Tarkir: Dragonstorm [#3] │ Co pohltila minulost

Z dálky to vypadalo, jako by krev, vytékající z dračího těla byla sama obloha, která krvácí. Proudila z každé části jeho těla. Hejno menších draků obkroužilo zvíře, jako by už bylo mrtvé, štípali ho, kousali a vytrhávali z něj tolik kousků masa, kolik mohli, než by je chytily mohutné čelisti umírající šelmy. Drak stále letěl, a k hejnu pronásledovatelů se přidávali další draci, dychtiví po svém podílu na hostině. Draci spřažení s klany Tarkiru měli tendenci u své kořisti počkat, než zemře, aby ji sežrali. Jejich divočejší bratři ne.

Jeden z pronásledovatelů, opeřený drak s rudými šupinami, využil své šance. Vrhl se po oku svého většího protějšku a zabořil zuby do bulvy. Draci zařvali: jeden v agónii, ostatní vítězně. A štvaná obluda se řítila dolů, ramenem narazila do louky vysoké trávy a vyplašila gazely a další suchozemskou faunu. Býložravci se rozprchli a moře opálených těl poplašeně zabečelo. Jak se další draci snášeli na svou dosud živou kořist, gazely se rozprchly, rozdělily se do menších skupin a několik se jich oddělilo od stáda.

Jeden z nich — hladově vyhlížející samec, stále spíš kolouch, který sotva dosáhl dospělosti — se rozběhl ke stínu mohutné borovice. Běžel, lapal po dechu—

Ajani udeřil, a udeřil přesně: sekerou přesekl krk, takže hlava odplula o kus dál. Skoro celé poslední dvě hodiny pronásledoval stádo a nacházel v tom úsilí živočišný klid. Všechna jeho dřívější zaujetí zdvořilostí a ochranou nevinných před újmou, a teď byl tady, nic lepšího než zvíře. Ta ironie mu neunikla.

Ajani si zvíře s useknutou hlavou prohlížel, z pahýlu hrdla crčela krev. Jeho stará smečka by snědla gazelu syrovou. Bývaly doby, kdy by možná udělal totéž: méně z tradice, více z pohodlnosti. Ale ta myšlenka mu teď připadala nehorázná. V poslední době napáchal tolik škody, radoval se z ní, liboval si v krveprolití, které způsobil Multivesmíru. A když neměl výmluvu, že ho k tomu donutila Phyrexie, Ajani byl i tak sobecký a požadoval, aby ho Nahiri uzdravila, jako by to bylo právo, které mu odepřela.

Jak hladověl po vykoupení.

Jak zoufale toužil po odpuštění.

Ajanimu trvalo příliš dlouho, než si uvědomil, že jeho potřeba rozhřešení nemá nic společného s nápravou zla, které způsobil. Ne, bylo to na utišení jeho žalu, viny, nenasytného pocitu sebenenávisti. Ajani do jisté míry doufal, že když udělá dost dobrého, vymaže mu to z duše všechny hříchy, kterých se dopustil, když byl otrockým mazlíčkem Elesh Norn.

Což znamená, že veškerá Ajaniho tolerance vůči nesmyslné smrti byla pryč. To nejmenší, co mohl pro gazelu udělat, bylo zajistit důstojné zacházení s její mrtvolou. Ajani si opatrně přehodil mrtvolu přes rameno, vsunul si ji mezi krk a zlatý ramenní chránič, který nosil, a vydal se na dlouhou cestu domů do své chýše v divočině.

Později se za ním na obloze shromáždili mrchožraví ptáci, spirála černých křídel jako varování před blížící se bouří.

A ještě později se za ním něco v prachu probudilo.

Když se Ajani vrátil, rohatá postava stojící vedle jeho chýše se hluboce uklonila a její hladká tvář rozkvetla do zářivě bílého úsměvu. „Je to požehnání, že mohu opět stát ve společnosti hrdiny.“

Ajani sebou trhl. „Nur. Prosím. Mluvili jsme o tom. Nejsem žádný hrdina. Jsem sotva víc než—“

„Ano, ano. Jsi podvodník, jsi ostudou všeho, za čím jsi kdy stál. Zrádce, který dovolil aroganci a pýše—“ úsměv džinky při jejích slovech stále zářil.

