Aetherdrift [#05] │ První v cíli

Někde na Aviškaru se za bouřlivého potlesku prohnal tým závodníků zvěscestou. Ulice jsou lemovány vděčnými diváky; ve vzduchu je tolik konfet jako aetheru; hudba začala brzy ráno a zatím nedává najevo, že by chtěla přestat. Když tito odvážní závodníci překročili hranice, učinili tak jako slavní hrdinové. Za mnoho let budou děti, které se teď dívají, vyprávět svým dětem o elektrizující chvíli, kdy si uvědomily, že se závod konečně přiblížil k dramatickému konci.

Nikdo nebude vyprávět příběhy o tomto přistání. Alespoň ne ty slavné. Časem se Pia Nalaar dopracuje k tomu, aby to vylíčila jako vtip. Daretti to zapíše jako jeden z největších neúspěchů své kariéry, jak samotné přistání, tak okolnosti, které ho tam přivedly. Za pár dní Chandra Nalaar řekne své přítelkyni, že opravdu, opravdu netušila, že to takhle dopadne, a Nissa jen přimhouří oči, jako by to snad ani nemohla být pravda.

Místo aby se totiž raketový vůz prohnal zvěscestou zpátky na Aviškar, hrdý a neporušený, kroužil ve vzduchu nad oázou na Amonkhetu. Posádka sotva tušila, co se děje. Realita se ztrácela ve změti hybnosti a točivého momentu; gravitace sama byla to jediné, co je drželo na sedadlech. Kutáleli se sem a tam jako ohňostroj v pohybu, letěli výš, výš, výš…

A pak se nemožně zavěsili do vzduchu.

"Ještě chvíli vydrží!" křikl Daretti.

"Tím si nejsem tak jistá," řekla Pia. A jak se stávalo až příliš často, Pia Nalaar měla naprostou pravdu. Sotva promluvila, špička lodi se otočila dolů jako nos zklamaného rodiče.

Pia se vrhla k zadnímu konci vozu. Díky své váze, setrvačnosti a odhodlání tuhle věc zpomalit, ať se děje cokoliv, se jí dařilo držet je od úplné vertikály.

Daretti naříkal nad nedostatkem materiálu na pořádné stabilizátory, prohledal kabinu, našel kus kovu, který vypadal jako křídlo, a přivázal ho k boku rakety. Byla to jeho nejlepší práce? Ne. Ani náhodou. Strašně rád by strávil dva dny vymýšlením dokonalé práce, která by hladce integrovala nový systém, než aby ho dal dohromady ze šrotu, ale to nejde ve chvíli, když se řítíte vzduchem vstříc jisté smrti.

Chandra Nalaar zaklela. Jakmile se vzpamatovala, odstřelila zemi pod nimi sprškou ohně. Příjemné vody oázy zabublaly a zasyčely do vřící páry a ona si pomyslela: Možná to byla chyba.

Lupík se zase držel Chandřiných ramen a divil se, jak přesně k něčemu takovému došlo. Přesné technické poruchy, které je poslaly do vzduchu, mu unikaly. Ale strach z havárie? To chápal.

"Letíme k zemi!" zařvala Chandra. "Připravte se na náraz!"

"Nemáme nic, čím nebo o co bychom se mohli zapřít!" odpověděl Daretti.

Na další hádky nebyl čas. O chvíli později vůz narazil na zem. Žhavý pruh černé a hnědé proti zeleni oázy tu zůstane jako poznávací znamení pro nadcházející roky. Ne jako hrdý znak hrdinů, ale spíš jako trapný podpis celebrity, která svému autogramu ani nevěnovala pozornost.

O něco později byla Chandra první, kdo se probudil pod teplým sluncem Amonkhetu. Ta tepající bolest hlavy byla nesnesitelná, ale bylo nutné zjistit, co se stalo s ostatními. Oči se jí zamlžily a zalily slzami, když se znovu postavila na nohy. To málo, co nedávno snědla, okamžitě vyzvracela z okénka auta. Matně si uvědomovala, že se Lupík drží opasku její uniformy. Když se vzpamatovala, vzala ho do náruče a zavolala matku.

"H-hlášení. Tady Chandra… Nalaar…"

"Chandro, nekřič. Prosím tě, nekřič," ozvala se dotčená odpověď. Pia zasténala. "Budu v pořádku."

Chandře spadla tíha z ramen. Opřela se o bok napůl zničeného auta, zatímco se kolem ní točil svět. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak: "Daretti? Jsi taky v pořádku?"

"V rámci možností ano," ozval se. Překvapivě zněl trochu otráveně. "Radím vám, odpočiňte si chvilku a seberte se. Můžete mít lehký otřes mozku. Nebo těžký. Točení a bolest hlavy budou ještě nějakou dobu pokračovat. Naštěstí už mě nikdy nikdo nenachytá nepřipraveného na takovou situaci. Jestli potřebujete léky, mám jich spoustu."

Chandra se sesula na zem. Taková závrať. Půda pod ní ji nepřipadala skutečná. Uvědomila si, že Lupíka drží u sebe, protože nutně potřebovala něco držet. To malé stvoření ji drželo také, a Chandra cítila slabou hrdost, že to všechno dopadlo dobře.

V rámci možností dobře.

"Nejdřív dej Chandře," řekla Pia. "Pro mě tahle situace není nová. Za chvíli budu v pořádku."

"Nebuď tak tvrdohlavá," zamumlala Chandra.

"Ale? Ty říkáš mně, abych nebyla tvrdohlavá?"

Chandra zasténala. "Mami…"

Slyšela, jak jí někdo něco nalévá. Bylinná vůně překryla pach spálené vazelíny. Někdo vzal Chandru za ruku. Daretti? Podal jí šálek.

"Ta chuť rozhodně není nic moc, ale uklidní to žaludek a na chvíli otupí bolest," řekl.

Chandra je mimo, příliš mimo, než aby dokázala zabránit říkat své myšlenky nahlas. "Takhle se cítíš pořád?"

Darettiho smích byl tichý, bolestný. "Ve špatných dnech," řekl. Jeho ruka se natáhla se šálkem čaje k Pie. "Odpočívejte. Podívám se na motor a mezitím něco vymyslím. Hlavně neusněte."

"Odpočívat bez usínání?" zeptala se Pia. "Žádáš tak jednoduché věci."

"Věřte mi," řekl Daretti. "Když na to přijde, jsem tak trochu expert."

Skvělý lék — takový, který je nejen směšně drahý, ale i vzácný — způsobí, že zapomenete, že jste někdy nějakou nemoc měli. Vymaže všechny stopy nemoci, která vás sužovala, a nezanechá po sobě ani nejmenší stopu.

Většina lidí skvělé léky k dispozici nemá.

Dobrý lék vymaže většinu nemoci, ale zanechá stopy. Jako otisk na plánku mysli a těla. V Chandřině případě to byl tep na spánku, určitá suchost na jazyku a neotřesitelný pocit, že na něco zapomíná. Ale bolest byla pryč, z větší části, a k velké radosti všech už pár hodin nikdo nezvracel. Odpočinek bez spánku většinou spočíval v tom, že Chandra seděla se zavřenýma očima. Pia trávila čas tím, že znovu vyprávěla příběhy ze svých dnů Odpadlice Jedna. Daretti poslouchal bez stížností a tu a tam si pohrával s motorem raketového vozu.

Po čase, který jim připadal jako tři hodiny, ale ve skutečnosti to byla jedna, určil goblin svou diagnózu.

"Nalaarky Jedna a Juniorko. Lupíku. S lítostí vám oznamuji, že nám vysadil motor."

"Juniorko?" zamrkala Chandra.

"To mě nepřekvapuje, z toho, jak moc jsme mu dali zabrat. Zbylo tu dost šrotu, aby se to dalo opravit na další jízdu?" zeptala se Pia. Stará rebelka se zvedla na nohy.

"Pro většinu lidí? Ne. Ne, nebylo by ani zdaleka dost šrotu. Ta šance by byla nepřekonatelná," řekl Daretti. "Ale…"

"My nejsme většina lidí," odpověděla Pia s přikývnutím. "No, tak to se nedá nic dělat. Prostě budeme muset zase porazit pravděpodobnost. Dát dohromady fungující loď z…"

Pia se rozhlédla po oáze, ve které se ocitli. Popravdě byly mnohem horší místa, kde mohli skončit. Vody tu zůstala spousta, i přes veškerou snahu Chandry vypařit ji; datle byly rozházené po zemi jako potrava; a napůl pohřbené sochy pod vzdáleným pískem celou přírodní scenérii umělecky doplňovaly.

Pískovec, palmy, šrot a odhodlání. Snadné."

"Co mám dělat?" zeptala se Chandra. "Jestli se máme pokusit tu věc rozjet?"

Pia se usmála. "Ty, Nalaarko Juniorko—"

"Už jsem úplně dospělá. A nemůžeš mi říkat Juniorko, když se nejmenuju stejně."

Pia dloubla Chandru do čela.

"—budeš osobní svářečka své drahé matky."

Možná — a to je jen myšlenka — bychom se neměli pokoušet svařovat materiál uprostřed pouště. Možná.

Chandra si otřela čelo. Její motocyklový oblek byl napůl svléknutý, rukávy volně visely. Po hodinách vyčerpávající práce, kdy jí slunce pražilo na ramena, byl motor… lepší? Nebyla si jistá. Doufala v to. Mechanika těchhle věcí nebyla zrovna její silná stránka. Kolodin byl ten, kdo byl na všechny ty mechanické věci. Pokud motor fungoval, když otočila klíčkem, Chandře to vždycky bohatě stačilo. Detaily se jí vždycky zamíchaly v hlavě tak, že je nedokázala využít.

Ale Daretti si byl celkem jistý, že to bude fungovat. A Pia si byla celkem jistá, že má Daretti pravdu. Takže to asi něco znamenalo.

"Věřím, že tu vyvíjíme zcela nový typ motoru, čistě ze zoufalství. Není to něco?" řekl nadšeně Daretti. "Juniorko, uhladíš ten svar tady?"

Ohnivá linie podél švu, na kterou Daretti ukázal. Udělala to alespoň čtyřikrát, ale je to v pořádku.

Pokud je to dostane blíž k tomu, aby se odsud dostali.

"V tom máš možná pravdu. Nikdy by mě nenapadlo integrovat palmová vlákna tímto způsobem. A hroší kosti byly opravdový objev. Kdo by řekl, že jsou tak pružné?"

"Flexibilní a lehké. Není to hliník, ale určitě má své využití," řekl Daretti. Ale když vzhlédne k Pie a Chandře, je na něm něco jiného. Nějaké… porozumění? Začichal. "Ale… myslím, že se svářením už je dneska konec. Až se setmí, bude pro vás dvě asi nejlepší si trochu odpočinout. Odsud už to zvládnu."

Pia naklonila hlavu. "Víš to jistě? Mám v sobě ještě kousek boje."

"Jo, a mně nevadí, když trochu posvítím, když budeš potřebovat," řekla Chandra. "Ten lék už jste nám dal. Možná bys to měl být ty, kdo si trochu odpočine? Tentokrát se o tebe postaráme."

Daretti zavrtěl hlavou. Ukázal si na oči. "Moje zrakové schopnosti daleko přesahují vaše, zvláště když den ustupuje noci. Taková jemná práce, která se musí udělat, aby se motor vyladil, by dohnala Nalaarku Seniorku k frustrovaným slzám a Nalaarka Juniorka by toho nechala do deseti minut. Takže vidíte, že jsem pro to nejvhodnější."

"Seniorka? Nemůžeme se vrátit k Odpadlici Jedna…" začala Pia. Zarazila se a podívala se na Chandru. Její dcera se usmívala příliš samolibě, než aby větu dokončila.

"Fajn. Ale ne proto, že bych to nedokázala. To, co by mě v dnešní době dokázalo dohnat k slzám, Daretti, si vůbec nedokážeš představit."

Daretti se uchechtl, když obrátil pozornost zpět k zničenému vozu. Pia vzala Chandru za loket a odtáhla ji.

"Můžeš rozdělat oheň?" zeptala se Pia. "I když je ten písek krásný, pořád jsme v poušti. Jakmile zapadne slunce, budeme promrzlí na kost."

Vyhlídka na zapálení ohně zmírnila Chandřinu nudu. Darettiho škádlení odnesl vítr jako popel. Když vyrazila sbírat topivo — uschlé palmové listy, hobliny ze stromů, co by podle ní mohly posloužit — Lupík jí vyskočil na ramena a nadšeně zacvrlikal. Vy jste opravdu dobří v opravování věcí.

Chandra se ušklíbla. "Moje máma je opravdu dobrá v opravování věcí. Já je většinou roztavím."

Lupík zavrtěl hlavou. Chandra upustila svazek uschlých palmových listů a Lupík se vrhl dolů, aby ho zase zvedl. Vzal ho do tlapek s překvapivou dávkou péče na tak malého tvora. Pak ho zvedl a zafrkal. Když vidíš věci, které jsou špatné, napravíš je.

"No jo. Kdo by nechtěl?" řekla Chandra. Pak jí poklesla ramena. "Myslím, že hodně lidí ne, když o tom tak přemýšlím. Ale to mi nikdy nedávalo smysl. Změna nastane, když se někdo snaží něco napravit. Ne každý to zvládne, ale každý to může zkusit. A víc lidí by mělo."

"To má po mně," zavolala Pia. "Ale spoustu dalších věcí má po svém otci. Jako všechen ten optimismus."

"Když strávíš tolik času zapalováním věcí, ukáže se, že tě to taky trochu rozzáří," řekla Chandra s úsměvem a vysypala nashromážděný materiál vedle odpočívající Pii. Začala skládat dřevo, naplňuje prohlubně třískami. Lupík šťastně pobíhal sem a tam a řídil se pokyny. Trochu hoblin tady, kamínky na okrajích, trochu hlouběji.

Piina otázka — ta, která jí bublala za očima jako vroucí čaj — přišla, když Chandra zažehla dřevo v žáru radostného tepla.

"Chandro… proč jsi s námi nechtěla závodit?"

Teplo ohně chránilo Chandru před chladem i před napětím, které by ta otázka jinak vyvolala. "Už jsem ti to říkala, mami. Chtěla jsem mít tu nejlepší šanci vyhrát."

Pia se na ni tázavě podívala. "Ale víš, jak dlouho jsme na tom vozidle pracovali. Jsem tvoje matka. Jestli ty nebo tvá rodina potřebují pomoc, víš, že bych udělala všechno, abych ti pomohla."

Chandře zrudly tváře. Nissa. Rodina. Nezní to špatně. Po tom všem, čím si spolu prošly, pro sebe nikdy nemohly být ničím jiným.

Nissa … bylo těžké si představit život bez ní.

"Máš pravdu. Strávily jsme na té věci tolik nocí, že už je ani nedokážu spočítat, i kdybych se snažila." Klesla do trávy vedle své matky. Nad hlavou se hvězdy vzdálené sféry pohybovaly a pohupovaly ve svém vlastním tanci. Jedna z jejích nejoblíbenějších věcí společně s Nisou bylo dívat se takhle na hvězdy a snažit se najít společné rysy mezi sférami. Ani jedné to moc nešlo. A teď, s tím, co se stalo, to bylo mnohem těžší.

Ale Chandra doufala, že to dokáží.

"Myslíš, že všechny ty hvězdy mají své sférochodce?" zeptala se.

Pia zamumlala. "Mohly by. Nebo taky ne. Těžko říct, aniž bychom se tam nějak dostaly, že?"

"Vsadím se, že bychom mohly, kdybychom to zkusily."

"Dalo by to hodně práce," řekla Pia. "A to nepočítáš ani cestovní čas. Vy se mezi sférami můžete pohybovat, jak chcete, ale cestování po hvězdách a planetách musí být něco jiného. Saheeli se mnou o tom občas nad čajem teoretizovala."

Prostor mezi nimi vyplnilo ticho. Chandra přemýšlela o věcech, které chtěla říct, snažila se spojit slova v hlavě dohromady a uvědomila si, že to nemá smysl. Bude lepší, když řekne, co si myslí. Tu cestu k těm důležitým věcem vycítí, jako vždycky.

"Pokud mají všechna ta ostatní místa své sférochodce, nikdy jsem je neviděla. Zajímalo by mě, jací jsou, jestli je taky napadli Phyrexiané. Kolikrát museli zachraňovat své světy a pamatuje si to vůbec někdo?"

Chandra si propletla prsty za hlavou. "Nemohla jsem riskovat, že to pokazím. Už jsme toho s Nissou tolik ztratily. Nemůžeme ztratit i její druhou šanci na jiskru. Mám strach. Měla bys ji vidět, když mluví o Zendikaru a věcech, které ztratila. Slyším to v jejím hlase a je to jako — je to jako jakákoli bolest, kterou cítí — cítím to taky. Zasloužíme si šťastný konec a ona si ho zaslouží víc než kdokoliv jiný."

Pia byla tichá, ale ne nepozorná. Pohled jí přeskočil z hvězd nad hlavou na dceru. Tiše chytila Chandru kolem ramen. Bylo to uklidňující — ale nestačilo to na to, aby Chandřiny skutečné pocity neodezněly.

"Vím, že děláš, co můžeš, a vím, že je na nic, že jsem odešla, ale prostě… nemohla jsem to riskovat. A teď jsme tady na Amonkhetu, hodně pozadu, a já vím, že nevyhrajeme, a budu se tam muset vrátit a říct jí, že jsem to podělala—"

"Ššš, ššš. Ona to pochopí, Chandro," řekla Pia. Políbila Chandru do vlasů. "Udělala jsi správnou věc. Víš, že jinou šanci ji získat ani neměla."

Chandra nevzlykala. Vzlykání by nebylo tím hrdinstvím. Ale kdyby někdo pozorně poslouchal, mohl by zaslechnout něco, co znělo dost podobně jako vzlyk. "Já vím. Prostě. Kéž bych mohla zastavit její bolest. Přála bych si, abych mohla něco udělat, přijít na to, dát dohromady nějaké kouzelné řešení, které všechno napraví, a to nejde."

"Život takhle vždycky nefunguje," řekla Pia. "Děláme, co můžeme, a děláme všechno pro to, aby kousky do sebe zapadaly, svařujeme věci dohromady, zapisujeme je, jak jen to jde. Někdy to vyjde a my dokážeme vyletět až ke hvězdám. Ale někdy to tak není."

Další zatřesení ramenem, další věc, která by v očích jiného člověka mohla být vzlykem.

"Co budeme dělat, když ne?"

Nastalo mezi nimi dlouhé ticho, ale také teplo hmatatelné jako oheň, který se před nimi mihotal. Pia Nalaar taky neplakala. To by nikdo říct nemohl. Ale kdyby se jí náhodou, náhodou zaleskly oči, no, to je přece něco jiného.

"To samé jsem udělala, když jsem si myslela, že jsem ztratila tebe a tvého otce ve stejný den," řekla. "My… improvizujeme. Najdeme jiné cesty, jak být. Nic z toho, co děláme, není nikdy zbytečné; žádný krok není nikdy zbytečný. Všechny ty roky, co jsem bojovala proti konzulátu, mě vycvičily, abych ho pomohla rozebrat — a pomohlo mi to i pochopit mou dlouho trpící dceru, která nerada přijímá pomoc, i když ji potřebuje."

Jak se na oázu snášela noc, bylo těžké říct, zda některá z nich pláče. Ale…

Dalo by se říct, že se sbližují.

Už to bylo mnoho měsíců, co Chandra Nalaar prospala celou noc. Pořád ji trápily noční můry. Ať už je to Nissina tvář potřísněná phyrexijským olejem, výkřik umírajícího Urabraska, nebo těla Mirranů, kteří zaútočili na Jádro, vždycky ji něco pronásledovalo. Být s Nissou pomáhalo. Když se probudila a spatřila svou lásku vedle sebe, mohla se ujistit, že všechno dopadlo dobře, že všechno nakonec stálo za to.

Ale tady, na Amonkhetu, takovou útěchu neměla.

Když se tentokrát probudila, byl měsíc stále vysoko na obloze a stříbřil písek svým hebkým světlem. Povrch oázy byl jako velké zrcadlo, ve kterém si mohla vzpomenout na všechny věci, které se jí staly a ještě mohou stát. Můry přitahuje plamen, ale pyromantka v této chvíli byla přitahována k tichu a pohodlí.

Opustila tábor a kráčela k okraji oázy. Když ponořila nohy dovnitř, zjistila, že voda je studená jako led, a srdce se jí rozbušilo dvakrát rychleji, než si její tělo zvyklo.

Ještě jednou se podívala na oblohu.

A tak si toho muže nevšimla dřív, než promluvil — objevil se totiž vedle ní naprosto tiše, jako dopad měsíčních paprsků na její kůži.

"Něco tě trápí," řekl.

"No jo, ale to není nic nového," odpověděla Chandra. Pak ji napadlo, že by měla být sama, a otočila se, aby viděla mluvčího. Při tom pohledu ji zaplavila vlna klidu. Věděla, že by z něj možná měla být vyděšená, ale není. A věděla, co to znamená.

Jeden z amonkhetských bohů.

Vedle ní, stejně jako ona s nohama v jezírku oázy, stál vysoký, mohutně stavěný muž se lví hlavou. Ne tak docela. Tam, kde Ajani měl podobu živého tvora, měl tento muž zlatou masku nepřekonatelné kvality, prudké bílé světlo mu vyzařovalo z očí a tlamy. Do půli těla nahý s mohutnou hrudí, jeho kůže se i uprostřed noci zlatavě leskla. Na zádech měl připevněný zlatý luk.

"Je to pro mě nové," řekl muž. Něco v jeho hlase Chandře připomnělo trhy v Ghirapuru. Zněl živě.

"Jsi bůh," vyhrkla. "Tedy jste — myslela jsem, že Nicol Bolas zabil všechny kromě Hazoret? Ale jste tady."

V hrudi mladého válečníka se ozval tichý smích. "Máš zajímavý způsob řeči, Návštěvnice," řekl. "To vskutku jsem. Zabít boha znamená zabít samotného ducha věci. Bolas si myslel, že uškrtil našeho ducha ve svých spárech, ale co vidíš kolem sebe?"

Chandra se rozhlédla. Naproti nim na břehu oázy usnul pár karakalů. Na stromech rostlo ovoce, ve vodě plavaly ryby, kvetly lotosové květy. Vše bylo zelené, krásně, bohatě zelené.

"Život," řekla.

"Přesně tak," odpověděl bůh. Položil si ruce na svalnatá stehna. "Kde je dech, kde je voda, kde jsou lidé, kteří se každé ráno budí a čelí úsvitu — tam budou i bohové Amonkhetu."

Pak se nad nimi rozhostilo ticho, ale ve skutečnosti to ticho nebylo. Život je málokdy tichý. Darettiho chrápání, vítr, jemné předení karakalů. Všechny tyhle věci tam byly, jen když se soustředila, aby je slyšela. A nějak pochopila, že může. Jen na chvíli.

"Život k tobě mluví," řekl bůh.

"Jo, myslím, že jo," odpověděla Chandra. A bylo jí jedno, že si nebyla jistá, co říká.

"Dobře. Jsem rád, že jsem ti pomohl," řekl bůh.

Chandra si ho prohlížela. Možná nejednala s bohy tak jako někteří jiní sférochodci, ale vzadu v hlavě se jí honila otázka, kterou nedokázala úplně setřást. "Můžu vám to něčím oplatit? Ze všech míst, kde můžete být, jste tady. Jsem si jistá, že byste mohl dělat důležitější věci."

"Kdekoliv se bůh rozhodne být, je pro něj nejdůležitější místo," odpověděl. "Ale potěšilo by mě, kdybys mi vyprávěla o ostatních světech, o tom, jak tam žijí a v co věří. Kdybys mi vyprávěla o úsvitech, o slávě a o tamním společném životě — ano, potěšilo by mě to."

Chandra naklonila hlavu. "To je všechno?" zeptala se.

"Smrtelníci nejsou jediní, kdo vidí příležitosti jiných světů. Sen našich šampiónů je i mým snem."

Hm. O tom Chandra nikdy neuvažovala. Na chvíli se zamyslela. Pak znovu vzhlédla ke hvězdám.

"No… oblíbené místo mé přítelkyně v Multivesmíru se jmenuje Zendikar."

Za dvacet let bude Jiskra o této chvíli lidem vyprávět.

Všechno vycházelo perfektně. Když její vůz vyjel ze zvěscesty, nebylo nic, co by ji zabrzdilo. Žádné rozptylování. Neviděla ani ostatní týmy ve zpětném zrcátku, když znovu jela ulicemi Ghirapuru. Šťastné tváře a barevné znaky lemující trať pro ni byly tím, co je správné a co jí náleží. Každé aviškarské dítě se dívalo, každá žena v závodním dresu, každý muž mávající vlajkou byl důvodem k vítězství.

A ona vyhraje. Byla si tím jistá.

Jen Zima, kapitán Rychlodémonů, jí stál v cestě. A ani ne o moc. Jakýkoliv trik, který používal, aby předjel ostatní, mu už nepomáhal. Podivné blýskání jeho auta bylo slabší, než kdy bylo, silueta se neustále rozmazávala na okrajích proti okolní realitě. Jak Jiskra přeřadila na vyšší rychlost, byla si jistější než kdy jindy.

Ostatní neměli šanci vyhrát.

Všechny hodiny, které s Piou strávily prací na tomto voze, se kolem ní naplnily. Čtyři zatáčky, vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, ulicemi. Před nimi socha Kari Zev: poslední značka před cílovou rovinkou. Kolem květinami ověnčené sochy se trať pohybuje v mírné zatáčce. Když kolem ní Jiskra a Rychlodémoni projeli, květináče spadly.

Chystal se ji předjet na rovince. Věděla to. Motor Rychlodémonů nemohl naději konkurovat tomu jejímu, zvlášť když byli teď tak blízko u sebe. Celou dobu se spoléhal na triky.

Ale na to byla vycvičená. Dala se do práce. Každé otočení a každý vypínač v tomhle autě se naučila jako tlukot vlastního srdce.

Rychleji.

Přední nárazník Aetheroty škrábl o dveře Rychlodémonů na straně řidiče.

Rychleji.

Podvozek k podvozku, z očí do očí. Jiskra Zimovi nevěnovala ani pořádný pohled. Podvodník jako on si to nikdy nezasloužil. A to ani ve chvíli, kdy vedle ní vybuchl plamenem se zlověstným, skřípavým smíchem.

Rychleji!

Zima na ni vystřelil modrý plamen. Jiskra horkem zrychlila, její už tak spálené ruce znovu křičely bolestí. Cílová čára byla to jediné, na čem záleželo. Vítězství bylo jedinou věcí, na které…

Odkud se vzala ta zeď?

Všechno se to stalo tak rychle. Ještě za dvacet let si bude pořád dávat dohromady střípky toho, co se stalo.

Uprostřed trati stála spletitá stěna ze zlatého filigránu; plot, se kterým ani jeden z nich nepočítal, když zrychlovali. Jak se tam dostala? Neměla čas na to přijít, nemohla si vůbec uvědomit, jak byla proti závodníkům nasazena vlastní bezpečnostní opatření.

Jediné, na co měla čas, bylo zvednout ruce a připravit se na náraz.

V očích jí vybuchly hvězdy; hlava jí narazila mezi stěny kapoty; volant vražený do břicha jí vyrazil dech. Po havárii — když se třásla na sedadle, když měla adrenalin v krvi, když svět byl vzdálený sen — vnímala jen zmatek. Všechno bylo rozmazané barvami, bolestí a frustrací. Jediné, co mohla udělat, bylo pokusit se posadit, ale i to byl teď nemožný úkol. Snaha jí obrátila žaludek vzhůru nohama.

Cítila ruce na ramenou. Pořadatelé?

"Ne… pořád můžu…"

Slova z ní vycházela nezřetelná a neohrabaná, ale myslela je každým vláknem své bytosti. Dočasně oslepená nárazem se snažila odstrčit osobu, která si pro ni přišla.

"Konzule! Konzule, tohle musíte vidět!"

Co…? Konzule?

Její oči se zaostřily. K uším jí dolehl pronikavý výkřik. Její hrdlo se sevřelo hrůzou.

V jejím klíně totiž ležela polovina její rozbité masky.

Oni to vědí. Och, bohové. Oni to vědí.

"Počkej. Počkej, nemůžeš—"

Ale co mohla dělat? Byla omámená a zraněná, byla bezmocná, když ji vytáhli z vraku, když ji vytáhli před muže, kterého chtěla vidět ze všeho nejméně.

Očekávání toho, co řekne, bylo horší než krach. V tu chvíli nechtěla nic víc, než se rozplynout v nicotě. Když promluvil, skoro se to stalo.

"Síto! Jsi v pořádku? Co to má znamenat? Mohli tě tam zabít!"

Bolest a ponížení jí zaplavily hrdlo. Nedokázala se přimět k tomu, aby odpověděla, natož aby si ujasnila, co se děje.

To to pokaždé skončí takhle?

"Vezměte ji k doktorovi. Hned. Nešetřete," řekl Mohar. "Neztratím svou dceru kvůli hlupákům."

Když ji odnášeli, Síta slyšela otcův další rozkaz: "O tomhle nikomu neřeknete."

Stačilo mávnout rukou, aby strážní odešli. Na papíře možná přísahali věrnost Moharovi, ale mysl se dá snadno změnit. Je pro něj jednoduché je odvolat, stejně jako pro ně dýchat. V dnešní době možná jednodušší.

Vozidlo Rychlodémonů bylo jen o málo víc než pokroucená hmota kovu, ale on věděl, aniž by potřeboval vidět, kde najde jeho jediného obyvatele. Vraska vylámala Zimu z trosek.

"Kde je Lupík?" zeptala se.

Zima se je snažil odkopnout. Jace ho dalším mávnutím ruky přinutil, aby ochabl. O chvíli později zapátral v Zimově mysli po odpovědi.

"Musíš to dělat takhle?" zeptala se Vraska.

Jace přikývl. "Přeživší jako on by se nikdy dobrovolně nevzdal vyjednávacího trumfu."

"Lupík je víc než jen vyjednávací trumf," řekla Vraska. "Slíbili jsme, že ho udržíme v bezpečí."

"To jsme udělali," řekl Jace. "Ale pro Zimu je to jen trumf. Nic víc."

Bylo mezi nimi nepříjemné ticho. Znala ho příliš dobře. Povzdechla si. "Hlavně si pamatuj, proč tu doopravdy jsme."

Usmál se na ni. "O všechno se postaráme. Slibuju. A teď se podívám na tohohle chlápka."

Jace obrátil pozornost k Zimovi. Zaplavily ho vzpomínky: ohnivá koule, nájezdníci. Někde podél trati se klec utrhla od vozidla.

Jace si pobrukoval. To je… méně než ideální. "Myslím, že ho musíme zajmout."

"Proč?" zeptala se Vraska. "Když to neví, tak k čemu nám je? Mohli bychom ho prostě nechat jít."

"Je to nedořešená věc," řekl Jace. "Jestli se má situace všech zlepšit, už si nemůžeme dovolit žádné nedořešené věci. Už nikdy."

Ráno Daretti radostně zabouchl kapotu raketového vozu. Zamnul si ruce a pozoroval majestátní, příšerný výtvor, který společně vyrobili.

"Nic takového v celém Multivesmíru není," řekl.

Pia se zašklebila. "Ty palmové listy dodávají trochu stylu, ne?"

Chandra už seděla na sedadle řidiče. Lupík poskakoval za ní, usadil se jí na ramenou, zatímco hledala zapalování. Není k tomu klíč?

"Musíš to nastartovat postaru," řekla Pia. Vzala si pistoli a nechala Darettimu co nejvíc místa na zadním sedadle. "Myslela jsem si, že trocha nostalgie neuškodí. Tvůj otec a já jsme takhle startovali auta pořád."

Chandra na matku chvíli zírala. "Postaru?"

"Posuň se."

O vteřinu později Pia nahmátla dva dráty pod volantem a škrtla jimi o sebe. Chandra se chtěla zeptat, co to má dělat, když se motor probudil k životu. Pia se opřela.

"Prostě postaru," řekla.

Motor má dobrý chod — zdá se živý, možná i silný. Ale oni nepotřebují sílu. Potřebují jen dokončit závod a vrátit se domů.

"Takže… musíme najít cestu zpátky na trať a pak ke zvěscestě. Ketramose říkal, že když tudy pojedeme hodinu nebo dvě, měli bychom ji vidět—"

"Ketramose?" zeptala se Pia.

"Lví bůh. Dal mi instrukce."

Lupík zacvrlikal. Je tu jedna bližší.

V kabině vozu se rozhostilo ticho. Nakonec ho přerušila Chandra. "Zvěscesta? Už jsi tu někdy byl nebo co?"

Ne. Jen vím, kde jsou, odpovídá Lupík tím svým zvláštním způsobem. Ukáže ocasem k východu.

Chandře začalo něco docházet. "Počkej chvilku. Tak se Rychlodémoni dostávali dopředu, že? Zima používal zkratky. Donutil tě ukázat mu, kde jsou ostatní zvěscesty. Ty, o kterých nikdo jiný neví."

Lupík přikývl.

Chandra se nemohla ubránit úsměvu. "Hele, možná to přece jen ještě můžeme vyhrát," zažertovala. Ale pak poplácala Lupíka po hlavě a poškrábala ho mezi ušima. "Asi ne. Ale s tvou pomocí pojedeme jako ďábli."

Za necelých patnáct minut bude těch slov litovat.

Autor: K. Arsenault Rivera

Překlad: Honza Charvát