Divočina Eldraine [#05] Porušené přísahy

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát • Přednes: Ivan Neštický
Zdroj: Wilds of Eldraine │ Episode 4: Ruby and the Frozen Heart

alý Kellan ke zříceninám hradu přichází. I když si jeho a Rubyiny skutky zasloužily dar poníků, necítí se hrdinsky, když obkročmo na svém novém oři sedí. Zdaleka ne. Když si prohlíží kdysi hrdé kopce a údolí kolem hradu Ardenvale, cítí jen rezignaci.

"Jsi připravená?" zeptá se Ruby.

Ta jede na svém vlastním poníkovi, vystrojená v barvě podle svého jména, plášť jí vlaje přes bok. Pro takové předvádění existuje dobrý důvod: pod látkou se skrývá čepel věčného ledu. Hyldě připadala Rubyina žádost o meč "stejně velký jako ona" spíš roztomilá než směšná. S posledním kouskem kouzla koruny ale Ruby udělila požehnání — a Ruby byla ve většině případů příliš šťastná, než aby se tím chlubila.

Teď se tím nechlubí. Kdo by mohl, když viděl stíny na Kellanově tváři? "Jo, to jsem. Ale jestli potřebuješ víc času a chceš si o tom promluvit—"

"Ne," odpoví Kellan. "Uděláme správnou věc a tím to končí."

Cestou k branám Ardenvale je nevyzve žádný nepřítel. Strašidelné ticho se valí přes pláně. Kellan to pocítil už před bouří, dobytek ustupoval celé hodiny, než se lidé dozvěděli proč.

Když před sebou vidí otlučené dveře, pochopili, že to byla rozumná věc: příslovečná bouře, která je pohltí, vyrvala dveře z pantů; prohnilé, zkažené srdce kletby se zakouslo do dřeva; dřímalové, kteří se za ním skrývají, jsou noční můry, které Kellana sužovaly během jejich cesty sem.

Tohle není místo útěchy nebo odpočinku, ani místo slávy.

Je to místo, kde hnisají rány.

Kellan do něho nechce vstoupit. Dal však své slovo, že to udělá, a něco v jeho krvi se k této přísaze připevnilo jako smalt k rytířskému štítu.

"Přes spící stráže nemůžeme," říká. "Jenom jim ublížíme."

Ruby zvedne obočí. "Máš lepší nápad?"

Kellan sahá do svého pláště. V ruce drží druhou láhev žabího lektvaru, kterou jim Troyan půjčil.

Ruby se ušklíbne. "Víš, líbí se mi, jak uvažuješ," říká. "Ale tentokrát se držíš ty mě."

V Rubyině úsměvu je něco, co Kellanovi připomíná lepší časy. "Dobrá, dobrá. Hlavně nás dostaň dolů pomalu."

"Neslibuju nic," odpoví Ruby.

Kellan přivazuje poníky ke kůlu. Se dvěma pytli krmiva budou po zbytek dne odpočívat — doufejme, že on ani Ruby nebudou potřebovat víc času. Když se s nimi rychle rozloučí, setká se u paty hradeb s Ruby.

Za pár vteřin jsou ve vzduchu. Ruby není z těch, co čekají na pokyn.

Její přistávací schopnosti jsou lepší než Kellanovy, přistává na silných obojživelných nohou jen chvíli předtím, než se začne vracet do své lidské podoby. Eriette asi nečekala, že někdo obejde hradní bránu. Nejsou tu žádní dřímalové, kteří by stáli na stráži, žádné zavřené oči, které by je pozorovaly.

"Dobře, dobře, možná Troyan nebyl tak špatný," říká Ruby. Mluví stejně tiše jako jejich kroky. "Kam?"

Kellan svraští obočí, když přemýšlí. "Kdybych byl čarodějnice, chtěl bych mít trůnní sál jen pro sebe."

"Hylda říkala, že Eriette miluje pozornost," přikývne Ruby. "Nejspíš je tam spousta lidí, kteří ji krmí oloupanými hrozny a tak."

Kellan k ní nakloní hlavu, ale stejně otevře první dveře, které uvidí. "Proč hrozny?"

"To nevím. Ale vždycky jsou to hrozny," říká Ruby.

Před nimi zeje chodba, temná a ponurá, ověnčená vybledlými a znetvořenými portréty. Kamenná podlaha a stěny nechávají uvnitř chladnější vzduch. I když je v držácích spousta pochodní, ani jedna není zapálená. Jediné světlo, které jim bylo dopřáno, je to, které proniká dveřmi dovnitř — a fialové světlo kletby na podlaze.

Oba hrdinové společně následují vinoucí se fialová vlákna chodbami hradu Ardenvale. Kolem prázdných ložnic, prázdných válečných síní a vypleněných zbrojnic. Tak bystré jsou jejich uši, že pištění myší je pro ně hlasité jako řev umírajícího draka.

Proto není divu, že zaslechnou ženiny kroky dřív, než ji spatří. Jsou tiché, ale ne dost: vrzání kožených bot, šoupání podrážky o kámen, dokonce i její vzdech ji prozrazuje.

Kellan a Ruby se tlačí po obou stranách dveří. Ruby vykoukne jako první s čepelí u boku. Když mu pokyne, aby udělal totéž, udělá to s ohromeným výrazem.

Chápe proč. Před řečnickým pultem a obklopena vírem prokletých mraků stojí žena známá i v Orrinshiru. Rowan Kenrith, dcera samotného Velekrále, zde na hradě Ardenvale.

Kellan se nemůže ubránit úsměvu. Musela na to přijít stejně jako oni. Nemůže uvěřit jejich štěstí.

Radostné zprávy přemohly jeho zdravý rozum. Kellan vběhne do místnosti a Ruby ho následuje, meč jí visí po boku jako hračka. "Rowan!" zavolá. Pak, když vzhlédne, mu tváře zrudnou rozpaky, a vykoktá. "Já — chci říct, slečno Kenrith! Dejte pozor na tu kletbu—"

"Kdo jste? Co tady děláte?" odpoví. Zvláštní — Rowan se mračí.

"Přišli jsme, abychom porazili čarodějnici, stejně jako vy," říká Ruby. "To je nějaké kouzlo, které vás drží na místě?"

Na to Kellan nepomyslel. Ještě, že přišla Ruby; pořád myslí na nohy. Na místě musí být něco, co Rowan svazuje — možná ta kletba. Jak to kolem ní víří, to musí být ono.

"Najdeme nějaký způsob, jak to kouzlo zlomit," nabízí Kellan. Nejsou tu žádné kotle, žádný rozpínající se led, žádné znaky, které by mohl zahlédnout. Jen knihy, hůlky, vytržené stránky a kalamáře. Hledá v nich odpovědi. "Já a Ruby jsme v tom vážně dobří."

"Jsme hrdinové," dodává Ruby snaživě.

Ale Rowan Kenrith se nesměje ani neusmívá, dokonce jim ani nepoděkuje za pomoc. Položí ruce na oba okraje řečnického pultu. Na prstech jí praskají jiskry.

"Myslím, že byste vy dva měli odejít," řekne chladným a vyrovnaným hlasem.

"Aha, jasně, asi byste mohla zvládnout sama. Ale potřebuju být aspoň s vámi," říká Kellan. "Slíbil jsem, že tu kletbu pomůžu ukončit."

"Můžeš to udělat zvenčí," říká Rowan. "Bylo by nejlepší, kdybys tu nebyl."

Z něčeho v jejím hlase Kellana zamrazí v zádech. Jazyk se mu přilepí na patro a znovu se podívá na stránku před sebou. Červenohnědým inkoustem, zubatým rukopisem, tu stojí pravda.

Pokus 23. Zatím se mi nepodařilo nikoho uspat, až na ten staromódní způsob.

Nemá čas zpracovat to, co právě přečetl, protože když vzhlédne k Rowan, je ověnčená jiskřícím světlem.

A Kellanovi všechno před očima zbělá.

"Kellane! Kellane, vzbuď se! Nenuť mě použít vězeňskou vodu, přísahám, že to udělám!"

… Co?

Než si stačí uvědomit, co se děje, udeří ho do obličeje něco velmi, velmi studeného; před ním stojí Ruby s prázdným kbelíkem u nohou.

"Jsi zpátky?" zeptá se.

Kellan si odkašle. Provaz, kterým měl svázané ruce, už byl přetržen, pravděpodobně je to práce Rubyina mrazivého meče. Ale počkat…

"Kde to jsme? A jak jsi získala ten meč zpátky?"

"Rozhlédni se, hrdino. Syr Rowan nás oba omráčila. Když jsem se probudila, snažila se na tebe použít nějaké snové kouzlo, ale pak…"

Kellanovy oči spočinou na spících strážných tváří k zemi. Po kamenných schodech do jejich malé cely se rozléhá řinčení kovu a vrzání dřeva.

"…dorazili rytíři. Šla si to s nimi vyřídit, tak jsem vzala meč a vzbudila tě."

Kellan stojí. Zvedne řetězy nad hlavu a spustí je na zem, všechny kromě těch nejkratších, jen tak dlouhé, aby se mu omotaly kolem dlaně. "Opravdu se obrátila proti nám?"

"Myslela si, že ti pomáhá," zamračí se Ruby. "Pořád to říkala, když pracovala. Že kdyby to kouzlo správně použila, poděkoval bys jí za to, co dělá."

"Jo, no, to nebyl moc dobrý sen," říká Kellan. Vydechne si. "Ona je tam nahoře?"

"Myslím, že ta čarodějnice taky," říká Ruby. "Někdo vykřikl Rowanino jméno a určitě to znělo zlověstně."

"Tak pojďme nahoru," řekne.

Rowan Kenrith ve svém srdci věděla, že tento sen nemůže trvat věčně. Stejně jako ji ani sebevětší trénink nepřipravil na záchranu rodiny, ani sebevětší zbožné přání nemohlo prodloužit tuto úlevu na věčnost. Její čas strávený s Eriette, kdy studovala magii, která měla zachránit Eldraine, byl vždy předurčen ke konci.

Ale doufala, že to bude trvat déle než pár týdnů.

Když bratrovi rytíři prorazili bránu, zapraskaly jiskry na Rowanině předloktí. Eriette, sedící na svém trůnu, se snaží ovládnout desítky dřímalů mezi troskami, fialové pramínky jí létají z rukou do těl válečníků. Rowan se snažila, seč mohla, aby obě děti usnuly, a spřádala pro ně sen. Eriette to teď dělá pro celou armádu.

Poslední, co potřebuje, je vyrušení, ale co může použít, je pomoc. Ashiok opustil Říši za jinými záležitostmi. Rowan je jediný člověk, který Eriette zbyl. Alespoň dokud se Ashiok nevrátí.

Dveřmi se prodírá šik rytířů. Aby se jim postavila, Eriette sežene své dřímaly, postavené ve dvou řadách před trůnem. Eriette je možná lepší, pokud jde o magii snů, ale Rowan už má za sebou dost lekcí taktiky, aby věděla, že to skončí špatně. Dvě řady jsou na boj s tak velkou falangou málo.

"Na rozkaz Jeho Veličenstva, Velekrále Eldraine, odstupte!" křičí žena v předvoji. Rowan přimhouří oči; hlas je jí povědomý. To je dřevěná ruka? Ach — ohnivý proud nad hlavami spáčů potvrzuje její podezření. Imodane. Samozřejmě, že někdo tak hloupý by si myslel, že střílet po nevinných spáčích je dobrý nápad. V horách byla neopatrná a neopatrná je i tady.

Rowan se soustředí na jiskry ve své krvi, nechá je růst, nechá je stavět. Všechna ta energie, kterou vypustí v děsivém výboji namířeném na Imodaniny nohy. Z nově vytvořeného kráteru v podlaze hradu stoupá kouř.

"Eldraine nemá žádného Velekrále," zaburácí. "Otoč ocas a vrať se k tomu podvodníkovi, Imodane, nebo tě shodím ze skály."

"Ty!" říká Imodane. "Co tady děláš?"

"Ach, Rowan," ozve se Eriette z trůnu. "Udržíš tu havěť dál ode mě, dítě?"

"Nebudou se nám plést do cesty," slibuje Rowan. Když vstoupí na vyvýšené pódium, spatří svého bratra a ví, že — tak či onak — tohle všechno dnes skončí.

Jede na svém bílém koni s taseným mečem. Jinovatka pokrývá jeho brnění a chrániče. Navzdory tomu, že jede do bitvy, nemá dost rozumu, aby si nasadil přilbu. Vidět ho… Vidět ho znamená vidět všechno to, co se jí nejméně líbí, převedené a zosobněné do někoho jiného.

Ještě horší je, když přimhouří oči, když zavolá hlasem plným nevíry a bolesti: "Rowan? Co to děláš?"

V krku má knedlík, nevýslovnou bolest, když se na ni její bratr takhle dívá. Jako by se jí bál. Jako by chtěl, aby byla něčím jiným, než je, aby se jednoho dne probudila a byla ženou, kterou znal předtím. Kdy si uvědomí, že Rowan, kterou znal, je mrtvá?

"Učím se, jak zachránit Říši," říká.

"Poslouchej se. Pracovat s čarodějnicemi? S prokletím Říše? Tohle se ti nepodobá," říká. Tak si myslí, že by měl vypadat Velekrál — muž, který je na pokraji slz na svém válečném koni? "Prosím, vrať se domů."

Chce, aby to pochopil. Tak moc chce, aby pochopil, že už nikdy nebude v pořádku.

Ale neudělá to.

Zaútočí na ně dřív, než si uvědomí, co má dělat. Její meč odráží štíty a láme kopí. V husté vřavě její krev zpívá. Zde, obklopena rozkvetlými okvětními plátky oceli, je osvobozena od všech myšlenek kromě těch, které oživují její údy. Kryt, bod; úhyb, sek.

Když se dostane ke svému bratrovi, na jejím brnění už je krev. Stále je v sedle. Rowan na něj namíří meč a vyzve ho, aby sesedl. "Domov je pryč, Wille!"

Studují ji chladné oči. Když se jeho nohy konečně dotknou země, ramena se mu svírají tíhou starostí. Nevytahuje žádnou zbraň. "Ne, není. Hazel a Erec nás potřebují—"

Mluví s ní tak, jak mluvil s Imodane. Se svou vlastní sestrou. Už to nevydrží ani vteřinu. "Naši rodiče jsou mrtví, Říše je v troskách a ty se chováš, jako by ti mluvení o tom pomohlo. To se nestane! Mluvení nikdy nepomůže!"

Hrubá rána do hrudi ho přesvědčí, aby zvedl meč. Ani Will nemůže soupeřit s tak přesvědčivým argumentem — pozvedne vlastní čepel, aby ji odrazil. Moc mu to nepomáhá. Rowan je silnější než on. Vždycky byla silnější.

Pod neutuchající smrští ran je krok za krokem zatlačován zpět, jeho válečníci se rozestupují, aby ho nechali projít. Ať už proto, že vydal rozkaz, nebo proto, že se jí bojí, ostatní rytíři dělají málo, aby Rowan zastavili.

Jediná věc, která ji zastaví, je kus ledu. Will to zvládá mezi údery: neuvědomí si, že má nohy přimrzlé k podlaze, dokud se je znovu nepokusí pohnout.

Rowan popadne dech. Jak kolem nich zuří bitva — rytíř proti dřímalovi, přítel proti příteli — její bratr potlačuje slzy.

"Ro, je mi to líto," říká. "Nepomohl jsem ti, když jsi to potřebovala."

Není to to, co od něj čekala. V koutku očí má ostrý pocit, bolest na hrudi. Nad hlavou jí proletí šíp a přistane ve snu za ní. Nemůže se na Willa dívat příliš dlouho, jinak nebude schopná mluvit. Ohlédne se přes rameno k Eriette.

Ale nevidí jen Eriette. Rowan se sevře srdce. Děti se musely ztratit. A co je horší, útočí na trůn. Dívka v červeném máchá u Eriette mečem dvakrát větším než ona; chlapec bojuje bičem ze zlaté révy.

Eriette je možná mocná čarodějka, ale není žádný bojovník. Nemůže zápasit s dětmi a zároveň ovládat dřímaly.

Rowan se znovu podívá na Willa. Teď se mračí. "Chceš zachránit ji?"

"Je to naše teta. Tohle kouzlo bylo vždycky v naší krvi, Wille," říká Rowan. Je překvapená, jak mladě zní. "Můžeme ji použít k záchraně Eldraine. Nikdo už nemusí trpět, nikdo nemusí zemřít. Můžeme je udržet v bezpečí."

Na okamžik zamění bolest v jeho výrazu za soucit. Je to nejdelší okamžik jejího života — oprátka naděje uvázaná kolem jejího krku, a vzápětí podkopnutá bedna.

"Už tě neznám," řekne.

Na konečcích prstů jí zapraskají jiskry. Rowan znovu zaútočí a vytvoří další kráter na podlaze. Další vlna hněvu, další vlna frustrace, další vlna bolesti. Znovu a znovu střílí na své nevěrné bývalé přátele. Všichni ti lidé, kteří věděli, jak moc ji to bolí a nechali ji shnít, všichni ti lidé, kteří ji viděli krvácet a třeli jí sůl do rány — těm všem dá pocítit svou moc.

Teprve když se prach jejího vzteku usadí, Rowan vydechne.

A tam, kde očekává, že je uvidí poražené a spálené, vidí ledový kokon. Proděravělý, popraskaný a zjizvený, přesto tváří v tvář jejímu náporu drží.

Will to odbude mávnutím ruky. "Tohle nebude fungovat," říká.

"To nemůžeš vědět!" Rowan odpoví. Udýchaná a zoufalá se neudrží a zaútočí na něj. Její ruka s mečem uspěje tam, kde její magie selhala — je si tím jistá. Will se jí na bojišti nemohl rovnat.

Sekne po něm, jen aby ji známá ruka z tvrdého dřeva zachytila za čepel. Imodane ji odstrčí a Rowan klopýtne.

"Ty to nechápeš, viď, holka?" Imodane zavrčí. Nezdá se, že by ji ztráta zbraně zastavila. Udeří dřevěnou pěstí do její dlaně. "On bude tím, kdo sjednotí Říši. Teď už to vidím i já."

"Nebuď si tak jistá."

Led na zátylku, kouř v plicích, opar, který hrozí, že ji zanese někam do krásné dálky. Závoje černě splývají do Ashiokovy elegantní podoby před shromážděnou armádou.

Rowan se nemůže ubránit úšklebku. Eriette mohla mít problém ovládat tolik dřímalů najednou, ale pro Ashiok je to druhá přirozenost. Shromáždění dřímalové útočí s novou grácií, uhýbají z cesty přicházejícím úderům a se zlomyslnou přesností rozdávají své vlastní.

"Will není jediný, kdo má přátele," odpovídá Rowan Imodane.

Nemůžou se tomu jen tak ubránit. Ashiok, uprostřed, je ze všech stran obklopen jejich dřímaly a jejich dřímalové jsou až příliš šťastní, že mohou bránit. Falanga se musí zlomit, pokud mají zaútočit.

Imodane se ožene pěstí Rowaniným směrem. Ta se neobtěžuje uhýbat — praská jí nos, svět kolem ní se točí, ústa jí zaplavuje měděná chuť krve. Stojí to za to, pokud ji to dostane blíž. Protože existuje něco, čemu Rowan rozumí, něco, co oni nevědí: Shromáždění rytíři nemohou vyhrát nad Ashiok. Stačí, když vydrží dost dlouho, aby je Eriette všechny poslala spát.

Rowan vrazí Imodane jílec meče do tváře. Stačí chvilka soustředění a rytířovo brnění rozzáří jiskry. Zavyje, oddělí se od boje, aby se pokusila strhnout svůj hrudní plát, ale není jediným nepřítelem, kterému Rowan čelí. Přinejmenším tucet rytířů se shromáždilo, aby bránili jejího bratra, zatímco ostatní zadržují dřímaly.

Třináct ku jedné.

Rowan má tyhle šance ráda.

"Všichni tito lidé jsou tu proto, že věří v to samé, v co věřili naši rodiče: v jednotný Eldraine. Nemůžeš jen tak nutit lidi, aby dělali, co chceš!" říká Will.

"To říkáš jen proto, že jsi na to byl vždycky příliš slabý," odpoví Rowan. "Zastavila by diplomacie Oka? Pomohla by proti Oriqům?"

Kolem něj se zhroutí tři Willovi strážní a jejich těla se připojí k hromadě dřímalů. Seknutí jednoho z ostatních jí dává další šanci. Rowan se vrhne proti úderu a v poslední vteřině uhne. Když se přiblíží, může rytíři rozbít hrušku meče o spánek. Klouby má pokryté krví, jak se její protivník kácí.

V půli cesty.

V dálce zahlédne zlatý záblesk mezi kouřem Ashiok. Ten kluk z dřívějška, co se ohání nějakým zlatým řetězem. I když je malý, podařilo se mu proklouznout mezi rytíři.

To jim bude hodně platné. Je to jeden kluk proti Ashiok — co může udělat? Zlaté oblouky jeho provizorního biče mohou být okázalé, ale nezachrání ho. Mluvení mu taky nepomůže. Obrátí pozornost zpět k Willovi.

"Kdybys mluvil s Phyrexiany, Wille, myslíš, že by teď naši rodiče byli naživu?" Ještě jednou se vrhne na Willa.

Léta spolu cvičili, léta znali své názory. Zná každý jeho trik, ale i on zná její. A když je zády ke zdi, je zoufalý. Mrazí vzduch kolem ní, v poslední vteřině vykouzlil štíty, zmrazil zem, aby ji vyvedl z rovnováhy. "Záleží ti na moci tolik?"

"Moc je to jediné, na čem záleží," říká Rowan. Sekne ho do lokte; on upustí meč. Blíží se k ní kopí, ale jeden ze dřímalů se mu vrhá do cesty. Jejich protiúder — kladivo do kolene — vidí, útočník padá také. "Už to chápeš? Přiveď si tolik lidí, kolik budeš chtít, Wille. Na tom nezáleží. Rozhlédni se, tvoje armáda usnula."

Will, odjakživa jen následovník, dělá, co se mu řekne. Rowan ho sleduje, jak si uvědomuje, že není úniku. Vypustí poslední, beznadějný výboj ledu, kterému se ona snadno vyhne.

"Je po všem."

Ale pak se Will začne usmívat. "Jak že to jen bylo? 'Nebuď si tak jistá?'"

Je to ten nejstarší trik, přesto na něj skočí a otočí se, aby se podívala za sebe.

Střela zasáhla skutečný cíl: hruď Ashiok.

Ten chlapec se vůbec nepokoušel Ashiok porazit. Rowan to teď vidí. Jen chtěl Ashiok zaměstnat jen na tak dlouho, aby Will mohl udeřit. A silně; Rowan zřídkakdy viděla Willa, že by do ledového výboje dal tolik ze sebe.

Ashiok vydává bolestné zavytí, když se tělem šíří led. Kouř je pohltí a pak… zmizí. Pořád má svou jiskru, uvědomí si náhle Rowan a má pocit, že se potácí.

Kouř se pročistí právě včas, aby viděla, jak dívka tiskne čepel Eriette na hrdlo.

Srdce Rowan poskočí až ke krku.

I v tomto okamžiku tísně zůstává Eriette klidná a vyrovnaná. Přes trosky trůnního sálu se její oči střetnou s Rowan. Spojuje je jediné vlákno kletby — sotva takové, aby si ho někdo všiml.

Odejdi odsud, říká jí Eriette. Až nastane správný čas, znovu se setkáme.

Rowan vykročí k ní. Ale nemůžu ztratit nikoho dalšího.

O nikoho nepřijdeš. Mě nezabijí, dítě. Jsou příliš měkcí. Vyčkáme na náš čas.

Vlákno praskne. V zákoutích své mysli je sama a znovu se dívá, jak někdo, na kom jí záleží, je držen pod ostřím meče.

Pokud neuposlechne Eriettiny rady, pak se jí její bratr určitě ujme. Uvězní ji a bude tu nekonečná přehlídka léčitelů a dobrosrdečných bláznů, kteří si s ní budou chtít promluvit. Snažit se ji pochopit. Eldraine zatím zůstane roztříštěné, protože i když tu Will shromáždil armádu mnoha rodů, nesebral je všechny. A pokud se tomu nakonec poddá, pokud bude předstírat, že je vše v pořádku, on zůstane Velekrálem a ona…

Vždy bude ženou, která se vzbouřila. A co hůř, vždycky bude ženou, které milostivě odpustil.

Ne — už není cesty zpět, není návratu domů.

Zbývá jí ještě jeden výbuch.

Rowan Kenrith se nadechne. Jako v Puštíkově nechává svou moc praskat ve svém nitru. Světlo se rozzáří.

"Rowan!" křičí Will.

Sáhne po ní. Ale pořád ještě se jí bojí a to je ten problém.

Je těžké kontrolovat moc, když je jí tolik. Přesto to musí zkusit. Svraští obočí, zatne zuby a kroutí energií, která ji opouští — místo aby mířila ven, míří všechno dolů.

Rána hlasitější než pád obra.

Rowan je ve vzduchu.

Odsud shora vidí, jak se nitky kletby spojují, pavučina soustředěná kolem hradu.

Co jí to Royse řekla? Pokud si na něj neuděláš čas, odpočinek si pro tebe přijde, ať se ti to líbí nebo ne.

Stejné je to s Eldraine. Kolik ran už přestál? Kolik roztříštěných snů? Má-li být znovu silný — má-li být sjednocen — musí si tyto sny vykovat nové.

Potřebuje si odpočinout.

Stejně jako Rowan.

A jednoho dne přinese ten požehnaný spánek na celý Eldraine.

Po tom všem bylo dost toho, co si musel Kellan promyslet.

Velekrál Kenrith vzal jeho a Ruby stranou. Řekl jim, že nikdy nepotkal děti statečnější, než jsou ony, že jsou zvány do paláce, kdykoliv se jim zachce, že budou vítány jako členové rodiny. Ale jeho oči byly bouřlivé, když tohle všechno říkal, a nemohl se přestat dívat k obzoru. Kellan si myslel, že hledá Rowan. On na jeho místě — kdyby to byla jeho sestra, kdo to všechno udělal — tak by to Kellan udělal také. A králi Kenrithovi nevyčítal, že byl trochu odtažitý. Muselo ho to bolet.

Ruby ho vzala za slovo, pod podmínkou, že přivede svého bratra. Král se pousmál. Souhlasil. Ano, moc rád ji i jejího bratra uvidí.

Zatímco spřádají své plány, Kellan se vytrácí. Musí udělat ještě něco. Jeho přítelkyně si zaslouží všechna ocenění, která mohla dostat. Čelit čarodějnici ledovým mečem? Takové věci se v příbězích dobře vypráví. Krajzeď bude nějakou dobu bez červených plášťů. Ať si to užívá; to, co musí udělat on, by ji jen odvedlo od slávy, kterou si zaslouží.

Před hradem Ardenvale vstoupí do světa fae.

Ospalá farma za ospalejší vesnicí. Místo, které zná boj jen s počasím a půdou. Tady, mezi políčky a pastvinami Orrinshiru, se o hrdinech nemluví.

Ticho se Kellanovi podivně usadí v uších, když kráčí vyšlapanou cestou ke své rodinné farmě. Nikdy nebyl tak vděčný za vzdálené bečení a tupý zvuk sekery na dřevě. Po tom všem, čím si prošel, mu ticho sedí jako scvrklý kabát. Celé tohle místo.

Když projde kolem Cotterovic kluků, dívají se na něj pořád stejně. Hrozné je, že se jich část jeho já stále bojí, i když ví, že by neměl. Ale také ví, že už je dost silný. Drží se vzpřímeně. Prochází kolem nich, a když mu nic neudělají, oddychne si.

Hex je první z jeho rodiny, kdo ho vítá. Pohybuje se přes řady úhledně vysázených tuřínů, slintá a kňučí. Když mu Hex olízne tvář, Kellan vydechne úlevou. Bez ohledu na to, kde byl a co o sobě zjistil, Hex pořád ví, kdo je.

Kellan si zvedá psa na ramena, když se prodírá do kopce. Hex samozřejmě nepřestane štěkat, takže zanedlouho se jeho rodina dozví, že se něco děje. Z okolí statku se vynoří Ronald se sekerou přehozenou přes rameno. Zahodí ji, když spatří Kellana. "Zlato! Zlato, je doma, náš chlapec je doma!" křičí.

Ronald se k němu rozběhne a Kellan je tak zahalen do otčímovy náruče, že si příchodu matky nevšimne, dokud je oba neobejme. Otáčí se po polích, v uších mu bečí ovce a na jazyku má slabou pachuť hlíny, hlas matky a silný stisk otčíma — ano, po tom všem je konečně doma.

Uvítají ho uvnitř. Trvají na tom. Po tváři jeho matky stékají šťastné slzy. Předkládá mu kabát, který mu ušila. Jak dlouho kvůli tomu spřádala vlnu? Jak to mohla dokončit, když byl pryč? Každé vlákno je totiž živé a krásné, barvy od nejhlubších azurů až po nejjasnější žloutky. Tam, kde se volá po zlatě, je šokován, když najde opravdové zlaté vlákno. Samotné barvy a materiál by ožebračily celou vesnici — ale ty detaily, ty by ožebračily i město jako Krajzeď. Všude jsou vyšívaní losi skotačící mezi jilmy a buky obklopujícími Orrinshire. Podél manžet kvetou prvosenky; pod jednou kapsou sedí dívka před jezírkem s průzračnou vodou a její odraz na ni hledí. A podšívka! Tady zase vidí dívku, která jde za mužem, jehož tvář a ruce jsou prosáklé modří.

Kellanovi poklesla čelist. Znovu obejme svou matku. "To je tak krásné, mami, ale nemůžu to přijmout. Nemůžu to nosit! Mohlo by se to zničit!"

Směje se a odhrnuje mu vlasy z obličeje. "To je od tebe hezké, Kellane, ale já to začarovala."

Kellan se znovu otočí ke kabátu. Přitiskne prsty na látku, jako by magie byla věc, kterou lze cítit jako rýhy na nástroji. "Opravdu?"

"No, tvoje matka nestrávila pět let jako čarodějka-učednice pro nic za nic," říká s úsměvem. "Ronalde, uděláš nám čaj?"

"Samozřejmě. Ale nejdřív pro něj musím dojít k Brownovým, slyšel jsem, že Gretchen zrovna dostala novou zásilku…"

Už si obléká svůj vlastní kabát — mnohem méně fantasticky ušitý — a míří ke dveřím. Když se za ním zavře, Kellan zvedne na matku obočí. "Něco se děje."

"Už jsi chytřejší, viď?" zeptá se matka. Podívá se na kabát.

Kellan se posadí naproti ní k jídelnímu stolu. Necítí se o moc chytřejší, ale myslí si, že ví, co se děje. Přesto chce, aby se cítila pohodlně. "Co jsi mi chtěla říct?"

"O tvém otci a o mně," řekne. "Tvém skutečném otci. Jsem si jistá, že ti Pán fae řekl, co o něm ví, ale myslela jsem, že bys ho mohl poznat tak jako já."

Kellan se usměje. Taky mu buší srdce. "Pán fae mi o něm vlastně nic neřekl."

"Že ne? Ale tvoje výprava…"

"Řekl jsem mu, že chci jít domů, abych si ten příběh poslechl od tebe," říká Kellan. "Až si budeš myslet, že jsem připravený."

Ticho přechází stejně jako slzy v očích jeho matky. Stiskne mu ruku, on stiskne její, a když je připravená, začne.

"Setkala jsem se s tvým otcem během svých čarodějných studií," říká. "Byla jsem v lese, sbírala jsem rulík, když jsem spatřila muže, který mezi nimi ležel, jako by nepředstavovaly vůbec nic zlého. Když mě pozval, abych si k němu sedla, myslela jsem si, že si dělá legraci, ale on mi nabídl, že mi dá tolik rulíku, kolik budu chtít, výměnou za pouhý rozhovor. Protože jsem znala fae, musel mi slíbit, že to bude jen rozhovor, a pak… Mluvila jsem s ním. Řekl mi, že se jmenuje Oko, a řekl mi, že právě přicestoval do Eldraine. Že není z žádné Říše, kterou jsem kdy viděla. Chtěl se o Eldraine dozvědět víc, a od hezké dívky to bylo o to lepší."

Modře obarvený muž na podšívce kabátu znovu upoutá jeho pozornost. Oko. Jeho otec. Muž mezi květy rulíku.

Jeho matka vzdychne s nádechem snu. "Bylo to poprvé, co mi někdo řekl, že jsem hezká. A představa říší za hranicemi naší říše mi připadala tak vzrušující, že jsem mu přirozeně položila tisíc otázek. Vděčně na ně odpovídal, pokud jsem mu na oplátku řekla něco o Eldraine. Hodiny jsme tak seděli a povídali si mezi květinami, až… jsme si uvědomili, že se musíme znovu sejít."

"Jiná říše… Řekl, jak se jmenuje?"

"Ano, i když, mám-li být upřímná, to jméno mi už dávno vypadlo z paměti," říká matka. "Ale říkal, že je to země, kde vládnou fae. Myšlenka, že by je lidé měli vyzvat, mu připadala vskutku zábavná a naříkal, že se nemůže postavit přímo lordu Talionovi. Samozřejmě, takhle mluví všichni mladí muži a oba jsme tehdy byli mladí."

Opře se na židli.

"Během několika následujících let jsem slýchala jeho hlas z vran, stromů nebo někdy i z pečiva a věděla jsem, že to znamená setkat se s ním v údolí rulíků. Přišel za mnou v mnoha podobách a řekl mi mnoho věcí. Ukázal mi spoustu věcí. Bez pomoci tvého otce bych své mistrové nikdy neunikla — to díky němu jsem si připadala tak smělá a chytrá.

Chvíli to bylo nádherné. My dva jsme si chodili, kam jsme chtěli, a dělali si, co jsme chtěli. Naučila jsem se od něj o magii víc než od ní. Šeptal mi tajemství země a sliboval mi trůn.

Potíže začaly až potom. I když jsem byla osvobozena, nikdo ve městě se mnou nechtěl mít nic společného. Jednou čarodějnice, vždycky čarodějnice, říkalo se.

Tvého otce… to velmi rozrušilo," říká jeho matka. "Částečně mi přišlo okouzlující, že muži na mně tolik záleží. Chtěla jsem s ním odjet, ale nemohl mě vzít s sebou. A pobyt tady ho unavoval. Nakonec… ublížil lidem, kteří ke mně byli nelaskaví, a já si uvědomila, že nemůžeme pokračovat tak, jak jsme. Bez ohledu na to, jak moc jsem ho milovala.

Neměla jsem být královnou, víš. Po všech těch bojích jsem chtěla mír — ale on chtěl tohle místo srovnat se zemí za to, že mi ublížili."

Navštívil nás znovu před třemi lety. Slyšela jsem ho, jak na mě volá, když jsem jednu noc předla. A přestože dívka ve mně chtěla jít za ním, žena, kterou jsem se stala, věděla, čeho bych se vzdala, kdybych to udělala. S tebou jsem daleko šťastnější."

Kellan poslouchá, příliš zaujatý, než aby přerušoval, a znovu a znovu si kabát prohlíží.

"Mohla bys mi o něm říct víc?" říká Kellan. "O tom, jaký byl."

Úsměv jeho matky je jen trochu smutný. "Samozřejmě. Cokoliv, co bys rád věděl."

Nemůže spát. V hlavě má příliš mnoho příběhů. Až příliš mnoho otcových tváří se na něj dívalo. Přemýšlí, kolikrát už ho viděl. Matka říkala, že rád mění tvary, takže se možná už potkali.

Ale pokud ano, proč se jeho otec nepředstavil?

To je otázka, která mu nedá spát, jako bolavá podkova, která koni neumožňuje běžet. Bolí to. Pořád se mu vrací otázka: Proč jsi se mnou nemluvil? Nejsem dost dobrý?

Neměl dost odvahy, aby se zeptal své matky.

A spát také nemůže, tak se místo toho rozhodne pro procházku. Snad to ty myšlenky vypudí z jeho zrádné hlavy. Možná to bude bolet méně. Jde dolů, zahaluje se do svého krásného nového kabátu, ven do tmy a divočiny.

Dřív ho děsila. Ale teď už to ví. Lesy ho nikdy nezradí, dokud bude jeho krev vonět borovicí.

Hex jde s ním. Na rozdíl od jiných nocí Kellana nenapadá nic, co by mohl svému starému příteli říct. Mluvit by bylo ještě horší; když otevře pusu, je si jistý, že bude mít jen otázky. A neměl by klást otázky starému ohaři.

Ale Hex má své vlastní způsoby pomoci. Stačí pět minut a uteče, jako by zachytil stopu. Kellan nemůže nic než běžet za ním. Jeho dech se mlží proti chladu noci; měsíční světlo hraje na jeho kůži.

Přes větve, kolem tisového háje, který ho bodá do kůže, se konečně dostane k Hexovi. Ten jednou štěkne a sedne na zadní, přímo před… portálem?

To musí být ono — vířící řada propletených trojúhelníků, něco jako zamračené zrcadlo, volně stojící pod pohupujícími se větvemi stromů. Nevypadá to jako portály do Talionovy říše. A druhá strana vůbec nevypadá jako Eldraine.

Kellanovi se zadrhne dech v hrudi. Troyan mu vyprávěl o jiných říších. Jeho matka také opakovala věci, které jí otec vyprávěl.

Co když je to jeho způsob, jak se k němu dostat? Co když je to test? Jeho otec byl odjinud než z Eldraine. Co když žije tam, na druhé straně? Kellan by se ho mohl zeptat, proč je to tak dlouho, co se nesetkali. Možná tam o něm budou vědět.

Vykročí vpřed.

Bude to jen rychlé rozhlédnutí. A cestu zpět přece určitě najde. Mělo by to být v pohodě, ne? Ve skutečnosti neodjíždí z domova, jen někam jede na výlet. Není to jiné než jít třeba na trh.

Z domova neodejde. Hned se vrátí.

Kellan pohladí Hexe a projde portálem.

Probuď se. Ještě není vše ztraceno. Jsem tu zpátky pro tebe.

Ten hlas je chladný, známý. Eriette se diví, proč to trvalo tak dlouho, než jej uslyšela znovu. Když otevře oči, vězeňská cela na ni hledí, ale stejně tak Ashiok. Z místa, kde má být tvář, se zvedá kouř, přestože v místnosti nefouká vítr.

"Co ti tak dlouho trvalo?" zeptá se. Její řetězy chřestí, když stojí. Když to stráže venku uslyší, nic neřeknou, ani se nepohnou. Bezpochyby sní o něčem mnohem příjemnějším, než je její hlídání.

"Bylo třeba udělat přípravy," odpovídá Ashiok.

"Kde je Rowan?" zeptá se. "Čeká venku?"

Ashiok našpulí rty. "Ještě není připravena na to, co je třeba udělat."

Eriette se zamračí. "Když jí dáš šanci se to naučit, jsem si jistá…"

"Příležitost nás volá novým směrem. Směrem daleko odsud. Dozvíš se mnoho, a pokud budeš chtít, můžeš se vrátit a vzdělávat ji. Do té doby budeš mít zástup sluhů, kteří budou pečovat o svou novou královnu."

No. Tím se situace rozhodně uklidnila. Rowan si nějakou dobu vystačí sama — a pokud jim Eriette zajistí nové území, tím lépe. Zvedne své spoutané ruce.

Ruka Ashiok se vznáší nad okovy. "Budeš daleko odsud, Eriette. Hodně daleko."

"Daleko od vězeňské cely? Miláčku, to je dobře," říká.

Ashiok se neusmívá. Nikdy se neusmívá.

Na celu padá tma. Okovy padají na kamennou zem. Ráno, až stráže prohledají celu, bude prázdná.

KONEC

Překlad: Honza Charvát