Tarkir: Dragonstorm │ Jeskai: Neznámá cesta

Pronikavý skřek krahujce se rozezněl krajem, když přelétal přes karmínové vrcholky hory Cori. Měkké peří a ostrá křídla vyrytá do moře mraků, sebevědomý tah štětcem na šedobílém plátně. Dole se míhaly šmouhy hnědé a zelené, rýžová pole se rozpouštěla ve vesnicích, až se změnila v nápadnou, živou oranžovou a červenou kláštera na hoře Cori. Vysoké pagody se zvedaly k obloze a rozšiřovaly dosah už tak vysokých kamenných věží a vrcholků hor.

Krahujec znovu zakrákal, když přelétal nad klášterním pozemkem a vyhýbal se stoupajícímu drakovi. Jak pokračoval v cestě, mohutná lidská architektura pod ním ustoupila přírodním útvarům kaldery za ní. Obsidiánový povrch ochlazených lávových proudů vybíhal v nádherných obloucích proti křišťálově modrým vodám jezera a v odpoledním světle tančil.

Náhle krahujec se skřípěním slétl, oči a pařáty upřené na příslib jídla. Při sestupu jen těsně minul člověka sedícího v lotosové póze na jednom z obsidiánových útvarů. Tak tichá byla jeho meditace, tak klidný dech, že ho krahujec vůbec nezaznamenal.

Muž na jeho skřek vůbec nereagoval. Ani nereagoval na šplouchnutí vody pod sebou, ani na zvuk kroutících se šupin, ani na lapající boj a konec života. Ashamův dech pokračoval klidným tempem a zvuky přirozeného světa se vytrácely, jak se soustředil do sebe.

Přichází dech.

Ashamova víčka se zachvěla, jak se mu rozšířila hruď, hrubá látka jeho róby se mu lehce otírala o kůži. Po čele mu stékala jediná krůpěj potu, která završila dlouhou cestu přes jeho vyholenou hlavu, aby mu zůstala těsně u koutku oka. Přesto si toho Asham nevšímal.

Vzduch přes plíce. Mana druhou bránou.

Asham jediným plynulým pohybem opustil svůj meditativní postoj a uvolnil se s drakem inspirovanou grácií. Jeho těžiště se plynule posunulo, jak se otočil na nohy, tělo se kroutilo v nacvičeném rytmu.

Končetiny kloužou, jako drápy trhají vzduch.

Asham napnul ruce do tvaru drápu, setrvačnost ze spirály se teď nataženýma rukama roztáhla do malátných oblouků a jednotlivé kroky formy se mu zaryly hluboko do svalové paměti.

Uvolni své já. Vypusť dech a vykouzli plameny!

Asham vytřeštil oči a vyjekl. Jeho paže se napřáhly silou a napjaté ruce v pozici drápů se roztrhly ve vzduchu.

Jeho provedení fyzické podoby bylo dokonalé.

Ale žádné plameny se neobjevily.

Asham se s rozčilením vrátil k meditaci v sedě. Cítil, jak se mu mana z těla vytrácí jako pot, aniž by z něj vyšlehla sebemenší jiskřička mystických ohňů, které měla ta forma odemknout.

Znovu.

Asham se nadechl nosem.

Přichází dech.

Snažil se soustředit, vyprázdnit myšlenky.

Ale v duchu viděl její tvář.

Vzduch přes plíce.

Hloupý škleb té temurské bojovnice, jejíž samotná přítomnost byla urážkou jeskajského chrámu, který navštívila.

Mana druhou bránou.

Výzva, kterou proti klášteru vznesla, se odrážela v Ashamově paměti. „Povolej svého nejslibnějšího žáka,“ řekla.

Končetiny kloužou—

Jeho hrdost na to, že byl vybrán staršími. Jeho dychtivost pokořit arogantního poutníka.

—jako drápy trhají vzduch—

Celý klášter se dívá. To očekávání, praskání na nádvoří. Úcta jeho spolužáků, čest hory Cori, to vše bylo v sázce, když obcházel bojovnici.

—uvolni své já, vypusť dech—

Boj, který trval jeden jediný úder!

… ale neskončil tak, jak skončit měl.

—vykouzli plameny!

Asham ležel na zádech, omámený, zíral na modrou oblohu a divil se, proč se mraky hemží tak závratnými obrazci.

Vykouzli… plameny!

Ticho, až na zvonění v uších.

To se mu nepodařilo.

On byl nepodařený.

Vykouzli… plameny…!

Čerstvá vzpomínka se střetla s jeho přítomností, když Asham zjistil, že bezmocně mává rukama, zatímco ho setrvačnost jeho příliš horlivého úderu spárem vyvádí z rovnováhy. Chvíli si myslel, že se vzpamatuje — ale jeho těžiště se nepatrně naklonilo přes prsty u nohou a on se řítil dolů, padal do modrých vod pod sebou a přistál na břiše s bodavým šplouchnutím.

Asham se nedůstojně škrábal v ledové modři a lapal po dechu, když se probíjel hladinou jezera.

„To se ti povedlo, Ashame.“

Asham prudce otočil hlavu a ve tvářích se mu objevily rozpaky — jen aby ho přemohla úleva při pohledu na šklebící se tvář, která ho vítala od břehu.

„Ru!“ Asham mocně kopl, švihem se vyšplhal na hladinu a přistál na nohou. Jeho látkové boty klouzaly po hladině vody, když našel rovnováhu. Asham si s mírnou lehkostí včaroval manu do nohou, lehce přeběhl hladinu jezera a vyskočil, aby svého ainočího přítele objal.

Ru se zasmál a Ashama odstrčil. „Pořád to děláš tak, že technika oblačného kroku vypadá snadně, co?“

Asham zavrtěl hlavou. „To říká ten nejrychlejší kluk z vesnice. Vedle tebe vypadá můj oblačný krok jako nějaký postoj s olověnou nohou.“

Ru dobromyslně pokrčil rameny. „Vzpomínka zjevně zkreslená nostalgií a pokorou. Koneckonců jen jeden z nás je teď váženým mnichem kláštera na hoře Cori.“

Asham zasténal. „Nechci o tom mluvit.“

„O čem?“

„Přesně tak.“ Asham se rozhlédl, aby změnil téma. „Co tě přivádí až k jezeru?“

„Náš rodinný vůl potřeboval trochu vody,“ odpověděl Ru věcně.

„Paipai potřeboval vodu.“ Asham se podíval dolů na břeh, kde skutečně stál vůl.

„Paipai minulou zimu zemřel. To je Guaiguai.“

Asham se odmlčel. „Omlouvám se.“

„Pár let v klášteře a zapomene, jak funguje život na farmě,“ škádlil ho Ru. „Roční období ubíhají, zvířata umírají. Tak to chodí.“

Asham obrátil oči v sloup a začal si ždímat rukávy promočeného roucha. „Ale já tě znám, Ru. Asi jsi tři noci brečel.“

„Ano, určitě,“ odpověděl Ru. „Paipai pro mě znamenal celý svět.“

Asham zavrtěl hlavou. „Víš, že blíž k vesnici jsou přístupnější napajedla, kam můžeš vzít svého vola. A také méně zrádné cesty.“

Ru pokrčil rameny. „Ano,“ řekl, „předpokládám, že ano.“

Oba chvíli tiše stáli a dívali se přes jezero, jejich myšlenky byly přerušeny hlasitým šploucháním, které se ozývalo od nedalekého vola.

„Jak to jde? Ve vesnici?“ Asham se snažil udržet svou otázku nonšalantní.

„Docela dobře,“ odpověděl Ru a jednou tlapou se poškrábal za špičatým uchem. „Tví rodiče tě pozdravují. Řekli mi, že když na tebe narazím, mám ti říct, že jsou na tebe moc pyšní.“

„Kéž by to neudělali,“ stěžoval si Asham. „Opravdu teď nepotřebuji žádný další tlak.“

„Ale ne, mám takové podporující rodiče. Můj život je tak těžký,“ škádlil ho Ru. Jeho hravé škádlení zakolísalo, když spatřil na přítelově tváři zasmušilý výraz. „Hej. Co tě trápí?“

Asham se otočil a vydal se zpátky ke svému meditačnímu bidýlku. „Nic.“

„Tvé čelo je bouřkový mrak obav, příteli,“ zavolal za ním Ru. „A ani jezerní voda nemůže zakrýt ten pach stresu, co z tebe cítím.“

„Na psa máš možná až moc ostrý nos,“ zabručel Asham.

„A ty zas možná moc ostrá slova,“ odsekl Ru.

