Divočina Eldraine [#02] O potulném rytíři a nadějném hrdinovi

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát • Přednes: Ivan Neštický
Zdroj: Wilds of Eldraine │ Episode 2: Wandering knight, budding hero

řes údolí a do divočiny se vydává Rowan Kenrith. Na hřbetě statného koně, s ostrou čepelí zavěšenou u boku a jiskrami tančícími z konečků prstů, putuje všude, kam ji vítr zavane. S radostí ji obyčejní lidé berou do svých domovů a nabízejí jí to málo, co mají; s radostí přijímá Rowan jejich laskavost. V nočních hodinách, když se jí ptají, proč je vzhůru, ptá se, jestli neslyšeli, kde by mohla najít lék na Záludnou dřímotu.

"Jsi si jistá, že po něm netoužíš?" zeptala se Royse, po jejíž jemných tkaninách začali prahnout i fae. Rowan už byla v mnoha palácích, jejichž výzdoba se Roysině domu nemohla rovnat. Zdálo se, že fae obdarovávají tvůrce krásy štědře. "Vypadáš, že by se ti odpočinek hodil."

"Odpočinek mi není k ničemu," odpověděla Rowan.

Royse, jíž ve tmě blýskaly oči, tiše šeptala. "Odpočinek si pro tebe přijde, ať se ti to líbí nebo ne. Nejlepší je postavit se k tomu čelem," řekla. "Ale pokud jsi odhodlána pokračovat ve svém pátrání, statečná rytířko, nedaleko odtud je hrad. Jeho pán zemřel už dávno — je to déle, než si tvůj druh pamatuje."

"Můj druh?" Rowan sevřela meč pevněji.

Royse se jen usmála. Měsíční svit si pohrával s její kůží, a náhle bylo kouzlo zlomeno. Objevilo se osm očí, dvě švihající kusadla, osm paží skrytých pod její šálou.

Není divu, že její tkaní fascinovalo lidi i fae.

"Ty jsi—" začala Rowan.

Royse si položila své dvě lidské ruce na kolena. "Slíbila jsem ti přístřeší a dala jsem ti najíst; nejsme nepřátelé."

Rowan uvolnila sevření. Té noci sice nespala, ale naučila se trochu o tkaní.

Ráno Royse ukázala cestu k hradu a popřála Rowan na její cestě hodně štěstí.

Uvítaly ji rozpadající se stěny a starobylá cimbuří.

Prach jí zaplavuje plíce čím dál tím víc. Nemrtví služebníci vstávají, aby čelili její čepeli. Srdce ztvrdlo proti takovým pohledům a ona je zabíjí, jejich vnitřnosti kloužou po kamenné podlaze. Když konečně najde knihovnu, její police zejí prázdnotou. Nejsou tu žádné tyglíky, žádné kotle na výrobu lektvarů, žádná ztracená tajemství — jen to, co po sobě zanechali rabovači.

Po tom všem, co udělala, aby se sem dostala, po té krvi, kterou prolila — nic.

Sama v opuštěném hradě se Rowan Kenrith stává bouří. Představuje si, co by na to řekl její bratr, kdyby ji tu viděl, a to ji jen dohání k zuřivosti. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že začala plakat, její tělo se už třese a je unavené.

Proti všemu rozumu je na tomto místě postel, nedotčená pustošením rabování. Když se na ni zhroutí, uvědomí si pravdivost Roysiných slov: odpočinek přijde tak či onak.

Sen ji pohltí.

Ještě jednou projde dveřmi tohoto hradu — ale jsou celé, dřevo vyleštěné a nové. Uvnitř sálů jsou bardi a tanečníci. Krásné ženy a pohlední muži ji vedou dál. Panoš jí sundá brnění tak hladce, že zapomene, že ho kdy nosila. Přes ramena má přehozené teplé roucho a v ruce drží korbel medoviny. Ve vleku takových radovánek se ocitne před hodovním stolem.

Její otec a matka stojí v čele. Růžolící, srdečné tváře, zářící ve zlatém světle hradu, rozpřáhli k ní paže. "Rowan, zvládla jsi to," říká Linden.

Rowan se sevře hrudník. Jsou tam, přesně jak si je pamatuje — žádné jizvy kromě těch, které si vysloužili v mládí, žádné krvavé rány. Jsou tak šťastní.

Pustí medovinu a rozběhne se k nim. Otec ji zvedne ze země a roztočí ji. Matka si uhladí vlasy a otře Rowan slzy v koutcích očí.

"Přijelas tak daleko, abys nás viděla," říká Linden. "Jsme na tebe tak pyšní."

Znovu a znovu otvírá ústa, ale nemůže mluvit.

"Potřebuješ naši radu, že?" ptá se otec.

Beze slova přikývne.

Vezme si korunu z hlavy a položí ji na její. "Přijď na zámek Ardenvale. Tam na tebe čeká tvá krev."

Probudí se sama v zaprášeném zámku. Rozbitými okny sem proniká sluneční světlo. Musela prospat celou noc. Sama, obklopená smrtí a zimou, si dopřává další příležitost k pláči.

Až bude po všem, udělá, co po ní otec žádá.

Půjde na Ardenvale.

"Ehm. Promiňte, pane, ale neviděl jste v poslední době nějaké čarodějnice?"

Tento muž, stejně jako všichni ostatní, které před ním Kellan žádal, se zasměje. "No jo, támhle dole je jedna. Prodává nejlepší koláče v Krajzdi. Řekni jí, že tě poslal Duncan."

Je tak hodný, že mu hodí minci. Kellan ji zastrčí do váčku, ramena svěšená, náladu pošramocenou, ale ne zlomenou. Tohle je jen první krok na jeho cestě, že? V Krajzdi je tolik lidí. Jeden z nich určitě něco ví. Stačí, když v tom bude pokračovat. S námahou si upraví batoh na ramenou a vydá se dlouhou ulicí.

Celý život mu matka vyprávěla příběhy o podobných místech — o trpaslících, faunech, rytířích a čarodějích. Až doteď ale nebyli skuteční. Naproti obchodu s koláči prodává elfí žena kouzelné dřevěné zpěvné ptáky. Vpředu mluví jeden stromorytíř s kovářem. Všude, kam oko dohlédne, jsou prapory a cetky. Při chůzi sám pro sebe přikyvuje. Není lepší místo k životu než tady.

Už teď vidí, jak se fronta v obchodě zdvojnásobila a ztrojnásobila. Opravdu musí dělat skvělé koláče — ale není možné, aby to byla skutečná čarodějnice. Jeho matka mu vždycky říkala, že vaření je nejblíž, kam se většina lidí dostane, takže možná žena, která ho vede, bude něco vědět.

Kellan se postaví na konec řady. Zatímco čeká, jeho oči bloudí po poslech běžících z jednoho konce na druhý, bard hraje na loutnu. Pobrukuje si. Skupina dětí v šatech z tepaných listů hází šiškami sem a tam v záchvatu smíchu a chichotání. Kellan se usmívá a pozoruje je.

Ale pak uvidí spícího muže, jak stojí pod okapem obchodu a kolem něj se vznáší fialový vír. Oči má zavřené, ústa otevřená; jak se pohupuje, na brnění mu padají sliny.

To musí být ten Dřímal, o kterém jim obchodník vyprávěl při své poslední návštěvě. Vidět to osobně je zvláštní věc. Jak dlouho už je takový? Tam, kde jeho sliny dopadají na jeho brnění, je náznak rzi. Proč mu nikdo nepomůže?

A co hůř, někdo ve spěchu vrazí do spáče. Spáč sebou škubne, upadne — a nikdo mu nepomůže vstát.

Kellan to tak nemůže nechat. Udělá krok k padlému rytíři.

Ruka na zápěstí ho vytrhne z myšlenek. Vzhlédne k jejímu majiteli a najde dívku v červeném plášti se svraštělým obočím. "To bys asi nechtěl."

Kellan ruku odtáhne. "Proč ne? Potřebuje pomoc."

Dívka sebou trhne. "Ty jsi ten kluk, co se pořád ptá lidí na čarodějnice?"

Kellan nasadí tón hrdiny, nebo se o to alespoň snaží, ale hlas ho zradí. "Možná ano. Záleží na tom, kdo se ptá."

Dívka se zasměje a zavrtí hlavou. Znovu ho vezme za ruku a začne ho tahat za sebou. "Dobrá, hrdino, půjdeš se mnou."

"Cože? A co — Hej! A co ten muž?" ptá se Kellan.

"Záludná dřímota se šíří, i když nikdo neví přesně jak," odpovídá. "Když se ho dotkneš, může to dostat i tebe. Pokud tě dřív nedostanou čarodějnice."

Kellan se ohlédne přes rameno na spáče. Když ho dívka zatáhne do uličky, někdo muži podstrčí dřevěnou špachtli na pečení. S trochou snahy je opět vzpřímený. Jakákoliv úleva, kterou Kellan cítí, je zmírněna jeho překvapením, jakmile si uvědomí, co dívka právě řekla.

"Počkej. Jdou po mně?"

Dívka se podívá na obě strany uličky, než promluví. "Budou, když se budeš pořád takhle vyptávat. Copak nevíš, že bys neměl přitahovat pozornost čarodějnic?"

"Víš toho hodně o čarodějnicích?" ptá se. "Pokud ano, opravdu by se mi hodila tvoje pomoc. Právě jsem přišel, takže toho moc nevím, ale musím dokončit výpravu."

"Výprava?" zeptá se a rychle ho zhodnotí. "Máš před sebou výpravu? Vždyť nemáš ani meč."

"Hrdinové nepotřebují meče," říká. Vynechává, že jediný meč, který nevlastní otec vlastnil, byl rezavý, takže ho nemohl přinést. "Kromě toho jsem dostal tyhle od svého pána a on říkal, že jsou stejně dobré jako čepel. To znamená, že jsem opravdový hrdina!"

Mává párem jílců — Talionovým dárkem na rozloučenou. Staré dřevo vyrostlo tak, že napodobuje opracovanou ocel z lidského kovářství, a zvláštní záře prozrazuje jejich nadpozemský původ. Určitě udělají dojem na každého.

Ale ta dívka není jen tak někdo a pohlíží na ně jen se zdviženým obočím. "Když někdo trvá na tom, že je něco skutečné, znamená to, že není." Vzdychne. "V každém případě bych ti moc nepomohla. Musíš jít dál, do Šeré brázdy. Můj bratr Petr zná každý centimetr toho místa jako své boty. On by ti pomoci mohl."

Kellan si s ostýchavým výrazem vděčnosti schovává jílce. "Mohla bys mě k němu zavést?"

Dívčin výraz se pod okrajem pláště zachmuří. "Několik dní jsem ho neviděla. Myslela jsem, žes ho cestou možná viděl, když nejsi z města."

"Aha," řekne Kellan tiše. "Omlouvám se. To jsem nevěděl. Já, ehm, myslím, že jsem cestou sem nepotkal žádného Petra."

"To sedí," říká dívka. Otočí se. "No. Přeji ti vše nejlepší na tvé výpravě, hrdino. Jestli uvidíš mého bratra, řekni mu, že na něj doma čeká Ruby."

Kellan, o půl hlavy menší než ona, se šourá za ní. "Počkej! Můžeš mu to říct sama, když půjdeš se mnou."

Zastaví se. Když se tentokrát otočí, zvedne obočí. "Ty ho chceš najít?"

"Mohl bych," říká Kellan. "Říkala jsi, že v Šeré brázdě jsou všechny čarodějnice. Tys tam byla, že?"

Ruby si opráší rameno. "Jednou nebo dvakrát."

"Vsadím se, že je v tom něco víc," říká Kellan. "Jestli mi pomůžeš najít čarodějnici, kterou hledám, pak ti možná můj pán pomůže najít tvého bratra."

Ruby nakloní hlavu. "A kdo je vlastně tvůj pán?"

Nemůže říct, že je to Pán fae. To není způsob, jak si získat něčí důvěru. Ale ani on neumí lhát. Kellanovi se rozpálí tváře. "Nemá rád, když se o něm mluví," říká. Je to pravda, ne? "Ale pomáhá mi najít mého otce. To bude má odměna za to, že dokončím výpravu — šanci poznat, kdo to je. Takže jsem si jistý, že ti s bratrem pomůže."

Pauza. Ruby ho studuje. Snaží se stát zpříma. "Jsi si jistý, že ti tvůj pán může pomoci?"

Kellan přikývne. "Jako ovčí vlna."

Ruby se na vteřinu zamračí, pak přikývne a napětí z jejích ramen vyprchá. "Dobře. Myslím, že na tebe někdo musí dávat pozor a klidně to můžu být já."

Přes vřesoviště a přes mohyly jdou, za hledáním čarodějnic míří.

Podle příběhů, které mu vyprávěla matka, Kellan čekal, že divočina bude hezčí než tohle. Možná je to následky války. Ruby mu vypráví, že ostré kovové kusy, rozeseté po krajině, jsou Phyrexianské zbytky, rozsekané poté, co je Dřímota zastavila na místě.

"Tyhle věci bývaly živé?" ptá se jí.

"Jestli se tomu dá říkat život," odpoví. "Ty to vážně nevíš?"

Zastaví se u jednoho z nich — vypadá to jako nějaké chodící beranidlo — a ukáže mu olej, který z něj vytéká, z obličeje se dvěma plačícíma očima.

Kellan se odvrací a dává přednost pokrouceným stromům Šeré brázdy před zkrouceným tělem vetřelce. "Odkud se vzali?"

"Odjinud, říká Chlapecký král," vysvětluje Ruby. "Z nějaké jiné říše."

"Existují i jiné říše?" Když spolu procházejí lesem, dělá, co může, aby za sebou udržel potupnou mrtvolu, místo toho se soustředí na mihotavé tvary skřítků, černá hejna ptáků nad hlavou, na drzé hranostaje. "Jaké jsou?"

"Nevím," odpoví Ruby. "Ale jestli v sobě mají takovéhle věci, je mi fajn, když ta místa nenavštívím. Kromě toho bych nikdy nikam nešla bez svého bratra."

Kellan přikývne. "Já bych taky nikdy nikam nešel bez své rodiny. Kamkoliv, však víš. Jinak."

Rubín se na něj zamračí. "I kdyby to bylo kvůli tvé výpravě?"

Nechá tu lež ležet a nechce o ní ani uvažovat.

Ruby překvapivě snadno přeleze spadlou větev a pak pomůže Kellanovi udělat totéž. Když jeho nohy dopadnou na zem, voda vystříkne na její boty. Zaječí. Někde v lese kolem nich se zasměje skřítek.

Od nepaměti bylo neslušné smát se dívce. Hájit takové slečny je věcí hrdiny.

Kellan se zamračí a chystá se tu rozpustilou věc zařvat — dokud Ruby nevezme z košíku jablko a nehodí jím tvrdě jako obr vrhající balvan, rychle jako střela z kuše. Skřítek nešťastně vyjekne.

Ruby našpulí rty. "Jsou tak otravní," říká a pokračuje po neznačené cestě, jako by takové nadání vůbec neprojevila.

Kellan, ohromený, může jen následovat. "Pro královy rány, to byla trefa!"

Zastaví se, jen aby na něj zírala, že něco takového řekl. "Pro královy rány. Opravdu?" povídá. "Je to jen jablko. Jsem si jistá, že s těmi fantastickými meči, které ti dal tvůj pán, dokážeš mnohem víc."

Chce to soustředěné úsilí nezakopnout, když to říká, i když v dohledu nejsou žádné ostružiny. Pokouší se vymyslet něco, co by řekl, nebo jak by jí nejlépe řekl, že nemá ponětí, jak z jílců udělat něco užitečného, ale slova jsou stejně záludná jako skřítek, kterého Ruby tak snadno vyřídila. Jediné, co zvládne, je nejisté hmm.

Ale na tom nezáleží, protože v tu chvíli mu kolem obličeje zasviští šíp, který ho škrábne na špičce nosu, než udeří do nejbližšího stromu. Kellan si poplašeně zakrývá tvář. Jsou to válečné bubny, které slyší, nebo jeho vlastní zběsilý puls?

I když ho přemohl strach, Ruby se zachová rychle jako vždy. Vrhne se s Kellanem do ostružinového keře. Matčino tkaní ho chrání před trny žíznícími po krvi — a listí ho chrání před útočníkem.

"Pro královy rány, co to je?" šeptá Ruby.

Za hranicí houští ho vidí: muže ve vlčí zbroji. Pod brněním krvavě rudý gambeson vypadá jako předzvěst ran, které přijdou. Luk, který vystřelil téměř smrtelný šíp, je stejně zkažený jako trny keře; u boku mu visí meč dlouhý jako Kellanovy nohy. Vrčící kovová tlama vlka skrývá vše kromě planoucích očí.

A zírá přímo na ně.

Kellan má stažené hrdlo. Teprve před několika hodinami poprvé spatřil rytíře — co je tohle za věc?

Vlčí rytíř kráčí k nim.

"Utíkej!" Kellan křičí.

Ruby to nikdo nemusí říkat dvakrát. Vyskočí z křoví, vyškrábou se na nohy a rozběhnou se vpřed. Lesem se neslyšně nese vytí Vlčího rytíře; z hnízd v hrůze prchají vrány. Dokonce i skřítci, kteří je předtím trápili, zmizeli.

Nad Kellanovým ramenem zahvízdá další šíp.

"Teď by byla vhodná doba pro ty kouzelné meče," křičí Ruby. "Nemůžeme utíkat věčně!"

Kellan polkne. Tlak v hrudi roste. Nemůže jí lhát — ale jílce také nejsou meče. Jsou to jen... jílce. Talion říkal, že mu pomohou zdokonalit jeho schopnosti. Za celou dobu, co s nimi cestuje, se mu samozřejmě nepodařilo udělat nic jiného, než věci trochu tvrději zasáhnout, nebo...

No, je to lepší než nic. Kellan se otočil k Vlčímu rytíři a hodil jeden z jílců, jak jen mohl.

Neškodně se odráží od jeho brnění — a pak se rozletí zpátky ke Kellanově ruce.

"Jejda," řekne.

"Co to— Dobře. Dobře, dobře. Mám to. Pojď za mnou," volá Ruby.

Její sténání ho bolí, ale nemůže se jí divit. Bylo by skvělé, kdyby věděl, jak jílce používat. Čepelí od fae by nejspíš dokázal proříznout dub, ale jak to tak vypadá... je to tak trochu vtip. "Promiň, pořád se učím — počkej, co to je?"

Jak běží pod masivním tělem dalšího mrtvého vetřelce, narazí na půl tuctu... tvorů. Kdyby batoletem malovaná kresba vlka dostala podobu, svaly a tesáky, mohla by se podobat jedné z těchto bytostí. Přední a zadní nohy mají plné síly, čenichy kluzké od krve.

"Stopaři čarodějnic!" odpoví Ruby. "Nejsi kouzelný, že ne?"

Kellan sebou trhne. "Já, ehm, nejsem si jistý!"

"No, je čas to zjistit," říká Ruby.

Očekává, že se zastaví, schová nebo přivede stopaře zpátky k Vlčímu rytíři, ale Ruby nic takového nedělá. Rozběhne se ke smečce stopařů, proplétá se mezi nimi a plášť jim táhne kolem tlam. Než skončí, má pod kapucí jiskřivý úsměv.

Pro ni je to snadné. Kellanovi se svírá žaludek, jak se dívá na čarodějné stopaře. Dary jeho pána nebo krev jeho otce by ho mohly odsoudit k záhubě, kdyby to riskoval.

Ale má matčinu lásku, která ho udržuje v bezpečí — i silný plášť, který ho dosud dost chránil. Vyhazuje si vlastní kapuci. Když to zvládne Ruby, zvládne to i on.

Jak nejtvrději umí, probíhá mezi shromážděnými stopaři. Je v polovině, než si uvědomí, že z jeho vlastních úst vychází pronikavý křik, zvuk mezi kvílením ducha a smíchem dítěte při hře. Každý tep jeho srdce se zdá ukradený a nádherný. I když se nezdržuje, aby zjistil, jestli na něj ta stvoření nezaútočí, když projde smečkou, zjišťuje, že se mu ulevilo.

Oni ho nekousli. Ani sousto. Vážně se zasměje. Dokázal to! Opravdu to dokázal. Jeho první setkání s dobrodružstvím!

Ruby nabídne Kellanovi ruku a on ji vezme a ohlédne se, kudy přišli. Vlčí rytíř vstoupil na mýtinu.

"No tak, no tak..." šeptá Ruby. "Musíš být kouzelný!"

Dva mladí stopaři, odfukující téměř jako drak, zírají na Vlčího rytíře. Jejich pronásledovatel na oplátku vypustí další bezeslovné zavytí.

Stopaři čarodějnic odpoví. Jako jeden zvednou hlavy a obrátí se k Vlčímu rytíři, jejich vrčení rezonuje v Kellanově hrudi. Vlčí rytíř utíká do lesa, zatímco ho stopaři pronásledují.

"Myslím, že jsme v bezpečí," vydechne. Usmívá se. "Dokázala jsi to, Ruby!"

Ruby se dívá na smečku stopařů, jak mizí v dáli. Vypadá to, že nemůže uvěřit, že se sama pořád drží na nohou. "Jo, asi jo," říká.

Kellan se s úlevou otočí a poprvé si všimne domku.

Není si jistý, jak to, že to ani jeden z nich předtím neviděl. Možná právě tohle měla jeho matka na mysli, kdykoli mluvila o chaosu v nějaké šarvátce — když se snažíte z něčeho vyváznout živí, nevěnujete vždycky pozornost okolí. Přesto je těžké to přehlédnout. Domek je trnitý a černý, jako by byl z ostružiní, je dvakrát vyšší než ty u nich doma. Fialová okna pulzují světlem zevnitř. Všude kolem se povaluje hustá fialová mlha.

"Ruby," řekne Kellan a vezme ji za ruku, aby upoutal její pozornost. "Podívej! To je dům té čarodějnice, musí být."

Stačí jí jediný pohled, aby s ním souhlasila. "To mě podrž, máš pravdu," říká. "Co budeme dělat?"

"Ta okna jsou obrovská. Můžeme zkusit nakouknout dovnitř a pak vymyslet, jak ji porazíme," říká Kellan. Doufá, že se Ruby nebude ptát na víc podrobností.

Naštěstí se neptá.

Oba se plíží mezi pokroucenými stromy a hustými keři k domku. Na Kellanův plášť se chytá bodláčí; o každém z nich přemýšlí jako o požehnání od svého otce. Je tak blízko tomu, aby skolil tu první čarodějnici. Napoví mu Talion? Možná hádankou? Myšlenka, že toho objevíme víc, je stejně lákavá jako čerstvé ovoce za horkého letního dne.

Křoví jim umožňuje dostat se přímo pod nejnižší okno čarodějnice. Tady dole je sklo tlusté a zkresluje dvě postavy v kabině. Jedna, pomyslí si Kellan, je čarodějnice: kráčí v širokém kruhu kolem velké temnoty uprostřed místnosti. Z toho, co hlídá, stoupá kouř. Druhá postava je zhroucená, zády k oknu.

"Opravdový kotel," zamumlá Kellan. "Zajímalo by mě, k čemu to používá..."

"Žere lidi," odpoví Ruby pohotově. "Slyšela jsem pár zvěstí, že poblíž někdo vařil kosti lidí do guláše. A tohle je určitě kotel a určitě tam má někoho svázaného..."

"Čarodějnice nežerou lidi," říká Kellan. "Moje máma byla skoro čarodějnice a nikdy by nic takového neudělala."

"Nenapadlo tě, že možná proto to byla jen skoro čarodějnice?" ozve se Ruby. Zatahá ho za plášť. "K zemi, myslím, že jde sem."

Taky že jde. Čarodějnice přechází kolem svého bublajícího kotle a blíží se k oknu. Kellan a Ruby se skrčí pod okenním parapetem právě včas, aby se vyhnuli jejímu pohledu, ale jen těsně. I přes sklo jsou její oči zlověstné a pronikavé, fialové, ne nepodobné záři, která je obklopuje.

"Tak jaký je plán?" ptá se Ruby.

Kellan si položí ruku na bradu, jako by o nějakém uvažoval. Ale takový podvod, o jaký se snaží, trvá jen okamžik. Pak pokrčí rameny. "Prostě do toho budeme muset skočit po hlavě."

"Cože?" zasyčela Ruby a přimhouřila oči. "To nemyslíš vážně. Vždyť je to opravdová živá čarodějnice!"

"Magií nevyhrajeme a nemáme žádné zbraně," říká Kellan. Plíží se kolem rohu domku a dává pozor, aby se nedotkl prokletých oblaků mlhy na zemi. "A mám novou přítelkyni, která mě naučila, jak je improvizace cenná."

"Improvizace je jedna věc, ale tohle si koleduje o malér," říká Ruby, ale stejně ho následuje.

Kellan na ni mává, aby zůstala na místě. Ukáže si na oči, pak na okno. "Dej mi vědět, až bude odvrácená od dveří," řekne.

Ruby se zamračí, ale zůstane pod oknem. Kellan zatím přiloží ucho ke dveřím. Zevnitř slyší pronikavou píseň. Zpěvačka, bez velké péče o rytmus a melodii, je nicméně okouzlena zvukem vlastního hlasu.

"Já hladová tu byla, o jídle samé snění, pak rytíř se objevil, v cínovém brnění..."

Rytíř? Ona se chystá sníst rytíře?

"Snadné ji porazit, jen co by dup, však jak teď sníst ji, a nezlomit si zub!"

Kellanovi stéká po čele pot. Ruby měla pravdu. Tohle není žádná normální čarodějnice — vůbec se nepodobá jeho matce. Pokud nebudou jednat rychle, ten rytíř pravděpodobně zemře. Ale co dělat?

Nemá moc času na přemýšlení. Zpoza rohu vidí šmouhu červené — další jablko, které hodila jeho nový přítelkyně. Signál, pomyslí si.

Dokud neuslyší, jak jablko naráží na kov.

Pohled přes rameno je vše, co si může dovolit — ale už ví, co uvidí. Vlčí rytíř. Copak už přemohl čarodějné stopaře? Ano — je to jeho postava plížící se mlhou, pokrytá krví.

Nemůže s ním nechat Ruby venku a nesmí nechat tu čarodějnici sežrat rytíře. Když zachrání rytíře uvnitř, možná bude moci bojovat s tím venku. A možná až ta čarodějnice zmizí, Vlčí rytíř prostě... zmizí. To se v pohádkách stávalo všem kouzelným strážcům.

Kellan si vytáhne z pláště bodlák. "Tati, jestli posloucháš," povídá, "prosím, dej mi dost odvahy, abych to dokázal."

Nečeká na odpověď, protože ví, že nemůže. Jen musí věřit, že to fungovalo.

Kellan otevře dveře, tiše a rychle. Jako myška, která se plíží kočičím panstvím, vcupitá doprostřed místnosti, kde čarodějnice pokračuje ve své příšerné písni. K tyči poblíž bublajícího kotle je připevněna žena v brnění, její pravá ruka je vyrobena z masivního dřeva. Běduje a blouzní, dívá se mu do očí.

Kellan v jejích očích spatří naději.

"Ach, rytíři, já dumám, jak jen si tě udělám? Spařit a pak uvařit, upéct nebo usmažit — ó rytíři milený, lepší budeš dušený!"

Čarodějnice je tak zaměstnána mícháním svého odporně páchnoucího kotle, že si ho ještě nevšimla. Stojí před kotlem a namíří na rytíře křivý prst. Pro jednou upustí od zpěvu.

"Ale jaké koření použít, hm? Předpokládám, že nevíš, s čím chutnáš nejlépe, že?"

"Zemři v ohni," odplivne rytíř. Pohlédne na Kellana a pak mu skrytě kývne.

Čarodějnice se však otočí zpět ke kotli. Zavrtí hlavou a sáhne do kapsy. "To není moc milé. Potřebuju ten oheň, abych tě uvařila. Je to svým způsobem umění. A nemůžu tam jen tak něco hodit a doufat, že to bude lahůdka."

Ať už bylo v tom pytlíku, který do kotle vysypala, cokoliv, chce se Kellanovi zvracet, ale drží se. Má před sebou práci — a tady má šanci. Stejně jako berani na jejich farmě skloní hlavu a zaútočí.

"Ty jsi ta, kdo bude vařená!" vykřikne Kellan.

Slyší vytí čarodějnice, když do ní narazí, a slyší její křik, když padá do kotle, ale snaží se nemyslet na důsledky toho všeho. Zvedá se obláček černého kouře, pach tak štiplavý, že mu vhání slzy do očí. Kellan běží k rytíři. Na přemýšlení o tom, co udělal, bude čas později — právě teď se musí ujistit, že je Ruby v bezpečí. A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je osvobodit tuto ženu.

"Umíš bojovat?" ptá se a rukama jí rozvazuje uzly kolem zápěstí. Všimne si, že jedna její paže je vyrobena z podivného poddajného dřeva, které se hýbe stejně jako maso a svaly.

"Grrkh... Jestli mi přineseš... moje kladivo."

Není to odpověď, která ho naplňuje sebedůvěrou, ale je to to jediné, co má. Provazy padají. Prohlíží si chaotický nepořádek v domku a hledá válečné kladivo — támhle. Opřené o pult pokrytý všelijakými vnitřnostmi a krví, se sklenicemi s nápisy "Oko z mloka" a "Z žáby prst".

Jak běží pro kladivo, Ruby vrazí do dveří. "Už je skoro tady!"

"Rytíř nás zachrání," říká Kellan. Nemůže zvednout kladivo, ale může ho přetáhnout. "Pořád může bojovat!"

Podá kladivo rytíři, který stojí.

Nebo se o to snaží.

Ale Kellan si z toho odnáší důležitou lekci: ne všichni rytíři mohou být neustále hrdiny. Tento je příliš vyčerpaný, příliš poražený. Zhroutí se zpátky na své potupné sedadlo.

Kellan má srdce někde v krku, když Vlčí rytíř projde dveřmi. Pokrytý krví, čerstvě použitý meč. Jeli celou tu cestu jen proto, aby—?

"Vstávej!" Kellan říká a strká do rytíře. "Ty to dokážeš, no tak! Kdysi jsi bránila Říši!"

"To už je dávno," zamumlá rytíř. Přesto se znovu pokouší vstát — a znovu padá.

Vlčí rytíř se zastaví na prahu.

Ruby hodí sklenici něčeho odporného. Lahvička se tříští o brnění. Otočí se k ní.

"Ruby," vykřikne Vlčí rytíř. "Konečně jsem tě našel."

Ruby vytřeští oči. Postaví se ve svém úkrytu a spustí kapuci.

Vlčí rytíř si sundává přílbu. Pod ním je tvář zálesáka, husté vousy a neupravené vlasy — přesto má laskavé oči a vřelý úsměv. Roztáhne ruce. "Ruby, to jsem já."

"Petře!" Ruby křičí. Běží k němu a on jí jde naproti, zvedá ji a otáčí, než ji postaví na nohy. "Co se stalo? Jsi v pořádku?"

"To nevím. Nikdy předtím jsem to tu neviděl. Šel jsem na lov a slyšel tu hroznou píseň," říká. "Tohle je domek čarodějnice, že? Musela mě okouzlit. Moc mě mrzí, že jsem tě vyděsil, ale jsem rád, že jsi v bezpečí."

Ruby ho obejme. "Neboj se," uklidňuje ho. "Odpustím ti to, když mi odpustíš, že jsem na tebe poštvala stopaře čarodějnic."

Víská ji ve vlasech. "Nic jiného bych od tebe nečekal. V rodině jsi byla vždycky ta chytřejší," říká. Pak se otočí ke Kellanovi a rytíři. "Ty tam — chlapče. Pomohl jsi mé sestře, že? Cokoliv po mně žádáš, jen to vyslov, a já ti to splním, bude-li to v mé moci."

"Většinu práce odvedla ona," říká. "Ale... jestli mi chcete pomoct, musím ten kotel dostat ke svému pánovi. Říkal, že mu musím ukázat, že..."

"Už nic neříkej. Potřebuješ někoho, kdo to ponese, a já to udělám," říká Petr. Oči mu padnou na zraněného rytíře a trhne sebou. "Musel jsem ti hodně ublížit. Omlouvám se."

Rytíř zasténá. "Nebyl to férový boj, proti tobě a té babizně."

"Zůstaň tady. Jakmile přemístíme kotel na místo určení, můžeme ti s Ruby udělat hojivou mast. Je tu spousta ingrediencí a myslím, že si na něco z bylinářství vzpomenu."

Má-li žena nějaký protiargument, je její mysl příliš zmatená bolestí, než aby to dokázala.

Petr požádá Ruby a Kellana o pomoc s kotlem; oba drží jednu stranu, zatímco on zvedá druhou, která nese většinu váhy. Kellan se snaží nemyslet na to, co se děje uvnitř. Společně se jim podaří dostat se přes práh — ale místo fialových mlh je na druhé straně vítá Talionův dvůr.

Tentokrát se Laskavý pán nenechá spatřit. Kellan ví, že je tu, jen když kolem nich hraje známá hudba. Tentokrát nejsou žádné zdvořilosti: rady jsou rychlé a k věci.

"Hylda je další čarodějka, kterou hledáš. Její kouzlo je veliké, její zručnost ještě větší; skrývala se před mýma očima. Ale poraď se se zrcadlem Indrelon a možná ji ještě najdeš. Gerra Velevětrná jej vytrhla z hradu Vantress a nyní leží daleko od svého domova. Neboj se, má moudrost ti ušetří námahu s jeho ulovením. Ani ne půl dne jízdy odsud roste fazolový stonek. Vyšplhej po něm a najdeš zrcadlo na jeho vrcholu."

Sotva domluví, dvůr zmizí, zapomenut jako sen. Trojice znovu stojí před domkem.

Ruby na něj zírá. "Tvůj pán je Pán fae," říká.

"Je to... jsi naštvaná?" ptá se Kellan. "Chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš jít se mnou. Opravdu by se mi hodila pomoc. Vás obou."

"S tím, jak jsem zraněný, moc nepomůžu," říká Petr. "Ještě několik dní nebudu ve formě."

Ruby se podívá z Kellana na Petra a zase zpátky. Vzdychne. "Pomohl jsi mi najít mého bratra, tak ti pomůžu. Ale pojďme si na chvíli odpočinout. Můžeme ošetřit rytířovy rány a vymyslet, co budeme dělat."

Kellanovi se třesou prsty. "Ale... nelíbí se ti, že pracuji s fae?"

Překvapuje ho, jak moc ho její odfrknutí uklidní. "Děláš si legraci? To jen znamená, že jsi statečnější, než jsem si myslela."

Tohle? S tímhle se přece dá žít.

Překlad: Honza Charvát