Phyrexiané zaplavují ulice a my je následujeme do vězení, kde bylo uvězněno mé slabší, minulé já.

Boty mi cvakají, když vcházíme do zdemolovaného předního vchodu věznice. Střecha je napůl propadlá, díry v podlaze vedou k propracované síti tajných cel a komnat. Nic z toho jsem neviděla až do dne, kdy jsem se pokusila utéct, takže pokračujeme dál.

Řada azorijských a boroských strážců vyběhne ven. Nakláním se ke svému poručíkovi a nemohu se ubránit úsměvu, když říkám:

„Oslepte je.“

Mí agenti vyrazí vpřed a během deseti lahodných okamžiků udělají přesně to.

Přeměněný kraul, kterého poznávám jako poručíka, si stírá krev z drápů. Drápem je nasměruji nahoru. „Zaveďte je na Transgildovní promenádu jako příklad toho, co děláme s nespravedlivými.“

Jak že se to říká? Oko za oko a oko a oko a oko…

Naše síly otevřely jeskyni, která vede do Podměstí. Poznávám to, takže začínáme klesat.

„Proměňte můj lid v náš,“ přikazujeme, když sestupujeme do říše Golgari, „jsem tady, holubičky, jsem tady. Nejste v tom sami. Už nikdy nebudete sami.“

Hluboké větve padají do města pod nimi. Za jednou z nich jdu do podzemí Golgari. Jsem obklopena phyrexijskými spojenci, kteří rychle proměňují tváře hrůzy u nás a kolem nás, ve tváře lesklé, dokonalé, přeměněné. Phyrexie je tak krásná, podívej, jak jsou naši lidé spolu krásní a září. Je to úl v pravém slova smyslu, všechny části k jedinému účelu. Je to zvláštní, my Golgari jsme se až příliš snažili vytvořit skutečný roj z mnoha nesourodých částí a nakonec jsme se seskupili do kolektivu. A Lamač říší poslušně následuje — z povrchu nahoře jeho větve jako velké kořeny převrátili Korozdu, velké bludiště, a velkou puklinou prorazili stěny katedrály Svogthosu. Zvuk toho všeho mi vibruje v hrudi, směji se.

Hodiny naší invaze se protáhnou na celý den, pak na dva, pak na víc, postupujeme stále dál, nezastrašeni. Nepotřebujeme k tomu kuriózní spánek. Nepotřebujeme žádné zásoby. Potřebujeme těla.

Pořád mi to připadá jako náměsíčnost. V mysli se vybaví sen, vzpomínka. Skrze nárazy a kolapsy zpíváme beze studu. Píseň se při zpěvu zdvojuje a rachotí v kovu našeho hrdla:

„Když černý hrad ve Starém Podměstí se vynoří,

a jeho okna kouzlem prastarým když zahoří,

pak vejdi v něj tou cestou spletitou,

a pozor dej na zkázu hnilobnou,

neb dávné Zkázy Království se opět utvoří.“

Na Ixalanu je noc a já zpívám do rozlehlé a bzučící džungle. Náš malý člun si vedl tak dobře, že nás dovezl daleko proti proudu řeky do zlatého města. Na kůži se mi leskne vlhkost a v jasném měsíčním světle se z ní stává bledá stružka. Kolem nás tančí světlušky a Jace se usmívá, jako by znal nějaké tajemství.

„Veselá písnička,“ řekne škádlivě.

„Golgari nebývají moc veselí,“ otevírám oči.

Můj poručík na mě zírá. Mluvila jsem nahlas? Nejsem schopna vysvětlení.

Naštěstí se kohorta selesnyjských válečníků prodírá dírou v bludišti — jak je to zvláštní vidět je tady dole! — bavíme se, jak kuriózní je jejich vidění jednoty. Myslí si, že pochodují jako jeden muž, ale vůbec nemají tušení, co to je.

Podměstí se hemží mou kohortou, přetváří mé poddané a příbuzné, je to tak hrdý a krásný pohled. Ale zdá se, že jdu někam, kde si to pamatuji. Nám to nevadí, jsme zaneprázdněni štěkáním rozkazů a děláním naší práce a těšíme se z toho, jak dobře sloužíme Phyrexii. Sláva Phyrexie má a využívá tisíce zabijáků, ale i oni viděli náš potenciál. Elesh Norn vidí, že jsme cennější jako zvěstovatel, jako vůdce, a mě to táhne k srdci, když vím, že vidí mou nejcennější vlastnost. Tak málo lidí ve mně vidí něco víc než bytost vyšlechtěnou k zabíjení… ale oni viděli, co doopravdy dokážu. Částečně si vzpomínám, jak jsem se to učila na palubě lodi, jak jsem to zdokonalovala z kamenného trůnu, a podívejte se na nás teď. Jakou slávu mohu dát jako generál. Vedu nás uličkami a spoji, sestupuji po schodištích a uzavírám se do malého bytu, který je od toho všeho zastrčený. Náměsíčnost v doslovném slova smyslu.

Na chvíli jsem vzhůru a znám svůj starý byt. Otevřu ty dveře.

Bohové, je to tu tak malé. Zbožňuju to. Je to nezajímavé a plné odpadu.

Nežila jsem tu od té doby, co jsem se stala gildovní paní. Byt je stísněný, přeplněný věcmi a suvenýry z nejméně tuctu různých sfér. Prapor Locthwainu nad kamny, konvička na čaj z Therosu, kaldheimský roh na pití, celý segovianský kočár, který jsem přes Mlžné věčnosti málem nepřenesla, ale teď je bezpečně uzavřen v zavařovací sklenici — vždycky jsem měla ráda cetky. Je to křiklavé, všechny ty věci v jedné místnosti, jak jsou všechny vedle sebe disharmonické, ale líbí se mi to. Je to zvláštní pocit, být v této staré místnosti. Usmívám se, že jsem zpátky s věcmi z mého starého života, než jsem byl gildovní paní, než se Multivesmír zkomplikoval. Svým způsobem byly věci hezčí, když byl můj život tak jednoduchý. Jen se podívejte na všechny mé poklady a příběhy, které jsem s nimi přinesla. Nejsem si jistá, jestli se to děje teď, nebo jestli je to vzpomínka někoho jiného, kterou můžu projít a dotknout se jí. Proč bych snila o ošklivém bytě nad slávou mého lidu, který sjednotí Multivesmír do jednoho dokonalého celku? Proč bych měla snít o takové nesmyslné špíně? Vzpomínky a sny se mísí. Vzpomínám si na záři hvězd jiné sféry. Pamatuji si, jak jsem kupovala čaj v džungli jedné sféry a nosila ho domů přátelům zde. Vím, že ta místa existují, že se v nich odehrávají nejrůznější příběhy, a utěšuje mě, jak moc se nám budou podobat, o kolik budou známější. Už nebudu nejistě kráčet na půdu jiné sféry, ale místo toho budeme kráčet s lehkostí a jazykem našich matek v uších.

Na prostředním stole je objekt, který nemohu identifikovat.

Vím, že je to předmět. Vím, že je to matné stříbro, řada hromádek kruhů a leptů, s jedním dlouhým hrotem vyčnívajícím z prázdného prstence na boku. Zvednu ho, otáčím jím sem a tam a z jeho hrotů se nakrátko objeví dlouhé oranžové čáry magie. Jsem stále podrážděnější, co to je? Pátrám ve své mysli, ale vědomosti jsou vzdálené, udržované v bezpečí díky polštáři paměti. Ne, jsou v bezpečí před něčím (nebo někým?) jiným.

Jsou týdny před Válkou jisker a já ležím na podlaze svého bytu a chytám se za čelo v nejhorší migréně svého života. Vzdušné kruhy a světla září tak hluboko v mé mysli, jak hluboko v mé mysli cítím západku. Jednou rukou si tisknu kořen nosu, zatímco druhá se zoufale drží thaumického kompasu. Řekla jsem svým lidem, že potřebuji soukromí, a pospíchala jsem sem, právě včas, abych se zamkla ve svém starém bytě, spadla na koberec a s naprostou vůlí násilně otevřela padací dveře své mysli, kde zůstal Jace a všechny mé vzpomínky na něj.

Držím kompas tak pevně, že mi rozřízne ruku. Truchlím s vědomím, že náš plán byl marný, ale co mě nutí plakat, je uvědomění si, že jsem zapomněla, jak jsem se poprvé zamilovala.

Thaumický kompas je tak krásná věc, tak zoufale a životně důležitá. Tahle čerstvá bolest hlavy je plná podráždění. Na předmětu nezáleží. Držím tu drahocennou věc v dlani jako ukradený drahokam a schovávám ji v kapse.

Nahoře se ozve hluboký rachot, který nás vytáhne z ošklivého a nudného bytu. Když se vynořím do podzemních uliček, vidím, jak se strop, půda nad ním odlupuje, jak se větve Lamače říše propadají hlouběji. Chytnu se větve a vyjedu po ní vzhůru k Síni Guildpactu. Na obloze vidím známé tváře. Ral Zarek a Tomik Vrona se blíží, letí na hřbetu chrliče. I z této vzdálenosti vidím, jak se chytnou za ruce, než Ral vystoupí na ulici, zatímco Tomik vzlétá. Hořká vlna žárlivosti naplní to, co zbylo z mého žaludku, a uchopím předmět v kapse, i když nechápu proč.

Obloha je výbuchem války. Obrovská boroská nebeská loď se tyčí nad polovinou obzoru a chrlí anděly a nebeské rytíře s jasnými záblesky ohně. Na druhé straně panoramatu se kymácejí velké modře a rudě blikající rozvrzané prototypy Izzetu. Jeden z nich se srazí s phyrexijskou lodí, což spustí řetězovou reakci půl tuctu výbuchů, které smetou z oblohy přeměněné anděly.

„Vylejte na ulice tolik blyštivého oleje, kolik můžete,“ přikazuji našim čerstvě přeměněným golgarijským příbuzným, „a oslepte je všechny.“ Polovina phyrexijské flotily se soustředí na bleskového mága bojujícího v davu, zatímco ta druhá dál oslepuje každého občana, který jim stojí v cestě. Zatímco kovové ruce škubají měkkými páry očí, oběti, které za sebou zanechají, se v hrůze a bolesti hroutí na beton. Z nebes až do podzemí, celá sféra je kavalkádou války.

Vzpomínám si na modře zbarvené kostry, nemrtvé, vše běží, kam ukážu, vysoko nade mnou se tyčí Nicol Bolas, Bůh-císař. On je jediný, kdo mi kdy věřil, že dokážu vést. On je jediný, kdo mi kdy dal šanci kromě Phyrexie, kromě mé nové rodiny, mých nových lidí, věřili mi a podívej, jak jsem je odměnila slávou!

Když naši poručíci plní mé rozkazy, těší mě, jak je to účelné, s taktikou nejprve oslepit a nechat je napospas phyrezi. Ječící a klopýtající masy se hroutí k zemi a hmatají si cestu vpřed, ruce se jim mažou olejem a prsty si zarývají do prázdných důlků ve tváři.

Ta scéna je naprostá změť oleje, krve a rosolu z očí. Vzhlížím k našim, ke Golgari přeměněných na Phyrexiany, a jsem naplněna pýchou. Konečně, moji lidé vedou.

Sen se mění (proč ta bolest hlavy nezmizí?) a my navádíme roj, aby zničil střechu Síně Guildpactu, s potěšením drtíme Niv-Mizzetův trůn, libujeme si v prachu nově opravené střechy, která se drolí na základy. Celá budova se otvírá jako domeček pro panenky a my se tak krásně vejdeme dovnitř, všechny ty malé židličky a stolky, celá stěna je holá a obnažená jako zející rána.

Jedna odhalená stěna vede do místnosti, kterou poznávám. Zde u vchodu se Lavinie starala o své povinnosti. Dál byl vchod, kterým jsem nikdy nesměla projít, soukromá kancelář, ve které trávil dlouhé noci, umývárna se zrcadlem, které nikdy nepotřeboval, postel, ve které nikdy nespal. Nikdy toho moc nenaspal, ale určitě dělal všechno pro to, aby ostatní lidé spali.

Napravo od nás, kde bývala jižní zeď, je město v troskách. Invazní strom se řítí metropolí jako nohy velkého pavouka. Už se mi ten sen nelíbí. Vidím bojovníky Golgari, jejich těla smíchaná s kovem, vidím je nést stejný symbol vlajky, který mě pronásleduje, to není dobrý sen.

Ta bolest hlavy se zhoršuje. Pode mnou vidím mnoho gildovních utíkajících v hrůze, ale jiní utíkají ve zvědavosti — prchající houf bankéřů z Orzhovu utíká, zatímco se jako dobrovolníci blíží několik biomantů ze Simicu, zvědavých na tuto novou formu přeměny. Hrstka Izzetů, kterou jsme neoslepili, se pokouší studovat olej, naivní k riziku, když si ho mažou mezi prsty. Chystám se je přivítat.

Pak, narušení. Městské síly ustupují, soudím podle cinkání a řinčení poplachu v hlasech naší kohorty. Zahlédneme zdroj — rychle se přibližuje ten masitý idiot, co bleskem zapálil část Lamače říší. Skočím pro větev a vyjedu na ni na střechu, stoupám, abych se připojila k našemu kolektivu a střetla se s Ralem Zarekem osobně. Jsme tu všichni, moji sourozenci z Phyrexie se shromažďují a mísí s čerstvě přeměněnými — Golgari tlačí své bývalé bratry z Izzetu vpřed, krev z očních důlků se jim mísí s olejem v naději, že rozptýlí a znechutí izzetského gildovního pána.

Když se ve vzduchu přiblíží, vidíme, jak Ral Zarek zakolísá. Vyhýbá se mému pohledu, moudře se bojí zkamenění, ale v důsledku toho vidí škody, které jsme způsobili jeho lidu. Ral přistane na střeše, lapá po dechu, zuří, nespouští oči ze země a jde dopředu. Vykročíme mu vstříc, drápy vystrčené, hbité a připravené uhnout — krátce zahlédnu oranžovou magii z něčeho v mé kapse, co míří přímo na něj — a vrhnu se do útoku.

Ale v jeho ruce je druhý přístroj, který nepoznávám. Je malý, válcovitý; jediným prudkým úderem mi ho zasadí přímo na hrudní kost a zmáčkne knoflík.

A všechno zbělá.

Všechno se svíjí a třese.

Zhroutím se.

Krátce se probudím a pak zmizím.

Zasténáme, dopadneme na zem a pak vyzvracíme černou olejovitou žluč.

Mé tělo se rozpadá. Zlomené. Zařízení naladěné přímo na blyštivý olej? Sen nám říká, že se uzdravíme, ale naše tělo křičí v agónii. Vidíme svou vlastní krev — leskne se černě a zvracíme podruhé.

Slyším a cítím, jak mí bratři spěšně ustupují. Mé zlomené tělo je toho příkladem. Vidí mou zlomenost jako slabost, důkaz, že nejsem schopna vést. Nemám dost sil, abych je mohla přesvědčit o opaku, a i kdybych měla, nemělo by to cenu. Podle mých měřítek toho nejsem hodna.

Sotva slyším, co Ral říká. Zní to jako omluva. Stále se nedokáže přimět, aby se na mě podíval, a když odchází, moje vidění potemní.

Sny mizí. Bolest hlavy roste. Všechno kolem mě se hroutí.

Nemohu hýbat svým tělem. Ležím pod troskami, napůl z masa, napůl z kovu, krvácející a polámaná. Nemohu se pořádně nadechnout a každý výdech přináší plná ústa krve a oleje. Tolikrát jsem viděla smrt. Ale tentokrát nemohu utéct. Když se podívám otevřeným stropem na mraky nad sebou, vidím ještě okraje Lamače říší a slyším jásot v městských ulicích kolem sebe.

Myslím, že je čas, abych šla také. Přeměnila jsem stovky, srovnala jsem Ravnicu se zemí, jsem slavná a dobrá. Teď zavřu oči a čekám na smrt, o které Phyrexie slíbila, že jí nikdy nebudu čelit sama.

Čas ztrácí význam. Déšť přichází a odchází.

Krvácím, jsem prázdná a probouzím se v malém a vzdáleném koutku své mysli, kterého se phyreze nikdy nemůže dotknout.

Zjevuje se mi vidění, v těchto okamžicích, než zemřu, uvolňuji se z tohoto strašného těla a padám zpět do své vlastní mysli. Je to prázdnota. Temná a nejistá. Nějaký hlas mě pošťouchne: „Můžeš pro mě otevřít oči?“

Dopolední světlo kavárny na Cínové ulici je jasné a přívětivé, proniká záclonami a odráží se od včerejšího deště na chodníku. Vidím před sebou Jace. Obtočí holýma rukama šálek kávy. Vidím začátek jeho jizvy na pravém prsteníku. Nemá na sobě plášť, tady, místo toho nosí hezkou vlněnou pláštěnku, čistou lněnou košili, špendlík, který to všechno drží na místě. Bez kapuce, jeho čerstvě ostříhané kaštanové vlasy mají stále ostré linie z doby, kdy je zkrátil. U nohou máme tašku s nově koupenými knihami. Jeho tvář je otevřená, přátelská, s uvolněným úsměvem a trochu víc vráskami v koutcích očí, než si pamatuji, když jsme se před lety poprvé setkali. Dívá se mi do očí jako vždycky, nebojí se. Mělo to být takhle.

„Vypadáš skvěle,“ říkám.

„Můžeš dýchat?“

„Nelichoť si, Belerene, takhle doslova mi dech nebereš,“ řeknu bezvýrazně.

„Na co si vzpomínáš?“

Ta otázka mě znervózňuje. Co si pamatuju? Vzpomínám si, že jsem posledních pár dní pozoroval svůj život nepřítomně vlastníma očima. Pamatuju si Lamač říší, pamatuju si svou proměnu a pomalu si s hrůzou vzpomínám, že jsem Jace nalákala. Zradila jsem ho. Přeměnila jsem ho. A pak jsem odešla, vrátila se domů a pak…

„Zasloužím si zemřít,“ uzavřela jsem. Předtím jsem přísahala, že nikdy nezabiju někoho, kdo si to nezaslouží. Kolikrát jsem včera porušila svůj slib? Jacovy oči zjihly. Tolikrát omlouval moje vraždy. Měl by říct, že souhlasí. Měl by říct, že si zasloužím svůj trest. To by bylo milosrdné, ale místo toho říká—

„Byl bych smutný, kdybys to udělala.“ Jeho odpuštění je utrpení. Prosím. Nechť tento sen skončí, abych mohla zemřít, sama, jako vždy, jak si zasloužím. „Můžu dál?“

Vím, co tím myslí, a hlídám si mysl. „Stydím se za to, co uvidíš.“

„Myslíš to, co jsi udělala?“

Uvědomila jsem si, že se třesu odporem k sobě samé. „Ukázalo se, že jsem tak zrůdná, jak si vždycky všichni mysleli.“

Vezme mé prsty a položí si je na hřbet pravé ruky. Prsty přejíždím po jizvě rovné jako tyčka, která začíná na jeho kloubu a táhne se v dlouhé vzteklé linii dolů po předloktí, jež pokračuje pod rukávem košile. Pamatuji si na jeho vzpomínky, Konsorcium. Alhammarret. Pamatuju si, že je to také zrůda. Tak jsem ho pustila dovnitř. Stisknu mu ruku, přikývnu a ucítím, jak se uvelebil vedle mé mysli.

Vidí oči, krev a olej, slyší mé potěšení, cítí, jak se mé kovové rty svírají s jeho. A jediné, co udělá, je, že mi sevře ruku pevněji. Zabíjí mě to.

„Pojďme někam do soukromí,“ řekne tiše a s logikou snů jsme najednou na otevřené pláži s pískem měkkým a bílým jako mouka a zářivým úplňkem odrážejícím se od moře v tanci zalitém hvězdami. Jace si lehne vedle mě, vzduch je teplý, vánek voní nočními květy a solí.

„Ta, která mě políbila, tos nebyla ty. Ta, který vedla invazi, tos nebyla ty. Vraska, kterou znám, ubližuje jen lidem, kteří si to zaslouží.“ Je tak blízko, tak uvolněný. „A je to právě ta opravdová Vraska, ta její část, o které jsi věděla, že tu bude v bezpečí. Jsme v koutku tvé mysli, který jsem pro tebe před lety udělal.“

„Jsme tu jen my, zrůdy.“

„Asi jo,“ usměje se.

Tady, v mém snu, se svým milovaným, kterého jsem zradila, ukrytým hluboko v rozbitém těle, které nařídilo vraždění tisíců. Cítím další slzu na tváři.

„Omlouvám se, že jsem tě podvedla,“ říkám.

„Omlouvám se, že jsem nepřišel, jak jsem slíbil,“ odpovídá. „Nic z toho takhle být nemělo.“

„Vůbec nic takového by nemělo být,“ souhlasím. „Přála bych si, abychom to mohli vzít všechno zpátky. Udělat všechno správně.“ Dívá se na mě, jako bych říkala něco kritického, jako by se mu v hlavě zasekl nějaký stroj s mými slovy. „Jaci. Dáš mi ještě poslední dar, než zemřu?“

„Cokoliv.“

„Chci to zažít ještě jednou.“

Usměje se. „To by se mi taky líbilo.“

Políbím ho.

Je to intenzivní a upřímné, zoufalé a bezprostřední. Cítím to jako návrat domů. Naše tváře se tisknou, on udělá tichý zvuk a mé prsty na nohou se zkroutí, já jemně vtáhnu jeho spodní ret mezi zuby a on potěšeně zalapá po dechu. Příliv klopýtá po pláži. Zoufale se držíme, doháníme ztracený čas, naše těla se přibližují k písku. Projedu mu rukama vlasy a jsou tak hebké, jak jsem doufala, a když mu nehty přejedou po povrchu hlavy, zasténá v odpověď.

V náhlém návalu konečně dostanu to, co měla celé ty roky na háku Liliana, přitahuje to mé oči, nahoru a kolem nás, jak mi po krku stékají polibky. Jace promítá své myšlenky zpět, jeho mysl přehlušuje můj vlastní sen, nával vlastních obrazů; jsme v bytě na Kaladeshi, jsme na palubě Bojovné, jsme na mýtině na Zendikaru, na Innistradském zámku, jsme v Síni Guildpactu, tiskneme rty a na jeden vzrušující okamžik cítím polibek z jeho perspektivy, a pak jsme zase na pláži obklopeni nekonečnými nemožnými hvězdami. Zasměju se: „Ty jsi neuvěřitelný!“ a on mě políbí ještě víc.

A pak, když se začneme unavovat, on se přiblíží a já se usměju a vidím v jeho oku malou hnědou pihu, které jsem si nikdy předtím nevšimla. Vypadá omluvně. „Připrav se. Tahle část bolí.“ Pohladí mou tvář, opře se čelem o moji, připraví se a vydechne, jako by se chystal vyvinout úsilí. „Mám tě.“

Usmívám se, nevím, o čem to mluví. „Vždycky mě budeš mít.“

Zranitelnost je pocit, který podivně zapadá do okna mého srdce, ale stojí za to pro něj zatáhnout závěsy. Položím mu ruku na tvář a řeknu mu, co cítím, jeho způsobem. Tiše mi ta slova plní mysl a já je naplňuji sluncem Ixalanu a parfémem růží z Podměstí, promítám pocit, jak se naše ruce pevně drží, vzrušení v hrudi, když se usměje, zbožňování hnědé pihy v levém oku. Žhavý uhlík naděje, že jednou uvidí můj vlastní obličej plný vrásek, že naše staré a artritické ruce se budou stále pevně svírat, až půjdeme vstříc temnotě. V jeho očích je okamžik poznání, na okrajích změkne, a jeden z těch vzácných úsměvů, který se mu potká s očima, mu rozkvete po tváři, když instinktivně čte mé vlastní myšlenky.

Líbá mě na čelo a já ho hladím. Jace se mi podívá do očí, čelo obrácené k mému, a odpoví nahlas, mým způsobem.

„Já tě taky miluju, kapitáne.“

Lapám po dechu, když má mysl a zrak vybuchnou v překvapivou, rozžhavenou bílou.

Ral

Chci jít domů a vyspat se, sakra.

Déšť mi prosákl oblečením, v tuhle chvíli je tu víc suti než města, a i když jsem zabil elektřinou víc Phyrexianů, než dokážu spočítat, moje tělo pořád poskakuje, jako by jich bylo víc. Invaze skončila před dvěma dny, ale moje tělo o tom ještě nedostalo zprávu. Ruce mám pořád unavené z čarování, ramena pořád stažená panikou. Zotavení z invaze by mělo znamenat uzdravení i pro mě.

Už jsem skoro dva dny vzhůru a řídím zbytek Izzetu, aby vedl úklid, nakládal suť a stavěl budovy a smýval všechnu tu zatracenou krev. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažím soustředit na obnovu, jediné, co vidím, je dlouhá řada výzkumníků a mágů z Izzetu, stojících bok po boku, dlouhá řada ječících obličejů a prázdných očních důlků, a jediné, co chci, je spát a doufat, že ta vzpomínka zmizí. Bohové, proč nemůžu být optimista.

Tomik je teď tady, aspoň my tu stojíme a dohlížíme na to, co bylo (druhou) Síní Guildpactu. Tomik sedí s hlavou v dlaních a já mu držím dlaň na rameni, zatímco se oba snažíme nemyslet na oči. Ale vidím jen její tvář. Zářivou a škodolibou. Vybrala si způsob, jak je proměnit tak, aby to nejvíc ublížilo všem ostatním. To nebyla ona, a přesto to rozhodně byla ona. Zvedá se mi žaludek a snažím se to nějak spolknout.

Na suti za sebou slyším stoupat kroky. Je to vysoce postavená důstojnice, jedna z těch, kterým doopravdy věřím. Na jejím obličeji je omluva.

„No?“ ptám se, „Ten hemolektrický spínač fungoval. Co jste našli?“

Důstojnici se chvějí rty, ví, že co se chystá říct, mě vyplaší, a já se připravuji na nevyhnutelné, když oznámí,

„Po jejím těle není ani stopy, pane.“

Překlad: Honza Charvát