„Milost,“ řekl Ajani a položil ulovenou gazelu na zem. Bílou srst měl pokrytou krví a přes širokou hruď se mu šikmo táhla rudá rána. Navzdory své melancholii se sférochodec neubránil úsměvu. Nur byla bezostyšně drzá: zdálo se, že jí je málo věcí svatých, a proslýchalo se, že by veřejně škádlila i abzanskou chánku, aniž by jí záleželo na tom, kdo je v doslechu. To by byl problém, kdyby v tom Nur nebyla tak zatraceně okouzlující, čehož si byla zřejmě dobře vědoma. „Dnes se nemohu zabývat jednou z tvých přednášek.“

Džinka si položila ruku na hruď. Byla zahalena do zářivých barev Abzanu a její smaragdová, zlatem lemovaná róba byla zvýrazněna purpurem. Na pravém rameni jí visel vak, jehož kůže se nadouvala geometrickými tvary.

„Já?“ podivila se Nur a ukázala na leoninovu chýši, jako by byla její. „Přednášku? Pomlouváš mě. Nikdy bych nic takového neudělala. Chtěla jsem jen říct, že každý z nás je muzeem svých triumfů a neúspěchů. Existence jednoho nepopírá existenci druhého.“

Ajani zavrčel, byl to varovný zvuk, a jeho humor se vytratil.

„Tohle nemůže být zdvořilostní rozhovor.“

Nur, která se nenechala vyvést z míry leoninovým hněvem, řekla: „Ne, nemůže. Pravdou je, že jsem dostala až hanebné množství jídla a myslela jsem si, že se o něj s tebou podělím.“

Džinka poklepala na tašku po svém boku.

„Jíst sám je, no, strašně osamělé, že?“ řekla Nur tiše.

„Jsou horší věci, které je třeba strpět,“ řekl Ajani vyrovnaným tónem. Nebylo to poprvé, co se ho džinka pokusila vylákat z jeho izolace. Abzanové vcelku respektovali Ajaniho soukromí. Když poprvé přiletěl na sféru, setkal se s jejich chánkou a slíbil, že bude pomáhat na jejich hranicích výměnou za výsadu, že bude ponechán svému osudu. Abzan samozřejmě souhlasil. Ale jak měsíce ubíhaly, Ajani se k nim občas připojoval na jejich loveckých a záchranných výpravách, a abzanský klan se tak dozvěděl o bolesti, kterou v sobě Ajani nesl, začal měnit názor. Záhy byli vysláni delegáti, aby přesvědčili Ajaniho, aby jim dovolil mu pomoci. Ajani si byl cynicky jistý, že to bylo pro zcela žoldnéřský účel. Proč by nechtěli, aby se k jejich lidem přidal sférochodec? Když odmítl devatenáctého velvyslance, začala se u jeho dveří objevovat Nur.

Naneštěstí pro něj měl Ajani Nur rád.

„To vskutku jsou,“ řekla džinka a její pozornost padla na něco za mohutným ramenem kočičího válečníka. „Například být mrtvý, rozzuřený a ztracený.“

Ajani se otočil. Vzduch vířil troskami. V písečném větru se pohybovaly tváře. Zmatené tváře, zkřivené zármutkem, vztekem a nenávistí. Nenáviděli jeho, nenáviděli Nur, nenáviděli živý svět, ze všeho nejvíc nenáviděli to, že je tam nechali, že jejich rodový strom vyhasl, jejich jména byla zapomenuta; nebyli ničím víc než masou neučesaných vzpomínek. Když se Ajani poprvé dozvěděl o vírech předků, považoval je za tragické. Teď jim trochu záviděl.

„Slyšela jsem historky z dob, kdy byl život jednodušší. Pokud chtěli starší obtěžovat živé svými stížnostmi, počkali, až bude slavnost, a pak se na ně vrhli. Teď dělají povyk, kdy a kde se jim zachce. Nemyslíš, že je to poněkud nezdvořilé? Naši mrtví umějí být ve své nevědomosti tak hrubí.“ Nur promluvila konverzačním tónem a vykročila ke sbírajícím se duchům. „Omlouvám se. Nebude to trvat déle než minutu.“

Džinka rozpřáhla ruce. Ajani, který se naučil uhýbat z cesty, když byla Nur v práci, obrátil pozornost na gazelu a vytáhl z batohu nůž, kterým ji rozříznul. Každá část bude použita. Od krve po kost, od šlach po zuby, pro vše najde Ajani využití. Alespoň tohle zvířeti dlužil.

„Ctění strýčkové, vážené tetičky, chápu, že máte problémy—“ Jestliže byl Nurin úsměv předtím zářivý, nyní byl fosforeskující. Její hlas nabyl jisté melodičnosti, kadence jako modlitba. „—a respektuji je. Chápu, jaké to je, cítit se unášeni proudem. Ztraceni. A máte plné právo cítit bolest. Ale nezapomněli jsme na vás. My vás neopustíme. Váš strom se najde a už se neztratí. To vám slibuji. Jen prosím, nejdřív potřebuji chvilku.“

Ajani nikdy nedokázal říct, co to je: skutečná magie, jakýsi vrozený dar uklidňovat duchy nebo skutečnost, že Nur s těmi ztracenými dušemi naprosto upřímně soucítila. Přes všechnu svou chytrost a zálibu v neuctivosti se Potulná správkyně (jak byla mezi Abzany známa) zuřivě starala o své povinnosti. Ať tak či onak, Nurina práce se ukázala jako neskutečně účinná. Vír předtím zabručel ještě několik křivd, nasytil se, nechal se rozptýlit a nechal Nur stát samotnou za ním, elegantně se uklánějící, s kajícným výrazem ve tváři.

„Předpokládám, že se zanedlouho vrátí, ale nejdřív si budeme moci dopřát snídani.“ Nur shlédla na Ajaniho řeznickou práci, ústa se maličko zkroutila nechutí, než je znovu přetvořila v úsměv. „Nebo možná oběd. Pojď, příteli. Pomůžu ti s tím.“

Ajani to nakonec musel přiznat. Jídlo, které Nur přinesla, bylo fenomenální. Daleko lepší než slabě ochucené gazelí maso, které opékal. Byla tam rýže voňavá kořením, teplé dušené maso, pomalu vařené maso, placky, kterými se sytila štědrost, a řada vedlejších jídel, pro něž Ajani neměl jméno. Nur ho donutila, aby to všechno vyzkoušel, a stále se usmívala tím zářivým způsobem, jako by si o tohle, o ni, o tuto nezaslouženou laskavost řekl.

„Jak se ti daří, Ajani?“

„Žiji,“ řekl leonin. On sám opekl morek i maso z gazely, první uchoval v kostech a druhé napíchl na ostré větve. „To je vlastně všechno, co si člověk může přát.“

„Být naživu a nic jiného?“ řekla Nur a mávla do vzduchu nakousnutým pečivem. Na holou zem pršely zlaté drobečky. „To bys mohl být klidně rostlina. Bez urážky, ale zní to neuvěřitelně nudně.“

„Nuda je bezpečná,“ řekl Ajani a okamžitě toho litoval.

Džinka se po těch slovech vrhla, jako by jí podal vybranou porci masa.

„Bezpečí—“ řekla Nur a předklonila se. Pryč byla hravost v jejím hlase a výrazu. Na jeho místě zneklidňující intenzita a Ajani si znovu vzpomněl, že existuje důvod, proč byla její neuctivost tak tolerována. „—není totéž co štěstí. V zamčeném trezoru můžeš být v bezpečí, zatímco umíráš na zranění břicha.“

„A ty si myslíš, že umírám,“ řekl Ajani se založenýma rukama. Jeho chýše byla prázdná kromě toho nejnutnějšího, trochy potravin a celé řady zbraní. Leonin si nenechával nic, co by mu poskytlo i minimální pohodlí, i těch pár dárků — vyšívané přikrývky a polštáře zdobené krajkami — které mu opatřili Abzanci, měl pečlivě uložené a zabalené v koutě; bylo to od něj směšné, to věděl, ale Ajani měl pocit, že si je ještě nezaslouží.

„Přesně tak. Pomalá mučivá smrt ducha. Nevím, jak dlouho vy sférochodci žijete, ale dovedu si tě představit i za sto let: duté oči, duch ve všech směrech, až na to, že jsi pořád z masa a kostí.“

„Předpokládám, že to by ze mě udělalo přízrak,“ řekl Ajani nedůtklivě, protože nebylo možné strávit nějaký čas v Nurině přítomnosti a nenechat se tím ovlivnit.

Nur pokrčila rameny. „Abzan ti může pomoci, to víš.“

„Nestojím o pomoc.“

Džinka zvedla ruce. „To jsi dal najevo dostatečně. Jen říkám, že by ti Abzan mohl pomoci. Koneckonců, klan má s mrtvými poměrně jedinečný vztah.“

To byl rozhodně jeden ze způsobů, jak popsat rodové stromy, které Abzan udržoval. Tyto rostliny se nepodobaly ničemu, co Ajani kdy viděl: napůl živé dřevo, napůl záplava zlatých duchů.

„Tím, že jsme si je drželi nablízku, jsme zjistili, že není úniku před minulostí, ani v mučednictví. Já se teprve smiřuji s tím, co se stalo,“ Nurina tvář se znovu roztáhla do zářivého úsměvu. „Což může být obtížný proces. Ale právě proto májí v Arašinu spoustu poradců, kteří žijí nádherně přepychové životy.“

„Správkyně—“

„Jen se nad tím zamysli, ano? Nic víc nechci. Jsi můj přítel, Ajani—“

Někdo jiný ho také nazval přítelem, věřil, že je stále její přítel, dokud na ni nevztáhl sekeru. Ajani nikdy nezapomene na Jayin obličej, když se řítila z Manového vrtu, ani na její zármutek, ani na zradu v jejích očích.

Nurin hlas se změnil v šepot, poprvé skutečně vážný, nelítostný ve svém smutku. „—a mám o tebe starost. Tohle není život. Tohle je jen odložená smrt.“

„Nebo trest,“ řekl Ajani, neschopen pohlédnout jí do očí.

„A kdo rozhoduje, kdy konečně trest vyrovná zločin?“

Po zbytek jídla už nepromluvili, což Ajaniho mrzelo jen nepatrně.

Kdyby záleželo na Narset, vzala by s sebou jednoho ze starších draků, některého, kdo by nebeským jezdcům nechyběl, ale dospívající samice si nedala říct a z příslibu nadcházejícího dobrodružství byla přímo nadšená.

„Bylo by mi ctí sloužit v této výpravě, Průvodkyně,“ prohlásila udýchaně v obecném jazyce snad už po několikáté a ocasem pleskla o podlahu. „O téhle příležitosti jsem vždycky snila. Pokud mi toto privilegium dovolíte, budu…“

„Ano, ano,“ řekla Narset. „Fajn. Buď zticha, prosím. Ráda bych odešla, než si toho klášter všimne.“

A tak si Narset osedlala mladou dračici, trochu rozladěna tím, že se nechala tak snadno to přemluvit, a vědoma si toho, že ostatní obyvatelé hnízdiště kvůli nim mohli způsobit poplach, ale rozhodli se to neudělat. S nezúčastněným zájmem přemýšlela, co by asi řekli, kdyby se jich ostatní mniši vyptávali, ale o chvíli později to pustila z hlavy. Narset jim zanechala rozsáhlé instrukce a další užitečné dokumenty. Budou v pořádku. Přinejhorším to bude trochu nepříjemné, až se Narset vrátí.

Elspeth se vznášela za ní bez jakéhokoliv komentáře nebo zběžného pokusu o konverzaci, za což byla Narset ráda, protože neměla vlohy pro nezávaznou konverzaci, i když si uvědomovala podivnost andělova chování. Byla stále více přesvědčena, že Elspethino povznesení té ženě vzalo tolik, kolik jí dalo, že aby zapálilo její nebeskou moc, muselo spálit ty věci, které z ní kdysi dělaly člověka. Narset přemýšlela, jestli si toho všimla a jestli ji to vůbec zajímá.

Elspeth nepromluvila, dokud rudé listí a drahokamy zdobená jezera na jeskajských územích neustoupila zničenému terénu.

„Tohle je tedy Zámotek?“ Zdálo se, že holou skálu zalévá slabá opalescence.

„Ano, je,“ řekla Narsetina dračice dychtivě. „Říká se, že před tou titánskou bitvou to byla bujná divočina—“

Narset zavrtěla hlavou. „To je ovšem čisté přikrášlování. Vždycky to tu vypadalo takhle.“

"Jste kazisvětka," utrousila dračice.

„Vrátila ses sem od té doby, co jsi se střetla s dračími pány?“ zeptala se Elspeth.

Najednou byla Narset znovu v bitvě. Začínalo být jasné, že povstalečtí vůdci jsou ve výhodě. Jejich přízrační draci se čerstvě narodili do světa a stále vládli mocí bouře, která je stvořila, zatímco jejich protivníci strávili staletí ve smrtelné samolibosti a v přesvědčení o své nenapadnutelnosti. Narset pobídla Šiko kupředu a oba se proměnili v hrot kopí mířící na hrdla tarkirských pánů. Zavřela oči, když Dromoka sežehla vzduch světlem svého dechu, cítila, jak Šiko uhýbá vzhůru a žár odumírá. „Ještě kousek,“ řekla jí. Ještě trochu a dračí vládci se zlomí, tím si byla jistá.

„Až příliš často,“ řekla Narset. „Příběhy vždycky končí tím, jak jsme je zahnali do bouře. Zní to tak hrdinsky. Ale často si říkám, jestli se dračí vládci neskrývají a nečekají na svůj čas, než se vrátí na Tarkir. Nebo byli zničeni bouří a přitom infikovali samotnou podstatu sféry svou záští vůči nám. Není to tak přitažené za vlasy, jak to zní. Když se podíváš dolů—“

Narset ukázala dolů k místu, kde v zemi zela obrovská trhlina. V rozlehlé propasti se vznášely pravidelné osmistěnné monolity různých velikostí, z nichž každý zářil strašidelnou září.

„Hedrony,“ řekla Elspeth překvapeně. „Vím, že je Nahiri postavila na Zendikaru, aby spoutaly Eldrazi. Ale co dělají tady? O tom, že by Nahiri byla na Tarkiru, se nikdy nemluvilo.“

„To Ugin ji naučil, jak hedrony tvarovat. Alespoň tak mi to bylo řečeno. A tyhle drží kus jeho životní síly.“ Narset zlehka zatáhla za otěže, a dračice se, po tichém zamumlání Stačilo říct, vrhla střemhlav dolů.

„Jestli existují odpovědi na to, co se děje tady a jinde v Multivesmíru,“ řekla Narset, když přistály. „Najdeme je na tomto místě.“

Ti, kteří hledají, najdou cestu.

Přijď do chrámu, kde tě čeká pravda.

„Elspeth—“

„Taky jsem to slyšela.“

Nahoře se začala stahovat bouře, zubaté mraky ustupovaly náznakům očí, vyceněných zubů.

„Klášter bude chtít vědět, že se formuje další bouře,“ řekla Narset tiše s rukou položenou na krku dračice. „Potřebuju, abys šla—“

„Raději bych prožila dobrodružství, pokud vám to nevadí.“

Narset vtiskla hlavu do bílého hrdla, a když to udělala, ucítila, jak jí dračice opětuje stejnou minci, a čenichem se dotkla její tváře.

„Já vím, ale jednota mysli—“

„Vychází z toho, že se jedinec vzdá osobních potřeb v zájmu pomoci druhým. Jsem si toho vědoma, Průvodkyně. Ale stejně se mi nechce.“

„Ale uděláš to?“

Dračice zamávala křídly jako rozzuřená husa, vzepjala se, a chovala se každým coulem jako otrávená puberťačka, kterou ostatně byla, i když byla pravděpodobně o několik desítek let starší než Narset. Pohlédla smutně na obě ženy a povzdechla si.

„Ale láme mi to srdce. A moc si beze mě neužívejte.“

„Nebudeme,“ uklidnila ji Narset, udělala dlouhý krok zpět, a když se dračice ve spirále vznášela k obloze, celou dobu přemýšlela, nakolik je to proto, že je poslušná protokolu, a nakolik je to proto, že se bojí vystavit tvora nebezpečí.

Když už nebyla ničím jiným než bílým zábleskem na obloze, zeptala se Elspeth:

„Co teď?“

„Já—“

Do chrámu, než bude pozdě.

„Něco tady je,“ řekla Elspeth a její hlas ztratil něco ze své afektovanosti — i když Narset nedokázala přesně určit, co do něj prosakuje.

„Mám pocit, že to vychází z těch hedronů. O čem to mluví? Jaký chrám? Tady žádné chrámy nejsou. Já bych to věděla. Byla jsem tu už tolikrát.“ Narset to teď cítila: mravenčení, jako pocit před úderem blesku. Vzduch se zdál být elektrizovaný, živý. Hladový. A co víc, cítil se netrpělivý a na jeden závratný okamžik byla Narset opět dítětem a snažila se rozluštit jednu z Ojutajových hádanek, i když její učitelka čekala a dívala se.

Do chrámu v srdci bouří.

„Je to krásné, že?“

Narset se vytrhla z myšlenek, když se ze zdánlivé nicoty vynořil muž s dlouhými černými vlasy, které byly téměř pláštěm pro jeho nahé tělo. Jeho rysy téměř zakrýval příliš dlouhý plnovous, ale Narset by jeho oči poznala kdekoliv.

„Sarkhane,“ řekla Narset tiše. „Už je to nějaký čas.“

Muž sklonil hlavu. Po svalnaté postavě se mu táhly čerstvé, živé jizvy a to, co měl na sobě, vypadalo opotřebovaněji, než si Narset pamatovala. „Našel jsi ty mamutí kosti, které jsi hledal?“

„Ano.“ Narset na něj zírala a cítila, že je něco špatně. Sarkhan musel mít nějaký důvod, proč tu být. „Co děláš u Zámotku?“

Oči se mu vlhce, žhavě a horečnatě leskly, když vzhlížel k dračí bouři. Touha v jeho tváři uváděla Narset do rozpaků svou intenzitou a zjistila, že musí odvrátit zrak.

„Asi hledám naději,“ řekl Sarkhan a přiblížil se ještě blíž, jen zpomalil, když Elspeth vytáhla meč. Přimhouřil oči. „Z takové bouře jsi přivolala přízračné draky, že? Bouře větší a divočejší, než jakou kdy Tarkir viděl. Od té doby sleduji počasí a myslím, že sféra touží po přídavku.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Elspeth hlasem chladným a plochým jako ocel.

„Z Tarkiru přišli draci—“

„Nemyslím, že všichni draci dokážou vystopovat svou genealogii až k—“ začala Narset, která si občas nemohla pomoci.

„A z Tarkiru vzejdou další,“ řekl Sarkhan. Něco v jeho očích Narset zneklidnilo: chorobné uctívání, které tam hořelo, jí připomnělo umírající zvíře, které se samo vleče vpřed jen z nouze. „Celý Multivesmír se stane říší draků.“

„Tohle se nestane, dokud budu žít,“ řekla Elspeth.

„To se dá napravit.“

Boj, pokud se tomu tak vůbec dalo říkat, skončil několik vteřin po jeho začátku. Sarkhan Vol byl mocný muž a zkušený voják, který přežil dost bitev na to, aby věděl, jaký je bojovník. Ale ve svém horečnatém stavu, zbavený moci, nebyl ničím jiným než dalším smrtelníkem a Elspeth byla jak archandělem, tak sférochodcem. Sarkhan se vrhl vpřed a Elspeth se jeho čepeli bez námahy postavila, její svatá tvář postrádala cit, když ocel zazvonila o ocel.

„Dost.“

Pak ho praštila.

Byl to brutální, účinný a naprosto nečekaný tah ze strany Elspeth. Sarkhan ztěžka dosedl na zem, dlaň nad místem, kde ho Elspeth udeřila do žeber rukavicí v kroužkové zbroji. Zdálo se, že ho naprosto udivilo, že byl vyveden tak šikovně, že nevzhlédl, ani když na něj andělův okřídlený stín dopadl jako rozsudek.

„Elspeth. Počkej.“ řekla Narset. „On— Sarkhane, stůj!“

I když Elspeth zasáhla Sarkhana tvrdě, nestačilo to. Když se otočila, aby se podívala na Narset, Sarkhan se napjal a zavrčel. Úhel byl perfektní. S archandělovými křídly se nebude moci otočit, ne dost rychle, ne dříve, než jí Sarkhan vrazí čepel do žeber. Narset neváhala, prsty se jí propletly v komplikovaném vzorci, než roztáhla ruce, a mana jí proudila skrz. Indigové světlo se zavlnilo vzduchem. Výbuch srazil Sarkhana na zem tři metry daleko, supěl, bezmocný a omráčený.

„Na Tarkiru už bylo dost smrti,“ řekla po dlouhé odmlce s rukou položenou na Elspethině zápěstí. „Víc nepotřebujeme.“

Elspeth na ni hleděla s výrazem, který připomínal sochu, byl dokonalý, hrozný a chladný. Ale pak to změklo a v očích měla lítost, když se podívala na Sarkhana, lítost v ohybu úst, když znovu zasouvala meč do pochvy.

„Jestli na nás ještě jednou zaútočíš, zabiju tě.“

Jak hladověl po šanci stát se znovu něčím víc než jen ufňukaným masem s měkkou kůží. Zlomeným. Sarkhan se chytil za hrudník a cítil, jak se nesprávně umístěné žebro pohupuje a odráží jako ručička hodin. Byl ponížen. Bývaly doby, kdy mohl oba své protivníky snadno vyřídit, ale ten čas byl ztracen spolu s přístupem ke svému skutečnému já. Jediné, co teď Sarkhan měl, byla tato forma, tento červ těla: bez křídel, slabý, bezcenný. Jeho dračí podoba byla stále na dosah, ale proměna byla v těchto dnech mnohem těžší. To, co mu kdysi připadalo jako svoboda, mu teď připadalo jako mučení: jeho tělo se už nedočkavě nerozvíjelo v metamorfózu; křičelo bolestí. Všechno ho bolelo. A kdyby záleželo na tom, co teď jeho tělo skutečně chtělo, zůstal by navždy člověkem, což ho děsilo.

Jak zoufale toužil po tom, aby mu byla vrácena minulost a odstraněna tato nenávistná současnost. Sarkhan polkl, aby potlačil bolest, odkulhal, dlouhé vlasy mu splývaly po tváři. Hodiny šel pěšky od Zámotku na studené stepi území Mardu. Sarkhan nebyl sám o sobě ostrakizován. Nic mu nebránilo vrátit se ke svému lidu, kromě toho, že se styděl za to, že přišel o svou moc, že se stal někým tak slabým. Tak si postavil chatrč tady v pustině, kde ho nikdo nemohl vidět v jeho ubohosti. Zaujat svou agónií, vzpomínkami na to, co bylo předtím a co přišlo potom, radostí, kterou kdysi měl, a touto strašlivou ztrátou, nevšiml si postavy v kápi, která stála před jeho chatrčí, dokud nepromluvila.

„Sarkhan Vol,“ řekla postava dunivým hlasem. „Slyšel jsem o vás neuvěřitelné věci.“

Sarkhan se úžasem ani nedotkl tváře, jen na vetřelce hleděl s chladným výrazem nedůvěry. „Co chcete?“

„Jmenuji se Taigam,“ řekl muž a stáhl si kápi z obličeje, „a vlastně si myslím, že mám něco, co vy chcete.“

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát