Tarkir: Dragonstorm [#5] │ Krok za krokem

Problém s novou chánkou Abzanu, pomyslel si Ajani, nespočívá v tom, že je v jádru voják, ale že si o tom nedělá žádné iluze. Výsledkem bylo, že Felothar často strávila celé věky diskutováním o záležitostech s pomocí své Rady rodů; každému ze zástupců rodu byla přikládána stejná váha a pozornost. Byla proto svým lidem milována, ale zároveň to způsobovalo, že každé rozhodnutí se utápělo v hodinách intenzivní diskuse.

A na to prostě neměli čas.

„Felothar, prosím. Chápu, že je třeba dodržovat protokol, ale nemohla byste pro tentokrát udělat výjimku?“ řekl Ajani. Nesnesl pohled na Elspeth, jeho poslední slova k ní mu stále zněla ve vzpomínkách.

Nemusíš být naživu, aby ses připojila k Phyrexii.

Pokusil se ji zabít.

Ještě horší bylo, že ji zabít chtěl. Toužil po její smrti, toužil nabídnout její mrtvolu Elesh Norn, jako by nebyl nic jiného než lovecká kočka, lačnící po vděku svého majitele.

„Výjimku pro co, Ajani?“ řekla Felothar a její pohled sklouzl z jeho tváře na Elspeth, která stála po Ajaniho pravici. Přes všechnu její zdánlivou naivitu abzanské chánce nikdy nic důležitého neuniklo. Jedno její obočí se nakrčilo vzhůru, jako nevyslovená otázka. Je mezi vámi dvěma všechno v pořádku?

Nevšímal si té tiché otázky a odpověděl na tu hlasitou. „Výjimka z nutnosti konsensu, než dovolíte, abyste propustili mé—“

Ajani zaváhal.

„Kolegy?“ dodala Narset s nadějí v hlase.

„Kolegy,“ řekl Ajani. „Slibuji, že vám je vrátím, až bude krize zažehnána, abyste mohla soudit, jak uznáte za vhodné. Ale právě teď se musí vydat na cestu, aby zjistili, jestli existuje způsob, jak zastavit dračí bouře.“

„Asi máš pravdu, Ajani. Dobrá. Vy tři můžete jít. Alespoň dokud se to nevyřeší. Pokud jde o nás, musíme začít s evakuačními procesy. Vybudování opevnění Arašinu bude trvat nejméně den. Předtím budeme potřebovat sehnat jídlo—“

„A zbraně,“ zavrčela stařena z rodu Emeš a v očích měla divoký pohled. „Jsem si jistá, že hradby vydrží, ale pro všechny případy chci zajistit, abychom měli aktivnější obrannou linii.“

„Kosti se lámou. Naše hradby ne,“ řekla kousavým hlasem jmenovaná zástupkyně rodu Gudal. „Pokud jste ochotni důvěřovat našim akvaduktům, měli byste věřit—“

„Vlastně si nejsem jistá, jestli věřím—“

„To nebude stačit.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Ano?“ řekla Felothar s hlavou nakloněnou k Narset.

„Každý den vytvářejí dračí bouře další divoké draky,“ řekla Narset, polkla a zavřela oči, když se zhluboka nadechla, než znovu promluvila. „Jestli je Sarkhan dokáže ovládat, přivede je všechny k vašim dveřím. Musíme ty bouře zastavit. Jinak ani velké město Arašin nebude schopno postavit se jeho moci. Nebudou to tucty, které se budou otloukat o vaše hradby. Nebudou to ani stovky. Budou to tisíce draků.“

„Jak se opovažujete zpochybňovat naši chánku,“ zavrčela džinka z rodu Zanhar a vztyčila se v celé své výšce. Ajani si znovu vzpomněl, jak starý je rod Zarputilosti, a napadlo ho, v kolika bitvách asi bojovala džinka, se svou tváří zbělelou jizvami.

„Nemyslím to neuctivě. Mám Abzan a jeho chánku v nejvyšší úctě. Právě proto ale nebudu vašim lidem lhát. Arašin se proti tomuto útoku neudrží, pokud Sarkhan bude pokračovat ve shromažďování své armády.“

„A jak víte, že si pěstuje armádu? Vím, že Jeskajci jsou schopni mnoha triků. Ale nevěděla jsem, že jste vypěstovali dar vševědoucnosti.“

„Já ano,“ řekl Ajani.

„Cože? Vyvinul jste dar vševědoucnosti?“ řekla džinka, které celá situace očividně vadila.

„Viděl jsem draky,“ řekl Ajani a odmítl ji brát za slovo.

„Jeden očitý svědek nestačí.“

„No, já je taky viděla,“ zapředl za Ajanim pobaveně známý hlas. Otočil se a uviděl Nur, jak vchází do dveří, jako vždy hladkým a plynulým pohybem. Její úsměv zářil. „Beyzo, jak se mají tví otcové? Oslovila jsi je v poslední době? Říkali mi, že jim jejich malé pouštní kotě chybí.“

Džinka jménem Beyza vydala přiškrcený zvuk. „Nur, teď na to není čas.“

„Stejně tak není vhodná doba na to, abychom se neúnavně hádali. Jeskajská Průvodkyně má pravdu,“ její výraz se vyhladil do podoby, kterou na ní Ajani vídal jen zřídka: do strachu. „Ještě nikdy jsme nezkoušeli svou obranu v takové míře. A možná bychom ani neměli, pokud nechceme vidět, co by se stalo, kdybychom selhali. Moji zvědové hlásí, že v Sarkhanově armádě jsou už stovky draků. I když mám ráda velké a krásné město Arašin, bylo postaveno rukama smrtelníků.“

„No a co?“ zeptala se bělovlasá zástupkyně rodu Emeš s tvrdým pohledem. „Vy po nás chcete, abychom vyslali naše armády s Průvodkyní na divokou honičku a nechali naše lidi, aby se o sebe postarali sami? I kdyby to, co říkají, byla pravda, pořád je třeba něco udělat. Musíme sehnat zásoby. Musíme přesunout zranitelné do úkrytů.“

„Rod Emeš má bohužel pravdu,“ protáhla Felothar. „Dělejte, co si myslíte, že musíte, ale my se zaměříme na totéž.“

„Felothar—“ řekl Ajani.

„Domluvila jsem. Budete zásobeni vším, co budete potřebovat. Dejte vědět mému výstrojnímu důstojníkovi. Teď,“ pokračovala Felothar tónem, který nepřipouštěl žádné námitky, „se obávám, že nás budete muset opustit. Všechno ostatní, co musíme probrat, je záležitostí pouze a jen Abzanu.“

Po krátkém čekání byli všichni tři odvedeni dolů k výstrojnímu důstojníkovi Abzanu, staršímu muži s hustými vousy, který si bolestně povzdechl, když mu řekli, aby se rozloučil se vším, co si trojice ze zbrojnice bude přát. Když získali, co potřebovali, odvedli je do jednoho z mnoha arašinských pokojů pro hosty a nechali je tam, aby se na sebe k Ajaniho zděšení rozpačitě dívali.

„Můžu vás dva nechat chvíli o samotě, jestli si přejete promluvit si,“ řekla Narset asi po třiceti vteřinách nesnesitelného mlčení.

„To opravdu není třeba,“ řekl Ajani a snažil se mluvit vyrovnaně.

„Klidně zůstaň, Narset. Nechtěla bych, abys odešla jen proto, že chci mluvit s Ajanim,“ řekla Elspeth vlídně, než se k němu znovu obrátila. „Vypadáš—“

Po všech stránkách to byla stále Elspeth. Pořád to byla Ajaniho stará přítelkyně. Tvor, který stál před ním, měl stejnou tvář, stejný hlas, stejné oči — alespoň pokud ignoroval záři plamenů svíček v jejích zornicích. Měl by být rád, že ji vidí, ještě šťastnější by byl, kdyby viděl, že mu Elspeth to, co se stalo, nezazlívá. Přejela ho pohledem. Ajani se napjal, co řekne, protože si uvědomoval, že jeho vyléčení z přeměny nesmazalo to čím byl, a co udělal.

Elspethin žhnoucí pohled změkl. „Vypadáš zase dobře.“

Trhl sebou.

„Víš, že jsem vždycky dával přednost kruté pravdě před jemnou lží. Jsem—“ Ajani zaváhal. Jaký to mělo smysl? Ani Elspeth, ani Narset nemusí podléhat jeho sebemrskačství. Nemohl snést pomyšlení, že by se mu pokoušeli poskytnout milost.

Ajani se narovnal do plné výšky a jeho hlas se stal úsečným a formálním.

„Já jsem — chci se omluvit za to, co jsem — že jsem se snažil—“

„Ajani, rozumím. Nebyl jsi to ty—“

„Chápete to špatně,“ řekl Ajani. „Byl jsem to já. Vzpomínám si na svou touhu. Vzpomínám si na svou dychtivost potěšit prétorku. Tehdy jsem byl v extázi. Chtěl jsem jen sloužit Phyrexii. Nikdo mě nenutil. Nebyl jsem nucen. Udělal jsem to dobrovolně.“

Narset na něj bez výrazu zírala. „Nevím, jestli je to technicky pravda. Přeměna obdařuje své oběti horlivostí. Myslíš, že by se Tamiyo dobrovolně přidala k Phyrexii? Že chtěla to, co se stalo—“

Odkašlala si.

„Promiň.“

Ajani zíral na Narset. Nějaká zrádná část jeho osobnosti byla za to ráda, byla ráda, že je ve společnosti lidí, kteří ho znali ještě předtím, než se proměnil v hrůzné stvoření, kterým se stal, a kteří se k němu vytrvale chovali laskavě, i když si nic z toho nezasloužil: nutilo ho to myslet si, že snad může nastat budoucnost, taková, kde se nebude topit ve vině.

„Nicméně, kdybych byl silnější—“

„Není to o síle,“ řekla Narset. „Phyrezi se nedá odolat.“

„Melira byla dost silná.“

„Meliřiny schopnosti byly mezi jejím lidem jediné svého druhu,“ řekla Narset.

Elspeth vykročila vpřed, tvářila se jako požehnání, jako odpuštění. Oči jí hořely takovým soucitem, že mu připadalo, jako by ho slunce hřálo do kožichu. Na okamžik byl zase mladý. Na okamžik byl celý. Kdyby teď Ajani požádal, Elspeth by mu dala rozhřešení. Věděl to, stejně jako věděl, že se mu pod žebry chvěje srdce. Bylo by to tak snadné. „Melira by nechtěla, abys plýtval jejím darem. Chtěla by, abys žil. Ne zůstal pohřbený v minulosti. Kromě toho tě zajali dřív, než ses dozvěděl, co je skutečnou hrozbou.“

Jak moc Ajani toužil po odpuštění.

„Ty to nechápeš, Elspeth.“

„Chápu spoustu věcí,“ řekl archanděl s napřaženou rukou. Její tvář roztála dokonalostí; její výraz náhle nabyl vážnosti, naděje. „Možná víc, než kdy předtím. Viděla jsem Mlžné Věčnosti. Vím, jak moc srdce smrtelníka touží vrátit minulost, vrátit zpět, co bylo ztraceno. Ale čas se jen posouvá dopředu. To nejlepší, co můžeme s tragédií udělat, je ctít její poučení a nést je roky. Bylo ti odpuštěno, ještě než náš boj vůbec začal.“

„Stal se z tebe takový filozof,“ řekl Ajani a nedokázal potlačit úsměv, který se mu vkradl do tváře. Jeho hlas změkl.

„Vždycky jsi tu pro mě byl, když jsem bojovala s přesně takovými věcmi, Ajani. Dovol, abych tu pro tebe teď byla já,“ řekla Elspeth a položila ruku na jeho mohutnou tlapu.

„Pojď s námi,“ řekla Narset. „Jestli máš pocit, že musíš vyvážit váhy tím, že uděláš něco dobrého, než ti bude odpuštěno, přijď a pomoz nám zastavit dračí bouře.“

Kdyby Narset prostě řekla Ajanimu, aby šel s nimi, kdyby vynechala všechno ostatní, kdyby to byl rozkaz místo požadavku formulovaného naprosto rozumným a frustrujícím způsobem přesným pozorováním jeho vnitřního zmatku, možná by řekl ano, možná by si dovolil zapomenout, jak sám selhal. Při jejích slovech sebou trhl, sklopil zrak a ladným krokem ustoupil.

„Nemohu,“ řekl Ajani hlasem pečlivě zbaveným emocí.

„Ajani—“

„Nemůžu.“ Přes veškerou snahu se mu hlas třásl a lámal. „Omlouvám se. Já — já nemůžu.“

A byl pryč dřív, než Elspeth nebo Narset stačily říct další slovo, odkráčel dlouhou chodbou do drahokamy zdobeného šera, kde světlo vyzařované tisícovkou luceren viselo ze stropu jako tíha.

Vzduch na bouřných pláních se vlnil a sténal jako věc na pokraji smrti, jako zvíře požírané zaživa. Elspeth se fascinovaně rozhlížela po rozlehlých pláních. Viděla, jak dračí bouře zmítají samotným vzduchem i zemí, jak se půda ježí šupinami a obloha je plná náznaků zubů; představovala si sféry kypící těmito bouřemi. Draci, jako kobylky, požírají všechno v dohledu. Je jich celá věčnost, mění světy v hostinu. Elspeth si myslela, že je zbavena — odmítala myslet na to, jak jí pukalo srdce, když se Ajani odvrátil — lidských citů, ale přesto se otřásla při představě, že všechno pohltí dračí bouře.

„Hledáme nějaký středobod,“ řekla Narset a široce gestikulovala. Čelo se jí svraštilo úsilím o popis. „Něco jako spirálu mraků a jasné světlo, které z nich vyzařuje. Možná právě odtud se draci vynořují.“

„Jako když hrdlo pouští píseň.“

Narset se na ni podívala. Od jejich setkání s Ajanim se zdálo, že Narset chtěla Elspeth vyslechnout ohledně jejích pocitů, ale k její úlevě jeskajská Průvodkyně tak neučinila. Nevěděla by, jak rozplést tu změť ne tak úplně emocí, kterou to rozvířilo.

„To je adekvátní přirovnání,“ řekla Narset.

Dračí bouře zuřily dál, když stály na hranicích. Elspeth napůl slyšela modlitby abzanských zvědů, kteří postávali opodál. Když spolu Narset a ona mluvily, vzduch se začal srážet a houstnout, až mraky prořízl jediný paprsek světla.

„Tam,“ řekla Narset napjatě.

Než se Elspeth stačila zeptat, zda si je lidská žena jistá, že chce pokračovat v cestě s ní, Narset vstoupila do bouře a Elspeth ji následovala. Okamžitě jí vyschlo v krku. V ústech ji pálila chuť spáleného ozonu. Ve víru něco zaječelo, triumfální řev. Elspeth viděla víc než jen náznak šupin; viděla dračí těla kroutící se do existence, křídla, ještě vlhká po nějakém záhadném porodu, třepající se a schnoucí.

„Směrem ke světlu,“ zakřičela Narset odněkud z chaosu.

Elspeth přikývla, přestože si nebyla jistá, jestli ji její přítelkyně — kolegyně? Tak ji nazvala Narset — vidí, ale zdálo se jí zbytečné plýtvat dechem na odpověď, když se objevila tahle kakofonie draků. Modré světlo se šířilo od lidské ženy k ní jako olejový oheň olizující Elspethinu bledou kůži; nebylo to kouzlo maskování, ale bylo to dost blízké. Archandělův vlastní repertoár magie nezahrnoval úskoky. Přesto si pro sebe něco zamumlala a dovolila, aby se její vlastní síla smísila s Narsetinou a ještě ji posílila.

Obě šly nějakou dobu tím směrem a světlo v dálce rostlo a vytvářelo žhavé trhliny ve skutečnosti. Elspeth nedokázala říct, jestli cestovaly hodiny nebo dny, nebo jestli to bylo jen pár minut od chvíle, kdy vstoupili na bouřné pláně. Čas stlačený do přítomnosti a nic jiného. Ale pak najednou chaos zamrkal, až utichl a zůstaly trčet u paty něčeho, co vypadalo jako mohutný chrám. Ta stavba bývala kdysi nádherná, byla to ukázka hluboké víry; byla prolezlá sloupořadími a její zdi nesly známky toho, že byly kdysi pokryty složitými nástěnnými malbami, jejichž detaily se ztrácely v průběhu staletí. Těžko říct, co nebo koho tady kdysi uctívali, ale muselo to být masivní.

„Ten hlas nelhal. V srdci bouří je chrám,“ řekla Narset s posvátnou úctou.

„Poznáváš něco z této architektury?“ zeptala se Elspeth, překvapená tím, jak hlasitě její hlas zněl teď, mimo dračí bouře.

„Ne,“ zašeptala Narset chraplavým hlasem. „Měla bych, ale poznávám. Četla jsem všechny texty Velkého učitele. Studovala jsem dějiny Tarkiru. Ale nic z toho mi není povědomé, a nevím proč.“

„Možná to předchází vědomostem, ke kterým jsi měla přístup.“

Narset vypadal tou vyhlídkou šokovaná, ale její ohromený pohled rychle zmizel a zanechal za sebou horečnaté vzrušení.

„Pokud je to pravda,“ řekla. „Tak to znamená, že tohle je něco, co neexistuje ani v Ojutajových archívech. Nemůžu tomu uvěřit. Musím si to zaznamenat.“

Elspeth pomalu prozkoumávala chrám, zatímco Narset byla ztracená ve studiu mnoha opuštěných místností budovy a vytáhla deník, o němž byla Elspeth přesvědčená, že ho Narset předtím s sebou neměla, aby si o ruině mohla dělat poznámky. Obešly chrám třikrát a pokaždé zjistily, že je tam víc chodeb, než si mysleli. Právě během té třetí obchůzky objevily cestu dolů do obrovského podzemního předpokoje a portál uvnitř.

„Zvěscesta. Ale taková, jakou jsem ještě neviděla,“ řekla Elspeth. Měla stejné zářivě modré světlo, jaké poznávala, stejně jako neurčitý trojúhelníkový tvar, ale tenhle byl na okrajích potrhaný. Zvěscesta připomínala ránu vyrytou do reality, jako by se něco zakouslo do Tarkiru a prorazilo jím díru. „Zdá se být—“

„Prastará,“ vydechla Narset. „Ten hlas říkal, že ti, kteří hledají, najdou cestu. Nečekala jsem, že to bude tak doslovné.“

„Říkalo to, že tady pravda čeká,“ řekla Elspeth ostražitěji.

„Nedá se tedy dělat nic jiného, než projít,“ řekla Narset nevzrušeně a vykročila ke zvěscestě a pak skrz ni, a její silueta se rozmazala do světla.

Elspeth ji následovala. Cítila, jak se jí zvedá žaludek a svět jako by se převrátil; byl to pocit závrati, podobný a zároveň nepodobný sféroportaci nebo vrhnutí se do chladných vod zimního moře. Elspeth sotva viděla, vidění se jí stříbřitě zamlžovalo. Pak ucítila, jak jí někdo stiskl ruku: Narset.

„Co vidíš?“

Elspeth zamrkala mlhu z očí a zadívala se přes obzor.

„Vidím—“

Nekonečná voda, která jako by se prostírala k obloze, voda podobná skleněnému jezírku pod horami, které vypadaly jako beztvaré nebe; divoké změti skal, které se spirálovitě zvedaly jako rohy nebo sny o budovách příliš podivných, než aby mohly existovat ve skutečnosti. Byl tu klid a ticho, olejomalba říše příliš krásné, než aby byla skutečná. Projel jí neklid. Všechno to popsala Narset, který přikývla a mezi každou větou si zapisovala poznámky.

„Něco se tu ukrývá.“ Elspeth zavrtěla hlavou. „Schovává? Ne. Tohle místo má něco obsahovat. Je to — taky mi to nějak připadá živé.“

„Meditační říše. Už jsem tu byla. Jen jsem nečekala, že se sem někdy vrátím. Myslím, že nás sem ten hlas zavolal. Ale—“

„Ale co?“

Narset zavrtěla hlavou. „Cítím něco tady uvnitř. Někoho. Mám podezření, kdo by to mohl být, ale je to nemožné. Prozkoumejme to víc, než začnu něco ukvapeně tvrdit.“

Elspeth se vznesla do vzduchu a obletěla Narset. Konečně jí došlo, co ji tak vyvedlo z míry: tohle místo postrádalo dimenzionálnost; byla to spíš představa než cokoli konkrétního, krajina se při pohledu na ni ohýbala a křivila. Byl to trik, iluze, ale z jakého důvodu?

„Co vidíš ty?“ zeptala se Elspeth po chvilce, když znovu přistála, a konečně jí došel smysl Narsetiny otázky.

„Něco,“ řekla Narset. „Ale myslím, že úplně jiného než ty.“

Pokaždé, když Narset zamrkala, svět se zlomil a znovu postavil, roztříštil se na tisíc pater schodů, schody se klikatily jeden přes druhý způsobem, který naplnil zadní část Narsetina pravého oka tupou rudou bolestí. V proměnlivé architektuře nebyla žádná logika, žádná racionalita, s níž by se člověk ukotvil. Když Narset hleděla do nekonečna cest, roztříštily se a ona měla neskutečný pocit, že některé z těch cest se vinou minulostí, aby dorazily do přítomnosti, kterou nyní obývá, že se ta tupá rudá bolest rozpíná do peříčkovitého chvění skrz její lebeční dutiny.

„Vidím schody, které nikam nevedou, a cesty, které nikam nevedou,“ řekla Narset.

„Mám pocit, že si s námi tohle místo pohrává.“

„Jestli ano, tak ne ze zlomyslných důvodů,“ zavrtěla hlavou Narset. Oči jí začínaly slzet. Nějak ji bolelo na ten pohled okolo jen pomyslet. To, co nebylo schodištěm nebo kamennou cestičkou, připomínalo leštěné zrcadlové panely, odrážející to, co mohlo být oblohou nebo skleněnými průzračnými vodami dokonalého moře. Zdálo se, že jasnou září proplouvá slunce. „Měla jsi pravdu. Mám pocit, že to tu nějak žije. Vědomí na určité úrovni. Chce to — myslím, že všechno, co vidíme, je míněno—“

„Jako odvedení pozornosti,“ řekla Elspeth.

„Jsem ráda, že na to máme stejný názor,“ řekla Narset s viditelnou úlevou. „Už jsem se začínala bát, že jsem to jen já.“

„Ale proč nás k tomu volá, když se to snaží něco zatajit. To by jistě bylo kontraproduktivní.“

„Možná je ve hře několik sil,“ řekla Narset. „Taková, která chce povzbudit dračí bouře, a taková, který je chce zastavit.“

„Je to možné?“

„Možné to je. Pravděpodobné ne.“ Narset se odmlčela a vzpomněla si na některé filozofy a učitele, kteří byli Ojutajovými zaměstnanci. Když byla mladší, připadalo jí jejich poslouchání nesnesitelné. Narset si byla jistá, že tu jsou jen proto, aby staršímu drakovi lichotili, a jejich neurčitost měla zabránit jakémukoliv riziku, že by se urazil. Teď už si nebyla tak jistá. Možná, že některé věci se dají vystihnout jen v možná. „Promiňte, mám podezření, že to nebyla odpověď, kterou jsi chtěla slyšet.“

„Ne,“ řekla Elspeth a protáhla křídla. „Ale pokud je tvá teorie správná, přinejmenším jedna věc na tomto místě chce, abychom tu byly. Pojďme ji najít. Pak se můžeme rozhodnout, co dál.“

Narset přikývla. Byl to stejně dobrý plán jako každý jiný.

A tak pokračovaly v chůzi: Narset po labyrintu schodů, Elspeth po nekonečné vodní ploše, realita se při pohybu zadrhávala. Čas od času si Narset myslela, že téměř vidí říši tak, jak ji Elspeth popisovala. Jindy se jí zdálo, že vidí něco jiného: pohlcující duhovku, nepředstavitelnou sílu. Zdálo se jí, že slyší hlas, který ji vábí, volá ji blíž, a pak druhý pláče, šeptá jméno pořád dokola a pořád dokola, slibuje, že to bude lepší, že to všechno napraví.

A pak najednou:

„Jace.“

Jace Beleren stál na okraji bílého písku, oblečený ve své obvyklém plášti, kaštanové vlasy zcuchané přes tvář, která vypadala starší a unavenější, než si Narset pamatovala. Pod jednou paží, s napůl zavřenýma očima, ležel chlupatý tvor druhu, jaký Narset nikdy předtím neviděla.

„No. Tohle je zvláštní místo na shledání,“ řekl Jace. Nevypadal zrovna nadšeně, že je vidí.

„Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi—“ Elspeth ztichla, když promluvila.

„Probodnutý tvým mečem,“ řekl Jace. V hlase mu zazněl slabý náznak hořkosti. „Předpokládám, že sis myslela, že jsem mrtvý.“

„Myslel jsem— doufal jsem—“

„Doufala jsi v co?“

„Že jsi nalezl klid,“ řekla Elspeth chraplavě. Není divu, že byla tak ochotná Ajanimu odpustit, pomyslela si Narset. Leoninský sférochodec nebyl jediný, kdo pozvedl zbraň proti starému příteli. „Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi úplně přeměněný.“

Jace přikývl. „Ano, byl jsem na nejlepší cestě k přeměně. Ale už nejsem.“

„Jak?“

„Věřily byste mi, kdybych řekl, že pouhou silou vůle?“

„Já ano,“ řekla Narset, proti své vůli vzrušená. „Jsi nadaný telepat, který se specializuje na kouzla mysli. Odhadla bych, že jsi rozčlenil svou mysl a tělo na kousky a udržoval účinky phyreze pod kontrolou, dokud jsi nedokázal svůj stav zvrátit.“

Jace otevřel ústa. Pro jednou se zdálo, že myšlenkový mág neví, co říct. „Překvapivě přesný—“

„Co myslíš tím překvapivě? Je to zcela zřejmé.“

„—úsudek. Víceméně přesně to, co jsem udělal.“

„Fascinující! Jak jsi nakonec phyrezi zvrátil? Izolovalo tvé tělo účinky phyreze, nebo tvá mysl oslabila blyštivý olej? Moje teorie—“

„Ty se vyznáš,“ řekl Jace a podezření v jeho tváři se nakrátko rozplynulo v cosi, co vypadalo jako nefalšované potěšení. Bavilo ho o tom mluvit — o teoriích, o posledních skvělých nápadech. Narset také.

„Když mě provedeš celým procesem, mohli bychom být schopni vyvinout systém, který by to umožnil dalším, s podobným výsledkem—“

„Co tady děláš?“ ozval se opět neutrální Elspethin hlas, pečlivě zbavený emocí.

Narset často naříkala nad svou neschopností vyznat se ve společenských situacích tak, jak to umí většina lidí. Nebylo to tím, že by si neuvědomovala změny tónu a výrazu tváře, ale tím, že jim nedokázala přiřadit správný význam. Elspeth byla pro Narset jedinečnou výzvou, z velké části díky její často bezvýrazné tváři. Věděla, že prázdnota Elspethina hlasu něco signalizuje, ale nedostatek doprovodného výrazu v Narset zanechal nejistotu, co by to mohlo být. Věděla jen, že je to nesmírně důležité.

„No, to je dlouhá historie,“ řekl Jace.

„Máme čas,“ řekla Elspeth stroze.

Jeho ostražité chování ustoupilo bolestnému pohledu. „Podrobnosti nejsou důležité. Jen musíš vědět, že jsem tady, abych napravil své chyby.“

Z toho, jak to řekl, Narset vstávaly chlupy na zátylku.

„Kdo je to?“ zeptala se Elspeth s pohledem na stvoření v Jacově náruči.

„Jmenuje se Lupík,“ řekl Jace ostražitě a podíval se na tvora, který mu ležel v náručí a pobrukoval si jako kotě. Zívl a odhalil malé bílé zuby. Oči se mu ani neotevřely, jen dál dřímal. Jace poškrábal tvora za uchem se zlatou srstí.

„Připadá mi strašně mladý na to, aby podnikal taková dobrodružství,“ řekla Narset tiše.

Jacův výraz poněkud změkl. „Je mladý. A také velmi starý.“

„Nikdy jsem neviděla tvora, jako je on,“ řekla Narset.

„V Multivesmíru je víc divů, než my dva kdy uvidíme,“ řekl Jace.

„Zdá se mi tedy divné,“ řekla Elspeth, „že přineseš něco tak cenného na tak nejisté místo.“

„Věřte mi, byl bych ho udržel doma, kdybych mohl. Ale bez Lupíka bych sem nikdy nenašel cestu. Jeho mysl…“ Jeho hlas změkl. „Jeho mysl se nepodobá ničemu, co jsem dosud viděl. Obsahuje celý Multivesmír, každou zvěscestu, která existuje, každou sféru tak, jak existuje a jak se rodí a jak umírá. Je to mapa všeho. Lupík je pozoruhodný. Mohl bych strávit staletí v jeho mysli, vkládat jeho znalosti na papír, a stejně by to nestačilo.“

Narset si uvědomila, že Lupík je zabalený ve slabé patině modrého světla.

„Souhlasil s tím, že zůstane v tomto stavu?“ zeptala se Narset.

„Souhlasil úplně na začátku, když jsme ho vysvobodili. Tak jsem se dozvěděl o vědomostech, které měl v sobě.“

„Ale souhlasil s tímhle?“ Narset trvala na svém.

Uslyšela cinknutí od Elspeth, která se opřela rukou o jílec meče, cítila, jak se archanděl vedle ní napjal. „Neodpověděl jsi mi, Jaci. Co tady děláš?“

Druhý sférochodec neřekl nic, jen se usmál tenkým, zvláštním úsměvem a oči se mu zakalily jasným modrým světlem.

„Co jsi to udělal, Jaci?“ zašeptala Narset.

„To, co bylo potřeba.“

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát