Ztracené jeskyně Ixalanu [#04]

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: The Lost Caverns of Ixalan │ Episode 4

QUINT

Průzkumníci Sluneční říše čekali na Velkou tvůrkyni Pashonu v místnosti dostatečně velké, aby se do ní vešli oni i dinosauři, kteří přežili cestu. Huatli krmila Pantlazu proužky sušeného masa, které velký dravec lačně polykal, zatímco Inti dohlížel na čištění brnění a zbraní. Caparocti a Wayta se pustili do tréninkového tance s komplikovanou prací nohou, mručivě oddechovali a snažili se jeden druhého zasáhnout.

Quint si prohlížel pončo, v němž se ukrýval Dědečkův duch, a přemýšlel o tom, co s Waytou předtím probírali. Nikdy nepracoval na archeologickém nalezišti tak daleko mimo vlastní zkušenosti a navzdory svému výcviku se cítil nedostatečně připravený. Kolik historických textů na Strixhavenu napsali příslušníci kultury, kterou popsali? Nenaštval se snad občas on sám nějakým nesmyslným vyobrazením loxodonů? Když našel ztracené město Zantafar, několik archeologů tvrdilo, že by mu nemělo být dovoleno na místě pracovat, protože nebude mít dostatečný odstup. Naštěstí byli přehlasováni, ale byla to napjatá doba.

Teď, tváří v tvář jednomu úžasnému objevu za druhým, přemýšlel, jestli má Wayta pravdu: nic z toho nebyl jeho příběh, který by mohl vyprávět. I když možná, kdyby našel další důkazy o Mincovní říši—

Nicanzil se vrátila do místnosti a veškerá činnost ustala.

"Svolávání začíná," řekla Nicanzil. "Pojďte za mnou."

Batohy byly naloženy na ramena, zbraně zasunuty do pochev a brzy kontingent Sluneční říše vystoupal po nekonečných schodech na vrchol budovy. Vynořili se před obrovskými zlatými dveřmi, které byly vidět ze břehu, když poprvé dorazili. Quint je chtěl prozkoumat, ale náhlé napětí mezi jeho spojenci ho zastavilo.

"Upíři," vyštěkla Wayta. Ostatní válečníci odráželi její znechucení, někteří sahali po zbraních.

Upíři? To musí být Soumračná legie z Torrezonu. Saheeli se o nich zmínila.

Z opačné strany místnosti vešla věkovitá merfolčice, její zelená kůže byla poseta hnědorůžovými skvrnami a růžové ploutve za ní vlály jako pláštěnka. Měla na sobě nefritové brnění jako mnoho Poslů řek, ale neměla žádné viditelné zbraně — snad kouzelnice.

"Velká tvůrkyně Pashono," řekla Huatli a hluboce se uklonila. "Je nám ctí."

"Válečnice-básnířko," odpověděla Pashona a naklonila hlavu. Ke Quintovu překvapení se podívala na něj. "Kdo jsi, cizinče?"

"Quintorius Kand," odpověděl Quint a poklepal si chobotem na čelo. "Loxodonský archeolog. Přijel jsem na návštěvu z Arcaviosu — z místa daleko od Ixalanu."

"Proč jsi tady?" zeptala se Pashona.

"Abych pomohl Sluneční říši s výzkumem," odpověděl Quint, "ale jsem také na své vlastní výpravě za věděním."

"A co s tím věděním hodláš udělat?"

Quinta napadlo, jestli Tvůrkyně umí číst myšlenky. Podíval se na Waytu a pak řekl: "Ještě si nejsem jistý. Nic špatného."

Pashona obrátila pozornost k Huatli. "A ty, Válečnice-básnířko, a tví lidé? Jaké máte úmysly?"

Huatli ukázal na obrovské dveře. "Přišli jsme hledat tento portál. Věříme, že to vede k" — vrhla na upíry podezřívavý pohled — "místu historického významu pro Sluneční říši."

Tvůrkyně Pashona sledovala Huatlin pohled. "Kdo vás vede?" zeptala se členů Legie.

Jeden z obrněných upírů s kopím postoupil kupředu. "Do našich věcí vám nic není. Okamžitě nás propustíte."

Inti, už tak vysoký, se napřímil, zvrátil ramena dozadu a vypadal dvakrát tak velký. "Tito vetřelci by měli být uvězněni," řekl.

"Nebo zabiti," dodal Caparocti.

Huatli k Quintovu překvapení souhlasně přikývla. Nikdy ji neviděl tak krvežíznivou.

"Všichni jste vetřelci," řekla Pashona. "Pomohli jsme vám, abychom se dozvěděli váš záměr, ale můžeme vás hodit zpátky do moře a nechat duchy rozhodovat o vašich osudech."

"Nemůžeš zastavit naše svaté poslání," trval na svém vůdce upírů.

"Jestli nás zabijete," řekl Inti, "vyhlásíte válku celé Sluneční říši."

Předstoupil další upír, elegantně oblečený, s bičem pověšeným za pasem. "Torrezonu také. Královna Miralda by byla velmi nespokojena."

Nicanziliny ploutve se zavlnily. "Předpokládáte, že nás vaši lidé někdy najdou."

Ruce sáhly po zbraních a vzduch naplnila ostrá vůně magie. Quint si v duchu utvořil obraz obranného sigia.

"Dost!" vykřikla Huatli. "Tvůrkyně, vaši i moji lidé se snaží otevřít tyto dveře. Navrhuji, abychom spolupracovali."

Pashona naklonila hlavu. "A jakou pomoc nabízíte?"

Huatli se usmála. "Můžeme přeložit nápis na dveřích. Jestli se to bude podobat tomu, co jsme našli v Orazce, tak to otevřeme rychle."

"Díky za připomenutí zrady vašich lidí při dobývání zlatého města," zamumlala Nicanzil.

"Jestli si chcete něco připomenout," řekl Inti, "tak si vzpomeňte, že to byli Poslové řek, kdo se jako první přihlásil k Nesmrtelnému slunci."

"Ten, kdo zemře, aniž by udělal chybu, nikdy nežil," řekla Huatli diplomaticky. "Všichni jsme bojovali proti Phyrexianům, abychom bránili své domovy. Můžeme proti sobě bojovat, když byl náš společný nepřítel poražen, nebo můžeme využít této příležitosti k vybudování trvalejšího míru mezi našimi lidmi."

Ke Quintovu překvapení druhý upír znovu promluvil. "Královna Miralda by mohla být k takovým jednáním otevřená, podle toho, co zjistíme."

"Drž hubu, Bartolomé," vyštěkl druhý upír. "Varoval jsem tě…"

"Dobrá," řekla Pashona a upír zmlkl. "Válečnice-básnířko, můžete pokračovat."

Huatli pokynula Quintovi, aby ji doprovodil, a společně si prohlédli dveře. Neobsahovaly žádné vyjímatelné tabulky a glyfy vypadaly trochu jinak. Hned vedle dveří byla ve stěně zapuštěná stupňovitá krabice s přihrádkami v různých velikostech, proč tomu tak je, to Quint nechápal.

"Tenhle dialekt není stejný jako u těch druhých dveří," řekla Huatli a svraštila obočí. "Může to trvat déle, než jsem čekala." Prohlížela si piktogramy, rty se jí lehce pohybovaly, zatímco členové různých frakcí neklidně přešlapovali. Pantlaza tiše zatrylkovala a posadila se, aby si načechrala peří.

Quint se právě chystal hledat ve svitcích kouzlo, které by mohlo pomoci, když si uvědomil, že má něco potenciálně lepšího. Nebo spíš někoho.

"Jdu přivolat ducha," řekl Quint. "Nepanikařte, prosím."

Wayta si odfrkla a Quint se na ni zazubil.

Vytáhl z batohu pončo a znovu seslal kouzlo, aby přivolal Dědečka. Krátce se obával, že se duch ztratil v boji proti obrovské chodící houbě, ale k jeho úlevě se známý narůžovělý svit magie v látce změnil ve stejnou formu jako předtím.

Huatli o krok ustoupila. "Kdo je to?"

"Dědeček," odpověděl Quint. "Doufám, že ví, jak ty dveře otevřít."

Dědeček se zahleděl na dav a pak na portál. "Ach, vy jste došli až k Matzalantli!" zvolal. "To je báječné. Musíme se dostat dovnitř a varovat Oltéky před Mykotyranem."

"Jak to uděláme?" Zeptal se Quint.

"Je to docela jednoduché," řekl Dědeček. Pak se mu ve tváři objevil zmatek. "Ale nevzpomínám si."

Huatli ukázala na krabici vedle dveří. "Týká se to tohohle?"

"Ale ano!" Dědeček se rozzářil. "To je dobře, žes na to přišla."

Huatli a Quint si vyměnili zmatený pohled.

"Co s tím udělat?" zeptala se Huatli jemně.

Dědeček se zamračil. "Je tam klíč. Vždycky zapomenu. Babička ho měla ve své kipu a já byl vždycky s ní…"

"Tohle je kipu?" Quint vytáhl předmět, který našel u Dědečkova ponča, provaz podobný opasku ověšený provázky a korálky.

"Ano, ano, dej mi to," řekl Dedeček. Překvapivě hmotnýma rukama se probíral provázky a mumlal si pro sebe, dokud nenašel to, co chtěl. "Tady! Zlaté dveře."

Quint se naklonil blíž a zadržel dech, když prsty ducha sklouzly po uzlech a korálcích.

"Otevři tu zásuvku z boku," ukázal Dědeček na krabici. Huatli tak učinila a našla sbírku leštěných drahokamů v různých barvách.

"Kam jdou?" zeptala se Huatli a vzala je do ruky.

"Zelená v pravém horním a levém dolním rohu," odpověděl Dědeček. "Žlutá v ostatních rozích a také tři místa nad nebo pod a přes jeden."

Huatli poslechla, Dědeček přikývl a usmál se.

"A nakonec vesmírné," řekl.

"Ty růžové?" zeptal se Quint.

"Ano." Dědeček se zamihotal jako kouř svíčky a pak se vzdálil. "Promiňte. Někdy ty vesmírné můžou ovlivnit duchy, jako jsem já, podivnými způsoby."

Quint si to odložil do paměti do budoucna. "Kam tedy patří?"

Dědeček znovu zamrkal, pohyboval ústy, ale nevyšla z něj žádná slova.

Inti zasténal. "Byli jsme tak blízko," řekl. "Co teď?"

Huatli si bednu prohlédla a naklonila hlavu. "Myslím, že tenhle vzorec znám."

"Ano?" zeptal se Quint. "Co je to?"

Huatli se tiše zasmála. "Je to klíč." Zbytek vesmírných korálků umístila do středových skříněk, které vytvořily tvar jako stylizovaný had.

Jakmile byl položen poslední korálek, krabička slabě zazářila a narůžovělý lesk se rozšířil na dveře a jejich piktogramy. Prasklinou ve spáře nyní neuzavřeného portálu, která se otevřela přívalem překvapivě chladného čerstvého vzduchu, proniklo světlo.

I když chtěl Quint vtrhnout dovnitř a vychutnat si vzrušení z objevu, nechal Huatli jít v čele a ostatní válečníky po jejím boku. Vstoupili do širokého tunelu, dost širokého na to, aby se do něj vešel tucet lidí. Chodba se prudce svažovala dolů, a přesto měl Quint při chůzi závratný pocit, že se všechno kolem něj mění, stejně jako při sféroportaci. Pokračoval v sestupu, cesta byla strmá, ale nikdy ne tak strmá, aby byla neschůdná — až se dostal k širokému kruhu kamenů, připomínajícímu studnu, který měl snadno stejný průměr jako samotný tunel. Huatli se zastavila na okraji studny a zalapala po dechu. Ostatní se kolem ní rychle shlukli, aby se podívali.

"To není možné," řekla Huatli.

"Úžasné," dodal Inti.

"Neuvěřitelné," zamumlal Caparocti.

Wayta prostě jen zamrkala svým jedním okem.

Stáli před kruhem oblohy posetým mraky. Vedly ty dveře zpátky na povrch? Ale ne, byly hluboko pod zemí a tunel se svažoval dolů.

Na okraji otvoru se objevily stíny. Lidé, natahující krky přes okraj studny, shlížející na Huatli a ostatní.

"Najděte Anim Pakal," řekl jeden z nich tónem spíše znepokojeným než šokovaným. "Někdo otevřel pečeť."

MALCOLM

Když byla lana výtahu přeříznuta, Malcolm musel postupně klesat z jednoho patra na druhé. Někdy Pumpku nesl, jindy goblin lezl po hrubých zdech sám, a zastavovali, jen aby si odpočinuli, kdykoli se unavili. Nemocná zelená záře hub jim osvětlovala cestu spolu s ramenními lampami a oba si raději nechali nasazené hrubé roušky, aby se nenadýchali spór, co ublížily jejich společníkům.

Nakonec výtah našli, poškozený, ale z větší části neporušený, usazený na polici s houbami, nataženými přes půlku závrtu jako morbidní jeviště. Nenašli žádné mrtvoly, ani stopy, kromě louží černé žluči, kterou nakažení vyvrhli na dřevěnou plošinu.

A dno šachty stále zůstávalo mimo dohled.

Malcolm ztratil pojem o čase, minuty se měnily v hodiny. Někde vysoko nad nimi slunce vycházelo a zapadalo; dole ve tmě jen únava, hlad a žízeň značily absenci obvyklých denních rutin.

Slabé světlo pod nimi se postupně rozjasňovalo, až konečně dosáhli konce svého zdánlivě nekonečného sestupu. Tunel vlevo se rozsvítil, zatímco záře kolem nich pohasla, jako by je někdo vedl. Nebo naháněl.

Pumpka zabručel: "ZLÝ HOUBY."

"Přesně tak, kamaráde," souhlasil Malcolm.

Následovali záři hrubě otesanými tunely, příliš pravidelnými a účelnými na to, aby byly přirozené. Čím dál šli, tím víc se Malcolm bál. Kdyby to byla past, jak by unikli? Obloha byla tak vysoko nad nimi, moře tak daleko…

Tunel ústil do jeskyně dost velké, aby se do ní vešlo celé město, a strop byl tak vysoko, že Malcolm mohl pohodlně létat, aniž by do něj narazil. Před nimi se rozprostíral houbový les, strašidelně krásný, posetý rozpadajícími se troskami. Bioluminiscenční spóry se vznášely jako drobné světlušky mezi houbami vysokými jako stromy, jejich čepičky a stonky měly každý odstín zelené, od nejjemnější mořské pěny až po téměř černou. Když Malcolm a Pumpka procházeli kolem, lupeny na nich se třepetaly, jako by je očichávaly.

Tiché zvuky naznačovaly, že nejsou sami. Šoupání kroků, těla otírající se o terén, občasné mumlání. Možná přeživší z Centra? Ale co když byli všichni nakažení? Malcolmovi se sevřely vnitřnosti hrůzou.

Dorazili na mýtinu, jejíž půda byla pokryta propojenými soustřednými kruhy, podobnými značkám na kůži jeho společníků. Malcolm se zastavil, ostražitý, aby nešlápl na šňůry, které připomínaly vlákna pavučiny. Netoužil být chycen jako moucha.

Z lesa se vynořila pestrá směska lidí. Nejprve je nepoznal, protože byly pokrytí houbami jako mrtvola, která zahájila tohle vyšetřování. Někteří byli obklopeni malými chodícími houbami s rukama a nohama, jako strašidelné dětské panenky.

Jeden z lidí postoupil kupředu, jeho pohyby byly strnulé, oči nahradily dvě zářící pečárky. Xavier Sal, starosta Centra. Malcolmova naděje, že najde přeživší, zmizela, jakmile muž otevřel ústa.

"Vítáme tě na tomto místě," řekl Xavier bezbarvě.

"Kdo je to my?" zeptal se Malcolm.

"My jsme Mykotyran." Xavier ukázal za sebe a obrovitou postavu náhle ozářily desítky zářících hub.

Mykotyran visel v kruhové pavučině kořenovitých pramenů táhnoucích se od podlahy až ke stropu. Jeho ropuší tělo bylo široké a zelené s purpurovými skvrnami, lupeny jako límec kolem krku. Ze hřbetu mu vyrůstaly velké houby, z hlavy menší, a i když neměl nohy, dvě silné paže končily v zuřivých drápech. Nad zejícím chřtánem bez rtů, plným trnitých zubů, zeleně zářily korálkové oči a se zlovolným zájmem shlížely dolů na Malcolma a Pumpku.

"Známe tě, Malcolme Lee," řekl Xavier. "Stejně jako tvou výpravu, díky tvým bývalým společníkům."

"Jsou tady?" Malcolm se odpovědi obával.

"Ano," odpověděl Xavier. "Byli začleněni do naší kolonie, stejně jako ti, kteří kdysi sídlili v místě, kterému říkáte Centrum."

Malcolm se přikrčil. "Začleněni, jako…?"

"Jsme jedno," řekli všichni lidé děsivým unisonem.

Malcolm viděl stromy pokácené houbami, kmeny shnilé zevnitř. Vzhledem k tomu, co se stalo jeho lidem, dinosaurům, se kterými bojovali, a tomu, čemu nyní čelil, se mohl jen domnívat, že je čeká podobný osud.

Podíval se přes Xaviera na Mykotyrana, ověnčeného houbovým světlem. "Co vlastně chcete?" zeptal se Malcolm. "Drahokamy? Peníze? Jídlo?"

Mykotyran vyslal mračno výtrusů jako tichý smích. Xavierova ústa se protáhla do šklebu, který odrážel pohyb jeho loutkáře.

"Všechno."

AMÁLIE

Zlaté dveře, jejichž obraz se Amálii zdál po celé týdny, se před ní otevřely. Nemohla se ubránit dojmu, že je nadšená, ale zároveň hluboce znepokojená tím, že se její předtucha opět ukázala jako správná. S Kellanem v závěsu následovala dav lidí tunelem, vynořujíc se do úžasného místa, které také viděla ve vidinách.

Před ní, nad ní a kolem ní se rozprostíralo rozlehlé panorama, když procházela portálem. Do dálky se táhly živé travnaté pláně, potulovali se podivní dlouhokrcí chlupatí tvorové a vzduchem létali ptáci, sami nebo v hejnech. Ale místo aby země zmizela za obzorem, stáčela se vzhůru. Amálie měla nepříjemný pocit, že je uvnitř obrovského obráceného glóbu.

Uprostřed toho všeho se vznášelo podivné slunce, tak blízko, že si Amálie představovala, že by se k němu mohla dostat, kdyby měla schopnost létat. Osvětlovalo polovinu země, zatímco jiné části se propadly do stínu způsobeného kovovými kusy, které se kolem něj otáčely. Od něj se táhl ocas dalších kovových úlomků, které se slabě růžově třpytily. To také už spatřila v představách a zachvěla se při pomyšlení na to, jaká budoucí místa by se jí mohla ukázat příště.

"To je opravdu neuvěřitelné," řekl Kellan. "Tohle jste se snažili najít?"

Amálie bezmocně pokrčila rameny. "To nevím. Nikdy předtím jsem tu nebyla."

Po jejich levici se několik pater tyčila pyramida s velkým hrotovým diskem na vrcholu, podobným těm v Sluneční říši. Kolem byly roztroušeny menší budovy a lidé z nich proudili ven. Měli na sobě ponča a kipu jako duch, kterému ten archeolog říkal Dědeček, a mávali růžovými zbraněmi a tyčemi s kouzly, která vysílala vlnící se pulzy vzduchem. Mezi nimi se kolébali menší tvorové, jejichž spojovaná těla byla tvořena různými druhy kovu. Každý měl jedno zářící oko v barvách od červené přes zelenou až po fialovou a další. Připojili se k nim plovoucí duchové, někteří humanoidi s rozpoznatelnými rysy, jiní spíš jako zvířata nebo napůl zformované chomáče modrozelené mlhy.

Amálie přimhouřila oči před podivným sluncem, kolem kterého se jako ptáci vznášely černé tečky. Některé z nich se přesunuly do šipkovitého útvaru a blížily se. Další válečníci, letící na hřbetech velkých netopýrů, kteří také nosili brnění podobné létajícím dinosaurům Sluneční říše.

Něco na netopýrech ji rozechvělo a jako odpověď se jí vrátil hlas z jejích vizí.

Pojď ke mně…

Zdál se teď hlasitější, silnější. Amálie se podívala na Vita. Rty se mu roztáhly do fanatického úsměvu, když obrátil pohled k obloze.

Bartolomé se dotkl její paže a Amálie sebou trhla. "Jsi v pořádku?" zeptal se.

"Jen jsem přetažená," řekla. Nikdy v životě nelhala tolik jako na této cestě.

Kellan hvízdl, když si všiml blížících se letců. "Předpokládám, že netušíte, co se tady děje?"

Amálie se rozpačitě usmála. "Obávám se, že ne," řekla. "Doufám, že se to brzy dozvíme."

"Pokud nás nevyhodí do dalších pohyblivých písků," řekl Kellan, "předpokládám, že bychom to měli považovat za vylepšení."

Jedna z netopýřích jezdců přistála a Bartolomé se posunul blíž k davu, který se kolem ní shromažďoval. Amálie šla za ním, Kellan vedle ní, chtěl vědět, co se děje.

Ženiny tmavé vlasy držel na místě pásek připomínající korunu, její kipu a opasek zdobily stejné růžové kameny, jaké tu používali ve zbraních. Jedno z těch podivných mechanických stvoření ji sledovalo jako dítě.

"Jsem Anim Pakal," řekla. "Velím Tisíci lunám. Kdo jste a jak jste otevřeli pečeť v Matzalantli?"

Duch Dědečka se sunul kupředu. "Pomohl jsem jim," řekl. "Klíč ke vstupu jsem dostal, když byly dveře zapečetěny, v naději, že se budeme moci vrátit, až bude Mykotyran poražen."

Anim k němu sklonila hlavu. "Ctěný duchu, vítáme tě. Znamená to, že Topizielo je teď v bezpečí?"

Dědeček zavrtěl hlavou. "Není, ale ani Oteclan a zbytek Jádra. Mykotyran spíše nabral na síle, než aby slábl. Plán izolovat jej a porazit selhal."

"Tak proč jsi otevřel ty dveře?" zeptala se Anim. "Přinesl jsi nám zkázu."

"Zkáza by vás jinak zachvátila spící v postelích," odpověděl Dědeček strohým gestem. "Teď se můžete připravit."

"Tisíc lun nespí," řekla Anim. "Tato posádka střežila dveře v Matzalantli od doby, kdy byly zavřeny za časů mých předků. Zůstaly by zavřeny a byli bychom v bezpečí, kdybyste je neotevřeli."

Válečnice-básnířka teď pokročila kupředu a uctivě sklonila hlavu. "Nakonec bychom našli cestu dovnitř — když ne těmito dveřmi, tak jinými prostředky. Naši lidé hloubili doly hlouběji do země, stejně jako ostatní."

"Má pravdu," řekl Bartolomé a nevšímal si pohledu Vita. "Jen Neomalená koalice má pod povrchem celé město, které se věnuje hloubení."

Tvůrkyně Pashona dodala: "Věřili jsme, že za dveřmi najdeme Pramen. I my bychom udělali vše, co je v našich silách, abychom to odpečetili. Nevědomost může poskytnout určitou míru bezpečí, ale také může způsobit špatná rozhodnutí."

Jak dobře to teď Amálie věděla. Kdyby si uvědomila, co by pro ni tato cesta znamenala, možná by zůstala doma. Ale ne, to byla nedůstojná myšlenka. Tolik se toho naučila a její mapy budou pro její lid velmi cenné, pokud se jí vůbec podaří vrátit se do Torrezonu.

Anim hleděla na shromáždění s velitelsky zdviženou bradou a pak pohlédla na válečnici-básnířku. "Vy jste z Komonu?" zeptala se.

"Jsme ze Sluneční říše," řekla žena a ukázala na ostatní své společníky a jejich dinosaury. "Jmenuji se Huatli. Kdo jsou Komon?"

"Didakt by vám mohl říct víc než já," řekla Anim. "Komon jsou naši předkové, kteří opustili Jádro, aby prozkoumali Topizielo. Dokud nebyly dveře zapečetěné, pravidelně jsme obchodovali, ale od té doby jsme je neviděli."

Loxodon — Quintorius — si zdvořile odkašlal. "Možná se Komon dostali na povrch? Vysvětlovalo by to podobnost v piktogramech používaných Sluneční říší a, no, vámi, pokud jste to byli vy, kdo vyrobil dveře."

Toto přerušení vedlo k důkladnějšímu představování, jehož se zúčastnil on i všichni členové Sluneční říše a pak i Poslové řek. Amálie se snažila dávat pozor, když uvažovala o důsledcích jejich diskuse. Pokud Sluneční říše vzešla z těchto lidí, co to udělalo z tohoto místa uvnitř světa? Možná, že její vlastní lidé kdysi kráčeli po těchto polích a kopcích, kdysi létali oblohou na netopýrech. To by vysvětlovalo, proč je sem přivedlo pátrání po jejich bohu.

Anim vzhlédl k dalším přilétajícím netopýřím jezdcům. "Poslali jsme zprávu o vašem příjezdu do Oteclanu. Brzy dorazí Akal Pakal, aby přivítala naše dávno ztracené bratrance, pokud jste to opravdu vy."

Ten zvaný Inti se uklonil a řekl: "Nabízíme vám sílu našich lidí výměnou za vaši pohostinnost. Toužíme obchodovat a vylepšovat naše vzájemné vztahy."

Huatlin výraz protnula jakási temnota, ale než stačila promluvit, přistoupila Anim k Vitovi, který stál strnule vedle Clavileña.

"Nebyli jsme představeni," řekla Anim. "Omlouvám se za to přehlédnutí."

Vito chladně sklonil hlavu, ale neřekl nic.

Bartolomé znovu zasáhl. "Jsme skromní badatelé ze Společnosti Královniny zátoky," řekl se zdvořilou úklonou.

"Jsou to upíři," vykřikl voják Sluneční říše.

Změna ve výrazu Anim Pakal byla okamžitá. Mezi prsty jí proletěla magie a roztančila paže, když mezi ní a Vitem vytvořila zářící štít. Oltékové obklopili členy Legie, tasili zbraně a ve vzduchu se vlnila další magie.

"Uctívači Velkého zrádce tu nejsou vítáni," řekla Anim chladně. "Uvězněte je."

"Už zase?" zasténal Kellan. Amálie byla stejného názoru, ale jestli byl boj s Malamety ztřeštěný, útok na Oltéky by byl přímo sebevraždou.

Vito jako by chtěl protestovat, pak se mu zaleskly oči a chytil Clavileña za ruku. "Vše probíhá podle jeho vůle," řekl.

Amálie sebou trhla a čekala, že se jí v mysli znovu rozlehne ostrý šepot Aclazotze, ale neslyšela nic. Možná to bylo požehnání.

Stíny netopýřích jezdců dopadaly na upíry, když je odváděli pryč, do hlubin pevnosti, pryč od světla podivného, lasturami pokrytého slunce.

WAYTA

Kontingent Sluneční říše seděl v jídelně a pochutnával si na lahodném místním jídle. Po dnech, kdy dostávala příděly, si Wayta dopřála. Člověk nikdy neví, kdy přijde další jídlo; zdrženlivost je pro hlupáky.

Jeden z Oltéků přistoupil k Huatli. "Správce Oltéků dorazila. Tisíc lun mě poslali, abych vás uvedl."

"Děkujeme vám," odpověděla Huatli, hodila poslední jídlo Pantlaze a zamířila ke dveřím.

Inti a Caparocti ji následovali, ostatní válečníci za ní. Wayta počkala, až Quint dokončí plnění ovoce do jedné z jeho mnoha kapes, než ho vyvedla ven.

Správce Oltéků Akal Pakal na ně čekala v jasně barevné budově ozdobené znakem slunce na střeše. Měla na sobě vrstvy obřadních rouch, modré a zelené a zlaté se složitými geometrickými vzory. Na krku jí visely velké zlaté disky a hlavu jí zdobila vysoká čelenka s vyrytými glyfy. Wayta si nedokázala představit, že by na sobě nosila takovou váhu, ale možná to nebylo o nic tíživější než její vlastní helma a brnění.

"Buďte vítáni," řekla Akal a její hlas byl vřelý, i když věkem zastřený. "Slyšela jsem něco z tvého příběhu od mé sestry Anim a toužím slyšet víc. Nejprve bychom však měli probrat přítomnost pijáků krve ve vašem středu."

"Nejsou to naši spojenci," řekla Huatli. "Bojovali jsme s nimi, ale když byl celý Ixalan napaden Phyrexiany — lidmi z jiného světa — měl tento boj přednost. Po tolika násilnostech doufám v klidnou cestu vpřed a uvítala bych jakoukoliv pomoc, kterou můžete poskytnout, až se budeme snažit o obnovu."

"Nebo," vložil se do hovoru Inti, "byste nám teď mohli pomoct zbavit se jich."

"Inti, o tom jsme mluvili," řekla Huatli láskyplným, ale podrážděným tónem.

"A císař o tom s námi diskutoval," dodal Caparocti. "Torrezon byl oslaben invazí a bojem. Živí se svým upířím vládcům brání víc než kdy jindy, Neomalená koalice je pronásleduje, když je to výhodné, a orkové u západního pobřeží k nim nikdy nebyli přátelští. Teď je ideální čas udeřit."

"Bude lepší, když budeme spolupracovat, abychom se postarali o svou zemi a obnovili, co bylo ztraceno," řekla Huatli, "než abychom umírali na cizích březích."

"Bude lepší, když využijeme výhody, než nás stihne smrt," opáčil Inti.

Wayta slyšela dost podobných řečí, už když za války bojovala v Tocatli. Zůstat na jednom místě a postavit barikády, nebo zůstat mobilní a nenechat se zaměřit? Ustoupit a stáhnout se, nebo zatlačit vpřed, abychom nepřítele vyhnali? Nechat zásobovací trasy otevřené a riskovat rychlou smrt, nebo je nechat zkolabovat a riskovat vyhladovění? Někteří velitelé byli opatrnější než jiní, někteří prahli po slávě a moci. Zjistila, že většinou ti druzí touží utratit životy jiných válečníků z bezpečí svých dobře zásobených bunkrů.

I obyčejní vojáci po válce trpěli, navzdory obětem. Ti, kdo získali moc násilím, se jí nevzdávali snadno, využívali ji k ovládání bezmocných a zvyšování vlastního vlivu. Její frustrace ji zavedla do Neomalené koalice a teď zpátky do Sluneční říše, ale napadlo ji, jestli na celém Ixalanu existuje místo, kde by ji podobné problémy nenašly.

Wayta došla ke Quintovi, který stál stranou s Dědečkem a hluboce diskutovali. Dědeček při řeči pohyboval rukama, zatímco Quint přikyvoval a dělal si poznámky.

"Musíte být připoután k ponču," řekl Quint. "To jsem použil, abych vás přivolal."

Dědeček se podíval na své šaty. "Není to zrovna nejpohodlnější věc, ale jsem rád, že vypadám tak jasně. Někteří duchové jsou jen chomáče, jiní monstra, která se kvůli svému poutu mění."

Možná ti lidé jen ve smrti ukazují svou skutečnou podobu, pomyslela si Wayta.

"Může být duch svázán s tímhle?" Quint vytáhl kipu, které jim pomohlo otevřít zlaté dveře.

Dědeček promnul vlákna mezi přízračnými prsty. "To doufám," řekl. "Tohle patřilo Babičce."

"Vaší ženě?" zeptala se Wayta.

"Ano." Dědeček se toužebně usmál. "Uměla přimět cokoliv k růstu. Květiny, ovoce… nebo i trny, když bylo potřeba. Dokázala být divoká."

Zmínka o květinách připomněla Waytě báseň, kterou složila po jedné bitvě, stejně jako mnoho jiných:

Když život křehký pohasne,
když v bláto zdupeš květy překrásné,
svou krví musíš vinu odčinit,
v rány své semena zasadit.
Doufej pak, že smrt ve zlatém okvětí
ze hrobu tvého mělkého vyletí.

Nic jako to, co by vytvořila válečnice-básnířka, pomyslela si Wayta. Ale Huatli jí kdysi řekla, že básně by měly být upřímné.

Quint si rukama a chobotem rozložil kipu a prohlížel si je. "Možná bychom ji mohli přivést zpátky stejně jako vás."

"Za předpokladu, že je duchem," řekl Dědeček. "Možná prostě odešla."

Quint lehce pleskl ušima. "Pojďme to zjistit, ano?"

Wayta znovu odplula jako okvětní lístek ve větru a hleděla na klidnou krajinu se zármutkem v hrudi. Nesla s sebou své vlastní duchy, různé druhy ozvěn. Letmý pohled jí prozradil, že správce a její lidé stále vedou hlubokou diskusi. Uzavřeli by spojenectví? Povede to k válce, kterou císař chtěl? Kdyby ano, jaká semena by Wayta zasadila?

MALCOLM

Houbami zamoření obyvatelé Centra obklopili Malcolma, nehýbali se, dokonce ani nedýchali. Ti, kteří ještě měli oči, na něj zírali a ti, kteří ne, na něj shlíželi prázdnými očními důlky nebo bledými pečárkami.

Všichni mrtví. Doufal, že je zachrání, že vyvede přeživší z hluboké tmy, ale jediné, co teď mohl dělat, bylo sbírat informace a snažit se dostat se do Neomalené koalice živý, aby je doručil.

"To jste našim lidem udělal vy?" Malcolm se zeptal mohutného Mykotyrana nad sebou.

To, co zbylo ze starosty, odpovědělo. "Kopali jste v kameni, rudě a žilách z lesklého křišťálu, dokud nás jeden z tvého druhu nenašel. Chtěli jsme se o vás dozvědět víc."

"A nemohl jste se prostě zeptat?"

"Přidat se znamená ptát se a vědět."

Malcolmovi se rozčepýřilo peří. "Myslíte zabít."

Xavier naklonil hlavu v téměř lidském gestu. "My nezabíjíme. Měníme. Šíříme se. Kde je jeden z nás, tam jsou všichni."

Malcolmovi bleskl hlavou obraz těla poblíž Sluneční zátoky. Buď to stvoření nemělo pojem o smrti, nebo nechápalo, že zabíjí své hostitele, když… co přesně dělá? Ovládá jejich mysl? Požírá je? Připojuje je k sobě?

"Odkud jste přišel?" zeptal se Malcolm.

"Tady," odpověděl Xavier. "Vždycky jsme byli tady. Sledovali jsme a rostli. Viděli jsme Oltéky a jejich bohy kráčet Jádrem, než nám bylo odepřeno. Byli jsme tu, když Komon Winaq stavěl města a když jejich kosti obohacovaly půdu. Obchodovali jsme s Malamety a gobliny z Hlubin a sbírali vědomosti ze všeho masa, které nás našlo."

Malcolm netušil, co to znamená, ale znělo to působivě. A hrozivě. Zmínka o obchodu však byla první slibná věc, kterou zatím slyšel.

"Třeba se dohodneme," řekl Malcolm. "Je něco konkrétního, co by vám moji lidé mohli nabídnout?"

"ZLATO?" zeptal se Pumpka. "DRAHOKAMY?"

Zářící zelené oči zavěšeného tvora se rozzářily.

"Chceme… slunce," řekl Xavier.

"Slunce," opakovali nakažení lidé.

"Světlo Chimil nám bylo odepřeno už celé věky," pokračoval Xavier. "Vy máte nahoře další slunce a my ho budeme mít."

Slunce nemůžeš mít jen tak, pomyslel si Malcolm, ale nechával si to pro sebe jako plný potenciál toho, co mu Mykotyran řekl. Pokud se toto stvoření dostane na povrch, bude záležet na tom, jak rychle se rozšíří, může brzy pohltit celou Sluneční zátoku. Možná dokonce celý Ixalan.

Ztracené zlato a drahokamy, jak Pumpka neustále naříkal, byly jejich nejmenší starostí. Malcolm se rozhlédl po houbovém lese, vysokém stropě jeskyně a stalagmitech a stalaktitech se světélkující plísní. Vzpomněl si na tunely, kterými procházeli s Pumpkou, aby se sem dostali, na vzdálenost od dna dolu Centra až k povrchu.

Jak by on a Pumpka odtud mohli uniknout živí?

AMÁLIE

Oltékové neměli věznice jako ty v Torrezonu, o nichž Amálie slyšela, že jsou to odporná, vlhká místa plná smrti a nemocí. Podle strážného, který neochotně odpovídal na Bartoloméovy otázky, měli jen dočasné zadržovací cely. Lidé nebyli vězněni za trest — zdálo se, že jen ta představa toho člověka děsí.

Přesto byli upíři Legie a jejich několik zbývajících sluhů zavřeni v prázdných místnostech, zbraně jim byly zabaveny, a oni sami ponecháni svému osudu. Bartolomé zařídil, aby byli on, Amálie a Kellan spolu; přecházel sem a tam, Amálie seděla na podlaze a Kellan vyhlížel z malého okénka a občas se za sebe s ustaraným výrazem ohlédl. Amáliinu mapu nikdo nesebral, a tak použila svou krvavou magii, aby prozkoumala nejbližší okolí a vyplnila ji na stránce.

Z vedlejšího pokoje se ozval Vitův hlas. "Čas naší spásy se blíží. Slova Velebného Tarriana mě dovedla až sem, k našemu cíli, a brzy budeme spaseni."

Následovaly tlumené souhlasné zvuky. Bartolomé zavrtěl zděšeně hlavou a pokračoval v chůzi sem a tam, ruce zaťaté za zády.

"Takže," řekl Kellan tiše. "Vy jste upíři?"

Bartolomé se odmlčel. "Co ty víš o upírech?" zeptal se.

Kel pokrčil rameny. "Vraždí nevinné lidi a pijí jejich krev, ne nutně v tomto pořadí."

"Tohle naše církev nekáže," řekla Amálie a v jejím nitru se vzedmulo spravedlivé rozhořčení. "Živíme se jen zločinci, zlými lidmi, a používáme sílu krve, abychom pomohli ostatním."

"A kdo rozhoduje, kdo je zločinec?" zeptal se Kellan a ukázal na místnost. "Právě teď a tady jsme zločinci my."

"Spravedlnosti bude učiněno za dost," řekla Amálie, ale její přesvědčení zakolísalo. Nikdy neuvažovala o tom, že by lidé odsouzení do vězení v Torrezonu mohli být nevinní. Církev by to nikdy nedovolila.

Nebo ano?

Vito zařval: "Náš je příslib věčnosti, pokřtěný krví a posvěcený Aclazotzem, který na nás čeká zde, za těmito dveřmi."

Bartolomé si povzdechl. "Někteří z nás nejsou zcela oddáni morálce, kterou vyznává církev."

Amálie věděla, že nemluví jen o Vitovi. Už dřív zaslechla slova Vony de Iedo a dalších kacířů. Ale možná to nebyli oni, koho měl Bartolomé na mysli?

"Říkal jsi, že jsi sem přišel kouzelnými dveřmi," řekla Amálie, dychtivá po novém tématu. "Proč bys opouštěl svůj domov?"

Kellan se podíval z okna. "Hledám svého otce," řekl.

"Co se mu stalo?" zeptal se Bartolomé.

"Nevím," řekl Kellan.

"Co uděláš, až ho najdeš?" Zeptala se Amálie.

"Přijde na to," přemítal Kellan. "Abych řekl pravdu, nikdy jsem se s ním nesetkal."

"Proč ho tedy chceš najít?" Bartolomé se zvědavě zeptal.

V Kellanových hnědých očích se zablesklo zlato. "Musím o sobě vědět víc. O tom, kdo jsem."

Amálie tento názor až příliš dobře chápala.

"Domnívám se," řekl Bartolomé a položil ruku Kellanovi na rameno, "že ať už svého otce najdeš, nebo ne, do konce svého pátrání se poznáš docela dobře."

"Možná máš pravdu." Kel se uchechtl. "Už vím, že mě nebaví být zachráněn a uvězněn."

Bartolomé ukázal bradou na Amálii. "Její magie by nás mohla kdykoli dostat ven, ale kam bychom šli? Jsme obklopeni nepřáteli a povrch je vysoko nad námi."

Měl pravdu. Mohla použít svou magii k přepsání mapy, stejně jako předtím. Ale co pak?

"Hle," řekl Vito. "Moc Aclazotze!"

Světlo šikmo procházející oknem změklo a pohaslo, vystřídaly je chuchvalce mlhy. Amálie vstala a vyhlédla ven. Budovu zahalila magická mlha, tak hustá, že by její ruka zmizela, kdyby ji prostrčila otvorem. Její lidé to dokázali, dělali to tak často v bitvách, ale proč teď?

V jiné místnosti utichl přidušený výkřik s bubláním. Žalostné žebrání se změnilo v odporné žuchnutí. Když k ní dolehl pach krve, Amálie se bála nejhoršího. Vojáci Legie se od začátku sestupu dostatečně nenakrmili a jejich lidští služebníci mezi pouští a Malamety ubývali. Obvyklá pravidla a tradice by nemusely svazovat ty, kteří už byli připraveni páchat zvěrstva ve jménu Boha.

Ticho znovu vyplnil Vitův hlas. "Pojďte za mnou, děti stínu. Teď získáme zpět svou moc."

Jeho slova podtrhl zvuk tříštícího se dřeva. Kde byly stráže? Pohlceny mlhou? Amálie se postavila před Kellana, který protestoval a postavil se vedle ní. Bartolomé stál mezi nimi a dveřmi.

"Amálie," řekl Bartolomé, "jestli se mi něco stane, musíš se vrátit ke královně Miraldě. Řekni jí všechno." Podíval se na ni přes rameno. "Slib mi to."

"Přísahám," řekla Amálie zhrublým hlasem.

Dveře byly vytrženy a odhozeny stranou. Clavileño se podíval na Bartoloméa a ustoupil stranou, aby mohl Vito vstoupit. Na přední straně brnění měl rozmazaný karmínový otisk ruky, oči mu plály — jestli náboženským zápalem nebo žízní, to Amálie nevěděla.

"Aclazotz si žádá oběť," řekl Vito a jeho mírný tón byl v rozporu s jeho výrazem a krví v ústech.

"Už měl dost obětí," odsekl Bartolomé.

"Krev cizince postačí," pokračoval Vito a podíval se přes Bartolomé na Kellana. "Vezmeme ho k Aclazotzovi, který nás odmění nevýslovnou mocí a na toto chráněné místo znovu přinese temnotu."

Bartolomé zalétl pohledem ke Kellanovi a pak se zaměřil na Amálii. Jeho výraz se změnil, rozšířily se mu oči, ztvrdla čelist.

Utečte, zamumlal na ni.

Byli neskutečně daleko od Torrezonu, obklopeni oltéckými válečníky. Ale možná, že po tomhle měli s cizinci společného nepřítele.

Amálie vznášela brk nad mapou. Jediným tahem by je mohla osvobodit.

Bartolomé skočil po Vitovi, ruce zaťaté do drápů, tesáky vyceněné. Popadli se navzájem a zablokovali vchod, takže Clavileño a ostatní vojáci nemohli zasáhnout.

Vedle Amálie vytáhl Kellan z opasku dřevěné jílce. Vytrysklo z nich zlaté světlo a zformovalo se do páru třpytivých mečů.

Vito sevřel Bartoloméovi paži kolem hlavy, trhl, a místností se rozlehlo strašlivé prasknutí. Nechal tělo spadnout a zadíval se na něj s neskrývaným opovržením.

Amálie potlačila vzlyk a uklidnila třesoucí se ruku. Spustila brk a jemně jím máchla na okraj budovy na mapě, čímž linku vymazala.

Zeď za ní zmizela. Přivalila se mlha a pohltila všechny v místnosti. Kellan byl vidět jen díky svým mečům.

"Utíkej," řekla Amálie a popadla Kellana za paži. Světlo jeho zbraní zmizelo, a jak prchali a ztratili se v šeru, strach jim šlapal na paty jako honicí pes.

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát