Ztracené jeskyně Ixalanu [#02]

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: The Lost Caverns of Ixalan │ Episode 2

Wayta

Místnost za místností, tunel za tunelem následovala Wayta válečnici-básnířku a jejího loxodonského pomocníka hlouběji do země. Ona a devatenáct jejích spolubojovníků se hlásilo Intimu a Caparoctimu, císařským důstojníkům vyslaným císařem na pomoc Huatli v její misi. Všichni byli ozbrojeni a připraveni čelit všem nepřátelům, které by mohli najít, ale zatím byl jejich nejnebezpečnějším nepřítelem prach.

Wayta si poškrábala zjizvenou kůži pod páskou na oku, zranění bylo hmatatelnou připomínkou všeho, co ztratila ve válce proti Phyrexianům. Když lhala o svém věku, aby se připojila k řadám ixalanských obránců, zdála se jí zvolená cesta tak jasná a jednoduchá. Šla tam, kam jí řekli, jedla a spala, když jí řekli. Bojovala, když jí řekli. Po invazi se odvrátila od kdysi uklidňujících džunglí svého domova, nyní plných duchů svých padlých druhů. Ale bez ohledu na to, jak daleko plula s Neomalenou koalicí, bez ohledu na to, jak často šlapala po prknech Vysokého a Suchého nebo seškrabávala vilejše z boků lodí, trojité slunce ji následovalo. Hlídalo ji. Zahřálo ji, když se třásla starými obavami. Světlo postupně zahnalo ty nejhorší stíny v jejím srdci. Opustila piráty a vrátila se do Sluneční říše o rok starší, doslechla se o této expedici v Pachatupě a věděla, že je to přesně ta výzva — a rozptýlení — kterou hledala.

Teď byla tady, zpátky ve svém starém brnění, dole ve tmě, a hnala se za přízraky jiných lidí. Alespoň ty její zůstaly na povrchu.

Quint a Huatli zkoumali ještě jeden obraz v další místnosti, osvětlené koulí připevněnou k Huatlinu hrudnímu plátu, nesoucí světlo Trojitého slunce. Jejich smečka dinosaurů neklidně dupala a dokonce i obvykle dobře vychovaná Pantlaza zatrylkovala a zavrčela nespokojeností. Wayta s ní soucítila.

"Další známky zápasu," zamumlala Huatli a přejela rukou přes hlubokou rýhu v obraze, který znázorňoval bitvu.

"A víc toho růžovofialového pigmentu," dodal Quint. "Jste si jistá, že jste se s tím ještě nikdy nesetkala?"

"Určitě," odpověděla Huatli.

Jeden z půltuctu dinosaurů se vzepjal. Wayta mu vyslala konejšivou myšlenku, když jeho rozpačitý ošetřovatel zatahal za postroj, světla visící z kůže se pohupovala a vrhala podivné stíny.

"Opatrně," řekl Inti. "Nechci rozbíjet další keramiku."

"Keramiku?" zeptal se Quint a nastražil uši. Následoval Intiho gesto a poklekl, aby se prohrabal hromadou rozbité keramiky a dalších předmětů. Zvedl něco chobotem a přiložil si to k jazyku. Wayta se přikrčila.

"Kost," řekl Quint vážně.

"Nechutné," řekl Caparocti. "Huatli, můžeme pokračovat?"

Huatli váhavě nechala nástěnnou malbu za sebou.

Šli dál, sestupovali tunely a procházeli temnými, chladnými jeskyněmi. Téměř na každém místě, kde se jejich cesta zužovala, našli barikády a těla, některá připravená k odpočinku jako ta v první místnosti, jiná ležela tam, kam dopadla, zbraně sevřené v kostnatých prstech.

Wayta se snažila neztratit se ve vzpomínkách na své vlastní bitvy; klouzala po krvi, kamarádi křičeli, vůně magie, potu a smrti. Přemýšlela, zda je konflikt nevyhnutelný, zda je mír pomíjivý a křehký jako tolik kostí a hlíny.

"Páni, co je tohle?" řekl Quint. Znovu se s Huatli zastavili a Wayta brzy spatřila, co je zastavilo.

V této komnatě byla propast plná zářící zelené mlhy, strop byl vytesán obrovskými glyfy, jejichž význam jí unikal. Obrovské kamenné bloky, z nichž každý nesl svůj vlastní glyf, se táhly přes propast jako most. Mezery mezi kameny ztěžovaly přechod.

Caparocti vhodil do mlhy kamínek. Jeho dopad nebylo slyšet.

"To je špatné," poznamenal Inti suše. Wayta souhlasila.

"Báseň o tom mluví," řekla Huatli, svraštila obočí a zarecitovala verše.

Přes mlhy času tajemné se dej,
svou nohou, rukou přes kameny spěj.
Dech klidný, oči ostré mít,
srdce své slyšet silně bít,
Bys konce došel, znovu začít chtěj.

Huatli přejela prstem po panelu zasazeném do zdi, na němž byly také stejné znaky. "Zajímalo by mě, co to má být." Několik symbolů chybělo nebo bylo rozbitých, kusy kamene pokrývaly zem pod nimi.

Wayta převalovala slova hádanky po jazyku jako kořeněné maso. Nestudovala staré jazyky tak jako Huatli; válka jí tuto možnost ukradla. Ale kdyby to bylo jako dveře…

"Shodují se znaky na mostě se slovy v básni?" zeptala se Wayta.

Huatli přikývla. "Jako předtím, ne přímo. Je tam sandál a je tam palma." Při řeči ukazovala na každý kámen, ve Waytině mysli se tvořila stezka.

"A 'začít znovu' naznačuje, že se vzorec opakuje," dodal Quint. "Dobrá práce."

Wayta postoupila kupředu. "Nech mě to zkusit, válečnice-básnířko."

Huatli přikývla a její výraz změkl. "Hodně štěstí."

Wayta podala batoh dalšímu válečníkovi, ustoupila od okraje propasti a rychle se pomodlila k Tilonalli, hořícímu slunci, o sílu. Rozběhla se a vyskočila na první kámen.

Pod jejíma nohama se ani nepohnul. S úlevou vydechla a skočila k dalšímu.

Šla dál, z kamene na kámen, a jak se protější strana propasti blížila, byla stále odvážnější. Svou troufalost ale nakonec přehnala a po jednom nemotorném přistání narazila na vedlejší kámen.

Bez varování spadl do mlhy.

Wayta vyskočila a sevřela správný kámen, než ji pohltila mlha. Když se vytáhla, plošiny se začaly se skřípavým zvukem přeskupovat a ona málem ztratila rovnováhu. Pohlédla doleva a spatřila svou smrt v kameni, který se k ní řítil, aby ji srazil nebo rozdrtil.

Silné ruce ji popadly a vytáhly nahoru. Caparocti ji pustil, jakmile byla v bezpečí, a ona se snažila uklidnit bušení svého srdce.

"Děkuji," řekla.

"Za nic," odpověděl Caparocti. "Dokončeme to."

Wayta přikývla, sebrala se a postupovala opatrněji. Společně došli na konec a na stěně našli panel glyfů, který odpovídal těm, které pluly za nimi, a těm zlomeným na druhé straně.

"Co to udělá?" zeptal se Caparocti.

Wayta se dotkla glyfů v pořadí uvedeném v básni a ty krátce zazářily. Plošiny sklouzly k sobě a vytvořily tak pevný most, který se dal mnohem snáze přejít. Caparocti hvízdl a pokynul zbytku jejich skupiny, aby přešel na druhou stranu, zatímco se Wayta učila nehybnosti.

"Kde jste sloužila?" zeptal se Caparocti s pohledem ostrým jako čepel.

"V Tocatli," odpověděla Wayta.

"Každý, kdo tam přežil, by byl cenným přínosem v nadcházející válce se Soumračnou legií," řekl.

Wayta se uctivě podívala za jeho rameno. "Jste si jistý, že se blíží válka?"

"Tak jistý jako že den následuje noc," odpověděl. "Kolonisté musí být zlikvidováni, jinak se nám nikdy nepřestanou snažit vládnout. Možná tím ochráníme naši říši."

Wayta si znovu vzpomněla na těla, která míjeli v jeskyních, a na ta, která plnila její sny, a přemýšlela, jaká může být cena za tu sílu.

Malcolm

Výtahy, usoudil Malcolm, jsou zvláštní forma trestu vytvořená jen pro sirény. Stejně tak jeskyně.

On a jeho posádka jeli desátým — jedenáctým? — výtahem, a jejich čelovky a ramenní svítilny jen tak tak prořezávaly tmu závrtu. I když mohl snadno použít své dovednosti při hledání rudy, hledání ztracených lidí bylo mimo dosah jeho magie. Pokaždé, když došli na konec výtahu, hledali nějakou známku obyvatel Centra, v rudném prachu našli změť stop, která naznačovala, že se mnoho lidí pohybuje jedním směrem. Každé podlaží mělo ve zdech vyhloubené vlastní výstupky a rozvětvené jeskyně a každé jevilo známky toho, že se jeho dělníci přidávají k hromadnému exodu, stále níž.

Jejich sestup se zastavil s nárazem a žuchnutím. Malcolm sestoupil, roztáhl křídla a rozhlédl se.

"ŽÁDNÝ ZLATO, ŽÁDNÝ DRAHOKAMY," zaskřehotal Pumpka.

"Kuš," řekl Malcolm. "Nepotřebujeme, aby náš nepřítel věděl, že přicházíme."

Pumpka švihl ocasem a loudal se ke vchodu do tunelu.

Další výtah je čekal na druhé straně závrtu. Malcolm se právě chystal zahájit zdlouhavý proces sestavování protizávaží a kontroly lan, když Pumpka znovu zavřeštěl.

"Řekl jsem kuš," zasyčel Malcolm. Přesto se rozběhl, aby zjistil, z čeho je Pumpka nadšený.

Náhodná stopa nářadí jako by vedla do jednoho z tunelů a ne ven, i když bylo těžké rozeznat rozdíl. Způsob pádu držadel, šmouhy na zemi. Výmluvnější byly rozmazané značky na zdech a podlahách, jako krev, ale zelenočerné. Vzduch slabě páchl plísní a hnilobou a obracel Malcolmovi žaludek.

"Pojď," řekl Malcolm a pokynul dvěma svým lidem, aby ho následovali. "Vy ostatní připravte výtah." Upravil si světlo na rameni a vytáhl meč.

Čím hlouběji do tunelu šel, tím byl smradlavý zápach silnější. Houby vyrůstající ze zdí houstly a byla stále rozšířenější, jejich slabá nazelenalá záře byla příliš jasná, než aby ji bylo možné ignorovat. Bylo to svým způsobem krásné, ale přesto mu z toho naskakovala husí kůže a peří se mu napínalo.

Na konci tunelu se otevřela jeskyně, jejíž strop byl nepříjemně nízký a posetý stalaktity. Jejich protějšky, stalagmity, se zvedaly ze země, aby jim vyšly vstříc. Plíseň pokrývala strop jako tlustý koberec a její záře vrhala po místnosti strašidelné stíny.

"Znamení!" zašeptal Pumpka. Strčil do něčeho čepelí. Hromada kostí zbavená masa a napůl pokrytá černou plísní.

"To nemohou být naši lidé," zamumlal Malcolm. "Nebylo dost času na…" zarazil se a vzpomněl si na mrtvolu chudáka Lanka, z očí a úst mu tryskaly houby a rozkládal se rychleji, než by měl.

"Šéfe," řekl jeden z pirátů naléhavě a ukázal.

Ve stínech na opačném konci jeskyně se něco pohnulo. A toho něčeho bylo víc.

Druhý pirát na to místo namířil čelovku. Se zasyčením jako šváb se to cosi naklonilo na stranu, mimo dosah světla. Skvrnitý bok, šupiny, houbovité výrůstky tryskající ze syrového masa, záblesk oka v hlavě, která připomínala spíš lebku.

"Musíme jít," zamumlal Malcolm. "Hned."

Výkřik z Malcolmovy levé strany odezněl směrem do postranního tunelu a náhle skončil mokrým křupnutím.

"Bouře a moře, co to bylo?" zeptal se první pirát.

Odpovědí mu byl řev, podobný dinosauřímu, ale špatný, vlhký, jako když námořník dýchá, když ho právě vylovili z vody. Piráti jako jeden muž namířili své lampy směrem ke zvuku a staccato bušení jejich srdcí vnímal Malcolm všemi svými smysly.

Z chodby vedle nich se vynořila hrůza. Živá mrtvola raptora, půlka tlamy uhnila, zbytek se ježil zuby a houbovitými chapadly, která se vlnila jako sasanky. Odpornější než byl Lank, protože ten byl alespoň mrtvý; nic tak zchátralého by se nemělo plížit kolem. Pohyboval se strnule, neohrabaně, zlomené drápy střídavě ťukaly a škrábaly o kamennou zem. Na krku se mu třepotaly žábry připomínající houby a vyfukovaly měkké, bledé obláčky prachu.

Ne prachu. Spór.

"Zakryjte si ústa!" vykřikl Malcolm a šátral po šátku na krku. "Zpátky k výtahu!"

Raptor skočil po nejbližším pirátovi, který ho odrazil šavlí. Její divoce se houpající lampa osvětlovala další zvířata, která se plížila z tunelu, houbovité pramínky připevněné k jejich končetinám jako by se pohybovaly, jako by je táhl nějaký neviditelný loutkář. Jejich hlavy se ve strašidelném unisonu otočily k Malcolmovi.

Veškerá odvaha, kterou mohl předstírat, se pod jejich mrtvým pohledem scvrkla. Malcolm popadl Pumpku za límec vesty a utekl.

Vito

Stěnu zdobila oprýskaná mozaika znázorňující netopýří křídla vznášející se nad ležícími sloužícími. Aclazotz. Další známka toho, že Vitova pouť probíhala podle boží vůle.

Bartolomé si obraz prohlížel v diskrétní vzdálenosti, osvětlený kouzelným svícnem, přivázaným k opasku. Vito si nedělal žádné iluze o řediteli Společnosti Královniny zátoky ani o jeho loajalitě. Bartolomé nepochybně doufal, že na svých cestách najde bohatství, které pošle zpět královně Miraldě a jejím patolízalům. Byli příliš oddáni svaté Elendě a starým Písmům — a své vlastní chamtivosti — než aby přijali potlačenou pravdu Aclazotzovu.

Pak tu byla ta mapomantka, Amálie Benavides Aguirre. Zdálo se, že pečlivě mapuje jejich postup svou magií, ale občas ji přistihl, jak upadá do mlčení, zírá do prázdna a rty se jí pohybují, jako by mluvila. Slyšela také, jak na ni Aclazotz volá?

Ne. Vito byl pro tento úkol vybrán a jen on sám sloužil jako nástroj boží. Dokáže, že je hoden, když přivede Aclazotze přímo do Alta Torrezon a ukončí tak únavné teologické debaty, které sužovaly jeho lid. Přijmou svou upíří sílu a odmítnou svatouškovskou pokoru a zdrženlivost kázanou svatou Elendou. Už nikdy nebude Torrezon spoután, fyzicky ani duchovně.

Pohladil obálku deníku Velebného Tarriana. To byla alespoň spřízněná duše. Pokud je to, co se píše v deníku, pravda, není divu, že církev chtěla, aby se o tom nikdo nedozvěděl.

"Hierofante," přerušil ho Clavileño. "Našli jsme další dveře."

Stejně jako těm prvním, i těmto dveřím předcházel oltář a podobné rýhy v podlaze. Aclazotz znovu žádal o oběť. A Vito byl poctěn ji dát.

Tentokrát nepozval Amálii, aby mu pomohla. Byla měkká, jako mnoho jiných šlechticů. Válka do duší některých z nich pronikla, ale ne do všech.

Clavileño a další voják drželi sluhu na zemi, když mu Vito podřezával hrdlo a krev stékala po obsidiánovém oltáři směrem ke dveřím. Zářící temná magie otevřela portál, který se těžkopádně rozevřel a do podlahy zaskřípal rýhy. Vito si očistil nůž, nakoukl dovnitř a překvapeně ztuhl.

Tam, kde předtím byly úzké tunely vedoucí hlouběji do země, teď místo nich stál Vito před masivní podzemní pouští, do níž pronikalo nadpozemské světlo z tunelů ve stropě. Hladký povrch písečného oceánu narušovaly hrubé kamenné pilíře a propadliny jako víry. Zřícený pomník něčemu jinému než Aclazotzovi byl svržen a částečně pohlcen vzdáleným okrajem jeskyně, jako by i země pohrdala tím rouháním. Obrovské průchody na druhé straně písčitého moře, hladce provrtané jako důlní šachty, vedly nahoru a doprava.

"Pošli zvěda," řekl Vito Clavileñovi. "Najděte tunel se stopami po Aclazotzovi." Deník se o takovém místě nezmiňoval, ale Tarrian žil před dávným časem. Změna byla nevyhnutelná.

Clavileño předal rozkazy zvědovi, který se s kopím v ruce přiblížil k okraji písku. Udělal půl tuctu kroků a svou zbraní udržoval rovnováhu. Bez varování, příliš rychle, aby vydal nějaký zvuk, zmizel. Na místě, kde stál, se objevila prohlubeň, ale jiné znamení nezůstalo.

"To je tekutý písek?" zeptal se jeden z vojáků. "Slyšel jsem o tom."

"Neměl by být takhle rychlý," odpověděl Bartolomé. "Jak toho můžeme tolik překročit?"

Vito se nenechal odradit. "Clavileño," řekl. "Zkontroluj to shora. Najdi stabilní místa, kudy přebrodit toto zrádné moře." Neuvažoval o tom, co by se mohlo stát, kdyby se žádné nenašly. Najdou je. Měl víru.

Clavileñovy nohy se rozplynuly v kouři, když se vznesl do vzduchu. Letěl pouští sem a tam, vrhal se dolů, aby oštěpem otestoval různé oblasti, vyznačoval pevnou zem tím, že na každé místo nakreslil velké X. Než se vrátil k Vitovi, přinášeli vojáci z místností, které míjeli, prkna se dřevem, dveře a zbytky nábytku a všechno ostatní, co bylo dost dlouhé a široké, aby se na něm dalo stát. Vytvořili provizorní most k prvnímu místu označenému Clavileñem, který považoval za dostatečně pevný, aby unesl více lidí.

Vito šel v čele a jako zástavu nesl kopí Velebného Tarriana. Za ním následovaly opatrné kroky a neklidné ržání koní. Měli dost dřeva, aby se dostali na první pevnou zem, ale vojáci na konci kolony museli dřevo přinést s sebou a posunout ho po linii, aby mohlo být položeno vpředu. Postup byl únavný a písek vysával okraje jejich nestabilní cesty, lepil se na boty a barvil vzduch chutí a vůní soli.

Nedaleko se něco pohnulo. Vito se zamračil, protože si nebyl jistý, co vidí.

Pět bledých postav poskakovalo po písku podivným, klouzavým pohybem. Dlouhé, hubené nohy, hmyzí těla úzká a článkovaná, ruce založené na prsou. Jako kříženec mezi kudlankou a pavoukem.

"Neměli bychom—" začal Clavileño.

Dva pavouci-kudlanky připluli ke koloně poutníků rychleji, než se myslelo. Jejich paže se vymrštily, popadly nosiče a vězně a odvlekly je pryč, zatímco zoufale křičeli a mávali rukama. Svižnými pohyby svých jako břitva ostrých spárů stvůry rozřezávaly svou kořist, kusadla ji strkala do rozeklaných tlam.

Vypukl chaos. Koně se vzepjali a pokusili se utéct. Lidé se krčili, když se upíři pohybovali, aby ochránili sebe i své služebníky.

"Zahubte tyto ohavnosti!" vykřikl Vito. "Za krev a slávu!"

Clavileño opakoval bojový pokřik, mával oštěpem, vrhal se do vzduchu a za sebou táhl černou mlhu tam, kde měl nohy. Několik jeho vojáků následovalo jeho příkladu a zaútočilo na nejbližšího nepřítele jako jeden muž, dva vojáci stáli po stranách, zatímco třetí letěl nad a útočil zezadu. Vito obdivoval jejich brutální výkonnost, když si prohlížel ostatní bojovníky.

Amálie zamumlala kouzlo, které Vito nepoznal, a pozvedla meč na obranu proti tvorům. Jedna z nich ztuhla, jako by ji držela její magie. Bartolomé rozvinul bič, švihl jím a objal netvora kolem krku. Kouzlo změnilo konec biče ve zlověstnou zahnutou čepel, která pavoukovi-kudlance jediným švihnutím zápěstí úhledně usekla hlavu.

Vito sevřel Tarrianovo kopí jako zástavu, když jeho pohled sklouzl zpět k létajícím upírům, kteří čepelí a oštěpem trhali zející rány v pavoučích tvorech. Brzy byli všichni čtyři poraženi, propadli se do písku a zdálo se, že se nikdo další nepřibližuje. Vítězství bylo jejich.

"Kolik jsme jich ztratili?" Vito se zeptal Bartoloméa.

"Tady se to těžko počítá," odpověděl Bartolomé. "Snad bude lepší, když se dostaneme na druhou stranu."

Vito souhlasně přikývl. "Nezastavujte se," řekl. Jeho vojáci poslechli a dokonce i někteří lidé přispěchali na pomoc těm, kteří se třásli strachem nebo vstoupili do tranzu, který je zanechal s prázdnýma očima.

Nakonec se dostali až na druhý konec jeskyně, kde je lákala stezka jemně označená vyřezávanými netopýřími křídly. Bartolomé organizoval nosiče a vězně, zatímco Clavileño řadil své vojáky do řad. Hlásili, že s těmi dvěma, které obludy unesly, spadli do písku nosič, voják, dva zajatci a kůň.

"Ctíme jejich oběť," pronesl Vito slavnostně a prohlížel si své lidi. "Krveprolití je nevyhnutelné, aby se sláva Aclazotze obnovila. Nezakolísejte ve svém přesvědčení a vaše odměna bude nezměrná."

Když vjížděl do nového tunelu, míjel Bartoloméa a ředitelův výraz se na okamžik změnil z opatrné neutrality na něco méně optimistického. Nevadí. Kdyby se Bartolomé pokusil misi překazit, bude odstraněn.

Aclazotz povstane a nepřátelé Torrezonu padnou.

Quint

Průzkum nových míst nikdy neomrzí, tím si byl Quint jistý.

Před ním se táhla jeskyně dlouhá mnoho mil, od kraje ke kraji plná kamenných budov a úzkých uliček. Město, žasl Quint, vestavěné do této hluboké dutiny. Usmál se a vybavil si jiné město pod zemí. Alespoň neriskoval, že by se při hledání tohohle zabil.

"Ó poutníče," zašeptal Quint. "Který tulák tě postavil?"

Město bylo postaveno z kamenných bloků pokrytých světélkující houbou, jejichž povrch byl poďobaný jako korálový útes. Modrá a zelená záře podivných výrůstků byla děsivě pravidelná, téměř matematická, jako některé ze složitých rituálních magických kruhů, které Quint studoval v Dějetvrzi. Zajímavější byly fialovo-růžové čáry vyryté do centrální pyramidy města, zřejmě ze stejného pigmentu, s jakým se opakovaně setkávali od té první místnosti, už tak dávno.

"Co myslíš?" zeptala se ho Wayta a ukázala bradou na město.

"Je to neuvěřitelné," odpověděl Quint. "Připomíná mi to Zantafar." Přál si, aby tohle místo mohl vidět Asterion. Jeho starý učitel by byl nadšený.

"Hlavně tu nezkoušej kosti jazykem," radila Wayta. "Ta plíseň se mi vůbec nelíbí."

Quint se klonil k souhlasu.

Pokračovali do hlubin města, Inti a Caparocti posílali válečníky, aby hledali nějaké zajímavé zbraně nebo brnění, zatímco Huatli a Quint dál zkoumali všechny glyfy a obrazy, na které narazili.

I tady bylo víc těl, ale na rozdíl od jiných místností se nezdálo, že by se některému z nich dostalo pohřebních obřadů. Místo toho tam, kam spadli, ležely zkamenělé kostry, některé s rozpřaženýma rukama, jiné stočené s koleny u hrudi, všechny svlečené do kostí. Horší byly ty, které spolkly houbovité výrůstky, z jejichž otvorů vyrůstaly plodnice jako morbidní kytice.

Quintovu pozornost upoutala slabá narůžovělá záře v dálce. Zamrkal, zmizelo to a na okamžik si myslel, že se mu to jen zdálo. Pak se to stalo znovu. Trpělivě ho sledoval ulicemi a matně si uvědomoval, že všechny kromě Wayty nechal za sebou.

Uprostřed náměstí, před suchou fontánou, našel Quint konečně hromadu látky a korálků, překvapivě dobře zachovaných. Prohlédl si látku, bál se, že se pod jeho dotekem rozpadne. Místo toho z drahokamů a vláken vyrobených z toho všudypřítomného purpurově-růžového minerálu vycházela magie, magie známá i zřetelná.

Pečlivě látku rozprostřel po zemi, uhladil ji chobotem a korálky položil vedle. Ve skutečnosti několik řetězců spojených korálků a uzlů. Látka byla utkána v odstínech fialové, zelené, modré a sytě krvavě červené.

"To je pončo?" zeptala se Wayta.

"To bys měla vědět lépe než já," odpověděl Quint. "Pokusím se o kouzlo, které by mohlo zodpovědět všechny naše otázky."

Zvedl ruce a začal jimi kreslit sigia "Vzkříšení", jeho archeomantické magie známé z výcviku a opakovaného použití. Kouzlo dosáhlo vrcholu a pončo se rozzářilo žárem, když se mu žaludek sevřel nevolností. Pak se náhle změnila barva plamene a rozzářila se purpurově růžová barva drahokamů a obarvených nití.

Pončo se zvedlo a vznášelo se ve vzduchu. Tyrkysová záře zevnitř se spojila do podoby starého muže, který měl na sobě tento oděv, vlasy svázané na hlavě. Zašilhal na Quinta a Waytu.

"Kdo jste?" zeptala se duchovitá postava.

"Quintorius Kand," odpověděl Quint. "A vy jste?"

"Jmenuji se…" duch se zmateně odmlčel. "Já nevím."

"Vypadá jako můj dědeček," zamumlala Wayta.

Tvář ducha se rozzářila úsměvem. "Dědeček! Ano! To slovo znám. Někdo mi tak říkal." Jeho úsměv zmizel. "Ale kde je…?" Rozhlédl se, jako by poprvé spatřil své okolí. Ústa se mu otvírala a zavírala, pak jeho pohled sklouzl ke Quintovi. "Musím varovat Oteclan před houbami. Už je pozdě. Dveře musí být zavřené!"

Bez dalšího slova se duch rozběhl do houbami zamořeného města.

Oteclan? Houby? Dveře? Quint jedno z těch slov poznal a vzhledem k jejich cíli to bylo důležité. Neváhal; i přes neklidný žaludek se vrhl do běhu, aby zjistil, kam duch míří.

Malcolm

Malcolm už s dinosaury bojoval. Tihle byly jiní.

Jeho meč prosekl houbami pokrytou hruď a ocel klouzala kůží s neobvyklou lehkostí. Tvor nereagoval, necouvl, nevykřikl bolestí. Prostě se ho pokusil znovu kousnout. Otočil se, vyběhl na skalnatou věž a skočil mezi několik dalších, než se vrhl do volného prostoru na zemi.

Ostatní členové koalice na tom nebyli o nic lépe. Uhýbali mezi stalagmity, vyhýbali se drápům a zubům. Kdyby bitva trvala mnohem déle, unavili by se, začali by chybovat, a pak—

"VELKÝ BUM?" Zeptal se Pumpka a vstal, takže on a Malcolm stáli zády k sobě. Pistole odložil, teď v každé ruce držel nůž a ocasem svíral třetí.

"Tady ne," řekl Malcolm a vzhlédl ke špičatým hrotům stalaktitů. Nechtěl riskovat, že ho napíchnou. Mohl udělat ještě něco, i když si nebyl jistý, jestli to bude fungovat.

Malcolm začal zpívat.

Jeho kouzlem nabitý hlas se přízračně rozléhal jeskyní jako dávno zapomenutá ukolébavka nebo napůl zapomenutá melodie z příjemného snu. Všichni, kdo to slyšeli, piráti i dinosauři, se zastavili a poslouchali. Dokonce i Pumpka nechal své nože bezvládně sklouznout k bokům.

Malcolm si při zpěvu metodicky prosekával cestu mezi nepřáteli a doufal, že nebudou schopni zaútočit, když budou na kusy. Zanedlouho se dinosauři proměnili v chvějící se hromádky. Přestal zpívat, odkráčel do kouta jeskyně a vyzvracel poslední dvě jídla.

"U bezedných hlubin, to byl hnus," zamumlal. Ale aspoň byli naživu.

Ostatní piráti se probrali ze zamyšlení, stále omámení, jako by byli opilí. Pumpka se jako první úplně vzpamatoval, sundal si klobouk, aby se poškrábal na hlavě, pak ho vrátil a loudal se k Malcolmovi.

"Žádný zlato, žádný drahokamy," řekl truchlivě.

"A žádní lidé," řekl Malcolm. Rozhlížel se po svých spojencích, zda nejsou zraněni, a škubal sebou při pohledu na drápy a kousance viditelné na holých pažích nebo přes roztrhané šaty. Kalhoty vypadaly v pořádku a on měl také štěstí.

"Vraťme se k ostatním," řekl Malcolm. "V množství je bezpečí. Pak si umyjeme a zavážeme rány, než půjdeme dál."

Vrátili se houbami osvětleným tunelem k závrtu a piráti dokončili přípravy k dalšímu sestupu. K jeho úlevě tam nebylo nic v nepořádku.

"Tak tedy," začal a obrátil se zpět ke svým zraněným společníkům. Spolkl, co chtěl říct, a zamračil se.

Jejich krvavé rány byly… nezmizely, ale změnily se. Černé skvrny jako strupy nahradily škrábance a rýhy, i když žádný z nich nevyčaroval žádná léčivá kouzla ani nepoužil lektvary nebo obklady. A co bylo ještě znepokojivější, ta čerň jako by se šířila krajkovitými vzory, jako kruhy spojené světélkujícími černými žilkami.

"Jste v pořádku?" zeptal se Malcolm.

"Cítím se dobře," odpověděli téměř jednohlasně.

Malcolm přimhouřil oči. Vůbec se mu to nelíbilo. Mohl je nechat tady, nebo je poslat zpátky nahoru, ale stejně musel vyřešit záhadu, kam se obyvatelé Centra poděli. Další ruce by se mu hodily, kdyby narazili na další dinosaury, a možná jsou opravdu v pořádku, jak říkali.

Možná ho začínalo dostávat, že je tak hluboko v podzemí. Až bude po všem, odpočine si někde na slunné pláži. To mu Vance bude dlužit, pokud uspěje.

Malcolm došel k vedlejšímu výtahu, jeho kroky byly na tvora ze vzduchu nepříjemně těžké. Hlubiny závrtu lákaly, chladné a bezútěšné.

Amálie

Tohle byl třetí kamenný ukazatel, na který narazili od chvíle, kdy opustili poušť. Vyšší než Amálie, pokrytý piktogramy a zakončený řezbou jako vrčící tlama nějaké obrovské kočky. Byl to pomník? Oznámení?

Nebo to bylo varování?

Kolem nich se rozléhal zlověstný zvuk, odrážel se od zdí a pak slábl v šepot. Připomínal Amálii svatý olej, který se nalévá do křtitelnice, ale v nepochopitelně velkém měřítku. Její čerstvá krev vyplňovala další mapy těchto podzemních prostor. Bylo obtížné zmapovat topografii správně vzhledem k tomu, kolik je různých úrovní, žádná nebyla jednotná. Zašilhala po některých nových liniích a barvách; co to bylo před ní? Oheň?

Amálie si vzpomněla na své vize a zachvěla se.

"Není ti zima, že ne?" zeptal se jí Bartolomé. Zavrtěla hlavou.

I kdyby byla, pomyslela si Amálie, tak brzy nebude.

Přesně na místě, které mapa ukazovala, našli zdroj tajemného hluku. V obrovské jeskyni protkané klenutými přírodními mosty se po stěně valil hučící proud lávy, dost jasný na to, aby osvětlil celý prostor. Na některých skalních výstupcích se tyčily kamenné budovy, zatímco jiné byly vytesány přímo do velkých krápníků. Nedokázala si představit, jak by se k nim mohl někdo dostat bez schopnosti létat. Jako všechna místa, která našli, i tato vypadala opuštěně, i když v lepším stavu.

Možná ne tak opuštěně. Někdo se vynořil z nedaleké budovy, pronásledován půltuctem menších postav. Přeběhl jeden z mostů směrem k upírům a máchal podivnými svítícími meči, za nimiž se táhla světelná zrnka. Jeho oblečení bylo neobvyklé, červenobílá tunika s polopláštěm a něco, co vypadalo jako větve pokrývající horní část hrudi.

"Hej, vy tam, promiňte!" křikl na legionáře s neznámým přízvukem. "Velmi bych ocenil pomoc!" Objevili se jeho pronásledovatelé: tvorové podobní skřetům, ale bez vlasů a bledí. Jeden z nich po muži hodil oštěp, ten se elegantně otočil a rozřízl kus nabroušené kosti na tři kusy.

Amálie vykročila vpřed a ruka jí klesla na vlastní zbraň. Bartolomé ji chytil za rameno a zadržel ji. Vito je oba propustil panovačným pohledem a pokračoval v cestě.

Určitě neměl v úmyslu nechat tuto osobu jejímu osudu?

I kdyby to udělal, ona by to neudělala. Amálie si vzala svůj kouzelný brk a rozvinula mapu jeskyní se zaměřením na jejich současnou polohu. Její špička sledovala linii mostu, přes který muž přešel. Kdyby nebyla opatrná, tohle kouzlo by ho mohlo zabít. Zamumlala zaklínadlo a nasměrovala svou vůli do svého nástroje, jehož špička zazářila jako hvězdná noc.

Amálie jemným škrábnutím brku změnila mapu a změnila svět.

Kamenný most částečně zmizel. Dva z bledých skřetů se s křikem propadli dírou pod nohama. Třetí se marně pokusil zastavit, a následoval je přes okraj.

Amálie se zmýlila natolik, že muž málem upadl také. Přistál horní částí těla většinou na nově vytvořeném výběžku a s námahou se vytáhl nahoru.

"Dobrá práce," zamumlal Bartolomé a překvapil Amálii. Usmála se na něj a ulevilo se jí, že mu pomohla.

Dokud nespatřila Vitův otrávený výraz.

Zatímco se snažila přijít na to, jak se omluvit, cizí muž k ní přiběhl a ztěžka oddechoval. Teď, když byl blíž, si všimla, že má opálenou kůži jako lidé ze Sluneční říše. Na rozdíl od nich však jeho uši byly jemně špičaté.

"Jsem tvým dlužníkem," řekl a zdvořile se uklonil.

"A vy jste?" Vito se chladně zeptal.

"Já jsem Kellan," řekl muž. "Nejsem si jistý, co jsem udělal, že jsem vyprovokoval ty… ať už to bylo cokoliv, ale jsem moc rád, že jste přišli." Jeho čepele zmizely a zůstaly mu jílce, které vypadaly jako složitě tkané větvičky. Zahákl si je za opasek.

"Odkud jste přišel?" zeptal se Bartolomé.

"Eldraine," odpověděl Kellan. "Byl jsem…"

"Na tom nezáleží," přerušil ho Vito a zamračil se na Bartoloméa. "Do něho nám nic není."

"Zemře, když ho tady necháme," protestoval Bartolomé.

"Jsme na svaté výpravě a nemůžeme si dovolit rozptylování."

Amálie si odkašlala. "Převezmu za něj zodpovědnost. Ztratili jsme už dost — snad nám pomůže."

Vito a Bartolomé na ni mlčky zírali, až nakonec Vito vycenil zuby.

"Okamžitě mi nahlásíte cokoli podezřelého," vyštěkl Vito. Vrátil se na své místo v čele výpravy, kopí zdvižené jako maják.

Bartolomé se naklonil Amálii k uchu. "Už se mu takhle otevřeně nevzpírej," zašeptal.

Amálie přikývla, neodvažujíc se představit si následky toho, že je vnímána jako Vitův nepřítel.

"Díky," řekl Kellan Amálii. "Alespoň myslím."

Amálie se unaveně usmála a prohrábla batoh, aby našla obvazy. Cítila jeho krev — podivnou a silnou, jako kořeněné víno. "Můžeš si sám zavázat rány," zeptala se, "nebo potřebuješ pomoc?"

"Zvládnu to," odpověděl. "Bylo by neslušné ptát se, kdo jste?"

"Vysvětlím ti to za pochodu," řekla Amálie. A přesto ten slib v ústech chutnal jako okoralá krev, protože si nebyla jistá, co by tomu cizinci mohla říct. Ne bez toho, aby při tom ohrozila je oba.

Vstoupili do dalšího tunelu, světlo a řev lávy se za nimi vytrácely, temnota před nimi byla opět strašlivým příslibem.

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát