Tarkir: Dragonstorm │ Sultai: Zrada

Nishangova paže už nefungovala. Nemoc si vybrala svou daň. Nebyl schopen s ní pohnout; i jeho celé tělo se postupně blížilo konci. Kůže, kdysi opálená a hladká, protkaná ranami z bitev, se podobala šednoucí kůře napadeného stromu. Schovával ji ve volném šatu, aby zakryl hnilobu, a pokoušel se zakrýt strašlivý zápach kvetoucími rostlinami, ale hniloba stále prosakovala, promáčela látku, a zanechávala za sebou odporný puch. To neuniklo pozornosti všech přítomných v baru. Přesto pokračoval ve svém opileckém výlevu vůči barmanovi.

„Ty časy, za dračí vlády… ach, byly to skvělé časy! Byly stvořeny pro silné a nebojácné… pro dobyvatele! Já a Titsui, můj zástupce … my bychom … naše armáda a my … každých čtrnáct dní nebo tak … každý týden možná … bychom napochodovali na nové území, do města nebo vesnice, a prohlašovali to za své. K mému zklamání vždy kladli jen malý odpor. Zbabělci přestali chtít bojovat, víte.“ Napil se ze svého šálku. „Místo toho nás vítali s dary zlata a vzácnými poklady.“ Uchechtl se. „Neradi položili život, aby sloužili jako naši zajatci — sibsigové — vzkříšení, aby sloužili cílům mistra Silumgara.“

„Dobrá,“ řekl otráveně barman. „Nic z toho…“

„Slíbili mi tři sibsigy pro mě osobně,“ pokračoval Nishang, „oživené z mrtvých nepřátel a odkázali mi je za mé dlouholeté věrné služby!“ Zavrčel a byl stále opilejší. „Dali mi je, aby leštili čepele svého válečníka, aby spravovali tyhle zatracené krysami sežrané hábity… aby mi léčili rány.“ Prudce zakašlal. Z koutků úst mu kapala krev. „Ale ten nový řád mě připravil o mou právoplatnou kořist!“

„Rušíš mé hosty,“ řekl barman přísně. „Budeš zticha, nebo vypadneš.“

„Copak, trefil jsem do živého?“ Nishang se zazubil a znovu se pořádně napil ze svého šálku. Naklonil se. „Dělají teď ze sibsigů sourozence a všem našim zajatcům dopřáli odpočinek. Žádná práce pro ně, žádný cíl. Zaplaťte trochu peněz, získejte své vzkříšení a nový život ve volném čase, zatímco my ostatní, ti, kteří jsme bojovali za zachování pravé cesty — Silumgarovy cesty — života, dostaneme tohle!“ Ukázal svůj rozkládající se obličej a krk.

Při pohledu na jeho hrubé postižení dva lidé vstali od stolu a odešli, slyšitelně znechuceni.

„Měl jsem zemřít v bitvě,“ pokračoval a volal za nimi. „Zasloužil jsem si pohřeb čestného vojáka, jako má rodina.“ Zvedl svůj pohár do vzduchu. „Na Titsuie: nejlepšího vojáka, jakého jsem kdy poznal!“

„Poslyš,“ řekl barman, „tvoje válečné historky jsou jedna věc a v mém baru můžeme rouhání na chvíli přetrpět. Ale ty — ta tvoje zatracená ruka obzvlášť — mi prostě odrazuješ zákazníky. Běž domů.“

„Jsem tvůj nejlepší zákazník…“

„Zákazníci platí. Jsi budižkničemu, kterého mi bylo trochu líto.“ Barman přestal utírat barový pult. „Běž strávit poslední dny v klidu. V Gurmagských bažinách ti dají odpočinek, po jakém toužíš, nebo cokoliv jiného.“

Nishang se neubránil zamračení, když mu barman vzal prázdný šálek. Zdálo se, že Nishangova rozkládající se paže sebou trhla, jako by měla vlastní rozum. Jeho ruka sevřela barmanovo zápěstí a pevně ho stiskla.

Barman prudce trhl, odtáhl se a vzal s sebou šálek i Nishangovu paži. Uvolněný pahýl byl vystaven v celé své hnilobné slávě a zbytek hostů vyběhl na ulici. Barman prudce máchl rukou a poslal paži na opačný konec baru, přímo do hořícího krbu.

Nishang po něm okamžitě skočil a sáhl do plamenů, aby sežehnutou paži vytáhl. Popadl ji a snažil se plameny zahnat.

„Vypadni,“ křičel barman, „a už se nikdy nevracej!“

Nishang se vypotácel na ulici. Když adrenalin z hádky ustoupil, opilost se mu vrátila. Opřel se o pouliční lampu a poprvé si všiml poškození ramene. Nebyla tam žádná krev, jen pokroucené šlachy přiléhající k nemocné tkáni. I když si na to už zvykl, ze zápachu se mu málem chtělo zvracet. Pak to udělal, přímo na chodník.

V odporné tekutině bylo několik zubů, možná koutek jazyka, kousek plíce a určitě to, co zbylo z jeho důstojnosti. Těsně za ním stál sibsig s vyzáblou tváří, ale očima jako dýky; v bledězeleném rouchu s mosaznými ozdobami, korunou z kvetoucích šlahounů a zlatými protézami.

„Nedívej se na mě svrchu, sibe!“ odplivl si Nishang a ukázal na něj svou uťatou rukou. „Byli jste níž než brouci pod mojí botou!“ Namířil ruku na mnoho kolemjdoucích. „Tohle je nový řád věcí, co? Čest smrti byla znesvěcena. A všichni jste s tím spokojeni! Jsi za to spoluzodpovědný, že?! Jsi zatracená ovce!“

Klopýtal dál ulicí a mířil k domovu.

Procházka byla vždy osamělá. Začal si razit svou obvyklou cestu potemnělými uličkami. Úřady, které hlídaly hlavní silnice, mu zakázaly stýkat se s obyvatelstvem kvůli jeho četným výbuchům a jeho žalostné hygieně. Nakonec dorazil k úzkému kanálu, kde odpočíval zchátralý hausbót. Vstoupil do něj a zhroutil se vyčerpáním. Pak, po několika okamžicích, se zbytkem sil, které mu zbyly, doplazil k malému parnímu stroji na zádi člunu — starému systému kladek, pák a pístů z dob jeho válečnictví. Zapálil uhlíky, které byly uvnitř, a nastartoval. Člun se odlepil od okraje kanálu a odvezl ho k bažinám.

Nishangův veřejný výbuch ho nedostal do žádných problémů. Vlastně ho většinou ignorovali, a proto, když neutápěl své strasti v alkoholu, trávil poslední dny zíráním do pralesních bažin ze svého rozvrzaného hausbótu. Lidé ve městě Kheru to chápali — nejen že jeho nemoc ničila hnilobou tělo, ničila i mysl; požírala mozek, dokud nezůstane jen bezduchá slupka. Halucinace byly jedním z prvních příznaků.

V minulých dnech se mu zjevil kapr, svítící zářivým purpurovým světlem, a tiše plaval na přídi jeho člunu. Zpočátku si ho pletl s nekromantskou magie, ale kouzla nágů nebo rákšasů se v minulosti vždy ukazovala jako hadi. Když se přiblížil, objevila se znovu.

„Co jsi zač, rybičko?“ zeptal se Nishang a naklonil se k ní. „Proč obtěžuješ starého vojáka…?“

V té chvíli se mu zrak rozdělil na dvě poloviny, levá polovina se naklonila, padala k vodě a pak se propadla do temnoty. Přitiskl si ruku na oko a v lebce cítil jen dutou prohlubeň. Nemoc si vyžádala další oběť.

Ztráta oka a jeho pád do vody jako by kapra zaujalo. Když se potopil, zakroužil kapr nad krví podlitou bulvou a v pohybu začal zářit jasněji. To purpurové světlo se táhlo k lodi, přitahovalo ji těsně k sobě a poutalo ji k rybě. Nishang pocítil jejich náhlé spojení, ale nepokusil se přerušit magický děj, zaujatý a zvědavý, co se může v čase, který mu zbývá, odehrát. Pak ryba jako oř táhnoucí svůj náklad zavedla člun do hlubších vod. Vzdal se a nechal se nést. Co jiného mohl dělat?

Zbylé oko Nishanga vnímalo změnu prostředí — strašidelný, přízračný les, který se dral z kalného, černého moře. Člun se protáhl vodou, chráněn před pokřivenými kořeny stromů a blátivými mohylami kouzlem vycházejícím z kapří ploutve. Vzduch byl dusný, lepkavý — každý nádech do jeho chřadnoucích plic mu připadal, jako by ho mohl spolknout lžící. Když se blížil k mohutnému stromu uprostřed močálu, vykašlal další krev.

Tam začal malý kousek měsíčného světla pohasínat a ztrácel se v něčem, co se podobalo hluboké, temné modři. Měl pocit, že není sám. Stromy v džungli se chvěly ve větru a třpytily se ve svých dutinách, jako by byly plné očí — publikum stínových tvorů dychtivých dívat se, jak hyne.

„Haló?“ Nishang zakrákal mezi stromy. „Haló? Je tu někdo?“ Stromy mlčely. „Bylo mi… bylo mi řečeno, že tady najdu odpočinek pro vojáky. Byl jsem jedním z nich, když jsem byl… no… byl jsem voják, věrný jedinému pravému vládci této sféry — velkému Silumga—“

Než stačil dokončit jméno, spadla mu čelist z obličeje. Roztříštila se na několik kusů na podlaze dřevěného člunu. Ani se neobtěžoval ji zvednout. Bezruký, bez očí a nyní bez čelistí, tato poslední potupa pro něj skutečně znamenala konec. Cítil, jak se mu sevřely plíce, srdce mu divoce bušilo, stejně jako náhlý pohyb ve větvích nad ním a vzdálené dunění v zemi hrálo předehru k jeho skonu. Směrem k němu mířilo něco hodně velkého — mohutná postava, která se prodírala bažinou.

Naklonil se dopředu a natáhl krk, aby lépe viděl, když se ozvalo hlasité zapraskání v horní části páteře. Cítil, jak mu hlava padá dopředu, jak se mu trhá kůže, šlachy praskají… pak nastala tma.

Nishang několikrát zamrkal, když jeho oči zaostřily… počkat… jeho oči zaostřily. Zvláštní. Ležel na zádech, obličejem vzhůru v mělkém jezírku s vodou. Nad ním tančily víry éterického kouře, proplétaly se mezi slonovinovými větvemi, které se houpaly s purpurovými věnci, a kolem listů stromů, které jako by hučely vlastním vnitřním světlem.

Je tohle posmrtný život? Jsem mrtvý?

„Už ne,“ ozval se tichý, nesouhlasný hlas, hlas, který Nishang poznal. „Jsi nemrtvý, bratře.“

Nishang se rychle posadil. Nad ním, jen pár kroků od něj, stál velký purpurový sup, s křídly, zobákem a drápy, oblečený v zeleném oděvu starého válečníka. Na prsou měl Silumgarovu pečeť.

„Titsui?“ Nishang se ptal z čiré nedůvěry. Prohlížel si přítelovu tvář a postavu. Neviděl žádnou vyzáblost ani zlaté protézy. „Jak to, že žiješ? V naší poslední bitvě… viděl jsem… zabil tě.“

„Skoro jsem přišel o křídlo,“ odpověděl Titsui.

„A o hlavu taky!“

Titsui se narovnal. „Ano, to taky.“ Usmál se. „Od té doby, co jsem tě viděl naposledy, je tohle můj domov. Byl jsem raněn, smrtelně, ale zachránila mě ta jediná, kdo mohl milovat našeho pána víc než my: Sidisi.“

„Silumgarova vezírka.“ Nishang se zvedl na kolena. V dálce se vlnící mlhou plížil stín.

„Ano. A zachránila i tebe, dala ti nový život.“

„Já jsem… já jsem sibsig?“ promluvil Nishang. „Počkat… můžu mluvit?“

Spěchal k nehybné louži vody a nahlédl do ní. V odrazu viděl svou čelist — novou, ostře řezanou a pevnou; oči — pravé i levé, to druhé nahrazené zlatou koulí, třpytící se v levandulovém světle; a krk opravený stahovacím límcem. Když se dotkl límce, ozvalo se harmonické zazvonění — kovové zazvonění o kov, které upoutalo jeho pozornost k prstům jeho nové ruky; vlastně pozornost k jeho zcela nové paži. Nishang ji zvedl a zkoumal své pozlacené předloktí, na němž byly vyryté složité vzory.

„Jsme poslední z velkého věku, bratře,“ začal Titsui. „Ale pořád je naděje… v tobě.“

Nishangova paže se rozzářila purpurovým světlem, jako by reagovala na volání.

„Zítra Dauna, hlavní nekromantka Sultajců, uspořádá obřad pro nově nemrtvé a přivítá je v tomto ctěném klanu. Společně budou pomazáni v posvátných vodách prastarého stromu, který roste v paláci Qarsi. Jsou jich stovky. Budeš stát mezi nimi při jejich oslavách jako hrdý sibsig.“

„Ale já nejsem hrdý!“ vyplivl Nishang. „V tomhle není žádná čest!“

„Samozřejmě že ne,“ usmál se Titsui. „Ale ty, příteli, budeš předstírat štěstí a vděčnost, a po celou dobu poneseš ve své nové paži naši pomstu…“ Ukázal na zářící paži. „Jedy, které Sidisi nashromáždila během služby našemu pánovi — aby zabila tyto nemrtvé ohavnosti; aby zabila strom, aby zabila zrádné nekromanty, kteří znesvěcují odkaz našeho Silumgara.“ Titsui k němu pomalu vykročil. „A jakmile splníš svou povinnost, Silumgarova právoplatná dědička zaujme své místo…“

V tom okamžiku se z závoje vířící mlhy vynořilo stvoření, hadí a strašlivé — její opancéřované šupiny byly mokré a třpytily se, oči vztekle zářily a hůl zářila purpurovou nekromantskou magií — tyčila se nad svými dvěma věrnými poddanými.

„A tvé jméno bude uctíváno v historických knihách — Nishang, ničitel sultajských uchvatitelů,“ řekla.

Nishang okamžitě poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu před velkou Sidisi. Naplněn válečnickou pýchou a vztekem odpověděl: „Bude mi ctí vykonat tvou pomstu.“

„Dobře,“ usmál se Titsui. Vzhlédl k Sidisi. Oči se jí zaleskly a zúžily, což přimělo Titsuie mluvit dál. „Ale aby byl pakt zpečetěn, je zapotřebí ještě jedna věc…“

„Cokoliv,“ vykřikl Nishang. „Nabídnu ji rád.“

„Malý kousek tvé duše, darovaný svévolně našemu novému pánovi.“

Nishang stál, věrně a neochvějně.

„Vezmi si ode mě, co potřebuješ,“ řekl. „Dám cokoliv a všechno, abych vrátil vše, co jsme ztratili. Přísahám, že budu sloužit.“

„A sloužit vskutku budeš.“

Nishang si razil cestu ulicemi Kheru, krásného a živého města, tvarovaného velkými kamennými budovami, rušnými trhy a lesklými vodními cestami.

Bolest a degenerace, kterou ve svém starém životě trpěl, z něj udělaly hrbatou a šouravou postavu, takže mu chvíli trvalo, než našel útěchu v sibsigově chování. Ramena dozadu, rovné držení těla, od hlavy k patě. Tento nový rytmus nezůstal bez povšimnutí. Chodci se na něj usmívali, uctivě se ukláněli, když je míjel, dokonce ho brali za ruce a líbali je. Zvláštní. Jako voják byl vždy přijímán s hrůzou a nenávistí. Ale teď… respekt? Úcta?

„Promiňte, pane?“ zavolal na něj veselý hlas. „Počkejte chvilku.“

Odmlčel se a otočil se, aby spatřil krásnou ženu s dlouhými splývavými černými vlasy, jak k němu běží z obchodu. V rukou nesla věnec z lučních květin, protkaný zlatými stuhami. Nishang ucítil, jak mu srdce poskočilo. Zvláštní. Zastavila se těsně před ním. Zavanula nad ním vůně jejího parfému, silnější a omamnější než jakýkoli nápoj, který kdy pil.

„Ještě tě nikdo nekorunoval?“ zeptala se s něžným povzdechem. Takhle se na něj ještě nikdo nedíval, natož žena.

Nishang na ni zmateně zíral. A zbožňování? Teď?

„Dnes, milý sibsigu, budeš oslavován,“ rozzářila se a přehodila mu věnec přes hlavu, „jako život, který byl a bude.“

Políbila ho něžně na obě tváře a ten druhý polibek trochu prodloužila. Nishang ztuhl, nepřipravený a s vytřeštěnýma očima, neschopný promluvit.

„To tě ještě nikdo nepolíbil, fešáku?“ zeptala se ostýchavě.

Nishang zavrtěl hlavou. V životě poznal jen válku. Jemnost byla něco, co se považovalo za slabé a nežádoucí. Pevná pěst vždy převážila jemné pohlazení.

„No…“ O chvíli později se její rty dotkly jeho. Jemně a něžně. Jedna noha se jí zvrátila dozadu, když se zvedla na špičky. Nishangův šok okamžitě pominul a on cítil, jak se propadá; poprvé se propadl do náklonnosti druhého.

Po chvíli se mírně odtáhla, oči stále upřené do jeho. „Možná,“ promluvila tiše, „až obřad skončí, ty a já…“

Najednou se ozval ostrý zvuk čehosi pálivého, spolu s pachem spáleného masa. Žena s vyjeknutím ustoupila a chytila se za paži, kde se o ni otřely Nishangovy kovové prsty a spálily ji.

Teď tam byl ten pohled, který si pamatoval — hrůza a zrada — ten strašný pohled, který na něj jako na vojáka vrhal každý muž, žena i dítě, kdykoliv napochodoval do města.

„Ach, já se… omlouvám…“ zamumlal Nishang ustrašeně. Ta slova ho zasáhla. Nikdy předtím je nevyslovil. Omlouvám se.

Žena prudce potřásla hlavou a odspěchala zpátky do bezpečí svého obchodu.

Nishang se zadíval na svou ruku — žhavé uhlí obalené zářivým zlatem. Když vládli draci, tohle všechno by ho pobavilo. Vysmál by se té ženě před svými spolubojovníky a před všemi lidmi na náměstí. Napadlo ho, že to měl být smích, který se mu vylil zpoza blýskavých zubů… určitě měl přijít. Ne omluva; ne ten svíravý pocit v hrudi a v žaludku.

Jeho pohled se stočil na květiny, které měl kolem krku. Bylo jasné, že byly sklizeny čerstvé, očištěné od zbytků a zvadlých okvětních lístků, krásně spletené cílevědomýma rukama… pro něj. Kdy sibsigovi pod jeho dohledem dali něco krásného? Sibsigové byl nižší než hlodavci, ne? Byla to nevzrušená a bezcitná stvoření, určená jen k tomu, aby plnila rozkazy svých pánů. Ale teď jím byl, ne? Cítil se stejně jako vždycky.

„Přijdeš pozdě, bratře,“ ozval se zezadu Titsuiův hlas. Připadalo mu to blízko, jako by mu u ucha hořel dračí oheň.

Nishang se otočil. Nikdo nestál vedle něj, ale na chodníku na něj zíralo několik lidí, kteří zaslechli ženino vyjeknutí, naprosto zmatených jejich vzájemnou interakcí. Titsuiův dech se stále vznášel kolem jeho ucha a směřoval jeho oči do stínů úzké uličky. Tam viděl, jak Titsuiův štíhlý zobák pomalu mizí ve tmě. Šel k němu.

Když Nishang vstoupil do uličky, myslel si, že oba budou zahaleni v plášti tmy, ale stěny sousední budovy a země pod ním hučely mihotavým purpurovým světlem. Jako by pod Titsuiovými drápy doutnal oheň, který vrhal na šlachovitého čápa ďábelskou purpurovou záři.

„Výběr kořisti před sklizní, co?“ Titsui zamumlal. „Vždycky jsi byl miláček žen.“

To obvinění mu připadalo nepatřičné a Nishang se při jeho zvuku začal kroutit. Výběr.

„Opravdu, Titsui?“ Nishang si ho podezřívavě prohlížel. „Miláček žen?“

„Nebo ne?“

„Nevím… nejsem si jistý.“ Nishang mu pohled oplatil.

Titsui se srdečně zasmál. „Samozřejmě, že jsi byl, bratře. Nikdy ses nestyděl podělit se o své nechutné hrdinské činy se svými druhy. Byl jsi z nás na bojišti ten nejkrutější a nejchlípnější z celého města. Jeden ze Silumgarových nejlepších.“

„To, jak lichotíš, je pro mě nové. Připadá mi to… jiné… já…“

Titsui udělal krok vpřed. „Říká se, že sibsigovy vzpomínky mohou být poněkud záludné. S tím si nebudeš muset dlouho lámat hlavu, pokud mise zůstane jasná. Kdo ví, třeba dostaneš tři vlastní sibsigy, které ti odkážu za tvé…“

„Mnohaleté věrné služby.“ Nishang nervózně dokončil Titsuiovu odpověď. Ostře se na něj podíval. „Řekni mi, příteli, jak jsi při naší poslední společné bitvě málem přišel o hlavu?“

Titsui se na chvíli odmlčel a zadíval se na něj. Zdálo se, že mu oči pomalu začínají hořet.

„Sekera…“ odpověděl prostě a bez emocí, „kterou hodil špinavý jeskajský voják.“

Nishangovi se zastavil dech v hrdle. Ustoupil o krok a zavrtěl hlavou. „Kdo jsi?“

Titsui se narovnal.

„Přece tvůj bratr ve zbrani, tvůj přítel…“

„Zavraždil tě sultajský kněz. Ten zrádce tě podřízl. Řezal tak hluboko, že ti usekl hlavu. Ty nejsi Titsui.“

Celá Titsuiova postava byla okamžitě zachvácena fialovými plameny. Jeho roucho, peří a maso shořely jako střelný prach a odhalily obludnou podobu rákšasy. Mohutný a svalnatý tvor s modrou kůží, kly a démoními rohy se zvedal do veliké výšky. Křídla se mu zachvěla, roztřásla peří a odhalila čtyři svalnaté paže, které se široce roztáhly. Do uličky se sotva vešel. Jeho brnění zdobily lebky, lidské i zvířecí, spolu s lesklými cetkami, které mu visely z ramen, zápěstí a pasu. Široce se usmál, ze zubů mu odkapávala černá, ďábelská radost.

„Jsi pěkný mluvka, když piješ,“ zachechtal se rákšasa. „Ale asi mi při tom tvém neustálém blábolení unikl ten malý detail, jak tvůj přítel zemřel.“

Nishang ucouvl se strachem i překvapením. „Ty… tys mě podvedl.“

„Byl to nezbytný podvod,“ odpověděl rákšasa a jeho podoba se opět změnila na Sidisi, nemrtvou nágu, v celé její mocné slávě. „Aby Sidisi povstala, musí nový řád padnout a my si musíme být dvojnásob jisti, že ti, které pro tuto věc získáme, jsou neochvějní a věrní. Bohužel se obávám, že tvá loajalita se změnila, Nishangu.“

„Jak… jak to víš?“

„Omluva?“ řekl rákšasa a znechuceně zavrtěl hlavou. „Tomu sultajskému červu? Máš snad s těmi šváby soucit.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Nishang. „Ne. Nenávidím ty zrádce. Ale taky nesnáším, když mi někdo lže.“

Rákšasa jako pavouk, který ovíjí svou kořist do sítě, vzal Nishanga za ramena a otočila ho tak, že se díval na ulici. Tam spatřil pochod mnoha dalších sibsigů, všech ozdobených květinovými věnci, mávajícími davu zbožňujících lidí.

„Jen se na ně podívej,“ zavrčel rákšasa. Nishang za sebou slyšel, jak se za ním posouvá kůže a štěpí kosti; rákšasa opět měnil podobu, i když se neodvažoval otočit, aby zjistil, na jakou. „Svou nesmrtelnost si nezasloužili. Nehodná havěť. Nikdy nedrželi meč, nikdy nedobyli město, nikdy nekrváceli pro větší věc. Ne jako ty.“

Rákšasa ho pustil tak prudce, až se jeho nohy pohnuly směrem k ulici. Přesně tak. Každý jeho krok jako by posiloval jeho odhodlání a brzy hrdě kráčel vstříc svému osudu. Jakmile však překročil práh — když se vracel z temné uličky zpět do světla ulice — narazil od něj malý chlapec a s žuchnutím padl na zem.

Nishang si křehkého tvora prohlížel. Nějak na něj dolehlo nutkání vztáhnout ruku; zbytky toho špinavého soucitu, který mu rákšasa vytýkala jako výchovu. Bez přemýšlení natáhl zlatou ruku.

„Ano, bratře,“ zachechtal se rákšasa ďábelskou rozkoší. „Pomoz mu. Jediným způsobem, který znáš.“

Chlapec vzhlédl k Nishangovi, usmál se a natáhl ruku. V té chvíli si Nishang vzpomněl, co se stalo té ženě, když se jí dotkl. Soucit. Tento pocit se Silumgar snažil potlačit od samého počátku, od jeho vlastního dětství a dospívání. Kdysi býval chlapcem, jako je tento, že? Před tréninkem. Předtím, než odešel do války a nikdy se doopravdy nevrátil domů.

Nikdy by mě nenapadlo… řekl si Nishang. Nikdy jsem nevěděl, že sibsig může něco cítit. Žádná bolest, žádný smutek, žádná… láska. Ale oni ano.

Nishang si vyměnil ruce a druhou pomohl chlapci na nohy. Chlapec se usmál. Usmál se také. Pak se rozešli.

„Jsou jako my,“ zašeptal Nishang. „Nemrtví, ale ne jiní. Vůbec ne.“

„Jejich jediným cílem je sloužit!“ zaječel rákšasa, vrátil se do své obludné podoby a purpurové ohně kolem něj zaplály jako peklo. „Stejně jako ty.“

Nishang náhle pocítil, že padá na jedno koleno bez vlastní vůle. Hlava se mu bez povelu sklonila a pravá paže se zaťatou pěstí ho udeřila do hrudi na pozdrav. Rákšasa ho ovládal, zcela a úplně. Nishang svou misi dokončí, ať se mu to líbí nebo ne.

„Naštěstí jsme se ujistili, že vítězství bude zaručeno.“

Má duše. Nishang se otřásl. Má mou duši a s ní i mé tělo.

„Pospěš si. Nechceš přece přijít pozdě.“

Na ten povel Nishang opět vstal. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl otevřít ústa, aby se vzepřel; i když se je snažil pevně zapřít do země, jeho nohy se samy otočily a odvedly ho zpátky na ulici. Tam se připojil k pochodu dalších sibsigů, kteří mířili k hradu. Rozhlédl se po lidech kolem sebe — po jásajících občanech na ulici, po eskortě sultajských válečníků a po ostatních nemrtvých — aby mu pomohli, ale rákšasa mu na tváři vyloudil úsměv. Vypadal, že ho těší, že tam může být, uvědomil si nešťastně.

Pod vedením hrdých nekromantů, kteří pomocí písní, tance a mystických nástrojů vrhali do vzduchu složitá hadí kouzla, aby je přivítali, byli sibsigové odvedeni do chrámu Kheru. Sluneční světlo, kdysi zlatavé a teplé, pohaslo za klenutými dveřmi z kroutících se větví, když vstoupili, a nahradila ho nádherná a zářivá bílá záře, která vycházela z kořenů obrovského prastarého stromu. Jeho kořeny, ponořené pod třpytivou hladinou velkého křišťálově modrého jezírka, se vpíjely do vodní podoby a vrhaly světlo hvězd na větve, visící květinové šlahouny a smaragdové listy. Byl to zázrak.

Podél jemně vyleptaných stěn stály složitě navrhnuté hranice s komíny, které sahaly vysoko do větví stromu a sahaly až k bezmeznému stropu nad nimi. Uvnitř nich jemně doutnaly koule dračího ohně. Nishang si vzpomněl na dobu, kdy v těch zubech visely kyselinou sežehnuté mrtvoly lidí; jak Silumgar používal tyto pece k tomu, aby z nepřátel udělal podívanou.

Sibsigové se postavili kolem velkého jezera, všichni naplněni hmatatelnou pýchou, ujištěni o svém záměru a slibu Sultajcům. Nishang se usmíval jako oni, stál hrdě jako oni, i když každé vlákno v něm chtělo křičet, chtělo se mu zuřit, chtělo se mu utíkat. Takhle se museli cítit sibsigové za časů Silumgara. Byli vězni ve vlastních tělech, oddaní vůli netvorů. Zrůdy, jako já!

Dveře v srdci kořenů se rozsvítily purpurovým světlem a zároveň se začaly třást větve nad jejich hlavami. Oslepující smaragdové světlo, pronikající závojem květinových věnců nahoře, ozařovalo vstup Teval, přízračného draka a soudkyně Sultajců, která na dav sibsigů shlížela láskyplnýma očima plnýma plamenů. Její šupiny, složitě vzorované, pokryté lesklým zlatem, odrážely světlo ze stromu a plnily místnost božskou září.

„Tamhle je ten odporný had,“ pronesl Nishang a rákšasovu touhu ocítil přímo v sobě.

Tevalino světlo proudilo do vrostlých dveří a zesilovalo světlo uvnitř. To předznamenalo velkolepý příchod její hlavní nekromantky. Dauny. Dauna byla nádherně svůdná žena, vysoká s olivovou pletí, havraními vlasy staženými do drdolu ozdobeného zlatou korunou. Její zelené, zlatem zdobené brnění se blýskalo v bílém světle a rudozlatá šerpa tančila ve vzduchu jako voda.

„A ta její pěkná žížalka,“ poznamenal Nishang znovu. Cítil, jak mu při pomyšlení na to, co se tady stane, vhrkly do očí slzy. Jeho tělo stále ještě nebylo jeho.

Dauna se zastavila před davem sibsigů a zvedla ruce.

„Vítejte, ctění sibsigové, účastníci nastalé sklizně!“ Mluvila hrdě a rozhodně. „Mezi vámi jsou dnes ti nejcennější z našeho klanu. Někteří z vás se možná znali v prvním životě, jiní jsou prostě přátelé, které jste ještě nepotkali. Vy všichni jste zde v této době proto, že jste budoucí nadějí Sultajců: neocenitelní diplomaté, kteří dojednávali smlouvy, zprostředkovávali spojenectví a potvrzovali naše vznešené postavení mezi klany Tarkiru; léčitelé a duchovní vůdci, náš most mezi fyzickým a duchovním světem, poskytující našim spravedlivým občanům péči, která pečuje o jejich těla a duše a ochraňuje naše tradice; mistři ve zbrani, kteří ve svém druhém životě pokračují v poskytování ochrany a kázně, a starší, naši oddaní členové rady, jejichž moudrost, vedení a úsudek přinášejí jasnost a jasnozřivou perspektivu toho, co přijde.“

Nishang pozorně poslouchal každé nekromantčino slovo. Jako sibsig se cítil víc než kdy předtím jako živý člověk nebo jako stoupenec staré víry — o to víc pociťoval hrůzu z toho, co věděl, že zakrátko rozpoutá.

„A teď,“ zvolala Dauna, „se ke mně připojte při svém pomazání do této slavné budoucnosti!“

Se slyšitelným jásotem vstoupili sibsigové do jezera, ponořili se až po prsa do obnovujících se vod a ponořili se do toho, co se brzy stane jejich masovým hrobem.

„Počkej,“ řekl Nishang, když rákšasa promluvil skrze něj. „Počkej, až budou všichni uvnitř.“

Dauna mu pokynula. Usmála se a kývla na něj.

Nishang se zoufale sápal po stěnách své mysli, ale jeho údy neposlouchaly. Krok za obávaným krokem kráčel vpřed, bezmocný přihlížející a svědek svého vlastního nevýslovného zločinu. Vstoupil do vody a klesal níž a níž, až hladina nebyla víc než palec pod jeho prsty.

„Buď požehnán,“ usmála se Dauna srdečně.

A s jejím požehnáním Nishang sestoupil a zmizela pod hladinou.

Dlouho bylo ticho, když mu voda zaplavila uši a tlumila jemné šplouchání brodících se končetin. I když se je snažil zavřít, oči měl otevřené dokořán; jeho zlý loutkář chtěl, aby viděl všechno. Před ním se jako stoupající mlha rozpínal jed a měnil kdysi něžnou modř v divoký příboj.

První obětí byl sibsig mužského pohlaví se dvěma zlatýma protetickýma nohama; ve skutečnosti to byl tentýž muž, se kterým se včera setkal před hospodou. Jako smrtící dech Silumgara mu jed trhal implantáty jako kyselina rozpouštějící syrové maso. Tohle byla nemoc jiného druhu — nemoc nemilosrdná a neznalá času. Muž divoce kopal a naříkal, aby unikl jeho sevření, ale během několika okamžiků z něj zbylo jen několik pramínků roucha.

Nishang náhle ucítil, jak mu hrudí a zády projela neuvěřitelná bolest. Ne bolest z výčitek svědomí, ale čepel, která jím byla prostřelena a teď zůstala na místě. V dalším případě ho z vody vytáhla obrovská síla. Zůstal viset ve vzduchu, visel na čepeli a zářícím řetězu připevněný na jílci. Byla to Dauna, jejíž oči pálily hrůzou a zradou.

Nishang ucítil, jak rákšasovo ovládací kouzlo zmizelo, což mu dovolilo, aby mu hlava spadla přes rameno. Jeho zděšené oči sklouzly k jezírku pod nimi, kde se stovky sibsigů, z nichž každý se rozpouštěl, rozpadal na kusy. Nebylo to však k ničemu — všichni zmizeli v purpurové mlze, když se Nishangovou myslí rozlehl ďábelský chechot rákšasy.

„Co jsi to udělal?“ vykřikla Dauna. „Co jsi to udělal?“

„Počkej,“ řekl Nishang zoufale, když do něj zaryla čepel hlouběji. Cítil, jak mu po krásné zlaté čelisti stéká krev. „Já jsem jiný! Změnil jsem se!“

A možná to byla pravda. Ale i tak, část jeho duše bude už navždy patřit Silumgarovi.

Autor: Marcus Terrell Smith
Překlad: Honza Charvát