Ztracené jeskyně Ixalanu [#06]

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: The Lost Caverns of Ixalan │ Episode 6

HUATLI

Inti je mrtvý.

Na obloze zuřila bitva, Sluneční říše a oltéčtí válečníci pronásledovali pokroucené vojáky Soumračné legie přes zmítající se zbytky kosmického útesu. Huatli na zemi objímala zpřelámané tělo svého bratrance a klečela v krví potřísněné půdě země daleko od domova.

Nepodařilo se jí ho ochránit. Smrt byla stálým společníkem válečníka, ale nikdo jí dychtivě nepadal do náruče. Co řekla rodině? Každé slovo útěchy, které kdy nabídla blízkým ztraceného kamaráda, se jí v ústech měnilo v písek.

Závan větru a mávání křídel signalizovaly příchod jejího nepřítele. Vito měl u sebe stejné kopí, kterým se oháněl, když ho potkala v podzemním městě Poslů řek, ale jeho podoba byla zkažená, odporná kombinace člověka a netopýra.

"Aclazotz bude mít radost, až mu tě předám," řekl Vito drsnějším hlasem, s delšími tesáky. "Jeho vítězství je na dosah."

Huatli vstala a připravila si meč a štít s ostrými čepelemi. Tilonalli, udeř na mé nepřátele, modlila se tiše.

Vito kolem ní kroužil a kopím mířil na Huatlino srdce. "Až se vrátíme do Torrezonu, budu svatý. Přinesu svému lidu čisté krvavé evangelium, neposkvrněné naší slabou královnou a falešnou svatou Elendou. Věřící se zreformují, aby přijali pravé obřady Aclazotze, nebo budou očištěni ohněm a krví."

To by Caparoctiho určitě potěšilo, jestli je ještě naživu; bylo by snazší Torrezon napadnout, kdyby se upíři už navzájem zabíjeli. V této chvíli to však Huatli bylo jedno.

Vito bodl. Huatli srazila hrot kopí dolů, když ustoupila. Udeřil znovu a znovu, zatímco ona odtančila mimo jeho dosah.

"Společně budeme s Vonou vládnout po boku našeho pána," pokračoval. "Budeme přebývat v jeho domě na věčnosti, zatímco věřící, kteří mu sloužili v jeho vězení, budou vládnout zde. Spojenectví krve a moci."

Copak nikdy nepřestane mluvit? Huatli čekala na příležitost. Potřebovala tento boj obrátit ve svůj prospěch.

"Měl bych tě nechat žít," řekl Vito a vycenil zuby. "Kdo jiný by dokázal má slova zbožštit než básnířka mého padlého nepřítele? Kdo jiný by mohl přenést příběh o mém vítězství do říše, která brzy bude jen vzpomínkou?"

Huatli sáhla svými smysly, vztáhla svou magii k zemi kolem sebe a hledala. Volala. A její volání bylo vyslyšeno.

"Kde jsou tvé krásné projevy, Válečnice-básnířko?" posmíval se Vito. "Umlčel ti návrat Aclazotze jazyk? Nebo to byla smrt tvého vzácného senešala?"

Huatli padla na jedno koleno a roztáhla svou magii, až se cítila jako tenká vrstva gumy. Zvuky kolem ní utichly. Volala na hory a lesy, pole a údolí. Odpověděly jí další hlasy, až se jí zatočila hlava úsilím všechny zadržet.

"Chceš se mi vydat na milost?" Vito se zeptal. Udeřil znovu a hrot kopí sklouzl po plátu nadloktí. Bolest vyburcovala její vůli.

Huatli vstala, kymácejíc se pod náporem davu, který vyvolala. Vito jí chtěl podrazit nohy, ale ona uskočila zpět, roky tréninku ji činily hbitou, přestože kouzlo štěpilo její soustředění.

Vito vyskočil do vzduchu a využil výšky a vzdálenosti ve svůj prospěch. Huatli na něj nedosáhla, nedokázala ho zasáhnout, mohla jen dál odrážet jeho rány štítem. Už ji bolely svaly z námahy. Brzy se unaví. Brzy padne.

Ještě ne. Ne, dokud nebude Inti pomstěn. Pod nohama se jí chvěla zem.

"Zanech svých pošetilých nadějí," řekl Vito a vznášel se nad ní jako ponurý stín. "Aclazotz povstal a jeho věčná vláda je nevyhnutelná."

Bodl kopím dolů na Huatli. Zachytila ostří do mezery ve svém štítu a vykroutila mu zbraň z ruky.

"Jen smrt je nevyhnutelná," řekla Huatli. "I ta tvá."

Vzduch prořízl výkřik. Vito se otočil, aby našel zdroj. Letící dinosaurus do něj vrazil a poslal ho k zemi. Z jiného směru se do záře Huatlina brnění vřítila Pantlaza a zaútočila na Vita obrovskými ostrými drápy. Do šedé kůže mu vyřezala dva dlouhé šrámy, z nichž se vyřinula lepkavá krev, černá jako Vitovo odporné srdce.

"Jak se opovažuješ?" zaječel Vito.

Ze země i z oblohy se přiblížili další dinosauři, kteří se na upíra vrhli zuby a drápy. Pokaždé, když se vznesl do vzduchu, byl zahnán zpátky dolů. Na zemi byl obklíčen a pronásledován ze všech stran.

Huatli zvedla kopí, skvělou zbraň ovládanou zlou rukou. Zasloužila si příhodný konec.

Vito odhodil dinosaura a nechal ve zdi ostatních, kteří ho obklopovali, mezeru. Huatli s řevem zaútočila, plná síla jejího vzteku a smutku jí naplnila paži silou. Kopí projelo upírovým plátovým brněním, probodlo jeho odporné srdce a přimáčklo ho k zemi.

Vito ztuhl šokem a, jak Huatli doufala, bolestí. Zhroutil se na kolena a obludnýma rukama se marně pokoušel vytáhnout kopí. Jeho vlastní krev způsobila, že ratiště bylo příliš kluzké, než aby se dalo uchopit.

"Aclazotzi," zašeptal, "proč jsi mne opustil?"

Huatli nad ním mlčky stála, když padl na bok, a pod ním se na tmavé zemi hromadila krev. Rudé světlo v jeho obludných očích pohaslo.

Říše se zbavila nebezpečného nepřítele. A přesto se Huatli cítila prázdná. Upírova smrt jejího bratrance k životu nevrátí.

Dinosauři se shlukli kolem ní, když obklopili Vita. Místo aby zaútočili, čumáky se k ní tulili, peřím se jí otírali o kůži, utěšovali ji. Pantlaza na Huatli zatrylkovala a broukala jako otec zraněnému dítěti.

"Děkuji," zamumlala Huatli a dotkla se světla Trojjediného slunce, které se lesklo na jejím brnění. Bitva však ještě neskončila. Byli tu další upíři a Aclazotz tuto zemi stále zatemňoval.

Mentálním příkazem poslala Huatli létající dinosaury k kosmickému útesu a ostatní k správci a jejím dalším spojencům. Nasedla na vlastního netopýra, odletěla od těl rodiny a nepřítele a slíbila Intimu, že se vrátí, až bude každý upír v Jádru vymýcen.

MALCOLM

Mykotyranova armáda se šířila po nedotčené zemi jako… no, jako nakažlivá houbová infekce, což v podstatě byla. Malcolm se cítil provinile, že přinesl tento problém na místo, které mu připadalo idylické, tedy kromě upírů a temnoty a návratu dávného zla.

Jasně, ne, všechno bylo špatné.

Když poslouchal, jak se Quint radí s duchem jménem Dědeček — sám sebe nazýval Ozvěnou — vzpomněl si Malcolm na Vrasku a na všechno, co mu řekla o jiných světech, městech a mořích. Chyběla mu. Zemřela při invazi, nebo to alespoň slyšel. Nechtělo se mu věřit svému bývalému kapitánovi, která se vždycky zdála tak mocná, téměř neporazitelná, ale válka měla ošklivý zvyk zbavovat lidi jejich krásných iluzí a nahrazovat je ošklivými pravdami. Wayta byla toho chodícím příkladem, dítě donucené vyrůstat rychleji než Posly řek očarovaný plevel. Stála opodál, zatímco Pumpka hltavě pojídal nějaké místní ovoce. Malcolm by měl udělat totéž, ale žaludek se mu sevřel starostmi.

"To nebudeme vědět, dokud to nezkusíme," řekl Quint a zvedl kipu. Dědeček s odhodlaným výrazem přikývl.

"Co to dělají?" zeptal se Malcolm Wayty.

Pokrčila rameny. "Kouzlo."

Quint položil kipu na zem a nad ní načrtl mihotavá modrá sigia. Magie se rozšířila do kipu, modrá se změnila v růžovou, jak se krystaly zauzlovaly do strun oděvu. Dědeček zmlkl, jako by zadržoval dech.

Nad oděvem se vytvořila modrozelená bublina světla, která se vznášela ve výši Malcolmova ramene. Světlo se protahovalo a vířilo jako miniaturní bouře, pak se jediným mrknutím stalo postavou ženy. Kipu jí visela na krku, přes pončo. Vrásčité rty se roztáhly v úsměvu, když vzhlédla k Dědečkovi.

"Tady jsi!" zvolala. "Myslela jsem, že tě ten titán dostal."

Dědeček se uchechtl. "To ano."

"Ach, to asi ano." Rozhlédla se. "Co se stalo s tím druhým Komonem?"

"Nevím," řekl Dědeček. "Ale dovol, abych ti představil mé nové přátele. Všichni, tohle je Babička."

Babička zavětřila. "Mykotyran se blíží. Musíme shromáždit ostatní Ozvěny."

Pumpka spolkl všechno, co žvýkal. "VÍC DUCHŮ?" zeptal se zděšeně.

"Lepší než dinosauři obalení houbami," zamumlal Malcolm.

Na nedalekém kopci se objevila světla. Malcolm vyrazil do vzduchu, aby prozkoumal okolí a spatřil lidi, jejichž ponča a kipu naznačovaly, že jsou Oltékové. Nesli hole s hroty z růžových krystalů a některé doprovázeli chlupatí tvorové s dlouhými krky, které nikdy předtím neviděl. Tváře měli lemované tetováním, některé slabě zářily ve tmě skrytého slunce.

Malcolm se vrátil ke svým spojencům a zjistil, že Babička vzrušeně tleská svýma přízračnýma rukama.

"Dorazili zahradníci!" zvolala.

Dědeček přikývl. "Máme štěstí, že přišli tak rychle."

"Co mohou dělat?" zeptal se Malcolm.

Správce Akal odpověděla hlasem plným cílevědomosti. "Od počátku Tichého věku vyvíjeli postupy pro boj s tímto nepřítelem. Doufali jsme, že je nikdy nebudeme potřebovat, ale přáli jsme si být připraveni."

Jedna ze zahradnic přistoupila ke správci, zasalutovala a zdvořile sklonila hlavu. "Pozdravuje vás Tan Jolom a spolu s ním i další Ozvěny."

Různí zahradníci měli různé předměty — náhrdelník, čelenku, malou křišťálovou masku, zoubkovanou čepel a další. Byli to Ozvěny, duchové ukotvení k předmětům. Někteří byli méně pevní, jiní méně lidští, ale všichni se uklonili správci Akal a čekali na další rozkazy.

Správce Akal si skupinu prohlédla. "Naši dávní nepřátelé se vrátili. Zatímco Tisíc lun bojuje za záchranu Chimil, vy musíte zachovat zemi pro jejich návrat."

"Ojer Kaslem nám pomůže," odpověděl zahradník. "Stejně jako Ojer Axonil se svým ohněm a bouřemi a ostatní bohové."

Osamělá upírka stojící opodál — Amálie, tak se jmenovala — vykročila kupředu a nervózně se chytila za nohavici. "Možná bych mohla pomoci," řekla. "Dokážu změnit zemi svou mapou."

Správce Akal ukázala prstem. "Koordinuj to se zahradníky. Musíme všichni spolupracovat." Kellan, kterého Malcolm viděl jen po jejím boku, stiskl Amálii rameno, aby ji podpořil, a usmál se na ni.

"Nechť nás bohové provázejí," řekla správce Akal. "Zachraňte Chimil a zachraňte Jádro!" Ozval se souhlasný řev a členové nově vytvořené armády se vydali na cestu.

Malcolm letěl k mase hub, která se konečně přestala hemžit zlatými dveřmi. Jejich strašidelná zelená záře z nich činila snadný cíl v temnotě, odlišný od bílých nebo růžových či krvavě červených paprsků vycházejících z jiných zdrojů. Uprostřed skupiny drželi dva obrovští tvorové s houbovými hlavami Mykotyrana ve své vláknité síti.

Malcolm se zachvěl, rozhlédl se po krajině a pak se otočil, aby se setkal s ostatními.

"Mykotyran není daleko. Směřuje…" Jaké hlavní směry tady dávaly smysl? Slunce se nehýbalo. "Tam," ukázal nakonec.

Jedna zahradnice se obrátila k Amálii, která vytáhla mapu a brk z obalu, který měla pověšený na zádech. Kousla se do prstu, namazala si ho do kalamáře a pečlivě rozmazala krvavou směs po papíru. Malcolm se podíval na mapu. Části byly vyplněny, ale jiné byly prázdné. Jak se roztok šířil, prázdné části mapy zmizely a nahradilo je detailní zobrazení terénu. Ukázala dokonce i houbovou armádu jako temnou skvrnu.

"Takové kouzlo bychom mohli využít v Neomalené koalici," řekl Amálii. "Kdyby bylo potřeba takříkajíc skočit z lodi."

Amálie mu věnovala slabý, téměř rozpačitý úsměv.

"Počkej, až uvidíš zbytek," řekl Kellan a šťouchl ji bokem.

Amálie se zeptala zahradnice: "Kam chcete tu puklinu?"

Zahradnice přejela prstem po určité části mapy. "Tam. Ať je to co nejhlubší. O zbytek se postaráme my."

Amálie přikývla a položila brk na papír. Počkala, zhluboka se nadechla a pak přejela hrotem po mapě.

Země se otřásala a duněla. Malcolm klopýtl. Když se znovu podíval na mapu, ležela vojsku v cestě hluboká puklina, která je obklíčila tak, že ústup bude obtížný.

Kellan uchopil Amálii za loket, když zakolísala. "Jsi v tom úžasná," řekl.

Amálie potemněly tváře — začervenala se? Upíři se nečervenali. Jaké vzácné stvoření.

Malcolm odletěl zpátky k Mykotyranovi a jeho jednotkám. První malí houbařští zvědové našli příkop, příliš hluboký a strmý, než aby mohli slézt a vylézt, příliš široký, aby mohli skočit. Dorazili další tvorové, desítky, stovky, a k jeho hrůze se začali vrhat z útesu.

Ne, drželi se navzájem, spojovali se dohromady a tvořili tlustý houbový řetěz. Jeden z létajících tvorů skočil do prostoru, popadl poslední houbu a odnesl ji na opačnou stranu. Další se nahromadili a brzy se nad puklinou klenul tlustý most.

Tolik k tomu plánu, pomyslel si Malcolm.

Než se stačil k Mykotyranovi přiblížit, Malcolm nad sebou něco spíše cítil než viděl. Dolů se snesl plísní obalený netopýr a těsně ho minul. Oblohu zaplnili další takoví tvorové, jejich pohyby byly ve srovnání s jeho neohrabané a strnulé, ale dokázali ho přemoci čirým počtem.

"Dneska ne, smraďochu," řekl a ustoupil.

Pod ním tvořily Ozvěny přízračný předvoj, který se k houbám dostal dřív než všichni ostatní. Malcolm přistál vedle Pumpky a Quinta a ukázal na ně.

"Co to dělají?" zeptal se Malcolm.

Quint spustil brýle. "Dívej se."

K jedné menší chodící houbě připlula Ozvěna s tváří jako holá lebka, která se jakoby zmateně zastavila. Ozvěna tiše vklouzla do tvora a zmizela.

Zpočátku se nic nedělo. Pak se houba zachvěla a škubla sebou, když mu kůži rozřízly jasné modrozelené žíly. Rozplynula se v modrý kouř, jako by ji pohltil neviditelný oheň.

Ozvěna se zreformovala a přešla k dalšímu nepříteli. Další Ozvěny ji následovaly a vojáci houbové armády se jeden po druhém rozptylovali.

"Promění se v nemoc," vysvětloval Quint. "Ovlivňuje to jen mykoidy — tak nazývají ty houby."

"Působivé," řekl Malcolm. "Ale je jich tolik."

"Protiinfekce je jen jedním z našich nástrojů," řekl jeden ze zahradníků. "Tady je další."

Zahradníci se rozdělili do skupin po třech, stáli bok po boku a zvedali tyče. Z krystalů zapuštěných do dřeva vycházely tenké prstence růžového světla, které se vlnily ven. Zahradníci s výkřikem sklonili zbraně a magie prořízla vzduch směrem k mykoidům.

Každá houba, které se světlo dotklo, vzplála. Desítky tvorů se svíjely na zemi, pak zůstaly nehybně ležet a rozpadaly se v popel.

Přesto přicházeli další. Boj přerostl v šarvátku, kdy někteří mykoidi třímali oštěpy nebo čepele a jiní čarovali kouzly, jimiž Oltéky dusili páchnoucími výtrusy. Kellan zůstal poblíž Amálie a elegantně odrážel nepřátele párem magických čepelí. Před Quintem se jako štít vznášel rozvinutý svitek — a fungoval stejně dobře, magicky tuhý papír se tříštil a odrážel přilétající šípy a kopí. Quint se oháněl dalším svitkem jako bičem a sigia vysílala stuhy zlaté energie, která se oháněla kolem nepřátel a prořezávala je jako břitvy. Mykoidi postupovali navzdory svým zraněním, zanechávajíce za sebou hromady rozkládajících se hub.

Titáni zůstali na opačné straně štěrbiny, příliš těžcí, než aby mohli přejít houbový most. Mezi nimi visel Mykotyran a zlověstné zelené oči upíral na své nepřátele.

Malcolm přistihl Pumpku, jak zírá na houbového vládce se stejně bystrým výrazem, jako když počítal, jak hluboké má cíl kapsy. Nakonec vycenil zuby v divokém úsměvu a ukázal.

"VELKÝ BUM!" vykřikl.

"Myslíš, že to může zabít Mykotyrana?" zeptal se Malcolm nevěřícně.

Pumpka přikývl a zašklebil se. Z batohu vytáhl zbraň, kterou získal ve Vysokém a Suchém jako splátku dluhu. Kovová trubice byla asi tak dlouhá jako předloktí, na povrchu měl vyrytý složitý vzor révy, vyčnívající list jako spoušť a okvětní lístky na konci vytvarované. Malcolma překvapilo, když předchozí majitel souhlasil, že mu věc předá. Jakmile ji však viděl v akci, došel k závěru, že by raději zůstal u děl, děkuji pěkně. Bylo to ničivější a nespolehlivější, než za co to stálo.

Ale tyhle vlastnosti jim teď pravděpodobně dobře poslouží.

Malcolm zvedl Pumpku, vyskočil do vzduchu a kroužil ze směru, který se rozhodl označit jako jih. "Pravděpodobně dostaneme jedinou šanci," řekl Malcolm. "Nesmíš minout."

Pumpka se na něj rozhořčeně podíval.

Malcolm se nehádal. Je téměř jisté, že tím něco zasáhne. Jen nechtěl, aby to byl on.

Jeden z titánů, kteří drželi Mykotyrana, otočil vrásčitou smržovitou hlavu a díval se, jak Malcolm a Pumpka letí blíž. S řevem popadl blízkého mykoida a mrštil jím, přičemž menší tvor mával končetinami a snažil se zasáhnout Malcolma nebo Pumpku svým kopím.

Malcolm klesl k zemi a mykoid ho přeletěl. Následoval další mykoid, pak další a on si přál, aby byl zpátky ve Vysokém a Suchém a vyprávěl příběh tohoto neuvěřitelného dne přátelům u skleničky.

"Houby," bude říkat. "Chytré houby, proměněné v projektily. Snažily se mě bodnout. Ne, vážně. Přísahám na mou píseň."

Za předpokladu, že přežije, v což vroucně doufal.

"Každou chvíli, Pumpko," řekl Malcolm napjatým tónem.

Pumpka namířil hlaveň na Mykotyrana.

Přiřítil se k nim houbou pokrytý dinosaurus. Malcolm uhnul a Pumpka zašmátral po artefaktu, který mu poskakoval a kroutil se mezi rukama. Prudce švihl ocasem a zachytil ho dřív, než stačil dopadnout na zem. Květnatý konec teď bohužel hleděl Malcolmovi do tváře.

"Pozor, kam s tím míříš!" vykřikl Malcolm. "Zasáhni už toho zatraceného Mykotyrana!"

"LEŤ LÍP!" odsekl Pumpka. Ocasem si podal hlaveň na nohy, pak na ruce a držel artefakt tak, aby byly obě strany od sebe na délku paže.

Malcolm stačil jen říct: "Varuj mě, než—"

VHÚÚÚÚÚŠ!

Ze zadní části tubusu se valil kouř a jiskry. Zepředu se rozprskla obrovská koule roztaveného ohně, hustá jako smola a stejně lepkavá. Síla kouzla zbraně odhodila Malcolma a Pumpku dozadu a Malcolm goblina málem upustil, než se narovnal.

Všechno, co ohnivé kouli stálo v cestě, bylo srovnáno se zemí. Mykotyran měl jen chvíli na to, aby viděl, jak se blíží jeho smrt, než projektil prorazil nejbližšího titána a zasáhl ho přímo do těla. Spadl z pavučiny na zem, přišpendlený pod ohnivým projektilem, který šlehal plameny na všechny strany.

Každé houbovité stvoření kolem něj jednohlasně zaječelo, některé se zhroutily jako loutky, kterým někdo přeřízl provázky. Jiní zasažení lepkavým ohněm mávali rukama, pobíhali kolem nebo se váleli po zemi. Několik se jich vrhlo do pukliny a proměnilo stinný prostor v jámu mihotavých plamenů.

Brzy se k nim připojil most, když zahradníci rozbili přední řady a jejich vlastní magické ohně vyčistily okolí. Ozvěny nepřestávaly ničit houby, neškodný kouř se spojoval se svým štiplavým protějškem. Kdysi úrodná země ležela holá, spálená, posetá kusy popela a těly padlých.

Ale vyhrávali a doufejme, že to znamenalo, že Centrum bude také v bezpečí.

Malcolm si dal málem pohlavek, že se odvážil znovu doufat. Jak to, že to v sobě pořád má?

Jako by v odpověď se ze vzdálených hor vyřítila bouře temné energie. Záblesky rudých blesků ozářily kameny, které se zřítily v sesuvu půdy, z něhož se vyvalila oblaka hlíny. Země se otřásala, lidé klopýtali nebo je úplně srazila na zem. Bojištěm se nesly znepokojené výkřiky a vysoko nahoře v kosmickém útesu ječeli netopýři jako hřebíky tažené po kovu. Malcolmovi se mimoděk zachvělo peří.

Když se prach rozptýlil, plášť kolem slunce se pomalu, téměř neznatelně rozpadal. Většina země zůstávala zahalena stínem, ale jak se rozbřesklo podivné svítání, prosvítaly tudy paprsky světla.

Oltékové zajásali a dokonce i Quint, Amálie a Kellan se připojili k oslavě. Malcolm přistál opodál, odložil konečně Pumpku a třel si bolavé svaly na rukou. Všiml si, že jeden člověk neslaví.

Wayta hleděla na hory a mhouřila jediné viditelné oko. "Co je to?" zeptala se.

Z rozeklané horské stěny se zvedaly pilíře velkého chrámu. Zevnitř vycházela krvavě rudá záře a Amálie klopýtla, chytila se za hlavu a trhla sebou.

"Aclazotz," řekla Amálie. "To je jeho chrám. Musíme tam jít, abychom ho zastavili!"

Co by mohl udělat horšího než zakrýt slunce? přemýšlel Malcolm.

Anim Pakal hvízdla a pak se obrátila ke shromážděným válečníkům. "Zahradníci, pokračujte, prosím, v likvidaci Mykotyranových sil. Nenechte naživu ani jedinou spóru. Mé Luny, pojďte. Vykořeníme nemoc pojídačů kosmia a skoncujeme s nimi také."

Amálie se vlekla za ní, následována Kellanem s jeho kouzelnými meči. Dědeček a Babička poletovali s ostatními Ozvěnami a radostně měnili houby v mlhu. Quint si chobotem přejel kapesníkem přes brýle a pak jej zastrčil do váčku na opasku.

"Tak tohle bude neuvěřitelný referát," řekl Quint.

Wayta vydala přidušený zvuk a pak se začala smát tak, že jí z očí vytryskly slzy. Malcolm nikdy neviděl její stoické chování tak dokonale změněné; vypadala mladší, šťastnější. Chudák Quint vypadal zmateně, ale také se usmál.

Pumpka si posunul ocasem klobouk a šťastně vzdychl. "VELKÝ BUM."

Bylo to spíš velký vhúúúš, pomyslel si Malcolm, ale nechtěl mu ten okamžik pokazit. Měl pocit, že ho brzy pokazí něco jiného.

AMÁLIE

Cesta k Aclazotzovu chrámu byla poseta požírači kosmia, živými i mrtvými. Tisíc lun nemilosrdně bojovalo s každým, koho potkalo, s pomocí Amálie a Kellana. Ostrý kouř ze spálených hub se mísil s mračny hlíny ze sesuvu půdy, což přinutilo Amálii přimhouřit oči a mrkáním si čistit zrak. Dinosauři se potulovali terénem, peří, drápy a zuby pokryté krví, jako by hlídkovali — nebo lovili.

"Za tebou!" zaječela Amálie.

Kellan se otočil, sehnul se a protáhl jednu ze svých zářících čepelí upírovi kolenem. Druhou sklonil a rozřízl nepřítele od rozkroku až po klíční kost. Druhá noha se podlomila a Kellan srazil meče k sobě jako nůžky.

Amálie zbledla a odvrátila zrak. "V tom jsi překvapivě dobrý, Kele," zamumlala.

"Tahle cháska není tak drsná," řekl Kellan. "Už ses někdy zapletla s obří husou?"

"Co je to husa?" zeptala se Amálie.

"Je to jako dinosaurus, ale s nevraživostí."

Pokračovali dál a neúprosně stoupali k chrámu. Válečníci nesli pochodně a žhnoucí krystaly, zatímco Amáliiny vznášející se svíčky zůstaly přivázané k opasku a šíleně se mihotaly. Nahoře se rozhořela tma, stín temnější než noc, jako skvrna na vzduchu, ale rudé záblesky ustaly. Amálie se bála, co najdou.

Náhle se ze tmy jeden z upírů vrhl na Kellana, který se jen tak tak vyhnul výpadu kopí. K Amáliině zděšení měl na sobě stále brnění Soumračné legie. Co Vito udělal s jejími lidmi? Co řekne královně Miraldě, jestli se odsud dostane?

Musela jít dál. Jako svědek. Aby odnesla ty příběhy domů.

Zpředu se ozvalo hvízdnutí, na které odpověděla dvojice shodných tónů.

"Našli jsme vchod, Tisíce lun," řekl jeden ze zvědů.

Anim Pakal sklonila hlavu a pokynula Amálii, aby přistoupila blíž. "Pojď," řekla. "Možná bys nám mohla povědět něco o svém bohu."

Amálie sebou při připomínce spojení s Aclazotzem trhla a vrhla prosebný pohled na Kellana. Zašklebil se na ni, až se mu udělaly dolíčky.

"Jsem s tebou," řekl.

Vynořily se kamenné dveře, napůl popraskané zemětřesením, takže v chrámu za nimi zůstala zubatá díra. Amálie vlezla do předpokoje, jehož střecha se zřítila, a pak se skrčila pod částečně rozpadlými sloupy, které vypadaly, jako by je bůh ve svém vzteku odhodil stranou.

Uvnitř vedly řady sedadel k pódiu s jámou na jednom konci a zamřížovanou jeskyní na druhém. Drahokamy vykládané řetězy ležely roztroušené, jako by je roztrhla obrovská síla. Všechno bylo rozbité, pokryté troskami a prachem, který se vznášel ve vzduchu. Vůně krve zaplavila Amáliiny smysly, až se jí chtělo křičet. Tolik smrti. Za co? Za proměnu Vita a Clavileña a ostatních v monstra?

"Aclazotz je pryč," řekla Anim. "Stejně jako zbytek požíračů kosmia a Soumračné legie, pokud někdo z nich přežil bitvu."

Válečník si odkašlal. "Jeden z požíračů byl zadržen k výslechu."

Tři další z Tisíce lun přitáhli svého zajatce. Pončo a kipu měl vpředu potřísněné krví, stejně jako bradu, a vzdorně plivl na Anim. Otřela červeně zbarvenou tekutinu a zkřížila ruce na prsou.

"Kde je Aclazotz?" zeptala se Anim.

"Je svobodný," řekl pojídač kosmia. "Shromáždí své děti a brzy skončí Pátý věk a začne nový Věk krve. Všichni, kdo se k němu připojí, budou navěky hodovat na slabých a všichni, kdo se mu postaví, budou pohlceni."

"Ne," zašeptala zděšeně Amálie.

Požíračův pohled se stočil na ni. "Ty," řekl jedovatě. "Zrádkyně. Viděli jsme tě utíkat, když tě zavolali. A teď se spolčuješ s nepřáteli svého boha? Ty a celý tvůj druh budete očištěni ohněm a krví a vaše jména budou zapomenuta."

Amálie na něj mohla jen němě zírat, kdysi pevná pouta její víry praskala stejně jako řetězy, které se válely po zemi.

"Kde je Aclazotz?" Anim ho znovu chytila za bradu. Vyštěkl na ni a ona ucouvla.

"Je mimo váš dosah," odpověděl požírač. "Ale vy mimo jeho dosah dlouho nezůstanete."

Amálie vyklopýtala z chrámu zpátky na otevřené prostranství a požíračův smích ji pronásledoval jako útočící pes. Zastavila se za dveřmi, objala se rukama a třásla se.

Neměla odcházet z domova. Neměla jsem se vydávat na tuhle opuštěnou cestu. Bartolomé zemřel, aby ochránil ji a Kellana, ale jeho oběť byla marná. Rozkol se nikdy nezahojí. A co hůř, Vito měl zřejmě celou dobu pravdu. Co udělá Aclazotz královně Miraldě? Co svaté Elendě? A co udělá její rodině? Chce proměnit všechny upíry k obrazu svému?

Kdosi se dotkl její paže a polekal ji. Amálie vzhlédla ke Kellanovi a jeho tmavé oči byly něžné.

"Omlouvám se," zamumlala Amálie. "Byla jsem vychován tak, abych věřila, že můj bůh je vzdálený, ale laskavý. Že nás pověřil posvátným posláním sloužit a předat svůj dar. Teď jsem zjistila, že je… že je…"

"Není to, co jsi čekala?" Zeptal se Kellan.

Amálie přikývla. "Mám pocit, jako bych žila ve lži."

"Možná tomu rozumím víc než kdokoli jiný tady." Kellan se na ni smutně usmál. "Ale pořád máš na vybranou. Nejsi uzamčena v osudu, který pro tebe naplánoval někdo jiný."

"Co můžu dělat? Vrátit se do Torrezonu a varovat před tím vším královnu Miraldu? Jak si mohu vybrat pouhou ženu před svým vlastním bohem?" Amálie zírala na chrám, na dveře, zlomené stejně jako její víra.

Zdálo se, že o tom Kellan uvažuje. "Jestli se ti nelíbí, co tvůj bůh dělá, možná by sis měla najít jiného?"

"Jiný bůh?" Amálie se hořce zasmála. "Od tebe to zní jednoduše."

"Asi to bude složitější," řekl Kellan. "Ale třeba nám pomůže Quint. Je chytrý a všichni ti profesoři na univerzitě, o kterých mluví, jsou pravděpodobně ještě chytřejší. Můžeš si s nimi promluvit."

Jiné sféry. Jiní bohové. Další upíři? Bylo to skoro víc, než si Amálie dokázala představit. Ale ona přece nikdy nečekala, že najde celý svět pod svým, uvnitř něj, jako semínko v avokádu, perlu v ústřici. Také v sobě něco našla — ne snad perlu, ještě ne, ale zrnko něčeho, co by mohlo být tvrdší a silnější.

"Povíš mi něco o svých bozích?" zeptala se Kellana.

"Tam, odkud pocházím, žádné nemáme," řekl Kellan. "Ale můžu ti říct o fae. Druhá nejlepší věc, myslím." Společně se vrátili na stezku, vyšli z trosek a zamířili za rozbřeskem.

WAYTA

Druhá delegace Sluneční říše dorazila do Oteclanu týden po bitvě, aby našla Chimil, jemuž se vrátila jeho předchozí sláva, i když hořely hranice mrtvých. Poslové řek se stáhli do svého podzemního oceánu, Neomalená koalice se vrátila na povrch se zbylou upírkou a jejím společníkem a Oltékové začal uklízet nepořádek, který všichni nadělali v jejich domově.

Wayta se líně poškrábala pod páskou, zatímco správce Akal vítala nově příchozí, Anim Pakal těsně za ní. Několik takzvaných diplomatů poznala i ona — mnozí z nich byli válečníci, někteří měli vyšší hodnost než jiní. Všichni věrní císaři.

Huatli se snažila skrýt zamračení.

Následovaly projevy, prozatím hezká slova; na vyjednávání bude čas později. Dlouhé stoly pokryté jídlem je lákaly k hostině a shromažďovaly lidi, které znala a vážila si jich. Zůstala poblíž Quinta a několika vojáků, kteří přežili útok upírů a mykoidů, a tiše oslavovala. Vzpomínka na padlé.

Caparocti seděl po levici správce Akal, protože byl jmenován císařovým hlasem. Wayta byla příliš daleko, než aby jejich rozhovor slyšela, ale správce se tvářila vážně a ustaraně, zatímco její sestra u druhého lokte zeširoka gestikulovala, než k nebi vyhodila plátek ovoce. Huatli, stojící vedle Anim, se strnule posadila a postrčila talíř dopředu, jídlo nedotčené. Pantlaza za křeslem pozorně čekala na zbytky.

Quint jemně strčil loktem do Wayty, která málem rozlila džus. "Víš," řekl, "mám odposlouchávací kouzlo." Když neodpověděla, dodal: "Když to nepoužiješ ty, udělám to já."

Wayta zaváhala, pak přikývla. Ostatně, nikdo nečekal, že by rozhovor na tak veřejném místě mohl být soukromý.

Quint vytáhl z batohu svitek a odkašlal si. Rozvinul svitek a začal ho tiše číst, jednotlivá slova byla ostrá a jasná, ale nějak se vytrácela a rozmazávala dohromady, takže jim Wayta nerozuměla.

"Zabralo to?" zeptala se.

Huatlin hlas náhle zněl, jako by byl přímo u jejího ucha. "Určitě jsme už ztratili dost. Nemůžeme se přeskupit a truchlit, místo abychom vyhledávali nové bitvy?"

"Aclazotz ohrožuje celý povrch," odsekl Caparocti. "Viděla jsi, co udělal zdejším upírům. Chceš se postavit armádě těch, co jsou na Ixalanu?"

"Můžeme bojovat s Aclazotzem, aniž bychom vyhlásili válku celé Soumračné legii," řekla Huatli. "Když budeme postupovat rychle, s menší silou, měli bychom být schopni ho zastavit, než shromáždí další spojence, aby—"

"Ty chceš bojovat s bohem s menší silou?" zeptal se Caparocti nevěřícně. "Co uděláš, unudíš ho poezií?"

Wayta se zamračila. To bylo nemístné.

"Zapomínáš, že jsem válečnice stejně jako básnířka," řekla Huatli chladně.

"A přesto pro tebe tvůj titul ukradl tvůj bratranec Inti, místo aby ti ho udělil zesnulý císař."

Huatli vstala a položila ruce na stůl. "Nevypouštěj Intiho jméno z úst. Byl to lepší člověk, než o jakém se vám kdy mohlo zdát, ani kdybyste žili tak dlouho jako samotní sluncem prokletí upíři. Určitě sdílíte jejich žízeň po krvi." Začala se vzdalovat, Pantlaza za ní, pak se zastavila, aby se na Caparoctiho podívala, tmavé oči planoucí hrozbou. "Už mě nehledej, šampióne, protože jestli ano, najdeš mě."

Po jejím odchodu nastalo ticho, i když Caparocti vypadal spíš potěšeně než rozpačitě nebo ustrašeně. Wayta měla nutkání přikázat nějakému dinosaurovi, aby si na jeho hlavě ulevil.

Anim se naklonila blíž k sestře. "Ať se rozhodneme jakkoliv, nemůžeme tu zůstat a ignorovat, co se děje na povrchu. Už ne."

Správce Akal stiskla rty. "Zvlášť když tam Aclazotz shromažďuje síly. A pokud se nějaké zbytky Mykotyrana rozšířily, musíme pokračovat v práci na jejich očistě, zatímco zahradníci se postarají o úrodu."

"Dodáte nám válečníky?" zeptal se Caparocti. "Ozvěny? Kosmium?"

"Budeme koordinovat vhodnou reakci," odpověděla Akal.

"Tisíc lun je připraveno pomoci," řekla Anim.

"Jste připraveni podívat se na povrch sami," řekla suše správce Akal. "My uděláme, co je třeba."

A co by to mělo být? Přemýšlela Wayta. Tolik lidí mělo různé definice "musí" a dychtilo je uplatňovat. Musíme porazit tohoto nepřítele. Musíme ten tunel udržet. Tuhle hranici musíme prolomit. Každá nutnost byla slibem, tolik z nich bylo zaplaceno krví.

Wayta poplácala Quinta po rameni. "Děkuji, že jste mi to dovolil slyšet."

"Co máš v úmyslu?" Zeptal se Quint.

"Co musím." Wayta se napřímila a následovala Huatli, která stála na břehu jezera a chladný větřík jí cuchal pramínky vlasů z copu. Senešalův meč jí visel nízko u boku, na hrušce byl připevněn kosmiový krystal.

Huatli se podívala na Waytu a pak zpátky na vodu. Několik minut stály mlčky, vlny šplouchaly o břeh, Pantlaza honila hmyz, který poletoval z květu na květ.

"Kdysi jsem chtěla být válečnicí-básnířkou," řekl Wayta. "Když jsem byla mnohem mladší. Než se našla Orazca."

"Jak jednoduchý se teď ten čas zdá," zamumlala Huatli. "Kámen necítí každou kapku deště, ale přesto je opotřebovaný." Slabě se usmála na Waytu. "Možná tě čeká ještě důležitější osud."

Wayta pokrčila rameny. "Ne každý musí být legendární hrdina. Svíčka není tak jasná jako Trojjediné slunce, ale přesto osvětluje místnost."

"To je pravda." Huatli sevřela jílec meče svého bratrance. "Být válečnicí-básnířkou znamená, že mám vést. Klidně bych Aclazotze ulovila sama, ale invaze na Alta Torrezon? To je příliš. Jak mohu najít slova, která zažehnou plameny v srdcích našeho lidu, když se nemohu této věci oddat?"

Wayta šťouchla botou do kamínku a skopla ho do vody. "Jedna moudrá žena mi kdysi řekla: pro poezii je důležitější být upřímný než dobrý. Možná potřebujete najít cestu, ve kterou věříte a která také slouží říši?"

"Snad ano." Huatli se zamyslela. Pak odvázala meč z opasku a nabídla ho Waytě.

"Senešalovu čepel?" zeptala se Wayta zmateně. "Chcete, abych si ho vzala? Proč?"

"Myslím, že Intimu by se to líbilo," odpověděla Huatli. "Ostatně můžeš se ho zeptat, jestli chceš. Teď je z něj Ozvěna. Jeho duch je zde, v drahokamu." Poklepala na kosmiový krystal v hrušce.

Wayta zaváhala a pak sáhla po jílci. "Jsem poctěna víc, než mohu říci. Udržím ho v bezpečí."

"Doufám, že i tebe udrží v bezpečí," řekla Huatli a na tváři se jí objevil záblesk pobavení. "Ještě nejsi mrtvá. Zůstaň silná, sestřičko." Ustoupila o krok od Wayty, pak o další a kráčela po břehu jezera k stále ještě dovádějící Pantlaze.

"Co budete dělat teď?" Wayta na ni zavolala.

Huatli se usmála. "Dostal jsem pozvání do Otepecu od císařovy sestry. Bylo pečlivě formulované, ale myslím, že nejsem jediná, kdo netouží zažehnout novou válku, dokud jsou uhlíky té poslední stále žhavé."

Wayta neměla tušení, co Caztaca Huicintli udělá. Pokud by někdo mohl přesvědčit jejího bratra, aby Torrezon nenapadal, byla by to ona. A kdyby se přesvědčit nedal? Otřásla se při pomyšlení, co by se mohlo stát.

Možná, že Soumračná legie nebude jediná, kterou brzy čeká občanská válka.

MALCOLM

Vylézt z jeskyní bylo skoro horší, než jít dovnitř. Cestou dolů Malcolm doufal, že najde přeživší z toho, co potkalo Centrum. Cestou nahoru už věděl své. Záhada byla vyřešena, ale podzemní město zůstalo prázdné a on netušil, kdy, pokud vůbec, se sem nastěhují noví obyvatelé, aby pokračovali v práci starých.

S Pumpkou dorazili do Sluneční zátoky vyčerpaní a umounění z cesty, protože se rozloučili s Amálií a Kellanem. V noci se mu zdálo o koupeli a měkkých postelích; podá hlášení Vance, bude třeba informovat rodiny ztracených a pak zmizí na dně korbele piva, dokud si z úst nevypere pachuť selhání.

Kdy už se konečně poučíš, řekl si hořce Malcolm, když se zastavil uprostřed ulice a zadíval se na bouřlivou oblohu.

Sluneční zátoka byla stejně opuštěná jako Centrum, se stejnými znaky práce Mykotyrana: vypálené budovy a kouzlem sežehnuté zdi, odložené věci, zkažené jídlo. Houby vyrůstaly z náhodných prasklin, shlukovaly se v temných koutech, třepaly spóry do vzduchu a zářily strašlivou zelenou barvou, o které Malcolm věděl, že ji ve svých nočních můrách uvidí navždy.

V docích nečekala jediná loď. Doufal, že to znamená, že jejich posádky unikly do bezpečí, než se nakazily, ale obával se nejhoršího. Stačil by jeden pirát, jeden černý pasažér a problém by se šířil dál.

"Musíme se dostat do Vysokého a Suchého," řekl Malcolm Pumpkovi. "Musíme je varovat, nebo zjistit, jestli už není pozdě."

"Velká loď? Malá loď?" ptal se Pumpka.

"Jakákoliv loď, která pluje," odpověděl Malcolm. "Pojď, možná najdeme něco v zátoce dál na pobřeží."

Jestli ne, tak co? Budeš pokračovat, říkal si. Prosit o člun v každém přístavu, kam dorazíš. Poletíš do vesnice Sluneční říše. Vrátíš se do Orazcy a budeš předstírat, že se svět zase nerozpadá. Ale nezastavíš se, ne teď, možná už nikdy. Když to uděláš, houba tě dožene.

Obloha se otevřela a na zničené město se valily proudy teplého deště. Malcolm zvedl hlavu, nechal vodu, aby mu proplachovala peří, a přemýšlel, jestli se ještě někdy bude cítit skutečně čistý.

AMÁLIE

Dokonce i podle měřítek Ixalanu byl ostrov, na kterém se Amálie a Kellan ocitli, bujný, džungle připomínala tlustou zeď téměř u pobřeží. Pod Amáliinými botami se pohnul měkký písek, když vystoupila z člunu, kterým je poslala obchodní loď na pevninu.

"Jsi si jistý, že jsme na správném místě?" zeptala se Amálie.

"Většinou je to pocit," řekl Kellan. "Štěstí mě ještě nezklamalo. Rozhodně ne, když se to opravdu počítá."

"To se brzy dozvíme," řekla. "Ať tak či onak, tvoje pátrání bude pokračovat."

"Bude," souhlasil Kel. "Kým bych byl, kdybych to teď vzdal?"

Vskutku, kým? Amálie se divila. K tomuto místu ji přivedla její vlastní touha po průzkumu, ale stále v sobě skrývala obavy, pochybnosti. Myslela si, že je na moři vymazala, ale podařilo se jí je ignorovat jen na čas.

A teď její čas téměř vypršel.

Našli prašnou stezku, která se vinula džunglí. Sluneční paprsky dopadaly na zem skrz větve, kde květy poseté popínavé rostliny tvořily stinnou střechu.

Použili mohutný spadlý strom, aby přešli rokli, vodopád vedle něj zamlžoval vzduch do věčné duhy. Na druhé straně, uprostřed pole pokrytého vysokou trávou, našli, co hledali.

Podivný kruh se třpytil a vířil světly. Byl vyšší než člověk a stejně široký a vznášel se nad zemí, aniž by se pohnul, jako by to byl obraz připevněný ke zdi.

Kel zašeptal: "To je ono. Zvěscesta."

"Víš to jistě?" zeptala se Amálie. "Kam vede?"

"Nemám tušení," řekl Kel. "Ta poslední mě přivedla sem, ale tahle možná nebude tak shovívavá."

"Myslíš, že by to mohlo vést někam, kde je to horší než jeskyně plná rozzuřených goblinů a jaguářích lidí?"

Kel pokrčil rameny. "Přál bych si, aby to tak nebylo, ale kdyby přání rostla na polích, hospodařili bychom všichni."

Mlčky zírali na vířící portál, zatímco jim slunce svítilo do vlasů.

Amálie pohlédla na Kela, ale zjistila, že na ni zírá. "Co?" zeptala se.

"Jsi si jistá, že chceš jít se mnou?" zeptal se tiše. "Tohle je tvůj svět. Tvoje rodina je tady, tvoji přátelé, všechno, co jsi kdy poznala. Jsi opravdu připravena nechat to všechno za sebou?"

Otázka, kterou Amálie ignorovala, se teď rýsovala, nesmírná a nevyhnutelná. Slíbila, že se o Kela postará, to ano, ale té povinnosti už byla jistě dávno zproštěna. Byl to dospělý muž a nepotřeboval opatrovníka. Jeho výprava byla jeho vlastní a ona neměla potřebu ho doprovázet.

Ale odešla z domova, aby prozkoumávala, hledala nová místa, poznávala nové věci. Chtěla svým lidem pomoci, to ano, a tak poslala vzkaz své rodině a královně Miraldě prostřednictvím zbývajících členů Společnosti Královniny zátoky, vzkaz o blížící se bouři, kterou by mohl přinést Aclazotz. Zjistila však, že se chce vyhnout neshodám mezi svým bohem — bývalým bohem? — a jeho svéhlavými učedníky. Jeho evangelium krve a poroby ji odpuzovalo a ona by raději odešla, než aby se ho dočkala.

"Jsem připravená," řekla Amálie pevně, potěšena zjištěním, že je to pravda. "Kdykoliv budeš ty."

Kellan ji vzal za ruku, jeho kůže byla příjemně teplá. Přes palec cítila jeho tep, jak se mírně zrychlil.

"Jen abys věděla," řekl, "tohle může vést kamkoliv. Další místo nemusí být o nic lepší než tohle."

"Co může být horší?"

Kel pokrčil rameny a obdařil ji úsměvem s dolíčky. "Obří husa?"

Amálie se zasmála, srdce měla lehčí, než bylo celé týdny. Bez dalšího slova proskočili Zvěscestou a všechno se změnilo.

QUINT

Z úbočí hory vyčnívalo místo, kterému Oltékové říkali Konec kolonie, obrovská půlkruhová zřícenina, zdánlivě odlitá z jediného kusu kovu, navzdory jeho vrstvám a hřebenům. Quint se neměl divit, jak je velká, vzhledem k velikosti ostatků, které viděl u památníku Noční války v Oteclanu. Shodovaly se s mrtvolou nalezenou při prvním pokusném vpádu do jeskyní pod Orazcou; doufal, že ji někdo uchoval pro budoucí studium stejně, jako byla tato.

"Kolonizátoři," nazývali je didaktové. Jejich příběhy popisovaly obry, jejichž velké, temné lodě se objevily na obloze, zakryly světlo Chimil a pak ji uvěznily v kovovém vězení. Někdy se vyprávění změnilo v legendy, ale vzhledem k tomu, že Quint sám vězení viděl, měl sklon věřit, že Oltékové nepřehání.

Také ho varovali, aby se držel dál od Konce kolonie, protože je nebezpečný a nebyl plně prozkoumán. Věděl však, jak být opatrný. Na rozdíl od Asteriona přežil svůj sestup do Zantafaru, protože přijal lepší opatření. To, že v podstatě dělal přesně to, co tehdy Asterion, když sem přišel sám, byla skutečnost, kterou byl v zájmu historického vzdělání ochoten přehlédnout.

Quint si zasunul volný konec šály zpátky do límce a pokračoval ve šplhání. Brzy dorazil ke stěně zříceniny, která se tyčila tucetkrát výš než on. Než se mohl ponořit do úvah o měřítku, našel přesně to, co ho přivedlo na Ixalan: basreliéfy znázorňující stejné motivy mincí, jaké objevil jinde. Jeho vzrušení rostlo, když sledoval vzorec k otevřeným dveřím, do nichž pronikalo sluneční světlo a osvětlovalo místnost složenou ze stejného kovového materiálu jako vnější.

Quint vytáhl z batohu světelnou kouli a začal mapovat trosky. Na rozdíl od jiných, které prozkoumával, se tyto zdály být přízračně neživé, chladnější, než by je mělo udělat horské počasí. Čím hlouběji se nořil, tím méně hlíny a prachu pokrývalo podlahu pod jeho ozvěnou znějícími kroky. Žádná voda nevnikla, aby způsobila rez, v rozích nerašila plíseň. Místo bylo uzavřeno neprodyšněji než jakákoli hrobka.

Také tam nebyly žádné známky osídlení. Nad Quintem se tyčily vysoké podlouhlé předměty — snad nábytek, v měřítku jeho uživatelům. Uvažoval, že na ně vyleze, ale rozhodl se nejdřív dokončit mapu.

Chodil z místnosti do místnosti, přecházel po rozměrech prostoru a zaznamenával je na svitek. Rampy vedly nahoru a dolů do dalších pater; přes svou zvědavost dokončil průzkum současného patra, než pokračoval do dalšího. Nahoru nebo dolů? Vytáhl minci, kterou měl s sebou, a hodil si jí.

Dolů.

Spodní podlaží se hodně podobalo prvnímu, vysoké stropy a více potenciálního nábytku, ale jinak nic. Jak ti lidé žili? Jedli něco? Spali? Vzali si všechny osobní věci, když odcházeli? Bylo to, jako by našel kosti nějakého obrovského tvora, už dávno dočista ohlodané, a snažil se určit barvu jeho očí.

Zahnul za roh, zastavil se a překvapeně zamrkal. Na rozdíl od všech ostatních místností se v této nacházela dlouhá řada masivních nádrží, jejichž skleněné průzory byly rozbité a střepy pokrývaly podlahu. Veškerá tekutina nebo plyn, které mohly obsahovat, už dávno odtekly nebo se vypařily a všechny předměty uvnitř chyběly — možná byly úmyslně zničeny, možná je odnesli přeživší.

Quint si povzdechl. Našel víc otázek než odpovědí. Jako obvykle.

Jeho pohled upoutal záblesk odrazu jeho světla. Na konci řady byla jedna nádrž neporušená. Jak mohl tenhle přežít? Možná by se měl zeptat didaktů, až se vrátí do Oteclanu.

Přiloudal se k němu a nakoukl přes sklo. Vnitřek byl zakalený, neprůhledný; bylo uvnitř něco? Kapesníkem přejel po povrchu, pak si přiložil ruce k očím a přitiskl obličej na nádobu, aby lépe viděl.

S hlubokým zařinčením se nádrž rozzářila.

Quint nervózně uskočil. Co to udělal? Co se to děje?

Uvnitř nádoby zavířil zakouřený vzduch, pak se pomalu rozplynul a odhalil tělo obrovského tvora. Byl tak vysoký, že Quint z místa, kde stál, neviděl jeho hlavu, jen silné nohy s šedou kůží a ruce zakončené drápy.

To je objev! Tento vzorek byl mnohem neporušenější než ten v Oteclanu. Ale jak by ho mohl přenést? Bude se muset vrátit k ostatním a přivést tým, aby—

Tvorovy prsty sebou škubly. Ohnul je, natáhl ruku a pak ji sevřel v pěst.

Nebo, pomyslel si Quint, bych odsud možná měl vypadnout. Hned. Hned teď.

MYKOTYRAN

Jedna mysl byla vše a všechny mysli byly jedna.

Některá těla vyžadovala přímou pozornost, aby mohla fungovat, zatímco jiná získala dostatečnou autonomii, aby mohla jednat sama, a přesto se podvolila vůli svého původce. Někteří byli tvrdohlavější a odmítali uposlechnout. Tak budiž. Vždy se dalo vytvořit nebo asimilovat více těl.

Zříceniny chrámu v džungli na povrchu se hemží upíry, čistí vegetaci a staví tábor. Jeden z nich narazil čepelí do zduřelého plísňového vaku a vypustil oblak spor, který se mu usadil na kůži jako mouchy. Brzy se připojí k tělu, které je pozorovalo zpoza stromů. Stejně jako ostatní.

Piráti z Centra, kteří uprchli, se teď potulovali po Sluneční zátoce se zakrytými obličeji. Přecházel z jednoho těla do druhého, každý z nich měl jiný úhel pohledu, jiný příliv znalostí a smyslové vstupy. Jejich odmítání asimilovat se bylo záhadné a frustrující, ale tak to prostě bylo. Nechápali, jaké účinnosti je třeba dosáhnout.

Bitva proti Oltékům mu dala cennou lekci: někdy plížení uspěje tam, kde síla selže. Na palubě lodi stálo nové tělo — tak užitečné věci, lodě — a sledovalo, jak se blíží k Vysokému a Suchému. Zrovna tohle tělo si zachovalo svou původní podobu ve většině ohledů, kromě očí, které měl zakryté tmavými čočkami. Lepší je se schovat, plánovat a šířit.

S dostatkem času a péče všichni podlehnou. Všechno se spojí. Pod kontrolou. Světlo nového slunce už ohřívá plíseň i kloboučky rozprostírající se po povrchu.

Za každou vypálenou stopku jich přibyde víc. Pokrok je nevyhnutelný. Vyžaduje jen čas a trpělivost. A další těla.

ACLAZOTZ

Loď páchla zoufalstvím. Oběti s vytřeštěnýma očima čekaly ve tmě na svou zkázu, jejich duše byla zlomena, naděje ztracena. Brzy se věřící sejdou, aby si pochutnali na životodárném nektaru, a co je důležitější, aby nabídli nejvybranější sousta svému povstalému bohu.

Svoboda po tak dlouhém věznění byla možná ještě zábavnější rozkoší, navzdory dočasné nutnosti být zavřen v solí pokrytém, zatuchlém nákladovém prostoru.

Aclazotz zatoužil roztáhnout křídla. Vznášet se. Lovit.

Loď brzy dorazí do Torrezonu, země ovcí, které čekají na svého zaslíbeného pastýře, aby je dovedl k věčnému životu. Ti, kteří přežili bitvu proti Oltékům a jejich zplozené potomstvo, ti budou sloužit jako generálové jeho armády. Mezi svými dětmi požehnal ty nejsilnější a vytvářel z nich dokonalejší obrazy sebe sama.

Jedna z nich, po které toužil nade všechny ostatní: Vona de Iedo, Antifex. Odmítla falešné učení jeho nižších výtvorů a sama našla cestu k pravdě. Vito padl a bude zapomenut, ale Vona? Posadí ji na své pravé křídlo, aby viděla, že jeho vůle bude splněna.

A jakmile Torrezon zabezpečí, vrátí se k Chimil a konečně je zničí.

Loď zaskřípala a zakymácela se, jak Aclazotz otevřel své jediné zlověstné oko a zahalil nákladový prostor do rudého světla. Oběti křičely a sténaly hrůzou, krev jim bušila v těle jako synkopa bubnů. Ta hudba byla tak sladká. Skoro mu bude chybět, až ji umlčí.

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát