Tarkir: Dragonstorm [#1] │ O příbězích a jejich kostech

Dalšími účinkujícími byla podivná cháska s těžkými brašnami s vůní kadidla, stuhami zdobenými oštěpy a leptanými meči s otupeným ostřím, a s čelenkami, které zpočátku vypadaly jako divoce zdobené hřívy. Kamkoli se pohnuli, zvonili, cinkali a občas zachřestili jako váček plný kostěných kostek. Narset si je se zájmem prohlížela, když se připravovali na jeviště v rušné krčmě. Budova, která byla často první nebo poslední zastávkou každého, kdo přicházel nebo opouštěl Solnou stezku, se hrbila na okraji rybářské vesnice obklopující klášter u Dirgurského jezera. V minulých letech to byl mnohem menší podnik, provozovaný postarší mniškou, která se zřekla svého slibu a vrhla se do podnikání v čajovnictví až s neuvěřitelnými ambicemi. Ale to, co kdysi byl jen pramínek zákazníků, nyní přerostlo v nesmiřitelnou záplavu a rozšíření podniku bylo nevyhnutelné. Narset tušila, že brzy budou potřeba další práce; noční klientela se už rozlévala do jasmínem provoněného vzduchu venku. Poznamenala si, že musí zařídit formální schůzku, když už ne z jiného důvodu, než aby zjistila, jaké zprávy se majitelé krčmy za poslední dobu dozvěděli. Narsetino postavení Průvodkyně znamenalo, že jen málokdo byl ochoten být k ní přímý, a ještě méně jich mělo žaludek na to, aby k ní nebyli vemlouvaví a přehnaně vlídní.

Dvojice na pódiu se dotýkala čely, ve svém křiklavě duhovém oblečení už téměř přestávali být lidmi, jejich obličeje teď zakrývaly zvířecí masky: jedna červená, druhá modrá. Kdy si je nasadili? podivila se Narset. Seděla tak blízko, že slyšela, jak se ti dva chichotají v napůl známém dialektu. Byla v něm zapůjčená slova od Sultajců, sprostá nadávka od Abzanů a podivná slovní spojení bizarní stejně jako jejich úbor. Narset se toužila zeptat, z jaké provincie pocházejí a proč je jejich gramatika tak pružná, jestli ty výstřednosti v jejich řeči pocházejí z rodné vesnice, z níž pocházejí nebo jestli vyrostli v životě na cestách a je to něco zvláštního vlastní jen a pouze jim. Už slyšela vyprávět o tom, jak si dvojčata vyvinula vlastní jazyk, a rozhodně, tahle dvojice se mohla za dvojčata vydávat: stejné postavy, stejný pokřivený úšklebek, stejný způsob naklánění hlav, jako dvě lišky sdílející tajemství.

Až po představení, pomyslela si Narset. Pravděpodobně by to bylo nesnesitelné faux pas, kdyby je přerušila uprostřed jejich vystoupení. I když Narset byla Průvodkyně — k jejímu každodennímu překvapení a rozčarování skutečná vůdkyně Jeskai — takže se zdálo stejně možné, že její pozornost budou považovat za požehnání. Kdyby jen o nich věděla víc. Tak bude moci lépe posoudit důsledky toho, že se k nim přiblíží. Ale aby věděla víc, musela by s nimi mluvit. Problém se stával rekurzivním. Narset—

„Přátelé!“ zahlaholil menší z dvojice — žena, pokud to Narset mohla uhodnout podle hlasu — spolu s mávnutím ruky.

Hluk v krčmě se změnil v rachot, hosté se usazovali do židlí nebo stoliček, které mohli vyšťourat z tlačenice těl. Ti, kdo neseděli, se opřeli o stěny. Když se i tiché mumlání ztlumilo do skutečného ticha, účinkující opět promluvil jasným, švitořivým tónem.

„Přicházíme k vám dnes večer, abychom vás pobavili—“

Narset projelo poznání. Účinkující už na sobě neměla svou glazovanou masku. Nějak zmizela, aniž si toho Narset všimla. Na jejím místě byla teď mnohem známější tvář, vyvedená v papíru a barvě, tvář, kterou Narset občas vídala ve svých nočních můrách, tvář jistou si svým vítězstvím.

Ojutai.

„—a vzdělali!“

Druhý účinkující, který nyní seděl obkročmo na dvou chůdách, začal obcházet svého menšího společníka a vydechoval kouř, až se jeviště zahalilo do šedi, a první účinkující se rozředil do mlhavé siluety.

„Abychom vám řekli, jak bylo pět klanů kdysi zotročeno, spoutáno—“

Ze šera se ozval zvuk natažených řetězů a nad podlahou se vzepjalo obrovské závaží. Dav se nervózně zasmál.

„—rozmary dračích pánů, a tehdy hrdinka—“

Účinkující se zapotácel a Narset musela spolknout výkřik překvapení. Ojutajova maska zmizela. Nyní měla účinkující s rozpřaženýma rukama, jako by v nich mohla zahalit celou místnost, Narsetinu tvář, nebo alespoň verzi, kterou by někdo vyryl na posmrtnou masku: svatou a vyrovnanou, bez jakéhokoliv skutečného výrazu, bezchybnou a prázdnou.

„—shromáždila vůdce klanů, aby nás všechny zachránila.“

„Promiňte,“ ozval se ženský nedůtklivý hlas. Ten přízvuk byl temurský. „Narset musela být přesvědčována, aby s povstáním ostatním vůdcům pomohla.“

Marduský ženista, pokud se dalo soudit podle mnoha nástrojů zavěšených na opasku, souhlasně přikývl. „Jo! Jediné, co ona udělala, bylo, že odhalila tajemství rituálu Bouře.“

Narset se v křesle sesula. Tuhle hospodu milovala. Navzdory tomu, jak tu bylo narváno a jak zapáchala klientela, tohle bylo jedno z mála míst, kam mohla Narset zajít a užívat si anonymity — nebo alespoň něčeho na ten způsob. Nebyla tak naivní, aby si myslela, že se může vyhnout úplnému povšimnutí, ale pokud ji některý z hostů poznal, nechal si to pro sebe. To by se však mohlo změnit, pokud by představení vyburcovalo dav k loajalitě.

„Každopádně to byl Kotis, kdo byl skutečným hrdinou. Nikdo z vůdců povstání nezemřel a pak se hned nevrátil, aby pokračoval ve svých povinnostech,“ zabručela žena v davu. Její oděv prozradil světu, že je Sultai. Zářící bílá nefritová protéza její čelisti, nádherně nedotčená, říkala, že i ona zemřela a vrátila se, aby vykonávala všechny povinnosti, které přežily její krátké flirtování se smrtí, a že tyto povinnosti pravděpodobně zahrnují práci s její vládou na vysoké úrovni. Narset poznala, že její šaty jsou z toho nejlepšího hedvábí — ta žena byla od šlechty přinejmenším co by kamenem dohodil.

„Jen proto, že ostatní vůdci byli příliš chytří, než aby se nechali zabít,“ utrousil marduský ženista, který na druhý pohled připadal Narset mnohem mladší. Ve tváři měl stále dětskou měkkost, která byla v rozporu s jeho divokým výrazem.

Sílící hádku přerušil náhlý ohlušující řev. Zpoza účinkujících se kouřem vyřítila změť tvarů: Silumgar s hadí hlavou, Atarka s korunou paroží, ostnatá Kolaghan, Dromoka zářící jako slunce a samozřejmě opeřený Ojutai, krásný a nemilosrdný jako zima. Někdo v davu zaječel. Narset se napjala. Iluze, říkala si. Nic víc.

Ale v žilách jí stále pulsoval zdivočelý tep.

„Kdysi,“ zanotovala účinkující, odmaskovaná, ruce sepjaté. Holou tvář měla strohou a téměř nedokončenou jako porcelán čekající na umělcův štětec. „Vládli dračí páni. Oni a jejich potomci nás lovili.“

Kouř se začal pohybovat, stáčel se do spirály, teď se rozpínal s náznakem křídel a šupin, obličeje těch dračích vládců se zkreslovaly a mizely v šeru. Po druhém účinkujícím nebylo ani stopy, i když pachuť jejich magie klouzala vzduchem. Z šera se začaly ozývat výkřiky: hlasy prosící o život.

„Zabíjeli nás.“

Výkřiky byly umlčeny zvukem praskajících kostí a žvýkaného masa, orgánů vykuchaných z břicha, těl obraných do čista, až nezbylo nic než bílá kostra; mokrá a hlučná kakofonie tak živá, že Narset slyšela, jak několik lidí zvrací. Skoro cítila ten mršinový puch.

„Dostali jsme na vybranou. Buď se podvolit, nebo zemřít.“

Narset si vzpomněla na Ojutaje. Kdysi byla jeho oblíbenou novickou, člověkem, který netoužil po ničem jiném než po získání dalších znalostí. Jak ji za to miloval. Velký učitel a jeho dokonalá studentka. A jak ho na oplátku zbožňovala. Pod jeho péčí se Narset dařilo, našla směr i strukturu; po několik nádherných let netrpěla obvyklým neklidem. Byl v tom záměr.

Klid.

Ale byl to Ojutajův dar, nelítostná schopnost přesvědčit svět o své cestě, o své vizi, to nebyla jen ta nejlepší možnost, byla to jediná možnost — i když to znamenalo ztrátu bojovníků Přízračného ohně a obětování kulturní identity Jeskajců. Na rozdíl od ostatních dračích pánů neměl Velký učitel potřebu nutit je k uctívání, děsit je, aby sloužili. Jeskajci si ochotně nasadili obojky a položili se k jeho pařátům v naději, že si po smrti vyslouží to, po čem je učil toužit: znovuzrození k obrazu svého utlačovatele. Temurská žena se nemýlila. Narset potřebovala přesvědčit. Ještě teď její ubohá část své účasti na tom všem litovala. Při záchraně Tarkiru Narset ztratila svého draka.

„A po staletí jsme to tak dělali.“

„To dělaly jen ostatní klany,“ řekl marduský ženista se založenýma rukama. Byl člověk, což bylo pro Narset překvapení, a měl štíhlou postavu. Pokud věděla, tyto role v Mardu často přebíraly mnohem větší druhy. „Náš klan nepoklekl. S Kolaghan a jejím potomstvem jsme uzavřeli příměří.“

„Příměří, které nesloužilo k ničemu jinému než k vyhladovění vašich lidí. Víš, jak jsem zemřela?“ zeptala se sultajská šlechtična, a světlo jí zbarvilo oči do opalizujícího a zvláštního odstínu. „Protože mě jeden kluk z vašeho klanu probodl nožem. Byla jsem obchodnice na cestě domů za ženou a dětmi. Našla jsem ho na Solné stezce, byl skoro mrtvý hlady. Nakrmila jsem ho. Ale nestačilo to. Chtěl všechno. Zabil mě kvůli rýži na dva dny.“

Při dalších slovech chraptěla. „Řekni mi, že to stálo za to. Řekni mi, že tohle bylo to, za co se Mardu modlili, co si představovali, když souhlasili s tímto příměřím. Řekni mi, že to, že vaši lidé byli dohnáni k takovému zoufalství, vás nezahanbuje a už o tom nikdy nebudu mluvit.“

„Je mi to líto,“ zazněla okamžitá odpověď. „V tom, co se ti stalo, nebyla žádná udatnost.“

„Ať se snažili, jak chtěli, dračí vládci nedokázali uhasit našeho ducha,“ zavrčela herečka, jako by si nevšímala nekonečného přerušování, a kouř se měnil v proužky světla, jako pochodně ve tmě. „Ty uhlíky vzpoury tam byly vždycky. Brzy se z nich stal plamen, který nemohl být uhašen.“

Při slově plamen se kouř změnil v bezmezné peklo.

„Hrdinové vzešli z řad—“

Jako na povel vystoupil z plamenů druhý účinkující za zmateného potlesku, osvětlené tváře publika napůl mezi úžasem a bující hrůzou. Přistoupil ke své společnici a oheň vrhal na jejich hubené tváře hluboké stíny, které se rýsovaly tak, že skoro nevypadaly jako lidé.

„—Temuru—“

Oba účinkující zdvihli pravou ruku v unisonu a srazili si ji přes obličej jako sekeru, která dopadne na hrdlo noční můry. Ve chvíli, kdy se jejich ruce usadily u boků, měli opět nasazeny masky, tentokrát Ešky Drakobijky a Alniula, Dvakrát šeptajícího: tu, která povstala, aby vedla Temurskou vzpouru, a toho, který jí předpověděl vítězství.

„Mardu,“ řekla účinkující a mezi jedním a druhým mrknutím její maska změnila podobu z Ešky na tvář Zurga Hromovládce.

„Sultai,“ pronesl její společník jasným lehkým tenorem a jeho hlas se nesl jasně, přestože teď měl na tváři dokonalé napodobení Kotisovy tváře.

Narset začínala chápat, jak dvojice provádí změny masky. Mělo to něco společného se složitými pokrývkami hlavy, které ti dva nosili: masivní struktury z bílé kožešiny a černého sametu, měděné výšivky a smaragdové kudrlinky a za nimi se táhla pera neuvěřitelných rozměrů. Bylo jasné, že masky jsou umístěny uvnitř nich, ale Narset zatím nedokázala odhadnout, jak masky měnila účinkující žena, protože to se jí zdálo mnohem těžší.

„A Jeskai,“ řekla žena nakonec.

Narset sebou trhla. Byla nadšená, že může být svědkem tak mistrovského představení, ale byla by šťastná, kdyby mohla prožít zbytek života, aniž by ještě někdy viděla svůj obličej použitý jako rekvizitu.

„Společně,“ řekla žena s Narsetinou tváří a hlasem zastřeným až lstivým, s rozvážným důrazem, jako potvrzení předchozího popichování. „Se snažili ukončit vládu dračích pánů. Společně bojovali za svobodu Tarkiru.“

A dav zařval tak hlasitě, že ji to zaskočilo. Do stolů se bušilo, podlaha se otřásala dusotem bot. Narset se snažila nezacpat si uši; bylo toho příliš mnoho a bylo to příliš hlasité. Cítila ten zvuk v kostech. Narset projela panika. Dříve se v krčmě cítila jen stísněně, ale teď jako by mezi ní a každým dalším hostem nebyla žádná vzdálenost, a jestli teď neodejde, už nikdy neodejde; navždy bude uvězněna v té změti hlasů.

Dotkla se prsty obou rukou palců a tiše počítala. Když Narset dopočítala, pustila se do počítání pírek na každé z umělcových pokrývek hlavy (osmnáct; sedm přírodních, zbytek jasně umělý) a nářadí (celkem čtrnáct) houpajících se na opasku ženisty. Pak sečetla klientelu hospody podle věku, klanu, předpokládaného pohlaví a všech dalších kategorií, které ji napadly. Po několika okamžicích panika povolila, natolik, že Narset mohla znovu dýchat.

„Bojovali, aby se jejich lidé už nestali kořistí,“ řvala herečka, a když promluvila, vzduch se rozezněl rámusem bitvy. Hlas jí zesílil do nelidského dunivého hromu. Modré světlo ji ovívalo jako plamen. „Takže jejich tradice budou zachovány, jejich minulost nebude pohlcena, jejich životy budou jen a jen jejich. Přestože stáli proti samotným dračím pánům, nezakolísali.“

Její protějšek pokrčil prsty a světlo se spojilo do vznášejícího se diorámatu, které kroužilo vzduchem nad její hlavou jako svatozář. I když byl azurově zbarvený a slabě průhledný, bylo zřejmé, že je to hedronový Zámotek Přízračného draka, kde se Narset a jeho spojenci shromáždili, aby změnili osud svého světa.

„Narset,“ řekl herec. „Spolu s moudrým Alniulem objevili prastaré kouzlo, možná tak staré, jako je sám Multivesmír.“

„Rituál Oka bouře.“

Vzpomínka zaplavila Narset a přemohla dokonce i to nesnesitelné vědomí davu. Byla to sázka do loterie; netušili, co rituál způsobí. Kdyby situace nebyla tak zoufalá, kdyby byla sama a bez Alniulova neochvějného přesvědčení, kdyby se draci nepřibližovali, rozzuření, že by se pouhé maso pokusilo o povstání, Narset by mohla prostě vrátit vetchý svitek, který v sobě obsahoval rituál, a už na něj nepomyslet. Byli však zoufalí a Rituál sliboval, že vyvolá samotnou podstatu Tarkiru. Kdyby to nevyšlo—

Zbytek té myšlenky Narset pohřbila.

„Tam, u Zámotku, seslali vůdci vzpoury kouzlo a vytvořila se mohutná dračí bouře, větší, než jakou kdy Tarkir viděl—“

Narset maně napadlo, jestli si účinkující berou zpětnou vazbu: superlativy, i když tu zjevně byly proto, aby vytvářely drama, jí připadaly zbytečné.

„—a z ní vzešli—“

Iluze praskaly jako led, zubaté rýhy stoupaly vzhůru a pronikaly obrazem Zámotku, tříštily se. Úlomky odlétaly a jak se Narset dívala, ztrácely tvar a získávaly další.

„—přízrační draci.“

Když jim nad hlavami létaly iluzorní verze přízračných draků — zmenšené tak, aby se vešly do krčmy, téměř roztomilé — přemýšlela Narset o tom, jak jsou ztělesněním nejen největších nadějí svého klanu, ale i vlastností, které je zachrání. Dívala se, jak se několik Abzanů s tvářemi plnými vzpomínek klaní napodobenině Betor a vzpomíná na historky o tom, jak Dromoka žádala, aby Abzanové zavrhli své ctěné mrtvé. Dračí paní označila uctívání jejich předků za nepřirozené a přiměla je vybrat si mezi svou minulostí a přežitím své současnosti. Betor, zářící jako pouštní slunce, existovala navzdory těmto ediktům, jako by se všichni ztracení duchové Abzanu spojili a stvořili její jedinečnou podobu.

Narset pohlédla na ženu ze Sultai a spatřila, jak se jí v očích lesknou slzy. Teval, spravedlivá a nemilosrdně nestranná, musela být po staletích života pod Silumgarovou vládou úlevou. Celá léta museli Sultajci vymýšlet nové obřady a slavnosti a doufali, že to odvede jejich utlačovatele od jeho nudy a nekonečné paranoie a odvrátí jejich vyhlazení o něco déle.

Stejné to bylo s Mardu a Temury. Kolaghan je rozdělila a Neriv je teď spojovala a hlásala sílu kolektivu. Atarka doslova sežrala téměř všechny temurské šeptající a z klanu se stala lovecká smečka. Byli redukováni na nástroje, jejich lidskost jim byla odebrána. Jejich jediným cílem bylo nakrmit Atarku a její potomstvo a podle pověstí měla ona a její potomstvo zálibu zejména v Temurech. Ale Ureni, horlivý Ureni, nedovolil, aby se Temurům něco stalo. Ani teď, ani nikdy jindy.

Z toho důvodu Narset věděla, že by měla milovat Šiko, kterou povolala z rituálu, na které vyjela do boje proti dračím pánům, Šiko, jejíž podstatu zformovala svou vlastní vírou, úctou k pravdě, a dokonce svou tajnou touhou po rozhodnější osobnosti. Ale nedokázala ji milovat. Ne doopravdy. Ne jako Ojutaje, který na ni byl vždycky hodný. Respektovala Šiko. Věřila jí. Kdyby Narset zemřela, věděla, že Šiko bude dál poskytovat skvělé rady tomu, kdo ji vystřídá. Její klan je teď v bezpečí a zůstane v bezpečí pod Šičiným dohledem. Ale nemilovala ji, ne, ne s těmi jejími křídly, které připomínaly svitky rozvinuté ve vzduchu, a tím připomínaly Narsetinu roli v ukončení světa, který znala.

„Vůdci vzpoury vyskočili na své draky—“

„Počkat,“ ozval se znovu hlas Temurky. „Jak věděli, který drak je jejich?“

„Myslel jsem,“ řekl mladý Mardu trochu rozechvěle. „Že to draci si vybrali vůdce, ke kterým chtěli být připoutáni.“

„Opravdu? Mě učili, že přízrační draci potřebovali kus duše vůdců klanů, aby—“ začal starý Abzan, který až dosud mlčel.

„Takhle jsem to nesly—“ řekl hezký jeskajský mnich, kterého Narset skoro poznala.

„Jeskajská propaganda. Klíčovou bitvu očividně vedl—“

„Můj otec tam byl, takže—“

„Mýlíš se.“

„Vlastně—“

„Mami, chci vidět to představení. Ať přestanou—“

Po celé hospodě se rozbouřily hádky, když se štamgasti radostně pustili do obhajoby vlastních verzí. Narset pohlédla na pódium, kde stáli účinkující a vypadali poněkud zmateně, přízrační draci jim apaticky poletovali nad hlavami. Iluzionista své partnerce předvedl cosi, o čem Narset usoudila, že je to filozofické pokrčení ramen, a ona mu odpověděla koulením temně rudých očí.

„Říkal jsem ti, že jsme měli udělat lidovou pohádku,“ zaslechla Narset jeho mumlání.

„No, prostě jsem je chtěla trochu vzdělat—“

A to přerostlo v další vášnivou hádku, která ještě zesílila neutuchající hluk.

„Draci,“ zvolala hlasitě Narset, která se rozhodla, že už toho bylo dost. „Nebyli na počátku zformovaní.“

Její hlas se nesl natolik, že ty, kteří byli nejblíže, vyděsil až k posvátnému tichu, a když se hosté utišili, následovali je ostatní. Slyšela šeptat své jméno, jeho zvuk procházel krčmou jako příslib svobody a Narset truchlila nad ztrátou krčmy jako místa, kam může jít a kde se s ní bude jednat jako s každým jiným poutníkem. Po tomhle ji už budou všichni hlídat.

„Z dračí bouře se vynořilo pět zářících postav. Pět siluet draků, ale bez jakýchkoliv rysů. Byla to prostě ztělesněná moc, která čekala, až bude vyvolána,“ řekla Narset a znovu si vzpomněla, jak se pod ní Šiko utvářela, jak jí do myšlenek zaryla poutací háky a hledala cestu, po níž by se mohla vydat. „Byla jsem první, kdo na jednoho z dračích přízraků skočil. Pak mne následovali ostatní a my všichni byli svázáni s našimi přízračnými draky, stejně jako oni byli svázáni s námi.“

Narset se přinutila hledět před sebe a na nic se nedívat. V krčmě teď bylo naprosté a pozorné ticho, které naplnilo Narset náhlým iracionálním děsem, mělo bezedný nádech: bylo to jako otevřená tlama, čekající ústa, taková, která by ji spolkla celou, kdyby to dovolila.

„Společně jsme vyjeli do bitvy a nakonec zahnali dračí pány do bouře.“

„Jak jsme řekli,“ řekla herečka s nadějí v hlase. „Hrdinové—“

„Ale to nejhorší mělo teprve přijít,“ řekla Narset.

Účinkující si párkrát povzdechli. Narset si uvědomila, že to byl jejich poslední pokus, jak udržet představení v chodu, a jen trochu ji mrzelo, že ho zhatila tím, že z první ruky věděla o událostech, které dramatizovali; ať už to bylo slušné ztvárnění nebo ne, Narset se ta maska jejího obličeje hnusila. Oba seděli se zkříženýma nohama na pódiu a připojovali se k davu v jeho uchváceném zájmu o Narset, iluzorní draci se rozplývali.

„I když byli dračí páni poraženi, dračí bouře zůstaly. A zhoršily se.“

Krčmou se neslo tiché mumlání.

„Bouře zesílily natolik, že dokážou přetvořit samotnou zemi. Jsou místa, kam nikdo nemůže ani jít, natož tam žít. Nemluvě o divokých dracích, kteří se zrodili. Tito noví draci jsou nezkrotná zvířata. Slyšela jsem zprávy—“

Narset mohla pokračovat ve své litanii o pozorovaných hrůzách, o seznamu zpráv, které během posledních měsíců obdržela a katalogizovala, z nichž každá byla hrozivější než ta předchozí. Mohla jim dokonce vyprávět o vině, která ji tížila, o přetrvávajícím strachu, že vyměnili jedno zlo za horší, ale dveře hospody, které se s prásknutím otevřely, jí v tom zbránily. Ve světle luceren se rýsovala postava s rozpaženýma rukama. Ať už to byl kdokoliv, běžel rychle a dlouho. Tělo se třáslo lapavými dechy.

„Průvodkyně!“ zakřičel nově příchozí. „Průvodkyně, jste tu?“

Ne, už se sem nikdy nemůže vrátit.

Škoda.

„Tady,“ řekla Narset a váhavě zvedla ruku.

Postava, rychle odhalená jako muž s jemnou tváří a výrazným knírkem, klopýtal hospodou.

„Něco — někdo přijel. Chce s vámi mluvit, Průvodkyně. Ona…“

„O kom to mluvíš?“

„Žena,“ vydechl a zhroutil se před ní. Narset sebou při jeho pokleknutí trhla; nelíbilo se jí pomyšlení, že by se jí mohl bát. „Alespoň myslím, že je to žena. Já ne—“

„Uklidni se, prosím. Všechno bude v pořádku,“ řekla Narset, sehnula se, aby ho zvedla z podlahy, a ruce mu podpůrně položila na ramena.

„Má křídla, má chánko. A zářící oči. Nikdy jsem neviděl—“

„Jmenuje se Elspeth,“ řekla Narset měkce. „A jestli mě přišla hledat na Tarkir, muselo se stát něco strašného.“

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát