Tarkir: Dragonstorm [#7] │ Návrat

Sarkhan Vol cítil, jak mu pod žebry pulzuje drakovo srdce, jeho chvějící se, vlhké, rudé teplo, jako by v něm hořel motor, propaloval ho: život uchvácený bez dovolení nikdy nepatřil k životům, které by zůstaly mrtvé. Křičelo to na něj, to nešťastné zvíře, které obětoval svému žalu. Ve dne v noci naříkal nad tím, co si vzal, co udělal, jak ho rozpáral a sežral mu syrové srdce. Sarkhan samozřejmě nemohl říct, jestli to byl drakův duch, nebo jeho vlastní vina, protože na tom nakonec nezáleželo.

Zařval a chladnou šedou oblohou se zavlnily odpovědi. Z mraků se vynořili další draci a v jejich očích Sarkhan spatřil úctu. Sarkhan v nich spatřil víru. Sarkhan viděl jejich důvěru v jeho schopnost dovést je k nekonečné kořisti, jejich důvěru, že už nikdy nebudou hladovět. Ne že by tomu mohli zabránit. Patřili jemu. Věděl to, jako věděl, že mu v břiše doutná oheň. Rituál něco udělal s dračími bouřemi, něco udělal i s ním: Sarkhan očekával svou proměnu, ale ne takovou kontrolu nad draky samotnými. Ale bylo to v pořádku. Nezklame je. Byli teď jeho, ale Sarkhan byl teď také jejich, vždycky byl jejich a vždycky bude jejich. Udělá, co bude třeba, aby zajistil, že na Tarkiru budou opět vládnout draci.

A první věc, kterou potřebuje udělat, je zničit chrám.

Jak si Sarkhan přál, aby dával větší pozor, když se setkal s Elspeth a Narset. Kdyby tehdy věděl to, co ví teď, šel by do chrámu a strhl celou tu ubohou budovu. Teď, když byl přeměněný, konečně slyšel sílu vyzařující z chrámu — jedinou věc na Tarkiru, která mohla soupeřit s jeho vlastním ovládáním draků. Ale ještě zdaleka nebylo pozdě.

Byl zase celý, jeho tělo už nebyly trosky. Když chrám zmizel, Sarkhan mohl začít zapomínat, čím prošel, na nedůstojnost své křehké lidské podoby. I kdyby měl do konce života noční můry, budiž. Mohl by žít s duchy své viny po staletí, kdyby bylo potřeba. Sarkhan by to všechno udělal znovu, všechno by zničil, svět by tisíckrát spálil na popel, kdyby to znamenalo tento okamžik, tuto dokonalou slávu.

Tuhle moc už mu nikdo nevezme.

Zvěscesta se zatřpytila jako hvězda, když se zbytek Meditační říše rozpadl a shořel do té strašlivé nicoty. Lupík nepřestával kvílet. Narset nedokázala říct, jestli to bylo kvůli ztrátě Jace, nebo proto, že byl malý tvoreček vyděšený, nebo dokonce jestli na tom vůbec záleželo. Jak moc si tehdy přála, aby byla jedním z těch lidí, kteří dokáží jiné snadno utěšit. Narset toužila Lupíkovi říct, že to bude v pořádku, ale nedokázala to. Netušila, jestli to bude v pořádku, jestli to vůbec ještě někdy bude možné, protože tam byl Bolas, který se extaticky smál, když řetězy, které ho poutaly, zmizely; Bolas se zvedl do té prázdnoty, když se Ugin vrhl na svého bratra, snažil se ho udržet na místě, snažil se a nedařilo se mu to; Bolas a Ugin se v té podivné existenci-neexistenci okolí zamihotali a zmizeli, sežráni nicotou, nebo snad mrtví. I když, kdo si může být jistý? Narset si myslela, že Bolas je mrtvý a Ugin pryč, ale ani jedna z těchto věcí se neukázala jako pravdivá.

„Narset, pospěš si—“ přerušil Elspethin hlas hrůzu z budoucnosti.

Cítila, jak jí ruce v kroužkovém brnění vzaly za roucho, zvedly ji a odnesly vpřed k ústí zvěscesty. Narset pevně držela Lupíka, dlaní mu zakrývala srstnatou hlavu, tiskla ho k sobě tak blízko, že cítila, jak mu tělem škubají vzlyky. Překročit práh jí připadalo, jako by procházela stříbrným jezírkem, jako by se nořila z oceánu do prázdné oblohy: připadala si skoro jako při sféroportaci, jako stará píseň s novými slovy, ale než stačila zpracovat, co se děje, byli na druhé straně: před chrámem, Elspeth ve vzduchu, Vraska jaksi vedle ní, paže natažené po Lupíkovi. Narset dítě mlčky předala, stále ještě dezorientovaná ze všeho, co se stalo. Bylo toho příliš mnoho, než aby se to dalo zpracovat najednou: příliš mnoho podnětů, příliš mnoho faktů, příliš mnoho odlišných budoucností, než aby se dalo uvažovat. Vzduch jí sežehl plíce. Až bude Bolas zase volný, budou to muset určitě říct Stráži Brány. Existuje ještě nějaká Stráž Brány? Důsledky byly hrozivé. Až na to, že i tam byla otázka dračích bouří šířících se Multivesmírem. Znamenalo osvobození Ugina a Bolase, že by se zhoršily nebo zlepšily? Změní jejich konflikt všechno? Narset nevěděla, čeho se bát dřív. Pochopila, že se musí soustředit na to, co se děje v současnosti. Nemohla si dovolit ztratit se v přemítání. Tyto problémy bylo třeba seřadit podle priority a řešit je postupně. Entropie nikomu a ničemu nepomohla. Ale bylo toho příliš, příliš mnoho a obloha—

Narset potřebovala vzduch. Potřebovala vidět oblohu. Ruiny, osvětlené i bledým světlem zvěscesty, působily klaustrofobicky jako hrobka. Narset se potřebovala dostat ven, potřebovala ustoupit, znovu najít rovnováhu ve svém bouřlivém srdci. Vyšla po tmavých schodech a brala je po dvou, až se náhle zastavila na plošině. Nad ní byla tmavá obloha. Narset zaváhala. Byla už noc, když dorazili? Nemohla si vzpomenout. Jejich cesta do Meditační říše a všechno, co se stalo potom, Narset vyvedlo z míry.

Pak na ni pomalu dolehlo poznání jako popel. Obzor byl černý s dračími křídly. Bylo jich víc, než jich kdy předtím viděla, tolik, že část jejího já byla pevně přesvědčena, že vlastně z Meditační říše neunikli. Že je to jen další iluze.

„Co se děje?“ ozval se Vrasčin hlas.

Narset se prudce otočila a spatřila, jak se gorgona vynořuje z chrámu, následována Elspeth. Lupík zůstal schoulený v jejím náručí a tiše plakal.

„Nevím,“ řekla Narset a zavrtěla hlavou. „Tohle není dračí bouře. Meteorologické podmínky jsou špatné. Draci se tak shlukují jen zřídka, pokud vůbec. Jediné další vysvětlení—“

Ta slova ji pálila v ústech.

„Sarkhan,“ řekla Elspeth s hrobovým výrazem ve tváři. „Je tady.“

„Koho zajímá Sarkhan?“ zavrčela Vraska. „Co se stalo s Jacem?“

„Kéž by Ajani přeháněl,“ řekla Elspeth, která Vrasku nevnímala a tasila meč. „Budou u nás během několika vteřin. Řekla bych utečme, ale oni nás rychle dohoní. Dokážu je zadržet—“ Její oči zalétly k Vrasce a třesoucímu se Lupíkovi v jejím objetí. „Odveď dítě do bezpečí.“

„Už mizím,“ řekla Vraska a kolem ní a Lupíka se ovinulo maskovací kouzlo.

„Ty—“ začala Elspeth a obrátila se zpět k Narset.

Narset zavrtěla hlavou. „Nebudeš proti němu sama.“

„Udržovat lidi v bezpečí je to, co dělám,“ řekla Elspeth jemně, vyzařujíc zevnitř perleťovou září. Oči se jí zaleskly zlatem. „Je mou povinností stát v čele proti temnotě, chránit ty, kteří nemohou—“

„A já jsem Průvodkyně Jeskai,“ řekla Narset se stejným klidem. „Tarkir je můj domov. Bojovala jsem s dračími pány, abych ho ochránila, a budu bojovat se Sarkhanem Volem, abych ho udržela v bezpečí.“

Po Elspethině tváři přelétl úsměv, divoký, sladký, a ve svém zármutku naprosto lidský.

„Nevybíráme si, jak naše příběhy začnou nebo skončí,“ řekla Narset a na pažích a hrudi se jí zamihotalo modré světlo. „Můžeme si jen vybrat, jak je budeme žít. Jedna přítelkyně mi to kdysi řekla.“

A v tom okamžiku Elspethina bledá tvář na okamžik změkla vzpomínkou.

„To vskutku ano,“ řekla, než vzlétla do vzduchu.

Nějaká část Elspeth hleděla na blížící se dračí letku, na jejich zející tlamy a zuby a na strašlivý příslib v jejich zářících očích a bála se. I když se na ni vědomí toho strachu tlačilo jako pařát zabodávající se do kůže, pochopila, že na tom nezáleží. Její lidská verze stála před bohem, kterého milovala, a pak zemřela rukou toho samého boha, kterému kdysi věřila. Její lidská verze se podívala na to, co Jace zamýšlel, probodla ho, vzala sylex do rukou, když začal vybuchovat, přešla do Mlžných Věčností, a to bolelo, bohové, jak jen to bolelo. Tehdy tu byl strach, ale ani strach jí nezabránil v tom, aby dělala to, co je správné. I kdyby zahynula v boji se Sarkhanem Volem, i kdyby to skončilo tím, že ji roztrhá masakr trhajících tesáků a drápů, nebylo by to poprvé, co zemřela.

„Sarkhane Vole!“ zařvala Elspeth přes kakofonii stovky draků, kteří unisono křičeli výzvu, její hlas zazvonil vzdorem, meč pozvednutý, jediné osamělé světlo v houstnoucí tmě. „Už minule jsem ti říkala, že jestli po nás znovu půjdeš, zemřeš.“

„Elspeth Tirel,“ zněla Sarkhanova pochechtávající se odpověď. Bylo tak zvláštní slyšet jeho hlas, vycházející z mohutného zvířete před ní, zesílený dozvukem, ale jinak nijak odlišný. „Ano. Pamatuju si, jak jsi mi vyhrožovala. Říkal jsem ti to. Celý Multivesmír se stane místem draků. Ustup, než tě sežerou zaživa.“

Archanděl v odpověď sklonil pozvednutý meč, takže špička mířila na Sarkhana.

„Nebojím se tě.“

Když se Sarkhan zazubil, jeho tlama byla ohnivá.

„Ale měla bys.“

Zemřeme tady, pomyslela si Narset a dívala se, jak se na ni řítí štíhlý smaragdový drak, přibližuje se, přibližuje, až skoro vidí, jak se mu v očích odráží její modrá magie jako záře svíčky ve zlověstné mědi jeho očí. Ona a Elspeth nakonec kvůli tomu nekonečnému náporu zemřou. Jediná otázka byla kdy. Překvapilo ji však, jak málo ji představa smrti děsila. Většinou ji to naplňovalo starostmi: starostmi o své lidi, starostmi o Tarkir, starostmi o to, co se stane, až odejde. Ale dokud byla naživu, dokud s Elspeth bojovaly, měli průzkumníci Abzanu ještě čas všímat si, co se děje, čas, aby někdo něco udělal, než bude pozdě. Každá vteřina se počítá, i kdyby se měla koupit za libry jejich masa a krve.

Ve vzduchu se Elspeth a Sarkhan zvedali výš a výš. Elspeth se pohybovala jako kometa, zasahovala Sarkhana ze všech stran, ale byla tak malá, sotva víc než uhlík, jasná jiskra na Sarkhanově titánském těle. Každým okamžikem její soustředění upadne a protivník ji srazí k zemi a Narset bude muset vidět Elspeth padat. Ale na to nemohla myslet. Teď ne. Ne, když se draci snaží ničit chrám. Jako jestřábi se vrhali na trosky, tříštili střechy, rozbíjeli zdi, budovu rozebírali, starobylý kámen se rozpadal jako kosti malého zvířete. Narset to nedávalo smysl, ani když drak otevřel tlamu a vlhký žár jeho hrdla páchl něčím hořkým.

Tenhle dýchá jed, pomyslela si Narset, i když jí projela druhá myšlenka: Všechna ta zkáza byla zbytečná. Meditační říše se přece rozplynula. Pokud se nesnažili zničit zvěscestu—

Nebo se k ní dostat.

Navzdory tomu všemu se Narset usmívala, když se vyhoupla nahoru a vyslala svou magii, když tvorův dech naplnil vzduch. Popadla ho do rukou, posunula ho vzhůru a ovládla hybnost drakova letu, takže narazil ramenem do kamene. Poté udělala totéž s černým drakem, jenomže tentokrát ho přesměrovala do cesty dalšímu, který vypadal jako jeřáb, pokud by jeřáb byl velký jako dům, a jeho hřbet byl lemován červenými ostny. V tom zoufalství byl zvláštní klid: aspoň tohle bylo bez vrtochů. Věděla, že rozhodně zemře, ale ještě ne, ne teď, ne dokud Elspeth stála proti Sarkhanovi jako vrabec proti bouři a v klidu toho poznání, té jistoty odložené smrti, Narset našla to, co ztratila: svůj středobod, ten hluboký a neproniknutelný klid, který poznala v Ojutajově společnosti, když existovalo jen učení, naslouchání, důvěra v její tělo a její magii. Pak to najednou všechno bylo ta nejjednodušší věc na světě.

Narset se otáčela ve víru draků, jednomu se vyhnula, druhého poslala pryč, zpátky do bouře k jeho vlastnímu skřehotavému překvapení. Ucouvla před přívalem skřípajících zubů; připadalo jí, jako by se drak ani nesnažil, byl příliš velký na to, aby měl nějakou obratnost, a Narset zjistila, že se potěšeně směje. Ale takhle to dlouho nevydrží. Její soustředění se nakonec zlomí. Narset padne. Ale ještě ne.

Když se Ajani díval na svou minulost, uviděl hřbitov plný lidí, které jeho hněv a pýcha pohřbily. Kolikrát už dovolil tomu či onomu, aby mělo přednost před děláním toho, co je správné a potřebné? Když se Ajani ohlédl zpět, měl podezření, že to je ten pravý důvod, proč se cítí tak provinile kvůli času, který strávil v zajetí Elesh Norn, proč si nemůže odpustit činy, které provedl, když byl pod kontrolou Phyrexie. Nebylo to tím, že by mu chyběla vlastní vůle — právě naopak, bylo to tím, že se mu částečně ulevilo, že se mu svět tak zjednodušil, všechny jeho pochyby a dohady zmizely, takže jediné, co mu zůstalo, byl jeho úkol a účel jasný a pevný jako ocel. Jak se svět pod ním míhal, Ajani musel uznat, že v podmanění je a vždy bude určitý pocit bezpečí, jistoty.

A nenáviděl se za to.

Ale Ajani nemohl změnit nic z toho, co se stalo. Nech minulost s mrtvými, řekla mu Elspeth. Nemusíš tam s nimi zůstávat. Tehdy jí řekl, že nemá na vybranou. Teď už si mohl přiznat, že i v tom byl pocit bezpečí, když byl pohřben se svým zármutkem. Snadnější než jít životem dál.

Bezpečnější.

„Myslím, že vidím Narset. Ona — jaká je bojovnice, Ajani. Beru zpět mnohé z toho, co jsem řekla o Jeskajcích. Jsou docela schopní zapůsobit. Ona je zadržuje. Podívej, ona — ne, ne, nevím, jestli tamtoho vidí. Nevím, jestli se tam dostaneme včas!“ křičela Felothar do větru, který kolem nich kvílel, a v hlase jí vzácně zněla panika. Pryč byly její slavnostní šaty z jednání Rady. Opět byla ve své vojenské uniformě a s nacvičenou lehkostí držela dračí otěže.

Ajani se podíval na výjev pod sebou a přesně viděl, co Felothar myslela. Narset stála sama na kamenné plošině, obklopena draky ze všech stran. Nebyla ve správném úhlu, aby viděla, jak se po schodech šplhá hrůza z kalného oleje a jeho lesknoucí se tělo mizí z dohledu. Ani na dračím hřbetu nebylo možné, aby dorazili včas. Ajani se bude muset dívat, jak umírá další z jeho přátel.

Nebo se může rozhodnout udělat něco.

Téměř se zasmál jednoduchosti toho odhalení, snadné pravdě: opravdu se mohl jen tak rozhodnout, že něco udělá. Dokud mu budou zbývat nějaké dny, bude mít tuto moc i nadále. Potřeboval si to jen přivlastnit: žít, riskovat, dělat to, k čemu se bál odhodlat, věřit, že prostě nepadne — a kdyby to udělal, mohl by znovu povstat. Život byl pro živé. Ajanimu teď stačilo udělat to, co vždycky: skočit do toho.

„Vydrž, Ajani. Já nás dostanu dolů — co to děláš?“

A tak skočil.

Narset si na kratičký okamžik myslela, že Elspeth padla, a srdce se jí rozbušilo při pohledu na ten bílý plamen na bouří prožrané obloze, ale pak si uvědomila, že to, co vidí, není bílá barva peří, ale srst, a to lehké bodnutí ve vzduchu není smrt nebeské bytosti, ale sekera zdvižená vysoko nad Ajaniho hlavu, slunce, odrážející se od jeho oceli, které Narset nemůže vidět. Nebyl čas přemýšlet, jestli nemá halucinace. Vteřinu po spatření Ajaniho sestupu se ze vzduchu připletlo stvoření, z něhož odkapávala krev a kouř, až na bílé zuby jen stěží skutečné. Chňapl čelistmi dopředu, a byl by Narset chytil mezi ně, nebýt náhlého ochabnutí svalů, světlo v jeho očích pohaslo, i když se jeho hlava zřítila na kamennou podlahu. Ajani stál na nyní obnaženém krku tvora a z jeho sťaté mrtvoly kapala podivná černá tekutina.

„Jak jsi — Ajani, nemůžu uvěřit, že jsi nás přišel hledat,“ zarazila se Narset při pohledu na něj. „Ale musíš jít. Běž už. My tři nebudeme stačit.“

„Nejde jen o nás tři.“

A zatímco mluvil, draci z abzanského klanu povstali z bouře a slétli se na Sarkhanovo hejno.

Tentokrát ji Sarkhan málem chytil. Elspeth cítila, že jeho drápy zasáhly peří jejího křídla, když se stočila mimo dosah. Archanděl sevřel jílec meče. Sarkhan vypadal malátně, dokonce potěšeně, jako kočka, která si pohrává s vrabcem se zlomenými křídly, který stále ještě nepochopil, že už je mrtvý.

Ale na tom nezáleželo.

Její úlohou tady nebylo vyhrát. Elspeth tu byla proto, aby získala čas.

Nadechla se, i když to vlastně úplně nepotřebovala, a žasla nad tím, že je unavená. Elspeth si pomyslela, že zapomněla, jaké to je, když vás něco bolí, když cítíte, že jste člověk a jste nemožně křehký.

„Odhoď meč a tvoje smrt bude bezbolestná, Elspeth.“

Elspeth vycenila na Sarkhana zuby a vrhla se vpřed, protože si jaksi vzdáleně uvědomovala, že to může být její poslední boj. Kdyby se její duše znovu ocitla v Mlžných Věčnostech, Elspeth by mohla jen doufat, že Serra na ni bude hledět laskavě a že nebude příliš zklamána tím, že Elspeth nepřežila dost dlouho, aby své dary náležitě využila.

Přinejmenším si s sebou vezmu jeho oko, rozhodla se Elspeth. To by mělo dát Narset a ostatním výhodu. Možná jim dokonce umožní přežít.

Elspeth potěžkala meč, skoro jako by Sarkhanovi vzdávala čest, a přitom se nadechla. Bouře v její mysli se utišila. Zadívala se do hlubin magmatu v Sarkhanově hrdle a znovu si vzpomněla na sylex, jak hořel, jak se zlomil, když vybuchl a rozpoltil se do nicoty. Elspeth přitáhla křídla těsně k sobě, řítila se oblohou jako kámen a byla překvapena úlevou, kterou pocítila, když Sarkhan otevřel ústa dokořán, připraven ji celou spolknout.

Pak—

„Sarkhane Vole, příteli, poslouchej mě. Prosím.“

Ajani jednou slyšel příběh o tom, jak se vrány, zejména v období rozmnožování, slétnou, aby pronásledovaly jestřáby v blízkosti jejich hnízd. Nezáleželo na tom, že v boji jeden na jednoho vrána neměla šanci a musela před větším dravcem utéct. Společně měli výhodu. Ať už Sarkhana proměnilo jakékoli kouzlo, ovlivnilo to i divoké draky: byli větší, silnější, než jaké kdy Ajani viděl. Ale abzanští draci a jejich jezdci bojovali jako jedno zvíře, bojovali, jako by to nebylo nic, co by předtím neviděli a nic, co by neporazili. Koneckonců měli přístup ke staletým vojenským znalostem, předávaným předky klanu. Z toho důvodu by mohli vyhrát.

I když jen v případě, že by se počet divokých draků přestal zvyšovat. Množili se rychlostí, jakou ještě nikdy neviděl, sráželi se jako voda z mraků přímo před jejich očima. A ti draci vypadali — už nevypadali jako draci, spíš jako věci, které vylezly z nočních můr.

„Musíme zastavit Sarkhana,“ řekl Ajani. „To on na ně volá. Jestli ho přesvědčíme…“

Narset se na něj podívala. Drak, na němž seděla, byl větší než většina jeskajských klanových draků, podsaditější zvíře, než na jaké byla Narset zvyklá, ale zdálo se, že ho její neohrabané velení netrápí. Felothar dovedla tvora k Narset sama a zářila pýchou. „Náš nejlepší malý přítel. Bude se ti líbit. Nechci znevažovat jeskajské draky, ale naši jsou rozhodně vyrovnanější,“ řekla vesele a vyhoupla se zpátky do sedla dřív, než si Narset stačila vymyslet nějakou odpověď.

„Myslím, že čas na rozhovor už vypršel,“ řekla Narset.

„Nebyl bych tady, kdybyste se mnou s Elspeth nechtěly mluvit.“

„To je něco jiného.“

„Nicméně to musím zkusit,“ řekl Ajani a pobídl draka kupředu, mimo doslech Narsetiny odpovědi, ať už by byla jakákoli. Věděl, že má pravdu. Bylo to něco jiného. Sarkhan ho tehdy našel, když se probudila Ajaniho jiskra, a byl k Ajanimu tehdy laskavý, svým hrubým způsobem. Sarkhan ho zachránil před drakem Karrthem, i když to nebylo třeba, tehdy byli ti dva cizinci. Byl také laskavý. Sarkhan byl ten, kdo řekl nově zrozenému sférochodci, že vztek i žal mají své místo, že je třeba je správně využít. V Sarkhanovi byl soucit. Ajani to věděl.

Musí tam pořád být.

Pak se stalo několik věcí najednou:

Ajani zařval: „Sarkhane Vole, příteli, poslouchej mě. Prosím.“

Kometa. Ne. Elspeth? K Sarkhanovi, k jeho ústům, mezi jeho zuby se řítil jasný záblesk zlatého světla.

A Sarkhanovy zuby secvakly.

„Tohle nejsi ty, Sarkhane.“ Ajani se snažil potlačit paniku v hlase. Nemohl odtrhnout oči od výjevu, od pohledu na Elspeth sevřenou v Sarkhanových čelistech, na ruku v kroužkové zbroji přitisknutou k patře dračí tlamy, aby ji nemohl úplně zavřít.

Při Ajaniho slovech drak zaváhal.

„Tohle nejsi ty,“ řekl Ajani, tentokrát tišeji a s rozpřaženýma rukama. „Prosím. Znám tě. Tohle nejsi ty.“

„Pamatuju si tě,“ zahřměl Sarkhan rozpačitě.

„A já si pamatuji, kým jsi byl. Pamatuji si tě jako čestného muže,“ řekl Ajani. „Ty—“

„Použil jsi obřad Oka bouře, že?“ ozvala se Narset zčistajasna a její zuřivý hlas se nesl navzdory relativnímu tichu. „Někdo ti ho dal. Byl to Taigam? Musel jsi rituálu přinést strašlivou oběť, abys ho tak zkazil. Co jsi udělal, Sarkhane? Co jsi ze sebe vyřízl, abys to kouzlo zkazil? My jsme v rituálu nabídli naše životy. Čí život jsi nabídl ty?“

V Sarkhanově výrazu se cosi mihlo. Ajanimu chvíli trvalo, než si uvědomil, co to je: stud. Elspeth využila příležitosti, vyškubla se mu z tlamy a začala padat dolů, dolů vzduchem, napůl mávajíc křídly ve snaze se stabilizovat.

„Ty, se svým pohodlím a svým lehkým životem, si myslíš, že mě můžeš soudit?“ zavrčel Sarkhan.

„To není—“ Ajani zavrtěl hlavou a díval se, jak Elspeth nemotorně klesá. Obrátil se k Narset. „Znám Sarkhana. Je v něm dobrý člověk. A co víc, je to někdo, kdo už byl zneužit. Nedovolí, aby se to opakovalo.“

„Známe tedy velmi rozdílné muže,“ řekla Narset se strašlivou prázdnotou v hlase. „Ten Sarkhan, kterého znám, by kvůli svému bludu zničil všechny sféry.“

„Bludu?“ řekl Sarkhan tichým sametovým hlasem. Ať už se Ajanimu podařilo z něj vymámit jakoukoliv lidskost, uhasil ji nyní temný oheň, hořící tam, kde by mělo být jeho srdce. „Ne, ne, ne. Chci vykoupat Multivesmír v ohni za to, co mi udělal. Zbavil mě všeho, čím jsem byl a co jsem miloval. Teď, když to mám zpátky, zajistím, aby mi ho už nikdy nikdo nesebral. Všechno zničím tolikrát, kolikrát bude třeba. A začnu s ní.“

Sarkhan se otočil a s větší rychlostí, než si Ajani dokázal představit, se vrhl na Elspeth.

Ajani pobídl svého dračího oře kupředu. Kdyby byl dost rychlý, dokázal by ji chytit. Musel si pospíšit. Musel být rychlejší. Nehodlal ji znovu ztratit. Ajani už nikdy neuvidí Elspeth zemřít.

Narset pohlédla na své přátele — ano, teď už jim tak mohla říkat — a okamžitě věděla, co je v sázce. Už ztratila dost milovaných. Další už neztratí. Narset mávla rukou a vyslala svou magii, obalila jí Ajaniho a Elspeth tak, aby jeden byl rychlejší a druhá v bezpečí.

Všechny příběhy, všechny životy, bez ohledu na jejich délku a zářivost, vždy na jednom místě končí. I bohové zemřou. I světy skončí. Důležité bylo, co bylo mezi tím a co každý život po sobě zanechá.

Ajani ji chytil.

Objal archanděla oběma rukama a přitiskl si ji k hrudi, když se jeho drak hbitě vyřítil ven a pryč od Sarkhanovy tlamy a jen těsně se vyhnul ohnivé spršce, která zahltila celý prostor, ve kterém před okamžikem byli.

Chytil ji. Elspeth byla v bezpečí, zářila jako hvězda v jeho náručí. Byla v bezpečí, naživu, její výraz naprosto zmatený. Byla naživu.

S něčím, co znělo buď jako smích, nebo vzlyk, Elspeth řekla: „Přišel jsi mi vynahradit mou smrt v minulosti?“

„Ne,“ řekl Ajani s připravenou sekerou a zuřivým úsměvem. „Bojovat s tebou v přítomnosti.“

Narset by byla rád, kdyby byla Šiko po jejím boku, nebo aby viděla Felothařina přízračného draka v boji, ale bylo lepší, když byli někde jinde. Kdyby ona a abzanská chánka zemřely, alespoň by byl někdo, kdo by ochránil jejich lidi. Abzanští draci bojovali, jako by jim už puklo srdce, dost zuřivě na to, aby zahnali divoké draky zpět, a Narset si na okamžik dovolila doufat.

Pak jednoho z nich roztrhali dva jeho nepřátelé jako pergamen, jeho jezdce spolkli na jeden ráz. Další z abzanských draků se zřítil z oblohy, křídla sežraná kyselinou. Pak další, další, padající jako kameny. Narsetin optimismus zemřel spolu s nimi. Ale oni nebojovali o vítězství. Byli tu jen proto, aby získali čas. Možná by měli šanci, kdyby byli schopni Sarkhana zabít nebo zahnat, ale Sarkhan se zdál být vůči jejich úsilí imunní.

Šest. Osm. Dvanáct mrtvých. Počet obětí narůstal a divocí draci si začínali všímat své převahy a jejich chování se měnilo. Už se nezdálo, že by se měli před Narsetinými spojenci na pozoru. Ne, v tom, jak spolu bojovali, byla radost, hravost, z níž Narset trnuly chlupy na zátylku.

„Jeho oči,“ řekla Elspeth a otočila se mezi Ajani a Narset, když ti tři zachránili mladého dračího jezdce před divokým drakem, který měl tlamu větší než zbytek těla. „Kdyby mu každý z nás šel po jednom oku, mohli bychom ho oslepit—“

Jistota, že za to bude nutné někoho obětovat, zůstala nevyslovená.

„Je to lepší než nic,“ řekl Ajani. „Převezmu velení.“

„Zvládnu to,“ řekla Narset. „Vidím vzory jeho pohybů lépe než vy dva.“

Oba si vyměnili pohledy a pak úsečně přikývli.

„Běž. Půjdeme za tebou.“

Opustila Jeskajce s dostatečnými instrukcemi, jak zachovat současný stav jejich vlády? Narset v to doufala. Prvních pár měsíců to asi bude komplikované, ale její odchod přežijí. Za předpokladu, že Tarkir ano. Za předpokladu, že tu Multivesmír ještě bude — Narset tyto myšlenky odsunula stranou. Dračí bouře stále produkovala další monstra, každé z nich bylo podivnější než to předchozí. A větší. Brzy pohltí oblohu, zemi i všechno ostatní, na co jejich zuby dosáhnou. A oni to udělají, uvědomila si Narset, když Sarkhan znovu zavyl výzvu. Všichni se k němu otočili. Ten rituál — nějak je to spojilo se Sarkhanem. Měl absolutní kontrolu. Něco se musí udělat hned, jinak bude pozdě.

Soustřeď se. Ojutajův hlas, jako vzpomínka na zimu.

„Mimochodem, nemusíš to dělat, jestli nechceš,“ řekla Narset po chvilce a poplácal svého draka po boku. „Můžeš utéct.“

V odpověď si drak odfrkl: „Jestli bych to udělal, tak by mi to předkové vyčítali až do věčnosti.“

Tolik tedy k tomu.

„Připraveni?“ zeptala se Narset.

„Ano,“ řekla Elspeth.

„Naprosto,“ řekl Ajani.

A ona—

Dost.

Vzduchem se rozlehl Uginův hlas, spíš než zvuk to byl pocit, seismická síla se jim vlnila v kostech. I když rozkaz nebyl určen pro ni, Narset sebou i tak trhla. Divocí draci prostě utekli a křičeli hrůzou, když vzduch praskal jako sklo a lámal se, když na Tarkir vstoupil Přízračný drak. Vypadal zkrvavený a vyčerpaný, poražený, alespoň tím, jak shrbené bylo jeho tělo. Za jiných okolností by Narset necítila nic jiného než nutkání nabídnout Uginovi uctívání. Ale pohled na něj ji děsil.

Kde je Bolas?

„Ne,“ zařval Sarkhan a přiskočil blíž. Kdyby vztek mohl zabíjet, Uginovi by se v mohutném hrudníku rázem zastavilo srdce. „Už jsi mě trápil dost! Nebudeš—“

Dost, zopakoval Ugin a pomalu se otočil k druhému drakovi. V Uginovi byla jakási pevnost, kterou Sarkhan postrádal, hmatatelnost, díky níž se zdálo, že to první je dokonale zaostřené a všechno ostatní je jen rozptýlený obraz.

„Nebudu se ti klanět!“ zavyl Sarkhan a zhluboka se nadechl, než vypustil příval ohně.

Plameny, které zaplavily Ugina, mohly klidně být studená voda. Přízračný drak pohlédl na Sarkhana se smutkem, který Narset nedokázala plně rozluštit, s lítostí, která ji nutila skrývat svou tvář, naplněnou studem, o němž věděla, že není její. Ugin rozevřel svou velkou tlamu. Přízračný oheň, který se vyvalil ven, neměl ani barvu, ani žár, ale Sarkhan vykřikl, když ho obklopil. Narset se mohla jen dívat, jak sebou zmítá ve vzduchu, neschopen uniknout ohni, šupiny mu shořely až do růžových svalů, které hořely dál, až zčernaly. Se zavytím spálený Sarkhan sletěl bouří a pak bylo po všem.

Bylo po všem.

Dračí bouře se chovají jako štěňata, když tu nejsem, abych je udržel na uzdě, řekl Ugin s unaveným uchechtnutím. Očividně jsem poněkud polevil v disciplíně.

„Mistře Ugine,“ začala Narset přidušeným hlasem. „Já—“

A polevil jsem i ve stráži nad svým bratrem. Nicol Bolas je bohužel na svobodě.

Na počátku nebylo nic, jen prázdnota.

V té prázdnotě se náhle objevila jediná kapka vody. A pak další, a další, až se nad tím nic vznášela malá tůňka, její hladina bezchybná jako tenký plátek stříbra.

Kdyby tam někdo byl, viděl by, jak se pod hladinou tvoří odraz, postava, která se pohybuje, jako by to bylo okno do světa stejně beztvarého, postava, která se rodí a zjevuje v zorném poli.

Obraz na hladině se zaostřil, a objevila se silueta modrého pláště.

Zde končí příběhová linka Dračích bouří (Od Květoskrýše přes Šerochmur, přes Aetherdrift až sem, na Tarkir). Ale nemějte strach, příběh bude pokračovat dál.

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát