Legendy Květoskrýše

Ve Květoskrýši žijí zvířecí národy z Údolí v harmonii jeden s druhým. I když Pohromní tvorové neustále hrozí, že jejich sféru zpustoší, národy si dokázaly vydobýt vlastní domov prostřednictvím úzce spjatých společenství přátel i rodiny. Květoskrýš využívá jedinečnou formu magie známou jako tkaní a stojí stranou Multivesmíru jako symbol toho, co by mohlo být: mírumilovný domov pro všechny.

Zatímco srdce Květoskrýše tkví v jeho komunitách, existují i jednotlivci, kteří se stali legendami. Tito hrdinové (a padouši) se stali ikonami Údolí, jejich jména a příběhy znají všichni, kdo obývají tento mírumilovný kout Multivesmíru.

Pokud jste zvědaví na příběh Květoskrýše a Mileny, která se snaží bránit svou rodinu, můžete si přečíst celý příběh zde. Navíc, pokud chcete slyšet o historii samotné Květoskrýše, je tu i třídílný Sférochodcův průvodce, ve kterém se o této sféře dozvíte vše.

Pro ty, kteří jsou na Květoskrýši nováčky, tu máme vyprávění o jejích legendách. Nechť je váš příběh mocný a vaše srdce ještě mocnější!

POSTAVY Z PŘÍBĚHU

MILENA, DĚDIČKA SKÁLOPLAMU

Pekařka, hrdinka a (nanejvýš hrdá) matka Milena žije ve vesnici Dobrovrch se svým manželem Klemem a jejich třemi rozkošnými dětmi: Růženkou, Šedákem, a Flíčkem. Jako malá byla neposedné dítě: v hloubi duše divoké, neustále se dostávala do nějakých neplech a do soumraku se nikdy nevrátila domů. S přibývajícím věkem zjistila, že péče o rodinu je pro tuto chvíli dostatečným dobrodružstvím. Byla spokojená, že může žít svůj život v míru, ale když Svatava dorazila do její vesnice a pověděla jí o řádění Mahy, hrozby uvnitř Údolí byly příliš velké, než aby je mohla ignorovat. V zájmu své rodiny, přátel a domova vyslyšela volání po dobrodružství. Vzala svůj dědičný meč Skáloplam a utvořila skupinu hrdinů, aby zjistila, co Pohromní tvory rozrušilo a co by mohla udělat, aby to vyřešila. Ačkoliv je statečná, pochybovala, zda je schopná zachránit svůj domov, nebyla si jistá, zda dokáže dostát velkým činům své předchůdkyně Konvalinky.

KVÁKAL, POHROMNÍ VĚŠTEC

Kvákal je král-čaroděj, který vládne městu Kašnov ze svého trůnu v nejvyšší z mnoha věží. Nebyl vždy tím intrikánem, jakým je teď, kdysi byl rádcem těch, kteří se učili věštbám. Vedl skvělou školu pro ty, kteří chtěli zvěstovat roční období a vést Údolí k budoucí prosperitě. Kvákal se proslavil nejen svými znalostmi, ale také ohleduplností k cyklům a ročním obdobím, které daly Údolí život. Ale vize zkázy Údolí pod tlapami a pařáty Pohromních tvorů ho pronásledovaly ve snech po mnoho ročních období. Nechtěl dopustit, aby jeho domov padl za oběť nebezpečím, která předvídal, a tak s pomocí nájemného Krutospára vymyslel plán, jak ukrást vejce Pohromního tvora, s úmyslem jej sám vychovat podle své vůle, protože si byl jist, že žádné následky se nemohou rovnat zkáze, kterou viděl ve svých vizích.

SVATAVA, PLACHÁ VĚŠTKYNĚ

Bývalá Kvákalova studentka a vytrvalá pesimistka Svatava vyrůstala ve vesnici, kde žil téměř výhradně žabí národ. Tam byla očekávání jasná: věštba je cesta vpřed. Její vesnice se nijak nesnažila ji učit, ale Svatava se k řemeslu nepostavila jako ostatní. Místo toho strávila své mládí v hlubokém rozjímání nad vlnami rybníka. Pak ji poslali pryč a doufali, že přísnější a osvědčené Kvákalovo vedení uvolní její potenciál. Ale tam dopadla ještě hůř. Kvákal neuznával žádné okolky a už vůbec žádnou roztržitost. Byla otřesena jeho metodami a chováním, které se jen zhoršovalo, jak jeho prorocké vize otřásaly jeho psychikou, a tak odešla. Doufala, že najde klid, a místo toho našla jen hrůzu v pařátech Mahy. Poté, co se spojila s Milenou a vydala se na dobrodružství, aby dala Údolí zase do pořádku, zjistila, že je obklopena přáteli, kteří jí mohou pomoci vyrůst.

NECHVALNÝ KRUTOSPÁR

Krutospár byl lecčíms: občas milencem, většinou darebákem a možná obojím, podle toho, ze které strany vztahu to berete. Nikdo nezná dobré časy tak jako Krutospár a dobré časy něco stojí. Cokoliv potřebuje, ať už jsou to peníze, konexe nebo moc, vezme si a udělá cokoliv, aby zůstal na vrcholu. Původně si přivydělával jako zloděj mývalích dědictví z jejich opuštěných domovů. Pak se Krutospár přesunul k větším akcím pro další klienty. Má pověst toho, kdo nikdy neodmítne práci a nikdy neprohraje, i když nikdy nebojoval férově. Jeho poslední eskapáda se zapsala do učebnic dějepisu: na příkaz Kvákala ukradl Mahino vejce. Loupež byla jedna věc, cesta zpátky druhá. Ale Krutospár usoudil, že je to sázka na jistotu, když svěří svou budoucnost do rukou nejslavnějšího věštce v Údolí.

SILOMIL, ŠUPINATÝ ŽÁR

Silomil nikdy neměl skvělou pověst. Vyrůstal ve své rodné vesnici, chtěl být umělcem a řekl by, že jím je i dnes. Místo plátna a štětce jsou jeho prostředkem čepele a postoj. Dlouhé noci trávil na cestách a hledal mrtvoly, které by vydrancoval. Ale věci se změnily, když potkal Mazla a přivítal ho ve svém oboru. Ti dva se stali nerozlučnými, nejen jako žoldáci, ale i jako partneři. Jezevčí objetí u ohně nebo pod hvězdami je nejrychlejší způsob, jak se zahřát v nočních mrazech. Silomil za ta léta změkl díky Mazlovu dobrému vlivu, i když pokud někdo ublíží jeho společníkovi, Silomil ho zcela jistě seznámí s ostrými konci jeho dýk.

MAZEL, DĚSIVÝ STRÁŽCE

Silný jezevec s velkým srdcem není v nebezpečí žádný nováček. Když vyrůstal sám v Kořenospleti, našel si jen málo přátel mimo hmyz, na kterém si nakonec stejně pochutnal. Když na něj v rámci dobrodružství narazil ještěrčák Silomil, rychle se spřátelili, i když Mazel neuměl ani slovo a ještě neměl jméno. Mnoho let spolu podnikali dobrodružství, sbírali velké úlovky a utráceli je za větší hostiny. Právě při jednom z těchto raných dobrodružství Mazel odrazil Pohromního tvora, losa, zatímco Silomil vedl město do bezpečí. Když se měšťané vrátili, Mazel stál sám, zraněný, ale živý. Děti z města se kolem něj shromáždily, ruku v ruce, a objaly ho. Když si klekl a gesto opětoval, Silomil už přesně věděl, jak ho oslovovat. V době, kdy se připojili k Mileně, bylo toto jméno mezi dětmi z Údolí všeobecně známé.

ČERVENKA, KOSMICKÁ VĚDMA

Červenka je z jednoho z nejdelších netopýřích rodokmenů, pečlivě zapsaném až ke generaci Konvalinky. Je také druhou v pořadí na prestižní roli hlavního duchovního v největším kostele ve Trojstromově, i když by vám nic z toho neřekla, ani kdyby byla dost při vědomí. Povýšené obřady a hlasitý zpěv, který se v noci rozléhal městem, nesouzněly s její touhou prozkoumat a analyzovat noční oblohu. A tak jednoho dne vyrazila na vlastních křídlech jen se vzkazem, aby oznámila svůj odchod. Nedojela daleko, než se usadila v městečku Dobrovrch, aby si na noc (nebo sedm nocí) odpočinula. K tomu, aby se spojila s Milenou a zachránila Údolí, jí stačilo málo, i když dobrodružství jí nepřinesl jen altruismus. Klidně by prošvihla ještě pár kázání, kdyby to znamenalo, že ji čeká nějaká další praktická lekce z dobrodružství.

ČESTMÍR, OSTROSTŘELEC

Čestmír, známý jako "trefa" po celém Dobrovrchu, ale ne o moc dál, je rozmazlené dítě ve velké rodině, které rychle vyrostlo v bezpečí svého rodného města. Nejprve měla být lukostřelba ztrátou času, ale jakmile matka viděla, že málem trefil terč, připravila mu všechny možné lekce. Od té doby Čestmír vždy věděl, že bude hvězdným lukostřelcem, jinak by zklamal svou matku. A nikdy by ji nezklamal. Soustředil se na to, aby se připojil k Tlapkohlídce, skupině králíků, kteří se věnují ochraně Údolí před hrozbami, ale jeho srdce se upíná k dobrodružství mimo bedlivé oko jeho rodiny. Když Milena požádala o pomoc, věděl, že se mu luk bude hodit, i když nemohl vědět, jak těžký úkol to bude. Má velká očekávání, kterým musí dostát, ale jeho matka říká, že je připraven vyrazit do světa.

MAHA, KŘÍDLA NOCI

"Říkáme jí Dlouhá noc, rozpětí jejích křídel přináší temnotu, která zakrývá slunce z oblohy, a v jejích stopách vidíme souhvězdí noční oblohy nad sebou a hvězdy všech nocí předcházejících. V dobách našich předků se říkalo, že její pařáty prořezávaly vzduch a rozřezávaly trvalou temnotu. Její poslední řádění bylo zřejmě způsobeno tím, že jí chybělo vejce. Zdá se, že i Pohromní tvor může projevit rodičovskou náklonnost." —Knot, zkroucená mysl

ELUGA, BEZBŘEHÉ VODY

"Eluga, jehož příchod předznamenává období hlubokých vod. Většina z nás v Údolí je schopna dohlédnout přes jakékoliv vody. Ale jak propastné čelisti Elugy prorážejí rybníky, vlny se zdají nekonečné a každý úder ocasu je přílivovým proudem, který hrozí vyrvat kořeny z půdy. Eluga nebyl nikdy spatřen tak daleko po proudu Dlouhé řeky jako v poslední době. Proti proudu musí být něco, co ho žene blíž, a cokoli, co by mohlo takovou kalamitu hnát proti proudu, by mohlo ohrozit celé Údolí." —Alanie, Odchýlená bouře

DRAKOSTŘÁB, BOUŘE OSUDU

"V Údolí nejsou slova, která by popsala tuto novou pohromu. Možná nenajdeme ani jediné. Přináší s sebou bouře, i když ne takové, co by připomínaly bouře v Údolí. Protrhává se oblohou bez jakéhokoliv rytmu nebo důvodu, bez smyslu. V jednu chvíli je tam, v další je pryč s hromovým zahřměním. Je až za Trním, nebo ještě dál? Na svých cestách jsem slyšel o sféře velkých ohnivých zvířat, která vládnou zuby a drápy. Možná je ta pohroma odtamtud, proměněná, když vstoupila do Zvěscesty. Nějak se méně bojím tvora samotného a více se starám o bouře v jeho stopách." —Bello, bard z Trní

OSTATNÍ

YGRA, VĚČNÝ HLTOUN

"Ygra má pořád hlad. Nazýváme jeho příchod obdobím soli, kdy se naše pole a přátelé promění v solné sloupy. Jak Ygra požírá, zůstává stále hladový, v ústech má sucho a puchýře. Žádný tvor, dokonce ani Pohromní, nemůže přežít jen na soli. Bylo by skoro politováníhodné, kdyby zdrojem jeho utrpení nebyl domov, který jsem si zamiloval a usiloval o jeho ochranu." —Baylen, Sekáč

BAYLEN, SEKÁČ

Baylen, farmář na poloviční úvazek a bojovník na ten zbylý, vede obranu Senných luk se svou jedinečnou schopností dodat jak tělu, tak zbraním surovou sílu. Není to tak dávno, co Baylen žil v srdci rušného Trojstromova mezi ještěry a učil se jejich ohnivým způsobům, než odešel na venkov do Senných luk. I když netoužil po ničem jiném než obdělávat pole a vyhnout se uznání, Baylena rychle vypátrali a udělali z něj elitního rekruta v Tlapkohlídce. Když se objevily nepokoje Pohromních tvorů, byl pozván, aby se připojil a pomohl bránit Údolí. Když se jedna taková výtržnost stala reálnou hrozbou, Baylen popadl spolehlivou kosu a nasměroval do ní syrovou magii, aby Pohromního tvora vyhnal. Baylen odmítl nechat Senná luka bezbranná a opustil Tlapkohlídku, aby pomáhal obyvatelům bránit se.

KLEMENT STAROSTLIVÝ

Klement má pověst nejbezpečnějšího dobrodruha v Údolí. Bystrý mistr živlů se skrývá pod okouzlujícím ustaraným vystupováním. Na jeho večírcích si můžete být jisti, že se vydáte vstříc perfektnímu počasí, téměř žádnému nebezpečí a úctyhodné odměně. Pro většinu zvířecích národů v Údolí to tak nějak maří účel dobrodružství. Ale když zaútočí nebezpečí, víte, že Klement bude připraven s proviantem, návodem a zkázou. A kdyby to nestačilo, říká se, že vaří nejlepší sekanou v Údolí, pokud se dostanete přes tu slizkou kůrku. Říká, že je to dobré na trávení; ostatní říkají, že je to nestravitelné.

KAMÉLIE LAKOTNÁ

Existuje jedna veverka, jejíž jméno nahání strach každému pekaři a farmáři v Údolí. Kamélie si v Údolí vybudovala téměř monopol na semena a většinu jich hromadí až do prvního náznaku sněhu nebo hladomoru. Má dobré úmysly, i když její metody jsou pro většinu až příliš extrémní. Údolí nikdy nehladovělo od té doby, co poprvé naplnila své zásoby semeny v období hojnosti. Ví lépe než kdokoli jiný, jak krutá je příroda a jak hlodá hladomor, protože vyrostla v Trní, kde bylo málo zdrojů a málo zvířat. Život v Údolí vyžaduje disciplínu a bez Kamélie by už období hojnosti nemusela být taková.

ALANIE, ODCHÝLENÁ BOUŘE

Alanie je tajemná a mocná vydra s neukojitelnou zvědavostí a talentem napodobovat magii na první pohled. Cestuje po celém Údolí, kam se ostatní zvířata neodváží vkročit, jen aby odpověděla na otázku "Proč?" Alanie je známá svou vybíravostí ohledně výprav, ke kterým se připojí jako kouzelnice, a dává přednost jedinečným zkušenostem před nudnými sliby o pokladu nebo cti. Tento přístup spolu s jejím nadáním nevědomky vypěstoval pro Alanii několik samozvaných učňů, kteří se dychtivě přidávají k jakýmkoliv výpravám, na kterých je, ať už to chce nebo ne. Alanie ví, že její zvědavost jednou skončí, ale žádná hrozba nezastaví ji ani její "učně" v pátrání po pochopení Květoskrýše a dalších věcí. Teprve když se sama postavila proti Hnilobnému hadovi, a zkopírovala a použila proti ní vlastní schopnosti, uvědomila si, že by se měla ptát "Proč ne?"

MUERRA, ODPADKOVÁ TAKTIČKA

To nejhorší, co může nepřítel udělat, je předpokládat, že dokáže přechytračit Muerru, vůdkyni malé tlupy oddaných mývalů. Její bojovníci věří, že přežití je až na druhém místě za vítězstvím. Pod vedením Muerry jsou přesvědčeni, že zvládnou obojí. Toulají se a chrání Škrabokůr, oblast vedoucí ke Kořenospleti, bojují s nájezdníky pro zábavu a zachraňují naivní cestovatele výměnou za materiál. Muerra zná Škrabokůr jako svou packu, používá chytrou taktiku, aby obelstila, odzbrojila, překvapila a zmátla své nepřátele. Jeden z jejích nejslavnějších příběhů je o tom, jak pomocí světelné magie způsobila, že Paprsčitý rys napadl sám sebe.

KASTRAL, VĚTROPLAŠKA

Kastral je elitní velitelka, která se věnuje pomoci ztraceným. Nicméně je také známá tím, že se vrátila ze svého peroletu sedm sezón po vlastním pohřbu a překvapila všechny, včetně sebe. Kastral prozradila, že se ztratila poté, co se náhle objevila podivná, mohutná blesková bouře a se zlomeným křídlem ji poslala daleko mimo její dráhu. Kastral vylíčila, jak se jí dostalo pomoci od lidí, které nikdy předtím neviděla, a musela utéct před Pohromními tvory, o kterých nikdy neslyšela. Zatímco její přátelé a rodina byli štěstím bez sebe, že je naživu, kdysi bezstarostná Kastral se vrátila změněná — je rychlejší než ostatní větroplachové a lépe naladěna na vítr než kdy předtím. Lidé vždy spekulovali, zda cesta peroletu sama o sobě z ptáka neudělá větroplacha, a teoretizovali, že Kastraliny schopnosti jsou z přežití cesty nebezpečnější, než si zvířecí národy dokážou představit. Kastral to nevadí ani tak, věří, že se její schopnosti zrodily z neštěstí, věří, že by se nikdo nikdy neměl cítit tak beznadějně a ztraceně jako ona.

VREN NEÚPROSNÝ

Vren je dobře známý mezi mrtvými a umírajícími. Má zálibu v tom, že se drží těsně za stezkami Pohromních zvířat a doufá, že najde ty nejlepší zbytky k použití. Když nic nemůže najít, vyrobí si vlastní. V močálech může jediná rána přivodit zkázu, buď infekcí, nebo ostrým koncem Vrenova nože. Naverboval gang, který je dost velký na to, aby zaplnil malou králičí vesnici a na jeho rozkaz udělají prakticky cokoliv, kromě smrti. O to si musí říct zvlášť hezky. Jeho snaha však není vždy zlomyslná. Když se objeví Pohromní tvor a je třeba ho zahnat, místo aby utekl, otevře si obchod a prodává zbraně a brnění těm, kdo by je mohli potřebovat, a navíc za výhodnou cenu. Počítá s tím, že marže na recyklované zboží jsou skoro sto procent, takže vydělává tak jako tak.

LUMRA, ŘEV HVOZDŮ

"Říká se, že každý, kdo slyší Lumru řvát, je už ztracen. Lesy pohltí každou zemi, na které se její hlas ozve, větve vyraší z ničeho během několika vteřin. Jejich baldachýny jsou příliš husté, než aby se daly prorazit, jejich kmeny se tyčí do výšky a jsou nekonečné, není možné je zdolat. Sluneční paprsky nesmějí pronikat spletí trnitých porostů a cestovatelé nemohou najít východ. Týdny jsem bloudil v jejím bludišti, kolem zničených vesnic a ztracených duší. Občas Lumra svými dunivými kroky zatřásla křovím a já kráčel opačnou cestou. Je zázrak, že jsem unikl; všichni ostatní se zatoulali na smrt. Asi jsem měl štěstí!" —Blázen Flubs

KNOT, ZKROUCENÁ MYSL

Knot, mládě vychované v bažinaté vesničce Lasturov, byl zázračným dítětem ve společenství jasnovidců. Stal se nerozlučným se svým druhem, hlemýžděm Kamenotočem, jejich psychické pouto bylo tak hluboce zakořeněno, že mohli předvídat myšlenky toho druhého. Pak se hlemýžďům z Lasturova a s nimi i Knotovi přitížilo. Pronásledovaly ho vidiny spirál a očí, spánek mu unikal. Celou noc byl vzhůru a zapisoval si vše, co viděl, až o několik let později jeho paranoia přešla do osvícení. Knot našel útěchu ve svém spojení se šneky a snažil se je šířit. Opustil svou vesnici po boku několika podobně smýšlejících senzibilů a verboval následovníky, aby se prokopávali spirálovitými chodbami do země, kde se on a jeho konvertité osamostatňovali. Každý nový člen je podroben stejnému taxativnímu iniciování, jaké prožil Knot, spojení s pomazaným hlemýžděm ukovaným výměnou za konečnou pravdu. Uctívají každý aspekt svých hlemýžďů — uctívají je, požírají jejich maso, přeměňují to, co zbylo, v magii — pak se vytvoří nové spojení. S ním začíná cyklus nanovo v nekončící spirále.

KITSA, PŘEBORNICE VE VYDROVANÉ

Kitsa byla celý život sportovkyní a lámala přílivy a kosti tak často, že její rodiče tvrdili, že její krev byla nahrazena vodou. Kitsini přátelé vědí, že se mají ponořit pod hladinu, než je napadne zaklepat na dveře. Když zrovna netrénuje na další soutěž ve vydrované nebo nedává sžíravou odpověď svým soupeřům, sbírá perly a vrací ztracené artefakty obyvatelům Údolí. Vzhledem k její dobročinnosti a schopnostem ve vodě by nebylo od věci prohlásit ji za jedno z nejznámějších jmen v celém údolí. Jiní sportovci přísahají, že Kitsiny vousy jsou nejnebezpečnější částí jejího stylu hry. Nějak jí zacuká nos a prohlédne všechny jejich strategie. Vyvinuli hry proti Kitse, aby ji zablokovali a zmátli co nejvíc její zorné pole, ale Kitsa to považuje za zábavné. Proč se alespoň trochu nesnažit, aby se zlepšili?

BEZA, JARNÍ LOS

"Říkáme mu období jara, ale upřímně, většina lidí nazývá Bezu jménem! Je natolik zbožňovaný, že se na jeho počest pořádají hostiny. Beza není jediný Pohromní tvor, který mění popel a smrt v nový růst, ale rozhodně je největší. Možná jsme příliš zbožní, než abychom si mysleli, že je to náš přítel, ale je pravda, že nikdy nikomu neublížil. Vlastně jsme viděli, jak bojuje s jinými Pohromními tvory. Jasně si vzpomínám, jak moje matka vyprávěla příběh o tom, jak v mládí vylezla na strom, aby mu při chůzi skočila na záda. Očividně je dost mírumilovný na to, aby ten příběh mohla vyprávět. A s dosud neporaženými bojovými výsledky bych osobně řekla, že ty hostiny jsou zasloužené." —slečna Jetelíčková

DAREBAČKA BRIA

Notorická zlodějka a darebačka Bria sužuje obyvatele Kašnova už léta. Jednou vylezla na vrchol města a nad trůnní sál umístila transparent s nápisem "Zdarma jídlo od Kvákala!". Rozneslo se to a zvířata se houfně objevila a dožadovala se šťavnatého jídla, než je Kvákal a jeho stráže rozehnali. Když se obchodníci vrátili do svých krámků a stánků, mnohé bylo ukradeno a strčeno do kapsy s pouhými několika mušlemi, které tu zůstaly jako vizitka. Bria používá svou vodu k vytváření cest a proudů ve vzduchu, vyhýbá se přeplněným ulicím a krade cennosti. Je obzvlášť pyšná na to, že se vyhýbá Byrkemu a jeho králíkům, vzhledem k tomu, že králík je její sok a přítel, i když ten pocit není vůbec vzájemný.

BYRKE, DLOUHÉ UCHO ZÁKONA

Byrke už dlouho hlídkuje v ulicích a obchvatech Kašnova, je to spořádaný občan a pilný konstábl sloužící samotnému velkému Kvákalovi. Považuje za svou povinnost přednést před propuštěním každému zatčenému dlouhou a přísnou přednášku. To se ukázalo jako vysoce účinný odstrašující prostředek, který reformuje ty, kdo jsou připraveni už nikdy neuslyšet další z jeho přednášek. Konstábl jednou pochytal graffiti gang, který před obchodem s koláči u doků psal zvlášť ošklivé poznámky, většinou o kvalitě použité rebarbory a o tom, jak by se dala lépe využít. Jakmile se však objevila na scéně Bria, Byrke se od té doby pořádně nevyspal. Je jí pořád v patách, ale jí se vždycky podaří utéct. Někdy jen o králičí chloupek.

BLÁZEN FLUBS

Někteří v Údolí říkají, že Flubs je nejšťastnější tvor na světě. Flubs, vždy riskující, kráčí všude, kam ho vítr zavane, veden intuicí a žízní po dobrodružství. Přesto, navzdory svým neopatrným toulkám, ještě nepoznal následky. Několikrát se vyhnul šípu, když se ohýbal, aby si přivoněl ke květinám. Z hořících domů unikl jen díky své náměsíčnosti. Je to jediný živočich, o kterém je známo, že unikl z neustále se měnících hvozdů Lumry. Ostatní teoretizují, že je požehnán dosud neznámým kouzlem štěstěny. Od otevření Zvěscest se Flubs pustil do průzkumu za hranicemi své sféry a zpráva o jeho štěstí se rozšířila. Díky sérii nešťastných náhod, kdy klopýtal ze Zvěscesty do Zvěscesty, si dokonce získal několik následovníky. Tito následovníci mezitím vyrostli v tajemnou organizaci v Multivesmíru, a to vše s Flubsem v jejím nepravděpodobném centru.

COMMANDER

SLEČNA JETELÍČKOVÁ

Půvabná, laskavá a velkorysá slečna Jetelíčková je majitelkou a provozovatelkou nejpopulárnějšího hostince Trojstromova a jeho typického hrnce "nikdy nekončícího guláše". Tento naprosto masivní kotel stojí neustále na ohništi, odkud si hosté mohou volně brát a přidávat, jak uznají za vhodné. Slečna Jetelíčková může být přistižena při uklízení hostince nebo při přátelské konverzaci na nákupu. Ani ti nejzatvrzelejší hosté se ji neodváží urazit, ať už kvůli její laskavé povaze, nebo proto, že by tím urazili všechny ostatní v celém městě.

Slečna Jetelíčková zdědila hostinec po své matce, pirátce v důchodu, která jej založila jako bezpečné místo pro odpočinek. Dodnes slečnu Jetelíčkovou často navštěvují matčini přátelé, kteří ji obšťastňují dobrodružnými historkami z minulosti a dokonce jí pomáhají v okolí hostince. Možná právě kvůli těmto statným a ochranitelským přátelům se jí pan Náprstník jen těžko dvoří — ne že by si to slečna Jetelíčková uvědomovala.

PAN NÁPRSTNÍK

Okouzlující, mazaný a odvážný pan Náprstník je často prohlašován různými cechy po celém Údolí za dobrodruha, který "s největší pravděpodobností získá vaše srdce". Rychlé máchnutí jeho věrného rapíru stačí k odzbrojení každého nepřítele a rychlý záblesk jeho zubatého úsměvu stačí k odzbrojení všech obdivovatelů. Je známý tím, že se potlouká a se štěstím protlouká, ale jedné osudné noci mu málem štěstí došlo. Když se vracel z dobrodružství, narazil na hostinec slečny Jetelíčkové, unavený a v horším stavu než obvykle. Pozdravila ho jako vždy, a když se sotva držel na nohou, pomohla mu na lavičku, aby si lehl. Romantici vám řeknou, že jí ležel na klíně a ona mu ošetřovala rány, ale pan Náprstník se k ničemu takovému nepřizná. Přesto je často vídán v hostinci v nezvyklou denní dobu a doufá, že upoutá její nevšímavý pohled. Když už nic jiného, je vytrvalý.

LÍSKA Z KOŘENOKVĚTU

Jméno Lísky se mezi obyvateli Květoskrýše vyslovuje jen šeptem, jako hrozba nad hlavami zlobivých dětí. Je záhadnou vůdkyní Rulíku, frakce mnoha zlomyslných i skrytých ve snaze získat celou sféru zpět pro přírodu. Kdysi pouhou dělnici z obyčejné zemědělské obce rozzuřily neudržitelné praktiky a špatné zacházení s přírodou a přísahala, že je změní. Neslavně se proslavila burcujícími projevy a mocnou druidskou magií a nakonec se zmocnila vlády nad svou komunitou poté, co její starý vůdce záhadně odešel. Ačkoliv příčina jeho smrti je zatím neznámá, někteří říkají, že vypadala děsivě podobně jako otrava rulíkem.

Líska je dnes k vidění jen zřídka, raději se zahaluje do rubáše mystiky. Až se objeví, budou jistě následovat neobyčejné kouzelnické výkony. Stále bedlivě sleduje zásobárny jídla ve své obci, její magie vyrůstá z hodovní štědrosti a o ty, kteří jí stojí v cestě, se příliš nestará. Jednou přemohla Pohromního tvora a použila jeho neobyčejné kouzlo k pohřbení celé vesnice pod hájem bobulovitých keřů vysokých jako stromy. Líska je povýšená a přísná, je známá svou výbušnou povahou a chladnokrevným vztekem. Ale ti, kteří ji dobře znají, říkají, že je tajná měkkota, nemluvě o tom, že je skvělá velitelka.

PARTA LICHÝCH ŽALUDŮ

Když Líska něco potřebuje, požádá o laskavost. Parta lichých žaludů se skládá z rozložité a svalnaté Rozmarýnky, jejíž pěsti mluví za ni, ze slizkého a záludného Dobromysla, který si nemůže pomoci a tropí žerty na své přátele, a z mlčenlivé a stylové Tymiánky, jejíž luk udělá s nepřáteli krátký proces. Nicméně to, že tihle potížisté spolupracují, neznamená, že spolu vycházejí. V soukromí se sotva udrží, aby se vzájemně nepobili. Při práci jsou však tito problémoví operátoři silou, se kterou je třeba počítat. Ukradli jste žalud z Lísčiny skrýše? Možná se probudíte visící nad hrncem oleje a budete si přát, abyste si s ní nikdy nezahrávali.

BELLO, BARD Z TRNÍ

"Fretí bard", "mistr cetek" a nejnověji "zvěstovatel". Tohle je jen malá ukázka přezdívek, které si Bello během svých cest vysloužil. Procestoval všechny kouty Květoskrýše a v poslední době i mimo ni, sbírá cetky, čelí živlům a libuje si v cizokrajných chutích. Bello získal moudrost a sebedůvěru ze svých mnoha strastiplných dobrodružství, ale nezapře, že neznámé světy představují zcela novou úroveň nebezpečí. Naštěstí se protlouká se svým bystrým důvtipem a stříbrným jazykem, při čemž občas ukradne nějaký suvenýr: thranský artefakt na Dominarii, krystaly vytěžené z divočiny Ikorie nebo filigránové soukolí z Ghirapuru, abychom jmenovali jen některé. Jeho vrcholným úspěchem, dodá s úsměvem, je hedron vytržený z nejvyššího bodu Akoumského nebeštěpu.

I když dobrodružství bude pro Bella vždy lákadlem, zbožňuje svůj domovský svět a často se vrací, aby spřádal příběhy pro uchvácené publikum. Jeho elementární magie oživuje svět kolem něj a tak vdechuje život příběhům z jeho sbírky. Každý artefakt má svého ducha, říká, a jeho magie zjevuje tohoto ducha v elementární podobě. Některé jsou krotké a přátelské — jiskra v krbu, větřík na pastvině — zatímco jiné jsou praskotem laviny nebo ohněm. Jediné, co zastiňuje množství, které nasbíral, je množství, o které přišel. Pokud se někdy objeví nějaká podivná cetka na nějakém bizarním místě, je pravděpodobné, že ji tam Bello náhodou nechal.

DIVOŽEH, VŠEPOŽÍRAČ

"V době Konvalinky byl Divožeh známý jako Čas plamenů. Jeho plameny měly hořet navždy. To bylo do té doby, než mu Konvalinka vzala Jádroplamen. Nyní je to stín jeho minulého já, i když pro obyvatele Údolí je stále víc než rovnocenný soupeř. Skutečnost, že tvor mohl žít tak dlouho, vyčerpaný a oslabený, je dokladem jeho někdejší síly a trvalé moci Pohromních tvorů. Nutí mě to položit si otázku: "Kam se ta moc poděla?" Vrátila se do sféry s Konvalinkou? Nebo je pořád tam venku, jako celá příroda, a čeká na návrat, až se změní roční období?" —Bello, bard z Trní

ZINNIE, HLAS ÚDOLÍ

Minulost Zinnie jsou pro všechny záhadou. Navzdory tomu, že se svým odtažitým a neohrabaným chováním je spíš otevřenou knihou, nikdo neví, odkud Zinnie pochází. Kdysi narazil do Trojstromova — doslova — a od té doby těší občany svou loutnou. Vychloubání nekonečným množstvím romantických balad a chutí po dobrodružství přináší Zinnie radost a smích každému společenskému shromáždění. Nikdy není jasné, kde se nomádský čáp objeví příště, ale vždy se na něj dá spolehnout, že zazpívá píseň nebo pomůže, je-li to potřeba.

Říká se, že Zinnie je šlechtic z daleké země, z bohaté ptačí královské rodiny a elitních vojáků, kteří je střeží. Tato fáma zesílila po příletu Bouřného drakostřába, kde Zinnie odhalil svou zdatnost v ladném letu a boji. Ostrými, rozhodnými pohyby, jak by se slušelo na zkušeného vojáka z peroletu, vedl Zinnie oslnivou záchrannou akci, aby přemístil národy žijící v pohraniční vesnici mimo nebezpečí, čímž odlákal pozornost drakostřába a přelstil ho. Z tohoto triumfu se Zinnie s láskou přezdívá "Vládce života" a považuje se za štěstí, když Zinnie uvádí obřady, jako jsou svatby a dětské oslavy.

ARTUŠ, MĚSÍČKOVÝ RYTÍŘ

O Artušových činech bylo napsáno mnoho písní, některé zpíval sám Zinnie. Kdo by zapomněl na přechod Pohromního hřbitova s Paprsčitým rysem v patách a na to, jak vyvázl bez ohořelého vousu? Nebo když bojoval se skupinou hanebných nekromantů, kteří se zaměřili na vzkříšení kostí Hnilobného hada? Nebo když dal lekci šermu samotné Mileně, zachránkyni Údolí? Nikdo jiný než Artuš tyto skutky neviděl a Milena vypadala docela pobaveně, když ji požádali, aby jejich setkání potvrdila, ale obyvatelé Údolí nemají o Artušovi důvod pochybovat, ani o jeho hrdinských činech na jeho vznešeném proutěném oři.

Autor: Neale LaPlante Johnson
Překlad: Honza Charvát