Tarkir: Dragonstorm [#2] │ Osudová znamení

Elspeth byla zvyklá, že na ni někdo zírá. Stejně dobře znala užaslé otázky a zoufalé modlitby. Pohled na archanděla měl ve zvyku takové věci podněcovat. Ale nebyla zvyklá na malé děti, které by jí sahaly na křídla a ptaly se:

„Jste drak?“

Zamrkala žhnoucíma očima na kulatý a nevzrušený obličejík, který na ni hleděl.

„Drak?“

„Máte křídla—“ začalo dítě, a kdesi v dálce nějaká žena pohoršeně vyjekla: nejspíš matka. Elspeth si nepřítomně povšimla skutečnosti, že ji nikdo jiný z nebeské lodi nepřišel vyslýchat kvůli její přítomnosti, ne poté, co rozčilenému hodnostáři vysvětlila, že je zde, aby se setkala s Narset, prosím pěkně, a bylo jí srdečně sděleno, aby se chovala jako doma, dokud se Průvodkyně nedostaví. Ať už Narsetini lidé — Jeskajci, vzpomněla si vzápětí — byli jacíkoli, byli alespoň zdvořilí. „A máte čtyři další končetiny,“ pokračovalo dítě. V tom, jak tu větu vyslovilo, bylo cosi pobuřujícího, jako kdyby byl někdo donucen někomu naservírovat čaj ve svém nejlepším porcelánu a teď se ostražitě díval, aby včas zabránil škodám. „To znamená, že jste drak.“

Elspeth se nad tím zamyslela. „Opravdu?“

Dítě přikývlo.

Dávalo to jakýsi pokřivený smysl. Elspeth slyšela příběhy o tom, jak jsou draci z Tarkiru cizí, jak proměnlivou formou se stali. Možná, že pro rodiče na této sféře bylo prostě jednodušší varovat své potomky, že všechno se čtyřmi končetinami a dvěma křídly je drak; jako výstraha na přikrývce, aby se děti ve tmě nevydávaly za podivnými zvuky.

Až na to, že v ženině tváři byl skutečný strach, když se hnala k Elspeth a rukama chytila svou dceru za ramena.

„Omlouvám se,“ řekla a postavila se mezi Elspeth a dítě, navzdory jeho hlasitým protestům.

„Mami, chci mluvit s tou dračí paní.“

„Moje dcera se ještě nenaučila způsobům. Prosím, neberte nic z toho, co říká, jako urážku.“

Elspeth natáhla ruku v kroužkovém brnění a lehce ji překvapilo, když se žena odtáhla. V předchozím životě by se možná rozesmála nebo se víc snažila dvojici uklidnit. Od jejího povznesení se však každý takový impuls zdál být tlumený a bezvýznamný, oproti silnému andělskému instinktu dělat jen to, co je správné. A pro tuto ženu bylo správné odpustit jí tu urážku. Bylo jasné, že jediné, co chce, je dostat se od Elspeth tak daleko, jak jen na této létající lodi mohla.

„Nic ve zlém,“ Elspeth složila křídla pevně na záda a sklonila bradu v naději, že žena najde v její chladné formálnosti útěchu. „Nechť odejdeš s požehnáním bohů, které uctíváš.“

Tím si archandělka vysloužila zvláštní pohled. Žena se na ni nejistě usmála, než dceru objala jednou rukou, přehodila ji přes rameno jako pytel rýže a ustoupila od Elspeth, jakmile si byla jistá, že je dívka v bezpečí. Po čtyřech krocích pomalého ústupu se žena otočila a vyrazila rychleji. Elspeth slyšela, jak se za chůze hádají.

„Ale ta dračí paní, mami.“

„Tak naposledy, ona není drak—“

„Když není drak,“ promluvilo dítě vítězoslavně a v nezdolné logice, „proč s ní nemůžu mluvit?“

„Protože bych se mohla mýlit!“

Jejich hlasy zanikly v šumu v pozadí. Perleťové světlo vyzařující z Elspeth mělo chladnější odstín než záře luceren zavěšených ve vzduchu. Kývaly se ve větru, nepřipoutané k ničemu. Konečně Elspeth stála osamocena a prohlížela si nebeskou loď. Kdysi to mohl být chrám, nebo dokonce celá řada chrámů — alespoň než přišla pohroma. Ať už se stalo cokoliv, neodradilo to Jeskajce od toho, aby ruiny využili. Střešní konstrukce — zakřivené okapy nebesky modré a ozdobené zlatem, místy s prasklinami nebo známkami po opravě — byly pečlivě naskládány na přídi mohutného plavidla. Na jejich vrcholku visel mohutný maják barvy cinóbru. Všude byli mniši, někteří obtěžkaní svitky, jiní se procházeli po košových plachtách, starali se o lanoví, čistili palubu; pohybovali se s nacvičenou akrobatickou výkonností a Elspeth si uvědomila, že i když už byla nad takové smrtelné věci povýšena, stejně je pozoruje s potěšením.

„Elspeth Tirel,“ ozval se za ní hlas. „Nikdy jsme se nesetkaly, ale znám tě z doslechu, stejně jako ty mě. Je mi potěšením tě konečně poznat. Sdílely jsme mnoho společných přátel.“

Otočila se a spatřila ženu oděnou ve stejných modrobílých barvách jako mniši, jen její oděv byl propracovanější a zdobenější. Její výraz byl klidný, ale jinak nevyzpytatelný, její úsměv byl lehký.

„Jsem Narset, Průvodkyně Jeskai. Myslím, že jsi mě hledala.“

Elspeth neztrácela čas prázdnými zdvořilostmi. „V celém Multivesmíru se začaly objevovat dračí bouře. Přišla jsem se zeptat, jak je Tarkir dokázal udržet v šachu.“

Narsetin výraz se přizpůsobil mírnému znepokojení.

„Obávám se, že jsi možná přišla zbytečně,“ řekla Narset, která už se s pokrčenými prsty vydala ke srubu, aby Elspeth pokynula. „Prosím. Následuj mě do mé pracovny. Musíme upevnit naše znalosti o dračích bouřích. Mám podezření, že věci jsou mnohem horší, než si my obě dokážeme představit.“

I když Narset znala jeskajské konvence pohostinnosti, nebyla si jistá správným protokolem, když byl hostem archanděl. Elspeth, pokud si byla Narset vědoma, nebyla vždy nebeskou bytostí; kdysi bývala člověkem, i když podle všeho tehdy měla stejně přísné hodnoty jako teď. Narset si s bolestí znovu vzpomněla na Ajaniho a na to, jak měl Elspeth rád, na její oddanost tomu, co je správné, na její soucit a na její odhodlání bránit ty, kteří to sami nedokázali.

Myslela na Tamiyo a její kruh příběhů, na chuť měsíční ženy učit se všemu, bez ohledu na to, jak triviální zbytečnost to byla. Byla první, kdo promluvila o Elspeth a její odvaze. Narset doufala, že její přátelé — jak jinak se říká lidem, se kterými sedíte a povídáte si, celé hodiny posloucháte každou pohádku, kterou nabízejí — jsou v pořádku. Od té doby, co ztratila svou jiskru, už nemohla chodit po Mlžných věčnostech, což zpočátku vnímala jako ztrátu a pak jako úlevu. Teď už měla důvod myslet jen a jen na Tarkir, aby se plně věnovala rehabilitaci svého zpustošeného domova. Nicméně jí chyběli ti ostatní sférochodci, těch pár vzácných, kteří chápali, jaké to je, když člověk úplně někam nepatří a touží po něčem víc, než o co by kdy mohlo tělo a tradice usilovat.

„Tamiyo by s námi byla ráda, tady,“ řekla Elspeth. Světlo z ní náhle působilo jako z umírající svíčky.

„Ano, byla by,“ řekla Narset, překvapená, jak syrový má hlas. „A Ajani taky.“

„Cena za něho a za Nissu byla velká. Život Meliry. Jiskra od živého sférochodce a jiskra od mrtvého. Ajani, on — myslím, že někdy by byl raději—“

Slova jí odumřela v hrdle.

„Ve svém srdci,“ řekla Narset pomalu a ticho bylo plné bolesti. Kdyby byla některá z nich neopatrný, pořezala by se o minulost. „Vždycky chtěl jen mír.“

„Ano.“

Rozhostilo se trapné ticho, těžké jako zkrvavené hedvábí, a obě se posadily naproti sobě u Narsetina stolu. Protestovala proti jeho vznešenosti, říkala, že nepotřebuje nic jiného než dostatek místa pro své kalamáře a svitky, učebnice a nepřeložené svazky, ale ostatní trvali na svém: Jeskajci potřebují nový symbol a jako Průvodkyně je její povinností sloužit. Proto potřebovala správné ozdoby, a to začínalo dostatečně úředně vyhlížejícím stolem.

„Předtím jsi říkala, že to může být horší, než jsme si obě dokázaly představit.“

„Dračí bouře na Tarkiru jsou podstatně silnější,“ řekla Narset, která byla ráda za změnu tématu. Smutek byl tak složitý, že se v něm dalo těžko orientovat. Znala farmáře, kteří pohrdali sympatiemi a dávali přednost přímému sdělování špatných zpráv, ale také bojovníky křehké jako foukané sklo, kteří se rozplakali jako děti, když jim někdo blízký zemřel. Narset nedokázala říct, kam Elspeth v tomto spektru spadá. A co bylo ještě horší, byla si jistá, že archandělka bude hledět úkosem na jeskajskou apatii vůči jakékoli představě posmrtného života. Ale možná taky ne. Ajani řekl—

Narset potřásla hlavou. Soustřeď se, připomněla si a snažila se nemyslet na to, jak se musela z druhé ruky dozvědět o Ajaniho příletu na Tarkir a kolik dní strávila čekáním na to, až se leoninský válečník znovu ozve.

Myslel si snad o ní, že je bezcitná?

Zklamala ho snad?

„Jsou tak silné, že začaly přetvářet samotný Tarkir,“ vyndala Narset z pouzdra na svitky mapu a rozvinula ji po stole. Na pergamenu byly nápisy: poznámky, které si udělala za poslední měsíce. „Některá místa zaznamenala zvýšenou hladinu vody, jiná propadliny, dokonce nové geologické útvary. To by samo o sobě bylo znepokojující, protože to má znepokojivé důsledky pro místní ekosystémy, ale podívej se sem, sem a sem.“

Narset ukázala na tři místa na mapě, každé silně zakroužkované inkoustem.

„Naše marduské kontakty tvrdí, že ve stepích jsou místa, na kterých začínají růst šupiny.“

„Šupiny? Jako v zemi samotné—“

„Ne, ne, nic živého to není.“ Narset se nad tím na chvíli zamyslela. „Alespoň zatím. I když podle zpráv se teď rodí objevuje dobytek s ještěříma očima a kočky, kterým rostou křídla. Nevím, nakolik je to přehnané, ale jedno je jisté: jsou za tím prvotní síly. Něco tak mocného jako Ugin.“

„Až na to, že Ugin je pryč,“ řekla Elspeth.

Narset přikývla. „A Bolas je mrtvý. Teoreticky je možné, že by to mohla být práce nějakého jiného praotce draků jejich úrovně, ale Ugin věří, že všichni jeho příbuzní jsou mrtví.“ Zhluboka se nadechla. „Má to něco společného s Uginovým odchodem, tím jsem si jista. Jeho přítomnost urychlila, ne-li přímo vytvořila, původní bouře. Nicméně, podle všech našich záznamů, nikdy nepřekročily určitou intenzitu, dokud opět nezmizel. Proto je logické, že sloužil jaksi jako metafyzická zátěž a držel sféru pod kontrolou—“

Příval slov zarazila s nespokojeným zvukem. Elspeth si určitě nepřála nic z Narsetina teoretizování, a tak svého hosta něčemu takovému nebude vystavovat: tohle bylo dekorum, nebo alespoň tak to Narset slyšela.

„Tak či tak,“ řekla Narset a uhladila hlas do nonšalance. „Dračí bouře by byly zvládnutelnými problémy, nebýt toho, že produkují více draků, z nichž každý je větší, silnější a hladovější než ten předchozí. Naučili jsme se bojovat se starými plemeny… ale tihle noví draci vzdorují všemu, co jsme znali.“

„Co když řešení spočívá v rituálu, který jste použili?“ zeptala se Elspeth. „Je možné, že jediné, co musíme udělat, je upravit…“

„Nemůžu,“ řekla Narset a hlas se jí třásl. „To neudělám. Ty to nechápeš. Ten rituál—“

Své vysvětlení toho, co se přihodilo na Tarkiru a její roli v tom, si chtěla nechat pro sebe tak, jak jen to bylo možné: napůl proto, že Narset byla k smrti unavená z posloucháních svých oslavných písní, napůl proto, že u jejich stolu bylo dost zármutku, aniž by musela přidávat další. Malá, dětinská část jejího já se bála, že se pod tíhou toho všeho zlomí. Ale možná to měla rozvést. To by tuhle část usnadnilo.

„Rituál,“ opakovala Narset. „Udělal víc, než že přivolal přízračné draky. On—“ Jak vyjádřit slovy to, co ona sama sotva chápala? Připadalo jí to nevkusné, jaksi nezodpovědné. „Pokud tomu rozumím, mohlo to destabilizovat křehkou rovnováhu na Tarkiru a vyústit v řetězovou reakci.“

„A ty se bojíš, že by se historie opakovala, kdybys nám poskytla pomoc.“ Pořád ten samý afektovaný klid.

„Správně. Bylo by to jiné, kdybych měla Ojutaje—“

Minulost a její natřikrát prokleté trny. Narset sebou trhla, jak snadno se jí podařilo vyvolat jméno dračího pána, přestože byl pro Jeskajce v těchto dnech klatbou. Naštěstí tvář Elspeth tvář zůstala bez jakéhokoliv soudu. Na druhou stranu se zdálo, že nemá vůbec žádný výraz, jen klid jako chladná ocel.

„Tarkir trpí, ale sféra alespoň dobře zná síly, které tu působí. Klany mají své rezervy, svou obranu. Nechci přemýšlet o tom, co se děje jinde, ve světě s velmi odlišnými pravidly a bez možnosti se chránit, kdyby došlo k nejhoršímu,“ zavrtěla hlavou Narset. „Existuje příliš mnoho možností, z nichž žádná není dobrá, a já—“

Cokoliv jiného by řekla, bylo pohlceno hlasitým tříštivým zvukem nárazu a tichým naléhavým klekáním: varováním, že něco není v pořádku. Elspeth s Narset vyskočily na nohy, když se zdmi rozléhal křik a ženské zoufalé kvílení.

„Co se děje?“ zeptala se Elspeth vyrovnaně jako předtím, i když už měla ruku na jílci meče.

Narset naklonila hlavu a poslouchala zvony, jejich rytmus. Znala jejich slovník, ale tenhle vzkaz předtím neslyšela: tohle je nové, tohle je něco, co klášter nezažil, katastrofa, kterou očekávali, ale znali ji jen na papíře. Znovu se rozezněly zvony.

„Drak,“ řekla Narset, která už vybíhala z pracovny. „Na škole je divoký drak!“

V minulosti samozřejmě došlo k útokům: divocí draci z hladu nebo z hravé zloby občas vyzkoušeli obranu Jeskajců, ale to byla jen povrchní, polovičatá snaha, která je rychle odradila. Zbytky Ojutajových potomků byly ještě zlomyslnější, ale i ty byly zahnány. Nikdy se žádný divoký drak nedostal ani na palubu lodi. Jezdci a jejich oři se o to postarali.

Ale teď tu jeden byl.

A nebylo to jen na lodi, bylo to uvnitř školy. Narset projel strach. Skutečnost, že byla noc, byla její jedinou útěchou. Nejmladší žáci měli výuku jen přes den, aby mohli trávit čas s rodinou a přáteli: činnost dospělých výzkumníků byla důležitá, ale stejně důležité bylo, aby rostli i jako lidé, a to znamenalo, že si budovali skutečné vztahy se světem. Takže ve škole teď budou jen starší děti, ty, které jsou dostatečně motivované a talentované, aby se dobrovolně přihlásily do volitelných předmětů. Narset znala jejich osnovy dokonale. Nebudou dračí potravou okamžitě.

Až na to, že „okamžitě“ nebylo dost dobré. Uvnitř s nimi byl ještě drak.

Takový, který nějak obešel všechna ochranná opatření.

Jestli to dokázal, tak—

Narset potlačila zbytek té myšlenky. Nemá smysl spekulovat, není důvod dělat něco jiného, než se tam dostat a odhadnout škody. Potřebovala zjistit, co se dá dělat. Zjistit, kolik jich už bylo mrtvých. Všichni učitelé měli neomylnou odvahu; drak bude muset projít přes ně, aby se dostal k dětem, a proto Narset věděla, že budou oběti. Otázkou bylo jen kolik.

Světlo Elspeth za jejími zády zaplavovalo chodbou v bledých stínech a anděl se držel vedle Narset. Kolem nich mniši buď naháněli vystrašené děti a civilisty pryč od nebezpečí, nebo se sami vrhali na útočníka. Narset se neubránila přílivu pýchy, který jí projel. Byli to dobří lidé, pokorní v míru, znamenití v krizi; Narset poznala mnoho lidí, kteří byli přesným opakem, kteří se bez ustání chvástali a pak při první známce nepřízně zaváhali. Ne však mniši z Bouřného jeřába. Prokázali svou odvahu předtím a teď ji prokazují znovu.

Narset a Elspeth zahnuly za další roh. Škola se nacházela uprostřed a uvnitř lodi, jako semínko, které sní o lepší budoucnosti. Před jejím vybudováním probíhaly měsíce vášnivé hádky: někteří hlasovali pro to, aby byla v nejvyšších patrech věží, odkud budou mít studenti neomezený výhled na svět kolem sebe, zatímco jiní ostře trvali na tom, že je to sebevražda, a navrhovali, aby raději školu skryli tam, kde budou obranné vrstvy a stovky únikových cest. Narset byla neskonale vděčná, že ti druzí vyhráli, zvlášť teď, když se loď kymácela v pokračujícím náporu. Kolem proudili další mniši, pokrytí sutí a prachem, a zraněné drželi v náručí. Narset přejela prsty po každém z nich a včarovala jim o něco větší rychlost, o něco větší vytrvalost: bylo to stěží to nejpůsobivější kouzlo, ale na nic jiného nebyl čas.

Nedaleko od nich se při opakovaném útoku něco zlomilo a loď jako by zařvala v agónii. V dálce někdo křičel.

Narset poskočilo srdce.

„Skoro,“ vydechla a v tom slově se ukrývala modlitba.

Obě sestoupili po posledním kaskádovém schodišti. Najednou stála s Elspeth tváří v tvář útočníkovi. Narset si okamžitě uvědomila, jak se drak vyhnul jejich obraně a zároveň osudovou chybu v jejich plánování. Podlaha pod tvorem zela do otevřeného nebe; drak si prorazil cestu trupem lodi, prokousal si cestu dřevem a kovem. Chodba byla pro vetřelce příliš malá, leviatan se zdál být jako kus ledu vytesaný z ledovce, samý zub a zuřivý, vlnivý pohyb. Byl tak velký, že uvnitř lodi byla jen hlava, hrdlo a jedna tlapa. Na tom pohledu bylo něco téměř komického, ale Narset se nechtělo smát, ne tváří v tvář drakově krví potřísněné tlamě, s paží bez života trčící mezi zuby, s bezvládnou dlaní nataženou, jako by se její majitel ještě mohl zachránit.

Elspeth vedle ní vytáhla meč s hedvábným šepotem železa.

Drak si nevšímal ani zvuku, ani mnichů, kteří drželi jeho obrovskou postavu, jeho pozornost byla upřena pouze na komnatu, která se nedávno zřítila, dveře zazděné jako žebra. Mezi troskami viděla Narset pět dětí, které se držely za ruce, a odhodlanou tvář šestého, která stála u trosek vchodu s nataženýma rukama. Lehounký stříbřitý závan vzduchu Narset prozradil, že dívka mezi dětmi a blížícím se monstrem vytvořila bariéru.

„To dlouho nevydrží,“ řekla Elspeth stroze, až nelidsky klidně.

„Ne,“ řekl Narset. „Dlouho ne.“

Dračí kůže byla poseta ranami a pokryta jemnou krví; Narsetini mniši dělali, co mohli. Byl však příliš dobře pancéřovaný a jejich zbraně měly jen omezený dosah. Drak se zhluboka nadechl a pak ještě jednou, hrdlo se mu zuřivě svíralo, jako by se snažil uvolnit kost. Teplota prudce klesla. Když Narset znovu promluvila, její dech byl ve vzduchu bílý.

„Věříš mi?“

Elspeth neodpověděla, jen rozvinula křídla a vznesla se do vzduchu: byla jasnější než kterákoli hvězda, krásná jako legenda, a Narset tehdy pochopila, proč lidé na ostatních sférách následovali své anděly třeba do horoucích pekel. Pozvedla svůj zářivý meč a sama se stala zbraní celého světa.

„Na můj povel, vrhneš se do jeho hrdla a hluboko řízneš.“

Narset netušila, jak dobře dokáže anděl přežít dračí zažívací trakt nebo přímý zásah ledového dechu. Ale Elspeth měla ze všech největší šanci udělat to, co se udělat musí. Dračí tlama byla stále ještě obyčejná kůže s svaly, hrdlo bylo stále ještě maso. Anděl pohlédl na Narset s nezměněným výrazem, a Narset krátce zalitovala, že nepoznala Elspeth za její předchozí existence: jako nepodplatitelnou postavu, kterou nebesa vyrvala smrti, aby se stala jejich šampiónkou.

„Stačí říct kdy.“

Drak se nadechl. Ve studni hrdla Narset spatřila vzdouvající se páru, jak vzduch ztěžkl chladem. Pokynula mnichům, aby ustoupili, a bez mrknutí hleděla na záři, až se jí oči zalily slzami: budou mít jedinou šanci. Příliš brzy a riskují, že skutečně otestují konstituci andělské bytosti. Příliš pozdě, a no, na to Narset myslet nebude.

Čas se zpomalil jako med.

„Teď.“

Elspeth skočila po hlavě do otevřené tlamy s mečem napřaženým jako maják. Narset viděla, jak se zařezává, jak se zařezává hluboko a proniká vrchem dračí tlamy…

Ukázala mnichům gestem: teď.

Místností se rozšplíchl příval krve a masa, promočil anděla, pocákal zářivou stříbrnou zbroj ostrou červení—

Narset přispěchala s pěti mnichy, rozhrabávala trosky a další tři zakouzlili ochranné štíty.

Drak se vzepjal na zadní, hlava se otočila doprava a narazila do zdi—

Narset cítila, jak se vzduch při nárazu zachvěl, ale štíty vydržely.

Pokusil se zakousnout do Elspeth, ale to jen zarazilo její meč hlouběji do jeho lebky. Řev toho stvoření se změnil v jekot, když anděl vytlačil čepel nahoru, tak vysoko, jak to jen šlo, až byla po jílec v hlenem zalité tkáni—

Děti se dostaly mezi mnichy a spěchaly chodbou. Dvě, tři, čtyři. Narset tiše počítala, jak každé dítě mizelo z dohledu.

Šest.

Anděl a její protivník se teď ocitli ve slepé uličce, ani jeden nebyl schopen uniknout hrozbě toho druhého. Když však byli jejich svěřenci bezpečně evakuováni, mniši z kláštera Bouřného jeřába už nemuseli být obezřetní. Okamžitě se znovu chopili zbraní a ti, kdo neměli zbraně, zvedali ruce, nyní zářící světlem. Elspeth jim poskytla příležitost. V dračím chřtánu zabublala pěna. Drak se znovu nadechl a zalykal se, když Elspeth zkroutila svou silnou postavu v půlkruhu a vyřízla jí z tlamy kus masa. Mniši udeřili, když drak zaječel, ocel a pěsti rozdrtily měkkou tkáň, roztříštily zuby a proměnily vnitřek jeho čelistí v masovou kaši.

To tvorovi stačilo. Začal se svíjet v zádech, snažil se uniknout útočníkům, každou hladovou myšlenku vystřídala potřeba uprchnout. S ústy dokořán, aby Elspeth mohla ustoupit, upřel na Narset zlověstný pohled, než se svezl dolů a pak, podle zvuku, nahoru.

„Vrací se na palubu,“ řekla Elspeth.

Narset stále cítila, jak jí tepe v hrdle, když hleděla na archandělku. Elspeth byla rudá krví, vlasy měla slepené. Dokonce i záře jejích křídel se proměnila ze zářivě zlaté na narudlé světlo. Ale to, co bylo vidět z jejího výrazu, zůstávalo přízračně klidné.

„Tak za ním,“ řekla Narset obě vyrazily ke schodům. Začal jí docházet adrenalin, cítila každý pohyb nohou a byla vděčná a zároveň záviděla, že Elspeth prostě neúnavně jde. Vynořily se do šlehajících větrů tarkirského nebe; pronikavý řev po Narsetině levici jí prozradil, že se jezdci střetli s útočníkem. Narset mezi rukama roztočila spirálu magie, připravena zaútočit na draka, kdyby se pokusil zaútočit na palubu, ale netvor nevypadal, že by se znovu chtěl postavit svým protivníkům. Zařval jednou, tak blízko, že Narset ucítila jeho páchnoucí dech jako studený vítr, pak uhnul z boku lodi a občas vystřelil z chřtánu bílý ledový vzduch. Narset cítila, jak se její svaly uvolňují. Odsud už si s věcmi poradí jezdci.

Elspeth se usadila vedle ní. Zdálo se, že dospěla ke stejnému závěru. „Budu respektovat jakékoliv rozhodnutí, které uděláš. Když mi řekneš, že Jeskajci nemohou pomáhat Multivesmíru, odejdu a budu hledat pomoc jinde,“ řekla. „Ale draci pozřou ostatní sféry, pokud se něco neudělá. Vaše znalosti by se nám hodily.“

Narset se rozhlédla po zohavené lodi a její mniši na ni hleděli s očekáváním.

„Zítra,“ řekla. „Své rozhodnutí ti sdělím ráno.“

Výčet škod trval několik hodin. K Narsetině úlevě bylo obětí vzácně málo. Zraněných bylo mnoho, ale klášter Bouřného jeřába byl proslulý svými léčiteli a nebylo nouze o mnichy, kteří ošetřovali raněné. Loď utrpěla při útoku to nejhorší. Kus trupu zmizel a zkomplikoval jakoukoli schopnost provádět opravy: stavitelé budou muset buď namáhavě pracovat z dračích hřbetů, nebo vymyslet nějaký způsob, jak přistát, aniž by se loď okamžitě potopila do vody.

To však byly zítřejší problémy.

Elspeth se za Narset táhla v meditativním tichu, zatímco ta hovořil s každou z postižených rodin. Pak ji odvedli do lázní, kde se Narset radila se svou radou o plánech na příští týden: která vesnice by mohla být situací zasažena, který z jejich sourozeneckých klášterů potřeboval kontaktovat, aby zajistil dostatečnou účast obyvatel. Do úsvitu zbývalo jen několik hodin, když Narset konečně dokončila své povinnosti Průvodkyně a vydala se hledat Elspeth.

„Tohle je tvá ubikace,“ řekla Narset, když anděla odvedla na lůžkovou palubu. Otevřela nenápadné dveře na konci chodby a ukázala do nitra místnosti. Olejová lampa vrhala na prostor uvnitř uklidňující bronzové teplo a prodlužovala stíny Elspetiných křídel, takže se zdálo, že ho zcela zaplnila.

Co se týče místností v klášteře, tahle patřila k těm přepychovějším: bylo v ní požitkářské množství měkkého povlečení, dokonce i koutek na čtení s čalouněnými židlemi. Kdykoli přijel na návštěvu delegát z ostatních klanů, ubytoval se tady. Jeskajská žena s rostoucími obavami sledovala, jak Elspeth pomalu obchází místnost a její netečná tvář se leskla něčím, co začínalo znepokojivě připomínat rozpaky.

„Víš to jistě? Mám pocit, že někdo jiný by tenhle prostor mohl potřebovat víc.“

„Ne, ne, ne,“ řekla Narset. „Na noc je tvůj. Udělej si pohodlí.“

Ve tváři Elspeth se mihl poplašený výraz, jako stín letících křídel.

„Děkuji,“ řekla s přehnanou opatrností a nechala Narset, aby měla pocit, že se možná dopustila hrozného faux pas. Elspeth ji zachránila od dalších analýz tím, že ji sevřela do ztuhlého objetí. „Ajani o tobě říkal velmi laskavé věci. Jsem ráda, že jsou všechny pravdivé. Promluvíme si ráno.“

Anděl ustoupil dozadu. Narset byla zasažena zlatým žárem vyzařujícím z anděla, jako by uvnitř hrudi místo srdce držela slunce. Jeskajská žena stroze přikývla a obě se, i když už byly vyčerpané z nezávazných hovorů a lehkých zdvořilostí, na sebe ještě několik mučivých vteřin dívaly, než Narset řekla: „Předpokládám, že tě teď nechám spát. Promluvíme si zítra.“

Když za ní Narset zavřela dveře, Elspeth stále stála s takovým řízným postojem, jaký se obvykle používá při vojenských přehlídkách, a Narset napadlo, že nemá tušení, jestli andělé vůbec spí.

„Taigame?“

Narset si setřela z očí spánek, když starší mnich vstoupil do její pracovny. Poslední roky k němu nebyly zrovna přívětivé. Ačkoliv byl stejně svalnatý jako v mládí, kolem očí a úst se mu začaly stahovat vrásky jako mrchožrouti. Tváře měl hubenější, kosti lebky mnohem výraznější, než si Narset pamatovala.

„Průvodkyně, omlouvám se, že ruším v tuto hodinu,“ řekl Taigam a ledabyle se uklonil. „Ale jde o naléhavou záležitost.“

„Jde o tu rekonstrukci? Jsem si vědoma, že v trupu je teď dost velká díra, ale rozmístili jsme tam stráže, aby se ujistili, že toho nic nevyužije. Zítra začnou stavbaři pracovat. Jen jsem si myslela…“

Taigamovi se netrpělivě sevřela ústa. „O to nejde.“

„Co to tedy je?“

Kdysi byli vrstevníci. Za jiných okolností by ho Narset možná chtěla za přítele. Ale Taigamovi vadilo, jak rychle prošla řadami Dračího oka a jak moc ji Ojutai upřednostňoval. Nemohla mu to mít za zlé. Na rozdíl od ní zůstal jejich drakovi věrný. Nebýt skutečnosti, že byl nucen volit mezi exilem a svou starou věrností, Taigam by se Ojutaje nevzdal. Určitě by proti němu nepovedl puč. Nicméně důvěrná známost společné historie znamenala, že sdíleli určitý druh znetvořeného příbuzenství. Za to mu Narset dovolila jeho svobody. Za to a také za skutečnost, že se mu stýskalo po Ojutajovi.

„Jde o tvého hosta.“ Taigam stál na prahu se založenýma rukama.

„Elspeth? Dnes nám velmi pomohla.“

„Je jen předzvěstí věcí budoucích.“

Ta slova z Narset vyrazila překvapený smích. „Taigame, nikdy jsem si nemyslela, že jsi pověrčivý —“

„Odpusť mi můj pokus o delikátnost, Průvodkyně. Protože jsi se ptala, řeknu to jasněji: divocí draci ještě nikdy nebyli schopni takového násilí.“

Narset mlčela.

„Může to být prostě náhoda, ale nemůžeme popřít možnost, že tento útok byl důsledkem jejího příjezdu,“ zmírnil Taigam hlas. „A nemůžeme riskovat, že se to stane znovu. Už teď jsme poškozeni. Co se stane, když nás napadnou znovu?“

„Nemáme žádný důkaz, že za to může přítomnost Elspeth.“

„Nemáme žádný důkaz, že to tak není,“ ozvala se dusivě jemná odpověď. V jeho slovech nebyl žádný jed, nic takového nebylo třeba. „Vzdali jsme se všeho, co nám bylo svaté, kvůli našim lidem, že? Zničili naši minulost a spálili naši budoucnost v naději, že tím vykoupíme svobodu Jeskajců. Jaký smysl má ta svoboda, když musíme znovu zemřít pro někoho jiného? Jestli máme kvůli někomu zahynout, měl to být Ojutai.“

Někdo jiný by ta slova mohl nazvat zradou. Narset zjistila, že to nedokáže.

„Pošli ji pryč, Narset. Tak daleko od Jeskai, jak je to jen možné,“ naléhal Taigam znovu. „Teď jsi Průvodkyně. Tvá nejvyšší odpovědnost je vůči tvému lidu. Na to nezapomínej.“

A na tohle Narset také nic neřekla.

Den se teprve začínal vpíjet do černé, bezhvězdné noci, když Elspeth zaslechla zdvořilé zaklepání na dveře. Otevřela je a zjistila, že tam stojí Narset s omluvným výrazem.

„Obávám se, že Jeskajci ti nepomůžou.“

Elspeth přikývla. Nepřišla na Tarkir s žádným konkrétním očekáváním, jen s touhou varovat, najít odpovědi. Bylo by lepší, kdyby byla schopná požádat o pomoc, ale za to Tarkir nenesl odpovědnost. Archandělka—

Narset si upravila popruh batohu přehozený přes rameno a tvář se jí naplnila divokým světlem.

„Ale já ano.“

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát