Aetherdrift [#06] │ Nekrvavá vzpoura

Létání po obloze nad Amonkhetem, kde je na zemi jen písek, voda a vegetace, je jedna věc. Písek většinu energie dopadu absorbuje. Létání po obloze nad Ghirapurem?

Po tomhle si bude muset Chandra s Lupíkem promluvit.

"Zpátky na místa!" křikl Daretti. A protože z nebe spadli už včera, dobrá věc byla, že všichni věděli, co teď mají dělat. Pia začala vysouvat provizorní křídla, Chandra se naklonila a začala nabíjet ohnivou kouli, Daretti se chopil řízení. Když se Chandra rozhlédla po rušném městě, k rameni se jí přitiskl Lupík.

Očekávala, že pocítí úlevu, radost nebo určitou nostalgii. A něco z toho v ní dozajista bylo. Ale když si uvědomila, že masy dole neslaví, ale panikaří, zmocnil se jí jiný pocit.

Starosti.

"Mami, vidíš—"

"Ano. Podle barev to jsou grázlové z konzulátu," řekla Pia. Musela křičet, aby ji bylo slyšet přes hukot větru. "Měla jsem tušit, že je ještě uvidím. Fašismus je jako plíseň."

"Ať už mají za lubem cokoliv, musíme to zastavit," řekla Chandra. "Ale nevím, co dělají tak blízko cíle."

"Nic dobrého," odpověděl Daretti. "Ale můžeme se nejdřív soustředit na přistání?"

Musely uznat, že má pravdu. Rychle se přibližovali k zemi. Kam by měla zaměřit svůj oheň? I když Chandru upálení shromážděných stráží konzulátu u blyštivé zlaté stěny lákalo, bylo tu příliš velké riziko poškození. Místo toho zamířila na robustně vyhlížející střechu, a pak spálila stěnu budovy až dolů, aby se je pokusila zpomalit.

Fungovalo to. Ale pro zpomalení půltunového vozidla plného ryzí gobliní vynalézavosti se toho moc udělat nedá — náraz se blížil.

Tentokrát byla dost chytrá na to, aby vyskočila z auta před nárazem a zpomalila se záplavou ohně. Přistála na vozíku s plyšovými hračkami podle každého závodního týmu. Kdo by řekl, že najde útěchu v objetí hebkých žraloků? Že by se chordatanské plyšové hračky prodávaly tak dobře?

Zatímco přihlížející diváci pomalu ustupovali, z vraku stoupal kouř a stráže na sebe štěkaly rozkazy, měla Chandra vteřinu na to, aby pocítila hrdost, že si vzpomněla. Lupík se k ní přitiskl, jako by jí chtěl poděkovat.

Ale to bylo předtím, než uslyšela ten hlas.

"Ty se vždycky objevíš na poslední možnou chvíli, viď?"

Hlas, který už pár let neslyšela, možná víc. Hlas, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuslyší.

Chandra se postavila na nohy. "Jaci?" zeptala se.

Její oči ho našly tam, kde ho nejméně očekávala: po obou stranách obklopeného gorilami konzulátu. Vraska po jeho boku. Ral jí řekl, že jsou naživu, ale ať už měla jakoukoli naději, že by mohli pomáhat nebo být v utajení nebo provádět nějaký Jacův podivný plán, tak ta naděje zmizela v okamžiku, kdy Vraska udeřila jílcem šavle do blížícího se pořadatele. Muž se zhroutil na zem a Vraska se ani nepohnula, aby mu pomohl.

Hlavou se jí honily otázky. Jaci, co se děje? Co tu děláš? Kde jsi byl?

Lupík zašvitořil s podivnou kombinací pocitů. Chandra v tom výkřiku cítila radost i strach z Jace.

Když se Chandra podívala za svým novým přítelem, Jace zvedl ruku a Lupíkovi vyletěly oči v sloup. Ochabl a spadl jí z ramene. Jen tak tak se jí ho podařilo chytit.

"Nemám čas ti to vysvětlovat," řekl Jace. "Chandro, nebudeme si to ztěžovat. Mohla bys mi, prosím tě, pro jednou uhnout z cesty?"

Chandře pokleslo srdce. To nemůže být Jace, že ne? Nikdy by nic takového neudělal. Lupík je jen malý chlapík! Když se Chandra podívala na Vrasku, spatřila v ní stejné zaváhání. To nemohla být pravda.

Nad hlavou se zablesklo; hrom jako kroky obrů otřásal zemí pod jejich nohama. Obloha je stejně temná, jako Chandřiny naděje do blízké budoucnosti. Ještě horší je hrozný, ječivý řev něčeho, co může být jen drak. V dálce zahlédne další ohnivý sloup, který pohlcuje budovu — ale tenhle nepochází od ní.

Ta bouře… něco podobného viděli na Amonkhetu. Ale co to dělá tady?

Co se to děje?

Dříve než se jí podařilo zpracovat chaos — a bylo ho dost — automatizovaná obrana města se probudila k životu. Na mohutnou siluetu, vznášející se nad oblohou Ghirapuru, šlehaly záblesky aetheru. Vzduch naplnily plameny a křik, ale stejně tak syčení hasicích systémů. Ulicemi se valila jemná mlha; něco byl popel, něco voda. Vzducholodě a piloti vzlétli. Nejprve ta menší letadla, s manévrovacími tryskami. Bude chvíli trvat, než vypustí vlajkové lodě. Ale vypustí je, tím si byla Chandra jistá. Jde jen o to, jestli něco takového zvládnou. Drak byl rychlý a hbitý, obtížný cíl.

Chandře přeběhne po krku mravenčení. Během invaze tu nebyla, ale mnoho jejích přátel a rodina ano. Celou tu dobu se připravovali na to, že se to stane znovu.

Hledala v tlačenici Piu. Když viděla, že její matka pomáhá přihlížejícím s evakuací, vydechla si.

Ale úleva neměla dlouhého trvání. Další dračí řev, další záblesk neskutečného světla. Jeho žhavý dech roztavil jedno ze střešních obranných děl na pouhou strusku.

"Neměla bys jim pomáhat zastavit toho draka? Prosím. Potřebuju, abys byla kdekoliv jinde než tady," řekl Jace.

Nemohla se na něj podívat. Nedokázala se k tomu přinutit. Ne, když si nebyla jistá, kolik škody to způsobí, jak se všichni musí bát.

"Za toho kluka nesu zodpovědnost já," řekl Jace. "Já se o něj postarám. Ty běž zachraňovat svět."

Měl pravdu. Ona chtěla pomoct. Chtěla pomoci víc, než jen postávat a urovnávat, ať už je to cokoliv, s ním, ať je to kdokoliv — pokud je to opravdu Jace.

Ale v jedné věci se mýlil.

"Řekla jsem Lupíkovi, že se o něj postarám," řekla Chandra. "Tak co kdybys radši ustoupil ty?"

Za těma zářícíma modrýma očima teď spatřila frustraci a hněv, místo toho normálního, chladného Jacova odstínu. "Nebudu s tebou bojovat, Chandro. Ale oni ano," řekl Jace. Mávnutím ruky se na ni vrhnou obrněné stráže.

Zápasy jsou i v těch nejlepších chvílích přinejmenším složité. Ve stísněné ulici Ghirapuru, kde davy lidí utíkají o život před masivním dračím útokem? Chandra byla v úzkých. Její výbuchy budou muset být přesné a kontrolované, pokud se z toho chce dostat.

Jeden z nich se na ni vrhl; uhnula před úderem pěstí a zuřivým hákem ho praštila do břicha. Bez dechu zavrávoral zpátky, zatímco jeho společníci se na ni sesypali ze všech stran. Kopy a údery se staly vším, co Chandra v tlačenici boje mohla použít. Zastrčit Lupíka do košile byl jediný způsob, jak mohla zaručit, že se mu nic nestane; pro boj potřebovala obě ruce.

Ale jak ostřelovala stráže a hledala si trochu prostoru, snažila se najít Jace. Kam se poděl? Maskuje se jako jeden ze strážných? A kde je Vraska?

Tam, za ní! V tom zmatku se jim podařilo ji obejít. Chandra se přikrčila, aby se vyhnula ráně od Vrasky, couvla, a v rukou jí vzedmul oheň.

"Proč je Lupík tak důležitý? Jestli je to něco, co pomůže Multivesmíru, víte moc dobře, že se na mě můžete spolehnout. Proč to děláte?"

Vraska se zamračila. "Je to složité, Chandro."

"S tím na mě nechoď!" křikla Chandra. Vystřelila na ni ohnivou kouli jen proto, aby prošla skrz a zasáhla zeď. Iluze. Samozřejmě.

"Má pravdu. V tomhle plánu pro tebe není místo. Tomu bys nerozuměla," ozval se za ní znovu Jace.

Chandra se otočila, aby ho našla, ale zahlédla ho u vyvýšené brány, u které hlídkovali strážní. Počkat. Před tou věcí jsou vraky, že? Hruď se jí sevřela. Auto Jiskry byla pokroucená hromada šrotu. Je v pořádku?

Aetherota nebyli jediní, kdo se chytil do pasti. Uprostřed byla loď Kýlovníků; oř Alakrijských šelem byl připoután řetězy k zemi.

"Co jsi to udělal?" zařvala Chandra.

"Mám na starosti důležitější věci, Chandro," řekl Jace. "Naposledy: vydáš Lupíka, nebo to budeš komplikovat?"

Byla to pochmurná matematika, kterou v tomhle případě musela udělat: bezpečí jejího nového přítele Lupíka, životy v nebezpečí dračího útoku, ostatní závodníci, a nakonec sám Jace.

Co je ta správná věc?

Dotkla se špendlíku, který jí dala Nissa. "Když jsi ochotný ubližovat jiným, abys ho získal, tak si ho nezasloužíš," řekla mu nakonec. "Dělej, co umíš."

Strašný, arogantní smích. Takový, který zněl spíš jako Jace, kterého potkala poprvé, než jako Jace, kterého později nazvala přítelem. "Nejsi připravená na moje nejhorší. Ale jestli chceš, abych tě k tomu donutil…"

Kolem Jace se zamíhaly spirály magie; kolem závodníků, kteří stále ještě vylézali z vraků, byla síť mlhavé bílé. Jednomu po druhém začaly bělat oči. Dálná Štěstěna stála u vraku svého auta a její hák září magií. Shromážděnými závodníky se začalo šířit válečné vytí.

Zaútočili najednou.

"Jaci, pomátl ses!" křičela Chandra.

"To ty jsi mě k tomu dotlačila. Můžeš poděkovat jen sama sobě," odpověděl jí.

Kapitán Hulák roztříštil lešení, vedle kterého stála. Červeňákovy rakety jí létaly pod nohy. Jen tím, že utíkala a uhýbala do uliček Ghirapuru, byla schopná udržet se v bezpečí.

Může je spálit ohněm. Věděla, že může. Ale jestli to udělá, Jace bude mít pravdu a lidé kvůli ní budou trpět. Chandra moc dobře věděla, co oheň dokáže udělat s tělem. Jsou to lidé, se kterými se podělila o pití, lidé, kteří jí půjčili ráčnu nebo vazelínu a škádlili ji, že má ve zvyku vstávat v sedle… dobře, ano, možná se ji pokusili na trati zabít. Ale může jim teď ublížit? Když ani nevědí, co dělají? Chandra se skrčila pod převrženou polovinou lodi Kýlovníků. Když se schoulila, neviděli ji. Čas přemýšlet. Čas vymyslet, co dělat. Venku řval drak, duněl hrom a ona slyšela bezeslovné vytí závodníků, kteří se chtěli dostat k Lupíkovi.

Ale právě když se nadechla, dřevo vedle ní zapraskalo. Prkno ji praštilo do žeber, zezadu do ní vrazil hrudník. V pilinách zahlédla Vrasku.

Chandra vždycky dřív mluvila, než myslela. A tak vyplivla první věc, která ji napadla. "S tímhle přece nemůžeš souhlasit," vyhrkla. "Jace se sice občas chová jako vůl, ale tohle není tvůj styl. Musíš mu domluvit!"

Jakmile to udělala, čekala útok.

Nepřišel.

Místo toho se v chaosu na okamžik rozhostilo ticho, zatímco Vraska přemýšlela, co říct. Chandra, pohmožděná, vstala.

"Víš, že mám pravdu." Vraska se konečně vzpamatovala. "Tady je ta pyromantka. Zadržte ji."

A jistě, Chandřin úkryt je prozrazený. Závodníci a stráže zaplaví loď stejně jistě jako mořská voda. K čemu jí je oheň v dlaních proti takové přesile? Nemůže je vyhodit do vzduchu. Nemůže to tu vyhodit do vzduchu. "Stačí, když nám vrátíš Lupíka, a můžeme to ukončit," řekla Vraska.

Chandra zaskřípala zuby.

Je tu jiná cesta, jak z toho ven. Musí být.

Ale prozatím? Bude to muset uhrát, dokud ji nenajde.

Musí z toho být cesta ven.

Jistě, teď to s ní nevypadalo dobře. Síta byla obklopená strážemi a donucená poslouchat otce, jak ji poučuje o stavu Aviškaru. Zdálo se, že nemá nad svým životem žádnou svobodu. Mysleli si, že je v pasti.

Ale nebyla. Věděla, že není. Jestli ještě dýchá, tak dýchá i Jiskra. Jejich naděje a sny tak snadno nevyhasnou. Bez ohledu na to, co si myslel její otec.

"Tahle šaškárna se k tobě nehodí," řekl Mohar. "Nikdy jsi nebyla neotesanec, Síto. Od prvních dnů, kdy jsi dokázala číst, jsi se snažila naučit co nejvíc. Ty jsi akademik! Hodná holka!"

Akademik, kterého nezajímala tahle ideologická diskuse. Síta se nedívala na něj, ale kolem něj. Zatímco on si našel čas, aby ji poučoval, ostatní se chytili do stejných pastí jako ona a Zima. Ve srovnání s bouří zuřící nad jejich hlavami to byl ovšem nejmenší problém.

Uvnitř její mysli do sebe začaly zapadat kousky: závod nebyl odvolán. Ten, kdo protne cílovou čáru, pořád dostane Aetherjiskru. Pokud si ho bude moci nárokovat sama, pak už ji její otec nikdy nezastaví.

Ona to dokáže.

Temnota bouře jí může poskytnout krytí. Ostatní závodníci se do cíle nedostanou, když jsou všichni svázaní. Stráže jejího otce ji přitáhly těsně k plošině, aby ji udržely dál od ostatních závodníků. Otec říkal něco o minimalizaci jejich vlivu na ni. Tím lépe, opravdu, protože se tak dostala co nejblíž k cílové čáře, aniž by tam byla sama. Odsud viděla, jak se Vin ve svém obleku třese.

Ze všeho nejdůležitější bylo, že jí ještě zbýval jeden kanystr. Jediné, co musí udělat, je aktivovat ho a pak bude volná. Aetherjiskra bude její — nedohoní ji — a nebyl nikdo jiný, kdo by se dostal do cíle.

Muži jejího otce ji nepřipoutali. Mohar byl příliš znepokojen optikou zatčení své dcery, než aby to dotáhl do konce. Pokud bude vypadat zdrženlivě, zatímco bude sahat za záda po aetheru, možná si toho ani nevšimne. Nikdy to nedělal. Nic o ní vlastně nevěděl.

"Mysli na to, co všechno jsi tímhle zahodila. Všechny ty roky studia, všechno to pečlivé budování tvé pověsti."

"Promiň, tati," omlouvala se Síta. "Nemyslela jsem."

Bolelo ji, když mu lhala. Přála by si, aby nemusela, ale stalo se. Aether zapraskal o sklo nádoby. Síta ohnula zápěstí, aby ho srovnala s nejbližším průzorem jejího obleku.

"Já jen…" Mohar přecházel sem a tam. "Co by tomu řekla tvoje matka?"

Možná právě ta otázka, jako jehla do spánku, ji přinutila podívat se za něj. Možná to bylo něco jiného. Ale to, co uviděla, změnilo běh jejího života.

V tu chvíli, když Mohar přecházel, zahlédla stráže, jak odvádějí Chandru Nalaar pryč. Což nedávalo žádný smysl. Chandra Nalaar? Na trati je možná lehkomyslná amatérka, ale mimo ni je hrdinka. Proč se z toho nedostane pomocí plamenů?

Odpověď: jejich kolegové závodníci, s bílýma očima, ji obklíčili.

Nalaar jim jen nechce ublížit.

Počkat, není to jeden z jejích přátel z Aetherové vzpoury? Jace… něco? Ale rozhodně to nevypadalo na přátelský rozhovor. A pak, ve zpomaleném záběru, Síta spatří Piu, jak se vynořuje z vraku s kusem kovu v ruce, připravená protlouct dceři cestu ke svobodě.

Její srdce zajásalo. Bude to v pořádku. A když bude Chandra volná, bude všude oheň, což jí usnadní útěk.

Jenže. Jenže.

Jeden ze strážců zahlédl Piu dřív, než stihla dojít až k nim. Když zvedla ruce, aby se rozmáchla, strážný ji udeřil prudkou ranou do břicha. Pia se zkroutila bolestí.

"Mami!" křičela Chandra.

Mami! Síta v tu chvíli slyšela ozvěnu vzpomínky, o které doufala, že je vzdálená mnohem víc.

Chandra se vrhla na stráže, jen aby za to dostala ránu do obličeje. Vztek. Ten vztek v těch krví podlitých, planoucích očích?

Síta ho okamžitě poznala.

Co by si o tobě pomyslela tvá matka?

Sítino srdce se zastavilo mezi dvěma údery.

Stráže popadly Piu za vlasy, přiložily jí čepel ke krku…

Síta věděla, co musí udělat. Žádné jiné dcery o své matky nepřijdou. Ne pod jejím dohledem. Už nikdy.

Kanystr se připne k hrdlu, aether do krevního oběhu. V tom ječícím chaosu okamžiku jen Síta Varma cítí klid. Ale klid, který cítí, je klid před bouří.

Ten okamžik trval celé věky. Síta odhodila ruce, které ji držely na místě, proskočila kolem svého nešťastného otce a vrhla se přímo k Pie Nalaar. Síta zabořila patu do strážcova nártu, posunula se za něj a využila svého značného dosahu, aby ho chytila za zápěstí. Odtrhnout čepel nestačilo. Sítina krev byla příliš horká. Zkroutila mu ruku, když se sehnula pod něj a přidržela mu kloub. Točivý moment byl stejně účinný jako v motoru: rameno mu vyskočilo z kloubu. Opřela mu rameno o špatnou stranu lokte a zatáhla. Uspokojivé křupnutí bylo předzvěstí zlomené ruky. jako ve zpomaleném záběru muž zavyl bolestí a zlomil se v pase.

Dobře.

Už nezbývalo moc času. Síta vzala Piu za ruku a sevřela ji kolem nože strážného. Musela se postarat ještě o jednoho strážného — a musela být rychlá. Síta se skrčila za něj a praštila ho přímo do krku. Když aether vyprchal, ležel už zhroucený na zemi a lapal po dechu.

Zvuk reality ji zasáhl jako kakofonie beranidla, ale když Síta stála, stála s jistotou. Pia i Chandra na ni šokovaně zíraly.

Dlužíš mi to, Nalaar. To by řekla Jiskra.

Ale je to Síta, ne Jiskra, kdo je zachránil. "Tým Aviškar?" zeptala se.

"Tým Aviškar!" odpověděla Chandra.

Každá část auta — motory, volant, náprava, převodovka, výfuk — má svou práci. Aby mohl závodník letět po trati rychlostí blesku, musí vše perfektně fungovat v tandemu. Stačí sebemenší vychýlení, aby to znamenalo jistou smrt.

Motor, kola a převodovka. Chandra, Pia a Síta. Po závodě přes tři sféry je tým Aviškar konečně v souladu.

Chandra nechtěla ohrožovat ostatní závodníky, ale když tu byla Síta, nemusela. Zatímco její dvě chráněnky pobíhaly po bojišti, vyhazovaly věci do vzduchu a odhazovaly útočníky, Pia Nalaar se soustředila na další cíl. Daretti, který se dostal ven, dokud to šlo, poslal do vzduchu hejno dronů tak aby bylo mimo dosah stráží. Se všemi těmi páry očí, které měly, je nic nepřekvapí, aniž by si toho znovu nevšimli. Dokonce i Lupík se probral — Jace se asi přestal soustředit na to, aby ho při všech těch ovládáních mysli udržel v bezvědomí — a vypadá zmateně, ale celkově je tím vším nadšený.

V symfonii, dokonalé harmonii jejich pohybů, bylo každému, kdo se na ně díval, jasné jedno: kdyby všichni závodili společně, už by stáli na pódiu. A dívá se spousta lidí — protože bez ohledu na to, kde v Multivesmíru jste, show musí pokračovat.

"Máš to?" řekl Vin svému kameramanovi. Byl schoulený za sochou Gontiho. Bylo to to jediné, co mohl dělat, aby mohl dál vyprávět.

Thoptéra, která letí za ním, začne odpočítávat. "Živě za tři, dva, jedna…"

"Dámy, pánové, a fanoušci závodu Multivesmíru! Tady váš ne-Vin-ný kamarád Vin, živě z Velké ceny Ghirapuru. Nevěřím svému oku! Dnešní události jsou naprosto bezprecedentní!"

Opatrně nakoukl za roh. "Havárie, otřesy, a vylepšení! Po jistém zmatku v cílové rovince byla většina našich závodníků vyřazena ze závodu a vtlačena do boje. Ale jak vidíte, to nezabrání oblíbeným dcerám Aviškaru bojovat za spravedlnost, bez ohledu na vyhlídky. Podívejte na tu týmovou práci! Říkám vám, se všemi těmi kostmi, které Jiskra láme, byste možná nechtěli, aby se dívaly vaše děti!"

Bylo těžké udržet hlas vyrovnaný, když se chystalo takové nebezpečí, ale popravdě řečeno, pro tohle žil. Pro tyhle záběry!

"Dálná Štěstěna se řítí s ošklivým švihem z háku nad hlavou, ale — jau! Ještě zítra bude cítit tu ránu do ledvin, dámy a pánové. Zapomeňte na Jiskru, musíme jí dát jméno Mlátička!"

Ano, zbytek města mohl být zmítán chaosem. Ale byli tu hrdinové, a hrdiny je třeba natočit. Vin si byl celkem jistý, že budou všichni v pořádku. Až do chvíle, kdy nad hlavami zařval drak a k soše, pod kterou se Vin schovával, zamířily spalující plameny. Vin a thoptéra se rozeběhli tryskem; oheň sežehl Vinův pěkný oblek. Přesto mluvil přímo do mikrofonu.

"A zatímco se tohle všechno děje, musíme se vypořádat i s drakem! Přesně tak: skutečný, oheň chrlící drak. Višame, ukaž jim, s čím pracujeme. Podívejte se na ty šupiny! Vsadím se, že ty zuby jsou velké jako moje oko! Jsme v nebezpečí!" Vin se přehoupl přes vrak Tempohavěti a zase se schoulil.

Ale když znovu přepnul kameru na boj, Vin se zachvěl špatnými zprávami.

"Vypadá to, že se chystáme na poslední souboj večera. Všichni ostatní závodníci jsou k.o.! Máme tu Chandru Nalaar a její partu, která postupuje na naše potížisty. Pálících pohledů je tu spousta. Je slyšet napětí. Nebo je to jen dračí řev? Thoptéro jedna, blíží se ta věc?"

"Myslím, že ano," ozvalo se z Thoptéry 1 a Vin sebou trhl, protože by to opravdu mohla být pravda a nechtěl se hnát do dalšího úkrytu.

"Tak doufejme, že se o to rychle postaráme! Chandra Nalaar se typicky zahřívá přes svým známým—"

Vin byl dost blízko na to, že mohl slyšet Jacovu odpověď. "Ztratili jsme tím už příliš mnoho času."

Dívat se, jak se ostatní hroutí k zemi, je dost zlé — ale slyšet oblíbenou dceru Aviškaru, jak vyje bolestí? Vidět, jak jí z nosu a koutků očí prýští krev? Ať už proti ní Jace použil jakoukoli magii, byla to ošklivá věc; jeho kouzlo jako by se jí zavrtávalo přímo do spánků. Když dopadla na zem, Vinovi se ulevilo, když viděl, že dýchá — ale zároveň byl šokovaný. Dokonce i Jace se na okamžik zatvářil překvapeně nad krutostí vlastního útoku.

"Thoptéro jedna," zašeptal. "Změňte zaměření."

Thoptéra otáčela kamerou a hledala něco jiného, na co by se mohla zaměřit, ale Vin nedokázal odtrhnout oko od toho pohledu. Ještě ne. Dívá se, jak Jace zvedá něco z Chandřina zkrouceného těla — jakési malé stvoření.

Vin se otočil. "Dobře, omlouvám se za tu pauzu—"

Zarazil se. Drak se zaměřil přímo na něj, usazený na troskách budovy nad nimi. Jeho žhnoucí oči se zavrtaly do Vina. Z nozder mu stoupaly obláčky kouře.

"Dámy a pánové, bylo mi ctí být vaším hostitelem," řekl Vin a nedokázal z draka spustit zrak.

Drak otevřel tlamu. Uvnitř jeho jícnu spatřil Vin biologický motor jako žádný jiný: oheň, zrozený uvnitř, žhavý a slzící. Vzduch byl zamlžený a jasný…

Jen aby se rozzářil zábleskem zlata. Před Vinem se roztáhly dva páry křídel, planoucí meč. Oheň se rozpouštěl ve vlně zářivého světla.

Před Vinem se vznášel anděl.

Ne, archanděl.

Možná se z toho nakonec dostane.

Ghirapur není město, kde by se našla příroda a růst. K tomu je třeba navštívit okraje města. Ale když jde o Chandřino blaho? Příroda — a Nissa — si najde cestu.

Volala vše, co mohla, splétala liány a rostliny dohromady a letěla na nich ulicemi směrem ke ghirapurskému stadionu. Vždycky se nám všechno nepovede, pomyslela si, ale tentokrát budeme spolu.

Ohnivé víry ohrožovaly životy stromů a rostlin, které jí laskavě pomohly. Nissa nechala ztvrdnout jejich kůru a snaží se je dostat z cesty. Mířit přímo do dračího doupěte je spíš Chandřin způsob. Když viděla stín jeho křídel, cítila žár na své kůži, nemohla se ubránit myšlence, že jí to přerůstá přes hlavu. Pokud byla opravdu dost silná, aby pomohla.

Když vyběhla na zbytky trati, uvědomila si, že nebude muset.

Elspeth měla draka pod kontrolou.

Při pohledu na její masivní meč a zářící světlo její magie se Nisse udělalo špatně. Nelíbilo se jí to, ale nemohla si pomoci. Její tělo si pamatovalo, jaké bylo bojovat s Elspeth. Za Nissinýma očima vybuchovaly hvězdy bolesti, ale ona je potlačila, zatvrdila se jako kůra pod nohama. Nepohodlí je dočasné. Musí vydržet, musí najít—

Tam!

Zhroucená před zbytky velké lodi: Chandra, Pia a ta druhá dívka, kterou viděla ve vysílání. Jiskra? Na jménu teď nezáleželo. Záleželo jen na tom, že je to kamarádka. Nissa sklouzla z vlny kořenů, které vytvořila, a spěchala k těm třem.

Chandra zasténala. Roztřesená, zlomená a potlučená, oči rozostřené, vzhlédla k Nisse.

Jaká je ta žena poklad. Všechny hádky a nepříjemné rozhovory byly v této chvíli stejně vzdálené vzpomínky jako každé ráno, kdy Chandra zaspí. Něco si pro sebe mumlala.

"Jsem tady," řekla Nissa. Ale právě když se nakláněla, aby ji zvedla, ozval se vpravo jakýsi zvuk: vyjeknutí, které zní podivně jako Chandra, ale není to tak. Otočila se a viděla, jak Jace bere bezvládné, malé stvoření. Oči jich obou modře zazářily, když Jace kouzlil.

Přítomnost Elspeth byla jedna věc, jako pálení v krku, odpor, proti kterému její mysl mohla bojovat.

Jace je věc druhá. Jako když dva údery zvonku zapadnou do harmonie; vzdálená rezonance, při níž ji zamrazilo v zátylku. Slabě, skoro vůbec. Ale přetrvalo to a ta vytrvalost byla něčím stejně odporná jako to svaté světlo.

"Jaci?" zavolala.

Ale on neodpověděl. Místo toho stál s tvorem v ruce a obrátil se k… je to Vraska? Ano, už je oba viděla. Přesně tak, jak si je pamatovala naposledy. Ale proč? Proč jsou tady?

Ta otázka se jí tvořila na rtech. Otevřela ústa, aby ji vyslovila.

"Odcházíme, Vrasko," křikl Jace. Nespouštěl oči z Nissy, dokud couval.

Vraska jako by ji zpočátku neslyšela. Příliš se soustředila na tělo toho mladíka stočeného poblíž Pii Nalaar.

"Vrasko. Hned!"

"Nemusíš chodit," řekla Nissa. Poznala ten pohled — to zaváhání. Když byla… když nebyla sama sebou, cítila se tak pořád. "Můžeš zůstat. Chandra a já ti můžeme pomoci."

Ale to už mýtinu zahalil opar magické mlhy a Nissa věděla, že to nemá cenu. Byli pryč. Oba.

"Niss… Nisso…"

"Jsem tady," opakovala. "Jsem tady."

Koho zajímají plány nebo emocionální setkání, když jde o vítězství? Určitě ne Zimu. S očima všech upřenýma na anděla — nesnesitelného, ale příhodného anděla — válčícího s drakem, si nikdo nevšímal cílové čáry.

Byla volná. Zralá k utržení. A zatímco ostatní se možná zajímali o malichernosti jako "vidění světa" nebo "obnovení slávy jejich sféry", Zima takový luxus nemá. Jeho potřeba je hrot šípu v hrdle, kůl v srdci, střela namířená přímo na jeho mozek.

Dům vždycky vyhraje. Dům musí vyhrát, protože pokud ne, tak on prohraje.

Ohnivé víry, záblesky zářivého světla, padající trosky: nic z toho ho nemohlo zastavit. Ne, když mu v břiše zuřil oheň zoufalství; ne, když se mu vzadu na krku usadil mrazivý děs.

Pravidla neříkala nic o tom, že by závodníci nemohli přejít cílovou čáru pěšky. Kdyby se mohl jen tak protáhnout dopředu, vytáhnout se nahoru a přes plošinu…

Zima si při boji se strážemi zlomil nohu, ale na tom nezáleželo. Bolest byla připomínka toho, že je naživu, úžasně naživu, a on měl v úmyslu tak zůstat.

Přeskočil gobliní raketovou loď, přistál s nechutným křupnutím, pokračoval dál. Vzdálený rachot boje se k němu nedostal. Byl blízko. Blízko ke svobodě, blízko k tomu, aby se stal… nevěděl, čím se stane. Ale byl tak blízko tomu, aby to zjistil.

Sklouzl pod zlomený stožár Kýlovníků, protáhl se hromadou schránek Tempohavěti.

Byl stále blíž a blíž.

Ale stejně tak se blížil ten rachot. Cítil ho v hrudi, vkrádal se mu do žeber. Drak? Musel to být ten drak. Nebude se ohlížet za sebe. Jakmile to udělá, bude ztracený. Jakmile to udělá, bude pryč.

Byl blízko, tak blízko.

V příštích letech, až budou vyprávět tento příběh, Šampióni z Amonkhetu se o Zimovi vůbec nezmíní.

Budou mluvit o dlouhých hodinách strávených opravami svých vozů, o lidech, kteří jim bez zaváhání nabídli pomoc, o prostém lidu, který se přelil přes Šampióny jako záplava života samotného. Budou mluvit o vozech, které vytvořily stovky nadějných rukou, o snech, které prosákly do dřeva, o mrtvých a nemrtvých, kteří spatřili budoucnost, zelenou a bohatou.

Budou mluvit, ano, o drakovi a o Basriho písečném oblaku, který je chránil před jeho zrakem. Budou mluvit, ano, o andělovi a o milosti udělené jejím světlem, ale budou mluvit i o jeho nevědomosti, protože ani jednou nepohlédl na Šampióny.

A budou mluvit — ne, budou zpívat! — o okamžiku, kdy Zahur pobídl hrochy, aby přes cílovou čáru přetáhli jejich vůz. Ach, bude to látka na ságy po mnoho příštích století; bude žít na stélách a pomnících, v poezii a rýmech.

O Zimovi se nezmíní.

Jen v některých, málokterých příbězích řeknou, jen tak mimochodem, že se na trati nedlouho po vítězství Amonkhetu objevily dveře. A možná řeknou i něco o výkřicích, které následovaly. O zoufalém vytí, o úpěnlivých prosbách. Možná.

Ale i tak je zmíní jen v rámci konečného odstranění sobectví Amonkhetských. Když totiž viděli, jak se přes trať valí hrůzy, Šampióni sebrali všechny síly, aby pomohli. Basri Ket vyčaroval vlny písku, aby chránil prchající civilisty, štíty, které se proměnily ve sklo, když je drak rozpálil svým dechem, krásné a třpytivé. Zahur vytáhl každého, koho našel, do vozu, aby byl v bezpečí. To jsou přednosti nového Amonkhetu: statečnost, velkorysost a soucit.

Ano, budou o tom zpívat, o okamžiku, kdy si Basri a Zahur až opožděně uvědomili, že projeli cílem jako první. Ještě za sto let budou všichni znát Zahurova slova, když položil ruce na Aetherjiskru, slova, která se stanou jejich modlitbou: "Za život, za smrt, za Amonkhet."

Nebudou se však zmiňovat o muži, který byl tak blízko vítězství a byl s děsivou konečností odvlečen zpět do pekla.

"Bolí to."

"Během léčby se nehýbej, bude to méně bolet."

"Já se nehýbu!"

"Chandro, chce říct, že se musíš velmi, velmi nehýbat," řekla Nissa. Dokončuje úpravy Chandřiných obvazů. "Soustřeď se na to. Pojď, společně."

Chandra našpulí rty. Vždycky trucuje, ale to z ní dělá Chandru. "Fajn. Dobře. Na tři…"

Je to pro ně dvě staré cvičení. Když se soustředily na to, jak se jejich dech zpomaluje, dokázaly se navzájem uklidnit. Ať už to byly Chandřiny noční můry nebo Nissiny vzpomínky, dech se pro ně dvě stal prubířským kamenem. V tichu svého pokoje znovu našly známý rytmus, Nissina neochvějnost nabere trochu Chandřiny dychtivosti a Chandra zase nalezne skutečnou stabilitu.

To ticho Elspeth hodně usnadňovalo práci. Koncentrované světlo ozařovalo Chandřino čelo, záda, žebra — všechna místa, kde se v průběhu závodu zranila. Nissa to proti ní nechtěla použít. To by bylo špatné. Ale i tak si trochu dělala starosti s Chandřinou lehkomyslností.

"Tak. Co bolest?"

Chandra pokrčí rameny. "Docela dobrý," řekla. "Nepotřebuješ ale taky nějakou pomoc? Vím, že máš celou tu andělskou záležitost, ale copak tě ten drak ani trochu nepocuchal?"

Nissa i Chandra znaly Elspeth už před… tímhle vším. Nijak zvlášť dobře; nikdy si nebyly moc blízké, tyhle tři. Znaly ji však natolik dobře, že je znervózňovalo, jak málo se Elspethin výraz při této otázce změnil.

"Ochrana nevinných je mou povinností. Jakákoliv újma, kterou při tom utrpím, mě nezajímá," řekla.

"Tím ji jen povzbudíš," řekla Nissa.

"Nejsem lehkomyslná," odpověděla Elspeth. Rozhlédla se po malé místnosti a uvědomila si, jak nepatřičně vypadá, zářivá jako úsvit, v prostoru Chandřiny ložnice. Nepomáhá ani ztuhlost, s jakou se drží. "Ale… měly byste se připravit. Tyto průniky se stávají běžnou záležitostí v celém Multivesmíru."

Nissa sebou trhla, Chandra taky, ale z jiných důvodů. Být součástí takových diskusí je … zvláštní. Už není sférochodec, ale všichni s ní jednají, jako by byla. Jako by mohla skočit kamkoliv, kam může Chandra jen s malým úsilím. Částečně se jí chtělo říct: a co já s tím?

Ale musela doufat, že jednoho dne toho bude schopná znovu.

Jen… ne dnes.

"Co tím myslíš?" zeptala se Chandra. To, jak Nisse stiskla ruku, bylo jemné ujištění. Pro Nissu to znamenalo všechno.

"Zvěscestami procházejí nejen lidé," řekla Elspeth. "Zuřící bouře prvotní magie proudí mezi světy a zanechávají za sebou draky. Draci se objevují na sférách, které je nikdy nepoznaly."

Chandra svraštila obočí. Než se Nissa stačila zeptat, jaký to má vliv na přírodu, ozvalo se zaklepání na dveře.

"Vím, že jsem stará, ale to neznamená, že budu čekat věčně," ozvala se Pia. "Při tomhle tempu přijdeme na obřad pozdě."

Elspeth se dívala na dveře stejně, jako by se někteří dívali na brány do posmrtného života. "Aha. Tvá matka."

"Nemohly bychom ji nechat čekat, ani kdybychom se o to pokusily," řekla Chandra. "Promiň, ale můžeme si o tom promluvit později?"

"Pokud bude čas, najdu si tě," řekla Elspeth. "Ale jestli ne… nechť jste vy i vaši přátelé v bezpečí. A mnoho požehnání vašemu vztahu."

"Mnoho… dobře, děkuji, to je od tebe opravdu hezké," řekla Chandra. Nissa musela potlačit úsměv — i Chandře to muselo připadat zvláštní. Kdo by mluvil takhle? Rozhodně ne Elspeth. Tedy lidská Elspeth. Tahle nová je jiná. "Taky díky za pomoc."

Nissa pomohla Chandře obléknout se, zatímco se obě chystaly ke dveřím. Elspeth, přes všechnu svou pověstnou a svatou eleganci, byla v záblesku světla pryč. V jejích stopách Nissu zasáhla další vlna nevolnosti. Ale nejdřív musela zkontrolovat něco důležitějšího.

"Co tvoje hlava? Je ti dost dobře na to, abys mluvila s tolika lidmi? Nevadí mi vymyslet si nějakou výmluvu, jestli se z toho potřebuješ dostat."

Chandra mávla rukou. "Budu v pořádku. Trocha bolesti hlavy mě nezastaví."

"Půl noci jsi brečela bolestí," řekla Nissa.

Na to Chandra nemá žádnou odpověď. Pohled, který sdílejí, stačí k vyslovení nevyslovených slov: není jí vůbec dobře, ale musí být.

Aviškar potřebuje, aby tu byla.

Nissa si povzdechla. Políbila Chandru a stiskla jí ruku, stejně jako to pro ni udělala Chandra.

"Takže spolu?"

"Spolu."

Pia, která na ně čekala dole, očividně při ošetřování seděla klidněji. Nebýt modřin na hřbetech rukou a slabých vzdechů, které při pohybu vydávala, bylo těžké si představit, že byla vůbec zraněná. Venku je čekal elegantní vůz, zdobený a krásný, s místem pro čtyři. Na sedadle řidiče seděla známá tvář.

"Velitelko Odpadlíků, vaše taxi," řekla Síta. Vyskočila ze sedadla a s úklonou otevřela Pie dveře.

Pia se ušklíbla. "Ale? Ty jsi teď šofér, že? Myslím, že to by mohlo tvého otce rozčílit ještě víc než závodění."

V dívčině tváři se objevil komplikovaný výraz, který se nakonec usadil někde v oblasti sebepodceňování. "Vzhledem k tomu, že je ve vězení, myslím, že má na starosti horší věci," řekla. "Pokus o převrat s sebou nese těžký trest."

Jedna z věcí, které Nissa na Chandře bezmezně milovala — a že jich bylo hodně — byla její neuvěřitelná schopnost rozveselit lidi bez ohledu na to, jak hrozně se v tu chvíli cítili. Když zahlédla dívčin výraz, Chandra napochodovala přímo k Sítě a objala ji.

"Ty jsi Jiskra, že? Díky moc! Opravdu jsi mě a mámu tam venku zachránila!"

Síta, zaskočená a nepřipravená, byla zpočátku v objetí trochu ztuhlá — ale proti tak neskutečnému teplu a radosti, co mohla dělat jiného než uvolnit se? "Děkuji," řekla po krátké odmlce. "Díky za záchranu Aviškaru."

"Ech, tentokrát to byla spíš Elspeth než já," řekla Chandra. "Tohle je moje přítelkyně Nissa — myslím, že jste se ještě nepotkaly! Nissa je super, je neuvěřitelná, tak chytrá a—"

"Jsem ráda, že tě poznávám," skočila jí do řeči Nissa. "Myslím, že si mě nepamatuješ."

Kdo by za takových okolností mohl? Ale Síta se i tak uklonila s díky. "Takže to ty jsi nás odtamtud vytáhla Děkuji i tobě."

"No jo, při pohledu na ni bys to nepoznala, ale ona je šíleně silná—"

"Chandra ráda přehání," řekla Nissa a vzala Chandru za ruku.

"Ach, stejně jako s jejími závodnickými schopnostmi," řekla Síta a vrhla na Chandru kyselý úsměv. "Víš, až se příště potkáme na trati, tak vyhraju."

"Říkej si to dál a možná budeš mít šanci," odpověděla Chandra. Vklouzla na sedadlo spolujezdce, zatímco Pia obcházela auto a hledala pistoli. "Minimálně ve snu."

"Jakým nejrychlejším časem ses odsud dostala až na trať?" zeptala se Síta.

"Deset minut."

Motor auta zaduněl.

"Takže to zkusíme za pět."

V srdci Ghirapuru se shromáždily tisíce lidí.

Na útesu nad stepí Tarkiru byli jen tři.

V Ghirapuru byl dav v extázi. Zahur, Basri a zbytek Amonkhetských se odebrali na pódium ověšení zlatem a zářivým plátnem. Když dostali Aetherjiskru, dostali ji jako tým — nikdo se jí nedotkl dříve než ostatní. Nad hlavou ji drželi tak, aby ji všichni viděli a mohli žasnout nad její krásou.

"Amonkhet, pro teď a navždy!" jásali.

Na útesech Tarkiru bylo mnohem klidněji. Vítr cuchal mužovy vlasy; do uší mu doléhalo vzdálené vytí loveckých psů. V jeho náručí spal Lupík. Vrtěl sebou, spánek rozhodně nebyl klidný.

Muž něco řekl ženě vedle sebe.

A pak vykročil vpřed.

Autor: K. Arsenault Rivera

Překlad: Honza Charvát