Asham se na svého přítele zamračil. Ru jeho pohled opětoval, ruce zkřížené na prsou.

Pomalu se zamračení na Ashamově tváři změnilo v uličnický úsměv. „Ty si myslíš, že jsi lepší než já jen proto, že jsi suchý?“

Ruovou odpovědí bylo šplouchnutí vody do Ashamovy tváře.

Asham zaprskal a rozběhl se za ním, ale Ru plně využil svého náskoku, nohama se přehoupl přes jezero jako tančící vážka a s každým krokem se od něj roztahovaly dokonalé vlnky. Ač se Asham snažil sebevíc, nedokázal svého přítele chytit ani ho pořádně pocákat. Pokaždé, když se přiblížil, podařilo se mu uhnout a uskočit z cesty a vracel se s ladnými proudy vody, které jako by vždy našly svůj cíl.

„Ty podvádíš!“ Asham se zasmál, když ho Ru znovu pocákal.

„Ne. Já jenom vyhrávám,“ zavolal Ru, když se přikrčil za obsidiánový výčnělek.

Když se Asham zadíval na útvar, napadla ho myšlenka. Ponořil ruku do vody a využil manu, aby kolem otevřené dlaně vykouzlil vzdušný vír. Rychlejší větry k němu přitáhly vodu do vířícího cyklonu. Asham rychle vylezl na kámen nad sebou a za sebou nechal tajfun vody. Nahoře viděl Rua, jak stojí na vodní hladině a opatrně vyhlíží přes okraj sloupu pod sebou. Nechápal.

Asham s heknutím pohnul vírem před sebe, spirálovitý vzduch se zvedl a vylil na Rua celý příval vody. „Mám tě!“ vykřikl Asham, když se potopa zřítila.

Překvapený výkřik. Prasknutí vody. Asham se usmál, potěšen svým triumfem.

Úsměv se pomalu vytrácel, jak šplouchající voda nejevila žádné známky Rua.

Asham spěchal a klopýtal dolů po kamenném výběžku, vedle něj poskakovaly oblázky a kameny. „Ru? Ru!“ Nic v dohledu. Žádná odpověď, kromě šplouchání zvlněné vody o obsidián. Vystoupil Asham, očima zkoumal nejprve hloubku, pak obzor a obavy stoupaly. Pořád nic.

Asham udělal dva kroky, než se z hladiny jezera vynořil pár rukou, uchopily Ashama za kotníky a stáhly ho dolů. Asham nedůstojně vykřikl, když ten den podruhé spadl pod vodu. Překvapení se rozplynulo v podráždění, pak pobavení při pohledu na Rua, tmavě šedou srst pod vodou nafouknutou, z čenichu mu unikaly bubliny smíchu.

Ti dva doplavali nahoru a společně rozrazili vodní hladinu. Od obsidiánových skal se odrážely cákance a výkřiky, jak oba plavali zpátky ke břehu. Ru se vyškrábal na plochý kámen, Asham hned za ním, a oba sebou plácli na záda, dívali se na blankytnou oblohu a lapali po dechu.

Nedaleko je Guaiguai pozoroval znuděnýma očima, nijak ho to nezaujalo.

„Jsi rychlejší,“ řekl Asham.

„Jsi si jistý, že jsi jen nezpomalil?“ zeptal se Ru.

„…ne,“ odpověděl Asham a posadil se.

Ru chvíli čekal a tiše oddechoval, zatímco Asham hleděl do hlubin jezera. „Takže,“ řekl Ru po chvilce dlouhého mlčení, „chceš mluvit o tom, proč jsi tak náladový? Nebo se chceš tématu vyhnout záhadnějším sebepodceňováním?“

„Zvoral jsem to,“ vyhrkl Asham.

„Co?“

„Zklamal jsem celý klášter. Jsem ostudou svých spolužáků a jméno Jeskai jsem protáhl špínou.“

Ru zavrtěl hlavou. „To… zní jako pěkná pohádka. Co se vlastně stalo?“

Ashamova historka z něj vypadla, změť slov, frustrace a vzteku bublala. O temurské tulačce, která navštívila klášter. O jeho možnosti reprezentovat svou třídu žáků v zápase. O potupné porážce. Ru tiše poslouchal, dokud jeho příteli nedošla slova. S povzdechem vstal, pořádně se protáhl a pak si vytřásl vodu z těla.

„Mně to připadá, jako bys nezklamal celý svůj klášter,“ řekl nakonec Ru.

„Copak jsi neposlouchal—“

„A že nejsi ostudou svých spolužáků,“ pokračoval Ru. Asham znovu začal protestovat, ale Ru zvedl ruku. „Zní to, jako by ses před svými spolužáky styděl. Ale Cesta znamená víc než jen boj.“

Asham se ušklíbl. „Jistě, jistě. Ale když tě Cesta vede k souboji v bojovém umění s nepřátelským klanem, těžko říct, že to není o boji.“

„Ale tohle byla temurská bojovnice. Poutnice, že? A požádala o souboj s žákem kláštera?“ Ru pokrčil rameny. „Vypadá to, že ji zajímala spíš výměna stylů než vítězství nebo prohra.“

Asham zklamaně zavrtěl hlavou. „Neslyšel jsi, jak se ptala. Nebylo to kvůli výměně myšlenek, bylo to zřejmě proto, že se považovala za nadřazenou.“

Ru naklonil hlavu na stranu. „Nepovažoval ses před zápasem za nadřazeného? Důvěra ve vítězství je pro každého bojovníka nezbytná, že?“

Asham se postavil na nohy a začal přecházet sem a tam. Guaiguai za ním sledoval jeho pohyby očima. „Překrucuješ moje slova.“

„Odrážím jen to, co slyším.“

„Chováš se tak moudře, na to, že jsi sedlák, který se bojí vstoupit do kláštera.“ Slova z Ashama zasyčela. Ru si povzdechl a vstal.

„Aha. Takže jsme zpátky u tohohle tématu.“

Asham zavrtěl hlavou a zamračil se. „Svět se změnil, Ru. Byli jsme svědky konce věku dračích pánů. A osud nás oba povolal, když nás starší z hory Cori pozvali, abychom studovali v klášteře. Klášter svobodného učení, který už není vázán Ojutajovými tradicemi! Ale tys to odmítl.“

Z Ruovy hrudi se vydralo tiché zklamané zavrčení. „Pleteš si příležitost s osudem, Ashame.“ Mávl rukou směrem k hoře, směrem ke klášteru. „Klášter byl pro tebe tou správnou volbou. Ale vesnice a pobyt s rodinou, to bylo to pravé pro mě. Každý si musí najít svou vlastní cestu. Tvá je být mnich a bojovník. Já jsem farmář.“

„Jsi příliš silný na to, abys promrhal své schopnosti farmařením!“ vykřikl Asham. „Jeskai tě potřebuje! Tvůj oblačný krok je rychlejší než kohokoli jiného, se kterým jsem cvičil.“

„Jen dovednost vybroušená při sázení rýže na našich farmách,“ odpověděl Ru. „A taková, která tomu účelu dobře slouží. Opravdu myslíš, že tví rodiče svůj život promrhali? Kdo si myslíš, že pěstuje jídlo, které v klášteře jedí?“ Ru mu udeřil pěstí do hrudi. „Také sloužím Jeskai, Ashame.“ Pěst změkla v otevřenou tlapu. „A stejně tak jsem zklamaný, že se naše cesty rozdělily, ale věřím, že jsme tam, kde potřebujeme být.“

Asham se zakoktal a jeho další poznámka vykolejila. „Ty— já… o tom to není.“

Ru si povzdechl. „Jistě. Samozřejmě že ne.“

Asham tvrdě kopl do kamínku. Oba se dívali, jak skáče přes jezero. „Starší mě povolali dopředu jako nejšikovnějšího učedníka. Ale všechny jsem zklamal. Tak jsem si myslel… myslel jsem, že když se naučím tuhle závěrečnou bojovou formu, dokážu, že jsem toho hoden.“ Asham volně pohyboval pažemi mezi jednotlivými formami. „Uvolni své já. Vypusť dech. Vykouzli plameny. Jenže já nedokážu vykouzlit ani jiskru.“

Seděl, hlavu svěšenou v dlaních. „Vím, že to zní hloupě. Ale musím znovu získat svou čest. Musím se naučit tu poslední formu. Pak musím vyzvat tu Temurku k odvetě. Musím vyhrát.“

Ru se posadil vedle Ashama a konejšivě se o něj opřel ramenem. „Pokud je jedním z kroků formy uvolni své já, tak podle mě říkáš až moc 'musímtoato', což je s tím trochu v rozporu,“ řekl.

Asham otevřel ústa, aby odpověděl, ale uvědomil si, že žádnou rozumnou odpověď nemá.

„Zmiňuješ se taky o své cti, ale prostá ztráta neznamená narušení cti nebo respektu,“ pokračoval Ru. „Cesta říká, že můžeme prohrát a přesto zůstat čestní. Dali tví mistři najevo, že se cítí zneuctěni tvým výkonem? Nebo děláš to, co děláš vždycky, že se držíš standardů, které od tebe nikdo nečeká?“

„To není… já ne… zakoktal Asham.

Ru se zazubil a šťouchl Ashama do čela. „Aha. Takže to děláš zas.“

Asham si povzdechl a opřel si hlavu o Ruovo rameno. „Chyběl jsi mi, Ru.“

Napůl čekal, že se Ru odtáhne, ale neudělal to. Asham se na okamžik soustředil jen na to, aby naslouchal stoupajícímu a klesajícímu dechu svého přítele, zatímco ti dva otáleli a odpolední slunce z nich pomalu vysušovalo poslední vlhkost.

Nakonec Ru vstal, obrátil se k Ashamovi a zvedl ruce do neutrálního postoje. „Tak dobře,“ řekl.

Asham zamrkal. „Dobře co?“

„Ukaž mi tu formu,“ mávl Ru na Ashama. „Tu, kterou jsi pořád kazil, když jsi spadl do vody. Zapomeň na sebe a na své povinnosti. Nauč to mě.“

Ashamovi se po tváři rozlil úsměv, když vykročil vpřed, klepl si zápěstím s Ruovým, připravený zápasit.

Ai Wen sestupovala po horské stezce poklidným tempem, její krok byl stejně lehký jako její srdce. Její cesty byly plodné a mnoho získala od jeskajských mnichů, kteří ji v posledních dnech hostili. Ačkoliv ji mnozí v její vesnici varovali před odtažitým, odměřeným postojem, který z některých Jeskajců vyzařoval, zjistila, že většina starších, které potkala, je pokorná a vstřícná. Představa jednoty všech klanů, kdysi jen naivní žert, se teď zdála… dobře, když už ne pravděpodobná, tak aspoň možná. Dobře strávený měsíc.

Ai Wenina dobrá nálada se jen zlepšila, když její pozornost upoutal strom kousek od stezky. Na větvích se v paprscích pozdně odpoledního slunce houpaly ty nejzralejší a nejlahodnější plody kaki. Utrhla jedno z větve a pořádně si ukousla. Po jazyku jí přeběhl záblesk sladkosti, když jí po tváři stékala šťáva.

„Stůj, bojovnice.“

Ai Wen se otočila. Za sebou spatřila postavu, rýsující se proti zapadajícímu slunci. Znovu se pořádně zakousla do kaki, z něhož stříkala šťáva, a rozhlédla se, s kým dalším asi mluví.

„Ty. Temurská poutnice.“

Ai Wen se otočila a zamžourala na postavu, která teď ukazovala jejím směrem. „Ach! Já! Buď zdráv, spolucestovateli!“ Mávla na postavu rukou držící kaki. Pak, jako dodatečný nápad: „Dáš si kaki?“

„Já — ne, děkuji.“ Postava zněla trochu nervózně.

„Určitě? Jsou moc dobré,“ řekla Ai Wen. Dojedla to, které držela v ruce, pak se natáhla a utrhla další dvě. „Můžu ti jedno hodit, jestli chceš — nebo se můžeme najíst spolu, jestli máš namířeno stejným směrem, cestovateli.“

„Já nejsem cestovatel. A… a to nejsou tvé kaki!“ Hlas postavy se nepatrně zvýšil.

„To jsou divoké kaki, že?“ Ai Wen se zmateně poškrábala na hlavě. „Nebo je tu někde poblíž farma? Och! Jsou tvoje?“ Lehce se uklonila. „Omlouvám se, pěstiteli kaki!“

„Ne, nejsou — já nejsem pěstitel kaki!“ Postava zavrtěla hlavou.

„No dobrá, klidně si jednu vezmi, jestli chceš — nebo ne,“ odpověděla Ai Wen. „Koneckonců je to teď svobodný Tarkir.“ S tím uložila obě kaki do batohu po svém boku a obrátila se, aby pokračovala v sestupu po stezce.

Šustění látky nad ní přitáhlo její pozornost vzhůru, když se nad ní postava vymrštila, lehce dopadla na nohy a zastoupila jí cestu.

„Neunikneš mi—“

„Působivé!“ Ai Wen obdivně kývla na mladíka před sebou. „Oblačný krok, ano?“ Vrhla na něj rychlý pohled. „Holá hlava, chladný hábit. Ty jsi žák z kláštera Cori, že? Děláte ty nejlepší knedlíčky. Výborné.“

„Já — ty mě nepoznáváš?“ Mnich před ní vypadal upřímně uraženě.

Ai Wen se poplácala po čele. „A sakra. Moc se omlouvám. V posledních dnech jsem potkala spoustu mnichů. A tolik z vás má vyholenou hlavu, takže je těžší si zapamatovat tváře.“

„Ale… utkali jsme se spolu,“ řekl mnich mrzutě.

„Utkala jsem se se spoustou lidí,“ odpověděla Ai Wen věcně.

„Ty… tys mě porazila,“ řekl mnich.

„Porazila jsem spoustu lidí,“ odpověděla Ai Wen ještě věcněji. „Ale jsem ráda, že to pro tebe bylo nezapomenutelné!“

S tím začala Ai Wen znovu sestupovat z hory.

Paže vystřelila a zablokovala jí cestu vpřed. Ai Wen povytáhla obočí a naklonila hlavu, aby si drzého mladého mnicha, který jí stál v cestě, lépe prohlédla. Odhodlaně jí pohled oplatil.

„Jsem Asham z kláštera Cori. A vystopoval jsem tě, abych si vyžádal odvetu.“

„Asham…“ Ai Wen zamyšleně svraštila obočí a pak vykřikla. „Ty jsi ten žák, kterého jsem potkala první den, že?“

Asham se pohrdavě uchechtl. „Takže si mě pamatuješ.“

„To jméno mi pomohlo.“ Ai Wen zavrtěla hlavou. „Ale odvetu ti poskytnout nemohu.“

„Proč ne?“ řekl Asham skrz zaťaté zuby.

„Protože naše utkání nebyl žádný souboj,“ odpověděla Ai Wen a jemně odstrčila Ashamovu nataženou ruku.

Asham sevřel ruku v pěst a otočil se, aby se celým tělem postavil Ai Wen do cesty. „Tehdy jsi mě urazila a teď mě znovu urážíš tímhle odmítnutím!“

„Chlapče, nechtěla jsem tě urazit,“ řekla Ai Wen a trpělivost jí docházela. „A i tak nemáš moc důvodů být tak nakvašený a citlivý.“ Přimhouřila oči. „Z úcty k pohostinnosti tvých starších se teď nebudu urážet já… ať to myslíš jakkoliv. Ale laskavě tě prosím, abys ustoupil stranou.“

Asham stál před ní a díval se jí do očí. Pomalu zkřížil ruce na prsou.

A tak ho Ai Wen okamžitě shodila z cesty.

Se závratnou rychlostí zahákla jednu nohu za Ashama, zatímco mu na hrudi přistály dvě otevřené dlaně a tvrdě do něj strčila, až Asham sletěl ze svahu. Dívala se, jak padá a dopadá s uspokojujícím žuchnutím do keřů, které dole spatřila dřív.

Ai Wen zavrtěla hlavou a pokračovala v chůzi po kamenné stezce. Nebylo třeba mladíka zraňovat, ale upřímně, ta neúcta…

Náhlý vzrůstající žár za jejími zády vyvolal u Ai Wen instinktivní úkrok. Výboj plamenů málem sežehl jemný kožešinový okraj jejího cestovního pláště, sotva uskočila z cesty. Temurská bojovnice se otočila a uviděla Ashama stát, ruce v plamenech a vztyčené v pozici pařátu. Záře z ohně tančila po Ai Wenině brnění a mihotala se jí v očích.

„Zajímavé,“ řekla.

„Nenechám si odepřít odvetu!“ vykřikl Asham.

Vrhl se vpřed, proplétal se spirálovitou dráhou a zasazoval jeden úder za druhým. Ai Wen před každým úderem hbitě uskočila, ale plameny se s každým dalším úderem zvětšovaly a zvětšovaly. Ten chlapec má s tou formou zkušenosti, uvažovala.

Asham vyskočil ze země, obě ruce zdvižené nad hlavu, ohnivé dračí drápy připravené sápat se po Ai Wenině těle, a vykřikl. „Porazím tě.“

Ale Ai Wen byla rychlejší.

Zvedla jedinou paži a popadla Ashama za krk, překvapení a síla agrese mu vyrazily dech. Pak, jako by z něj byl jen uzlíček hadrů, ho vrhla na kamenné schody za sebou a s rachotem ho srazila k zemi. Při nárazu zapraskaly kosti i kámen.

Asham ležel na zemi a lapal po dechu. Zlomená žebra. Není jasné kolik. Pokusil se přinutit, aby vstal, ale i prostý nádech v něm vyvolal další bodnutí bolesti.

Ai Wen se vztyčila v celé své výšce a odhrnula si vlasy, které jí spadly před obličej. „Jsem Ai Wen, starší rodiny Sahn Ni z klanu Temur.“ Změnila postoj a Asham viděl, jak se jí po boku leskne masivní kost a ocelový meč. Ani v jednom boji nepoužila svou zbraň…

Ai Wen se přikrčila a přiblížila tvář k Ashamovi. „Řekla jsem, že naše utkání nebyl žádný souboj ne proto, že bych chtěla urazit tvou hrdost nebo hrdost Jeskai, ale protože utkání mezi starším a žákem není a nemůže být férový souboj. Byla jsem jen zvědavá a chtěla změřit sílu mladého Jeskajce, a ty sis vedl naprosto skvěle.“

„Ty… ty…“

Ai Wen se naklonila blíž.

„Co?“ zeptala se.

„Ty… nemůžeš být o tolik starší než já,“ podařilo se ze sebe Ashamovi vymáčknout. Ale znělo to spíš jako sípavý dech, s trochou — ale ne, to je krev?

Ai Wen se srdečně zasmála. „Tak tuhle poklonu přijímám, mladý mnichu! Udržovat tuhle pleť zářivou a zdravou na tom mrazivém severu není jen tak, víš?“

Stála a dívala se na Ashama. K jeho překvapení její výraz nevyjadřoval hněv, ba ani lítost, ale respekt. „Upřímně, mladý mnichu, pýcha je tvou největší slabinou. Očividně se ti musel podařit opravdový průlom v bojovém umění, když ses se na mě vrhl s touhle dračí formou. Za těch pár dní je to působivý výkon.“ Rozhlédla se a spiklenecky zašeptala. „A navíc jsem čekala, že můj úder ti těch kostí zláme mnohem víc.“

Asham pocítil nával pýchy a vzápětí stud nad naprosto zdrcujícím komplimentem. Ale proč šeptala, jako by tu byl někdo jiný, kdo by ji mohl slyšet? A proč se mu před očima objevilo tolik černých skvrn?

„Budeš v pořádku, Ashame. Nechám tě v dobrých rukou.“ Ai Wen na něj spiklenecky mrkla a pokračovala v cestě. Asham poslouchal, jak její kroky slábnou, a snažil se na ni pohlédnout. Ale už jen zvednout hlavu bylo tak vyčerpávající a opravdu, trocha odpočinku zněla docela hezky.

Když ho obklopila tma, téměř neslyšel, jak se k němu blíží lehké kroky. Skoro necítil, jak mu natažená tlapa jemně spočinula na čele.

Asham se s trhnutím probudil.

Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na temnou místnost kolem. Vzduch naplnila známá vůně, kterou nedokázal přesně zařadit, dokud si zrak nezvykl na šero: švestkový kořen. Hlavní složka léčivého obkladu, který se v jeho vesnici často používá.

Byl doma.

Trochu se zavrtěl a okamžitě toho litoval. Hruď ho rozbolela tupou bolestí, která sahala hluboko. Pod ním se k němu tisklo známé chladné drnčení bambusové rohože.

U nohou postele spatřil Rua, jak se s trhnutím probudil ze židle, na které seděl.

Oba se na sebe chvíli dívali.

Pak se oba rozesmáli.

„Já… jsem blázen,“ řekl Asham.

„Jo,“ souhlasil Ru.

„Jak jsi—“

„V den, kdy jsi v téhle formě poprvé dokázal vyčarovat plameny, jsi o svých záměrech nemluvil nijak rafinovaně.“ Ru vstal a vyměnil vonnou tyčinku v nohách postele za novou.

Asham zasténal. „Mistr Čchi musí zuřit—“

„Řekl jsem v klášteře, že jsi, ehm, spadl z hory,“ řekl Ru. „Příliš náročný trénink.“

„Trapné,“ řekl Asham.

„Všichni tomu okamžitě uvěřili,“ pokračoval Ru.

„Ještě trapnější,“ opravil se Asham.

„Tví rodiče za tebou přišli,“ dodal Ru.

„Překvapivě méně trapné. Je mi ale líto, že mě viděli takhle,“ řekl Asham.

„Zvedni ruce. Měl bych ti vyměnit obvazy.“

Asham mu vyhověl, posadil se a zašklebil se, zatímco Ru pomalu odvíjel látku přes Ashamovu hruď.

Když mu sundal poslední obvaz, Asham žasl nad černou a modrou, která mu tančila po kůži. „Mohlo to být horší. Mnohem horší,“ řekl Ru.

„Musela se držet zpátky,“ připustil Asham.

„Možná. Tak či onak, máš štěstí.“ Z váčku poblíž vytáhl Ru čerstvý kus látky. Otevřel keramickou nádobu a vzduch naplnil pronikavý pach masti. Malým kartáčkem začal nanášet mast na obvaz.

„Ne, to už jsme si ujasnili. Já jsem blázen. Trapný blázen,“ povzdechl si Asham. Ru tentokrát laskavě neřekl nic.

„Díky. A… promiň. Měl jsi pravdu. Nechal jsem své vášně a své ego, aby předčily můj rozum.“

„Zvednout,“ odpověděl Ru.

Asham sebou trhl, když se chladná mast dotkla potlučené kůže.

„Myslím… myslím, že musím navštívit ostatní kláštery.“

Ru obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, tvým řešením je utéct,“ řekl.

„Ne. Tentokrát nechci utéct. Chci si rozšířit trénink. Hora Cori mě hodně naučila. Ale očividně potřebuji získat širší perspektivu — a širší chápání světa a ostatních klanů.“

Ru ostře zatáhl za obvazy a Asham se zašklebil, když vtáhl vzduch mezi zuby. „Takže to přiznáváš,“ řekl Ru.

Asham se zamračil. „Co mám přiznat?“

„Že to, že jsi vstoupil do kláštera, byl útěk.“ Ru se díval Ashamovi do očí. Asham jemu také.

„Ano,“ odpověděl nakonec Asham. „Já… myslím, že bych si to dřív než dnes nepřiznal,“ pokračoval. „Je mi líto, že mi to trvalo tak dlouho.“

„Protože jsi trapný blázen,“ odpověděl Ru. „Na tom jsme se shodli.“

Asham se usmál. „Dnes jsi mi zachránil život—“

„Před dvěma dny,“ přerušil ho Ru.

„Dva dny? Průvodkyně, pomoz mi.“ Asham nevěřícně zavrtěl hlavou a pak pokračoval. „Vždycky jsi mi kryl záda. I když jsem se skrýval před svými city, před rodiči, před sebou, pořád jsi mě podporoval. Pomáhal mi trénovat, nad rámec tvých povinností, tvých povinností vůči rodině, navzdory tvé vlastní cestě. A já…“

Ru se naklonil a Ashama políbil. Měkce. Jemně.

Překvapení se rychle rozplynulo v hřejivé štěstí, když mu Asham polibek opětoval.

Oba odstoupili, dívali se jeden na druhého a chvíli trvalo, než Ru kouzlo zlomil.

„Měl bych vyčistit ty obvazy,“ řekl a vstal se starými, použitými. „Musíme tě dostat zpátky do formy, jestli chceš cestovat.“ Asham si povzdechl, když Ru došel ke dveřím. Tam se Ru zastavil.

„A já tu budu, až se vrátíš,“ řekl a bez ohlédnutí odešel.

Asham se opřel v posteli a povzdechl si.

Místnost naplnila teplá, známá vůně kadidla.

Venku, vysoko nad nimi, pronikl zataženou oblohou křik krahujce, letícího nad Tarkirem.

Autor: Michael Yichao
Překlad: Honza Charvát