Pochod Stroje │ Zendikar: Bitvy na bojišti a v mysli

Autor: A. T. Greenblatt • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: March of the Machine │ 

Nahiri vždy chtěla jen chránit svůj domov. Teď stojí na výhodném místě na vrcholku jednoho z nesčetných unášených úlomků kamene na zendikarské obloze a provádí inventuru svého letadla.

Hluboko pod ní postupuje phyrexijská invaze.

Vidí, jak předvoj pochoduje vpřed, jak při postupu rozlévá jejich mazlavý olej a mechanická semena, a zelená země pod jejich nohama chřadne a černě doutná, jak se blíží k Mořské bráně. Rychle dobývají tuto sféru a brzy bude Zendikar uzdraven a v míru, stejně jako všechny ostatní sféry, kterým Phyrexie přinesla jednotu a řád.

Dobře, pomyslí si Nahiri.

Už dříve se pokusila změnit svůj domovský svět, vrátit mu jeho dávnou slávu a uklidnit Ruch, ale nepodařilo se jí to. Pokusila se chránit tuto sféru před Eldrazi a nedokázala to. Ale tentokrát se jí to podaří. Tentokrát zachrání Zendikar tím, že napomůže jeho přeměně do nejčistší a nejidyličtější podoby.

Teď už je také moudřejší. Chápe, že Zendikar a jeho obyvatelé budou proti té změně bojovat a že kdyby se nechali vést vlastními silami, mohlo by se pomýleným obyvatelům této sféry podařit zastavit Phyrexiany. Musí tedy pomoci se znovuzrozením svého domova, vymodelovat ho, odštípnout jeho nečistoty a skvrny, dokud nezůstane jen dokonalost.

Nahiri zavře oči a se svou lithomancií procítí roztroušenou síť hedronů, obranu, kterou tak dávno vytvořila, aby udržela Eldrazi v šachu. Potřebuje pevnost, středobod pro svou nově ukovanou moc. Po tváři se jí rozlije spokojený úsměv, když ho najde.

Ano, Nebeštěp v Emerii bude perfektním přístupovým bodem, který propojí celou síť hedronů a otevře trhliny mezi sférami, což umožní, aby se současný pramínek phyrexijské invaze stal záplavou. Kaskáda, která tuto sféru umyje a znovuzrodí.

Podívá se na své vlastní paže, čerstvě pokryté žhnoucími, zářícími symboly Phyrexie a tam, kde kdysi měla ruce, jsou teď dvě hořící kamenné čepele.Usměje se.

Protože ona byla také přetvořena, do něčeho lepšího. Teď už to chápe.

Ve skákání na lanech je útěcha, navzdory čerstvým hrůzám, které sem tito noví mechaničtí vetřelci přinesli. Akiri je vděčná za tuto jedinou neposkvrněnou věc, i když marně hledá plovoucí trosky Emerie.

„Vize nebyla jasná,“ řekla tehdy Tazri. „Viděla jsem, jak se kameny reformují a hedrony se seskupují tam, odkud se šíří olej a zkaženost. Uprostřed byla jediná postava. Cítila jsem naši zkázu, ale zároveň také naši spásu.“

„Kde?“ zeptal se Akiri.

„Nevím jistě,“ odpověděla Tazri a lehce zrudla. „Vypadalo to jako někde nad Tazeemem. Spousta hedronů.“

Nebylo to nic moc. Hedrony v Zendikaru byly stejně rozptýlené a početné jako tajné tunely a jeskyně v Guumské divočině. Ale Akiri věřila Tazri a její svatozáří požehnaná vize znamenala, že se o to Akiri musí alespoň pokusit. Byla v ní malá, provinilá část, která cítila úlevu, že je pryč z bitvy u Mořské brány. Že může znovu šplhat, houpat se a probíjet se řídkým, studeným vzduchem.

Slyší škrábání po kamenech za sebou a o chvíli později se s ní na římse, na které stojí, setkají její dva společníci.

„Něco nového?“ zeptá se.

Orah zavrtí hlavou, korský kněz se drží své vlastní rady. Kaza jen pokrčí rameny. „Promiň, šéfová.“ Ale i typicky veselá lidská čarodějka vypadá splaskle.

Akiri přikývne a nedá na sobě znát frustraci. Její společníci — její přátelé — trvali na tom, že půjdou s ní, i když věděli, že pátrají po té nejútlejším z nadějí. A tak zoufale potřebovali naději.

V dálce se Linvala vznáší ve větru. Anděl zachytí Akirin pohled a Akiri zavrtí hlavou.

„Mějte oči na stopkách,“ říká Akiri a jedním plynulým pohybem zahákne další šňůru do útesu, který se vzdaluje padesát kroků.

A pak zase stoupá.

Tady, ve zrádném prostoru nad zemí, v prázdných prostorech mezi opěrnými body, musí zaostřit, musí poslouchat a dívat se. Každou chvíli se totiž může něco posunout a reakce, která přijde o chvíli později, přivolá smrt.

Když Akiri letí vzduchem, není místo pro výčitky nebo duchy minulosti.

S nacvičenou lehkostí se prodírá mezerou, vrhá lana vždy ve vrcholech oblouků a obratně se zachytává zrádných trosek a hedronů, až se překulí na pevnou vyhlížející římsu.

Jen proto, že je naladěna na každý pohyb, zachytí blikání v dálce. Akiri se otočí a spatří pružnou korskou ženu, která se vynoří z řídkého vzduchu na izolovaném úlomku, šedou kůži pokrytou tmavými, zářícími symboly, z ramen jí trčí bodce, paže jí nekončí rukama, ale dlouhými, ohnivě jasnými hořícími čepelemi. Změnila se, ale i z dálky Akiri ví, kdo to je. Ta postava, ta tvář, ji pronásleduje ve snech od té doby, co ztratila Zaretha.

Co spadla.

„Co vidíš?“ Linvala se ptá, přistává vedle ní

Akiri může jen ukázat, v žaludku se jí hromadí hrůza. „Varuj Tazri,“ zašeptá. „Pospěš si.“

Nahiri, sférochodec, se vrátila na Zendikaru a Akiri v té chvíli chápe s bezuzdnou hrůzou, že phyrexijská invaze získala navrch.

Bojují bez přestání už bezpočet dnů, a Phyrexiané stále přicházejí. Tazri už vybojovala dost bitev na to, aby věděla, že boj se odehrává stejně tak na bojišti jako v mysli. A tak, jak křičí rozkazy na otrhanou armádu bojovníků Mořské brány a nedává na sobě znát vyčerpání, má sevřené čelisti a jasný hlas. Ale větve Invazního stromu stále přicházejí. Bílé, popraskané, kovové a masivní větve tryskají z portálů otvírajících se na obloze i v moři. Z každé nové větve se na bojiště přelévá vlna phyrexijských útočníků.

Tazri vidí strach na tváři Erema, korského válečníka stojícího vedle ní, jak se nejnovější vlna strojových zrůdností žene vzhůru, aby se spojila s již tak bobtnajícími silami u základny Mořské brány. Kluzký, neduživě vypadající olej, který s sebou nepřítel táhne, šplhá po mramorových sloupech Mořské brány, které Tazri tak krásně naplánovala a navrhla.

Přistoupí k Eremovi a položí mu ruku na rameno.

„Eldrazi byli děsivější,“ řekne a on se roztřeseně zasměje.

Ale její mysl se vrací k jejímu vidění. Zdá se, že její myšlenky nejsou nikdy daleko. Střet kamene, vlající žár nespoutané síly, postava uprostřed toho všeho, jen její obrys byl vidět. Pocit zoufalství, zabarvený nadějí.

Tajně doufá, že Linvala a Akiri nenašli nic při svém pátrání v těch dnech, co odešli. Že její vize je jen problémem pro další den. Už teď má před sebou armádu plnou problémů.

Nepřítel je téměř u brány.

„Válečníci!“ Tazri křičí. „Tohle je náš domov! Zabili jsme kvůli tomu falešné bohy! Žádný vetřelec nám ho nikdy nevezme!“

Kolem ní se její bojovníci shlukují a zuřivě řvou, chraptící a unavení.

Tazri vykřikne svůj bojový pokřik a otočí se čelem k vetřelcům. Pak zaútočí a střemhlav vběhne do šarvátky.

Masivní, pokroucené semeníky dopadají na zem kolem ní, když uhýbá a kryje úder kopí phyrexijského válečníka. Vyčnívající a spíše stroj než tělo, nepřítel se pohybuje v uspořádaných řadách, s mechanickou přesností. Bezduší bojovníci s jediným cílem: totální asimilace.

Usadí se v ní vlna hrůzy, i když Tazri poráží jednoho phyrexijského válečníka za druhým.

„Jak to děláš tak rychle?“ ozve se někdo vedle ní. Tazri se o zlomek otočí. Erem brání její křídlo.

„Nemají žádnou představivost,“ říká s úsměvem.

Bojují spolu dobře, ona a Erem. Ale pořád je tu víc semeníků, víc portálů, víc větví. Nepřítel je neúprosný, možná nekonečný.

Ne. Žádné zoufalství. Tazri přemýšlí a zdvojnásobuje svůj útok

Přesto se jí ulevilo, když spatřila anděla na obloze a když ten anděl přišel, aby se připojil k ní a Eremovi, třímajíc svou hůl se smrtící přesností.

„Vrátila se lithomantka. Zahlédla jsem ji poblíž Emerie,“ Linvalin hlas slyší jen stěží přes řinčení zbraní proti strojům.

„Dobře. Pomoc sférochodce by se nám hodila,“ křičí Tazri a zaboří meč do dalšího nepřítele.

„Nevrátila se jako spojenec.“

„Cože?“

Než však anděl stačí odpovědět, ozve se vedle Tazri strašlivý výkřik. Otočí se a vidí, že Erema probodl jeden z vetřelců nožem a táhne ho k otevřenému, olejem kluzkému modulu.

„Ne!“ vykřikne a proběhne tělem s oštěpem v ruce. Skloní se, aby Eremovi pomohla vstát. Než však stačí uchopit jeho paži, do země dopadne další semeník, jen pár kroků od ní, a srazí ji zpět. Se zasyčením se modul začne otevírat, což umožní phyrexijským příšerám uvnitř, aby se uvolnily a vylily ven.

Tazri se zotavuje rychle, ale ne dost rychle. Erem se zmítá a křičí její jméno, zatímco ho dva vetřelci vlečou do nejbližšího semeníku a zapečetí ho uvnitř.

Tazri bojuje, aby se k němu dostala, ale je tu tolik nepřátel. Příliš mnoho. A stále přicházejí další.

Všude kolem ní jsou stateční válečníci Mořské brány přemoženi.

Dorazí k modulu právě včas, aby slyšela, jak se Eremovy výkřiky mění. Ze svého kovového vězení se její přítel začne smát. Jeho hlas se mění v něco mechanického a pokrouceného.

„Tazri!“ křičí Linvala. „Město je ztraceno. Musíme odejít!“

„Ne,“ odpoví Tazri, ale její vlastní hlas je pohlcený hrůzou a zkresleným smíchem. Už se nevzpírá, když ji anděl objímá a stoupá do vzduchu.

Shora Tazri s hrůzou sleduje, jak je její domov opět pohlcován tvory, kteří nepocházejí z této sféry.

Nahiri ví, že její sféra je otrávená a chápe, že se pokusí odmítnout její protilátku. A tak není překvapená, když si pro ni Ruch přijde. Běží oblohou, skáče z kamene na kámen, když si buduje cestičku volným vzduchem, až téměř letí, a když země hluboko pod ní začne dunět a třást se, ztrácí rytmus. Nahiri zakleje, klopýtne a padá k nedalekému hedronu, aby znovu získala rovnováhu.

Ruch se ji vždy snažil podkopat. Vždy byl nepředvídatelný, nezkrotný a destruktivní. Ale ona je teď moudřejší a mocnější.

Symboly na jejím těle září, když vztáhne paže a začíná modelovat zem pod sebou. Když se země otřásá a pokouší se ji vyvést z rovnováhy, dusí ji kameny tak těžkými a tak hustými, že se prudké otřesy ztiší na pouhé chvění. Když na ni zaútočí gejzíry vody a magmatu, přiškrtí jejich únikové cesty a zadusí zmatek tak hluboko pod zemí, že bude trvat tisíciletí, než se magma znovu dostane na povrch.

Každou změnou, každý trik, kterým ji Ruch bičuje, Nahiri dusí svou nově nabytou silou.

Nakonec se země uklidní. Ruch se zachvěje jako ryba, která lapá po dechu a nakonec se zastaví. Na míle daleko se krajina proměnila v šedou jednolitost neměnného horninového podloží.

Nahiri vítězoslavně zvedne ruce. Černý olej stéká po hořících čepelích, které byly kdysi jejíma rukama. Radostně se zasměje.

Jaká dokonalost! Před svou phyrexijskou přeměnou by nikdy nebyla schopna předvést takový výkon.

A tak se s radostí obrací k Nebeštěpu v Emerii. Ve svém spravedlivém poslání se nenechá zastavit.

Nedá se zastavit.

Akiri sleduje zkaženou sférochodkyni už několik dní. Byla svědkem toho, jak Nebeštěp opravila a přeměnila jeho kámen na bílý kov. Hedrony se seřadily, teď bzučí silou a začaly zářit nadpozemským světlem. Z trhlin v přetavených kamenech teď prosakuje olej. S každou změnou na Nebeštěpu nahoře přibývají další nepřátelé. Prorazili portály, větve Invazivního stromu byly děsivě dlouhé a gargantuovské, obloha se zbarvila do ruda a vzduch se naplnil zvuky hučících motorů a kroků, jak phyrexijská armáda pochodovala vpřed. Země pod jejich nohama se mění v popraskaný bílý kov, přerušovaný hustými červenými šlachovitými žilkami.

I na takovou vzdálenost Akiri vidí, že její sféra umírá.

„Nějaké stopy po andělovi?“ zeptá se Oraha na římse pod sebou.

„Ještě ne,“ odpoví. „Kaza Linvalu taky ještě neviděla.“

Akiri se zašklebí a chce být trpělivá. Cesta z Mořské brány do Emerie je dlouhá, dokonce i na křídlech.

Kdyby tu byl Zareth, argumentoval by, aby nečekali, aby zaútočili na Nahiri a bojovali za svůj domov. Ale Zareth je vzpomínka a prázdná díra v hrudi, kterou nelze zaplnit. Akiri zná Nahiri dost dobře na to, aby pochopila, že čelit jí samotná by znamenalo smrt.

Takže Akiri čeká, ale nezahálí. Lehce na nohou a rychle ve vzduchu létá po lanech, zkoumá zmenšujících se pár neporušených kusů Nebeštěpu a hledá cestu dovnitř. Tak nakonec najde vchod na západní straně, zapuštěný a dost malý, aby byl chráněn před zkaženým olejem.

Nakonec Akiri spatří na rudnoucí obloze Linvalu. Anděl drží někoho v náručí a Akiri pozná zářící svatozář kolem Tazrina krku.

Orah a Kaza je zahlédnou také a s Akiri se tři dobrodruzi postaví, aby přivítali nově příchozí. Linvala vystoupí a položí Tazri. Obě vypadají jako větrem ošlehané a unavené.

„Letěla jsem tak rychle, jak mi křídla dovolila,“ říká Linvala.

„Já vím,“ odpoví Akiri a obejme anděla i Tazri kolem ramen.

„Jsi si jistá, že je tu Nahiri jako náš nepřítel?“ ptá se Tazri, která nedokázala potlačit směs vybledlé naděje a zoufalství v hlase.

„Ano. Změnili ji,“ odpovídá Akiri a váhá, než dodá: „A ten výraz v její tváři znám. Chce přeměnit Zendikar.“

„To není důkaz,“ protestuje Tazri.

„Ne, ale tohle je!“ vyštěkne Akiri a ukáže na Nebeštěp, tyčící se před nimi, jsou to bzučící hedrony a kapající olej. Pak do mrtvé krajiny pod nimi. „Před pár dny byla země zelená. Byla plná života. Čím více je hedronů propojeno, tím rychleji nepřítel dorazí. Nahiri zničí náš domov, pokud nic neuděláme.“

Obě na sebe chvíli zírají.

„Má pravdu, Tazri,“ řekne Linvala tiše.

Tazri přikývne a zaťaté pěsti se jí sevřou u boků.

„Mořská brána…“ Akiri se začne ptát. Ale výraz Tazriny a Linvaliny tváře na její otázku odpovídá.

„Jsme jediní, kdo zbyl, abychom zastavili Nahiri,“ prohlásí Tazri, když si prohlíží Nebeštěp, proměněný a páchnoucí phyrexijskou invazí.

„Uvnitř je naše poslední naděje na záchranu domova,“ souhlasí Linvala. „Nemůžeme selhat. Zbývá jen otázka, jak postupovat dál.“

Chvíli nikdo nepromluví.

„Našli jsme cestu dovnitř,“ nabízí Kaza.

„A ještě není zkažená,“ říká Orah a ukazuje na malý vchod hluboko v útesu Nebeštěpu.

„Zavedu vás tam,“ říká Akiri a podává Tazri provaz. „Nedotýkejte se oleje.“

„Já vím.“ Tazri zatne zuby.

Akiri vede své společníky, putuje mezi skalami a vzduchem, který už není studený a průzračný, ale chorobně teplý a udušený pachem mastnoty.

Vstup do Nebeštěpu je nevlídný, hrubá mezera v kameni vede do temnoty bez konce v dohledu. Akiri svinuje lana, když říká: „Nevím, jaké hrůzy nás uvnitř čekají. Nevím, co má Nahiri v plánu, ale je neúnavná. Můžete zemřít nebo být přeměněni. Kdo nechce, může odejít. Není se za co stydět.“

Podívá se postupně na Linvalu, Tazri, Oraha a Kazu. Všichni se jí dívají do očí a nehýbou se.

„Zareth by nám nikdy neodpustil, kdybychom ji nechali vyhrát,“ říká Kaza tiše. Orah přikývne a Akiri se rozbolí hruď při vzpomínce na nechvalně proslulou tvrdohlavost svého ztraceného přítele.

Přesto Akiri váhá.

„Neporazili jsme Eldrazi, aby nás zničilo tohle,“ říká Tazri se zaťatou čelistí a nakráčí do tmy.

Zpočátku se Tazri diví, proč je průchod tak tichý. Podle příběhů, které slyšela v hospodách od dobrodruhů, by měly být tunely Nebeštěpů plné děsivých tvorů a oslnivých divů ze starověké korské civilizace. Říká se, že všechno se pohybuje ve vznášejících se roztříštěných městech na obloze. Všechno je zrádné, nemůžete věřit tomu, kam dáte nohy.

Ale tady, ve tmě Nebeštěpu, který Nahiri zkazila, je všechno v klidu.

„Něco je špatně,“ šeptá Orah a jeho šedé oči při chůzi zkoumají každou škvíru a každý kout.

„Jo. Teď už by nás většinou napadli,“ souhlasí Kaza.

Před ní Tazri právě rozeznává Akirinu vysokou siluetu. Korská žena se pohybuje nenápadně a opatrně a Tazri je vděčná, že má po boku tak zkušeného spojence. Navzdory svému hněvu a zármutku je Tazri ráda, že požádala Akiri, aby prozkoumala ruiny poté, co měla svou vizi.

Daleko v tunelu se něco mihne. Něco nakrátko zrudne, pak zmizí.

„Co—“ začne Linvala, ale Akiri ji gestem umlčí. Posunuje se o pár palců dopředu. Za ní Orah a Kaza vytahují zbraně. Poprvé si Tazri přeje, aby svatozář kolem jejího krku ve tmě tak jasně nezářila.

Znovu se zableskne. A pak zas, teď blíž. Bleskurychle, i když Tazri právě rozeznává podobu humanoida, červeného, černého a shrbeného. Pak, po mučivé vteřiny, nic. Nehýbou se, Tazri sotva dýchá.

„Kam zmizel?“ Kaza nakonec zašeptá.

Za nimi něco zaburácí.

Pět dobrodruhů se otočí a spatří tvora, připomínajícího obrovský zkroucený strom, s ústy dokořán a hltající, oči plné vzteku. Zbývající otrhané listy jsou černé a kůra byla nahrazena pruhy matného kovu. Olej místo mízy vytéká z jeho kovové kůry.

Zkažený živel zvedne údy a Tazri se překulí, náraz ji mine jen o pár centimetrů. Zvedne se na koleno, tasí meč a zavrčí.

Díky svým letitým bojovým zkušenostem Tazri chápe, že útoky toho tvora závisejí na jeho mohutnosti a že kdyby zasadil ránu, jeho údy by je rozdrtily jako bota větvičku. Ozve se hromový třesk, jak tlustá větev naráží do kamenů na šířku ruky od Tazri.

Není možné, aby mohla odrazit nebo vykrýt něco takového.

Takže mění taktiku, útočí na zranitelné body; klouby končetin, obličej, když může, kořeny, když nemůže. Její společníci odvádějí nádhernou práci, aby udrželi tvora zaneprázdněného, ale teprve když Akiri do toho tvora zaboří jeden ze svých háků a pomocí lana ho vyvede z rovnováhy, získá Tazri příležitost, na kterou čeká. Vrazí meč tvorovi do rozevřených úst.

Při umírání nevydá ani hlásku. A to Tazri zneklidňuje víc než nějaký smrtelný výkřik.

„No,“ říká Linvala, skládá křídla a odhrnuje si vlasy z očí. „Jak nečekané.“

„Bohové,“ vydechne Orah přiškrceným hlasem. Tazri se otočí a vidí, jak klerik zvedá pravou ruku. Konečky prstů má pokryté chorobně černým olejem.

„Orahu…“ Akiri udělá krok vpřed. Ale Orah ucukne.

„Už jdou,“ řekne a kývne do tunelu.

V dálce se objeví další červený záblesk. Pak další.

„Za Zaretha,“ odpoví Orah a střetne se s Akiriným pohledem. „Za nás.“ S tím se vrhne hloub do Nebeštěpu s holí v ruce.

Pět dobrodruhů bojuje jako démoni. Elementálové, které potkávají, jsou mohutní a podivně známí, s mohutnými, krytí lesklým mechem. Ale všichni se změnili ve výsměch svých dřívějších já. Kdysi strážci Zendikaru, nyní fanatikové Phyrexie. Tazri a ostatní porazí jednoho přeměněného elementála, pak dva, pak čtyři. Ale na jednu skupinku dobrodruhů je jich příliš mnoho.

„Utíkejte!“ Akiri křičí a vede je prázdnou chodbou. Podruhé v poslední době Tazri prchá před nepřítelem, místo aby mu čelila a porazila ho. Hoří v ní stud. Na ničem jiném nezáleží, pokud nezastavíš Nahiri, připomene si a běží rychleji.

Nakonec se tunel otevře do široké místnosti, staré, rozlehlé a kdysi krásné. Je pokryta starodávnými korskými vzory. Ale Tazri pohltí její okolí jen na okamžik, než se rudé záblesky rozblikají ze všech stran. Během chvilky je ona i ostatní obklopena desítkami rudých a černých, olejovitých elementálů, kteří kdysi bývali samotnou duší Zendikaru.

Není cesty ven.

„Ještě nemůžeme zemřít,“ sípe Orah a drží zbraň v levé ruce. Pravou má křehkou a bílou, žíly nejtmavší černé.

„Ještě dlouho ne,“ souhlasí Kaza. „Mám po tomhle ještě spoustu plánů.“

Elementálové se blíží, kroutí se a jsou neúnavní. Tazrin meč se nezachvěje, ale stiskne svatozář na svém krku a modlí se ke každému, kdo poslouchá. Cítí štiplavě páchnoucí olej, který vytéká z kůže elementálů.

Není cesty ven.

Pak z její levé strany zazáří oslepující světlo.

S kolektivním zajíknutím se elementálové zapotácejí, zmatení a vyplašení. Tazri se podívá a vidí Linvalu, jak září světlem a řítí se vpřed. Elementálové se před ní rozestupují jako voda. Teprve pak spatří Tazri dveře na opačné straně komnaty.

„Utíkejte!“ Linvala křičí a oni křičí také. Kolem ní si Tazri matně uvědomuje zvuky kovových plátů narážejících na kámen, ale neodvrací pohled od dveří, nezpomaluje.

Uchopí kliku a s napůl zformovanou modlitbou zatlačí.

Dveře se otevřou a Tazri se s úlevou téměř rozpadne.

Pět dobrodruhů rychle zabarikáduje vchod vším, co najdou. Kameny, kosti, polámané kusy dřeva.

„Jak?“ Tazri se ptá anděla, když strká další kus dřeva pod kliku dveří.

„Východ jsem zahlédla jen chvilku předtím, než dorazili elementálové,“ odpovídá Linvala s lišáckým úsměvem. Ale na to se Tazri neptala. To andělské světlo…

Zeptáš se později. Soustřeď se. Přežij to, pomyslí si.

Teprve když si je jistá, že jejich nepřátelé nemohou projít, zastaví se Tazri, aby prozkoumala své nové okolí.

Prudce se nadechne.

Kolem nich jsou mrtvoly všech živých tvorů, kteří nepřežili phyrexijskou přeměnu. Polovina změněná na mrtvoly z kovu a masa, hnily, vytékaly, páchly rozkladem. Zvířata a elementálové, všechno, co kdysi nazývalo Nebeštěp svým domovem, je nyní překroucené nebo vymýcené.

Tazri se už nediví, proč je v tunelech takové ticho.

Nahiri zachytí jiný elementál ještě předtím, než překročí práh. Když poprvé vstoupila do Nebeštěpu, tunely se jimi jen hemžily. Srdce Zendikaru, tak tvory nazývala Nissa. Ale co ta bláznivá elfka ví o srdcích?

Ten první elementál, kterému čelila, byl mohutný, samý listí a trní, zvedající kámen jako zbraň.

Nahiri hleděla na svého nepřítele a smála se. Se svými novými schopnostmi, s pažemi jako čepelemi, je zbraní. Během několika minut ta měkká zelená věc klesla k nohám a zčernala, jak ji požehnaný olej proměnil ve věřícího Phyrexiana. Nekonečné množství elementálů a dalších tvorů, kteří přicházeli, aby ji zastavili, když pracovala v srdci Nebeštěpu. Jeden po druhém je všechny přeměnila.

Nebo je zabila a jejich těla nechala mimo komoru, když nebyla dost trpělivá.

Tentokrát mě nezastaví. Tentokrát Zendikar vyléčím. Nahiri přemýšlí, jak nalévá více své síly do jádra Nebeštěpu. Snaží se jen ze všech sil pomoci svému domovu. Vždycky to tak bylo.

Když před několika dny poprvé dorazila do této centrální komory, využila své radosti z nové proměny a své nové síly k přeskupení hedronů a rozšíření trhliny mezi sférami. Před tisíciletími, s Uginem a Sorinem, vtáhla Eldrazi z Mlžných věčností do Zendikaru pomocí sítě hedronů. Teď udělala totéž a radostně volala přes meziprostor na Lamač říší.

Její nově nalezená radost byla vskutku mocná, ale nestačila.

Druhý den se Nahiri uchýlila ke staré taktice a všechnu svou zlost nalila do proměny, málem celý Nebeštěp přetvořila a rozšířila síť hedronů na rozlehlých plochách sféry. Byla však v šoku, když o pár dní později její hněv vyprchal a práce stále nebyla u konce. A tak usměrňovala svou bolest, svůj žal ze zrad, ztrát, samoty po tisíciletí. Jen se snažila udělat správnou věc. Vždy se snaží udělat správnou věc.

Všude na Zendikaru se hedrony začaly znovu spojovat a tříštit se silou.

A tak se Nahiri dozvěděla, že zármutek je stejně silný jako vztek. Ale ani to není nekonečné.

Práce je téměř u konce, když Nahiri vydá poslední zbytky svého žalu. Její nová síť překonává oceány, hranice mezi sférami se staly křehkými a tenkými. Je tak blízko.

Poprvé za dlouhou dobu své existence je však pradávná sférochodkyně zbavena vzteku, zármutku a bolesti. Nahiri už nemá co dát.

Ne. Ještě má co nabídnout.

Vstoupí do velkolepé, nádherné sítě, kterou vybudovala, a spojí se s kameny uprostřed, stane se jejich základním kamenem, srdcem, které spojuje její práci zde.

Tam Nahiri začne nalévat svou esenci do svého slavného výtvoru.

Jediná cesta, která jim zbývá, je kupředu, ať už je jakkoliv strašlivá. Na druhé straně místnosti jsou další dveře. Tazri se blíží. Slyší bzučení moci a posouvání kamenů na druhé straně.

„Je tady,“ řekne a jde otevřít dveře. Ale váhá.

Nahiri je příliš mocná. Jakou máme naději? Tazri ví, že bitva zuří stejně tak v mysli jako na bojišti. Ale přesto tu myšlenku nemůže zahnat. Linvala a Akiri za ní váhají, jako by zápasili s vlastními pochybnostmi.

Nakonec předstoupí Kaza a položí ruce na Tazrinu ruku na klice.

„Jiný domov nemáme,“ řekne a otevře impozantní kamenné dveře.

Tazri zalapá po dechu nad výjevem před ní. Její vidina ji varovala, co má očekávat, ale i tak, vidět to na vlastní oči; starobylá korská komnata se proměnila v groteskní směs popraskaného bílého kovu, červených šlach a šedých kamenů. Blyštivý olej stékající v potůčcích po podlaze. Tazri byla svědkem příliš mnoha hrůz, než aby se dala snadno vystrašit, ale při pohledu na Nahiri, přeměněnou a uloženou v srdci Nebeštěpu, jí tuhne krev v žilách.

„Malí elementálové. Roztomilé,“ řekne Nahiri, když si jich všimne, rty se jí zkřiví líným úsměvem. Pak ale upře pohled na Akiri a oči se jí zúží poznáním. „Ty.“

Akiri neříká nic. Místo toho mrští nožem sférochodci po krku, s rychlostí a jistotou šikovného lanaře.

Nůž se nedostane ani do poloviny místnosti, než s ním kámen praští o zem.

„Nemůžeš mě zastavit,“ zavrčí Nahiri. Místnost se začíná třást.

Tazri se vrhá na zkaženou sférochodkyni a za běhu tasí meč. Vyhýbá se olejovým skvrnám, vyčnívajícímu kameni a prasklému kovu. Zleva se k ní řítí žulová deska a ona se přikrčí. Další na ni letí zepředu, ona se převalí a hladce se postaví na nohy. Nepřestává se hýbat.

Je blízko, vidí hořící žíly na Nahiriných pažích. S řevem zvedá meč. Za Zendikar! křičí beze slov, když udeří.

Necítí, jak se pod ní kámen posouvá, dokud není příliš pozdě.

Najednou letí ke stropu rychlostí lámající kosti. V posledním okamžiku se skutálí z plošiny a s hlasitým žuchnutím dopadne na podlahu. Tazri zasténá, spíš šokem než bolestí. O pár centimetrů dál je kaluž černého oleje, který roste a sahá k ní. Vyškrábe se na nohy a znovu zaútočí.

Podlaha se naklání a přes hřbety Tazriných kolen šlehá úponek z pruhovaného kamene. Vykřikne a tvrdě dopadne na zem. Opět stojí. A znovu útočí.

Tazri koutkem oka vidí, jak Orah a Kaza zběsile uhýbají letícím troskám a kamenům ostrým jako břitva. Kaza používá kouzla zápalných bomb, když může, i když moc šancí nemá. Akiri a Linvala útočí, obě letí, jedna s křídly a druhá s háky. Ale i oni jsou zatlačeni kameny a čirou zuřivostí Nahiriných útoků.

Do Tazrina boku při skoku narazil mohutný kámen a srazil ji k zemi.

Uprostřed místnosti se Nahiri ušklíbne.

Tazri se nemůže dotknout oleje, nemůže se dostat k Nahiri. Její vlasy a kůže se pálí žárem Nahiriny moci. Bojuje, ale v srdci ví, že je to marné. Obraz před ní je přesně tím, co viděla, ale není naděje.

Zendikar je ztracen.

Svatozář kolem krku ji začíná pálit.

Linvala je jen pět kroků daleko, ale její hlas zní, jako by urazil tisíc mil, když anděl začne křičet.

Najednou se všechno rozzáří.

Zpočátku tomu Tazri nerozumí. Komora září měňavým světlem. Akiri se leskne a Kaza také. Orahova tvář je výrazem šoku, když si tiskne infikovanou pravou ruku a dívá se, jak olej v ní hoří. Tazri se podívá dolů a ohromeně zjistí, že i ona září žhnoucí září, svatozář kolem krku je jasnější než kdy předtím.

Linvala však září pronikavě jako slunce. Světlo, které z ní vychází, se podobá chvilkovému osvětlení komory s elementály, ale je silnější, nespoutané. Tazri se sotva podívá přímo na anděla.

Nahiri ve své kamenné hrobce křičí a Nebeštěp se chvěje její silou.

Ale andělské světlo ohromilo moc Phyrexie. Najednou balvany a bílé kovové střepy visí nehybně ve vzduchu. Olej kolem jejich nohou vysychá. Nahiri nadává, když hořící runy na jejím těle pohasínají.

Běž. Zaútoč teď. Zpod brady jí zašeptá hlas. Tazri se dotkne svatozáře kolem krku a poslechne.

Naposledy zaútočí na phyrexijského sférochodce.

Její spojenci — ne, její přátelé — běží po jejím boku: Kaza vrhá kouzla, aby odvedla pozornost Nahiri, zatímco Akiri spouští svůj hák a zamotává lithomantce ruce. Tazri si všimne Nahirina nekrytého místa, ale ví, že její meč bude proti kovu a kameni obklopujícímu sférochodce nepoužitelný.

Použij mě, šeptá svatozář. Rychle!

Tazri si strhne svatozář z krku a jediným zoufalým pohybem ji mrští po Nahiri, uvězněné v kameni.

Zableskne se. Ozývají se výkřiky — Nahiri, Oraha, Linvaly, možná její vlastní. Pak je zářivé světlo pryč.

Na okamžik se rozhostí jen ticho.

Uprostřed místnosti se základní kámen zlomí a Nahiri vypadne z jeho kamenného a kovového objetí. Se zasténáním se zhroutí na podlahu. Na kratičký okamžik Tazri přísahá, že Nahiri po tváři přeběhl výraz hrůzy, když spatřila své čepele místo rukou.

Pak se ale vzpamatuje, vstane a rysy jí zkřiví zavrčení. „Ne.“ řekne a zvedne ruce.

Ale ona už není ten svorník, který drží tenhle zvrácený Nebeštěp pohromadě silou a vůlí.

Než může Nahiri svůj útok rozpoutat, ozve se z hloubi Nebeštěpu hromové, ohlušující zapraskání. Nahiri přeběhne po tváři překvapený výraz, než všichni, včetně ní, spadnou na zem.

Akiri ví, jak zní totální kolaps, jak se cítí. Panika jí bere dech a na chvíli je to skoro, jako by byla zpátky v tom druhém Nebeštěpu s Nahiri, pár minut před tím, než ztratila Zaretha.

Ale ne, tohle je jiné. Je tady, bojuje za svůj domov a podlaha, na které stojí, se hroutí. Musí se pohnout. Hned.

Takže Akiri utíká. Popadne ze země Tazrinu svatozář, Tazri chytí kolem pasu a rozváže provazy. Vteřinu před tím, než se podlaha úplně rozpadne, vymrští své háky létat a ty se proženou prázdnotou. Před komorou dopadají tvrdě na kámen. Nad nimi se ozve další, uši rvoucí prasknutí a strop se začne hroutit.

Rozběhnou se dopředu, přehoupnou se přes mezery a uhýbají, všechno samá akce a reakce. Akiri se podívá doleva a vidí, jak se vedle ní vznáší Linvala, stále zářící, ale matněji než předtím. Podívá se doprava a uleví se jí, že Kaza a Orah letí společně na Kazině magické holi. Stejně jako v tom druhém Nebeštěpu.

Soustřeď se. Akiri vzpomínku setřese a běží rychleji. Teď už není místo pro minulost nebo rozptylování. Tunel, kterým prošli před několika hodinami, je sotva stabilní, ozývají se kolem nich hlasité nárazy.

Ale Akiri vidí před sebou oblohu.

Znovu popadne Tazri. „Skoč!“ křičí.

Padají. Vítr jí nemilosrdně trhá vlasy a šaty. Při té náhlé prázdnotě se jí sevře žaludek. Rychlý sestup. Cítí, jak se jí Tazrino smrtící sevření kolem pasu stahuje.

Ale Akiri je mistryně v práci s lanem a uprostřed jejich propadajícího oblouku je zachytí svým lanem. Upínají se na otáčející se hedron a náhle se z nebezpečného pádu stane hladký let.

Klouzají a bezpečně přistávají na římse, kde je plující terén prozatím stabilní.

Teprve pak se Akiri ohlédne.

Nebeštěp Emerie padá k zemi. Zkažený sférochodec je uvězněný uvnitř.

„Myslíte, že jsme ji zastavili?“ říká Tazri unaveným a ochraptělým hlasem.

Akiri shlíží na rozsáhlou invazi, která se odehrává dole. Mechaničtí vojáci klopýtají, už nepochodují v úhledných řadách. „Možná,“ odpoví.

S tímto nepřítelem se utkala již dříve a ví, že je tvrdohlavější než kámen.

Ale pak Akiri vzhlédne. Nebe Zendikaru už není červené a mastné. Teď září měkkým, měňavým světlem. I když jsou šance proti nim, našli a chytili se své nejslabší naděje.

A s touto nadějí bude ona a její přátelé bojovat za záchranu svého domova.

Překlad: Honza Charvát