Aetherdrift [#01] │ Šmrncovní a zoufalý

Rozumní lidé říkávali Išikari, že její sny jsou "nedosažitelné". Její profesoři jí řekli, že se její teorie příčí zákonům fyziky, magie, a dokonce metamagie. Odbornice na aether jejího kalibru by měla obracet svou mysl k velkým záhadám doby, k problémům, které trápily společnost den co den. Proč se upínat na tak nedomyšlený nápad a čurat proti větru?

Její profesoři říkali, že to nejde. Odmítali jí psát doporučení, pokud trvala na svém cílevědomém plánu, nepouštěli ji do svých laboratoří a informovali své kolegy, aby učinili totéž.

To, co vám připadá rozmarné a neškodné, je pomatení smyslů, křičel na ni jeden. Išikari si to zapamatovala, nechala si to vyrýt na jednu z jejích mnoha pájecích pistolí. Pokud toto její chování podpoříte, povede to jen k její smrti.

Když děla Ghirapuru střílejí na zubaté invazní lodě Phyrexianů; když ulice černají blyštivým olejem; když se městem rozléhá křik mrtvých a umírajících, Išikari s jistotou ví dvě věci.

Za prvé: zemřou všichni. Nebo alespoň většina lidí. Nedokáže si představit, že by vetřelci poskytovali nějakou zvláštní péči univerzitám nebo akademiím. Její odpůrci se z toho nejspíš taky nedostanou. Dnes zemřou společně.

A za druhé: její smrt bude stát za to.

Jde po schodech. To, že byla držena stranou od centra Ghirapuru, dnes pracuje v její prospěch: je tak daleko od středu města, že její malá věž, její drahocenná dílna, pro Phyrexiany nikdy nebude hlavním cílem. Schody vržou pod každým jejím krokem, vzduch je sytý praskotem aetheru. Okny vidí jen kouř, smrt a zkázu.

A taky příležitost.

Prochází kolem plánů, kolem modelů, kolem bolestného záznamu velkého snu, který kdysi měla. Išikari necítí strach, když stoupá výš. Vůbec žádný strach. Během Aetherové vzpoury si uvědomila, že něco takového je nevyhnutelné. Chandra Nalaar byla hrdinkou lidu, to ano, ale odkud se tu vzali její přátelé?

Odjinud.

Rašmin Sférový most to dal jasně najevo: existují i jiné světy než tento. Brzy se vynálezčiny spisy staly Išikarinou posedlostí. Četla všechno, co mohla, navštěvovala všechny přednášky, které mohla, a co jí za to Rašmí dala?

Do její mysli se opět vkrádají slova: Má jedinečnou mysl pro to, aby viděla dál, než je s našimi současnými technologiemi možné, ale její metody a pokusy ji činí nevhodnou pro doporučení.

Krátce po tomhle se Išikari zdál první sen. Nebe zčernalo, jen nad hlavou bylo rudé jako rozštěpené ovoce; příchod tvorů, které sotva dokázala odhadnout. Ghirapur pod útokem. Ten pach. To utrpení.

A naděje, kterou by mohla vykřesat z jejich krvavé tlamy, kdyby se o to pokusila. Naděje a možnosti.

Sférochodci a jejich jiskry byli jako akademická obec a vědění. Neměly by znalosti patřit všem?

Další exploze. Vedle ní se rozbije okno; střepy skla jí rozříznou rameno a zaryjí se jí do paže.

Přesto stoupá vzhůru. Už tam skoro je, na vrcholu věže. Původní plán byl počkat, až Rašmi znovu aktivuje Sférový most, ale i když se ten rozpadl, Išikari věděla, že musí jen vyčkat. Naskytne se další příležitost. Další velké rozštěpení Mlžných věčností.

Když rozrazí dveře, spatří je — ach, jak jsou krásné! Zívající jámy na obloze, záblesky na světy, které si mohla jen představovat. Andělé ozdobení medailóny vlajícími ve větru; oceán větší, než dokáže pochopit, planoucí oči pod vlnami; celé město třpytivých světel. Je jich tolik…

Na tváři se jí objeví úsměv.

Tohle bude stát za to.

Stroj stojí před ní. Její stroj, její dítě, její odkaz světu. Vyrobeno z čehokoliv, co se jí dostalo do rukou navzdory konzulátu i zdravému rozumu, nepodobá se ničemu tolik jako šupinám ryby, které se navzájem překrývají — ale každá ta šupina je dutá, vydlabaná až na samotnou slupku.

Síť. Její síť.

Poblíž věže něco vybuchuje. Nebude mít mnoho času. Ale pokud jsou její výpočty správné — a nikdy není špatné vsadit na Chandru Nalaar — pak každou chvíli…

Ano! Okraje otvorů vytvořených Lamačem říší se začínají vlnit. Něco se stane, něco velkého.

Oči jí spočinou na ovládacím panelu stroje, jehož tajemné knoflíky a páky jsou srozumitelné jen jí. Musí jednat rychle. Která že to byla? Správně, tahle: zlatá páka s vyrytým jedním z jejích oblíbených rčení.

Nikdy se nenech zastavit zdravým rozumem.

Cítí, jak se jí slova tisknou na dlaň. Cítí, jak její srdce bije o kov.

Nad Ghirapurem se vznáší mihotavé světlo — závoj prachu a třpytu.

Buch. Buch. Buch. Její srdce spolu se srdcem Multivesmíru, sladěné v jedno, její tep stoupá a klesá s vlnami magie kolem ní.

Musí to být teď. K čemu to všechno bude? Nemá ani tušení. Ale je tu šance, šance, že to stačí.

Jaká škoda, že její stroj není kompletní — ale možná ani nemusí být. Možná je součástí toho všeho opojný chaos. Ona a její na koleně stvořený stroj; tahle invaze; svět se rozpadá a zase se dává dohromady.

Jestli to teď zapne, něco se stane, je si tím jistá.

Ale vzhledem k tomu, že toto zařízení mělo kromě až příliš obyčejného aetheru využívat energii přírodního mága jako svůj zdroj energie a že Išikari bohužel není mág… jeho aktivace by ji mohla zabít.

Dívá se na Ghirapur. Ruiny. Těla. Vetřelci okamžitě ztichnou, než se se skřípěním zastaví.

Někdo si mě bude pamatovat, pomyslí si. Někdo bude vědět, že jsem měla pravdu. A až najdou Aetherjiskru, mou jiskru, udělají s ní něco úžasného.

Išikari zatáhne za páku — a v tom okamžiku, kdy se její vědomí nakrátko spojí s Mlžnými věčnostmi — tehdy skutečně dosáhne nedosažitelného.

O dva roky později

Současná královna podzemních závodů Ghirapuru, tajemná, houževnatá a zdánlivě neporazitelná Jiskra, měla potíže s přelézáním zdi, která obklopovala panství jejího otce. Nějaká část její závodní výstroje se zachytila o jednu z ozdobných smyček z filigránové oceli nahoře; při snaze uvolnit se jí svaly křičí bolestí. Ještě před pár lety by si musela dávat pozor na služebnictvo, které by na všechno dohlíželo, ale na Aviškaru už žádní sluhové nejsou, žádní páni, a to jí návrat domů velmi usnadnilo. Proletěla oknem a tiše přistála na koberci. Masku Jiskry dala na háček za portrét, který jí otec nechal zhotovit ještě před revolucí. Dívka v hezkém sárí se jí téměř nepodobala. Jemné rysy, světlo v jejích očích jasné.

Stát před tím portrétem ji vždy naplňovalo odporem. To není Jiskra. Není to ani Síta: jen představa jejího otce o tom, jaká by Síta měla být.

Ale teď má alespoň nějaké využití.

Sotva pověsila masku na hřebík, zaslechla známé zaklepání na dveře, otcovo zaklepání. Má to svoje speciální, na kterém trval, že ho bude používat, aby se odlišil, jako by je tahle trocha špionáže zachránila v případě imitátora.

"Síto! Síto, co je s tebou? Už je devět. Vychladne snídaně!"

Méně času, než by ráda měla. Měla by lhát a tvrdit, že je nemocná? Ne. Zavolal by doktora. Lepší je zkusit to uhrát. Schovala svůj závodní oblek do nočního stolku a spěchala se převléknout do šatů, které od ní očekává.

"Promiň, tati! Můj budík se musel sám vypnout…"

"Říkal jsem ti, že ty moderní aetherové vymoženosti jsou k ničemu. To, co potřebuješ, je poctivý hodinový strojek, má drahá." Když otevře dveře, mává prstem ve vzduchu. "A nejlepší druh hodinového strojku je sluha. Kdybys je jen nechala, aby tě vzbudili—"

"Mají lepší věci na práci," namítla Síta. I když přinejmenším v těchto dnech už dostávají sluhové za svou námahu zaplaceno. Ne že by její otec byl příznivcem takového vývoje.

Mohar Varma, otec Síty, se ještě nezbavil postavení a odznaků svého bývalého úřadu, mezi nimi i sluhů. Jeho konzulské roucho je šité na míru a čisté, vousy zastřižené, knír navoskovaný. I když většina považovala jeho ostré rysy za příliš přísné na to, aby byly laskavé, Síta věděla své. Tam, kde si zbytek Aviškaru vzpomněl na Mohara Varmu jen pro jeho krutost, necitelnost a tradicionalismus, ho Síta znala jako milujícího otce. Muže, který si svou ženu získal poezií a písní, který zajistil svému jedinému dítěti — dceři — stejné vzdělání, jaké by měl každý muž. Byl to Mohar, kdo trval na tom, aby se Síta naučila vědám a naučila se bránit. Nejednou musel zpražit své kolegy, kteří toto rozhodnutí kritizovali.

Ale tyto výhody samozřejmě přicházely s očekáváními. Může mít jakékoliv zájmy, které se jí zlíbí — pokud bude žít ten správný život.

To ovšem Síta v úmyslu nemá.

"Nejsi nemocná," položil jí ruku na čelo. "To je dobře. Doktor Pradéš si myslí, že mi v dnešní době může účtovat, co se mu zlíbí, a já bych mu raději už nikdy nemusel ukazovat, kde je jeho místo."

Potlačí škubnutí. "Doktor Pradéš odvádí dobrou práci," řekla. "Není to hezké, že za to dostává dobře zaplaceno?"

Její otec obrátil oči v sloup a zafuněl. Když vykročil ke schodům, Síta ví, že je to rozkaz ho následovat.

Nikdy neměla ráda rozkazy, ale dodržuje je.

Plechově znějící hudba, kterou Mohar po celou dobu pouštěl z reproduktorů, jen málo oživila to, co kdysi bývalo rušným společenským salónem. Pokud něco, tak to jen zvýraznilo rozdíl, který revoluce způsobila. Její otec neposlouchá nic, co bylo napsáno za posledních šedesát let. Prý příliš vulgární, což vůbec nedává smysl.

"Správná mzda je dobrá a spravedlivá, Síto. To přece víš. Nikdy bych nebyl proti tomu, aby člověk dostával za odpovídající práci odpovídající plat. Potíž nastane, když se odváží účtovat mi to, co by účtoval prostému člověku. Je to neuctivé a neloajální. A kdybych se k tomu mohl vyjádřit, bylo by to vyřízeno řádně."

"Neuctivé?" zeptá se. Vždycky byl… přísný. Ale dnes ráno z něho slyšela zvláštní tón zoufalství. "To nemyslíš vážně. Je to jen faktura, otče."

Sešli po schodech dolů, kolem portrétů jejich malé rodinky: Síta v průběhu let, Mohar ve svých konzulárních komnatách, matka, když její zdraví dovolilo portrétní sezení. Z podstavců na ně hleděly sochy dávno minulých konzulů.

"To je ten dnešní problém s Kaladešem. Příliš mnoho neúcty. Příliš mnoho neloajálnosti. Stačí jeden summit povýšenců a všichni zapomenou, kdo je chránil. Disciplína je jen sen. Za tu dobu se člověk mohl držet standardů morálky a vědět, že je v právu. Ale tihle… revolucionáři, chovají se, jako by se morálka dala změnit."

Na takové výlevy je trochu brzy, pomyslela si Síta. Na někoho, kdo tvrdí, že stojí nad chátrou, jsou to jediné, o čem dokáže mluvit. Chyběly jí jejich rozhovory o technice; když se jí ptal, co se naučila při studiu; když spolu hloubali nad nákresy a pracovali na modelech v garáži.

Jak je to dlouho, co naposledy dělali něco opravdu společně?

Odpověď samozřejmě znala.

"Teď je to Aviškar," řekla. Klidně by se ho mohla pokusit opravit. Všichni ostatní se bojí obtěžovat. "Vynález je nádherné jméno. Všichni spolu začínáme znovu, po invazi. Morálka je stejná jako vždycky, na ní se nic nezměnilo, ale musíme přijít na to, jaká společnost funguje nejlépe pro nás všechny. Něco nového. Vynález byl vždy v našich srdcích."

"Opravdu?" odpověděl Mohar a zdvihl obočí. "Je vynález důležitější než tradice? Technické školy ti zamlžily brýle párou. Zahodíš perfektní stroj, protože chceš přijít na něco nového? I když to staré funguje dobře?"

"Jestli to škodí lidem," zamračila se Síta. "Kdyby to byla část většího stroje, který někoho rozdrtil, kdyby to bylo svařené tak, že bych to nedokázala rozdělit — samozřejmě, že bych to udělala. A ty taky."

Dlouho mlčeli. Ta pošetilá část v jí se utěšovala v naději, že to znamená, že jí bude naslouchat.

Ale věděla své, a když zase začne mluvit, není překvapená, ani rozzlobená. Je jen zklamaná.

"Kaladeš. Dobré, naprosto rozumné jméno, které konzulát přinesl pro zemi ve válce. Jméno s historií! Zahodit je znamená zahodit vše dobré, co konzulát udělal. Je to plivání na talíř s jídlem, které s láskou připravila tvá vlastní babička, placená potem tvého dědečka. Kde by byl Kaladeš bez konzulátu? Kde to skončí?"

Zanedlouho dorazili do jídelny. Široký kulatý stůl, u kterého se tak často scházeli hosté a početná rodina, má nyní jen dvě místa. Přesto jsou tu hromady a hromady jídla: paraty naplněné bramborami a květákem, upmská kaše, placky teplas s pískavicí, rýžové taštičky a čočkový sambar, mnohem víc, než by mohli sníst.

Za to všechno platí. Teď už musí. Mohar Varma nechce, aby někdo myslel, že zchudl. Bez ohledu na to, kolik ho stálo udržet si soukromého kuchaře, který vaří tak přemrštěná jídla.

Její otec si před tím vším stejně jen sedl, zapnul rádio, choval se, jako by se nic nezměnilo.

"Nazývat tohle místo něčím jiným nezmění jeho povahu. Lidé zapomínají, co Kaladeš doopravdy je! Je tu pořádek. Někteří psi se cvičí dobře a někteří ne. S lidmi je to stejné, má drahá Síto — ty máš na vynalézání talent! A tak je na tobě, abys vymýšlela a vynalézala. Ale prostý člověk je něco úplně jiného. Ti potřebují vedení…"

Síta si vzala paratu a utrhla kus. Namočila ho do čatní a uždibovala, zatímco její otec mluvil. Po pravdě řečeno víc poslouchala hlas přicházející z rádia — tentokrát zpravodajské stanice.

"Ve městě je dnes příšerný provoz, dav se shromažďuje, aby se podíval na jedinečnou Aetherjiskru! Nalezenou v laboratoři Išikari Bindry po invazi, je to zázrak techniky, jako žádný jiný. Vítěz Velké ceny Ghirapuru si může nárokovat tuto životní šanci na neomezenou moc a svobodu. Vy i já se můžeme v rychlosti podívat na dnešní slavnostní zahájení. Ale pokud jste se ještě nedostali do Ghirapuru na závod, tak se tam nedostanete včas, to vám povím! Noční ministr Gonti ujistil nový konzulát, že zácpa bude dočasná—"

V okamžiku, kdy Gontiho jméno ohlásili v rádiu, ho Mohar popadl a odhodil přes celou místnost. Oči malé jako špendlíkové hlavičky, na spánku pulzuje žíla; jen při pohledu na jeho zaťaté čelisti Sítu bolely ty vlastní.

"Ten… zločinec."

Zde byla hrůza otce, jako je Mohar: ukázal jí něhu, ukázal jí vzpurnost a někdy jí ukázal krutý hněv, kterým byl proslulý.

"Tati," řekla Síta. I když se při tom výbuchu bála, nemohla se zbavit potřeby přiběhnout k němu a pokusit se ho uklidnit. "Tati, to je v pořádku. Jsou to jen zprávy, nic víc."

"Že by z toho měli profitovat a my — my sotva…"

"Já vím," uklidňuje ho Síta.

Během další minuty se sebral natolik, aby se vzpamatoval. Svraštil obočí a vzhlédl k Sítě.

"Děkuji. Má drahá, ty jsi budoucnost naší rodiny. Musíme pro tebe najít výhodný sňatek—"

Skryla zaškubnutí. Odmlčel se a svraštil obočí.

"Nechala jsi včera v noci otevřené okno? Páchneš aetherovými výpary."

Každý pohyb Jiskry je vypočítán tak, aby získal srdce lidí kolem ní. Poslední dva roky Síta pracovala na tom, aby tváří v tvář neskutečným okolnostem zachovala chladnou hlavu. Je to dovednost, která se hodí i doma. Neboť lhostejné pokrčení rameny, které dává svému otci, není o nic menší výkon než dokonale hladká a elegantní hrozba Jiskry. "Bylo mi trochu teplo. Myslela jsem, že by mohl pomoci vánek."

"Musíš to nechat zavřené, Síto. Nemůžeme dopustit, aby někdo z těch zatracených prostých lidí dostal nějaký nápad." I když mluvil pevně, poznala, že je to ze strachu o ni. "Víš, jak se o tebe tvá matka bála."

Věděla. Samozřejmě, že ano.

Věděla také, co si Mohar nepřizná: nikdy by neskončil na konzulátu, kdyby si nevzal Madhu. Sítin dědeček z matčiny strany byl tím, kdo mu toto místo udělil.

"Samozřejmě, tati. Samozřejmě."

Hodiny řečí. Hodiny poslouchání. Hodiny, kdy byla uvězněna v mezích své nádhery, rodinného majetku, slabostí svého otce.

Síta Varma nikdy neměla ráda klidné sezení.

Zatímco její otec pozval na návštěvu svého dnešního kriketového spoluhráče, Síta se převlékla do svých pravých šatů. Když se podívala do zrcadla, spatřila tři tváře: portrét za sebou, masku v ruce a svou vlastní tvář.

Nasadila si masku.

Tak. Tak by měla vypadat.

Aetherota má garáž ve vzdálené části města. Preventivní opatření, řekla hlavní mechanička. Člověk by musel Ghirapur opravdu znát, aby si uvědomil, že tohle místo vůbec existuje. Většina ostatních konkurentů ne. Ti všichni jsou tu přinejlepším pár týdnů, cpou se místním jídlem a radovánkami, trénují na závod, ve kterém jim Jiskra zajistí prohru.

Ale je tu jedna výjimka.

Když Jiskra vchází do garáže, na všech obrazovkách se usmívá tvář Chandry Nalaar. Dokonce z různých úhlů. Různé televize se jí nemohou nabažit. A jak by mohli? Mezisférová spasitelka, narozená přímo tady na Aviškaru, obránce města, jejíž matka zprostředkovala Tmavomodrou revoluci… proč by nedostala všechen vysílací čas na světě?

Jiskra se zamračila. Tlačítko na jejích chráničích se propojí s technikou — ztlumí obrazovky.

"Hele, na to jsem se dívala," volá mechanička. "Musíš tetičku varovat, než přijdeš rušit její pracovní prostor."

"A vy mě musíte varovat, až mi budete upravovat řízení," odpověděla Jiskra a opřela se o kapotu. Aetherota jsou opravdu něco; po vraku ze včerejší noci není ani stopy. "Pokud chceme vyhrát, musíme na ten stroj zatlačit co nejvíc. Nemůžu to udělat, když nad tím nedokážu udržet kontrolu."

Rachotivé zvuky, záblesk světla zpod kapoty. Její mechanička tiše kleje. "Zvýšená citlivost znamená zkrácení reakční doby. Musíš na sebe tlačit stejně, jako tlačíš na stroj."

Jiskra se zamračila. Dobře. V tom má možná pravdu. Ale je tu otázka, kterou nemůže dostat z hlavy. "Takhle to měla ráda zařízené ona?"

Pia Nalaar zavřela kapotu. Vzala hadr a utírala si ruce. Pohled, který vrhla na Jiskru, je komplikovaný: soucitný, lítostivý i bolestný.

"Vy dvě jste si někdy hodně podobné. Napadlo mě, že bys možná ocenila větší rozsah kontroly, když pořád mluvíš o přesnosti."

Jiskra vzdychla. "Jsme jiní lidé," řekla. "Ale chápu, jak to myslíte. Ale to není můj argument."

Jiskra se sama podívá pod kapotu. To, co vidí, si od ní vyslouží upřímné překvapení. "Desetiválcový aetherový invertorový systém, dva samostatné cyklonové odlehčovače a… to jsou zlaté písty?"

Její mechanička se ušklíbla. "Víc v souladu s tvými argumenty?"

Síta měla samozřejmě obrovskou radost. Ale jako Jiskra to nemohla dát najevo. Ani v soukromí. Zničilo by to celou estetiku, kdyby ji lidé považovali za příliš lidskou. Takže když odpověděla, nasadila hlubší, zvučný tón: "Je to dobrý začátek. Ale musíme upravit úhel na těchto…"

Když Jiskra pokračovala v jednom ze svých desetiminutových blábolů o rozdílech dvou stupňů, Pia Nalaar znovu vzhlédla k obrazovkám a neříkala nic.

"Chandro! Chandro, podívejte se sem! Ghirapurský zpravodaj by chtěl…"

Skákat mezi sférami, zachraňovat světy, bojovat se zlem, to všechno vás naučí spoustu věcí. Jednu věc ale ne: jak zacházet s novináři. Třeba jít na čaj uprostřed mezisférové sportovní akce… to nebyl dobrý nápad.

Taky nebyl dobrý nápad navléknout se do Nissiných svetrů a omotat si šátek kolem hlavy, aby se pokusila zůstat v utajení. To nesnesitelné horko za to stojí jen tehdy, když ji nikdo nepozná, a, no, poznali ji všichni.

Chandra zvedla šálek čaje do jedné ruky a druhou zamávala. Stáhla šátek natolik, že jim nabídla úsměv. To bude stačit, ne? Odpovězte na pár otázek, řekněte něco o závodě, dejte téhle chudince baristce trojnásobek obvyklé sazby…

"Slečno Nalaar! Zvídavé mysli chtějí vědět: kde najdete nejlepší čaj ve městě?"

"To je jednoduché. Tohle místo přímo tady!" usmála se Chandra. "Nejen nejlepší ve městě, ale i nejlepší v Multivesmíru. Zastavuju tady pořád."

Počkat, proč sebou ta baristka cuká? Není to dobrá věc, propagovat tento obchod?

No tak, Nalaar. Usměj se, ať to máme za sebou. Opře se o pult s hrnkem v ruce, s logem otočeným ven. Super. Ležérní. Zvykla jsem si. Už nepanikařím.

"Mám čas už jen na pár otázek, tak ať jsou zajímavé. Vy v tom červeném!"

"Děkuji vám, slečno Nalaar! Jsem obrovský fanoušek vaší práce," říká mladý Aetherozený. Než zjistí, na co se zeptat, poradí se se svými poznámkami. "Můžete nám říct něco o vaší závodní filozofii? Co od vás můžeme během závodu očekávat?"

"Závodní filozofie? Jeď rychleji, než všichni zvládnou. Nikdo na to nemá lepší vliv než já. Navíc, všechny naše jízdy jsou pečlivě vybroušené. Myslím opravdu opatrně. Kolodin to řeší. Pokud chcete podrobnější informace o filozofii, měli byste se zeptat jeho. Další otázka — vedalken, tamhle!"

Vedalken si upravil brýle. "Mluvíte o tom strašně blazeovaně. Proč vstupovat do závodu, když nepotřebujete rychlost? Je to cena, která vás láká?"

Usmívej se. "Každý má své důvody, ne? Ale v něčem se mýlíte. Mám velkou potřebu být rychlá. Můj otec držel rekord ve většině pokut za rychlou jízdu ve městě, víte. A spoustu jich dostal i s mým malým batolecím já, přímo na klíně."

Shromáždění reportéři se smáli nebo lapali po dechu. Možná to nebyla normální věc, o kterou se dělit? Kéž by tu byla Nissa. Na druhou stranu, Nissa by nenáviděla každou vteřinu tohohle.

"Je to tak?" Vedalken pokračuje. Když se do toho vloží další reportér, protáhne se přímo před ní, hladce jako tanečník. "Mé zdroje mi řekly, že se velmi zajímáte o Aetherjiskru. Že byste ho ráda přinesla domů své milé. Je to tak, slečno Nalaar?"

Pohár v Chandřině ruce začne vřít. Zakryje ho rukou a položí. Usmívej se, Nalaar. Zhluboka dýchej a úsmívej se. Nepotřebují vědět, jak moc jí na tom záleží. Nepotřebují vědět o všech slibech, které Chandra dala, o diskusích, které vedla. Jak moc by to znamenalo opravit to, co se pokazilo — sféroportovat, kam se jim zachce, kdy se jim zachce.

Jak moc by pro Nissu znamenalo, kdyby se jí oči rozzářily jako dřív. Jediný důvod, proč něco z toho dělá, je, aby na té tváři vykouzlila úsměv.

Co by mohlo být většího?

"K tomu se teď nebudu vyjadřovat," řekla. Raději to utnout dřív než později — blikající světla začínají odhalovat její vidění a baristka se začala schovávat za pultem. Píše na tabuli novou nabídku? Jo!

"Mám čas ještě na jednu otázku. Tak se na to podíváme… Vy tam, blonďáku s brýlemi!"

"Děkuji vám, slečno Nalaar—"

"Můžete mi tak přestat říkat?" řekla Chandra. "Slečna Nalaar je moje máma."

Brýlatý muž zvedne prst. "Na to se vlastně ptám já. Jaké to je závodit proti své matce? Aetherota jsou týmem Aviškaru, ale vy jste se rozhodla k nim nepřipojit. Je mezi vámi nějaká zlá krev?"

Chandra nedokázala úplně skrýt škubnutí, dokonce ani při dobře načasovaném doušku horkého chai. Ale snažila se. Získala tím pár vteřin, aby zjistila, jak to chce říct.

"Ne, mezi námi žádná zlá krev není. Přeji jí všechno nejlepší, pokud je 'nejlepší' druhé místo."

"Navažte na to, slečno Chandro," řekl blonďák. No, je to svým způsobem zlepšení. "Bojíte se nějakých dalších závodníků?"

Tentokrát se Chandra ušklíbla. Odvrátila se od reportérů a posadila se na pult. "To oni by se měli bát mě," řekla.

Nenávidí ji.

Ne. To je příliš silné slovo. Není pravda, že by něco nenáviděl. Nemůže najít energii. Abyste něco nenáviděli, musíte tomu věnovat pozornost. Musíte se tím nechat rozptýlit.

Zima si to už nemůže dovolit.

Ta vřelá tvář, ty jasné oči, které na něj zírají z obrazovky, nikdy nepoznaly přežití. Nikdy nepoznaly zoufalství. Každý prostořeký vtípek, každý úsměv je jako jehla pronikající jeho ušním bubínkem — ale už si na ten pocit dávno zvykl. Není to nic nového. Nic už mu nemůže ublížit. Ne tak, aby na tom záleželo.

Takže k ní necítí nenávist. To nemůže.

Potřebuje ji jen prostudovat — ji a všechny ostatní závodníky.

Když změnil kanál, jen na vteřinu, vidí za sebou zbytek garáže.

Kouřové podráždění mu zbarvilo oči do červena a zatemnilo kruhy pod nimi. Jeho vesta je vyzáblá a obnošená. V pozadí stáli ghúlové, štíhlí jako jeho naděje a sny, které mu zvoní při jízdě.

Nejhorší ze všeho je však bezedná tlama démona, která zírá přímo na něj.

"Pamatuj na sázky," říká. "Přines nám Aetherjiskru a jsi volný. Selžeš, a budeš navždy patřit Domu."

Jako by mohl zapomenout.

Autor: K. Arsenault Rivera
Překlad: Honza Charvát