Divočina Eldraine [#03] O dvou velkých hostinách

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát • Přednes: Ivan Neštický
Zdroj: Wilds of Eldraine │ Episode 3: Two Great Banquets

owan,
Doufám, že tě ten dopis zastihne...
Nemůžu říct, že by tě zastihl v pořádku, když vím, že nejsi. Jsi naštvaná, frustrovaná. Rozumím. Nic už nedává smysl.
Od té doby, co jsi odešla, se o tebe bojím každý den. Ta ztráta kontroly u hory, útěk — snažíš se pomoct, ale ženeš se za smrtí. To, s čím se potýkáme, není něco, čemu by měl někdo čelit sám. Jsme rodina.
Prosím, vrať se domů. Vím, že to bolí, ale společně můžeme najít způsob, jak pomoct.
Vždy tvůj,
Will

Rowan si tu zprávu jednou přečte. Bratrův úhledný rukopis na ni zírá ze stránky. Vím, že se zlobíš. Rozumím. Můžeme najít nějaký způsob, jak pomoct.

Kdyby rozuměl, byl by tady. A kdyby chtěl pomoct, byl by tu taky. Místo toho sedí sama v hospodě U Zjizveného bubnu. Posel v kenrithské livreji vyčkává na odpověď.

Snaží se na nějakou přijít. Mám právo být naštvaná. Náš svět se kolem nás hroutí a my nemáme žádné jasné odpovědi. Chceš sedět doma a čekat, až se ukážou. Mě už nebaví čekat. Proč se mě tak bojíš?

Posel předstoupí. Rowan má před sebou stále prázdnou stránku. Složí ji natřikrát a pak ho podá sluhovi svého bratra. "Dej mu tohle a řekni mu, ať mě najde, jestli to myslí vážně."

Odměřený úsměv. Přikývnutí. Posel odchází.

Rowan se vrací ke svému pití a vidí v něm svůj vlastní odraz. Tvář, která Willa u té hory tak vyděsila.

Jí to tak děsivé nepřipadá.

To, co zbylo z Ardenvale, čeká na potulného rytíře. Přes kopce a údolí se rozprostírá závoj mlhy, který zakrývá kovová těla pod nimi. Pokud udělá chybný krok, zřítí se z koně do příkopu Phyrexianů.

Když se blíží k hradu, vidí stále víc fialového víru Záludné dřímoty. Poblíž rozbitých bran už musí si dávat velký pozor, kam šlape.

Přesto Rowan velký pozor nedává.

Blesk rozšíří díru ve velké dubové bráně. Vstoupí dovnitř, na plášti se jí drží vůně hořícího dřeva a stoupá po schodech ovíjených fialovou mlhou.

Udělá jen pět kroků, než uvidí rytíře.

Úctyhodní, i když jejich brnění nese patinu špatného používání: každý je stejně silný a statný, jak je Rowan viděla naposledy. Zná tyhle přilby, tahle plátová brnění, tyhle lidi. Její druhové stojí se zbraněmi v pohotovosti.

Nejhorší ze všeho: každý z nich je zahalen v oparu Záludné dřímoty. Jako struny neviditelného loutkáře vystupuje z každé končetiny a zbraně. Zatímco samotní rytíři se nepohybují, mlha je víc než mazaná, aby jimi pohnula: šíp vypálený jedním z jejích bývalých instruktorů lukostřelby ji míjí jen o šířku mince.

Musí jí tato válka stále brát? Bolí ji na prsou.

"To jsem já," volá na ně. "To je Ro! Probuď se!"

Vystřelil další šíp, tentokrát sražený uprostřed letu. Knedlík v hrdle Rowan roste. Boj se zdá být jedinou možností.

Připravuje si čepel a začíná šplhat do té vřavy.

Syr Saxon, štědrého srdce, a Syr Joshua, krotitel šelem, spolu kdysi trávili všechen čas. Totéž platí i teď, když je zajala Dřímota. Saxon máchne sekerou, ránu musí odrazit; Joshua se chopí příležitosti a udeří ji válečným kladivem do nohy.

Bolest jí rozněcuje zrak. Stará bolest hlavy se vrací, jako by byla přivolána.

Rowan se škrábe pryč od Joshuy. Míří na jeho a Saxonovy nohy a vysílá další ránu. Oba muži jsou sraženi na zem, kov rachotí, jak narážejí na zeď poblíž. Dřímota udržuje jejich těla ochablá — v tomto případě je to dobře. Ochablost je nejlepší způsob, jak se v takových chvílích vyhnout zranění.

To jí kdysi řekl Syr Joshua.

Zvoní jí v hlavě, smutek je těžký jako koruna, uhne dalšímu blížícímu se šípu. Meče, kladiva, kosy a obušky, všichni vstávají, aby se s ní setkali na schodech. Její staří společníci dělají, co mohou, aby jí zlámali kosti. Proplétat se kolem nich je to nejlepší, co může udělat — ale to nebude v žádném případě stačit. Nejednou je nucena vypustit další blesk. Každý z nich za sebou zanechává větší kráter než ten předchozí.

A každý z nich je víc vzrušující.

Ráda by to popřela, ale taková je pravda. I když se bojí o své přátele, zjišťuje, že její krev zpívá s melodií, kterou jí tato nová síla přinesla. A to zase usnadňuje její čerpání. Nezáleží na tom, jak často si říká, že to stačí, musí se držet, aby neztratila kontrolu...

Je to až příliš snadné.

Když se dostane na vrchol schodů, rytíři odpočívají pod ní. Podívá se do zuhelnatělé zříceniny, která kdysi bývala hradem.

A tam najde další čekající rytíře. Pod cizími prapory, zbraně v rukou, hlavy otočené k ní. Celé měsíce na hradě Ardenvale nikdo nežil, a přesto tito rytíři na sobě nosí místo brnění slavnostní šat. Každý je oblečený tak, aby se z toho podlomila kolena. Plyšový fialový koberec vede za závoj proměnlivého stínu.

Rowan svírá meč a postupuje. V ruce a podél ostří jí praskají jiskry. Jestli se někdo přiblíží — no, není lepší dokončit souboje co nejrychleji? Není to milosrdná věc?

Očekává, že rytíři na ni zaútočí stejně jako na schodech. Což se stane, i když ne tak přímo. Místo aby se na ni rovnou vrhli, tancují k ní a někteří drží partnery ve volných rukou. Ti strašliví tanečníci se pohybují s neskutečnou grácií zříceninami hradu Ardenvale. Páry se oddělí jen na tak dlouho, aby po ní sekly nebo bodly, než se vrátí ke svému podivnému tanci.

Vyhýbání se jednomu výpadu ji pošle do cesty sečné ráně nad hlavou; uhýbání, které ji nechává odkrytou bodnutí halapartny. Zvedne ruku, aby blokovala, jen aby ji někdo vzal za ruku a zatáhl ji dál do tajuplných oslav. Dovnitř se tlačí desítky rytířů, vířící zahrada Dřímoty. Rowan se nemůže hýbat, aniž by se dotkla jiného. Vyrvou jí meč z ruky; dech se jí zadrhne v hrdle. Nerozhodnost je pranýř.

Dav ji posouvá dál, každý pár tanečníků jako kolečko v hodinách. Meče se blíží, ona to ví, ale musí najít nějaký způsob, jak se dostat skrz.

Volnou rukou sahá po pohupujícím se závoji—

—jen aby se bledá dlaň přitiskla k její vlastní. "Vítej na dvoře Vášnivé královny, Rowan Kenrith."

Najednou se tichý tanec zastaví. Pak jako jeden muž padnou tanečníci na kolena.

Rowanin partner zůstává stát. Bytost zvláštní a strašlivé krásy, s tváří prázdnou jako kalich, ji pozoruje. Z jam, kde by měla být tvář, stoupá dým. Krutá ústa se usmívají, když postava naklání hlavu. "Čekali jsme tě."

Rowan ze zvyku sahá po meči — jen aby si vzpomněla, že ho ztratila v hustém davu. Nemůže ho mezi klečícími zahlédnout. "Vy jste Ashiok. Slyšela jsem o vás."

Jen se zašklebí a odhalí špičaté zuby.

"Co tady děláte?" Má na mysli Eldraine, nebo hrad Ardenvale? Není si jistá.

"Jsem přítel a rádce toho, koho hledáš. Dosud tu odvedla mimořádnou práci." Proklouzne kolem ní, vzduch se ochladí tam, kde se ho Ashiok dotkne. Jednoduché gesto za ní a jeden z rytířů vytáhne meč. Podá jí ho, položený na dlaních. Postava jí stiskne rameno. "Pokračuj. To jsi přece hledala, ne?"

Tenhle výjev už viděla. Její otec a matka pasují nejnovější rytíře. Koruny na hlavách. Koruna, kterou viděla ve své vizi.

Rowan naskočí husí kůže. Vezme si meč. "Nechte ty lidi jít," řekne — ale ještě nezvedne čepel proti tajemné postavě.

"Jsi si jistá, že to chceš?" ozve se Ashiok.

"Jsem. Jsou to moji přátelé a už si dost vytrpěli i bez vašeho vměšování," říká Rowan. "Když dokážete ovládat spáče, jste to ty, kdo nás proklel, že?"

Úsměv Ashiok odhaluje dvě řady špičatých zubů. "Ta, co vyřkla kletbu, leží tam, za závojem. Přeješ si s ní mluvit?"

Rowan zaskřípe zuby. Nečeká, až ji postava povede, ale sama se rozejde. Když se dostane k průsvitné šedi, Ashiok ji odhrne.

Na druhé straně je plný hodovní stůl s krásnou ženou v černém v čele. Žena pozvedne číši — v druhé ruce, jak Rowan vidí, drží skleněné jablko, z něhož se plazí průsvitné fialové pramínky. Kouzlo. "Rowan Kenrith. Je mi potěšením a ctí tě konečně poznat. Už ti někdo řekl, že vypadáš přesně jako tvá matka?"

Ashiok jí přisune židli. Rowan si toho nevšímá a jde přímo k ženě. "Ať jsi kdokoliv, máš pevné nervy. Ta žena s tím nemá nic společného," říká. Zvedne meč nad hlavu a pak jím mocným máchnutím švihne. To, že se zastaví jen vlásek od ženina obličeje, svědčí o její nově nabyté kontrole. Rowan nechce nic víc, než zbavit svět jí — této kletby. "To jsi mě sem zavolala jen proto, aby sis tropila šprýmy?"

Žena se ani nepohne, aby ji zastavila, ani aby se postavila. Usrkává ze svého poháru. "Drahá Rowan, přivedla jsem tě sem, protože obdivuji ten oheň v tobě."

Rytíři jsou připraveni čelit na bojišti všem možným zbraním: mečům, kopím, šípům, kladivům. Na co nejsou připraveni — a na co vlastně Rowan ani nikdy netrénovala — je taková odzbrojující upřímnost. Její stisk zakolísá. "Cože?"

Žena se usměje. Položí pěstěné prsty na Rowaniny klouby a jemně meč odkloní z cesty. "Ostatní se tě bojí, že? Tví kamarádi. Tví lidé. Dokonce i sourozenci."

Rowan polyká. "Nic o nich nevíš."

"Přesto jsi neřekla, že se mýlím," říká žena. Nepřestane se na ni dívat — oči má zlaté jako medovina. "Rodina tvého otce ti říká, že ses změnila. Tvůj bratr tě skoro nepoznává. Strašně tě to bolí, a přesto se zdá, že jediné, co může udělat, je pokusit se tě 'napravit'. Nemám pravdu, miláčku?"

Rowan otevře ústa. Nemůže se přinutit, aby z ní vyšla nějaká slova.

Žena se zvedá na nohy. Rowan ji nechá. Stejně jako její matka tolikrát, i ona odhrne z tváře Rowan chuchvalec vlasů. "Vím, jaké to je, když se k tobě rodina otočí zády. Ale neudělám to."

Proč to... Proč mi to tak připadá? Být takto viděna? Rowanino dýchání je roztřesenější, než by chtěla přiznat.

"Tolik ses snažila, aby byli všichni v bezpečí. Od útoku nemyslíš na nic jiného, než na péči o Říši, o rodinu svého otce. Ujišťuji se, že už vám nikdo neublíží," říká žena. Ještě jednou se posadí. "Chtěla jsi vědět, proč jsem tě sem přivedla. Proč jsem stvořila Záludnou dřímotu. Stejně jako ty jsem chtěla udržet své lidi v bezpečí. Vetřelci neměli žádnou naději, že by se mohli postavit něčemu takovému. Že se to rozšířilo mezi ostatní, je... nešťastné, ale i v tom neštěstí jsem objevila něco krásného. Chtěla bys vědět, co to je, Rowan Kenrith?"

V ústech jí vyschlo a hlava ji bolí víc než kdy jindy. Kdyby ta žena chtěla Rowaninu smrt, určitě by to udělala. A jestli se opravdu stalo, že Záludná dřímota zastavila invazi...

Matka ji pobízela, aby si pospíšila, otec se postavil k beznadějnému poslednímu boji.

Co kdyby to Rowan mohla zastavit? Co když mohla vetřelce uspat, jako to udělala tato žena?

"Ano," říká. "Chtěla bych to vědět."

Úsměv ženy je hřejivý jako kořeněné víno. Otočí se k cizinci. "Ashiok, prosím?"

Mrknutí, okamžik temnoty, nic víc. Když znovu otevře oči, její rodiče stojí po boku ženy. Támhle je její otec, celý, jak byl ve vizi; její matka, rozzářená a pyšná. Rowan, pro kterou slova selhala, spěchá do náruče svých rodičů.

Jen aby se rozplynuly poté, co je obejme.

Rowanin vzlyk není vzlyk rytíře, ani dospělé ženy — je to vzlyk dítěte vyneseného z domku, příliš mladého na to, aby pochopilo, co se právě stalo. Jak je jí zima, když stojí tam, kde před chvílí stáli!

"Bylo to jako skutečné, že?" ptá se žena.

Rowan může jen přikývnout a zírat na svou ruku. Trocha jejich tepla se jí stále drží na kůži. "Byl jsi to... byla jsi to ty, kdo vyslal tu první vizi?"

"S pomocí mého vlastního učitele, ano," odpoví žena.

"Můj otec říkal, že tu najdu svou krev," říká Rowan. Její hlas začíná kolísat. "Říkala jsi, že vypadám jako moje matka. Nemyslela jsi Linden."

Ženin úsměv je podivně nostalgický. Rowan pochopí proč — usmívá se úplně stejně. "Ne, nemyslela."

"Ta žena zabila mě a mého bratra. Chtěla se napít naší krve," říká Rowan. Každé slovo bodá.

"Mé sestry nikdy nebyly známé svou moudrostí — jen svými ambicemi," říká žena. "Tvoje matka byla z nás nejkrutější. Nenech se mýlit, tvůj otec udělal správnou věc, když ji zabil, a Linden také, když vás zachránila. Ale to nesmaže magii v tvé krvi, Rowan. Můžeš ji použít na něco dobrého. Máš možnost vykoupit náš rod, poskytnout Říši požehnání, jaké nemá nikdo jiný."

Se zlostí v srdci se dívá na své ruce, už celé od krve. Jak dlouho tuto svou část popírala? Výbuch na hoře. Její potíže s ovládáním. Co když jádro všeho byla krev té čarodějnice? A ten sen, který jí ta žena splnila... jak je to dlouho, co byla Rowan tak šťastná?

"Proč mi o tobě nikdy neřekli?"

Žena zamlaská. "Asi nechtěli, abys šla v našich stopách. Ale na tom teď nezáleží."

Rowan polkne. Bouře v jejím nitru je téměř nesnesitelná.

"Každý, koho jsi cestou sem viděla — každý dřímal v Říši — zažívá totéž," říká žena. "To, co ztratili, se jim vrátilo. V radostných sálech oslavují vítězství Říše, obklopeni všemi, kteří jsou jim drazí. Malebné louky daleko od všeho toho zmatku, objetí milované osoby — tam, kde chtějí být, tam jsou. A tam zůstanou. Bez obav, beze strachů."

"Lidé potřebují víc než jen sny," vypraví ze sebe Rowan. Přesto jí připadá prázdné něco takového říkat. Když dostane příležitost strávit věčnost ve snu se svými rodiči... Mohla by to ta její prokletá krev zaručit celému království?

"Někteří ano. Mohou zůstat vzhůru. Ale pro ty, kteří hledají únik, no, našla jsem způsob, jak jim ho poskytnout. Jejich těla zatím slouží mé vůli, ale jejich mysl je jinde."

Rowan se pomalu nadechne. "Dřímota si nevybírá, koho si vezme. Nepřibližuješ se k jednomu po druhém a neptáš se. Ať je tvá vůle jakákoliv—"

"Má vůle je stejná jako tvá, Rowan. Chci udržet Říši v bezpečí. Chci ji vést. Chci moc," říká žena. "Moc zahnat hrozby, moc zajistit si vlastní budoucnost. Nic na tomto světě není tak jisté, tak životně důležité, jako moc. S mocí si můžeš přikazovat loajalitu, sílit, přemoci jakoukoliv výzvu, která se ti postaví do cesty. Abys ses jí zmocnili, potřebuješ odvahu a znalosti svých nepřátel; už jen to, že máš moc, ti jí propůjčuje víc. Uvědomila sis to, že? To je důvod, proč nikdo nerespektuje tvého bratra — a důvod, proč se tebe bojí. Na jejich vkus máš v sobě příliš mnoho z mé sestry. Ale znám tvůj potenciál. Můžu tu být pro tebe, tak jako jsem nikdy nebyla pro ni."

Oči Rowan padají na zem — na dlaždice, které pomohla otci vybrat při poslední rekonstrukci zámku. Líbily se jí vzory slunečních paprsků.

Lidé její rodiče respektovali. Byli to dobří válečníci, měli srdce a zasloužili si svá místa.

Co udělal Will? Má štědré srdce, ale bez toho ostatního, mohl by někdo...?

A není udržování lidí šťastných to nejlaskavější, co by mohla udělat? Nemluvě o tom, co všechno tato žena — její teta? — vykonala pro Říši. Než sem Rowan přišla, myslela si, že Dřímota je prokletí, ale teď vidí, jaké to může být požehnání. Říše toho tolik ztratila. Není zajištění toho, že to zůstane celé správné, tak dvorné? Zatímco její poddaní dřímají, ona dohlíží na jejich blaho. S takovou armádou spáčů by mohli...

Mohli by sjednotit Říši. Mohli by proměnit kletbu svého narození v něco krásného.

"Chápeš to, že?" zeptá se žena. "Já to věděla."

Rowan zavře oči. Může to napravit. Dokáže všechno napravit, jen kdyby mohla... "Můžeš... Naučíš mě to? Takhle lidem přinést mír, udržet je v bezpečí? Naučíš mě zase sféroportovat?"

"Jiskra je pryč," říká Ashiok táhlým, syčivým hlasem. "Jak pro tebe, tak pro mnoho jiných."

Žena se s úsměvem zvedá. "Ale naučit tě všechno ostatní mi bude potěšením. Každý vládce potřebuje dědice." I ona rozevírá náruč. "Jmenuji se Eriette, miláčku. Vítej doma."

Když Rowan položí hlavu na Eriettino rameno, když si dovolí poprvé po několika měsících se uvolnit, diví se:

Jak je to dlouho, co jí někdo takhle rozuměl?

"Jediné, co musíš dělat, je nedívat se dolů."

"To se ti lehko řekne, už jsi to jednou dělal!" křičí Ruby. V půli cesty se Ruby drží stonku, jako by jí dlužil peníze. Svým způsobem to byla pravda — Petr se svými zraněními na fazoli vylézt nemohl, ale dal jim všechny své úspory, aby si mohli najmout průvodce.

Ten průvodce, Troyan, je teď daleko před nimi. Stojí na listu o velikosti dvorku a dívá se, jak Kellan a Ruby šplhají. "To není pravda. Nikdy jsem na fazolový stonek nelezl, ani jednou."

"Říkal jste, že jste odborník na lezení," křičí Kellan. Vzduch je tak řídký, že ho to bolí. Troyan vypadal jako šplhoun po fazolovém stonku, měl modrou pleť a byl elegantní, oděný v energicky zelené a modré, jako nějaké podivné mytické stvoření s příliš mnoha rukama namalovanými na kabátě. Na ceduli, kterou měl, dokonce stálo "profesionální poutník a dobrodruh". To byl jediný důvod, proč ho najali! To a jak si byl jistý, když se ho ptali, jestli ví, jak se dostat na fazolový stonek.

"Jsem," říká. "Já lezl po spoustě věží, vyhrál jsem každou soutěž, která se dala uspořádat. Fazolový stonek je příjemná změna."

Kellan se zamračí. Bolí ho ruce, ramena a hůř se mu dýchá, ale Troyanovi se nějak daří dobře, přestože je výš. "Ale... najali jsme vás... abyste nám pomohl!"

"Jo," odpoví Ruby. "Dělejte svou práci!"

Troyan vzdychne. "Dobře, dobře, máte pravdu," říká. Posadí se na okraj listu a pak si položí těžký batoh do klína. Vytáhne z ní dvě skleněné lahvičky plné mastné, slizké tekutiny. Zátka je pokrytá baňatými bradavicemi. "Šetřil jsem si je na těžké časy. Těžko se tu shánějí. Ale když mi tak dobře platíte..."

"Neříkejte to tak samolibě," kárá ho Ruby.

"Myslím, že dvě můžu postrádat," dodá Troyan. "Ale nejdřív se sem budete muset dostat."

Ruby zasténá a Kellan ji napodobí. Být hrdinou není to jediné, co je k smíchu. Ale musí přiznat, že je zvědavý, co ty lektvary dělají.

Dává do toho všechno. Patnáct minut pálení svalů a vyleze na list. Troyan je tak hodný, že mu pomůže vstát. Hodí Kellanovi lahvičku. Po odstranění víčka se vznesou bubliny a vnoří se mu do kůže. Jedna mu přistane na nose. Když praskne, ucítí vodu z bažin a ucítí lehké bzučení v krku. Kellan se nedokáže ubránit tomu, aby ji nevypil, stejně jako se ovce nedokáže ubránit pastvě. Vypije ji naráz v jediném žíznivém okamžiku.

Jeho jazyk je první věc, která se změní. Brnění ustoupí protahujícímu se pocitu a brzy se mu vyvalí z úst jako rozvinutý prapor. Pak přijde na řadu jeho kůže, slizká a lepkavá; pak se mu v nohou zadržuje jakási energie. Když otevře pusu, vyjde z ní jen mastné zakvákání. Kellan se zasměje.

"Paráda, co? Neboj se, je to jen dočasné," říká Troyan. Ukáže na volné prostranství nad nimi. "Pokračuj. Skoč. Hlavně nezapomeň na přistání."

Rubyina ruka se zachytí okraje listu. Kellan jí pomáhá vstát. Při pohledu na jeho nyní vypoulené oči a vyplazený jazyk sebou trhne. "Co jste udělal mému příteli?" zeptá se Troyana.

"Ruby, neboj se, jsem v pořádku," uklidňuje ji Kellan, usměje se a ukáže nahoru. "Myslím, že bychom mohli vyskočit až nahoru, když vypijeme tohle."

Ruby na ně na oplátku přimhouří oči. "Chceš po mně, abych tomu hodně věřila."

Kellan ukáže druhou lahvičku. "Je to žabí lektvar, myslím, že v tomhle mu můžeme věřit," říká.

"Jestli se tam chceš dostat, musíš začít skákat," skočí mu do řeči Troyan.

Ruby si povzdechne. Podívá se na lahvičku a zavrtí hlavou. "Budu se tě držet, Kellane. Pokud je tak těžké je sehnat, pak bude lepší jimi neplýtvat. Otoč se."

Kellan dělá, co se mu řekne. "Kdes jste je vůbec vzal? Udělala vám je nějaká čarodějnice?" Ruby se zarazí uprostřed lezení. "Počkat. Nejste fae, že ne?"

Troyan se zasměje. "Ne, ne, vůbec ne. Zaplaťte mi trochu víc a možná vám řeknu, jak jsem je našel."

"Skrblík," zamumlá Ruby.

"Já to slyšel."

Kellan se zasměje. I když jsou vysoko, nebojí se podívat dolů, ne když se cítí takhle. Ať už díky okamžiku, nebo díky nějakému neviditelnému mechanismu, kterým se cítí naživu. Kdy naposled byl mezi tak přátelskými lidmi? Lidmi, kteří nebyli jeho rodina?

"Připravena?" zeptá se.

"Připravena."

Kellan, farmářský chlapec z Orrinshiru, vyskočí k nebi — a nebe se na něj snese. Z nohou mu tryskají bublinky vody z bažin, které je ženou výš a výš. Zakvákání ho udeří do uší až poté, co prorazí mraky. A na druhé straně?

Čeká měsícem osvětlený hrad.

Řítit se k zemi je méně děsivé, když je země blízko. Kellan přistává jen s nepatrnými kotrmelci; padá tváří napřed, ale Ruby zůstává nezraněná. Podá mu ruku a obdivuje brutální, tyčící se fasádu hradu. "Opravdu jsme tady, že?" zeptá se. "Stormkeld."

"Je obrovský," říká Kellan. Je těžké udržet jeho pusu otevřenou, když je tak velká. Obři jsou velcí, ale doteď neměl ani tušení, jak velcí. Ukáže na velké dveře, každé jejich křídlo je samo o sobě velké jako věž. "Podívejte, nejspíš můžeme vejít přímo pod dveře."

"Asi nemají moc lidských návštěvníků," říká Ruby. "Musíme pro ně být jako myši, když jim jdeme ukrást všechno jídlo."

"Jen když nás chytí," odpoví Kellan. "Přijít v noci bylo dobré rozhodnutí. Vsadím se, že všichni spí."

Ruby se usměje a vykročí po pěšině. Každá dlaždice je velká jako kůň a k průchodu vede několik kroků. "Poslouchat mě je vždycky správné rozhodnutí, hrdino," říká.

Šourá se, aby udržel krok. "Neměli bychom počkat na Troyana?"

"Ať překoná další rekord, když sem bude chtít vylézt," ušklíbne se Ruby. "Zaslouží si to!"

Přejít nádvoří zabere více než hodinu chůze. Troyan je v polovině dohoní. Zpocení a vyčerpaní, ale přesto neohrožení, pokračují na cestě k prahu.

Dokud se jim země nezačne třást pod nohama.

Ruby si dřepne a Kellan schová hlavu. Jen Troyan zůstává stát, zvedá prsty a jemně jimi pohupuje ze strany na stranu. Ruby ho strhne za rukáv. "Nevím, jestli tady nahoře mají zemětřesení, ale jestli ano, musíš se zapřít!"

Troyan s úšklebkem zavrtí hlavou. "Zkus počítat otřesy."

Koutkem oka, jen závanem vzduchu mezi rty, chce Ruby namítnout, ale udělá, oč ji požádá. Veškerá její frustrace opadá, když slyší první tóny vzdálené hudby a uvědomění. "Hmm."

Kellan, dosud nezasvěcený do většího světa, se snaží jít v jejích šlépějích bez úspěchu. Otřesy ustaly a začaly často — ale proč to počítání? Obočí se mu svraští, jak se to snaží vyřešit.

Ruby zakryje jeho počítací ruku svou vlastní. "Tancují," vysvětluje.

"Valčík, konkrétně," dodává Troyan. "Což bohužel znamená, že jsou vzhůru."

Valčík? Kellan netuší, co to je, ale jednou přistihl matku a Ronalda, jak se otáčejí širokými kroky kolem domu. Možná je to tak.

"Jestli tancují, nevšimnou si nás," říká. "Pořád se tam můžeme vplížit."

Teď už ví, co to hučení od Ruby znamená - není si jistá, ale nehodlá z té výzvy vycouvat. "Doufejme," říká.

Dále kráčejí, až k samotnému prahu, velké bráně, která se otevírá jen těm nejmenším bytostem na fazolovém stonku. Pod dřevěným stropem procházejí. Svět, který je čeká na druhé straně, by ožebračil každého krále říše: nádherné mramorové oblouky vyšší než jakýkoli ochoz, kopule ranní oblohy nad hlavou, bouřlivá hudba, která jim duní v plicích, a pozlacené poháry, v nichž jsou studny plné vína. Nejpozoruhodnější jsou samotní obři. Ať už jsou oblečení do gambesonu a brnění nebo taftových šatů, je na ně hezký pohled. A zvláštní, pokud se dá věřit všem těm zvěstem o obrech.

"Neměli by dělat obří věci?" Ruby se ptá. I když křičí, je těžké ji přes hudbu slyšet.

"Možná to jsou obří věci," říká Kellan. Když přijdou otřesy, skočí s nimi. V koutku duše přemýšlí, jestli má jeho otec křídla - jestli je bude mít také, až zestárne. Doufá v to.

"Ten kluk má pravdu. Nevidím důvod, proč by si občas nemohli užít oslavu. Tohle místo to rozhodně potřebuje po tom, čím si prošlo," říká Troyan.

"No, nemyslela jsem — to jen, že ostatní lidé ne—" začne Ruby, ale nakonec jen zahučí. "To je jedno. Aspoň si nás nevšimli. Kellane, nevíš, kde by mohli mít zrcadlo?"

Vskutku, obři si dobrodruhů nevšimli, a to je z jejich strany o to horší. I když tanec má své zákonitosti, ne všichni obři jsou dobří tanečníci. Jejich nejlepší předpovědi, kde budou další kroky, se někdy zvrtnou. Ruby nejednou vytáhne Kellana z dosahu zkázy; nejednou to pro ni udělá Troyan.

Kellanovi znovu buší srdce. Je to nebezpečné. Samozřejmě, že je. Ale s tou hudbou a smíchem kolem něj je to taky docela zábava. Doma je nejmenším chlapcem ve vesnici — ale tady jsou všichni malí a jeho mrštnost je požehnáním. Pohybuje se krok za krokem, oči plné údivu, a hledá záblesk stříbra. "To nevím. Třeba je v něčím pokoji?"

"Cože, pokládat mu otázky uprostřed noci?" I když je Ruby zpočátku skeptická, chvilka přemýšlení změní její tón. "Vlastně to není špatný nápad."

Je těžké určit, kde by mohla být místnost, když je všechno tak velké. Když konečně najdou schody, jen Troyan dokáže vylézt na kluzký kámen - a stojí ho to velké úsilí. Nicméně ostatním shodí lano a oni se jeden po druhém vytáhnou nahoru. Tímto způsobem mohou vystoupat po dvou desítkách schodů do vyššího patra, které ovšem ložnici, jak by očekávali, obsahovat ani nemusí.

Ale v polovině schodů narazí na nepříjemnou věc, na husu.

Léta na farmě Kellanovo srdce zatvrdila vůči těmto zatraceným tvorům. Miluje skoro všechno a všechny, kdo v Říši žijí a dýchají — kromě hus. A z dobrého důvodu. Místní husy jsou jediné, co ho trápí stejně jako místní násilníci. Husy jsou možná horší.

A co je horší než husa jeho velikosti?

Husa velikosti káry na trh.

Husa, ověšená zlatem, se kolébá po schodech dolů před svou majitelkou — která podle svého oděvu musí být paní domu. A zatímco obři si jich možná nevšímají, husa ano, strašně zakejhá a upře na ně oči, když udělají další krok.

Kellan ve svém srdci zná jedinou správnou odpověď, jak se s touto ohavností vypořádat.

"Utíkejte!" křičí. "Utíkejte jako o život!"

Vyrazí jako střela, ale boty mu na mramoru klouzají. Ruby má větší štěstí — seskočí ze schodu a přistane v Troyanově čekající náruči. Zastaví se a otočí se, jen aby viděla, jak Kellan dopadl hrudí napřed na mramor, husí zobák se snáší jako sekera...

A dva velké prsty ho špetkou vzaly za plášť.

Zvedá se vysoko do vzduchu, nohy mu visí dolů. Husa se mu snaží zobákem dosáhnout na paty. Pokud se odváží podívat dolů, naskytne se mu hrůzný pohled na husí chřtán, něco, co by mu mohlo navždy potřísnit mysl, ale je dost moudrý na to, aby se tomuto osudu vyhnul. Místo toho upře oči na zamračený výraz obryně. Kellan zvedne ruce a pokrčí rameny. "O—omlouvám se za vyrušení."

"Kdo jsi?" zeptá se. Síla její řeči ho rozechvěje. "Co děláš na mém večírku?"

"Přijel jsem na výpravu!" říká Kellan. Tady je těžké zaujmout hrdinskou pózu, ale dává do toho všechno. "Hledám kouzelné zrcadlo—"

Obryně ohrnuje ret v úšklebku. "Ne."

"Ctěná paní," zakřičí Ruby. Přiložila si ruce k ústům; musí křičet z plných plic. "Nechceme nikomu ublížit! Chceme se jen zrcadla na něco zeptat!"

"Myslíš, že tuhle lež slyším poprvé?" odpoví obryně. "Malí lidé nemají rádi nic jiného než klam. Jak se opovažujete přijít do mého domu v den mých narozenin a něco takového po mně chtít?"

"Všechno nejlepší!" vyhrkne Kellan.

"Od tebe to slyšet nechci," odpovídá.

Kellan za nimi slyší hluboký vzdech. "Beluno, neříkej mi, že děláš potíže."

Jejich nedobrovolná hostitelka — Beluna — se otočí. Přes její rameno Kellan vidí korunovaného muže, jeho pohár už napůl prázdný, tváře zarudlé. Navzdory parádě, kterou nosí, je jen poloviční než Beluna, vousy má husté a zelené. Beluna se při pohledu na něj ukloní — což Kellana málem hodí huse do chřtánu. "Lorde Yorvo," řekne. "Jen tu mám nějakou havěť."

"Havěť, se kterou mluvíš."

"Ano, můj pane," říká Beluna. Ukáže Kellana druhému obru. Když se na něj teď dívá, je si docela jistý, že jeho vousy jsou opravdu z rostlin. A jestli je menší, ale Beluna ho poslouchá... mohl by to být Král obrů? Kellan ani neví, jak se jmenuje, jen to, že během invaze zmizel z Garenbrigu. Co vůbec dělá tady? Není jako ti obři. Možná je jen poctil návštěvou na narozeninové oslavě? Kellan opravdu, opravdu doufá, že je v dobré náladě, jinak... husa čeká.

"To vypadá jako mladý muž," říká král. "Nemáš v plánu krmit na své narozeniny husu nějakými malými lidmi, že ne? Nemůžeš ta její zlatá vejce zas tak potřebovat."

"Chce ukrást zrcadlo," protestuje. "A protože mám narozeniny, myslím, že je správné se rozhodnout, co s ním udělám."

Král obrací pozornost ke Kellanovi. "Mladý muži. Proč jsi tady?"

"Dostal jsem úkol od Pána fae," říká Kellan. Doufá, že zmínka o Talionovi vše urovná. Páni se přece navzájem respektují, že? "Já a mí přátelé chceme najít a porazit dvě čarodějnice, ale nevíme, kam jít. Doufali jsme, že požádáme zrcadlo o pomoc."

Král přikývne a pohladí si vousy. "Chcete být hosty na téhle oslavě? Ty i tví přátelé?"

Kellan se zazubí. "Samozřejmě!" řekne.

"Beluno, myslím, že není na škodu ukázat jim zrcadlo. Není možné, aby s ním pohnuli jen sami tři, a… no, teď jsou to hosté." Král na ně spiklenecky mrkne. "Vyřiď Laskavému pánu mé pozdravy, ano? Až se vrátíš z výpravy."

Neslyší, jak Beluna sténá, ale cítí to. "Jste pohostinný až příliš, lorde Yorvo," říká. "Ale... Chápu, kam míříte."

Král projde kolem a cestou pohladí husu po hlavě. Beluna si položí Kellana na dlaň. Opatrně zvedne ostatní a pokládá je tam také, pak vykročí bez jediného slova. Její krok je tak dlouhý, že se k cíli dostanou během chvilky.

Je to vskutku ložnice.

Položí je před zrcadlo a pak zkříží ruce. "Udělejte to rychle," řekne. "Máte štěstí, že vás Albiorix dnes večer nesežere."

"Kdo pojmenuje husu Albiorix?" zamumlá Ruby.

Kellan potlačí zachvění a přistoupí k zrcadlu. Chlapec, kterého tam vidí — v plášti, už trochu hubenější od cestování — vypadá větší než chlapec, kterým byl ještě před několika týdny. Spíš jako hrdina.

"Ó skvělé zrcadlo," říká. "Kde najdu čarodějnici Hyldu?"

Nic se neděje.

Kellan se zamračí.

"Musíš mu nejdřív říct něco, co neví, človíčku," říká Beluna. "Zrcadlo nevyplivne cennou informaci jen tak zadarmo."

"Hmm. Něco, co ještě nikdy neslyšelo," opakuje Troyan. Položí ruku Kellanovi na rameno. "Zrcadlo Indrelon, jmenuji se Troyan a nenarodil jsem se tady v Eldraine."

"Cože?" vyhrkne Ruby — ale kouzlo už začíná fungovat.

Zimní dech zamlžuje stříbřitý povrch. Kellan cítí nutkání natáhnout ruku a setřít jinovatku. Pod kondenzací vidí ledový hrad, lesklý a třpytivý, spočívající na skalnatém útesu.

"Počkej... Myslím, že to místo znám. Loch Larent. Bratr mě tam brával na ryby," říká Ruby. Zamračí se. "Ale když jsme tam šli před válkou, nebyl tam žád ný led. Jak mohla něco takového postavit tak rychle?"

"Nevím," říká Kellan. "Ale když nás povedeš, možná to zjistíme."

Překlad: Honza Charvát