Aetherdrift [#03] │ Jeď!

"Hele, šéfe…"

Náhlý zvuk hlasu spoluhráče z reproduktoru Darettiho málem přiměl upustit pájku.

"Teď ne, Červeňáku."

Goblinův hlas byl přes praskající vysílačku slabý. Mezi mnoha věcmi, které si Rakeťáci na závod připravili — dvanáctiválcové motory i pro nejmenší vozidla, vlastní piktogramy pro ovládání, a ne méně než dvacet ohnivých petard pro každého goblina — nebyla komunikace na přednostním místě. Jen naléhání pořadatelů Velké ceny přimělo Darettiho, aby se o to vůbec pokusil. Sám vyrobil jejich vysílačky ze zbytků z jejich neúspěšného pokusu o lepkavé bomby. Možná proto pořád praskaly.

Zavrčel. "Máš vůbec ponětí, jak je těžké zkoordinovat trojitou palbu za jízdy? Vyrovnávám tu všechny možné věci. Točivý moment a… jak že se to říká? Trať… ne…"

Záleželo na tom slově? Asi ne.

Darettiho chlapi jsou úplně vyřízení. Když se podívá za čelní sklo svého terénního tanku, spatří chudáka Randála, kterému se vůz roztrhne napůl kvůli pronikavému neonovému výboji od závodníka Oblačné věže. Daretti mu říkal, ať si pořádně vyztuží rám. A teď se na něj podívejte — zabořil se hlavou přímo do písečné duny.

Rakeťácká jízda má být rychlá a vyhazovat věci do povětří. To, s čím se potýkat nemají, jsou hromady písku ucpávající jejich motory.

Ani Šelmy — ty jsou tak daleko vpředu, že jejich velká gryfovská křídla jsou jen tečkou proti obloze — ani tým Amonkhetu s tím nemají žádný problém. Od těch dvou to očekává. Tyhle dva týmy hrají fér, pomyslel si.

Jezdci ne.

Kolem Darettiho tanku a smečky goblinů, které má jako průvodce, se rojí nejméně tucet Jezdců na motorkách, tancích a autech. Drsní, nebojácní válečníci jedou na větších vozidlech. Někteří si chrání oči před vířícím pískem brýlemi. Někteří se opovažují vyrazit do pouště nejhůř, jak mohou: s holou tváří a vyceněnými zuby, s vířícími řetězy v ruce.

"Šéfe, jste chytrý. Fakt chytrý. Jako třeba, že jste musel být na prvním místě v soutěži chytrých šéfů pokaždé, když jste se přihlásil. Ale máme problém."

Daretti si odfrkl. Tihle chlapi! Je tady, dělá, co může, aby pomohl, a oni ho jen rozptylují. Vždyť oni závodí! Při závodu mají přísnou zásadu na nic se neptat! A hlavně ne, když…

To ten chlap vytahuje motorovou pilu? Co si myslí, že dělá—

Daretti mrkne. Jezdec na palubě největšího, nejhrozivějšího z jejich vozidel… teď žongluje ve vzduchu se třemi motorovými pilami a vrhá je na gobliny, kteří se je samozřejmě neustále snaží chytit. Nejhorší je, že každá z motorových pil má spínač, který ji zapálí. Horší než motorová pila je jen ta, která hoří a každým otáčením čepelí vystřeluje záclony plamenů.

A ještě něco horšího?

Ano, tuny takových věcí.

Kde vůbec vzali tolik motorových pil!

"Jediný problém, který máme, je zasáhnout ty chlapy. Tak se na to podíváme, nechte to běžet šedesát vteřin—"

Vypálit rakety, vypálit rakety, to je zažene a dá nám trochu prostoru…

"Šéfe!"

Daretti praští rukou do palubní desky. "Říkám, že nemám čas na — co to je?"

Vidí, jak se to vynořuje z písku: zářící, ďábelský výbuch démonické energie, kterou mohou být jen Rychlodémoni.

"Právě tohle, šéfe… je ten problém."

"Koho se bojíme!"

Válečný popěvek, vychloubání, modlitba. Mezi novým pískem, staré pohodlí. Jezdci mluví jako jeden muž — protože kdyby byli něčím jiným, apokalypsa by je dávno pohltila.

Dálná Štěstěna hledí do tváře smrti. Třesoucí se, třpytící se povrch démonova závoje je útokem na smysly. Hrozí, že ji a její vůz spolkne přízračná tlama. Všude kolem ní chaos závodu: goblini ječí, jejich vozidla vybuchují v sotva zadržovaných explozích, chordatanská vachrlatá auta vyplňují prázdná místa mezi dělovými palbami, Šelmy krákají, když se vrhají na vzdálenou kořist.

Je to chaos.

Je to život.

"Nebojíme se nikoho!" křikne.

A s tím vypustí oheň.

Plamenomety. Výbuchy. A nejhorší ze všeho jsou písničky o žralocích. Jiskra očekávala od svých konkurentů víc. Možná dávají přednost pragmatismu před smyslem pro styl. Což je v pořádku, pokud si nechcete udělat jméno.

Ale na konci Velké ceny bude celý Multivesmír znát jméno Jiskra. Ohnivé koule spalují písek na sklo, ale Jiskra stejně zrychluje. Střecha jejího auta syčí horkem, jak se vznáší přímo pod ohněm — a přímo naproti blížící se dělové kouli. Bez obav. Buď v klidu. Místo aby se předváděla na kapotě auta jako někteří jiní, Jiskra cvakne knoflíkem na volantu. Z mřížky vystřelí ostrý oblouk blesku a čistě rozsekne dělovou kouli napůl.

A samozřejmě to všechno perfektně načasuje (kdo by o tom pochyboval?), takže obě poloviny dělové koule narazí do dvojice závodníků Cestovatelů, kteří se ji chystají předjet.

Efektivní. Perfektní. Řídit nemůže nikdo jiný. Ať se Chandra Nalaar snaží. Nikdy nebude schopná provést takovou otočku jako je tahle.

Proto si Jiskra dává záležet na tom, aby se mračila, když míjí oblíbenou dceru Aviškaru.

Dobře, možná to není Chandřino nejlepší představení. Ale není to ani její nejhorší, tak proč na ni Jiskra tak zírá? S jakým podivínem pracuje její matka. Možná nebylo moc lidí se správnými schopnostmi, kteří by byli k dispozici tak narychlo. Kdo by si našel čas na takový spalující pohled uprostřed všeho toho chaosu? Zvlášť když vám brýle tak trochu kazí celý efekt.

No vlastně, možná Sorin. Ale zrovna od není typ na závodění.

Chandra ohrnula nos nad maskovaným závodníkem. A to je další věc! Jiskra? To je vůči Chandře výsměch! Možná jí tu přezdívku Pia vybrala schválně? Těžko si představit jiný důvod.

Samozřejmě, že ta chvíle, kdy se dívá jinam, je přesně ta chvíle, kdy se ji chordatan snaží odříznout. Obrovské, vyjící vznášedlo naráží do boku Chandřiny motorky. Než ji napadne zavolat o pomoc, dva další závodníci z Oblačné věže se seřadí kolem chordatanů — jeden vpředu a druhý vzadu.

"Díky, lidi!" křikne Chandra. "Jste skvělí!"

"Soustřeď se jen na vítězství, Nalaar!" ozve se výkřik v odpověď.

Ti chlapi jsou samý kšeft, co? Z dobrého důvodu. Možná mají pravdu. Nechává se rozptylovat. Dotkne se špendlíku, který jí dala Nissa.

Pamatuj na to, co je v sázce.

Chandra se vzdaluje od lodi Kýlovníků — a od Jiskry — na druhé straně. Tentokrát, když se jejich oči spojí, je více než připravena na jejich pohled.

"Amonkhetští! Pamatujte, proč jsme tady! Amonkhetští! Z písku život!"

Tam, kde ostatní závodníci vidí drsný svět, Zahur vidí příležitost, růst a domov. Tam, kde ostatní závodníci nemají oči pro nic jiného než pro konkurenci, se Basri ocitá v úžasu nad povědomým i neznámým: ruinami starými, i těmi nově odkrytými.

Pod pásem tratě: zdánlivě nekonečná rokle lemovaná hrobkami, každý vchod třpytivá dutina ve skále. Obklopují je teplé hnědé tváře živých, chladná šeď mrtvých, jejich hlasy spojené v jediný jásot. Nad nimi nekonečná modrá obloha, tyčící se modly bohů, na které se už dávno zapomnělo. Za nimi jsou nehodní, před nimi jsou ti více hodni, ale na této zemi nemůže být řeč o těch nejcennějších.

Létající hmyz útočí svými žihadly a podivnými kopími na šampióny z Amonkhetu. Ale k čemu? Smrt přece není překážkou slávy, jen závojem, který je třeba překročit. Basri sleduje staršího člena Šampiónů, jak se vrhá před zákeřný úder určený pro Zahura. Muž ví, že rána je smrtelná, přesto se usmívá a vzhlíží k Zahurovi jen s úctou a oddaností.

Zahur klečí. Velkou rukou zavře vozatajovi oči, dotek jeho drápů je jemný a lehký jako pád peří. Vzhlédne od svého padlého druha, aby oslovil zbytek šampionů.

"Jaká je největší pocta, která nám byla udělena?" zařve Zahur.

"Dýchat, zemřít, vytrvat!" odpovídá Basri. Na vyčarovaném oblaku písku zvedá ležícího vozataje. Stačí trocha soustředění, aby ho poslali do největšího vozu, kde nemrtví sluhové v lazotepu, dychtiví přivítat dalšího ze svých řad, čekají na zahájení práce.

Ať si hmyz dělá, co chce, a snaží se je rozhodit. Šampioni z Amonkhetu se nevzdají.

Basri se nevzdá.

Na zlatý vůz útočí křídla a žihadla.

Basri se podíval na Zahura. "Starý příteli, postaráš se o předvoj?"

Leonin se uchechtl, smíchem, který má nádech smrti. "Předvoj jsem vedl ještě předtím, než se tvoji pradědové nadechli."

"Právě proto jsem vás probudil," řekl Basri.

Bez dalšího škádlení — na to nemají čas — se Basri vyškrábe na vůz. Skáče z jednoho na druhého, jako kameny přes rybník, a přitom mění písek kolem sebe v ostré čepele. Většina má jen odstrašovat. Přesto tam, kde jsou ohroženy životy jeho druhů, necítí výčitky svědomí, když jedná rozhodně. Hmyzí schránky padají do rokle jako kapky deště.

Žijící šampión Amonkhetu přináší smrt těm, kteří se mu postaví.

Šesté místo.

Uch.

K čemu je být šestá? Nikdo za to nedostane trofej. Ani neskončí na pódiu. Prošla Jiskra takovou dálku, spřádala všechny ty lži a vystavila se takovému nebezpečí jen pro šesté místo?

Ne. Musí si pamatovat, k čemu to všechno je. Co pro ni znamená Aetherjiskra.

Už žádné návštěvy v sídle její rodiny, pokud tam nebude chtít být. Už mi nikdo nebude říkat, co mám dělat. Když se jí nebude líbit, jak se věci mají, odejde, půjde, kam bude chtít.

Už nikdy nebude muset na někoho čekat.

Nalaar se odtahuje od zbytku týmu. Jiskra jí šlape na paty a předjíždí roj závodníků Tempohavěti. Písečná magie Basriho Keta je překážkou, ale ona ji dokáže překonat.

Vždycky je cesta vpřed. Vždycky se dá něco dělat. Každý zápas se dá vyhrát, když jste dokonalí.

Jiskra nemůže být nic menšího.

Šelmy, Rakeťáci, Jezdci, Kýlovníci, Oblačná věž a Aetherota.

Ne, to nepůjde. A ve chvíli, když nějaký výbuch vychýlil skřety z kurzu, Jiskra spatřila šanci ukázat jim, co je zač.

V nadcházející zatáčce nemíří na okraj — kam míří všichni ostatní — ale na nataženou paži sochy boha. Vrhne se i s vozem do protisměru a odrazí se od špičky kopí starého boha.

Její vůz dopadne přímo na střechu rozbitého gobliního vozidla, přímo před nějakou obrovskou bouří modré energie.

Rychlodémoni?

Ani náhodou. Nedává to smysl. Jiskra si byla jistá, kde všichni jsou, musela si být jistá, a nedávno je viděla na desátém místě. Co se to tu děje?

Ale ve chvíli, kdy ji něco napadlo — ve chvíli, kdy si dovolila zapochybovat — nastal okamžik, kdy udeřili. Strašidelní třaskaví duchové letí k Jiskře. Narazí do ní plnou vahou a snaží se ji odhodit z cesty.

Spektrální drápy hrozí, že její vozidlo roztrhnou…

Dokud je neodpálí jiskřivá ohnivá koule, která nahradí jednu hrozbu jinou: i v uzavřeném kokpitu Jiskry je horko jako v peci. Nesnesitelné, spalující — volant je tak horký, že jí ani ruce v rukavicích neposkytují žádnou ochranu — ale ona se přesto drží a zatíná zuby proti spalující bolesti.

Bohové, to bolí. Ale nemůže to nechat být. Nikdy! Jiskra je zatvrzelá závodnice, tajemná závodnice, která nikdy neodešla z boje. Kým by byla, kdyby teď odešla? Obyčejná Síta — dcera konzula, příliš rozmazlená, než aby snesla trochu bolesti. Ona to zvládne.

Jiskra nesnáší, jak dokonale Nalaar předstírá, že je úžasná, a jak ji všichni podporují jako nejlepší a nejslavnější dceru Aviškaru.

Ale pod maskou…

Pod maskou, v soukromí své vlastní jízdy, jí Síta zamumlá své díky.

Jak se tenhle podivín dostal dopředu?

Před chvílí tady nebyl! Chandra si tím byla jistá. Cítila by síru a hřebíček na míle daleko. A přesto tam sedí melancholicky na místě řidiče, zatímco se démon snaží ze všech sil zabít toho blázna, kterého Pia přemluvila, aby závodil za Aetherotu.

Chandra si to nenechá líbit. Napojí se na rádio mezi závodníky, na to, které se pořadatelé Velké ceny snažili zdůraznit, aby ho používali. Prý dobrá čísla. Lidé rádi fandí svým oblíbencům, říkali.

Chandra jim dá někoho, komu budou fandit.

"Vyber si někoho svého věku, Zimo!"

Zima jen protáčí motor, hýkání stroje je samo o sobě výsměchem. "Když jsou dost staří, aby mohli závodit, jsou dost staří, aby mohli zemřít."

Co za člověka říká tohle! Z toho chlapa se jí vaří krev.

Ve skutečnosti se tak soustředí na to, aby ho nenáviděla, že si ani neuvědomuje, že Šampioni zastavují vedle ní. Praskání bičů a staré zpěvy vnímá jako šum v pozadí. Ne. Její oči jsou zaměřeny na Zimu a její uši jsou příliš naladěny na plačícího tvora, kterého předtím slyšela.

A skutečně, je tu ten tvor: jeho klec se opět zúžila, jeho velké oči zrudly od slz. Když Amonkhetští vrhají na Zimu magické záblesky, ten malý tvor nemůže dělat nic jiného, než se stočit do klubíčka a doufat, že nedostane ránu.

Chandra se vztyčila na sedadle.

"Jsi ten nejhorší typ člověka," řekla.

"Nalaar. Potřebujeme, aby ses soustředila na závod," ozve se v jejich komunikátorech Kolodinův hlas.

Ale ona to nechce. Nedávalo by to smysl. Ten chlap terorizuje Aetherotu, a to malé stvoření taky. A jestli nestačí tohle, Amonkhetští se dotahují! Celá tahle věc půjde do háje, pokud s tím něco neudělá.

"Jsem ten typ člověka, který přežije," křičí na ni Zima. Při těch slovech znovu roztáčí motor. Tentokrát Zimu obklopí modré plameny kůži. Během několika vteřin celý hoří nadpozemským azurovým žárem.

Démon zařval. Chandra přenesla váhu doprava a motorka uhýbá s ní. Jen vnitřní gyroskopy ji chrání před pádem. Asfalt brousí Chandřin kolenní chránič dohladka.

Chandra se démonově paži vyhýbá, ale Amonkhetští takové štěstí nemají. Dráp, který by Chandru roztrhl, místo toho vyrazí kolo z vedoucího vozu. Jediné, co může Chandra dělat, je dívat se, jak šampioni ujíždí mimo trať. Výbuch písku z Basriho rukou je to jediné, co zabrání, aby se zřítili do propasti pod nimi, ale ani to je nezachrání úplně. Basri je udrží v chodu jen tak dlouho, než narazí do ramene masivní sochy.

Stabilizátor motorky ji vymrští do vzpřímené polohy. Stojí na sedadle a vyhýbá se řetězům a hákům Rychlodémonů. Zima si chce hrát? Dobře, budou si hrát.

"Chandro! Nezapomeň, proč jsi tady!" zapraská jeden z členů jejího týmu.

Ona si to pamatuje. A určitě ví, jak moc by Nissa nenáviděla vítězství zaplacené krví. Dotkne se špendlíku na hrudi.

Chandra vytrhla Rychlodémonův plamen a nechala jím protéct svůj vlastní oheň. Když se jí rozžhaví vlasy, když ucítí pálení, když se vzduch kolem ní zachvěje a zdeformuje — když se sama stane ohněm — to je chvíle, kdy se cítí nejvíc živá.

"Hej, kreténe!" křikne Chandra.

A vrhne ohnivou kouli tak prudce, že jen zoufalé chňapnutí po řídítkách jí zabrání, aby se z ní nestala zářivě oranžová šmouha na chodníku.

Všechno, co následuje, je jako rozmazaná šmouha. Výbuch, letící šrapnel, náhodně letící hřeb, který jí rozřízne paži, kolo vystřelující jako dělová koule, Rychlodémoni, kteří vyletěli z dráhy a přistáli v duně.

To všechno je rozmazané — ale jedna věc je jasná.

Když její ohnivá koule zasáhla Rychlodémony, malý tvor v kleci vyjekl.

Když se Chandra usadila na své místo, jako by měla díru v žaludku. Jak může říct, že je lepší než oni?

"Dostala jsi to ze sebe?" zeptal se Kolodin.

Chandra se zamračila. "Jo…"

Kdyby Jiskra dokázala střílet oheň z natažených dlaní a nóbl rukavice, nikdy by neminula. Je to jen matematika! Bohové. Nalaar je super, jasně, ale copak všichni nevidí, o kolik lepší by mohla být, kdyby se opravdu snažila? Kdyby se soustředila?

Jiskra kličkuje mezi troskami Rychlodémonů. Praskající aether zanechává v její stopě vzor, který je viditelný všem divákům doma.

Chandra může být statečnější a silnější. Ale Jiskra?

Jiskra má styl.

Její složitá cesta jí umožňuje přiblížit se k Šelmám. Na rozdíl od Chandry si Jiskra udělala průzkum. Tihle hrdí závodníci nejsou trénovaní jen na rychlost, jsou trénovaní na válku.

Chandra to zjistí sama, když se snaží dostat na druhé místo, jen aby ji Šelma snadno odstrčila křídlem.

Jiskra vidí příležitost. Chandřiny ostré zatáčky a přímé linie se nemohou měřit se Jiskrou. To spolu s ostrými a náhlými klovnutími Šelmy v první řadě znamená, že Chandra nemůže postoupit, ani kdyby se o to pokusila.

Jiskra se ušklíbne. Přesnost, kontrola — to je to, co je potřeba k vítězství.

V dálce se na konci trati vlní zvěscesta. Za ní… Jiskra to nedokáže rozeznat. Už jméno toho místa slyšela: Muraganda. Její otec říkal něco o tom, že by se z toho jednou mohla stát tropická dovolenková destinace, která by žila z ghirapurského turismu…

Ne. To byl Sítin otec, ne Jiskry.

Ale nebe nad hlavou, modré jako sen, začíná tmavnout a Jiskra za sebou slyší praskání blesků.

Co?

Zapne své komunikační zařízení. "Jiskra Odpadlici jedna. Co se děje? Myslela jsem, že předpověď počasí oznamovala jasno."

Nalaar se ji snaží setřást z tratě. Jiskra udržuje rovnováhu.

"No, co se toho týče. To ano. Ale myslím, že tu předpověď každou chvíli aktualizují," ozve se Piin hlas. "Zdá se, že Amonkhet má dost písečných bouří? Fascinující. Moc ráda bych si to místo prostudovala…"

"Někdy jindy!" utne ji Jiskra. Vypne komunikátory a nastaví si zrcátko. Nemůže ztrácet čas tím, že by se ohlížela přes rameno.

A jakmile si toho všimne, pochopí, co tím Pia myslela.

Tohle není obyčejná bouře. Samotná nebesa se před ní třesou strachem: valící se mrak černý, šedý a hnědý, který pohltí vše, čeho se dotkne, blesky jiskří a uvnitř hoří oheň. Uvnitř bouře se vznášejí obrovské stíny ve tvaru křídel. Pořadatelé nahánějí Amonkhetské kolem do úkrytů pod zemí.

Ale pro závodníky tu žádný úkryt není. Ve zpětném zrcátku se Jiskra dívá na Cestovatele, automaty s kapitánem Žebravým jádrem, jak jsou pohlceny bouří. Záblesk očí Žebravého je to poslední, co z nich vidí.

A najednou už na vítězství tolik nezáleží.

Jde jen o to vypadnout odsud.

Jiskra na to dupne. Kamkoliv zvěscesta půjde, bude to lepší než padat do prachu.

"Páni! Tak tohle je bouřlivý konec naší cesty po Amonkhetu, nemyslíte?" Vin seděl u komentátorského stolu s jedním z Aviškarských nejlepších závodníků, který se ovšem nedostal do finále Velké ceny.

"Kdybyste byl na mé lodi, hodili bychom vás kvůli tomu přes palubu," řekla Kari Zev. Její opičák se houpal na mikrofonech nad jejich hlavami a propůjčoval tak všem jejich hlasům ostražitý nádech. Vin si byl celkem jistý, že v tom malém hrnku, který držel, nebyla jen vysoce koncentrovaná amonkhetská káva.

"Proto taky nejsme na vaší lodi, kapitánko Zev! Budete se přes to muset…" Vin se podíval přímo do kamery, "Přeletět."

Opičák zavřeštěl. Kari Zev ho pohledem umlčela.

"Budete se mě opravdu na něco ptát, nebo…?" zeptala se Kari. "Nepřišla jsem sem, abych tu poslouchala vaše vtípky."

"No, vlastně ani ne," začal Vin, ale zatahání za límec jako by mu přivolalo zdravý rozum. "Správně, takže! Kapitánko Zev, jaké to je vidět Aetherotu tak vysoko? Vaše rada zněla: dohlédněte na to, aby se Kýlovníci dostali do solidní pozice, ale musí to bolet, když vidíte, jak se ostatním daří."

"Pia Nalaar si může dělat, co chce. Možná způsobila revoluci v naší zemi, ale viděla jsem ji létat během invaze. Zřítí se a shoří."

Ten… opičák napodobuje podříznuté hrdlo?

Vin se potí, směje se. "Ale tam venku nejsou jen Nalaar starší a Nalaar mladší! Taky máme Jiskru, která—"

"Ví, kde mě najít, jestli si chce opravdu něco dokázat," skočila mu do řeči Kari Zev. "Ale ona to neudělá."

"Tady jste to slyšeli první, dámy, pánové a přátelé!" Vin plácl do stolu. "Kari Zev vyzývá Jiskru k… k čemu vlastně?"

Kari se ušklíbla. "K čemu bude chtít."

"Pche! I když je na pohled odporný, musím přiznat, že to malé oko je legrační."

"Mohare… některé věci se nikdy nezmění, že?" Haršad zavrtěl hlavou. "Nikdy jsem nepochopil tvůj smysl pro humor."

"Nemusíš tomu rozumět, starý příteli. Stačí, když budeš vědět, že se naše štěstí dnes mění," říká Mohar. Nalil Haršadovi další panák kořalky. "Dnes si připijeme na slavnou minulost našeho národa, na obnovený Kaladeš."

"Na budoucnost, kterou si všichni zasloužíme: na budoucnost se silnými základy," odpověděl Haršad. "Mohare. Ani nevíš, jak mě štve, když vidím, v jakém stavu je město. Ta zhýralost. "Noční ministr." Kdo kdy o něčem takovém slyšel? A ta takzvaná rovnost, která byla nastolena! Je to pouliční chátra, co teď dohlížejí na stráže. To prostě není správné. Říkáš, že tvůj nový přítel za nás ty problémy vyřeší?"

Mohar objal muže v modrém plášti kolem ramen. "Není nikoho lepšího, kdo by naše sny uskutečnil. Nemusíme si dělat starosti s jemnějšími stránkami státnictví, když je poblíž. Žádná byrokracie, žádné nesmyslné debaty. Každý ví, že tradice v srdci je to nejlepší. Náš přítel jim to pomůže vidět."

Haršad se na muže podíval. Nebo se o to snažil. Kápě pláště to ztěžovala. "A jak to uděláte?"

"Celý život jsem studoval myšlení," odpověděl muž. "Je pro mě stejně snadné přinutit jiné k čemukoli, co chci, jako je pro vás snadné dýchat."

Mluvil chladně, jako by je studoval.

Moharovi přeběhl mráz po zádech. Nedal to na sobě znát, když byl Haršad tak blízko podpisu.

"Chci vidět, jak to děláte," řekl Haršad, když podepsal. "Chci vidět, jak rozdrtíte jejich vůli, jako oni rozdrtili mou zemi."

O několik hodin později byl muž v plášti nahý. Odpočíval v náručí ženy, která ho miluje, té, která si teď pohrávala s jeho vlasy tak snadno, jak on tvrdil, že si pohrává s myslí ostatních.

Ona je jediná, kdo ho může takto vidět.

Žádná apokalypsa je nemůže rozdělit. Žádné kataklyzma nemůže zlomit jejich vzájemnou lásku. Její ruce, které takovou krev poznaly, k němu chovají jen něhu; jeho mysl, vždy intrikující, odpočívá, když ho pevně drží v náručí.

A přesto v životě nejsou vždy pohromy a apokalypsy. Někdy se prostě objeví… praskliny.

"Jsi si tím jistý?" zeptala se.

"Proč bych neměl být?" odpověděl, protože je mu s ní příliš dobře, než aby si uvědomil, že se odtahuje. "Je to to, co je třeba udělat."

"Chtějí rozšlapat město pod nohama. Revoluce málokdy přichází snadno. Poteče kvůli tomu hodně krve a nebude to jen krev tyranů. Obyčejní lidé budou trpět."

Tentokrát je to trochu silnější, její dotek je trochu těžší.

Ale tam, na co myslí on, ji neslyší, necítí to.

"Na tom nezáleží," řekl. "Za pár týdnů už na ničem z toho nebude záležet. Stačí, když mi budeš věřit."

A to ona dělá.

Nebo si to aspoň myslí.

Poslední dva roky Jiskra snila o místech, kam by šla, kdyby byla Chandrou Nalaar. O věcích, které dokáže s mocí sférochodce.

Jsou tu očividné věci. Kdyby dokázala ovládat oheň, nikdy by neopustila Aviškar v době nouze. Když k nim vtrhla Nová Phyrexie, Jiskra by s ní bojovala na střechách a v uličkách. Strusku. Ze všech by udělala strusku. Méně lidí by bylo zraněno, méně rodin by bylo—

Nejlepší je soustředit se na ostatní věci. Ty méně nápadné.

Jiskra vždy milovala cestování. Jako dítě si vyzdobila pokoj schématy, to ano, ale také plakáty z cest napříč Aviškarem. Její otec byl tak připoután ke konzulátu — a její matka tak připoutána k němu — že nikdy nebyl čas jít někam jinam než do Ghirapuru.

Ano — kdyby měla možnost jít kamkoliv a kdykoliv by chtěla, dělala by to pořád. Nikdo by ji nedokázal zadržet.

Ale ani sebevětší snění ji nemohlo připravit na Muragandu. Na květiny velké jako lidi, okvětní lístky tlusté jako srolovaný koberec. Vzduch se chvěl energií; neskutečná krása západu slunce, mihotajícího se za oponou deště.

Podle zvuků v táboře v tom není sama. Velké stromy, každý sám o sobě větší než nejvyšší věže Ghirapuru, vytvářejí pro shromážděné závodníky vlastní města. Nad hlavami jim plují balvany a řeky ve strnulém pohybu. Tempohavěť přelétá z jednoho balvanu na druhý; zdá se, že zbývající cestovatelé si dělají poznámky o místní flóře. Červeňák a někteří goblini soutěží o to, kdo dokáže na raketě dosurfovat nejdál.

Jiskra si říká, že má své důvody, proč se prochází táborem. Říká si, že je třeba získat taktické výhody. Když vidí, jak se Kýlovníci scházejí, aby probrali strategii, cítí napětí mezi Kari Zev a jejími kapitány. Je to napětí, které může využít na trati. Kari Zev se bude snažit prosadit, jak jen bude moci, a to ji dostane do svízelné situace. Šelmy zkoumají některé z místních hub, aby zjistily, zda jsou bezpečné k jídlu. Možná nebudou a velká, vznešená stvoření budou o něco méně vznešená, až přijde čas závodit.

Říká si všechny tyto věci a možná je část její mysli myslí vážně, ale pravda je mnohem složitější. Kdyby šlo jen o zjišťování faktů, nevěnovala by pozornost náhodným shromážděním v celém táboře. Nevšimla by si úsměvů. Společných hrnků svařeného vína. Toho smíchu.

Ale ona ano. Právě proto, že si těchto věcí všimne, spatří Piu Nalaar, jak sedí s týmem Amonkhetských.

Pia sedí na servisním vozidle, které používá, aby následovala Jiskru a další vozy z Aetheroty, zaparkované vedle starobylého vozu Amonkhetských. Zahur hovoří k shromážděnému týmu; je to velká řeč v jejich rodném jazyce, kterému Jiskra nerozumí. Pia to taky neposlouchá. Její pozornost se soustředí na jednoho člena Šampionů Amonkhetu: muže tmavé pleti se zlatými dredy. Kolem těla má omotaná jasně bílá prostěradla, v hrudi má veliký drn.

Aha — střípky do sebe zapadají.

To je ten muž, co předtím zemřel.

Jiskra stojí na kraji tábora. Na chvíli se dívá. Není si jistá proč. Nic pozoruhodného se neděje, opravdu ne. Pia a ten muž pokračují v hovoru, zatímco Zahur pronáší svou řeč. Ostatní šampióni jsou uchváceni pozorností. Jen on a Pia jsou výjimky.

Ale i to jednou skončí. Zahur něco řekne — zní to jako Khuru — a Amonkhetští propuknou v jásot. Nově oživený muž kývne na Piu a odchází, aby se postavil po bok Zahurovi.

Pak si jí všimla Pia. Stará odpadlice se přiblížila několika rychlými, kradmými kroky a nehleděla na to, že by si chtěla přivlastnit další pozornost v očividně důležitém okamžiku.

"Netušila jsem, že jsi typ, který by se rád podíval na památky," řekla Pia potichu, aby se vyhnula proslovu.

"Vždycky jsem chtěla cestovat," odpověděla Jiskra. A sakra. Její skutečný hlas. Rychle se vrátila k tomu naučenému a drží se ho, než se na to Pia stačí zeptat. "O čem jste to vy dva mluvili?"

Z Piina mrknutí se nevrlá osobnost Jiskry málem rozpadla. "Copak? Líbí se ti? V poslední době je na tom trochu hůř, ale pořád má dobré srdce."

"Tak jsem to nemyslela," řekla Jiskra a byla ráda, že maska zakrývá její zrudlé tváře. "Myslela jsem…"

"Na Amonkhetu mají rituály, při nichž oživují své mrtvé," vysvětlila Pia. Vykročila s Jiskrou opodál — ať už se děje cokoliv, mělo to být něco jen pro oči Amonkhetských. "Ten mladý muž, Khuru, je první, kterého během tohoto závodu oživili. Nabídl svůj život Zahurovi a oni se mu odvděčili touto poctou."

Jiskra v prsou cítila osten soucitu. "Někteří lidé by za to dali hodně, že? Vidět někoho milovaného takovým způsobem."

Mezi nimi nastalo ticho, které nebylo tak docela tichem. "Já zcela jistě," řekla Pia. Pak si povzdechla. "Chtěla jsem se ujistit, že mu to nevadí, a on byl tak laskav a popovídali jsme si. Říkejme tomu přehnaná starostlivost matky. Je stejně starý jako Chandra."

Co to Jiskra cítí? Ten hrot v hrudi? Zamluv to. Zamluv to.

"Hlavně nezapomeňte, proč jsme tady," řekla.

Ale hlas se jí třásl.

Nemohla si pomoci, ale myslela na Khura: Když já dostanu všechno, co chci, a oni prohrají, pro co vlastně zemřel?

Autor: K. Arsenault Rivera
Překlad: Honza Charvát